Česká hudební reprodukce.
Česká hudební reprodukce.
Projevil-li se tvůrčí český duch v 18. století tak výrazně a účinně hudbou,
platí to v neztenčené míře také o romantickém století 19. Jenomže tehdy se
celá situace české kultury vytvářela podstatně jinak nežli v době vrcholného
baroka a za vlády osvícenství. Evropské hnutí národního probuzení, jež vyvolalo
v českých zemích tak rychlý rozkvět národní literatury a vědy, zapůsobilo také mohutně
na celý směr hudební tvorby. Romantismus se svou tendencí k individuálnosti národních skupin
způsobil podobně jako v ostatní Evropě také v českých zemích vznik a rozvoj národního směru hudebního,
jenž šel uvědoměle za tím, aby hudba co nejpregnantněji vyjadřovala národní povahu českou. Je ovšem
jasné, že každé takové hnutí může u malých národů v sobě skrývat nebezpečí kulturní isolace a tím
i kulturní malosti, neboť snadno vzniká mylná domněnka, jako by záruka národní kultury záležela
v tom, že se bude národ úzkostlivě stranit styku s kulturou evropskou. O to, že česká hudba této doby
nezabočila do slepé uličky kulturní isolace a že naopak při vší své národní pregnantnosti si uchovala
tu světovou výši, na jaké se pohybovala již v 18. století, má zásluhu tvůrce české moderní hudby
Bedřich Smetana (1824 — 84).
Jeho jméno je dnes v cizině spojeno s geniální komickou operou Prodaná nevěsta (1866). Je pravda, v tomto díle dovedl Smetana zvlášť šťastně vyjádřit jednu část národní povahy české: humor, lidové veselí, hluboký lyrismus prostého člověka a celý ten jasný, optimistický poměr k životu, který vyzařuje z každého tónu tohoto díla. Tyto stránky jsou také dnes plně oceňovány v celém kulturním světě a Prodaná nevěsta je přijímána jako vzácný dar českého mistra kulturní Evropě: dar obšťastňujícího úsměvu, radostné lásky člověka k člověku, dar osvobozujícího humoru a upřímného, nepathetického lyrismu. V této věci přínos Prodané nevěsty evropské kultuře je trvalý a nepodléhá přechodným dobovým tendencím, podobně jako trvale bude obšťastňovat evropské lidstvo taková Figarova svatba nebo Lazebník sevillský.
Ale právě pro tuto popularitu Prodané nevěsty třeba zdůrazniti, že tímto dílem se nijak nevyčerpává význam Smetanův. Naopak, Prodaná nevěsta je pouze úsekem celé Smetanovy tvorby a to nikoli nejpodstatnějším. Především je třeba říci, že je mylný názor, který v Prodané nevěstě vidí pouhý, na scénu postavený folklor. K takovému názoru lehce svádí scénická výprava, která ráda klade důraz právě na tuto stránku díla. Ve skutečnosti poměr k lidové písni je v Prodané nevěstě jiný nežli prosté užití lidových motivů. Smetana zásadně zavrhoval pouhé napodobení nebo užití lidových písní. Jeho poměr k lidovému životu byl daleko hlubší. Z ducha písně lidové a lidového života tvořil si své melodie a své geniální charakteristiky jednotlivých postav zcela samostatně. Je jistě pro tuto věc dokumentární, že v Prodané nevěstě se nenajde žádný zřejmý citát z lidové písně české a přece dílo působí tak lidově. Studium hudební struktury pak poučuje o tom, jak mistrně a jakým svrchovaným vypětím techniky skladatelské je toto dílo tvořeno. Promítnutí lidového ducha a geniální, svěží inspirace suverénní skladatelskou technikou do dokonalých forem — v tom je čistě umělecký přínos Prodané nevěsty. O tomto poměru k folkloru svědčí nejlépe užití polky. Polka byl lidový tanec, jenž se v Čechách rozšířil v 1. polovině 