T. G. Masaryk a Jihoslované.
T. G. Masaryk a Jihoslované.
Jihoslovanská otázka byla pro T. G. Masaryka od počátku částí otázky
slovanské. Tou se zabýval teoreticky, ale věci jihoslovanské ho donutily zabývati
se jimi i prakticky. Masaryk studoval Polsko a Rusko, dějiny jejich
národů, život, literaturu a kulturu. Jihoslovanský problém především však
prožíval po prvé v období jihoslovanských bojů za svobodu, rusko-turecké
války v 1. 1877 — 78 a za berlínského kongresu. Český národ sledoval rozvoj
událostí na Balkáně s horoucími sympatiemi. I mladý Masaryk prožil zklamání, jež přineslo
Slovanstvu znehodnocení ruských vítězství a diplomatická porážka Ruska v Berlíně, i marně prolitá
slovanská krev. Ale kongres byl zároveň světodějný, nezměnitelný fakt a Masaryk bral si z něho
hluboké poučení, že i na slovanské věci nutno nazírati reálně, že se právě Slované nesmějí oddávati
přeludům a že i úspěch slovanské věci podmíněn je především reálnou znalostí poměrů v slovanských i
druhých státech a střízlivým odhadem skutečností, na němž je jedině možno politicky budovati.
Vstupuje na politické kolbiště rakousko-uherských národů a obraceje k sobě po prvé významně pozornost
nejen českou, nýbrž širokých kruhů rakousko-uherských, velikou dvoudenní řečí v delegacích o poměrech
v Bosně-Hercegovině, proslovenou dne 18. a 19. října r. 1892, jednal Masaryk již v duchu těchto zásad.
Okupace Bosny-Hercegoviny a přemožení povstání, jež r. 1881 vzplanulo v Boce Kotorské, bylo těžkou ranou
pro všechen jihoslovanský národ. Rakousko-uherská diplomacie, připravujíc k ní r. 1875 návrhem hr. Andrássyho
půdu, odsoudila ostře správu otomanské vlády v Bosně tvrdíc, že povznesení tamějšího lidu je možné jen mravním
a společenským povznesením. Když se však Rakousko-Uhersko samo stalo pánem v zemi, zavedlo
tam policejní soustavu správní, budící v duši každého Bosňana největší rozhořčení a rozčilenost.
Prof. Masaryk, připravuje útok na ministra financí Benjamina Kállaye, který byl odpovědný za
správu země, procestoval, jako reálný politik, v září r. 1892 předem Bosnu-Hercegovinu, aby osobně
vyšetřil příčiny nespokojenosti lidu a stížnosti na poněmčováni a pomaďaršťování země. V delegacích
prvého dne podrobil kritice bosenský rozpočet a pak jednotlivá odvětví veřejné správy v zemi. Hlavní
zájem byl však připoután k výkladu druhého dne, kdy na konkrétních, místy strašlivých případech,
jichž okolnosti předem přesně vyšetřil, dokazoval policejnost Kállayova režimu a všechnu bídu nové
správy země po duševní stránce a v oboru kultury národní. Kállayovu ideu umělého vytváření zvláštní
bosenské národnosti nazval vnitrní lží jeho vládní soustavy. Žádal revisi úřednictva, z reforem na
prvém místě reformu agrární a autonomii. „Já žádám samosprávu země,“ řekl výslovně Masaryk.
Tato řeč v delegacích je takřka předehrou boje nejpokročilejší části národa, bosenských Srbů, o církevní
a školskou autonomii, který byl zahájen r. 1896. R. 1892 bylo Masarykem po prvé proneseno
slovo autonomie. O čtyři léta později přihlásil se již bosenský národ sám, ústy svých Srbů, s protestem
u dvora a konkrétními požadavky.
Prof. Masaryk mluvil po druhé v delegacích opět o poměrech v Bosně a Hercegovině, v témže smyslu, dne 16. června r. 1893. Kállay se bránil, že uvádí jednotlivosti, které ani nepatří před slavnou delegaci. Masaryk naproti tomu dokazoval i dokázal, že jde o symptomy správy a nikoliv maličkosti. Národ v Bosně-Hercegovině se ovšem nesměl z tisku dověděti o pomoci, jež mu ústy prof. Masaryka byla poskytnuta s české strany na místě, odkud jeho stížnosti slyšelo veřejné mínění evropské. Ale již v prosinci r. 1892 kolovala Masarykova řeč v Bosně ve druhém vydání. Jeho jméno po prvé zazvučelo v jihoslovanských politických kruzích. Národ po prvé poznával v něm svého přítele a význačného, reálného pomocníka.
Ideový vliv prof. Masaryka na jihoslovanskou mládež je spojen s episodou příjezdu císaře Františka Josefa do Záhřeba r. 1895, kdy hr. Khuen-Héderváry, bán, který deset let dusil již nacionální život v Charvátsku-Slavonii, chtěje se pochlubiti úspěchem, že uklidnil (pacifikoval) svěřené mu Charvátsko, pozval císaře odvážně k návštěvě. Záměr, jejž měl, byl zmařen výtržností studentskou, kterou organisoval Štěpán Radić, právník, který již několik let před tím studoval v Petrohradě, Praze i Pešti a z Prahy organisoval v Charvátsku středoškolské hnutí studentské. Mládež v průvodu spálila na Jelačićove náměstí na tři kroky od povozu císařova a před pomníkem bána Jelačiće, který byl symbolem boje s Maďary, maďarský prapor na znamení, že národním nepřítelem Charvátů nejsou Srbové, nýbrž Maďaři. Ve vězení v Bjelovaru, kde původcové odpykávali po skončeném procesu a po rozsudku trest, četl Radić Masarykovu Českou otázku a vydal heslo: na studie do Prahy!
R. 1897 vzniká v charvátské mládeži dvojí studentské hnutí. Jedno v Záhřebě, jež vydalo almanach Narodna Misao a vystoupilo s ideou národní jednoty Charvátů a Srbů. To začala charvátská a srbská mládež hned dohromady — o to bylo radikálnější než hnutí pražské — bylo praktické, věcné a navázalo styk s Bělehradem. Bylo pokračováním a dovršením staré ideologie Strossmayerovy, ovšem tím způsobem, že na místo dohody (sloga) Charvátů a Srbů postavilo ideál národní jednoty. Avšak teprve druhé hnutí, jež téhož roku 1897 bylo nezávisle na hnutí záhřebském zahájeno v Praze za duchovního vůdcovství prof. Masaryka, vytvořilo skutečnou generaci a styky a výměnou myšlenek v časopisech i osobním přátelstvím členů obou podepřelo ideologicky hnutí na domácí půdě v Záhřebě tak mocně, že obojí dohromady se pak stalo důležitým činitelem a že jeho představitelé v období necelého desetiletí ovládli politicky v Charvátsku-Slavonii.
Mládež v Praze vydávala r. 1897 revui Hrvatska Misao, r. 1898 Novo Doba, r. 1900 vycházel ve Vídni Glas s týmž nacionálním a realisticky-ideovým programem. Hrv. Misao vydávali Charváti, druhého roku se přidružili k hnutí Srbové a Slovinci. Ale cílem hnutí od první chvíle byl zvrat politiky v Charvátsku i v životě studentském ve smyslu ideálu národní jednoty Charvátů, Slovinců a Srbů a velikého mravního, osvětového, náboženského i sociálního programu a směru Masarykova.
