Národnostní ideologie česká a slovenská v jihoslovanském obrození.

Od druhého pololetí 18. století nastávaly vlivem mezinárodních evropských poměrů i pro Slovany příznivější podmínky pro kulturní, literární i politické obrození. Hybnou silou slovanských obrozenských procesů byla zejména národnostní idea, doplňovaná a rozšiřovaná ideou slovanství. Zvlášť mohutnou morální vzpruhou byla tato idea v obrodném hnutí národnostně i politicky nesvobodných Slovanů v Rakousku, především Čechů a Slováků na severu a Slovinců, Charvátů a uherských Srbů na jihu této monarchie.

Jak u nesjednocených Čechů a Slováků, tak i u rozdrobených Slovinců, Charvátů a Srbů postupovala tato národnostní idea již na prahu osvícenské doby za císařovny Marie Teresie podobnými cestami národního i slovanského uvědomění z minulosti zděděného a současně se též naplňovala ideami západoevropské filosofie: humanismem, tolerancí, demokratismem atd.

Smělejším jejím výrazem byly starší i novější patriotické projevy jak českých tak i jihoslovanských historiků, gramatiků a lexikografů, namířené proti jazykovým a feudálním privilegiím v Rakousku vládnoucích kruhů německých a později též maďarských. Třebaže popudy k nim přicházely zevně, přece vyplývaly i z domácích neutěšených národnostních a politických poměrů, které stejnou měrou platily pro všechny v Rakousku usedlé Slovany, ba i pro emigrantské Srby, kteří se koncem 17. stol. utekli ze Srbska před Turky do jižních Uher a jimž prvotní výsady na zachování jejich národní individuality, dané rakouskou vládou, nebyly dodržovány. Již tyto společné zevní popudy a skoro stejné vnitřní podmínky dodávaly těmto českým i jihoslovanským vlasteneckým projevům nevšední podobnosti, ale přes to se v nich dají ještě zjistit i přímé vzájemné vlivy. Tak jmenovitě slovinské a charvátské z nich prozrazují ve veliké míře závislost především na českých pramenech a vzorech, jak o tom na př. svědčí starší případ charvátského historika Pavla Rittera Vitezoviće (Kronika 1696, Croatia rediviva 1700) a mladší jeho obdoba u slovinského gramatika Marka Pohlina (Kraynska gramatika 1768), kteří si je skoro doslovně založili na argumentaci a apologetické tendenci českého vlastence a gramatika Václava Rosy (Čechořečnost 1672). Kromě Rosy působily v témž duchu na Jihoslovany také spisy ve Vídni usedlého Slováka Adama Frant. Kollára, znalce uherských dějin a obhájce nemaďarských národností v Uhrách, pak gramatiky a slovníky vídeňských Čechů Pohla, Šimka a Wiedemanna, dále také staré české kroniky Hájkova, Sylviova a Dubraviova a konečně i spisy mladších českých historiografů Ullmanna, Středovského atd. Z Vitezovićových a Pohlinových děl a přímým působením uvedené české a slovenské literatury se tento český a slovenský vliv přenášel a rozšiřoval, jsa různě ještě z domácích pramenů a potřeb obměňován i doplňován, na mladší pokolení jihoslovanských buditelů teresiánské doby: tak u Charvátů na Kačiće (Razgovor ugodni 1756), Reljkoviće (Nova gramatika 1767) a Krčeliće (Notitiae praeliminares 1770), u Srbů na Žefaroviće (Stomatografija 1741), na Orfelina (Plač Serbiji 1761, Magazin 1768) a na Rajiće (Istorija 1768; vytištěna teprve 1794(5), u Slovinců pak na Gutsmana (Gramatika 1777) a na mladší Pohlinovy přátele Kumerdeje (Vorschläge 1773) a Japlja.

Právě tak již v této době působily na národnostní snažení Jihoslovanů i české vzory a český příklad z vytrvalého zápasu Čechů o uplatnění češtiny ve školství a v úřadech, jak to mohli Jihoslované přímo sledovati zejména ve Vídni. V císařské vídeňské residenci, kde tehda již žilo dost severních i jižních Slovanů a kde i emigrantští Srbové měli od polovice 17. století jakési ministerstvo pro své národní záležitosti (Ilyrskou dvorní deputaci), mohli Slovinci, Charváti i Srbové na vlastní oči pozorovati vládní ústupky českému jazyku (r. 1752 byla na př. zavedena čeština na Teresiánské vojenské akademii ve Vídeň. Novém městě, 1754 na vojenské technické škole ve Vídni, od r. 1774 a 1775 také na některých vojenských školách ve Vojenské Hranici v jižních Uhrách a r. 1775 hýla zřízena stolice češtiny na vídeňské universitě); to přirozeně i je podněcovalo k podobným snahám ve prospěch jejich mateřských jazyků. Podobně i na Slovensku v Trnavě, která byla od založení jesuitské university a tiskárny r. 1635 až do r. 1777 centrem četných styků mezi slovenskými a charvátskými katolíky a kde studoval i strůjce charvátské protihabsburské vzpoury Petar Zrinski († 1671), seznamovali se charvátští katolíci se živějším vlasteneckým a buditelským snažením Slováků.

