Vliv nové spisovné češtiny na spisovné jazyky jihoslovanské.
Vliv nové spisovné češtiny na spisovné jazyky jihoslovanské.
Slovní zásoba spisovné češtiny prožila v první polovině 19. století pravou revoluci.
Bylo v ní nahrazováno — někdy měrou nadbytečnou — mnoho slov
původu cizího, zvláště německého, slovy domácími, zčásti nově utvořenými.
Přibylo množství nových slov, kterých pro nové úkoly rychlým postupem
rozmnožené potřebovala spisovná čeština jednak jako jazyk nejrůznějších
oborů vědních i pracovních, jednak jako jazyk básnický nejvyšších cílů. Revoluce
ta znamenala však nejen vzrůst jazykových prostředků, nýbrž také dočasnou nejistotu ve výrazech
kulturního a civilisačního obsahu, která teprve v druhé polovině 19. století
ustupovala lexikální ustálenosti.
Také jiné slovanské jazyky v 19. století podstatně rozmnožovaly svou zásobu speciálních slov, určených pro vlastní úkoly spisovného jazyka. Zejména jižní jazyky slovanské tuto zásobu nejen přetvářely, nýbrž zčásti teprve nově vytvářely. Avšak soudobá čeština spisovná, prožívajíc sama svůj vnitřní přerod spojený s nejistotou a kolísáním, neměla ještě — hlavně ne v první polovině 19. století — té expansivní síly a pohotovosti, jakou se vyznačovala čeština středověká, takže nemohlo do nově vytvářených nebo dotvářených jazyků slovanských přejíti z ní — obdobně jako v minulosti — potřebné názvosloví jako celek. Také zásadní názor na prostředky národního jazyka spisovného, zvláště na jejich pramen, se změnil; zmizela středověká a humanistická liberálnost k prvkům cizím, třebaže idea slovanská do jisté míry v období romantismu zmirňovala cizost slov, přejímaných z jiného jazyka slovanského.
Přes to všechno slovní zásoba češtiny, a to právě nová její vrstva, zasáhla poměrně hluboko do spisovných jazyků jižních, s počátku století zvláště do spisovného jazyka Slovinců a později do spisovného jazyka Charvátů, s jejichž vzrůstající kulturou a civilisační prací bylo české prostředí poutáno mnoha svazky osobními i ideovými.
Působení české a slovenské myšlenky na jihoslovanské hnutí ilyrské třicátých a čtyřicátých let minulého století je v tomto díle osvětleno jinde. Vnějším znakem souvislosti „ilyrismu“ a rovněž snah o samostatnou spisovnou slovinštinu s prostředím českým je převzetí českého diakritického pravopisu. Základ k tomu položil již r. 1830 Ljudevit Gaj ve své brožurce „Kratka osnova hrvatsko-slavenskoga pravopisaňa", psané podle vzoru Hankova „Pravopisu českého“. Gajův pravopis s malými změnami stal se r. 1836 oficiálním pravopisem jazyka „ilyrského“ (v úpravě Babukićovy „Osnovy slovnice slavjanske narječja ilirskoga“), a odtud přešel do latinského psaní spisovného jazyka srbocharvátského. Do spisovného jazyka slovinského byl pak po jistém váhání definitivně uveden diakritický pravopis r. 1848.
Ideové vztahy české kultury s prostředím charvátským i slovinským let čtyřicátých a padesátých zanechaly jisté stopy v slovníku obou jižních jazyků; zesílen pak byl vliv český zvláště po roce 1848, kdy změny administrativněprávní provedené v tehdejší monarchii rakouské a postupné pronikání národních jazyků do škol středních přinášelo jim nejen více práv, nýbrž také více úkolů. Potřebné odborné názvosloví bylo tak propracováno a ustáleno za stejných vnějších podmínek a zčásti i jednotným přímým zásahem úředním. Je pochopitelné, že se při tom názvosloví české, které bylo nejpokročilejší, stalo do jisté míry vzorem.
