Obrozený národ.

Národní uvědomění, jehož probuzení a silné stupňování obrodilo v 19. století Čechy a Slováky, doplnilo polyfonii našeho kulturního úsilí, zchudlou v dobé pobělohorské, postupně zase na bývalou bohatost a spolu zamířilo její nejvýznačnější působení za hranicemi jakoby obrovskou čočkou soustředěně na jih a východ. Slovanská orientace, která od doby velkomoravské nikdy zcela nezmizela z naší kulturní tradice, se v 19. století vlivem romantických teorií projevuje plnou silou a naše aktivní položky na účtu jiných slovanských národů rychle vzrůstají. J ějich podstata je s počátku určována tradici , kterou doba obrozenská přijala dědictvím z minulosti. Silnou složkou této tradice bylo kritickým racionalismem nově podnícené úsilí vědecké, které bylo v Čechách tak mocné, že si proti vůli Vídně vytvořilo v Praze v druhé polovici 18. století živé středisko v Královské české společnosti nauk, nejstarší učené společnosti v celé bývalé habsburské monarchii. Vědy přírodní a matematické měly v tomto vědeckém úsilí značný podíl, jak i v naší evropské bilanci názorně ukazují dějiny výzkumů paleontologických na naší půdě, vynikající dílo pražského německého matematika a filosofa Bernarda Bolzana a veliký zjev Jana Evangelisty Purkyně, geniálního budovatele moderní fysiologie a histologie. S národním obrozením v nejužším spojení byly však vědy duchové. V jejich oblasti se stávají Čech Dobrovský a jeho žák i dědic jeho významu a slávy Slovák Šafařík zakladateli vědecké slavistiky a Praha její kolébkou a na čas jejím důležitým centrem evropského významu. Vědecké poznání vzájemné příbuznosti slovanských národů nutně posilovalo národní uvědomění a sebevědomí u menších a v porobě žijících národů slovanských. Platí to především o Slovincích, Charvátech a uherských Srbech, u nichž pracemi Dobrovského a později i Šafaříkovými pokračuje blahodárný vliv české a slovenské národnostní ideologie, který se v oblastech těch začal projevovat ojediněle již od počátku 18. století a houfněji od jeho polovice. K jménu Dobrovského a Šafaříka se jako třetí důležitý činitel v obrozování slovanských národů připojuje Kollár , který mocně působí zejména praktickými svými návrhy k posílení slovanské vzájemnosti. Vlny ideového vlivu českého a slovenského se již v prvé polovici 19. století rozlévají nejen po slovanském jihu, nýbrž i v ukrajinské oblasti rakouské i ruské a u lužických Srbů. Není náhodou, že první sjezd slovanských národů byl v kvasivém roce 1848 svolán do Prahy.

Praktické potřeby jednotlivých slovanských národů ovšem brzo převážily nad velkorysými programy všeslovanskými, ale i tu ( nebo snad právě tu) se Češi osvědčili dobrými pracovníky a věrnými pomocníky. Na politickém kolbišti staré habsburské monarchie zápasí jejich zástupci od Palackého po Masaryka spolu s ostatními Slovany za zlidovění správy, které by jim všem přineslo politické osvobození, a na vlastní půdě jiných, o národní svébytnost usilujících národů slovanských pomáhají desítky, ba sta jejich kulturních a technických pracovníků oddaně při uskutečňování národních ideálů. Mnoho dokladů lze pro to nasbírat na celém slovanském jihu, ale příkladem nejnázornějším je tu osvobozené Bulharsko, o jehož kulturní i technické vybudováni se Češi a Slováci nad jiné zasloužili. Česká idea sokolská, která je do značné míry doplněním snah Komenského o výchovu nového národa, působila podnítivě u všech národů slovanských a zapustila u nich kořeny v celém svém smyslu národně obrodném, kdežto u národů západní oblasti kulturní se její vliv projevil jen v tělocvičné technice. I při budování sokolstva v jednotlivých zemích slovanských přiložili ovšem Češi ochotně a horlivě ruce k dílu na místě samém. Ani profesor Masaryk se nezapsal do dějin Slovanstva jen tím, že mocně působil jako akademický učitel a představitel kulturních snah na příslušníky mladé generace jihoslovanské a ukrajinské, kteří přicházeli do Prahy na studie, nýbrž i svým bojem za práva uherských Charvátů před válkou a svou spoluprací s ostatními Slovany za války a po válce. Jeho kritickým a realistickým slavismem vyvrcholuje dlouholeté české a slovenské usilování o svobodný rozvoj a vzájemnou pomoc slovanských národů.