18. století a zaplavil tehdejší taneční hudbu. Smetana užil tohoto dvoudobého tance ve svých skladbách klavírních i v Prodané nevěstě, ale tak, že na základě rytmické struktury polky vytvořil zcela nový typ polky umělé, který pak proniká do hudby romantické. Totéž učinil s lidovým tancem furiantem, jenž kombinuje zajímavým způsobem takt dvoudobový s třídobým. Jeho poměr k těmto lidovým tancům byl v základě týž jako Chopinův poměr k mazurce, polonéze a valčíku. Je to povýšení lidových tanečních útvarů do sféry umělé hudby a vyšší komposiční stavebnosti. Nejdokumentárněji se projevil tento vztah Smetanův k lidovému tanci v klavírním díle České tance (1877). Užívá v nich motivů českých lidových tanců, ale z nich vytváří skvělé komposice klavírní, stojící technicky na vrcholu tehdejší klavírní tvorby a inspiračně daleko přerůstající okruh lidového tance. Smetana tedy se nestavěl k lidové hudbě s tvůrčí naivitou skladatele, který si myslí, že v lidové písni má již před sebou hotový výtvor a že je třeba pouze tento výtvor vhodnou úpravou uvést do světa. U něho se nesetkáme s tímto pouhým upravovatelstvím. Jeho skladba nikdy není pouhý konglomerát, nýbrž dílo, rostoucí z ducha lidu a lidové hudby po zákonech obdivuhodné melodické a harmonické inspirační samostatnosti a promyšleného tektonického řádu. Tuto linii si Smetana vždy uhájil, i když kolem něho v Evropě se ujímal směr pohodlného napodobování lidové písně a bezmyšlenkovitého nadbíhání lidovému vkusu. Jeho projev byl vytěžen z hlubin lidového ducha, proto také byl lidem přijat za dokonalý výraz češství. Byl to však projev svobodně tvořený. Zde jsme u jádra Smetanovy tvůrčí osobnosti. Smetana nebyl umělecký charakter folkloristický, nebyl ani buffonistický, jak by se zdálo podle popularity Prodané nevěsty. Byl to duch v podstatě beethovenský, jenž po celý svůj život šel za cílem velkého umění, promyšleného a pevně skloubeného uměleckého organismu. Konkrétně řečeno: Smetana byl ve strukturální podstatě svého díla i svého života duch směřující ke klasickému řádu a spojující klasickou tektoniku s vášnivým a horoucím vzletem svých hudebních myšlenek. Je zajímavý příklad umělce, který zcela osobitým způsobem provedl synthesu klasicismu s romantickým vzletem inspiračním. Historicky formulováno: Smetana synthetisuje Beethovenův přísný tektonický řád a Mozartovu jasnou a reálnou techniku s inspiračním bohatstvím Chopinovým a Lisztovým. V dílech těchto čtyř mistrů jsou zapuštěny kořeny Smetanova umění a odtud roste jeho zcela samostatný, individuální projev. Jeho operní tvorba, třebaže se přidržuje Wagnerovy metody příznačných motivů, je celým svým rázem zcela odlišná od Wagnera a přináší nového ducha do situace evropské opery, jež tehdy podléhala na jedné straně opeře italské, na druhé straně opeře wagnerovské. Neoddává se mechanickému symbolismu wagnerovského motivu, jenž z dramatického díla Wagnerových epigonů tak často činil pouhé malodušné mosaiky příznačných motivů. Pro Smetanu je motiv, podobně jako pro Beethovena, stavebním materiálem, z něhož a nad nímž buduje pevnou stavbu organismu, nesenou ustavičným vzletem inspiračním. Jeho dramatické dílo spojuje rozezpívanou symfoničnost s dramatickým výrazem. A nebyl by Smetana geniem zpěvného národa, aby nebyl dovedl tento svůj dramatický styl vyvrcholit nádhernou vokálností pěvecké linie. Také tu se moudře a s intuicí hudebního