Obohacování slovníku slovinského českými prvky je však již data značně staršího. Počalo už koncem 18. století, kdy leckteré slovo české a zvláště puristický neologismus barokní pokusně přejímal Pohlin (na př. odpor, geslo, pisarna, učirna). Pokračovalo v době obrozenské, kdy hlavně z prací Dobrovského dostalo se na půdu slovinskou (do mluvnic, Danjkovy a Metelkovy, viz o nich v článku o Dobrovském, a do slovníků, zvl. do Murkova slovníku německo-slovinského z r. 1833) dosti českých slov, jako časopis, dokaž (č. důkaz), krvotok, kostnica, lehkomiselni, milo (č. mýdlo), nabožni, nedobitelen, nedostatek, obočje, osmerka, osoba, ostrov, podvod, prigoda, primirje, protinožec, rezbar, razcestje, Samolet (Phoenix), smradljiv, strelnica, svoboda, toplomer, trubic (č. trubec), vlomek (č. úlomek), viditelen, vodák, zadek, zvuk, židovka a j. Většina z nich se ujala a žila delší dobu, části užívá spisovná slovinština podnes, zejména slov : časopis, dokaz, krvotok, kostnica, milo, nabožen, nedostatek, prigoda, rezbar, toplomer, zadek, zvok.
Na straně charvátské vidíme před rokem 1848 značné stopy vlivu českého zvláště v slovníku jazyka ilyrského z r. 1842 od Mažuraniće a Uzareviće; jsou v něm na př. tato slova českého původu, která se alespoň na jistou dobu v srbocharvátském spisovném jazyce ujala, zvláště v prostředí charvátském: časopis, dopis, dosljedan, gorljiv, ludžba, napjev, naslov, obzor, okolnost, pisatelj, pobočni, poprsje, pozoran, prevaga, primjeran, sadra, skoba, spis, upliv (č. vplyv), uzor (č. vzor), zbirka (z nich „časopis“ a „okolnost“ snad prošla prostředím slovinským); vidíme, že jde většinou o slova nová i v češtině, zčásti i v ní přejatá, jako nápěv z ruštiny, vplyv, vzor z polštiny.
Po roce 1848 význačně zasáhla do sblížení administrativněprávní terminologie české, slovinské, charvátské a srbské paralelní práce příslušných komisí, ustanovených ministerstvem spravedlnosti ve Vídni r. 1849. Mezi členy těchto komisí byli významní filologové, Slovinec Fr. Miklošič a Srb St. Vuk Karadžić se strany jihoslovanské, Pavel Josef Šafařík, K. J. Erben, Al. Šembera se strany české. Elaboráty komisí vyšly pak jako české vydání (r. 1850) a jako charvátské, srbské a slovinské vydání (1853) společné „Juridisch-politische Terminologie“ a jsou si navzájem blízké až do stylistických formulací. — Obdobný podnik český, věnovaný názvosloví oborů zastoupených na středních školách, „Německo-český slovník vědeckého názvosloví“, vydaný zvl. péčí P. J. Šafaříka r. 1853, který hluboko zasáhl do ustálení odborného slovníka českého, nalezl ohlas v jižních slovanských zemích rakouských se značným zpožděním. Teprve r. 1874 a 1875 vychází podobný slovník Šulkův, zabírající i obory technologické (Hrvatsko-njemačko-talijanski rječnik znanstvenoga nazivlja) a ještě později, r. 1880, skromnější Cigalův slovník slovinský (Znanstvena terminologija s posebnim ozirom na srednja učilišča). Příslušné názvosloví obou těchto svodů bylo připraveno již podrobnými slovníky obou autorů, německo-charvátským a německo-slovinským, vyšlými současně v r. 1860. Oba tyto slovníky čerpají ze zpracovaného názvosloví českého a užívají slovníků německo-českých, zvl. slovníku Franty Šumavského z r. 1843 — 47, ale Šulek postupuje soustavněji a přejímá z češtiny větší měrou než Cigale.
Celkem vliv češtiny na jazyk slovinský je sice starší než vliv češtiny na jazyk srbocharvátský, ale v druhé polovině 19. století je méně pronikavý než její působení na východního souseda Slovinců. Co se týče počtu bohemismů, vyniká nad jiné slovníky slovinské slovník Janežičův z r. 1850; je značně závislý na německo-českém slovníku J. N. Konečného z r. 1845, ale značná část jeho četných slov přejatých z češtiny nepřešla ani do pozdějších vydání tohoto slovníku, tím méně do jazyka samého. Zůstal z nich ve spisovné slovinštině nepatrný počet, asi 24: bajka, dosleden, kolek, kolkovati, lepenka, možen, odstraniti, pobočnik, posadka, pozor, prvoten, skladatelj, skoba, spevoigra, starodaven, stroj, svobodomiseln, svobodomiselnik, tovama, ustav (institut), vodomet, zemljovid — v podobě „zemjevid“ — , znamka, živelj.