Do aktivnějšího stadia vstoupila národnostní idea u Čechů a Slováků i u Jihoslovanů v době rozmachu osvícenského josefinismu po r. 1780, za vlády císařů Josefa II. a Leopolda II., jejž na naší straně představuje patriarcha slavistiky Josef Dobrovský s celou svou českou i slovenskou literární obcí, na straně jihoslovanské u Slovinců kroužek mecenáše Sigismunda Zoise v Lublani, u Charvátů skupina okolo záhřebského biskupa Maxmiliána Vrhovce a u Srbů první jejich západník Dositej Obradović a pak Stefan Stratimirovič. Kritickým studiem národních a slovanských dějin, literatur a jazyků, započatým a provedeným především českými historiky Dobnerem, Pelclem atd. a českými slovanskými filology s Durychem a Dobrovským v čele, dostalo se jí již tehdy pevného vědeckého základu a historického i přirozeného odůvodnění. Postavena mimoto týmiž českými studiemi i na spolehlivou širokou basi slovanskou a prohloubena zděděnými i západoevropskými hesly humanity stala se hlasatelkou nejen české a slovenské jazykové a kulturní rovnoprávnosti a samostatnosti, nýbrž zároveň i moderní propagátorkou slovenskočeské národní jednoty a právě tím i ještě účinnějším obranným prostředkem proti nové vládní josefinské germanisaci a na straně slovenské v Uhrách i proti maďarské expansi. Tento duch províval nejen z české a dílem i slovenské, hlavně evangelické, vědy historické a filologické, nýbrž i z české a rovněž tak slovenské literatury básnické a dramatické a šířil se úspěšně i v širších vrstvách vzdělanců, jak o tom zejména svědčí četné české i slovenské obrany jazyka a národnosti, zahájené hrabětem Frant. Kinským 1773 a pokračující pres Pelcla, Tháma, Hankeho, Hrdličku, Rulíka a Nejedlého až do romantického období Jungmannova.

Česká a slovenská národnostní idea tohoto období politicky tíhla k austroslavismu, jemuž dal výmluvný výraz a formulaci i sám rusofilsky naladěný Dobrovský ve své slavnostní řeči k císaři Leopoldovi II. v Praze r. 1791; proto její buditelský radius směroval i k ostatním rakouským Slovanům, především k Jihoslovanům. Vnitřní podmínky u nich byly zcela podobné, takže její působení znamenalo přirozené pokračování a stupňování dřívějších vlivů, šířila se k nim rovněž stejnými cestami, t. j. knižní komunikací a ještě živějšími osobními styky ve Vídni, v Prešpurku (nynější Bratislavě), v Budínu a v Pešti, které od té doby byly jejich živými centry.