České ovzduší působilo na jihoslovanské studenty svým slovanstvím i jihoslovanstvím. Studenti navázali styky s různými politiky, poznali různé směry českých politických stran. Nejhlubší a jedinečný byl však a zůstal vliv Masarykův. Jemu na universitě nejdříve a nejlépe ze všech rozuměli pro slovenský spíše způsob řeči než český. Masaryk na katedře působil kouzelnou silou. Předkládaje studentům problémy, nikoliv hotové vědění, učil je myslit. Především jiným učil je však pracovat. Jeho mravní vliv byl nesmírný. Vychovával ke kriticismu; studenti, kteří ho poslouchali, cítili, že chce vychovat muže vlastního přesvědčení. S Charváty s katolickou minulostí ho sbližoval i jeho poměr k víře, kladný byť kritický a jeho náboženská filosofie, i když uznávali a přijímali z jeho učení plně antiklerikalismus, který zejména v Charvátsku měl těžké národnostní důsledky, protože v zemi trojí víry rozděloval klerikální politikou i bojem národ mezi sebou. Vztah jihoslovanských studentů k prof. Masarykovi byl však i proto tak hluboký, že nalezli u něho přesně vyslovené a formulované již vše, čeho právě jim ve vlasti bylo třeba.
V Charvátsku-Slavonii nastolen byl r. 1884 režim hr. Khuena-Héderváryho, vyplněný divokým bojem s charvátskou Starčevićovou stranou práva. Starčevičovství bylo na počátku velikou mravní silou, hlásajíc nekompromisní boj s Maďary. Nadvláda inteligence byla však tak úplná, že se zvrhla v despocii. V politice Starčević vedl zásadní oposici, veřejnou diskusi ubíjely státoprávní spory, kvetlo autoritářství a doktrinářství. A směr neměl úspěchu. Studentstvo planulo nadšením a oslavovaly se autority. Za vším však zela prázdnota, nebylo vnitřního života. Teprve Masaryk řekl: Pracujte! Řekl, že nestačí šířiti vlastenecké fráze. „Neřekli nám nikdy doma: Pracujte!“ vzpomíná V. Jelovšek. „Říkali nám: buďte nadšeni, věrni programu a — poslouchejte. A generace před námi byly nadšené a — Khuen vládl dvacet let ...“
„Ale uslyšeli jsme také, jak pracovat,“ pokračuje. „A věc nejkrásnější: viděli jsme, jak se pracuje, jak se může a musí pracovat.“
Hrvatska Misao pod vlivem národnostní filosofie prof. Masaryka, který učil, že národ vytváří živé vědomí národní a že národnost je především prostředkem k lidskosti, nikoliv cílem sama o sobě, postavila charvátské národní právo nad státní právo. Ukazovala, že charvátské státní právo, historické ani positivní, nezahrnuje Istrijců, Charvátů v Uhrách ani Slovinců, nehledě ke sporům, jež vyvolává se Srby. „Náš národ,“ psal Radić o jihoslovanském celku, „nemá jednoho jména, má však jednu duši, jedno právní vědomí, jeden kroj a obyčeje, slovem jednu tisíciletou svou kulturu.“ Tím byl pojem národa opřen o čistou národnostní zásadu.
Novo Doba vytyčila dle nové, etické: sebezdokonalování, mravní sebekázeň, antiklerikalismus, program drobné práce podle vzoru Masarykovy sociální a osvětové činnosti. Po politické stránce hnutí hlásalo vývoj, stavělo na skutečnosti, žádalo od svých stoupenců, aby se dočasně zřekli politiky velikého slohu, pro kterou není čas, a věnovali se povznesení a osvícení národa. V Charvátsku znamenalo to uznati vyrovnání s Uhrami z r. 1868 a vzdáti se neplodné oposice, již vedli starčevićovci. Prakticky se hnutí obracelo proti dohodě Charvátů a Srbů a smlouvání různých větví národa. „Nechceme dohody (sloga),“ psal Radić, „nechceme kompromisu, pri němž se strany smlouvají, naříkají a soudí.“ Ale i u předního představitele hnutí Narodna Misao, později vůdce a hlavního politika charvátských Srbů až do převratu, Svetozara Pribićeviće, byl všechen ideový základ o národní jednotě vzat zřejmě z Masaryka. „Pro nás,“ psal v almanachu, „pojem národa není pojmem historicko-politickým, nýbrž pojmem kulturně-sociálním. Nemusili jsme a nemusíme míti jeden stát, abychom tvořili jeden národ — “ Proto zamítá dohodu (slogu) mezi Srby a Charváty. „Dohoda může býtí mezi Němci a Maďary, kteří se dohodli, jak se rozdělí o moc, které dosáhli, a tuto dohodu nazvali dualismem, o dohodu by se mohlo jednati mezi Němci a Čechy, poněvadž je k ní odkazují jejich životní zájmy atd., ale mezi Charváty a Srby nemůže býti řeči o dohodě. “
Realismus se rozšířil i do slovinských zemí, kde masarykovci podtrhli zejména jeho etické a sociální prvky. R. 1900 svolána do Lublaně schůze pokrokových lidí na Slovinsku z popudu čtyř pražských akademiků, jež vydala realistickou programovou brožuru (Kaj hoćemo). Realismus se na Slovinsku stal významným činitelem kulturním, ale politicky se neudržel. Slovinští realisté se sblížili a spolupracovali hlavně se sociálními demokraty. V Dalmácii se realisté přimkli k dr. Josipu Smodlakovi, který z všeho kvasu svých stoupenců a realistů vytvořil lidovou pokrokovou stranu (pučka napredna stranka). Měla lidovější ráz než realistická, organisujíc především selské vrstvy. Hlavního vlivu nabyl však realismus v Charvátsku.
V 1 . 1901 — 02 dorostli universitních let středoškolští studenti, čtenáři Hrvatské Misli, z nichž mnozí odešli rovněž do Prahy a utvořili druhou, mladší generaci Masarykových žáků. Na universitě v Záhřebě se ve studijním roce 1901 — 02 zmocnili charvátského podpůrného spolku, což byl již rozhodný úspěch, aspoň početní. Hnutí Narodna Misao, splynuvší s pražským, se mezitím rozvilo. Po almanachu vycházely už noviny, týdeník Narodna Misao. Redakce se ujali poslanci. Ale když hnutí mělo dostati politickou formu, ukázalo se, že je pražské hnutí příliš radikální, že se dá stěží hned plně přenésti na charvátskou půdu. Na schůzi v Trebarjevu r. 1898 se tudíž mládež rozhodla vstupovati raději do stran starých a přetvořiti je ve svém duchu, než vytvářeti hned společnou národní stranu, čin, který sotva mohl počítati na úspěch. Jednotlivci se rozešli za praktickým povoláním. Ale známé demonstrace v Záhřebě proti Srbům z r. 1902, poslední, při nichž tekla krev a které vyvolal urážlivý článek srbského listu Srbobran, přesvědčily starší realistickou generaci, že je její práce nezbytně potřebí. Vůdcové, dr. Ivan Lorković, Charvát a Svetozar Pribićević, Srb, vrátili se tudíž do veřejného života. Lorković odešel s V. Vilderem do Oseku, kde začali vydávati list Narodna Obrana. Milan Heimrl, jiný realista, se dostal do redakce Obzoru. Pribićević a Jovo Banjanin, oba Srbové, nabyli vlivu v srbské samostatné straně a dostali do svých rukou Srbobran, zvaný odtud Novi Srbobran, který počal náhle psáti proti vládě a postavil se v politickém boji v Charvátsku po bok Charvátů. Vše to znamenalo, že generace Masarykových žáků a stoupenců dostala do svých rukou veřejné mínění v Charvátsku.