genia vyhnul úskalí Wagnerova deklamačního stylu, na němž ztroskotalo tolik Wagnerových epigonů. Smetana ukázal, že bohatá a oblažující zpěvnost nemusí být v rozporu s deklamační pregnantností, nýbrž že se tyto obě složky dramatické tvorby dají spojit ve výrazný a přece vokálně bohatý a strhující zpěv. Jeho opery Dalibor (1867), Dvě vdovy (1874), Hubička (1876), Tajemství (1878) a Čertova stěna (1882) ukazují evropské hudbě stále jednu z cest, po nichž je možno se bráti v operní tvorbě. A jeho vrcholné dílo operní, skvostná Libuše (1872), již Smetana vytvořil v posvátném, extatickém a téměř prorockém zaujetí pro krásu a budoucnost svého národa, tehdy těžce zkrušeného vídeňskou vládou, ukazuje nejlépe, jakého vzepětí inspiračního a stylového byl schopen. Druhé jednání Libuše patří k nejvyšším hudebně-dramatickým projevům evropské hudby 19. století. Podobný význam má Smetana i v symfonické hudbě. Byl tvůrcem české symfonické básně, jda zde po stopách Fr. Liszta, svého velkého přítele. Podobně však jako byl zcela samostatný Smetanův poměr k Wagnerovi, byl zcela samostatný i jeho poměr k Lisztovi. Ve svých prvních třech symfonických básních (Richard III., 1858, Valdštýnův tábor, 1859, Hakon Jarl, 1861) ještě se přidržel formy Lisztovy symfonické básně i s jejími formovými nedokonalostmi. Ale ve svém monumentálním cyklu Má vlast (1874 — 79) stanul na půdě zcela samostatné. Má vlast má v evropské hudbě zcela zvláštní postavení. Je to především první veliký cyklus šesti symfonických básní (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník), spiatý jednotící myšlenkou a vystavený v ustavičné gradaci až k vítěznému závěru. Touto jednotící myšlenkou je idea českého národa, jeho slavná mytická i historická husitská minulost, krásná přítomnost a víra v jeho budoucnost. Pro tuto ideu platí v našich zemích Má vlast podobně jako Libuše, s níž tvoří jeden monumentální celek, za dílo prorocké a za něco, co je ustavičným pramenem povzbuzení a víry v poslání a budoucnost národa. Vedle této monumentální cykličnosti znamená Má vlast výjimečné dílo i svými hodnotami čistě uměleckými. Smetana si v ní zcela osobitě a po Lisztovi nově rozřešil problém formy symfonické básně. Symfonická báseň mu tu již není Lisztova forma ilustrační, která právě pro tuto ilustrační metodu trpí formovou roztříštěností. Smetana staví symfonickou báseň po zákonech přísně symfonických jako ucelenou symfonickou stavbu. Cyklus Má vlast představuje monumentální celistvost šesti skvělých hudebních architektur, naplněných jarým a svěžím hudebním bohatstvím.
„CHYBĚJÍCÍ TEXT“
Jeho jméno je dnes v cizině spojeno s geniální komickou operou Prodaná nevěsta (1866). Je pravda, v tomto díle dovedl Smetana zvlášť šťastně vyjádřit jednu část národní povahy české: humor, lidové veselí, hluboký lyrismus prostého člověka a celý ten jasný, optimistický poměr k životu, který vyzařuje z každého tónu tohoto díla. Tyto stránky jsou také dnes plně oceňovány v celém kulturním světě a Prodaná nevěsta je přijímána jako vzácný dar českého mistra kulturní Evropě: dar obšťastňujícího úsměvu, radostné lásky člověka k člověku, dar osvobozujícího humoru a upřímného, nepathetického lyrismu. V této věci přínos Prodané nevěsty evropské kultuře je trvalý a nepodléhá přechodným dobovým tendencím, podobně jako trvale bude obšťastňovat evropské lidstvo taková Figarova svatba nebo Lazebník sevillský.
