Gregor J. Mendel.
Gregor J. Mendel.
Zkušenost, že se potomstvo shoduje v postatě se svými rodiči, je jistě velice
stará. Otázka, jak je možno, že se z vajíčka nebo semene vyvine bytost podobná
rodičům, vznikla mnohem později, jako všecky otázky po příčinách všedních,
každodenně pozorovatelných zjevů. Hippokrates byl první, který na ni odpověděl
teorií a to velmi podobnou té, jakou si v minulém století vysvětloval
dědičnost Ch. Darwin. Byla to teorie zvaná pangenesis. Touto teorií vysvětloval
si Hippokrates také dědičnost individuálně získaných vlastností, která od
Hippokratových dob všeobecně byla přijímána jako snadno dokazatelná skutečnost. Jí také bylo možno
vysvětliti přeměnu druhových vlastností, jak to učinil v rozsáhlé míře
později Lamarck. Zdánlivě jednoduchým zjevem byli pro dědičnost bastardi. Zdálo se na první pohled,
že míšenci stojí svými vlastnostmi uprostřed mezi oběma rodiči. Důkladnější pozorování však objevilo,
že potomstvo míšenců jeví v následujících pokoleních neočekávanou a na první pohled nezákonitou
rozmanitost. Tuto rozmanitost vysvětliti se pokusil po prvé francouzský badatel a beletrista Ch.
Naudin. Rozlišoval — proti většině svých předchůdců — první generaci bastardů od generací následujících.
Při první byla mu nápadná jednotvárnost všech jedinců, při následujících ohromná rozmanitost, pestrost
forem, z nichžto se některé blíží svými vlastnostmi otcovskému nebo mateřskému
rodiči. Někteří bastardi v těchto následujících generacích se mohou docela podobati jednomu z původních
rodičů. Naudin si vymyslil domněnku, jak tato rozmanitost vzniká. Domníval se, že dědičné
vlastnosti jsou přenášeny jakousi specifickou hmotou. Při bastardaci se mísí specifické hmoty obou
rodičů v zárodcích, z nichž tedy vzniknou stejné, uniformní formy. Ale během jejich individuálního
vývoje se specifické hmoty obou rodičů od sebe odlučují, štěpí, nejdále jde toto štěpení v pohlavních
buňkách, u rostlin jevnosnubných v pylových zrnech a buňkách vaječných.
Naudinova nejdůležitější pojednání vyšla v letech 1861 a 1865. To, co zůstalo v jeho pokusech i v jeho teorii nejasné, mohlo býti vysvětleno velmi záhy pojednáním, které na základě osmiletých pokusů uveřejnil ve spisech brněnského přírodovědeckého spolku na r. 1865 Gregor J. Mendel, profesor na tamní státní reálné škole, člen augustiniánského řádu starobrněnského kláštera sv. Tomáše. Toto pojednání stalo se východiskem moderní nauky o dědičnosti, genetiky, ovšem až 35 let po svém uveřejnění. Mendel sice hledal porozumění u nejznámějšího tehdejšího teoretika dědičnosti, mnichovského prof. C. Nägeliho, ale nenalezl ho ani u toho, ani u nikoho jiného ze svých vrstevníků. Teprve r. 1900 dostává se pojednání plného uznání, stává se klasickým dílem exaktních věd biologických.
Gr. Mendel jeví se ve své práci jako opravdový genius, zcela originální, bez předchůdců, ojedinělý dokonalostí svého díla. Nelze jeho dílo vysvětliti jako stupeň pozvolného vývoje, objevuje se zcela samorostle, a jako mnoho jiných geniů zůstává také Mendel svými současníky nepochopen. V jeho době se snad nenašel jediný člověk, který by byl jeho pojednání přečetl, tím méně aby pochopil jeho dosah. Přišlo předčasně, ale na štěstí se zcela neztratilo. Jestli někdy kterému vědeckému dílu se dostalo skvělého potvrzení a zadostiučinění, je to dílo Mendelovo. Bylo pro svou dobu příliš těžké. Skvěle splňovalo Galileiho požadavek, aby bylo matematicky přesné a aby jeho výsledky byly matematicky vyjádřeny.
Gregor Mendel pocházel ze selské rodiny, usedlé odedávna na Kravařsku původně ve vsi Veselé, později v Hynčicích. Mezi jeho předky byli Češi i Němci. Narodil se v Hynčicích dne 22. července 1822 a byl jako jedenáctiletý chlapec poslán do piaristické školy v Lipníku, potom na gymnasium do Opavy. Filosofické ročníky vystudoval v Olomouci a nemaje sám prostředků k dalšímu studiu, vstoupil r. 1843 do augustiniánského kláštera starobrněnského. Na brněnském semináři vystudoval čtyři ročníky teologie a roku 1849 se stal suplentem na gymnasiu ve Znojmě. Suploval nějakou dobu na brněnské technice za Helceleta. R. 1851 poslal jej augustiniánský klášter na universitu vídeňskou, aby tam studoval přírodní vědy. Byl tam posluchačem Dopplerovým, poslouchal mimoto matematiku, chemii, zoologii, geologii a botaniku. V té měl učitelem geniálního Ungera. Zabýval se též entomologií. R. 1854 se stal suplentem na německé státní reálce v Brně, kdež působil po 14 let. Profesorský sbor této střední školy měl tenkráte ve svém středu několik vynikajících osob, jako byl Auspitz, Zawadsky, Makowsky, Oborny. Mendel sám byl oblíbeným a úspěšným učitelem a získal si na ústavu záhy obecnou vážnost.
Od svého mládí se Mendel zabýval zahradnictvím. Nyní měl možnost, aby se věnoval pěstování květin, poněvadž měl k tomu celkem dosti času a klidu. Část klášterní zahrádky, kde konal svoje pokusy, má plochu pouze asi 245 m². Proto musel Mendel, když chtěl pracovati s novými druhy, pokusy přerušiti. R. 1868 byl Mendel zvolen opatem starobrněnského kláštera a tu mohl užíti ke svým kulturám větší klášterní zahrady zelinářské. S novým úřadem vzrostlo mu však tolik rozmanitých povinností, že v několika letech byl nucen své pokusy silně omeziti. Musel ovšem ihned také opustiti školu. Správa velkého majetku řádového vyžadovala mnoho času, mimoto byl Mendel zvolen k různým čestným funkcím, které ho stály mnoho času. Od r. 1875 věnoval Mendel mnoho času i duševního klidu boji proti zákonu o zdanění klášterního jmění ve prospěch náboženské matice. Boj zavedl ho do zjevného konfliktu s rakouskou vládou, ve kterém Mendel konečně v podstatě zvítězil, ovšem jen ve formě dohody s vládou. V posledních letech svého života chronicky vážně churavěl a r. 1883 dne 6 . ledna zemřel zánětem ledvin. Jeho literární pozůstalost i s jeho četnými vědeckými poznámkami byla skoro zcela zničena.