Ač Praha tehdy již byla ústředním ohniskem českého a s ním spojeného slovenského obrozenského hnutí a zároveň i rodící se slavistiky, byla to přece zase hlavně Vídeň, kde se již od dřívější doby teresiánské stále udržovalo živé osobní i duchovní spojení mezi Čechy a Slováky i Jihoslovany. Z Čechů tu stále ještě působili oba gramatikové a první učitelé češtiny na Teresiánské vojenské akademii Pohl a Šimek (rodem Čech ze Štyrska), od r. 1775 také profesor češtiny na vídeňské universitě Zlobický, který měl bohatou knihovnu bohemik a slavik a byl v živých stycích s českými buditeli v Praze, hlavně s Dobrovským a se Slovákem Ribayem v jižních Uhrách, od r. 1777 tu také žil a buditelsky pracoval česky cítící historik Voigt a od r. 1785 — 96 též Durych, od r. 1779 až do své smrti 1805 tu buditelsky působil jako ředitel Teresiánské vojenské akademie zmíněný již autor první české obrany hrabě Frant. Kinský. R. 1784 navštívil Vídeň i sám Dobrovský, r. 1791 a 1796/7 tu ztrávil delší dobu a také později sem zajížděl. Okolo r. 1790 žil tu také abbé Jos. Werschhauser, rodilý Čech z Kutné Hory; vyučoval češtině arciknížata Karla, Alexandra a Josefa a Dobrovský mu chtěl za tím účelem napsati českou mluvnici. Kromě toho působili tu a v blízkém Mariabrunnu v diskalceátských klášterech i čeští řeholníci, kteří měli pro potřebu svých kázání pro tamější české usedlíky i dostatečnou zásobu českých knih (též gramatiky, slovníky, kroniky atd.) ve svých klášterních i soukromých knihovnách. Ze Slováků pak tu do r. 1783 působil jako ředitel císařské dvorní bibliotéky zmíněný již Adam Frant. Kollár. Přes Vídeň také vedla cesta mnohých slovenských evangelíků a pozdějších buditelů, putujících dále přes Prahu na studie do Německa a vracejících se odtud domů. Ve Vídni tedy Jihoslované nejsnáze přicházeli do přímého styku nejen mezi sebou, ale i se zmíněnými Čechy a Slováky a rovněž tak i s jejich buditelskou literaturou. Tak ze Slovinců tu od r. 1778 — 80 studoval práva pozdější slovinský historik Anton Linhart (po otci Čech), kolem r. 1780 tu žil slovinský diskalceátský řeholník P. Aurelius, mladší Pohlinův řádový bratr, který byl v osobních stycích s Čechy Šimkem a Zlobickým v letech 1783 — 85 a pak 1791 — 92 a také několikrát později tu meškal revolučně naladěný slovinský teolog a buditel Martin Kuralt, který později byl konfinován v Čechách a na Moravě a tam v Mírově 1845 zemřel; od r. 1784 tu znovu žil zmíněný již slovinský gramatik Rosova typu Marko Pohlin, jenž kromě styků s českými spolubratry v diskalceátských klášterech v Lublani, ve Vídni a v Mariabrunnu udržoval přátelské spojení s Čechy Pohlem, Šimkem, Zlobickým, Durychem a od r. 1796 i s Dobrovským. S jmenovanými Čechy ve Vídni přicházeli do styků i Pohlinovi slovinští přátelé, jako na př. hrabě Edling, jenž byl r. 1791 jmenován dvorním radou v česko-rakouské dvorní kanceláři, pak také učený Herbic, který se stal kolem r. 1797 bibliotekářem v Teresiánské vojenské akademii, spravované českým vlastencem hrabětem Fr. Kinským, a konečně i znamenitý právník Tomaž Dolinar, který od r. 1792 — 1800 byl profesorem na téže vojenské akademii, a později jako universitní profesor v Praze byl v osobním styku s Dobrovským a byl mu rádcem zejména v otázkách slovanského práva; v živém kontaktu s Čechy ve Vídni, ba i s Dobrovským byl r. 1797 mladý slovinský právník Šober, jenž ve Vídni opatřoval slavika a bohemika pro Zoisovu bibliotéku v Lublani. Charváti měli ve Vídni již od r. 1624 svou kolej (Hrvatski kolegij), v níž od té doby pobývalo mnoho jejich vlasteneckých kněží, aristokratů a pozdějších buditelů (na př. zmíněný již Ritter-Vitezović, Krčelić, pak Vrhovac, Baričević, Krizmanić atd.). Od časů Marie Teresie studovalo pak na Teresiánské vojenské akademii dosti charvátské šlechtické mládeže a sdílelo tak i vlastenecký vliv českých učitelů a českého jejího správce hraběte Kinského, od r. 1773 — 78 studoval ve Vídni teologii pozdější významný člen Vrhovcova buditelského kroužku Adam Al. Baričević, jenž se tam za krátký čas osobně seznámil i s Durychem, od r. 1777 žil tam až do své smrti 1825 přímořský Charvát lexikograf Josip Voltiggi (Voltić), jenž udržoval přímé styky hlavně s učitelem češtiny v arcivévodském domě Werschhauserem, pak se Zlobickým, s Pohlem, Šimkem, Durychem a od r. 1796 i s Dobrovským; do r. 1782 přebýval tam také bývalý profesor jesuitské university v slovenské Trnavě Kaz. Bedeković a do téhož roku tam také pracoval charvátský historik a znalec uherských dějin Franjo Hinterholzer; v letech 1782 — 89 studoval tam teologii také pozdější Vrhovcův stoupenec Ivan Krizmanić, jenž navštívil i Prahu; od r. 1782 — 1794 pracoval tam o svém slovníku dubrovnický Charvát J. Stulli (Stulić) a po tři roky se s ním tam stýkal slavonský Charvát Marijan Lanosović, který se tam zásluhou Zlobického seznámil s Dobrovským. Ve Vídni dlel po r. 1782 také slavonský Charvát a versifikátor v duchu národní poesie Josip Krmpotić, jenž patřil do Stulliho a Lanosovićovy česky orientované skupiny; do ní patřil i charvátský biskup Antun Mandić, jenž se r. 1784 osobně seznámil s Dobrovským v Prešpurku (v dnešní Bratislavě); s Vídní měl živé styky již od doby svých studií v 70. letech zmíněný už M. Vrhovac, který jako záhřebský biskup od r. 1787 se stal ústřední osobou veškerého obrozenského hnutí u Charvátů. Od r. 1798 byl v korespondenci i s Dobrovským. — Pro Srby zůstávala Vídeň důležitým kulturním střediskem, i když r. 1777 bylo zrušeno jejich politické ústředí, zmíněná již Ilyrská dvorní deputace, jež od té doby podřízena Maďarům; vídeňskou srbskou kolonii tvořili z veliké části vyšší důstojníci, většinou vlastenecky cítící, jako generál Mikašinović, který tam žil do své smrti 1774 a s kterým se tam stýkal i Obradović; podstatnou její složkou bylo i dobře situované obchodnictvo, vždy obětavý podporovatel tamějšího srbského kulturního i literárního podnikání. Stefan Novaković tam v letech 1793 — 96 vydržoval srbskou tiskárnu, v níž po dva roky vydával první srbské noviny. Kolonii doplňovala i obec spisovatelská, jejíž nepřetržitou kontinuitu již od 2. pol. 18. stol. představuje celá řada znamenitých jmen, jako Žefarović, Vas. Petrović Njegoš, Rajić (1753), Orfelin (1759, 1783), Djulinac (do r. 1781), Dositej Obradović (1771 — 77, 1785 — 87, 1789 — 1802), At. Dimitrijević (od r. 1785), Teodor Avramović (1791), Pavel Kengelac (1800) atd. Od r. 1770 tuto srbskou kolonii přechodně rozmnožovalo také studenstvo z jižních Uher (dříve ponejvíce chodilo na studie do Ruska), jež se tu obyčejně začalo i literárně uplatňovati, jako Jovan Muškatirović (1775, 1786 — 87), pak Al. Vezilić (od 1785), Grig. Trlajić (1790) atd.; s Vídní měl čilé styky i mladý Stefan Stratimirović, jenž se tam v letech 1775 — 83 vzdělával v rakouském právu a přátelsky se stýkal jmenovitě se slovenským historikem A. Kollárem a jenž později po svém zvolení metropolitou r. 1790 navázal styky s Durychem a prostřednictvím Ribayovým i s Dobrovským a Palkovičem a v době romantické pak hlavně s P. J. Šafaříkem. — Slovenská Trnava jakožto ohnisko katolického slavismu mezi katolickými Slováky a Charváty ztrácela v tomto období svůj mezislovanský význam, neboť r. 1777 byla přeložena jesuitská universita do Budína a pak do Pešti, kdež její slovanskou tradici do určité míry udržovala jen její stará bibliotéka, obsahující hlavně starší bohemika a česká slavika; z nich čerpal na př. také charvátský historik té doby Matija Petar Katančić a též jeho slovenský přítel, několikrát již zmíněný Ribay. — Zato však Prešpurk, nynější Bratislava, teprve v této době nabýval většího mezislovanského významu jakožto sídlo oživlých uherských sněmů, kde se mezi sebou stýkali slovenští, charvátští i srbští delegáti; kulturním střediskem československo-jihoslovanským stal se ovšem až později, hlavně v době Štúrově.