Ale právě pro tuto popularitu Prodané nevěsty třeba zdůrazniti, že tímto dílem se nijak nevyčerpává význam Smetanův. Naopak, Prodaná nevěsta je pouze úsekem celé Smetanovy tvorby a to nikoli nejpodstatnějším. Především je třeba říci, že je mylný názor, který v Prodané nevěstě vidí pouhý, na scénu postavený folklor. K takovému názoru lehce svádí scénická výprava, která ráda klade důraz právě na tuto stránku díla. Ve skutečnosti poměr k lidové písni je v Prodané nevěstě jiný nežli prosté užití lidových motivů. Smetana zásadně zavrhoval pouhé napodobení nebo užití lidových písní. Jeho poměr k lidovému životu byl daleko hlubší. Z ducha písně lidové a lidového života tvořil si své melodie a své geniální charakteristiky jednotlivých postav zcela samostatně. Je jistě pro tuto věc dokumentární, že v Prodané nevěstě se nenajde žádný zřejmý citát z lidové písně české a přece dílo působí tak lidově. Studium hudební struktury pak poučuje o tom, jak mistrně a jakým svrchovaným vypětím techniky skladatelské je toto dílo tvořeno. Promítnutí lidového ducha a geniální, svěží inspirace suverénní skladatelskou technikou do dokonalých forem — v tom je čistě umělecký přínos Prodané nevěsty. O tomto poměru k folkloru svědčí nejlépe užití polky. Polka byl lidový tanec, jenž se v Čechách rozšířil v 1. polovině 18. století a zaplavil tehdejší taneční hudbu. Smetana užil tohoto dvoudobého tance ve svých skladbách klavírních i v Prodané nevěstě, ale tak, že na základě rytmické struktury polky vytvořil zcela nový typ polky umělé, který pak proniká do hudby romantické. Totéž učinil s lidovým tancem furiantem, jenž kombinuje zajímavým způsobem takt dvoudobový s třídobým. Jeho poměr k těmto lidovým tancům byl v základě týž jako Chopinův poměr k mazurce, polonéze a valčíku. Je to povýšení lidových tanečních útvarů do sféry umělé hudby a vyšší komposiční stavebnosti. Nejdokumentárněji se projevil tento vztah Smetanův k lidovému tanci v klavírním díle České tance (1877). Užívá v nich motivů českých lidových tanců, ale z nich vytváří skvělé komposice klavírní, stojící technicky na vrcholu tehdejší klavírní tvorby a inspiračně daleko přerůstající okruh lidového tance. Smetana tedy se nestavěl k lidové hudbě s tvůrčí naivitou skladatele, který si myslí, že v lidové písni má již před sebou hotový výtvor a že je třeba pouze tento výtvor vhodnou úpravou uvést do světa. U něho se nesetkáme s tímto pouhým upravovatelstvím. Jeho skladba nikdy není pouhý konglomerát, nýbrž dílo, rostoucí z ducha lidu a lidové hudby po zákonech obdivuhodné melodické a harmonické inspirační samostatnosti a promyšleného tektonického řádu. Tuto linii si Smetana vždy uhájil, i když kolem něho v Evropě se ujímal směr pohodlného napodobování lidové písně a bezmyšlenkovitého nadbíhání lidovému vkusu. Jeho projev byl vytěžen z hlubin lidového ducha, proto také byl lidem přijat za dokonalý výraz češství. Byl to však projev svobodně tvořený. Zde jsme u jádra Smetanovy tvůrčí osobnosti. Smetana nebyl umělecký charakter folkloristický, nebyl ani buffonistický, jak by se zdálo podle popularity Prodané nevěsty. Byl to duch v podstatě beethovenský, jenž po celý svůj život šel za cílem velkého umění, promyšleného a pevně skloubeného uměleckého organismu. Konkrétně řečeno: Smetana byl ve strukturální podstatě svého díla i svého života duch směřující ke klasickému řádu a spojující klasickou tektoniku s vášnivým a horoucím vzletem svých hudebních myšlenek. Je zajímavý příklad umělce, který zcela osobitým způsobem provedl synthesu klasicismu s romantickým vzletem inspiračním. Historicky formulováno: Smetana synthetisuje Beethovenův přísný tektonický