Vědecké práce Mendelovy týkaly se jednak bastardace rostlin, jednak včelařství, konečně též meteorologie. Provedl ohromné množství pokusů, to, co z nich uveřejnil, je jenom malá část jejich výsledků. Zprvu se zabýval bastardaci myší. O výsledku se nezachovala žádná zpráva. Od myší přešel k rostlinám a na štěstí si zvolil velmi vhodný předmět, totiž hrách. Hrách má mnoho odrůd, které se spolu dají velmi snadno křížiti. Některé z nich liší se od sebe jen v jednom znaku, jako v barvě květů, v barvě děloh, výšce nati atd. Včely a jiné druhy hmyzu navštěvují u nás pěstovaný hrách jenom výjimečně, takže není třeba příliš se obávati nevítaného opylení hmyzem. Ve své hlavní publikaci z r. 1865 praví Mendel, že podnětem k jeho pokusům byla mu snaha dosíci nových barevných variant. Při tom se mu stala nápadnou pravidelnost, s jakou se některé hybridní formy objevují a to ho vedlo k tomu, aby se nespokojil jenom s pozorováním bastardů první generace, ale pozoroval také bastardy v generacích následujících.
Nezdá se, že by byl Mendel čerpal podnět ke svým pokusům z nějakých starších prací o bastardaci. Měl sice ve své knihovně spis Gaertnerův, ale ten si asi opatřil až později. Studoval také podrobně spisy Darwinovy, ale i ty teprve tehdy, když byl v podstatě se svými pokusy hotov.
Již před Mendelem bylo vykonáno dosti bastardačních pokusů a mnoho bastardů bylo popsáno z přírody. Ale v pokusech byly spolu bastardovány hlavně druhy nebo odrůdy, které se od sebe lišily velmi mnohými znaky. Takovéto rodiče vybírali botanikové s oblibou ke svým pokusům, poněvadž se jim zdálo, že budou moci následky bastardace v celkovém habitu míšenců lépe poznat, než kdyby se rodiče lišili jen ve zcela malém počtu znaků. Mendelova velká zásluha je v tom, že vybral k bastardaci odrůdy, které se od sebe lišily v jednom znaku, nebo ve zcela malém počtu jich. Bylo úkolem pokusů, sledovati změny znaků na bastardech a stanoviti zákon, podle něhož se v generacích po sobě následujících dostavují. Tak vytyčuje úkol svých pokusů sám Mendel. Na rozdíl od všech svých předchůdců chce stanoviti zákonitost změn v dalších generacích bastardů. Za tím účelem vybírá jeden nebo dva bezpečně rozlišitelné znaky a sleduje je v postupu pokolení. Nikoli celý habitus rostlin, nýbrž jen distinktní znaky.
Druhou velikou zásluhou bylo, že sledoval pokud možno všechno potomstvo bastardů, tak aby velkým počtem pozorovaných bastardů byl vyloučen vliv náhody, která může při malém počtu pozorování zakrýti skutečnou zákonitost. Aby poznal zákonitost, podle níž se bastardi chovají, stanovil Mendel číselný poměr bastardů od sebe se lišících a to byl postup opravdu geniální. V jeho době mělo číslo v biologii — až na morfologii květů a nauku o postavení listů — velmi málo váhy. Mendel si uvědomil, že jenom tehdy může objeviti zákonitost proměn v generacích po sobě následujícich, když se mu podaří proměny vyjádřiti matematicky. Aby toho docílil, vyjadřoval každého jedince zvláště a zaznamenával přesně původ každého semena. Tato analytická metoda mu umožnila matematickou synthesu výsledků. Zákonitost, ke které takto došel, se ukázala jako velmi jednoduchá. Mendel měl štěstí, že ke svým pokusům vybral hrách, u něhož jsou poměry skutečně poměrně jednoduché. Kdyby byl vycházel na př. od jestřábníků (Hieracium), s nimiž konal později pokusy, byl by se neprobral z chaosu, který je u nich zaviněn mimo jiné také parthenogenesou. Sám píše, že se výběr rostlin k pokusům musí díti s největší možnou opatrností, nemá-li býti výsledek předem učiněn pochybným.
Neomezil se ovšem jen na hrách a jestřábníky, nýbrž konal pokusy také s rozmanitými jinými druhy rostlinnými. Je pozoruhodno, že si vybral většinou druhy, které se staly v tomto století opětovaným předmětem pokusů. Mezi nimi jsou rody Antirrhinum, Geum, Lychnis, Linaria, Matthiola, Mirabilis, Zea Mais, Lathyrus. Také u nich stanovil Mendel platnost zákonů, které objevil u bastardů mezi odrůdami hrachu. Ale již Mendel nalezl případy, v nichž byly odchylky, které nedovedl vysvětliti. Ale pronesl domněnky, které měly prorocký ráz, neboť byly po znovuobjevení jeho zákonů potvrzeny. Týká se to zejména t. z v. polymerických činitelů.
Mendel si dobře uvědomil dosah svých zákonů pro všeobecnou biologii. R. 1859 vyšlo první vydání klasického díla Darwinova o vzniku druhů a možno říci, že se záhy celý biologický svět rozdělil na dva tábory. Jeden byl pro Darwina, druhý proti němu. Běželo při tom mezi jiným o dvě součásti učení Darwinova. Předně o jeho názor, že druhy a odrůdy nejsou stálé, nýbrž že se neustále plynule mění. Zvláště se to týká t. zv. druhů polymorfních a rodů, které mají neobyčejně velký počet druhů, jež pravidelně vydávají největší počet variet. Za druhé šlo o t. zv. boj o bytí a přírodní výběr. Mendel nezaujal otevřeně stanoviska k Darwinovu učení, ale jeho pokusy s hybridisací vedly ho nezbytně k výsledku, že druh má pevné hranice, za které se nemůže změniti. Jeho stabilita je dána stabilitou dědičných vloh. Kulturní rostliny nevznikly podle něho všestrannou, plynulou proměnlivostí, nýbrž jsou články rozmanitých řad hybridů, jejichž zákonitý další vývoj je pozměňován nebo zadržen častým vzájemným křížením. Tato domněnka stála tehdy v příkrém odporu k Darwinovu učení, byla však později plně potvrzena. Víme nyní, že téměř všecky kulturní rostliny vznikly bastardací, a že také v bastardaci spočívá většinou možnost získati nové odrůdy.