Za takovéhoto seskupení českých, slovenských a jihoslovanských obrozenských sil v uvedených centrech byly dány zcela přirozené a příznivé podmínky i k čilé výměně ideových a kulturních hodnot, a to tím spíše, že jak u Čechů tak i u Jihoslovanů stále ještě bylo veškeré kulturní, literární i buditelské snažení většinou v rukou duchovenstva z lidu vyšlého, stmeleného nadto společnými církevními a řádovými organisacemi a v ohledu buditelském většinou stejně osvícensky tolerantního. Mimoto také s obrozenským hnutím vzniklá aktuálnost problému malých národů, jakými byli v tehdejší rakouské monarchii vedle Čechů a Slováků zejména Jihoslované, přímo je pobádala k společnému nebo podobnému postupu. A tak se u Jihoslovanů setkáváme právě v tomto období josefinském ještě se živějším ohlasem české a slovenské národnostní ideologie. Především to zase byla její apologetická tendence, kterou si skoro všichni jihoslovanští buditelé tohoto období téměř doslovně přisvojili, pokračujíce tak i v duchu své starší generace. Vyměřujíce si právě jako Češi a Slováci pojem národnosti jazykem, projevovali svou lásku k národu právě jako oni péčí o svou mateřštinu, o její zdokonalení a veřejné i kulturní zrovnoprávnění; tím byl dán i jejich buditelskému úsilí po výtce filologický ráz. Odvozujíce si pak stejně jako oni právo na existenci svých mateřských jazyků i z příbuznosti slovanské a z představ o velikém světě slovanském, přemáhali tak i oni trpný pocit své národní malosti. A právě tak jako Češi a Slováci si také i oni založili ve jménu humanity a osvěty další obhajobu svých mateřských jazyků jakožto nejpřirozenějších nositelů lidové vzdělanosti. A ve jménu týchž ideálů i oni požadovali podle vzoru Čechů a Slováků kulturní a vůbec národní rovnoprávnost a samostatnost, ovšem v rámci rakouské monarchie, což politicky znamenalo týž austroslavismus, s nímž jsme se setkali u Čechů. Na jeho významu nic neměnilo ani teoretické rusofilství některých Čechů a Slováků (Dobrovský, Marek, Palkovič, Tablic), ba ani daleko starší a političtěji zabarvené rusofilství jihoslovanské, které od teresiánské doby a zejména v době císaře Josefa II. stále zjevněji ustupovalo myšlence rakouského mesiášství v osvobozeneckých válkách s Turky. Také národnostně a slovansky sjednocující stanovisko české a slovenské národnostní ideologie, jemuž za Čechy dal výraz sám Dobrovský, za evangelické Slováky pak Ribay, Palkovič, Tablic a j., kteří souhlasně odsoudili a na celých 50 let zažehnali separatistické pokusy katolických Slováků s Bernolákem v čele (1787), blahodárně působilo i na Jihoslovany, stupňujíc jejich touhy po jazykové a národní jednotě bez ohledu na dané zeměpisné hranice a posilujíc i jejich staré, již od reformační a renesanční doby zděděné tradice jihoslovanského sjednocení. Katolické i pravoslavné Jihoslovany konečně sbližoval s českou a slovenskou národnostní ideologií také její kladný vztah k víře, neboť i jejich minulost a přítomnost byly vždy hluboce náboženské.