řád a Mozartovu jasnou a reálnou techniku s inspiračním bohatstvím Chopinovým a Lisztovým. V dílech těchto čtyř mistrů jsou zapuštěny kořeny Smetanova umění a odtud roste jeho zcela samostatný, individuální projev. Jeho operní tvorba, třebaže se přidržuje Wagnerovy metody příznačných motivů, je celým svým rázem zcela odlišná od Wagnera a přináší nového ducha do situace evropské opery, jež tehdy podléhala na jedné straně opeře italské, na druhé straně opeře wagnerovské. Neoddává se mechanickému symbolismu wagnerovského motivu, jenž z dramatického díla Wagnerových epigonů tak často činil pouhé malodušné mosaiky příznačných motivů. Pro Smetanu je motiv, podobně jako pro Beethovena, stavebním materiálem, z něhož a nad nímž buduje pevnou stavbu organismu, nesenou ustavičným vzletem inspiračním. Jeho dramatické dílo spojuje rozezpívanou symfoničnost s dramatickým výrazem. A nebyl by Smetana geniem zpěvného národa, aby nebyl dovedl tento svůj dramatický styl vyvrcholit nádhernou vokálností pěvecké linie. Také tu se moudře a s intuicí hudebního genia vyhnul úskalí Wagnerova deklamačního stylu, na němž ztroskotalo tolik Wagnerových epigonů. Smetana ukázal, že bohatá a oblažující zpěvnost nemusí být v rozporu s deklamační pregnantností, nýbrž že se tyto obě složky dramatické tvorby dají spojit ve výrazný a přece vokálně bohatý a strhující zpěv. Jeho opery Dalibor (1867), Dvě vdovy (1874), Hubička (1876), Tajemství (1878) a Čertova stěna (1882) ukazují evropské hudbě stále jednu z cest, po nichž je možno se bráti v operní tvorbě. A jeho vrcholné dílo operní, skvostná Libuše (1872), již Smetana vytvořil v posvátném, extatickém a téměř prorockém zaujetí pro krásu a budoucnost svého národa, tehdy těžce zkrušeného vídeňskou vládou, ukazuje nejlépe, jakého vzepětí inspiračního a stylového byl schopen. Druhé jednání Libuše patří k nejvyšším hudebně-dramatickým projevům evropské hudby 19. století. Podobný význam má Smetana i v symfonické hudbě. Byl tvůrcem české symfonické básně, jda zde po stopách Fr. Liszta, svého velkého přítele. Podobně však jako byl zcela samostatný Smetanův poměr k Wagnerovi, byl zcela samostatný i jeho poměr k Lisztovi. Ve svých prvních třech symfonických básních (Richard III., 1858, Valdštýnův tábor, 1859, Hakon Jarl, 1861) ještě se přidržel formy Lisztovy symfonické básně i s jejími formovými nedokonalostmi. Ale ve svém monumentálním cyklu Má vlast (1874 — 79) stanul na půdě zcela samostatné. Má vlast má v evropské hudbě zcela zvláštní postavení. Je to především první veliký cyklus šesti symfonických básní (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník), spiatý jednotící myšlenkou a vystavený v ustavičné gradaci až k vítěznému závěru. Touto jednotící myšlenkou je idea českého národa, jeho slavná mytická i historická husitská minulost, krásná přítomnost a víra v jeho budoucnost. Pro tuto ideu platí v našich zemích Má vlast podobně jako Libuše, s níž tvoří jeden monumentální celek, za dílo prorocké a za něco, co je ustavičným pramenem povzbuzení a víry v poslání a budoucnost národa. Vedle této monumentální cykličnosti znamená Má vlast výjimečné dílo i svými hodnotami čistě uměleckými. Smetana si v ní zcela osobitě a po Lisztovi nově rozřešil problém formy symfonické básně. Symfonická báseň mu tu již není Lisztova forma ilustrační, která právě pro tuto ilustrační metodu trpí formovou roztříštěností. Smetana staví symfonickou báseň po zákonech přísně symfonických jako ucelenou symfonickou stavbu. Cyklus Má vlast představuje monumentální celistvost šesti skvělých hudebních architektur, naplněných jarým a svěžím hudebním bohatstvím.
„CHYBĚJÍCÍ TEXT“