Politické události měly pak rychlý vývoj. R. 1903 propukly následkem krveprolití v Zaprešići demonstrace v Záhřebě, jež se vyvinuly ze schůzí, pořádaných realisty, a udržovaly vládu i vojsko v napětí po měsíce. Mladí původcové, pražský žák Milan Marjanović a Sirovatka, člen malé skupiny křesťanských sociálů, prchli do Lublaně. Marjanovičem byli informováni dalmatští poslanci a novináři, dr. Ante Trumbić, dr. Tresić Pavičić, Frano Supilo. Po bok realistů a občanských stran se tehdy po prvé v Záhřebě postavili dělníci — zjev bez Masaryka nemožný. Vliv realismu byl však patrný i při této bouřlivé politice. Cílem akce nebyl odboj. Měla jen pohnouti širokými davy a zlomiti režim bána Khuena-Héderváryho. Hnutí sice nedosáhlo plně svého cíle (bán odešel až tehdy, když se mu v Budapešti podařilo sestaviti vládu), ale otřáslo přece jen bánovým postavením. V Charvátsku Masarykova generace založila pak charvátskou pokrokovou stranu (hrvatska napredna stranka) se samostatným politickým orgánem, deníkem Pokret, který propagoval realistické zásady, hlavně protiklerikalismus. Lorković a Vilder povoláni z Oseku, aby se ujali Pokretu.
Téhož roku 1903 odmítl císař František Josef přijmouti deputaci politiků z Dalmácie, jež si přišla stěžovati na utrpení spolubratří v Charvátsku. Od té doby klíčila v dr. Trumbićovi myšlenka na spojení s maďarskou oposicí, jež v čele s Františkem Košutem vedla právě v Uhrách proslulý historický boj s korunou za nezávislost Uher od Rakouska. Když popud ke sblížení vyšel od samého Košuta, došlo k památné Rjecké resoluci, jež znamenala společný postup delegace charvátských poslanců na říšském sněmu v Budapešti s maďarskou oposicí proti Vídni. V Charvátsku, kde národ i politikové vyrostli v tradičním boji s Maďary, skutečným národním nepřítelem, provedl psychologický převrat, který umožnil tuto politiku, se všemi prospěšnými následky jen realismus. V Záhřebě utvořena po Rjecké resoluci charvátsko-srbská koalice, Srbové novou Zadarskou resoluci přistoupili k resoluci Rjecké, načež v květnových volbách r. 1906 získala koalice s pomocí Košutovou, který umožnil svobodné volby, většinu na sněmu, čímž byl navždy svržen maďaronský režim v Charvátsku. Lorković a Pribićević se stali poslanci a vůdci koalice, držíce odtud až do konce světové války politickou moc v Charvátsku ve svých rukou a pracujíce k sjednocení se Srbskem. Prof. Masaryk a realismus vykonali tím zároveň to největší, co se s české strany stalo pro jihoslovanský stát.
V období velezrádných procesů v letech 1908 — 09 byl prof. Masaryk získán koalicí, aby přijel do Záhřeba a ujal se obviněných. Vídeňské vládní kruhy, aby ospravedlnily zabrání Bosny-Hercegoviny, zahájily za anekční krise v Záhřebě světový proces proti charvátským Srbům pro velezradu, snažíce se dokázati, že existuje velkosrbská propaganda a že proto musily anektovati Bosnu, aby učinily přítrž velezrádné agitaci. Kromě toho měl tento proces rozbiti přátelství Charvátů se Srby — velezrádci. Když se to nepodařilo, obvinil vynikající rakouský historik dr. Jindřich Friedjung, mystifikovaný rakousko-uherským zahraničním úřadem, na základě padělaných dokumentů přímo koalici, tentokrát Charváty a Srby bez rozdílu, z velezrádných styků se srbskou vládou. V této nejtěžsí chvíli stanula však po boku Srbů a Charvátů proti vynikajícímu rakouskému badateli v učeném světě rovněž již známá autorita, filosof, sociolog a politik, prof. Masaryk. Masaryk přijel do Záhřeba, byl přítomen procesu a dne 14. května r. 1909 podal a odůvodnil na říšské radě pilný návrh o velezrádném procesu v Záhřebě a hned nato 18. května se znovu ujal ve sněmovně obviněných Srbů velikou řečí, v níž jasně odhalil všemu světu přehmaty záhřebského soudnictví. Tento jeho čin měl tím větší význam, že v Charvátsku nový bán baron Pavel Rauch umlčel veškerý tisk konfiskacemi. Dal dokonce zatknouti A. Schlegla, redaktora Pokretu, proto, že poslal Masarykovi soukromý telegram, ve kterém mu oznamoval jeden incident z procesu. Schlegl byl čtrnáct dní ve vězení. Dříve než byl skončen záhřebský proces, padla však už obvinění Friedjungova, a protože v obou procesech byl obviňován bělehradský spolek Slovenski Jug, odjel prof. Masaryk v červenci roku 1909 po druhé do Bělehradu, především též proto, že se žádný ze Srbů anebo Charvátů z monarchie nemohl odvážiti této cesty, aby na místě samém seznámil se s organisací Slovenského Jugu a opatřil si informace. Materiálu, který nasbíral, užil Masaryk při svědecké výpovědi ve Friedjungově procesu. Ani když proces ztroskotal a v dokumentech dr. Friedjunga byly odhaleny padělky, Masaryk však neustal. Jeho světová role v záhřebském a Friedjungově procesu je spojena s usvědčením rakousko-uherského vyslanectví v Bělehradě, s vyslancem hrabětem Forgáchem v čele, z výroby Friedjungových dokumentů. Na podzim r. 1910 přiznal se Srb Vasić v Bělehradě prof. B. Markovićovi, předsedovi Slov. Jugu, ze spoluúčasti v této padělatelské činnosti c. a k. vyslanectví v Bělehradě. Masaryk, zpraven o tom Supilem, odjíždí znovu do Bělehradu, kde se koná tajné šetření, a to tak tajně, že hrabě Aehrenthal, rakousko-uherský ministr zahraničních věcí, neměl až do 8. listopadu roku 1910, kdy se prof. Masaryk po prvé ujal slova v delegacích, o ničem tušení ... Od 8. listopadu do 24. prosince roku 1910 trval světový slovní souboj Masarykův s hrabětem Aehrenthalem, který postupně přiznával pravdu. Když prof. Masaryk vystoupil po prvé se svou obžalobou, popřel Aehrenthal kategoricky jakýkoli styk mezi vyslanectvím v Bělehradě a Vasićem. Dne 6. prosince 1910 přiznal v inspirovaném článku ve Fremdenblattu Vasićův styk s „podřízeným kancelářským úředníkem“ vyslanectví a nerozmýšleným prohlášením ze dne 24. prosince v Neue Freie Presse pak jeho styk s vyslaneckým dragomanem Świetochowským. Masaryk a s ním pravda zvítězili. Hrabě Aehrenthal se po ukončení kampaně jevil buď jako odpovědný diplomat velmoci, který byl nekonečně naivní, věře sám v pravost dokumentů, vyrobených vlastním podřízeným úřadem, anebo jako ministr, který nesl mravní odpovědnost za věc a který založil zahraniční politiku rakouskou na padělcích Friedjungova procesu, vrhaje tak neodpovědně a zbytečně (již po vyhrané aneksi) do válečného neklidu znovu celou Evropu.
Všechny tyto události získaly prof. Masarykovi světové jméno. Bez něho by dr. Friedjung byl snad proces i vyhrál.