Nejvíc se tyto vlivy národnostní ideologie v době josefinské projevily především opět u Slovinců, které k české orientaci již poukazovalo starší i soudobé iniciátorské dílo Pohlinovo; v této době v něm pokračovali mladší jeho přátelé z literárního Zoisova kroužku v Lublani. Především to byl Blaž Kumerdej; o vlivu českého buditelského ducha na něho svědčí jeho zahajovací přednáška v lublaňské učené společnosti Akademie operosorum r. 1779, jejíž obranná tendence jest založena na témž problému malého národa, jakým operovala starší i soudobá buditelská literatura česká. Pohlinem mu vštípená a dále udržovaná česká orientace se u něho značně prohloubila v dalších letech 80., kdy sbíral a zpracovával materiál pro svou slovinskou gramatiku, již chtěl zbudovati na širokém základě slovanském, jak to již doporučoval Schlözer a po něm i česká slavistika Durychova a Dobrovského a jak se o to právě v této době ve Vídni z popudu Zlobického pokoušel český gramatik Šimek, s nímž se tam osobně stýkali zmínění již Slovinci Pohlin a P. Aurelius, kteří udržovali s lublaňským kroužkem Zoisovým aspoň sporadické spojení. Nad vše zřetelně pak se u Kumerdeje projevil vliv české a slovenské ideologie v několikrát přepracované předmluvě k této gramatice, zvláště v konečné její redakci z r. 1791, jež smělým duchem, apologetickou a národnostně i slovansky sjednocující tendencí, historickou i praktickou argumentací i doklady ze slovanské i české historie docela shodně připomíná podobné projevy starší i tehdejší české a slovenské obrozenské literatury, zejména obran, z nichž na něho nesporně mnoho působila zvláště Hankeho Empfehlung der böhmischen Sprache und Literatur, vyšlá ve Vídni r. 1783 a dobře známá Pohlinovi a P. Aureliovi. (Byla, byť z pozdější doby, v Zoisově lublaňské bibliotéce, kamž se dostala z Kumerdejovy soukromé knihovny). Kromě Hankeho měl na něho zajisté vliv i vlastenecký duch Pelclovy Kurzgefasste Geschichte der Böhmen, již právě pro tu dobu máme doloženu v Zoisově lublaňské bibliotéce. Pro jeho gramatiku, již s pomocí Linhartovou dokončil r. 1794, se pak dá zjistiti, že kromě citovaných v ní českých pramenů (Středovský 1710, Šimek 1785, Dobrovský v Abhandlungen 1782) znal anebo mohl znáti ještě celou řadu bohemik, jež se do té doby v Lublani nashromáždila dílem v Zoisově bibliotéce (Rešel 1562, Vusín 1722, Konstanc 1715 a 1739, Durych 1777, Papánek 1780, Pelcl 1782, Thám 1788, Tomsa 1781, pražské Abhandlungen od r. 1791), dílem v knihovně Hospodářské společnosti pro Kraňsko (Abhandlungen od r. 1775 — 84) a dílem také v jeho a Linhartově soukromé knihovně (na př. Dobrovský v 7. sv. Michaelisovy Neue orient, u. exeget. Bibliothek 1790). Ježto Kumerdejova gramatika zůstala v rukopise, nemohla ani jeho vlastenecky průbojná předmluva působiti na širší veřejnost.

Ještě více českých vlivů lze znamenati u prvního kritického slovinského historika, zmíněného již Linharta, který si osvojil kritickou metodu české vědy dějezpytné hlavně z Dobrovského, jenž mu byl autoritou. Doporučoval-li na př. r. 1794 při korektuře zmíněné Kumerdejovy gramatiky právě Dobrovského, znamenalo to požadavek větší kritičnosti, ale také i doporučení české orientace v slovinské vědě. Tou dobou znal již skoro všechny spisy Dobrovského aspoň z pražských Abhandlungen, nahromaděných ve zmíněných již lublaňských knihovnách. Ježto ve své knihovně měl Abhandlungen 1786, znal patrně jeho rozpravu tam uveřejněnou Über die Begräbnisart der alten Slaven. Některé další Dobrovského rozpravy znal i z bohemik a slavik v Zoisově bibliotéce: tak na př. v Pelclově Geschichte 1782 jeho pojednání Über den Ursprung des Namens Czech a v Tomsově slovníku 1791 jeho spis Über Ursprung und Bildung der slavischen, insbes. der böhm. Sprache. Z Kumerdejovy nebo Japljovy knihovny znal také Dobrovského Bemerkungen über die slavische Übersetzung des neuen Testaments v Michaelisově Bibliothek 1790, jak to vysvítá z jeho poznámky v rukopise Kumerdejovy gramatiky. Kromě Dobrovského a Pelclovy zmíněné Geschichte zajisté neušel jeho pozornosti zvláště Durychův spis De slavo-bohemica sacri codicis versione 1777 v Zoisově bibliotéce; pečlivě sledoval zvláště dějezpytné rozpravy i jiných českých učenců v dostupných mu Abhandlungen, jako na př. Pelclovu Über den Samo 1775, Voigtovu o cyrilici a hlaholici 1775 a 1779 atd. Že jeho soukromá knihovna obsahovala české obrozensko-buditelské spisy, jež neměla ani Zoisova ani Kumerdejova bibliotéka, dokazuje jím citované Dobnerovo kritické vydání Hájkovy kroniky 1762 — 86 a Šimkova Geschichte des Königreiches Bosnien 1787.