Prorocky vyslovil Mendel také domněnku, že rostliny s odděleným pohlavím se chovají obdobně jako bastardi, t. j. že různost pohlaví je u nich založena na různosti dědičných vloh pro obě pohlaví.
Jak znamenitým byl Mendel experimentátorem, je vidět z úspěchu jeho prací s jestřábníky (Hieracium). Jsou to rostliny pro drobnost svých květů, těsně nahloučených v úhorech, velmi těžce přístupné bastardaci. Přesto se podařilo Mendelovi získati uměle 21 bastardů. Výsledky však nesouhlasily se zákony získanými bastardací u hrachu a to si nyní dovedeme dobře vysvětlit. U některých jestřábníků jsou všecky květy úborů parthenogenetické, u jiných jsou v jednom úboru současně květy parthenogenetické i opylení vyžadující. To však ve své době Mendel nemohl věděti, a proto mu byly výsledky dosti záhadné. Že byl výborný pozorovatel, je viděti z toho, že apogamické květy považoval za takové, které se zúrodňují vlastním pylem. Není vyloučeno, že výsledky pokusů s jestřábníky, které zdánlivě mluvily proti zákonům, stanoveným u hrachu a jiných druhů, vzaly Mendelovi odvahu k dalším pokusům, k čemuž přirozeně přispělo i to, že byl jako opat příliš zaneprázdněn rozmanitými úředními funkcemi.
Chtějíce oceniti Mendelovy zásluhy o genetiku můžeme to učiniti nejlépe, přirovnáme-li ho k zakladateli moderní chemie, Lavoisierovi. Jako se tomuto badateli podařilo rozkladem vody stanoviti, že se sloučeniny skládají z prvků, které se v určitém poměru slučují, ale při tom zachovávají trvale svou podstatu, tak ukázal Mendel, že dědičné vlohy pro různé vlastnosti z rodičů na potomstvo přenášené jsou konstantní, samostatné jednotky, prvky dědičnosti, které se v potomstvu neztrácejí, nýbrž samostatně dále trvají. Hmota přenášející dědičné schopnosti, idioplasma, se skládá z jednotlivých samostatných vloh pro různé vlastnosti, z genetických prvků, právě tak, jako se chemické sloučeniny skládají ze samostatných chemických prvků. Je-li tomu tak, musí býti dána též pro živé bytosti možnost, tyto genetické schopnosti spolu kombinovati, jestliže rodiče spolu křížení mají různé vlastnosti. To se opravdu Mendelovi v jeho pokusech podařilo prokázati.
Pracoval s odrůdami hrachu, které se od sebe lišily v sedmi párech vlastností: 1. Ve tvaru semen (jedna odrůda měla semena kulatá, druhá hrbolatá). 2. V barvě děloh (jedna odrůda měla dělohy a tedy též semena žlutá, druhá zelená). 3. V barvě květů a osemení (jedna odrůda měla květy a osemení bílé, druhá květy fialové a purpurové, osemení nahnědlé s fialovými skvrnami). 4. Ve tvaru zralých lusků (rovné, nebo hluboce zaškrcené). 5. V barvě nezralých lusků (zelené, nebo žluté). 6. V postavení květů (bud v úžlabí listů po téměř celé lodyze nebo nahloučených na konci lodyhy). 7. Ve výšce rostlin (rostliny nízkého nebo vysokého růstu).
Mendelovi se podařilo všecky tyto vlastnosti libovolně v bastardech spolu kombinovati. Řekněme, že sprášil odrůdu se žlutými semeny s odrůdou se semeny zelenými. V prvním pokolení byla všecka semena z tohoto zkřížení vzniklá (F1) stejná, uniformní. Znak zelenosti byl potlačen znakem žlutosti semen. Proto Mendel označil první znak jako recesivní (ustupující), druhý jako dominantní (vládnoucí). Ale recesivní vloha se neztratila. Nechal-li Mendel bastardy, aby se oprášili vlastním pylem, dostal druhé pokolení (F2), které mělo dvojí semena: Větší část jich měla barvu žlutou, menší zelenou. Vloha pro recesivní znak se tedy ve druhém pokolení projevila. V celém počtu sklizených semen byl poměr žlutých semen k zeleným jako 3:1. Byli-li ponecháni bastardi z těchto semen vzešlí opylení vlastním pylem, objevilo se, že potomstvo zelených semen dalo semena pouze zelená, kdežto rostliny vzrostlé ze žlutých semen daly část semen žlutých (3/4), menší část zelených (1/4), což se i v dalších pokoleních opakovalo.
Z tohoto pokusu můžeme souditi, že se obě odrůdy liší tím, že jedna obsahuje vlohu pro žlutou barvu semen (děloh), druhá vlohu pro zelenou barvu semen (děloh). Skřížíme-li je, vznikne bastard s oběma vlohami, ale vloha pro žlutost (dominantní) potlačí vlohu pro zelenost (recesivní). V bastardu jsou tedy vedle sebe obě vlohy rodičů. Mendel označil vlohy dominantní velkými, recesivní malými písmenami. Označíme-li vlohu pro žlutou barvu semen písmenou A, vloha pro barvu zelenou písmenou a, obsahuje bastard vlohy Aa. Ale jak je možno, že se v druhém pokolení objevují semena zelená, třeba jen v počtu 1/4, a vedle nich semena žlutá? Mendel to vysvětlil tak, že při vzniku pohlavních buněk vznikají buňky jednak pouze s vlohou A a druhé pouze s vlohou a. Tyto buňky se při zúrodnění spolu po dvou spojují a dle počtu pravděpodobnosti vzniknou potom tyto kombinace vloh: AA, Aa, aA, aa. Každé kombinace je dle počtu pravděpodobnosti jedna čtvrtina. Na prvních třech kombinacích bude se jeviti pouze vloha dominantní (žlutost semen), na kombinaci čtvrté vloha recesivní (zelenost semen), neboť jiných odchylných vloh tito bastardi neobsahují. To znamená, že se vlohy, v nichž se rodiče od sebe lišili, při vzniku pohlavních buněk od sebe oddělují, chovajíce se jako samostatné genetické prvky. Následkem volného spojování pohlavních buněk vznikne část bastardů, kteří v sobě obsahují pouze recesivní vlohy jednoho z rodičů a část bastardů (3/4), kteří obsahují buď jen vlohu dominantní (1/4), nebo vedle této ještě vlohu recesivní (2/4), zevně však budou všecky tyto rostliny jeviti znaky podmíněné vlohou dominantní, t. j. žlutosemennost. Ve druhém pokolení tedy bastardi, jak nyní říkáme, se štěpí (mendlují).