Friedjungův proces ztroskotal na pověstném alibi dra Božidara Markoviće, profesora právnické fakulty v Bělehradě, který dne 2. a 3. listopadu, ve dnech, kdy podle dokumentů předsedal schůzím Slovenského Jugu v Bělehradě, byl podle pravdy v Berlíně. Teprve potom mohl přijeti do Vídně dr. Miroslav Spalajković, státní sekretář srbského ministerstva zahraničních věcí, v dokumentech obviněný, aby před soudem provedl jejich podrobnou a zdrcující kritiku. Dr. Friedjung se hned s počátku neopatrně vyjádřil, že dokáže-li se nepravost jednoho dokumentu, jsou nepravé všechny. Na soudní znalce působilo pak hlavně to, že všechny byly psány stejnou rukou.
Bez prof. Masaryka nebyl by však prof. Marković snad ani přijel k procesu. Srbské oficiální kruhy nevěnovaly Friedjungovým obviněním s počátku příliš veliké pozornosti. Dokumenty nebyly též známy. Dr. Friedjung je předložil v pověstné „zelené knize“ teprve soudu. Jakmile však vyšly v první den procesu, dostal prof. Marković telegram prof. Masaryka, který žádal od něho projev pro tisk. Po poradě s dr. Milovanem Milovanovićem, ministrem zahraničních věcí, Marković odjel do Vídně. Vyhledal Masaryka, rozhodl se, že se dostaví před soud svědčiti, byl Masarykem přiveden k soudu, aby seznal ovzduší soudní síně, seznámen s Mr. Steedem a nato poslán domů do hotelu — studovati dokumenty. Tam přišla historická chvíle. Marković si náhle uvědomil, že v období anekční krise, po celý říjen a ještě i listopad r. 1908, kdy prý byl podle protokolů Slovenského Jugu v Bělehradě, byl doopravdy v Berlíně. Když to zvěděl prof. Masaryk, prohlásil: „Příteli, dnes máte historický den!“
Friedjungův proces padl, když berlínská policie skutečně zjistila Markovićův pobyt v Berlíně.
Styk prof. Masaryka s Jihoslovany pokračoval pak za balkánské války. V prosinci r. 1912 byl v Bělehradě a odnesl odtud hr. Berchtoldovi Pašićův vzkaz, za jakých podmínek by Srbsko bylo ochotno vyrovnat se s Rakousko-Uherskem. Zahraniční ministr ve Vídni, jsa přesvědčen, že nadešla chvíle, kdy zničí malé Srbsko, odmíd však vztaženou ruku srbského premiéra. Těsně před světovou válkou připravoval prof. Masaryk diplomatickou akci v Evropě pro smír Bulharů a Srbů. Chystal se na cestu do Paříže a Londýna, aby získal státníky k práci pro tento smír. Cestu však zmařil sarajevský atentát. V té době poměry na Balkáně, srbská vítězství, balkánské války a vůbec nálada srbsko-charvátského národa, a zčásti i nové studentské nacionalistické hnutí, měly silný vliv i na prof. Masaryka a vzbudily v něm postupem času přesvědčení, že Rakousko-Uhersko přece jen není státem s historickou úlohou rozřešiti jihoslovanskou otázku a že se problém všech malých národů v monarchii, i českého, bude řešiti přece jen zbraněmi. Dne 25. února r. 1914, tedy již v předvečer světové války, nazval na přednášce v Mnichově, kam byl pozván Vysokou obchodní školou, poměr habsburské říše k Balkánu prorocky již problémem Evropy a všeho světa. Smírem Srbů a Bulharů chtěl zabrániti, pokud stačily slabé síly jednotlivcovy, aby veliké události v budoucnosti nezastihly balkánské Slovany nepřipraveny.
V Záhřebě mezitím vzniklo třetí realistické hnutí studentské r. 1907, které začal Jurislav Janušić. Jeho orgán, Hrvatski Djak, vycházel po jistou dobu také v Praze. Když r. 1908 bán Pavel Rauch relegoval univ. prof. Šurmina, opustila mládež s protestem znovu záhřebskou universitu a odešla studovati zase k Masarykovi. R. 1912 vycházel v Praze Val, list srbsko-charvátské radikálně-pokrokové mládeže, ale proti němu druhá část studentstva tvořila již t. zv. nacionálně-radikální mládež, kupící se kolem listu Zora. Nacionalisté zahájili odklon od Masaryka a od jeho hesla: Osvětou k svobodě. Masaryk učil: Buďte vnitřně svobodni a svoboda se dostaví. Nacionalisté řekli: Národ musí býti napřed svoboden, pak teprve bude s to, aby rozvil kulturu. Prof. Masaryk napsal pokrokové mládeži do Valu úvodní článek. Skupina kolem Zory byla si vědoma významu tohoto článku vzhledem k veliké vážnosti, které se prof. Masaryk těšil ve studentstvu. Redaktoři Zory si tudíž vyžádali do třetího čísla v květnu r. 1912 rovněž článek od prof. Masaryka, který měl název Národ a národnost. Prof. Masaryk zůstal v něm na svém stanovisku, píše nacionalistické omladině, že národní úsilí jihoslovanské má směřovati k jednotě, ale ta že bude nejsilnější na kulturním, osvětovém základě. „Doba karbonářů a tajných spolků pominula,“ tvrdil. Zora otiskla článek váženého muže, odpověděla však Masarykovi v příštím čísle nepřímo — otištěním přísahy Mazziniho. Za první balkánské války v prosinci r. 1912 se sešel prof. Masaryk v Bělehradě s Dj. Ostojićem, medikem, který s ním z jara t. r. vyjednával v Praze o článek do Zory, a diskutoval s ním o obojím směru v jihoslovanské mládeži. A tu podle Ostojićovy vzpomínky přiznal, že nacionalisté měli pravdu, protože „byli věrným výrazem národních snah“. „Masaryk,“ píše Jihoslovan Rudolf Giunio vzpomínaje na období od velezrádných procesů, prožité většinou v Praze, „pod vlivem Záhřeba a Bělehradu počal se dívati jinýma očima na národnostní problémy říše a na různá hnutí nacionalistického a revolučního rázu. Zdá se, že tehdy (za balkánských válek) Masaryk po prvé pocítil všechnu živelnou sílu naší nacionální myšlenky, která již počínala otřásati základy monarchie. Tu se snad i jemu otevřely oči, neboť počal věřiti dokonce i v možnost brzkého rozbití habsburské říše.“
Těsně před světovou válkou byl konán v Praze sjezd vší jihoslovanské nacionalistické omladiny z monarchie a počal vycházeti její ústřední orgán Jugoslavija. Redaktorem byl dr. Ljubo Leontić. Nacionalisté před válkou se střetli ideově s prof. Masarykem, ale přece i toto hnutí s ním spojovala hluboká, veliká idea, idea integrální jednoty národní. To se ukázalo, když počala světová válka a vynikly všechny antagonismy, nedokonalosti, pozůstatky historismu, federativní, autonomní a státoprávní prvky, rušící chápání jednoty národní. Nacionalistická omladina se seskupila za hranicemi po prvé v Ženevě — kolem prof. Masaryka.