Takto vyzbrojen kriticismem a poznatky české vědy historické a slavistické, zpracoval Linhart zejména 2. díl svých slovinských dějin Versuch einer Geschichte von Krain und der übrigen südlichen Slaven Österreichs, Laibach 1791 (1. díl vyšel 1788), který je po Pohlinově Gramatice druhou veřejnou apologií Slovinců a rakouských jižních Slovanů vůbec. Zvláště v otázkách slovanských starožitností, na př. o etymologii jména Slovan, o starém slovanském písmu atd., opíral se o české prameny a ve sporných otázkách se většinou řídil autoritou Dobrovského, ač ne nekriticky, jak o tom na př. svědčí jeho místa o cyrilici a hlaholici. S Dobrovským se shodoval i v pojetí slovanské většiny a jejího významu pro rakouskou monarchii, kterýmž austroslavismem, jemuž dal u Slovinců výraz již jmenovaný Gutsman ve své Gramatice 1777, paralysoval kulturní a teoretické rusofilství Kumerdejovo. Duchem české vědy bylo zajisté posíleno i jeho národnostně a slovansky sjednocující stanovisko, jež se projevilo i v jeho pojetí etnické jednoty rakouských jižních Slovanů. Táž česká věda a zmíněné již české propagační obrany dodaly mu též hojně materiálu apologetického, na př. proti háncům jména slovanského atd.

Českou a dílem také slovenskou orientaci udržovali v této době i starší slovinští lexikografové, na př. známý již Pohlin ve svých slovnících 1781 a 1792, v nichž čerpal český slovní materiál z Rosy, Pohla, Komenského, Vusína, Veleslavína a Wiedemanna, a také několikrát již zmíněný Gutsman v slovníku 1789, v němž uvedl i několik slovakismů, získaných asi přímým stykem se Slováky ve Zvoleni r. 1760, a v němž také již užil pro německé Böhme výrazu Čech vedle staršího Pem a Pegam. Pohlin pak v tuto dobu přišel i do přímého styku s Dobrovským, který ho za svého pobytu ve Vídni v době od konce r. 1796 do konce února 1797 navštívil v blízkém Mariabrunnu. Pohlin mu příštího r. 1798 poslal svůj spis Adjumentum poeseos carniolicae a Dobrovský mu r. 1799 opětoval pozornost svým dílem Slovo slavenicum, prose ho o příspěvek pro svůj chystaný časopis (Slavín). Jejich přátelský styk potrval až do Pohlinovy smrti 1801 a skýtá nám důkaz o upřímném zájmu Dobrovského o Slovince.

Popularisátorem slovinské národnostní ideje podle vzoru českých a slovenských obran stal se po smrti Linhartově (1795) mladší člen lublaňského Zoisova kroužku Valentin Vodnik. Český vliv s počátku sdílel působením Pohlinova, Kumerdejova a Linhartova literárního díla a z osobního styku s některými z nich, ale již jeho první vlastenecké projevy o Kraňsku v slovinských kalendářích 1795 a 1797 ukazují, že podle vzoru českých obran a zejména zmíněné již Hankeho Empfehlung (znal ji z Kumerdejovy nebo z Penzelovy knihovny) založil obranu své mateřštiny, nejpřirozenějšího prostředku lidové osvěty. Na tomto osvětovém a humanitním argumentu, na kterém v souvislosti se slovanskou myšlenkou spočívala právě česká a slovenská národnostní ideologie již před vydáním Herderovy stati o Slovanech v Ideen 1792, dále si také zkoncipoval, a to ještě bez přímého Herderova působení, i svou druhou a soustavnější apologii slovinštiny v prvních slovinských novinách Lublanske novice 1797/8, v níž leccos přímo již také čerpal i z českých pramenů, zejména obrany Hankeovy, na př. statistická data o území obývaném Slovany atd., ale také již z Durychovy Bibliotheca slavica 1795, která od podzimu 1797 byla v Zoisově knihovně. O Dobrovského se začal zajímati až při svém slovnikářském díle někdy po r. 1804, když se mu totiž v Zoisově knihovně dostala do rukou první část jeho slovníku z r. 1802 s rozpravou Von der Bildung der Nennwörter in der slavischen, insbes. in der böhm. Sprache. Do té doby většinou užíval českých slovníků Thámova 1788 a Tomsova 1791. V červenci 1806 odhodlal se vstoupiti s Dobrovským do písemného styku, který však trval jen dva roky, do března 1808 a z něhož je dochováno jen po dvou dopisech každého. Jisto je, že Dobrovského návody v předmluvě a jeho připojená rozprava stala se mu vodítkem aspoň při konečné korektuře jeho slovníku. Také je nepochybné, že i ze slovníku Dobrovského a z jeho spisů mimo jiné přejal do svého slovníku český slovní materiál. V Dobrovském chtěl také najíti povolaného rádce pro svou chystanou slovinskou gramatiku, proto se ho dotazoval, která česká díla by mu radil. Dobrovský mu doporučil ze svých spisů kromě Slavina jmenovitě Bildsamkeit der slav. Sprache 1799, Entwurf der böhm. Biegungen 1803, Slovo slavenicum 1799 a příznivě se také vyslovil o gramatice Nejedlého. Z toho všeho si Vodnik opatřil jen Slavin, kdežto jeho Slovo a Nejedlého gramatiku měl v Zoisově bibliotéce. Ale ani slovník ani gramatiku definitivně nepřipravil do tisku. Přes to však je Vodnik výmluvným svědectvím přímého vlivu českého buditelského snažení na Slovince a zároveň i potvrzením faktu, že si Slovinci již uvědomovali potřebu intensivnějších styků s českou vědou a s jejím národnostním a slovanským obsahem a duchem.