Složitější jsou poměry, když oba rodiče se od sebe liší ve dvou, třech nebo ještě více vlohách. Ale také pro tyto případy dokázal Mendel, že vlohy se samostatně dědí, štěpí a vedle sebe existují v bastardech. Mendel sám došel k závěru, že konstantní znaky, které se jeví na různých formách rostlinného druhu, cestou opětovného umělého zúrodnění mohou vstoupiti ve všechna spojení, která jsou možná podle pravidel kombinací.
Mendel nemohl čekati v Brně zhodnocení svých výzkumů. Žili sice i tam vynikající systematikové, kteří s oblibou v přírodě hledali bastardy, ale neměli smyslu pro dalekosáhlé důsledky Mendelových prací. Nedivme se tomu. Mendel se obrátil na současné botaniky, u nichž mohl najíti pochopení. Předně, jak jsme již řekli, na mnichovského prof. Nägeliho, kterému se však Mendelovy výsledky nehodily do jeho domněnek o dědičnosti. Bylo vlastně škoda, že Nägeli svedl Mendela, aby se zabýval jestřábníky, což byl materiál velice nevhodný. Pokud je známo, psal Mendel také rakouskému botanikovi Kernerovi, ale zdá se, že ani ten nepochopil důležitost jeho prací.
Až do r. 1900 zůstaly práce Mendelovy nepovšimnuty. Mendel však sám říkal, že jeho doba přijde. R. 1881 vydal brémský botanik W. O. Focke knihu o rostlinných míšencích a v ní, když mluví o hrachu, píše, že Mendelovy pokusy s křížením u hrachu měly podobný výsledek, jako pokusy Angličana Knighta, že se však Mendel domníval, že nalezl stálé číselné poměry mezi typy míšenců. Tato citace vedla později k objevení Mendelovy práce.
Znamenalo by to psáti dějiny vývojové nauky a cytologie do roku 1900, kdybychom chtěli podati přehled názorů o dědičnosti v 35 letech od klasické přednášky Mendelovy v brněnském přírodovědeckém spolku. Darwinismus slavil zprvu vítězství, všestranná proměnlivost organismů byla bez odporu přijímána, dědičnost byla vysvětlována přenášením dědivé hmoty (idioplasmy), která obsahuje celý soubor dědičných vloh jako celistvý faktor. Ovšem, že proti této domněnce postavil Weisman svou teorii o idioplasmě složené z hmotných částeček (determinantů), z nichž každý určuje vývoj některé části organismu. Byla to zmodernisovaná forma staré preformační nauky, ale právě pro svou přílišnou teoretičnost byla posuzována od počátku se skepsí. Měla jednu přednost, že totiž místo kontinuity idioplasmy přijímala diskontinuitní skladbu z hmotných částeček, byla tedy korpuskulární. Mezi tím cytologie učinila obrovské pokroky, mnoho dokladů bylo sneseno ve prospěch názoru, že buněčná jádra u karyontů jsou nositeli idioplasmy, pravidelné štěpení chromosomů a objevení dělení redukčního připravovalo morfologický základ pro mendelistický výklad dědičnosti. Variabilita byla zkoumána statisticky a studium meristických, t. j. číselně vyjádřitelných znaků vedlo k rozlišení variability fluktuační a genetické. Mnoho důležitých fakt o variabilitě sebráno bylo při pokusech o zušlechtění domácích zvířat a pěstovaných rostlin. Půda byla pro ocenění Mendelových prací připravena také tím, že se vývojová nauka octla ve stagnaci a cítila se potřeba pokusného výzkumu evolučních problémů. Statistika sama nestačila.
R. 1900 byly uveřejněny práce tří botaniků, kteří Mendelovy pokusy opakovali a jeho výsledky plně potvrdili. Byli to Holanďan H. de Vries, Němec C. Correns a Rakušan E. Tschermak. Všichni počali své pokusy nevědouce, že úplně podobné byly vykonány více než před třiceti lety. H. de Vries shrnuje své výsledky ve dva zákony: 1. Z obou antagonistických vlastností jeví se na kříženci jen jedna, a to plně vyvinutá. 2. Při vzniku pylových a vaječných buněk oddělují se obě antagonistické vlastnosti od sebe. Poznamenává k tomu, že obě tyto věty byly již před dlouhou dobou stanoveny Mendelem pro speciální případ (hrách), že však upadly v zapomenutí a byly zneuznány. C. Correns píše ve svém pojednání, že pojednání Mendelovo z r. 1866 patří k nejlepšímu, co bylo o křížencích napsáno. Correns také již spojuje Mendelův zákon štěpení vloh s cytologickým faktem, totiž s redukčním dělením. Tschermak cituje Mendela a praví, že objevil něco zcela nového. Mendelův zákon o dominanci prohlašuje za vysoce významný.
Těmito třemi autory byl tedy Mendel objeven a plně zhodnocen. Biologové si rázem uvědomili veliký dosah jeho pokusů. Jeho pojednání byla přetiskována a překládána a mnoho botaniků a zoologů počalo konati pokusy v jeho směru. Mendelovy zákony staly se klasickou součástí biologických poznatků. Podivuhodně dobře zapadla Mendelova nauka do cytologie, obě nauky se velice dobře doplnily. Původní jednoduché Mendelovy zákony bylo sice třeba později pro speciální případy přizpůsobiti a doplniti. Živá příroda je příliš složitá, aby se její poměry daly vysvětliti několika jednoduchými zákony.
Jako zahájily Lavoisierovy práce analytickou chemii, tak znovuobjevení Mendelových zákonů zahájilo genetickou analysu organismů. Některé druhy (hrách, hledík, banánová muška) jsou velmi podrobně zkoumány a postavily naše poznatky o dědičnosti na pevné základy. Dědičné vlohy (geny) umístěny byly ve hmotné částice, uspořádané v chromosomech, jež persistují v buněčných jádrech. Mendelistická korpuskulární teorie liší se od nauky Weismannovy tím, že považuje geny za fysiologické činitele působící analogicky jako hormony.