Vliv prof. Masaryka na Jihoslovany před světovou válkou byl veliký vliv velikého muže, se kterým je poslední fáze dějin jihoslovanského sjednocení nerozlučně a navždy spjata. Světová válka znamená období, které uskutečnilo to, k čemu byly od devadesátých let kladeny základy. Na jejím počátku dochází k některým činům srdce neb zájmu, jež byly přirozeným plodem předchozího vývoje. Bylo zcela samozřejmé, že prof. Masaryk, dříve než odjel za hranice, volá do Prahy dr. Lorkoviće a dr. Kramera, aby se dověděl, co Slovinci a Charváti očekávají od světové války. Stejně samozřejmě pomáhá srbská vláda Masarykovi, kterému za hranicemi vystavuje pas, a stejně pomáhá i jiným Čechům. V té chvíli, kdy nastala válka, stal se však sám jihoslovanský problém velmi složitý a jihoslovanští politikové byli prakticky postaveni před otázku, jak si představují společný stát. Masaryk sám píše velmi výstižně: „Srbové drželi program velkosrbský a centralistický, Charváti a Slovinci program federativní; mnozí však velkocharvátský. Centralisté i federalisté hlásali národní sjednocení (Jugoslavie), ale stejné slovo krylo velmi různé, nepropracované pojmy.“ Za hranice přišli též mužové velmi různorodí. Trumbić a Supilo měli za sebou pravašskou minulost. U Pašiće, srbského premiéra, kryl se pojem sjednoceného státu s rozšířeným Srbskem: Srbové trojí víry. V Záhřebě Lorković odstoupil od ideálů mládí. Pribičević a Vilder zůstali uvnitř Rakouska. V celé tříšti názorů vyniká r. 1915 omladina v Ženevě jako jediný nekompromisní činitel, píšíc programaticky: „Poněvadž Srbové, Charváti, Slovinci jsou jeden jediný jihoslovanský národ, budou po osvobození sjednoceni v jeden jediný homogenní stát.“ Svůj program vytiskli omladinci ve francouzské knize L’Unité Yougoslave, k níž úvod napsal prof. Masaryk. Je to jeden z prvních Masarykových projevů za hranicemi, kterým si zavíral cestu do vlasti a přidával se k revoluci.
Milada Paulová
Prof. Masaryk mluvil po druhé v delegacích opět o poměrech v Bosně a Hercegovině, v témže smyslu, dne 16. června r. 1893. Kállay se bránil, že uvádí jednotlivosti, které ani nepatří před slavnou delegaci. Masaryk naproti tomu dokazoval i dokázal, že jde o symptomy správy a nikoliv maličkosti. Národ v Bosně-Hercegovině se ovšem nesměl z tisku dověděti o pomoci, jež mu ústy prof. Masaryka byla poskytnuta s české strany na místě, odkud jeho stížnosti slyšelo veřejné mínění evropské. Ale již v prosinci r. 1892 kolovala Masarykova řeč v Bosně ve druhém vydání. Jeho jméno po prvé zazvučelo v jihoslovanských politických kruzích. Národ po prvé poznával v něm svého přítele a význačného, reálného pomocníka.
Ideový vliv prof. Masaryka na jihoslovanskou mládež je spojen s episodou příjezdu císaře Františka Josefa do Záhřeba r. 1895, kdy hr. Khuen-Héderváry, bán, který deset let dusil již nacionální život v Charvátsku-Slavonii, chtěje se pochlubiti úspěchem, že uklidnil (pacifikoval) svěřené mu Charvátsko, pozval císaře odvážně k návštěvě. Záměr, jejž měl, byl zmařen výtržností studentskou, kterou organisoval Štěpán Radić, právník, který již několik let před tím studoval v Petrohradě, Praze i Pešti a z Prahy organisoval v Charvátsku středoškolské hnutí studentské. Mládež v průvodu spálila na Jelačićove náměstí na tři kroky od povozu císařova a před pomníkem bána Jelačiće, který byl symbolem boje s Maďary, maďarský prapor na znamení, že národním nepřítelem Charvátů nejsou Srbové, nýbrž Maďaři. Ve vězení v Bjelovaru, kde původcové odpykávali po skončeném procesu a po rozsudku trest, četl Radić Masarykovu Českou otázku a vydal heslo: na studie do Prahy!
R. 1897 vzniká v charvátské mládeži dvojí studentské hnutí. Jedno v Záhřebě, jež vydalo almanach Narodna Misao a vystoupilo s ideou národní jednoty Charvátů a Srbů. To začala charvátská a srbská mládež hned dohromady — o to bylo radikálnější než hnutí pražské — bylo praktické, věcné a navázalo styk s Bělehradem. Bylo pokračováním a dovršením staré ideologie Strossmayerovy, ovšem tím způsobem, že na místo dohody (sloga) Charvátů a Srbů postavilo ideál národní jednoty. Avšak teprve druhé hnutí, jež téhož roku 1897 bylo nezávisle na hnutí záhřebském zahájeno v Praze za duchovního vůdcovství prof. Masaryka, vytvořilo skutečnou generaci a styky a výměnou myšlenek v časopisech i osobním přátelstvím členů obou podepřelo ideologicky hnutí na domácí půdě v Záhřebě tak mocně, že obojí dohromady se pak stalo důležitým činitelem a že jeho představitelé v období necelého desetiletí ovládli politicky v Charvátsku-Slavonii.
Mládež v Praze vydávala r. 1897 revui Hrvatska Misao, r. 1898 Novo Doba, r. 1900 vycházel ve Vídni Glas s týmž nacionálním a realisticky-ideovým programem. Hrv. Misao vydávali Charváti, druhého roku se přidružili k hnutí Srbové a Slovinci. Ale cílem hnutí od první chvíle byl zvrat politiky v Charvátsku i v životě studentském ve smyslu ideálu národní jednoty Charvátů, Slovinců a Srbů a velikého mravního, osvětového, náboženského i sociálního programu a směru Masarykova.
České ovzduší působilo na jihoslovanské studenty svým slovanstvím i jihoslovanstvím. Studenti navázali styky s různými politiky, poznali různé směry českých politických stran. Nejhlubší a jedinečný byl však a zůstal vliv Masarykův. Jemu na universitě nejdříve a nejlépe ze všech rozuměli pro slovenský spíše způsob řeči než český. Masaryk na katedře působil kouzelnou silou. Předkládaje studentům problémy, nikoliv hotové vědění, učil je myslit. Především jiným učil je však pracovat. Jeho mravní vliv byl nesmírný. Vychovával ke kriticismu; studenti, kteří ho poslouchali, cítili, že chce vychovat muže vlastního přesvědčení. S Charváty s katolickou minulostí ho sbližoval i jeho poměr k víře, kladný byť kritický a jeho náboženská filosofie, i když uznávali a přijímali z jeho učení plně antiklerikalismus, který zejména v Charvátsku měl těžké národnostní důsledky, protože v zemi trojí víry rozděloval klerikální politikou i bojem národ mezi sebou. Vztah jihoslovanských studentů k prof. Masarykovi byl však i proto tak hluboký, že nalezli u něho přesně vyslovené a formulované již vše, čeho právě jim ve vlasti bylo třeba.