Do této doby také teprve spadá Japljova apologie slovinštiny, dochovaná v jeho rukopisné všeslovanské gramatice, o níž pracoval v letech 1801 — 07 v Celovci. Japelj právě tak jako Kumerdej přejímal vliv československý nejprve z Pohlina a pak také z Kumerdeje, Linharta i Vodnika. Pro své popularisační dílo v slovinském jazyce církevního i světského obsahu užíval českých filologických pomůcek z lublaňské Zoisovy bibliotéky. Po svém příchodu do Celovce si však je musil sám opatřovati; hledal i osobní styky se slavisty a proto v letech 1802 — 07 třikrát navštívil Vídeň, kdež však navázal styky jmenovitě s Poláky. Z českých pomůcek si opatřil Pohlovu gramatiku 1776, Thámův slovník 1791, Thámovu gramatiku 1801, Tomsův slovník 1791 s uvedenou již rozpravou Dobrovského a Dobrovského Slavin, tedy kromě dvou Dobrovskian celkem podřadnou českou literaturu. V jeho apologii se přes to dají zjistiti zřetelné stopy téhož českého vlasteneckého ducha, jímž je prodchnuta vyložená již Kumerdejova předmluva. Japelj však ve své všeslovanské gramatice podal kromě apologie také již slovinský a vůbec všeslovanský obrozenský program, založený z největší části na národnostním a slovanském pokroku Čechů a Slováků. Tak leccos do něho přejal z Dobrovského praktických pokynů v Slavinu a také ve svém požadavku jednotného slovanského jazyka vyšel z vídeňské Šimkovy panslavisující tradice.

Zatím se v Lublani pod patronancí Zoisovou přihlašoval k buditelskému poslání mladý Jernej Kopitar, jenž se již v Lublani stal nejnadšenějším jihoslovanským žákem Dobrovského ve slavistice. V Zoisově bibliotéce se seznámil s jeho spisy. Kromě Dobrovského v ní také poznal a patrně i prostudoval další bohemika, jež do ní přibyla v letech 1798 — 1805, jako Durych, Bibliotheca slavica 1795; Pelcl, Grundsätze der böhm. Grammatik 1795; Thámův slovník 1799 a jeho gramatika 1801, Nejedlého česká gramatika 1804 a Puchmajerův český pravopis 1805. Rozpoznav v souhlase s Linhartem vědecký význam Dobrovského pro Slovany, zejména pak pro rakouské Jihoslovany, všemožně se vynasnažil doplniti bibliotéku svého mecena i staršími spisy Dobrovského, jež v ní dosud chyběly. Právě tak se také postaral, aby Zoisova bibliotéka byla doplněna i novějšími pracemi Dobrovského, jako Slovo slavenicum 1799 a Slavin 1806, jejž sám pro ni opatřil koncem r. 1806, kdy již začal zpracovávati svou slovinskou gramatiku, dokončenou až po jeho odchodu do Vídně na podzim r. 1808. Jeho Gramatik der slavischen Sprache in Krain, Kärnten und Steyermark, Laibach 1808, je první moderní slovinská mluvnice, zpracovaná ve filologických zásadách Adelunga a Dobrovského. V ní a v jejím úvodě podal nejen přesný přehled Slovinců v rámci slovanském, nýbrž i buditelský program slovinský, založený z největší části na národnostní ideologii a programu Dobrovského. S ní se shodoval nejen v tendenci národnostně a slovansky sjednocující, jíž dal výraz již v titulu své gramatiky a zvláště v jejím úvodě, nýbrž i v entusiasmu pro svou mateřštinu, kterou však proti Dobrovskému

reklamoval též pro kajkavské Charváty. Po příkladu Dobrovského také doporučoval šíření a zdokonalení mateřštiny studiem slovanských jazyků a literatur, vydáním kritického slovníku a podle vzoru české stolice na pražské universitě požadoval zavedení stálé stolice slovinštiny při teologickém studiu v zemích slovinských. V otázce slovanských starožitností se řídil Schölzerem a také již Herderem, ale v sporných bodech, jako na př. o poměru cyrilice a hlaholského písma, přidržoval se i proti Linhartovi mínění Dobrovského. Docela v duchu Dobrovského Geschichte 1792 zpracoval i svou mluvnici v souvislosti s dějinami slovinského jazyka a literatury. Jako Dobrovský a vůbec česká a slovenská národnostní ideologie založil i on svou apologii mateřštiny na humanitním a osvětovém argumentu a rovněž posiloval představou o velikém celku slovanském národní vědomí a cítění svého malého a nesjednoceného národa. Podobně jako Dobrovský a docela shodně se svými slovinskými předchůdci Gutsmanem a Linhartem dal v ní též výraz svému přesvědčivému austroslavismu jakožto protikladu proti soudobému rusofilství Vodnikovu.

Svou gramatiku dovršil Kopitar slovinské apologie a zároveň již v ní dal výraz i novému ideovému proudění, jež považovalo jazyk za výraz národní kultury, v čemž lze ho srovnávati již také s jeho českými současníky J. Nejedlým a J. Jungmannem, kteří ve svých projevech o lásce k vlasti (1806) stanuli na témž stanovisku. Plně jsa si vědom významu přímých styků s cizí slavistikou, jmenovitě s českou, navázal v březnu r. 1808 ještě před svým odchodem z Lublaně do Vídně písemný styk s Dobrovským, a tak se mezi ním a Dobrovským vyvinula korespondence, která skýtá bohatý materiál a nejúplnější obraz česko-jihoslovanské obrozenské spolupráce do r. 1830.