Obětavé zanícení pro věc kmenů, příbuzných s námi jazykem i povahou kulturního usilování, bylo tak trvalým a charakteristickým znakem našeho obrozeného národa na cestě, po níž vlastními silami stoupal. Věnovali jsme se práci na tomto poli bez výhrad a tak se s rozvíjejícím se vlastním naším životem objevovaly v českých a slovenských aktivních položkách na účtu jiných slovanských národů nové a nové složky. Nemizely sice postupem času ani složky s nejstarší tradicí (do jejich linie patří i podnítivý vliv Národopisné výstavy českoslovanské z roku 1895 a poslední z velkých českých a slovenských budovatelů slavistiky Konstantin Jireček , zakladatel bulharské a srbské vědecké historiografie), ale aktuálním významem později předčily ty složky, které umožněny byly novými výboji našeho růstu. Platí to především o složce politické, která po Bílé hoře vymizela z našeho evropského konta, ale objevuje se na něm znovu od roku 1848. Platí to také o našem přínosu v oboru znalostí a výzkumů technických. V nich naše země nejen dodávaly celé zástupy odborně cvičených pracovníků, kteří šířili výsledky obecného pokroku technického po vší jihovýchodní Evropě, nýbrž přispívali také sami k rozhojňování výzkumů a objevů, na nichž se tento pokrok zakládá. V časovém postupu jsou to ovšem nejdříve obory zemědělské a zemědělství blízké, v nichž se stáváme průkopníky nových nebo alespoň zlepšených metod výrobních. Tak vynikli naši lidé v druhé polovici 19. století zejména v cukrovarnictví , jehož technický postup zdokonalili mnoha vynálezy, přijatými i v cizině. Z jiných odvětví technických zasluhuje zmínky elektrotechnika, v níž máme již dobrou tradici a v inženýru Františku Křižíkovi vynálezce velkého formátu. Také výroba motorových vozidel a s tím souvisící výroba letadlových motorů zapustily u nás tak pevné kořeny, že se mohly dát samostatnou cestou. Vedle věd technických pokračoval v druhé polovici 19. století ovšem rozvoj věd čistých. Na rozdíl od doby starší, kdy těžiště badatelské práce bývalo leckdy v studovnách a pracovnách učenců soukromých, soustředuje se badatelská práce u nás od polovice století hlavně na vysokých školách, kde působí řada vynikajících badatelů českých i německých v nejrozmanitějších oborech vědních. Typem badatele soukromého zůstal v této době slezský Němec J. G. Mendel, který v šedesátých a sedmdesátých letech odkrýval v zahradě svého brněnského kláštera zákony dědičnosti.

Postupem doby přibývalo všude českých pracovníků a tak ani nově pracovní obory neubíraly sil oborům, v nichž jsme se již tradičně osvědčili. Platí to především o hudbě, která se v mezinárodní výměně kulturních hodnot stala v půlstoletí před válkou hlavní representantkou českého kulturního úsilí. Již v 18. století šla Evropou chvála a sláva českých výkonů hudebních a českých hudebních skladeb. V druhé polovině 19. století si Češi v evropské hudbě dobyli v obou těchto oblastech předních posic a to už docela na základě domácím. Tenkrát se počíná skvělá řada moderních skladatelů českých, hned na počátku s Bedřichem Smetanou, geniálním hudebním budovatelem, a Antonínem Dvořákem, jehož živelně tryskající hudebnost okouzlila Evropu i Ameriku. I díla mladších mistrů české školy, Vítězslava Nováka a Josefa Suka, spějící od tradičního základu k úkolům stále novým, byla záhy příznivě přijata doma i v cizině, ale Smetanův moravský protinožec Leoš Janáček, zarytě věrný své cestě hudebního realismu, se dočkává úspěchů vlastně teprve až po světově válce. V hudební reprodukci pokračuje stará česká tradice hry na housle a vydává v Otakaru Ševčíkovi pedagoga světového věhlasu a ve Frant. Ondříčkovi, Jaroslavu Kociánovi a Janu Kubelíkovi virtuosy prvního řádu. Ruku v ruce s hrou houslovou jde hra kvartetní, jejímž světovým representantem se stává České kvarteto. Podivuhodným vývojem prochází zpěv sborový, který se počátkem 20. století zásluhou Pěveckého sdružení moravských učitelů vyšinuje nad průměr a dobývá si brzo pozornosti a uznání i za hranicemi.