Přesto se ujal a žije v dnešní spisovné slovinštině značný počet bohemismů. Již pro název společného kmene slovanského bylo přejato a obecně se užívá české „Slovan, slovanski“, aby se diferencovalo od názvu „slovenski“ (č. slovinský). Přejatá slova týkají se obecných pojmů kulturních, jako dojem, pojem, nazor, pozor, smer, učinek, dovtip, vpliv, abstraktních vlastností, jako dosleden, dotičen, nedostaten, prvoten, sposoben, jiných duchovědných oborů, jako bajeslovje, skladnja (č. Markovo skladna „skladba“), časopis, zbirka, basen (č. báseň), naslov (č. náslov „titul“); jsou mezi nimi tak potřebná slova, jako prednost, odstraniti. Jsou převzata ovšem i slova z oboru administrativněprávního, kromě slov již uvedených srov. i listina, urad, uradnik, ustava, doplatek, nadreden (-rejen), podreden (-rejen). Jsou to dále názvy z věd přírodních, jako gmota, gmoten, gnojivo, kružnica, obzor (obzorje), rastlina, sadra, snimek, stroj, ustroj, tlak, a z názvů věcí civilisace uvádím alespoň pogon (č. pohon), vlak, železnica, tisk, tiskar, tiskarna, tlakomer, toplomer (o jiných kalcích z německých nebo mezinárodních slov, jako barvotisk, drobnogled, a rovněž o názvech chemických viz dále).
Až na nepatrné výjimky setkáváme se se všemi těmito slovy také v spisovném jazyce srbocharvátském, zejména v jeho centru charvátském. Podle Maretiće žije v něm na 80 slov nesporně českého původu; ta lze ještě rozmnožiti o část slov, která mohou stejně být původu českého jako ruského, takových slov je rovněž kol 80. Nejsou však u Maretiće ani slova nesporně česká vyčerpána, takže je jich v charvátštině dobře kolem 200. Jsou to opět názvy pro pojmy kulturní a věci civilisace. Bylo by příliš obšírné a zbytečné vypočítávati je všechna; uvedu proto alespoň ta, která pronikají i do spisovné srbštiny. Jsou to slova tak základní důležitosti pro abstraktní vyjadřování, jako geslo, pojam, nazor, smer, okolnost (Daničić), predstava, prevaga, prednost, adjektiva, jako dosledan, dotični, doživotan a j., slova administrativněprávní, jako listina, spis, ured; z oborů přírodovědeckých náleží sem už název oboru „prirodopis“, dále slova, jako gnojivo, kružnica, lekarna, tlakomer, a ze školských termínů slova, jako čitanka, pravopis, uloga a j. Avšak většinou právě takovýmito slovy přejatými z češtiny se liší spisovný jazyk charvátský od srbského, který jich nemá, na př. dojam (srb. utisak), podoba (odlik), pozornost (pažnja), prigoda (prilika), smer (pravac), upliv (uticaj), ogavan (č. ohavný, srb. otužan, otvratan), skladatelj, skladba (kompozitor, kompozicija), tiskar, tiskarna, tiskarnica (štampar, štamparija), vozilo (vozno sredstvo), vlak (voz), tlak (pritisak) a pod.
Kromě takovýchto četných bohemismů ve spisovném jazyce charvátském zdomácnělých vyskytlo se jich dosti jen přechodně a někdy zůstalo jen při návrzích. Leckterý bohemismus společný i spisovné slovinštině mohl také přejíti do charvátštiny jejím prostřednictvím, ale pouhá shoda, ba ani starší doklad slovinský není důkazem takové cesty. Zvláště je třeba upozorniti na to, že se řada základních názvů Preslovy chemické terminologie ujala zásluhou Šulkovou v charvátštině, jako kiselina, ugljik, vapnik, vodik, plin a j. (přejaty byly na př. i gorčik „hořčík, magnesium“, solik „chlor“, strintik „strontium“, ale neudržely se stejně jako ne č. hořčík, solík, strontík); teprve odtud přešly pak do slovinštiny v osmdesátých letech ogljik, vodik, kiselina (změněno pak v kislina).