Jsou-li dědičné vlohy (geny) stálými faktory, může se díti dědičná změna organismů jenom změnou gen. Jinak by se vývoj nemohl díti. Mendelismus, který spočívá na stálosti gen, dal mocný podnět k revisi nauky vývojové a k pokusům o vlivu vnějších činitelů na geny. Také evoluční nauka postavena byla na pokusný základ a podstatně se vlivem mendelismu změnila. Mendel sám byl si jistě vědom rozporu mezi Darwinovou naukou a svými výsledky. Studoval pečlivě Darwinovy spisy, ale nevyslovil se o jeho učení. Nevyslovil prý nikdy jeho jména. Celá perioda diskusí, bojů a prací o Darwinovo učení mohla míti jiný směr a jiné výsledky, kdyby Mendelovy pokusy byly nalezly zaslouženého pochopení a ocenění. Mendelova práce však přišla předčasně a zůstala nepovšimnuta, byvši zastíněna názory mnohem méně cennými.
Vědecký osud Mendelův má něco tragického. Býti si vědom dosahu své práce a setkati se s úplným neporozuměním i u osob, které dosah ten nejspíše byly s to poznati, působilo naň jistě bolestně a bralo mu nadšení pro další práci. V jeho výroku „moje doba ještě přijde“ je však viděti optimismus a útěchu badatele přesvědčeného o své pravdě.
Bohumil Němec
Naudinova nejdůležitější pojednání vyšla v letech 1861 a 1865. To, co zůstalo v jeho pokusech i v jeho teorii nejasné, mohlo býti vysvětleno velmi záhy pojednáním, které na základě osmiletých pokusů uveřejnil ve spisech brněnského přírodovědeckého spolku na r. 1865 Gregor J. Mendel, profesor na tamní státní reálné škole, člen augustiniánského řádu starobrněnského kláštera sv. Tomáše. Toto pojednání stalo se východiskem moderní nauky o dědičnosti, genetiky, ovšem až 35 let po svém uveřejnění. Mendel sice hledal porozumění u nejznámějšího tehdejšího teoretika dědičnosti, mnichovského prof. C. Nägeliho, ale nenalezl ho ani u toho, ani u nikoho jiného ze svých vrstevníků. Teprve r. 1900 dostává se pojednání plného uznání, stává se klasickým dílem exaktních věd biologických.
Gr. Mendel jeví se ve své práci jako opravdový genius, zcela originální, bez předchůdců, ojedinělý dokonalostí svého díla. Nelze jeho dílo vysvětliti jako stupeň pozvolného vývoje, objevuje se zcela samorostle, a jako mnoho jiných geniů zůstává také Mendel svými současníky nepochopen. V jeho době se snad nenašel jediný člověk, který by byl jeho pojednání přečetl, tím méně aby pochopil jeho dosah. Přišlo předčasně, ale na štěstí se zcela neztratilo. Jestli někdy kterému vědeckému dílu se dostalo skvělého potvrzení a zadostiučinění, je to dílo Mendelovo. Bylo pro svou dobu příliš těžké. Skvěle splňovalo Galileiho požadavek, aby bylo matematicky přesné a aby jeho výsledky byly matematicky vyjádřeny.
Gregor Mendel pocházel ze selské rodiny, usedlé odedávna na Kravařsku původně ve vsi Veselé, později v Hynčicích. Mezi jeho předky byli Češi i Němci. Narodil se v Hynčicích dne 22. července 1822 a byl jako jedenáctiletý chlapec poslán do piaristické školy v Lipníku, potom na gymnasium do Opavy. Filosofické ročníky vystudoval v Olomouci a nemaje sám prostředků k dalšímu studiu, vstoupil r. 1843 do augustiniánského kláštera starobrněnského. Na brněnském semináři vystudoval čtyři ročníky teologie a roku 1849 se stal suplentem na gymnasiu ve Znojmě. Suploval nějakou dobu na brněnské technice za Helceleta. R. 1851 poslal jej augustiniánský klášter na universitu vídeňskou, aby tam studoval přírodní vědy. Byl tam posluchačem Dopplerovým, poslouchal mimoto matematiku, chemii, zoologii, geologii a botaniku. V té měl učitelem geniálního Ungera. Zabýval se též entomologií. R. 1854 se stal suplentem na německé státní reálce v Brně, kdež působil po 14 let. Profesorský sbor této střední školy měl tenkráte ve svém středu několik vynikajících osob, jako byl Auspitz, Zawadsky, Makowsky, Oborny. Mendel sám byl oblíbeným a úspěšným učitelem a získal si na ústavu záhy obecnou vážnost.
Od svého mládí se Mendel zabýval zahradnictvím. Nyní měl možnost, aby se věnoval pěstování květin, poněvadž měl k tomu celkem dosti času a klidu. Část klášterní zahrádky, kde konal svoje pokusy, má plochu pouze asi 245 m². Proto musel Mendel, když chtěl pracovati s novými druhy, pokusy přerušiti. R. 1868 byl Mendel zvolen opatem starobrněnského kláštera a tu mohl užíti ke svým kulturám větší klášterní zahrady zelinářské. S novým úřadem vzrostlo mu však tolik rozmanitých povinností, že v několika letech byl nucen své pokusy silně omeziti. Musel ovšem ihned také opustiti školu. Správa velkého majetku řádového vyžadovala mnoho času, mimoto byl Mendel zvolen k různým čestným funkcím, které ho stály mnoho času. Od r. 1875 věnoval Mendel mnoho času i duševního klidu boji proti zákonu o zdanění klášterního jmění ve prospěch náboženské matice. Boj zavedl ho do zjevného konfliktu s rakouskou vládou, ve kterém Mendel konečně v podstatě zvítězil, ovšem jen ve formě dohody s vládou. V posledních letech svého života chronicky vážně churavěl a r. 1883 dne 6 . ledna zemřel zánětem ledvin. Jeho literární pozůstalost i s jeho četnými vědeckými poznámkami byla skoro zcela zničena.
Vědecké práce Mendelovy týkaly se jednak bastardace rostlin, jednak včelařství, konečně též meteorologie. Provedl ohromné množství pokusů, to, co z nich uveřejnil, je jenom malá část jejich výsledků. Zprvu se zabýval bastardaci myší. O výsledku se nezachovala žádná zpráva. Od myší přešel k rostlinám a na štěstí si zvolil velmi vhodný předmět, totiž hrách. Hrách má mnoho odrůd, které se spolu dají velmi snadno křížiti. Některé z nich liší se od sebe jen v jednom znaku, jako v barvě květů, v barvě děloh, výšce nati atd. Včely a jiné druhy hmyzu navštěvují u nás pěstovaný hrách jenom výjimečně, takže není třeba příliš se obávati nevítaného opylení hmyzem. Ve své hlavní publikaci z r. 1865 praví Mendel, že podnětem k jeho pokusům byla mu snaha dosíci nových barevných variant. Při tom se mu stala nápadnou pravidelnost, s jakou se některé hybridní formy objevují a to ho vedlo k tomu, aby se nespokojil jenom s pozorováním bastardů první generace, ale pozoroval také bastardy v generacích následujících.