V Charvátsku-Slavonii nastolen byl r. 1884 režim hr. Khuena-Héderváryho, vyplněný divokým bojem s charvátskou Starčevićovou stranou práva. Starčevičovství bylo na počátku velikou mravní silou, hlásajíc nekompromisní boj s Maďary. Nadvláda inteligence byla však tak úplná, že se zvrhla v despocii. V politice Starčević vedl zásadní oposici, veřejnou diskusi ubíjely státoprávní spory, kvetlo autoritářství a doktrinářství. A směr neměl úspěchu. Studentstvo planulo nadšením a oslavovaly se autority. Za vším však zela prázdnota, nebylo vnitřního života. Teprve Masaryk řekl: Pracujte! Řekl, že nestačí šířiti vlastenecké fráze. „Neřekli nám nikdy doma: Pracujte!“ vzpomíná V. Jelovšek. „Říkali nám: buďte nadšeni, věrni programu a — poslouchejte. A generace před námi byly nadšené a — Khuen vládl dvacet let ...“
„Ale uslyšeli jsme také, jak pracovat,“ pokračuje. „A věc nejkrásnější: viděli jsme, jak se pracuje, jak se může a musí pracovat.“
Hrvatska Misao pod vlivem národnostní filosofie prof. Masaryka, který učil, že národ vytváří živé vědomí národní a že národnost je především prostředkem k lidskosti, nikoliv cílem sama o sobě, postavila charvátské národní právo nad státní právo. Ukazovala, že charvátské státní právo, historické ani positivní, nezahrnuje Istrijců, Charvátů v Uhrách ani Slovinců, nehledě ke sporům, jež vyvolává se Srby. „Náš národ,“ psal Radić o jihoslovanském celku, „nemá jednoho jména, má však jednu duši, jedno právní vědomí, jeden kroj a obyčeje, slovem jednu tisíciletou svou kulturu.“ Tím byl pojem národa opřen o čistou národnostní zásadu.
Novo Doba vytyčila dle nové, etické: sebezdokonalování, mravní sebekázeň, antiklerikalismus, program drobné práce podle vzoru Masarykovy sociální a osvětové činnosti. Po politické stránce hnutí hlásalo vývoj, stavělo na skutečnosti, žádalo od svých stoupenců, aby se dočasně zřekli politiky velikého slohu, pro kterou není čas, a věnovali se povznesení a osvícení národa. V Charvátsku znamenalo to uznati vyrovnání s Uhrami z r. 1868 a vzdáti se neplodné oposice, již vedli starčevićovci. Prakticky se hnutí obracelo proti dohodě Charvátů a Srbů a smlouvání různých větví národa. „Nechceme dohody (sloga),“ psal Radić, „nechceme kompromisu, pri němž se strany smlouvají, naříkají a soudí.“ Ale i u předního představitele hnutí Narodna Misao, později vůdce a hlavního politika charvátských Srbů až do převratu, Svetozara Pribićeviće, byl všechen ideový základ o národní jednotě vzat zřejmě z Masaryka. „Pro nás,“ psal v almanachu, „pojem národa není pojmem historicko-politickým, nýbrž pojmem kulturně-sociálním. Nemusili jsme a nemusíme míti jeden stát, abychom tvořili jeden národ — “ Proto zamítá dohodu (slogu) mezi Srby a Charváty. „Dohoda může býtí mezi Němci a Maďary, kteří se dohodli, jak se rozdělí o moc, které dosáhli, a tuto dohodu nazvali dualismem, o dohodu by se mohlo jednati mezi Němci a Čechy, poněvadž je k ní odkazují jejich životní zájmy atd., ale mezi Charváty a Srby nemůže býti řeči o dohodě. “
Realismus se rozšířil i do slovinských zemí, kde masarykovci podtrhli zejména jeho etické a sociální prvky. R. 1900 svolána do Lublaně schůze pokrokových lidí na Slovinsku z popudu čtyř pražských akademiků, jež vydala realistickou programovou brožuru (Kaj hoćemo). Realismus se na Slovinsku stal významným činitelem kulturním, ale politicky se neudržel. Slovinští realisté se sblížili a spolupracovali hlavně se sociálními demokraty. V Dalmácii se realisté přimkli k dr. Josipu Smodlakovi, který z všeho kvasu svých stoupenců a realistů vytvořil lidovou pokrokovou stranu (pučka napredna stranka). Měla lidovější ráz než realistická, organisujíc především selské vrstvy. Hlavního vlivu nabyl však realismus v Charvátsku.
V 1 . 1901 — 02 dorostli universitních let středoškolští studenti, čtenáři Hrvatské Misli, z nichž mnozí odešli rovněž do Prahy a utvořili druhou, mladší generaci Masarykových žáků. Na universitě v Záhřebě se ve studijním roce 1901 — 02 zmocnili charvátského podpůrného spolku, což byl již rozhodný úspěch, aspoň početní. Hnutí Narodna Misao, splynuvší s pražským, se mezitím rozvilo. Po almanachu vycházely už noviny, týdeník Narodna Misao. Redakce se ujali poslanci. Ale když hnutí mělo dostati politickou formu, ukázalo se, že je pražské hnutí příliš radikální, že se dá stěží hned plně přenésti na charvátskou půdu. Na schůzi v Trebarjevu r. 1898 se tudíž mládež rozhodla vstupovati raději do stran starých a přetvořiti je ve svém duchu, než vytvářeti hned společnou národní stranu, čin, který sotva mohl počítati na úspěch. Jednotlivci se rozešli za praktickým povoláním. Ale známé demonstrace v Záhřebě proti Srbům z r. 1902, poslední, při nichž tekla krev a které vyvolal urážlivý článek srbského listu Srbobran, přesvědčily starší realistickou generaci, že je její práce nezbytně potřebí. Vůdcové, dr. Ivan Lorković, Charvát a Svetozar Pribićević, Srb, vrátili se tudíž do veřejného života. Lorković odešel s V. Vilderem do Oseku, kde začali vydávati list Narodna Obrana. Milan Heimrl, jiný realista, se dostal do redakce Obzoru. Pribićević a Jovo Banjanin, oba Srbové, nabyli vlivu v srbské samostatné straně a dostali do svých rukou Srbobran, zvaný odtud Novi Srbobran, který počal náhle psáti proti vládě a postavil se v politickém boji v Charvátsku po bok Charvátů. Vše to znamenalo, že generace Masarykových žáků a stoupenců dostala do svých rukou veřejné mínění v Charvátsku.
Politické události měly pak rychlý vývoj. R. 1903 propukly následkem krveprolití v Zaprešići demonstrace v Záhřebě, jež se vyvinuly ze schůzí, pořádaných realisty, a udržovaly vládu i vojsko v napětí po měsíce. Mladí původcové, pražský žák Milan Marjanović a Sirovatka, člen malé skupiny křesťanských sociálů, prchli do Lublaně. Marjanovičem byli informováni dalmatští poslanci a novináři, dr. Ante Trumbić, dr. Tresić Pavičić, Frano Supilo. Po bok realistů a občanských stran se tehdy po prvé v Záhřebě postavili dělníci — zjev bez Masaryka nemožný. Vliv realismu byl však patrný i při této bouřlivé politice. Cílem akce nebyl odboj. Měla jen pohnouti širokými davy a zlomiti režim bána Khuena-Héderváryho. Hnutí sice nedosáhlo plně svého cíle (bán odešel až tehdy, když se mu v Budapešti podařilo sestaviti vládu), ale otřáslo přece jen bánovým postavením. V Charvátsku Masarykova generace založila pak charvátskou pokrokovou stranu (hrvatska napredna stranka) se samostatným politickým orgánem, deníkem Pokret, který propagoval realistické zásady, hlavně protiklerikalismus. Lorković a Vilder povoláni z Oseku, aby se ujali Pokretu.