Jsou ovšem také slova, která přešla z češtiny jen do slovinštiny; patří k nim na př. mesto, mesten, meščan, malomeščan, malomesten, nabrežje, čarokrasen, duhomoren a zvláště některé společné kalky z němčiny (viz dále).
Kulturní poslání těchto slov přejatých z češtiny nejlépe vysvítá z faktu, že se ze značné části vyskýtají táž slova ve spisovné slovinštině, jako v charvátštině a zčásti i v srbštině, ba malý počet jich, jako kiselina, stanoviště, vlak, železnica, přesel i do bulharštiny, kde jsou bohemismy velmi řídké. To nejlépe ukazuje, že tato slova pomáhala plniti nové úkoly spisovného jazyka; jde zpravidla o slova nová i v samé spisovné češtině. Je charakteristické, že i mnoho slov převzatých do nové češtiny z ruštiny se vyskýtá rovněž v slovinštině a srbocharvátštině, jako slovinské nežen, objasniti, příroda, predmet, skromen, spor, vzduh a obdobně v charvátštině i srbštině; nelze vyloučiti, že i u některých z nich mohla být čeština prostředníkem. V jednotlivých případech je to přímo doloženo historicky, jako u slov napev, toplomer, přejatých do slovinštiny z Dobrovského, jinde dosvědčeno formou, jako u slovin. vzduh, charv. uzduh (proti srb. vazduh podle rus. vozduch). Ještě pravděpodobnější je český původ u četných slovinských a charvátských doslovných překladů názvů německých nebo mezinárodních, shodných s českými překlady; srov. na př. slovin. barvotisk (Farbendruck), kamenolom (Steinbruch), kamenotisk (Steindruck), predsodek (Vorurteil), prednašati (vortragen), výše již uvedené nadreden, podreden anebo dále kamenopis (lithografie), knjigopis (bibliografie), krasopis (kalligrafie), pravopis (orthografie), narodopis (ethnografie), zemljepis (geografie), dále drobnogled časomer, tlakomer, toplomer a pod. Část z těchto kalků je i v charvátštině. Nelze ovšem vyloučiti, že v některém případě může jíti o překlad samostatný, zvláště když je formální rozdíl, jako charv. kamopis, ale převahou zde asi působil český vzor, zvláště tam, kde jde o celé shodné typy, jako u názvů na -pis, -mer, je společný původ skoro jistý.
Kromě těchto typů tvoření slov složených působila patrně na slovinský spisovný jazyk česká přípona -(á)rna; začátek toho spadá do 18. století, ale podle jejího vzoru se právě v novější době přizpůsobují slova s příponou -arnica na kratší s příponou -arna a převládá tak mlekarna místo mlekarnica, lekarna místo lekarnica, tiskarna místo tiskarnica, plinarna místo plinarnica a pod.
Konečně v druhé polovině 19. století a zčásti až počátkem století 20. se rozšířily u jižních Slovanů značně sokolské názvy tělocvičné i administrativní; samy ovšem mají leckdy ráz mezislovanský, poněvadž na jejich vypracování braly podíl i jazyky jižní, počínajíc samým názvem Sokol, tak jihoslovanského původu jsou názvy náčelník, družstvo, borec a j. Máme u Slovinců organisaci Sokol a členy sokoly jako v češtině, existuje v ní: sokolski kroj, znak, načelnik a j., jsou zde stejně jako v češtině: bradla, koza, poklek, doskok, doskočišče atd. Zčásti Tyršovo názvosloví z r. 1862 přešlo do slovinštiny velmi záhy už do příručky „Nauk o telovadbi“, kterou vydala r. 1869 Matica slovinská. S podobnými doklady shodných názvů sokolských setkáváme se i v charvátštině, srbštině, ba i v bulharštině, třebaže vliv českého sokolského názvosloví se zde uplatnil až v 20. století.