Nezdá se, že by byl Mendel čerpal podnět ke svým pokusům z nějakých starších prací o bastardaci. Měl sice ve své knihovně spis Gaertnerův, ale ten si asi opatřil až později. Studoval také podrobně spisy Darwinovy, ale i ty teprve tehdy, když byl v podstatě se svými pokusy hotov.
Již před Mendelem bylo vykonáno dosti bastardačních pokusů a mnoho bastardů bylo popsáno z přírody. Ale v pokusech byly spolu bastardovány hlavně druhy nebo odrůdy, které se od sebe lišily velmi mnohými znaky. Takovéto rodiče vybírali botanikové s oblibou ke svým pokusům, poněvadž se jim zdálo, že budou moci následky bastardace v celkovém habitu míšenců lépe poznat, než kdyby se rodiče lišili jen ve zcela malém počtu znaků. Mendelova velká zásluha je v tom, že vybral k bastardaci odrůdy, které se od sebe lišily v jednom znaku, nebo ve zcela malém počtu jich. Bylo úkolem pokusů, sledovati změny znaků na bastardech a stanoviti zákon, podle něhož se v generacích po sobě následujících dostavují. Tak vytyčuje úkol svých pokusů sám Mendel. Na rozdíl od všech svých předchůdců chce stanoviti zákonitost změn v dalších generacích bastardů. Za tím účelem vybírá jeden nebo dva bezpečně rozlišitelné znaky a sleduje je v postupu pokolení. Nikoli celý habitus rostlin, nýbrž jen distinktní znaky.
Druhou velikou zásluhou bylo, že sledoval pokud možno všechno potomstvo bastardů, tak aby velkým počtem pozorovaných bastardů byl vyloučen vliv náhody, která může při malém počtu pozorování zakrýti skutečnou zákonitost. Aby poznal zákonitost, podle níž se bastardi chovají, stanovil Mendel číselný poměr bastardů od sebe se lišících a to byl postup opravdu geniální. V jeho době mělo číslo v biologii — až na morfologii květů a nauku o postavení listů — velmi málo váhy. Mendel si uvědomil, že jenom tehdy může objeviti zákonitost proměn v generacích po sobě následujícich, když se mu podaří proměny vyjádřiti matematicky. Aby toho docílil, vyjadřoval každého jedince zvláště a zaznamenával přesně původ každého semena. Tato analytická metoda mu umožnila matematickou synthesu výsledků. Zákonitost, ke které takto došel, se ukázala jako velmi jednoduchá. Mendel měl štěstí, že ke svým pokusům vybral hrách, u něhož jsou poměry skutečně poměrně jednoduché. Kdyby byl vycházel na př. od jestřábníků (Hieracium), s nimiž konal později pokusy, byl by se neprobral z chaosu, který je u nich zaviněn mimo jiné také parthenogenesou. Sám píše, že se výběr rostlin k pokusům musí díti s největší možnou opatrností, nemá-li býti výsledek předem učiněn pochybným.
Neomezil se ovšem jen na hrách a jestřábníky, nýbrž konal pokusy také s rozmanitými jinými druhy rostlinnými. Je pozoruhodno, že si vybral většinou druhy, které se staly v tomto století opětovaným předmětem pokusů. Mezi nimi jsou rody Antirrhinum, Geum, Lychnis, Linaria, Matthiola, Mirabilis, Zea Mais, Lathyrus. Také u nich stanovil Mendel platnost zákonů, které objevil u bastardů mezi odrůdami hrachu. Ale již Mendel nalezl případy, v nichž byly odchylky, které nedovedl vysvětliti. Ale pronesl domněnky, které měly prorocký ráz, neboť byly po znovuobjevení jeho zákonů potvrzeny. Týká se to zejména t. z v. polymerických činitelů.
Mendel si dobře uvědomil dosah svých zákonů pro všeobecnou biologii. R. 1859 vyšlo první vydání klasického díla Darwinova o vzniku druhů a možno říci, že se záhy celý biologický svět rozdělil na dva tábory. Jeden byl pro Darwina, druhý proti němu. Běželo při tom mezi jiným o dvě součásti učení Darwinova. Předně o jeho názor, že druhy a odrůdy nejsou stálé, nýbrž že se neustále plynule mění. Zvláště se to týká t. zv. druhů polymorfních a rodů, které mají neobyčejně velký počet druhů, jež pravidelně vydávají největší počet variet. Za druhé šlo o t. zv. boj o bytí a přírodní výběr. Mendel nezaujal otevřeně stanoviska k Darwinovu učení, ale jeho pokusy s hybridisací vedly ho nezbytně k výsledku, že druh má pevné hranice, za které se nemůže změniti. Jeho stabilita je dána stabilitou dědičných vloh. Kulturní rostliny nevznikly podle něho všestrannou, plynulou proměnlivostí, nýbrž jsou články rozmanitých řad hybridů, jejichž zákonitý další vývoj je pozměňován nebo zadržen častým vzájemným křížením. Tato domněnka stála tehdy v příkrém odporu k Darwinovu učení, byla však později plně potvrzena. Víme nyní, že téměř všecky kulturní rostliny vznikly bastardací, a že také v bastardaci spočívá většinou možnost získati nové odrůdy.
Prorocky vyslovil Mendel také domněnku, že rostliny s odděleným pohlavím se chovají obdobně jako bastardi, t. j. že různost pohlaví je u nich založena na různosti dědičných vloh pro obě pohlaví.
Jak znamenitým byl Mendel experimentátorem, je vidět z úspěchu jeho prací s jestřábníky (Hieracium). Jsou to rostliny pro drobnost svých květů, těsně nahloučených v úhorech, velmi těžce přístupné bastardaci. Přesto se podařilo Mendelovi získati uměle 21 bastardů. Výsledky však nesouhlasily se zákony získanými bastardací u hrachu a to si nyní dovedeme dobře vysvětlit. U některých jestřábníků jsou všecky květy úborů parthenogenetické, u jiných jsou v jednom úboru současně květy parthenogenetické i opylení vyžadující. To však ve své době Mendel nemohl věděti, a proto mu byly výsledky dosti záhadné. Že byl výborný pozorovatel, je viděti z toho, že apogamické květy považoval za takové, které se zúrodňují vlastním pylem. Není vyloučeno, že výsledky pokusů s jestřábníky, které zdánlivě mluvily proti zákonům, stanoveným u hrachu a jiných druhů, vzaly Mendelovi odvahu k dalším pokusům, k čemuž přirozeně přispělo i to, že byl jako opat příliš zaneprázdněn rozmanitými úředními funkcemi.