Téhož roku 1903 odmítl císař František Josef přijmouti deputaci politiků z Dalmácie, jež si přišla stěžovati na utrpení spolubratří v Charvátsku. Od té doby klíčila v dr. Trumbićovi myšlenka na spojení s maďarskou oposicí, jež v čele s Františkem Košutem vedla právě v Uhrách proslulý historický boj s korunou za nezávislost Uher od Rakouska. Když popud ke sblížení vyšel od samého Košuta, došlo k památné Rjecké resoluci, jež znamenala společný postup delegace charvátských poslanců na říšském sněmu v Budapešti s maďarskou oposicí proti Vídni. V Charvátsku, kde národ i politikové vyrostli v tradičním boji s Maďary, skutečným národním nepřítelem, provedl psychologický převrat, který umožnil tuto politiku, se všemi prospěšnými následky jen realismus. V Záhřebě utvořena po Rjecké resoluci charvátsko-srbská koalice, Srbové novou Zadarskou resoluci přistoupili k resoluci Rjecké, načež v květnových volbách r. 1906 získala koalice s pomocí Košutovou, který umožnil svobodné volby, většinu na sněmu, čímž byl navždy svržen maďaronský režim v Charvátsku. Lorković a Pribićević se stali poslanci a vůdci koalice, držíce odtud až do konce světové války politickou moc v Charvátsku ve svých rukou a pracujíce k sjednocení se Srbskem. Prof. Masaryk a realismus vykonali tím zároveň to největší, co se s české strany stalo pro jihoslovanský stát.
V období velezrádných procesů v letech 1908 — 09 byl prof. Masaryk získán koalicí, aby přijel do Záhřeba a ujal se obviněných. Vídeňské vládní kruhy, aby ospravedlnily zabrání Bosny-Hercegoviny, zahájily za anekční krise v Záhřebě světový proces proti charvátským Srbům pro velezradu, snažíce se dokázati, že existuje velkosrbská propaganda a že proto musily anektovati Bosnu, aby učinily přítrž velezrádné agitaci. Kromě toho měl tento proces rozbiti přátelství Charvátů se Srby — velezrádci. Když se to nepodařilo, obvinil vynikající rakouský historik dr. Jindřich Friedjung, mystifikovaný rakousko-uherským zahraničním úřadem, na základě padělaných dokumentů přímo koalici, tentokrát Charváty a Srby bez rozdílu, z velezrádných styků se srbskou vládou. V této nejtěžsí chvíli stanula však po boku Srbů a Charvátů proti vynikajícímu rakouskému badateli v učeném světě rovněž již známá autorita, filosof, sociolog a politik, prof. Masaryk. Masaryk přijel do Záhřeba, byl přítomen procesu a dne 14. května r. 1909 podal a odůvodnil na říšské radě pilný návrh o velezrádném procesu v Záhřebě a hned nato 18. května se znovu ujal ve sněmovně obviněných Srbů velikou řečí, v níž jasně odhalil všemu světu přehmaty záhřebského soudnictví. Tento jeho čin měl tím větší význam, že v Charvátsku nový bán baron Pavel Rauch umlčel veškerý tisk konfiskacemi. Dal dokonce zatknouti A. Schlegla, redaktora Pokretu, proto, že poslal Masarykovi soukromý telegram, ve kterém mu oznamoval jeden incident z procesu. Schlegl byl čtrnáct dní ve vězení. Dříve než byl skončen záhřebský proces, padla však už obvinění Friedjungova, a protože v obou procesech byl obviňován bělehradský spolek Slovenski Jug, odjel prof. Masaryk v červenci roku 1909 po druhé do Bělehradu, především též proto, že se žádný ze Srbů anebo Charvátů z monarchie nemohl odvážiti této cesty, aby na místě samém seznámil se s organisací Slovenského Jugu a opatřil si informace. Materiálu, který nasbíral, užil Masaryk při svědecké výpovědi ve Friedjungově procesu. Ani když proces ztroskotal a v dokumentech dr. Friedjunga byly odhaleny padělky, Masaryk však neustal. Jeho světová role v záhřebském a Friedjungově procesu je spojena s usvědčením rakousko-uherského vyslanectví v Bělehradě, s vyslancem hrabětem Forgáchem v čele, z výroby Friedjungových dokumentů. Na podzim r. 1910 přiznal se Srb Vasić v Bělehradě prof. B. Markovićovi, předsedovi Slov. Jugu, ze spoluúčasti v této padělatelské činnosti c. a k. vyslanectví v Bělehradě. Masaryk, zpraven o tom Supilem, odjíždí znovu do Bělehradu, kde se koná tajné šetření, a to tak tajně, že hrabě Aehrenthal, rakousko-uherský ministr zahraničních věcí, neměl až do 8. listopadu roku 1910, kdy se prof. Masaryk po prvé ujal slova v delegacích, o ničem tušení ... Od 8. listopadu do 24. prosince roku 1910 trval světový slovní souboj Masarykův s hrabětem Aehrenthalem, který postupně přiznával pravdu. Když prof. Masaryk vystoupil po prvé se svou obžalobou, popřel Aehrenthal kategoricky jakýkoli styk mezi vyslanectvím v Bělehradě a Vasićem. Dne 6. prosince 1910 přiznal v inspirovaném článku ve Fremdenblattu Vasićův styk s „podřízeným kancelářským úředníkem“ vyslanectví a nerozmýšleným prohlášením ze dne 24. prosince v Neue Freie Presse pak jeho styk s vyslaneckým dragomanem Świetochowským. Masaryk a s ním pravda zvítězili. Hrabě Aehrenthal se po ukončení kampaně jevil buď jako odpovědný diplomat velmoci, který byl nekonečně naivní, věře sám v pravost dokumentů, vyrobených vlastním podřízeným úřadem, anebo jako ministr, který nesl mravní odpovědnost za věc a který založil zahraniční politiku rakouskou na padělcích Friedjungova procesu, vrhaje tak neodpovědně a zbytečně (již po vyhrané aneksi) do válečného neklidu znovu celou Evropu.
Všechny tyto události získaly prof. Masarykovi světové jméno. Bez něho by dr. Friedjung byl snad proces i vyhrál.
Friedjungův proces ztroskotal na pověstném alibi dra Božidara Markoviće, profesora právnické fakulty v Bělehradě, který dne 2. a 3. listopadu, ve dnech, kdy podle dokumentů předsedal schůzím Slovenského Jugu v Bělehradě, byl podle pravdy v Berlíně. Teprve potom mohl přijeti do Vídně dr. Miroslav Spalajković, státní sekretář srbského ministerstva zahraničních věcí, v dokumentech obviněný, aby před soudem provedl jejich podrobnou a zdrcující kritiku. Dr. Friedjung se hned s počátku neopatrně vyjádřil, že dokáže-li se nepravost jednoho dokumentu, jsou nepravé všechny. Na soudní znalce působilo pak hlavně to, že všechny byly psány stejnou rukou.
Bez prof. Masaryka nebyl by však prof. Marković snad ani přijel k procesu. Srbské oficiální kruhy nevěnovaly Friedjungovým obviněním s počátku příliš veliké pozornosti. Dokumenty nebyly též známy. Dr. Friedjung je předložil v pověstné „zelené knize“ teprve soudu. Jakmile však vyšly v první den procesu, dostal prof. Marković telegram prof. Masaryka, který žádal od něho projev pro tisk. Po poradě s dr. Milovanem Milovanovićem, ministrem zahraničních věcí, Marković odjel do Vídně. Vyhledal Masaryka, rozhodl se, že se dostaví před soud svědčiti, byl Masarykem přiveden k soudu, aby seznal ovzduší soudní síně, seznámen s Mr. Steedem a nato poslán domů do hotelu — studovati dokumenty. Tam přišla historická chvíle. Marković si náhle uvědomil, že v období anekční krise, po celý říjen a ještě i listopad r. 1908, kdy prý byl podle protokolů Slovenského Jugu v Bělehradě, byl doopravdy v Berlíně. Když to zvěděl prof. Masaryk, prohlásil: „Příteli, dnes máte historický den!“
Friedjungův proces padl, když berlínská policie skutečně zjistila Markovićův pobyt v Berlíně.