Jinak koncem 19. a začátkem 20. století přes zvýšené styky kulturní zhruba bohemismů ani ve slovinštině ani v charvátštině již skoro nepřibývá, protože tehdy vzniká proti nim značný teoretický odpor; purismus starší je podporoval, nahrazuje jimi názvy cizí, purismus pozdější však i v nich viděl prvky cizí jazyku domácímu. Přesto značná část již byla v jazyce tak zakořeněna, že zůstala a necítí se již jako slova přejatá.
Bohuslav Havránek
Také jiné slovanské jazyky v 19. století podstatně rozmnožovaly svou zásobu speciálních slov, určených pro vlastní úkoly spisovného jazyka. Zejména jižní jazyky slovanské tuto zásobu nejen přetvářely, nýbrž zčásti teprve nově vytvářely. Avšak soudobá čeština spisovná, prožívajíc sama svůj vnitřní přerod spojený s nejistotou a kolísáním, neměla ještě — hlavně ne v první polovině 19. století — té expansivní síly a pohotovosti, jakou se vyznačovala čeština středověká, takže nemohlo do nově vytvářených nebo dotvářených jazyků slovanských přejíti z ní — obdobně jako v minulosti — potřebné názvosloví jako celek. Také zásadní názor na prostředky národního jazyka spisovného, zvláště na jejich pramen, se změnil; zmizela středověká a humanistická liberálnost k prvkům cizím, třebaže idea slovanská do jisté míry v období romantismu zmirňovala cizost slov, přejímaných z jiného jazyka slovanského.
Přes to všechno slovní zásoba češtiny, a to právě nová její vrstva, zasáhla poměrně hluboko do spisovných jazyků jižních, s počátku století zvláště do spisovného jazyka Slovinců a později do spisovného jazyka Charvátů, s jejichž vzrůstající kulturou a civilisační prací bylo české prostředí poutáno mnoha svazky osobními i ideovými.
Působení české a slovenské myšlenky na jihoslovanské hnutí ilyrské třicátých a čtyřicátých let minulého století je v tomto díle osvětleno jinde. Vnějším znakem souvislosti „ilyrismu“ a rovněž snah o samostatnou spisovnou slovinštinu s prostředím českým je převzetí českého diakritického pravopisu. Základ k tomu položil již r. 1830 Ljudevit Gaj ve své brožurce „Kratka osnova hrvatsko-slavenskoga pravopisaňa", psané podle vzoru Hankova „Pravopisu českého“. Gajův pravopis s malými změnami stal se r. 1836 oficiálním pravopisem jazyka „ilyrského“ (v úpravě Babukićovy „Osnovy slovnice slavjanske narječja ilirskoga“), a odtud přešel do latinského psaní spisovného jazyka srbocharvátského. Do spisovného jazyka slovinského byl pak po jistém váhání definitivně uveden diakritický pravopis r. 1848.
Ideové vztahy české kultury s prostředím charvátským i slovinským let čtyřicátých a padesátých zanechaly jisté stopy v slovníku obou jižních jazyků; zesílen pak byl vliv český zvláště po roce 1848, kdy změny administrativněprávní provedené v tehdejší monarchii rakouské a postupné pronikání národních jazyků do škol středních přinášelo jim nejen více práv, nýbrž také více úkolů. Potřebné odborné názvosloví bylo tak propracováno a ustáleno za stejných vnějších podmínek a zčásti i jednotným přímým zásahem úředním. Je pochopitelné, že se při tom názvosloví české, které bylo nejpokročilejší, stalo do jisté míry vzorem.
Obohacování slovníku slovinského českými prvky je však již data značně staršího. Počalo už koncem 18. století, kdy leckteré slovo české a zvláště puristický neologismus barokní pokusně přejímal Pohlin (na př. odpor, geslo, pisarna, učirna). Pokračovalo v době obrozenské, kdy hlavně z prací Dobrovského dostalo se na půdu slovinskou (do mluvnic, Danjkovy a Metelkovy, viz o nich v článku o Dobrovském, a do slovníků, zvl. do Murkova slovníku německo-slovinského z r. 1833) dosti českých slov, jako časopis, dokaž (č. důkaz), krvotok, kostnica, lehkomiselni, milo (č. mýdlo), nabožni, nedobitelen, nedostatek, obočje, osmerka, osoba, ostrov, podvod, prigoda, primirje, protinožec, rezbar, razcestje, Samolet (Phoenix), smradljiv, strelnica, svoboda, toplomer, trubic (č. trubec), vlomek (č. úlomek), viditelen, vodák, zadek, zvuk, židovka a j. Většina z nich se ujala a žila delší dobu, části užívá spisovná slovinština podnes, zejména slov : časopis, dokaz, krvotok, kostnica, milo, nabožen, nedostatek, prigoda, rezbar, toplomer, zadek, zvok.