Chtějíce oceniti Mendelovy zásluhy o genetiku můžeme to učiniti nejlépe, přirovnáme-li ho k zakladateli moderní chemie, Lavoisierovi. Jako se tomuto badateli podařilo rozkladem vody stanoviti, že se sloučeniny skládají z prvků, které se v určitém poměru slučují, ale při tom zachovávají trvale svou podstatu, tak ukázal Mendel, že dědičné vlohy pro různé vlastnosti z rodičů na potomstvo přenášené jsou konstantní, samostatné jednotky, prvky dědičnosti, které se v potomstvu neztrácejí, nýbrž samostatně dále trvají. Hmota přenášející dědičné schopnosti, idioplasma, se skládá z jednotlivých samostatných vloh pro různé vlastnosti, z genetických prvků, právě tak, jako se chemické sloučeniny skládají ze samostatných chemických prvků. Je-li tomu tak, musí býti dána též pro živé bytosti možnost, tyto genetické schopnosti spolu kombinovati, jestliže rodiče spolu křížení mají různé vlastnosti. To se opravdu Mendelovi v jeho pokusech podařilo prokázati.
Pracoval s odrůdami hrachu, které se od sebe lišily v sedmi párech vlastností: 1. Ve tvaru semen (jedna odrůda měla semena kulatá, druhá hrbolatá). 2. V barvě děloh (jedna odrůda měla dělohy a tedy též semena žlutá, druhá zelená). 3. V barvě květů a osemení (jedna odrůda měla květy a osemení bílé, druhá květy fialové a purpurové, osemení nahnědlé s fialovými skvrnami). 4. Ve tvaru zralých lusků (rovné, nebo hluboce zaškrcené). 5. V barvě nezralých lusků (zelené, nebo žluté). 6. V postavení květů (bud v úžlabí listů po téměř celé lodyze nebo nahloučených na konci lodyhy). 7. Ve výšce rostlin (rostliny nízkého nebo vysokého růstu).
Mendelovi se podařilo všecky tyto vlastnosti libovolně v bastardech spolu kombinovati. Řekněme, že sprášil odrůdu se žlutými semeny s odrůdou se semeny zelenými. V prvním pokolení byla všecka semena z tohoto zkřížení vzniklá (F1) stejná, uniformní. Znak zelenosti byl potlačen znakem žlutosti semen. Proto Mendel označil první znak jako recesivní (ustupující), druhý jako dominantní (vládnoucí). Ale recesivní vloha se neztratila. Nechal-li Mendel bastardy, aby se oprášili vlastním pylem, dostal druhé pokolení (F2), které mělo dvojí semena: Větší část jich měla barvu žlutou, menší zelenou. Vloha pro recesivní znak se tedy ve druhém pokolení projevila. V celém počtu sklizených semen byl poměr žlutých semen k zeleným jako 3:1. Byli-li ponecháni bastardi z těchto semen vzešlí opylení vlastním pylem, objevilo se, že potomstvo zelených semen dalo semena pouze zelená, kdežto rostliny vzrostlé ze žlutých semen daly část semen žlutých (3/4), menší část zelených (1/4), což se i v dalších pokoleních opakovalo.
Z tohoto pokusu můžeme souditi, že se obě odrůdy liší tím, že jedna obsahuje vlohu pro žlutou barvu semen (děloh), druhá vlohu pro zelenou barvu semen (děloh). Skřížíme-li je, vznikne bastard s oběma vlohami, ale vloha pro žlutost (dominantní) potlačí vlohu pro zelenost (recesivní). V bastardu jsou tedy vedle sebe obě vlohy rodičů. Mendel označil vlohy dominantní velkými, recesivní malými písmenami. Označíme-li vlohu pro žlutou barvu semen písmenou A, vloha pro barvu zelenou písmenou a, obsahuje bastard vlohy Aa. Ale jak je možno, že se v druhém pokolení objevují semena zelená, třeba jen v počtu 1/4, a vedle nich semena žlutá? Mendel to vysvětlil tak, že při vzniku pohlavních buněk vznikají buňky jednak pouze s vlohou A a druhé pouze s vlohou a. Tyto buňky se při zúrodnění spolu po dvou spojují a dle počtu pravděpodobnosti vzniknou potom tyto kombinace vloh: AA, Aa, aA, aa. Každé kombinace je dle počtu pravděpodobnosti jedna čtvrtina. Na prvních třech kombinacích bude se jeviti pouze vloha dominantní (žlutost semen), na kombinaci čtvrté vloha recesivní (zelenost semen), neboť jiných odchylných vloh tito bastardi neobsahují. To znamená, že se vlohy, v nichž se rodiče od sebe lišili, při vzniku pohlavních buněk od sebe oddělují, chovajíce se jako samostatné genetické prvky. Následkem volného spojování pohlavních buněk vznikne část bastardů, kteří v sobě obsahují pouze recesivní vlohy jednoho z rodičů a část bastardů (3/4), kteří obsahují buď jen vlohu dominantní (1/4), nebo vedle této ještě vlohu recesivní (2/4), zevně však budou všecky tyto rostliny jeviti znaky podmíněné vlohou dominantní, t. j. žlutosemennost. Ve druhém pokolení tedy bastardi, jak nyní říkáme, se štěpí (mendlují).
Složitější jsou poměry, když oba rodiče se od sebe liší ve dvou, třech nebo ještě více vlohách. Ale také pro tyto případy dokázal Mendel, že vlohy se samostatně dědí, štěpí a vedle sebe existují v bastardech. Mendel sám došel k závěru, že konstantní znaky, které se jeví na různých formách rostlinného druhu, cestou opětovného umělého zúrodnění mohou vstoupiti ve všechna spojení, která jsou možná podle pravidel kombinací.