Styk prof. Masaryka s Jihoslovany pokračoval pak za balkánské války. V prosinci r. 1912 byl v Bělehradě a odnesl odtud hr. Berchtoldovi Pašićův vzkaz, za jakých podmínek by Srbsko bylo ochotno vyrovnat se s Rakousko-Uherskem. Zahraniční ministr ve Vídni, jsa přesvědčen, že nadešla chvíle, kdy zničí malé Srbsko, odmíd však vztaženou ruku srbského premiéra. Těsně před světovou válkou připravoval prof. Masaryk diplomatickou akci v Evropě pro smír Bulharů a Srbů. Chystal se na cestu do Paříže a Londýna, aby získal státníky k práci pro tento smír. Cestu však zmařil sarajevský atentát. V té době poměry na Balkáně, srbská vítězství, balkánské války a vůbec nálada srbsko-charvátského národa, a zčásti i nové studentské nacionalistické hnutí, měly silný vliv i na prof. Masaryka a vzbudily v něm postupem času přesvědčení, že Rakousko-Uhersko přece jen není státem s historickou úlohou rozřešiti jihoslovanskou otázku a že se problém všech malých národů v monarchii, i českého, bude řešiti přece jen zbraněmi. Dne 25. února r. 1914, tedy již v předvečer světové války, nazval na přednášce v Mnichově, kam byl pozván Vysokou obchodní školou, poměr habsburské říše k Balkánu prorocky již problémem Evropy a všeho světa. Smírem Srbů a Bulharů chtěl zabrániti, pokud stačily slabé síly jednotlivcovy, aby veliké události v budoucnosti nezastihly balkánské Slovany nepřipraveny.
V Záhřebě mezitím vzniklo třetí realistické hnutí studentské r. 1907, které začal Jurislav Janušić. Jeho orgán, Hrvatski Djak, vycházel po jistou dobu také v Praze. Když r. 1908 bán Pavel Rauch relegoval univ. prof. Šurmina, opustila mládež s protestem znovu záhřebskou universitu a odešla studovati zase k Masarykovi. R. 1912 vycházel v Praze Val, list srbsko-charvátské radikálně-pokrokové mládeže, ale proti němu druhá část studentstva tvořila již t. zv. nacionálně-radikální mládež, kupící se kolem listu Zora. Nacionalisté zahájili odklon od Masaryka a od jeho hesla: Osvětou k svobodě. Masaryk učil: Buďte vnitřně svobodni a svoboda se dostaví. Nacionalisté řekli: Národ musí býti napřed svoboden, pak teprve bude s to, aby rozvil kulturu. Prof. Masaryk napsal pokrokové mládeži do Valu úvodní článek. Skupina kolem Zory byla si vědoma významu tohoto článku vzhledem k veliké vážnosti, které se prof. Masaryk těšil ve studentstvu. Redaktoři Zory si tudíž vyžádali do třetího čísla v květnu r. 1912 rovněž článek od prof. Masaryka, který měl název Národ a národnost. Prof. Masaryk zůstal v něm na svém stanovisku, píše nacionalistické omladině, že národní úsilí jihoslovanské má směřovati k jednotě, ale ta že bude nejsilnější na kulturním, osvětovém základě. „Doba karbonářů a tajných spolků pominula,“ tvrdil. Zora otiskla článek váženého muže, odpověděla však Masarykovi v příštím čísle nepřímo — otištěním přísahy Mazziniho. Za první balkánské války v prosinci r. 1912 se sešel prof. Masaryk v Bělehradě s Dj. Ostojićem, medikem, který s ním z jara t. r. vyjednával v Praze o článek do Zory, a diskutoval s ním o obojím směru v jihoslovanské mládeži. A tu podle Ostojićovy vzpomínky přiznal, že nacionalisté měli pravdu, protože „byli věrným výrazem národních snah“. „Masaryk,“ píše Jihoslovan Rudolf Giunio vzpomínaje na období od velezrádných procesů, prožité většinou v Praze, „pod vlivem Záhřeba a Bělehradu počal se dívati jinýma očima na národnostní problémy říše a na různá hnutí nacionalistického a revolučního rázu. Zdá se, že tehdy (za balkánských válek) Masaryk po prvé pocítil všechnu živelnou sílu naší nacionální myšlenky, která již počínala otřásati základy monarchie. Tu se snad i jemu otevřely oči, neboť počal věřiti dokonce i v možnost brzkého rozbití habsburské říše.“
Těsně před světovou válkou byl konán v Praze sjezd vší jihoslovanské nacionalistické omladiny z monarchie a počal vycházeti její ústřední orgán Jugoslavija. Redaktorem byl dr. Ljubo Leontić. Nacionalisté před válkou se střetli ideově s prof. Masarykem, ale přece i toto hnutí s ním spojovala hluboká, veliká idea, idea integrální jednoty národní. To se ukázalo, když počala světová válka a vynikly všechny antagonismy, nedokonalosti, pozůstatky historismu, federativní, autonomní a státoprávní prvky, rušící chápání jednoty národní. Nacionalistická omladina se seskupila za hranicemi po prvé v Ženevě — kolem prof. Masaryka.
Vliv prof. Masaryka na Jihoslovany před světovou válkou byl veliký vliv velikého muže, se kterým je poslední fáze dějin jihoslovanského sjednocení nerozlučně a navždy spjata. Světová válka znamená období, které uskutečnilo to, k čemu byly od devadesátých let kladeny základy. Na jejím počátku dochází k některým činům srdce neb zájmu, jež byly přirozeným plodem předchozího vývoje. Bylo zcela samozřejmé, že prof. Masaryk, dříve než odjel za hranice, volá do Prahy dr. Lorkoviće a dr. Kramera, aby se dověděl, co Slovinci a Charváti očekávají od světové války. Stejně samozřejmě pomáhá srbská vláda Masarykovi, kterému za hranicemi vystavuje pas, a stejně pomáhá i jiným Čechům. V té chvíli, kdy nastala válka, stal se však sám jihoslovanský problém velmi složitý a jihoslovanští politikové byli prakticky postaveni před otázku, jak si představují společný stát. Masaryk sám píše velmi výstižně: „Srbové drželi program velkosrbský a centralistický, Charváti a Slovinci program federativní; mnozí však velkocharvátský. Centralisté i federalisté hlásali národní sjednocení (Jugoslavie), ale stejné slovo krylo velmi různé, nepropracované pojmy.“ Za hranice přišli též mužové velmi různorodí. Trumbić a Supilo měli za sebou pravašskou minulost. U Pašiće, srbského premiéra, kryl se pojem sjednoceného státu s rozšířeným Srbskem: Srbové trojí víry. V Záhřebě Lorković odstoupil od ideálů mládí. Pribičević a Vilder zůstali uvnitř Rakouska. V celé tříšti názorů vyniká r. 1915 omladina v Ženevě jako jediný nekompromisní činitel, píšíc programaticky: „Poněvadž Srbové, Charváti, Slovinci jsou jeden jediný jihoslovanský národ, budou po osvobození sjednoceni v jeden jediný homogenní stát.“ Svůj program vytiskli omladinci ve francouzské knize L’Unité Yougoslave, k níž úvod napsal prof. Masaryk. Je to jeden z prvních Masarykových projevů za hranicemi, kterým si zavíral cestu do vlasti a přidával se k revoluci.
Milada Paulová