Na straně charvátské vidíme před rokem 1848 značné stopy vlivu českého zvláště v slovníku jazyka ilyrského z r. 1842 od Mažuraniće a Uzareviće; jsou v něm na př. tato slova českého původu, která se alespoň na jistou dobu v srbocharvátském spisovném jazyce ujala, zvláště v prostředí charvátském: časopis, dopis, dosljedan, gorljiv, ludžba, napjev, naslov, obzor, okolnost, pisatelj, pobočni, poprsje, pozoran, prevaga, primjeran, sadra, skoba, spis, upliv (č. vplyv), uzor (č. vzor), zbirka (z nich „časopis“ a „okolnost“ snad prošla prostředím slovinským); vidíme, že jde většinou o slova nová i v češtině, zčásti i v ní přejatá, jako nápěv z ruštiny, vplyv, vzor z polštiny.
Po roce 1848 význačně zasáhla do sblížení administrativněprávní terminologie české, slovinské, charvátské a srbské paralelní práce příslušných komisí, ustanovených ministerstvem spravedlnosti ve Vídni r. 1849. Mezi členy těchto komisí byli významní filologové, Slovinec Fr. Miklošič a Srb St. Vuk Karadžić se strany jihoslovanské, Pavel Josef Šafařík, K. J. Erben, Al. Šembera se strany české. Elaboráty komisí vyšly pak jako české vydání (r. 1850) a jako charvátské, srbské a slovinské vydání (1853) společné „Juridisch-politische Terminologie“ a jsou si navzájem blízké až do stylistických formulací. — Obdobný podnik český, věnovaný názvosloví oborů zastoupených na středních školách, „Německo-český slovník vědeckého názvosloví“, vydaný zvl. péčí P. J. Šafaříka r. 1853, který hluboko zasáhl do ustálení odborného slovníka českého, nalezl ohlas v jižních slovanských zemích rakouských se značným zpožděním. Teprve r. 1874 a 1875 vychází podobný slovník Šulkův, zabírající i obory technologické (Hrvatsko-njemačko-talijanski rječnik znanstvenoga nazivlja) a ještě později, r. 1880, skromnější Cigalův slovník slovinský (Znanstvena terminologija s posebnim ozirom na srednja učilišča). Příslušné názvosloví obou těchto svodů bylo připraveno již podrobnými slovníky obou autorů, německo-charvátským a německo-slovinským, vyšlými současně v r. 1860. Oba tyto slovníky čerpají ze zpracovaného názvosloví českého a užívají slovníků německo-českých, zvl. slovníku Franty Šumavského z r. 1843 — 47, ale Šulek postupuje soustavněji a přejímá z češtiny větší měrou než Cigale.
Celkem vliv češtiny na jazyk slovinský je sice starší než vliv češtiny na jazyk srbocharvátský, ale v druhé polovině 19. století je méně pronikavý než její působení na východního souseda Slovinců. Co se týče počtu bohemismů, vyniká nad jiné slovníky slovinské slovník Janežičův z r. 1850; je značně závislý na německo-českém slovníku J. N. Konečného z r. 1845, ale značná část jeho četných slov přejatých z češtiny nepřešla ani do pozdějších vydání tohoto slovníku, tím méně do jazyka samého. Zůstal z nich ve spisovné slovinštině nepatrný počet, asi 24: bajka, dosleden, kolek, kolkovati, lepenka, možen, odstraniti, pobočnik, posadka, pozor, prvoten, skladatelj, skoba, spevoigra, starodaven, stroj, svobodomiseln, svobodomiselnik, tovama, ustav (institut), vodomet, zemljovid — v podobě „zemjevid“ — , znamka, živelj.