Mendel nemohl čekati v Brně zhodnocení svých výzkumů. Žili sice i tam vynikající systematikové, kteří s oblibou v přírodě hledali bastardy, ale neměli smyslu pro dalekosáhlé důsledky Mendelových prací. Nedivme se tomu. Mendel se obrátil na současné botaniky, u nichž mohl najíti pochopení. Předně, jak jsme již řekli, na mnichovského prof. Nägeliho, kterému se však Mendelovy výsledky nehodily do jeho domněnek o dědičnosti. Bylo vlastně škoda, že Nägeli svedl Mendela, aby se zabýval jestřábníky, což byl materiál velice nevhodný. Pokud je známo, psal Mendel také rakouskému botanikovi Kernerovi, ale zdá se, že ani ten nepochopil důležitost jeho prací.
Až do r. 1900 zůstaly práce Mendelovy nepovšimnuty. Mendel však sám říkal, že jeho doba přijde. R. 1881 vydal brémský botanik W. O. Focke knihu o rostlinných míšencích a v ní, když mluví o hrachu, píše, že Mendelovy pokusy s křížením u hrachu měly podobný výsledek, jako pokusy Angličana Knighta, že se však Mendel domníval, že nalezl stálé číselné poměry mezi typy míšenců. Tato citace vedla později k objevení Mendelovy práce.
Znamenalo by to psáti dějiny vývojové nauky a cytologie do roku 1900, kdybychom chtěli podati přehled názorů o dědičnosti v 35 letech od klasické přednášky Mendelovy v brněnském přírodovědeckém spolku. Darwinismus slavil zprvu vítězství, všestranná proměnlivost organismů byla bez odporu přijímána, dědičnost byla vysvětlována přenášením dědivé hmoty (idioplasmy), která obsahuje celý soubor dědičných vloh jako celistvý faktor. Ovšem, že proti této domněnce postavil Weisman svou teorii o idioplasmě složené z hmotných částeček (determinantů), z nichž každý určuje vývoj některé části organismu. Byla to zmodernisovaná forma staré preformační nauky, ale právě pro svou přílišnou teoretičnost byla posuzována od počátku se skepsí. Měla jednu přednost, že totiž místo kontinuity idioplasmy přijímala diskontinuitní skladbu z hmotných částeček, byla tedy korpuskulární. Mezi tím cytologie učinila obrovské pokroky, mnoho dokladů bylo sneseno ve prospěch názoru, že buněčná jádra u karyontů jsou nositeli idioplasmy, pravidelné štěpení chromosomů a objevení dělení redukčního připravovalo morfologický základ pro mendelistický výklad dědičnosti. Variabilita byla zkoumána statisticky a studium meristických, t. j. číselně vyjádřitelných znaků vedlo k rozlišení variability fluktuační a genetické. Mnoho důležitých fakt o variabilitě sebráno bylo při pokusech o zušlechtění domácích zvířat a pěstovaných rostlin. Půda byla pro ocenění Mendelových prací připravena také tím, že se vývojová nauka octla ve stagnaci a cítila se potřeba pokusného výzkumu evolučních problémů. Statistika sama nestačila.
R. 1900 byly uveřejněny práce tří botaniků, kteří Mendelovy pokusy opakovali a jeho výsledky plně potvrdili. Byli to Holanďan H. de Vries, Němec C. Correns a Rakušan E. Tschermak. Všichni počali své pokusy nevědouce, že úplně podobné byly vykonány více než před třiceti lety. H. de Vries shrnuje své výsledky ve dva zákony: 1. Z obou antagonistických vlastností jeví se na kříženci jen jedna, a to plně vyvinutá. 2. Při vzniku pylových a vaječných buněk oddělují se obě antagonistické vlastnosti od sebe. Poznamenává k tomu, že obě tyto věty byly již před dlouhou dobou stanoveny Mendelem pro speciální případ (hrách), že však upadly v zapomenutí a byly zneuznány. C. Correns píše ve svém pojednání, že pojednání Mendelovo z r. 1866 patří k nejlepšímu, co bylo o křížencích napsáno. Correns také již spojuje Mendelův zákon štěpení vloh s cytologickým faktem, totiž s redukčním dělením. Tschermak cituje Mendela a praví, že objevil něco zcela nového. Mendelův zákon o dominanci prohlašuje za vysoce významný.
Těmito třemi autory byl tedy Mendel objeven a plně zhodnocen. Biologové si rázem uvědomili veliký dosah jeho pokusů. Jeho pojednání byla přetiskována a překládána a mnoho botaniků a zoologů počalo konati pokusy v jeho směru. Mendelovy zákony staly se klasickou součástí biologických poznatků. Podivuhodně dobře zapadla Mendelova nauka do cytologie, obě nauky se velice dobře doplnily. Původní jednoduché Mendelovy zákony bylo sice třeba později pro speciální případy přizpůsobiti a doplniti. Živá příroda je příliš složitá, aby se její poměry daly vysvětliti několika jednoduchými zákony.
Jako zahájily Lavoisierovy práce analytickou chemii, tak znovuobjevení Mendelových zákonů zahájilo genetickou analysu organismů. Některé druhy (hrách, hledík, banánová muška) jsou velmi podrobně zkoumány a postavily naše poznatky o dědičnosti na pevné základy. Dědičné vlohy (geny) umístěny byly ve hmotné částice, uspořádané v chromosomech, jež persistují v buněčných jádrech. Mendelistická korpuskulární teorie liší se od nauky Weismannovy tím, že považuje geny za fysiologické činitele působící analogicky jako hormony.
Jsou-li dědičné vlohy (geny) stálými faktory, může se díti dědičná změna organismů jenom změnou gen. Jinak by se vývoj nemohl díti. Mendelismus, který spočívá na stálosti gen, dal mocný podnět k revisi nauky vývojové a k pokusům o vlivu vnějších činitelů na geny. Také evoluční nauka postavena byla na pokusný základ a podstatně se vlivem mendelismu změnila. Mendel sám byl si jistě vědom rozporu mezi Darwinovou naukou a svými výsledky. Studoval pečlivě Darwinovy spisy, ale nevyslovil se o jeho učení. Nevyslovil prý nikdy jeho jména. Celá perioda diskusí, bojů a prací o Darwinovo učení mohla míti jiný směr a jiné výsledky, kdyby Mendelovy pokusy byly nalezly zaslouženého pochopení a ocenění. Mendelova práce však přišla předčasně a zůstala nepovšimnuta, byvši zastíněna názory mnohem méně cennými.
Vědecký osud Mendelův má něco tragického. Býti si vědom dosahu své práce a setkati se s úplným neporozuměním i u osob, které dosah ten nejspíše byly s to poznati, působilo naň jistě bolestně a bralo mu nadšení pro další práci. V jeho výroku „moje doba ještě přijde“ je však viděti optimismus a útěchu badatele přesvědčeného o své pravdě.
Bohumil Němec