Přesto se ujal a žije v dnešní spisovné slovinštině značný počet bohemismů. Již pro název společného kmene slovanského bylo přejato a obecně se užívá české „Slovan, slovanski“, aby se diferencovalo od názvu „slovenski“ (č. slovinský). Přejatá slova týkají se obecných pojmů kulturních, jako dojem, pojem, nazor, pozor, smer, učinek, dovtip, vpliv, abstraktních vlastností, jako dosleden, dotičen, nedostaten, prvoten, sposoben, jiných duchovědných oborů, jako bajeslovje, skladnja (č. Markovo skladna „skladba“), časopis, zbirka, basen (č. báseň), naslov (č. náslov „titul“); jsou mezi nimi tak potřebná slova, jako prednost, odstraniti. Jsou převzata ovšem i slova z oboru administrativněprávního, kromě slov již uvedených srov. i listina, urad, uradnik, ustava, doplatek, nadreden (-rejen), podreden (-rejen). Jsou to dále názvy z věd přírodních, jako gmota, gmoten, gnojivo, kružnica, obzor (obzorje), rastlina, sadra, snimek, stroj, ustroj, tlak, a z názvů věcí civilisace uvádím alespoň pogon (č. pohon), vlak, železnica, tisk, tiskar, tiskarna, tlakomer, toplomer (o jiných kalcích z německých nebo mezinárodních slov, jako barvotisk, drobnogled, a rovněž o názvech chemických viz dále).
Až na nepatrné výjimky setkáváme se se všemi těmito slovy také v spisovném jazyce srbocharvátském, zejména v jeho centru charvátském. Podle Maretiće žije v něm na 80 slov nesporně českého původu; ta lze ještě rozmnožiti o část slov, která mohou stejně být původu českého jako ruského, takových slov je rovněž kol 80. Nejsou však u Maretiće ani slova nesporně česká vyčerpána, takže je jich v charvátštině dobře kolem 200. Jsou to opět názvy pro pojmy kulturní a věci civilisace. Bylo by příliš obšírné a zbytečné vypočítávati je všechna; uvedu proto alespoň ta, která pronikají i do spisovné srbštiny. Jsou to slova tak základní důležitosti pro abstraktní vyjadřování, jako geslo, pojam, nazor, smer, okolnost (Daničić), predstava, prevaga, prednost, adjektiva, jako dosledan, dotični, doživotan a j., slova administrativněprávní, jako listina, spis, ured; z oborů přírodovědeckých náleží sem už název oboru „prirodopis“, dále slova, jako gnojivo, kružnica, lekarna, tlakomer, a ze školských termínů slova, jako čitanka, pravopis, uloga a j. Avšak většinou právě takovýmito slovy přejatými z češtiny se liší spisovný jazyk charvátský od srbského, který jich nemá, na př. dojam (srb. utisak), podoba (odlik), pozornost (pažnja), prigoda (prilika), smer (pravac), upliv (uticaj), ogavan (č. ohavný, srb. otužan, otvratan), skladatelj, skladba (kompozitor, kompozicija), tiskar, tiskarna, tiskarnica (štampar, štamparija), vozilo (vozno sredstvo), vlak (voz), tlak (pritisak) a pod.
Kromě takovýchto četných bohemismů ve spisovném jazyce charvátském zdomácnělých vyskytlo se jich dosti jen přechodně a někdy zůstalo jen při návrzích. Leckterý bohemismus společný i spisovné slovinštině mohl také přejíti do charvátštiny jejím prostřednictvím, ale pouhá shoda, ba ani starší doklad slovinský není důkazem takové cesty. Zvláště je třeba upozorniti na to, že se řada základních názvů Preslovy chemické terminologie ujala zásluhou Šulkovou v charvátštině, jako kiselina, ugljik, vapnik, vodik, plin a j. (přejaty byly na př. i gorčik „hořčík, magnesium“, solik „chlor“, strintik „strontium“, ale neudržely se stejně jako ne č. hořčík, solík, strontík); teprve odtud přešly pak do slovinštiny v osmdesátých letech ogljik, vodik, kiselina (změněno pak v kislina).
Jsou ovšem také slova, která přešla z češtiny jen do slovinštiny; patří k nim na př. mesto, mesten, meščan, malomeščan, malomesten, nabrežje, čarokrasen, duhomoren a zvláště některé společné kalky z němčiny (viz dále).
Kulturní poslání těchto slov přejatých z češtiny nejlépe vysvítá z faktu, že se ze značné části vyskýtají táž slova ve spisovné slovinštině, jako v charvátštině a zčásti i v srbštině, ba malý počet jich, jako kiselina, stanoviště, vlak, železnica, přesel i do bulharštiny, kde jsou bohemismy velmi řídké. To nejlépe ukazuje, že tato slova pomáhala plniti nové úkoly spisovného jazyka; jde zpravidla o slova nová i v samé spisovné češtině. Je charakteristické, že i mnoho slov převzatých do nové češtiny z ruštiny se vyskýtá rovněž v slovinštině a srbocharvátštině, jako slovinské nežen, objasniti, příroda, predmet, skromen, spor, vzduh a obdobně v charvátštině i srbštině; nelze vyloučiti, že i u některých z nich mohla být čeština prostředníkem. V jednotlivých případech je to přímo doloženo historicky, jako u slov napev, toplomer, přejatých do slovinštiny z Dobrovského, jinde dosvědčeno formou, jako u slovin. vzduh, charv. uzduh (proti srb. vazduh podle rus. vozduch). Ještě pravděpodobnější je český původ u četných slovinských a charvátských doslovných překladů názvů německých nebo mezinárodních, shodných s českými překlady; srov. na př. slovin. barvotisk (Farbendruck), kamenolom (Steinbruch), kamenotisk (Steindruck), predsodek (Vorurteil), prednašati (vortragen), výše již uvedené nadreden, podreden anebo dále kamenopis (lithografie), knjigopis (bibliografie), krasopis (kalligrafie), pravopis (orthografie), narodopis (ethnografie), zemljepis (geografie), dále drobnogled časomer, tlakomer, toplomer a pod. Část z těchto kalků je i v charvátštině. Nelze ovšem vyloučiti, že v některém případě může jíti o překlad samostatný, zvláště když je formální rozdíl, jako charv. kamopis, ale převahou zde asi působil český vzor, zvláště tam, kde jde o celé shodné typy, jako u názvů na -pis, -mer, je společný původ skoro jistý.
Kromě těchto typů tvoření slov složených působila patrně na slovinský spisovný jazyk česká přípona -(á)rna; začátek toho spadá do 18. století, ale podle jejího vzoru se právě v novější době přizpůsobují slova s příponou -arnica na kratší s příponou -arna a převládá tak mlekarna místo mlekarnica, lekarna místo lekarnica, tiskarna místo tiskarnica, plinarna místo plinarnica a pod.
Konečně v druhé polovině 19. století a zčásti až počátkem století 20. se rozšířily u jižních Slovanů značně sokolské názvy tělocvičné i administrativní; samy ovšem mají leckdy ráz mezislovanský, poněvadž na jejich vypracování braly podíl i jazyky jižní, počínajíc samým názvem Sokol, tak jihoslovanského původu jsou názvy náčelník, družstvo, borec a j. Máme u Slovinců organisaci Sokol a členy sokoly jako v češtině, existuje v ní: sokolski kroj, znak, načelnik a j., jsou zde stejně jako v češtině: bradla, koza, poklek, doskok, doskočišče atd. Zčásti Tyršovo názvosloví z r. 1862 přešlo do slovinštiny velmi záhy už do příručky „Nauk o telovadbi“, kterou vydala r. 1869 Matica slovinská. S podobnými doklady shodných názvů sokolských setkáváme se i v charvátštině, srbštině, ba i v bulharštině, třebaže vliv českého sokolského názvosloví se zde uplatnil až v 20. století.
Jinak koncem 19. a začátkem 20. století přes zvýšené styky kulturní zhruba bohemismů ani ve slovinštině ani v charvátštině již skoro nepřibývá, protože tehdy vzniká proti nim značný teoretický odpor; purismus starší je podporoval, nahrazuje jimi názvy cizí, purismus pozdější však i v nich viděl prvky cizí jazyku domácímu. Přesto značná část již byla v jazyce tak zakořeněna, že zůstala a necítí se již jako slova přejatá.
Bohuslav Havránek