Na Charváty byl vliv společné národnostní ideologie české a slovenské v josefinském období aspoň s počátku daleko mizivější. Charváti byli i v této době stejně jako Slovinci národnostně nesjednoceni, neboť byli zeměpisně i literárně roztříštěni v celou řadu lokálních literatur, dialektů, pravopisů atd. Ač byli již od teresiánské doby vystaveni nebezpečí vládní germanisace a hlavně maďarisace, přece jejich národní vědomí zrovna v této době hluboce pokleslo, a to nesporně vinou jejich šlechty, městské inteligence a cizího kléru, neboť tyto vyšší kruhy se buď germanisovaly anebo pluly ve vodách uherského patriotismu a společně s Maďary odporovaly josefinské germanisaci požadavkem konservativní úřední latiny; tento stav trval až do 90. let 18. stol.

Přes to však se u nich i v této době stále ještě udržovalo starší vlastenecké snažení, a to jednak dosud oblíbenými Vitezovićovými a Krčelićovými historickými spisy, jednak novými vydáními Reljkovićovy gramatiky (1774, 1789) a jeho Satira (1779), dílem pak také novým vydáním Kačićova Razgovora (1780) a hlavně se znova projevovalo v imitacích národní poesie Kačićových dalmátských, slavonských i kajkavských pokračovatelů, mezi nimiž zejména zpěvy Slavonce Josipa Krmpotiće (1788, 1789) byly prožehnuty národním a slovanským cítěním.

Starší české a slovenské vlastenecké vlivy právě v této době znovu oživil a značně posílil člen charvátského františkánského řádu Slovák Jiří Papánek svou Historií gentis Slavae, vydanou r. 1780 v Pětikostelí. Třebas jeho Historie ještě docela nekriticky šířila zastaralé a zmatené pojmy o Slovanech, opírajíc se zejména o starší české kronikáře a historiografy, takže ji po této stránce Dobrovský odsoudil, přece však měla nesporný buditelský a obranný význam zejména pro Charváty, neboť v nich aspoň v duchu starého českého a slovenského barokního vlastenectví budila lásku k charvátské minulosti a k mateřskému jazyku, zakládajíc ji především na představě o velikém celku slovanském; v tom se shodovala s všeslovansky založenou protitureckou tendencí uvedených již Krmpotićových zpěvů. Odvozujíc pak v duchu slovenských Bernolákových předchůdců původ Čechů a rovněž i jihoslovanských Ilvrů, t. j. Charvátů a Srbů, právě od Slováků, byla tak hlasatelkou a propagátorkou sblížení mezi Čechy, Slováky a Jihoslovany. Tím se jeho jinak nečasová Historie, jež teprve v poslední kapitole poukazuje na soudobé kritické vydání Hájkovy kroniky Dobnerem, hlásí k nové době, připravujíc jí cestu k dalšímu česko-charvátskému kulturnímu i nacionálnímu souručenství. Příležitost k tomu se naskytla záhy ještě za Papánkova života. Když totiž r. 1782 svolal císař Josef II. do Prešpurku (Bratislavy) nejdříve srbské a později do Vídně i charvátské odborníky, aby rozhodli o užívání buď cyrilice nebo latinky pro všechny Jihoslovany, byli v charvátské komisi J. Stulli, M. Lanosović, J. Krmpotić a biskup Antum Mandić. Tento navázal r. 1784 v Prešpurku osobní styk s Dobrovským, který tam právě meškal, a rok poté se s ním ve Vídni nejspíš také osobně seznámili Lanosović a Stulli. I jim znamenal tehdy Dobrovský autoritu, jak to zřejmě vysvítá z případu Stulliho a Lanosoviće, kteří se právě tehdy na něho ve Vídni obrátili se žádostí, aby byl rozhodčím v jejich pravopisném sporu. Dobrovský jim rád dal svoje pokyny, třebas jejich rozpor neurovnal. Kromě Dobrovského měl hlavně Stulli přátelské styky s vídeňskými českými buditeli, s Durychem a zejména se Zlobickým, jemuž vůbec mnoho vděčil za vydatnou pomoc při své slovnikářské práci. Z dochovaných zpráv je zřejmo, že Lanosović a zejména Stulli byli upřímně oddáni svým českým rádcům a pomocníkům, zejména Dobrovskému, jemuž rádi opětovali úsluhu poskytováním potřebných zpráv, jak se to vidí i z korespondence Dobrovského s Lanosovičem do r. 1797.

Tak vedle pocharvátštělého Slováka Papánka byl to Slavonec Lanosović a hlavně Dalmatinec Stulli, kteří v době úpadku charvátského národního uvědomění šířili v duchu českého a slovenského etnického a jazykového vlastenectví lásku k staré charvátské domovině a k jejímu jazyku, udržujíce tím při životu starší vlasteneckou tradici Vitezovičovu a Kačičovu a připravujíce zároveň i půdu novému národnostnímu hnutí, jež v posledním desítiletí 18. století okolo sebe soustředil z lidu vzešlý záhřebský biskup M. Vrhovac.

Tehdy totiž stupňovaná maďarská nacionální expanse chtěla i Charvátům vnutit maďarštinu jako úřední jazyk a ohrožovala národní existenci všech Charvátů; toto nebezpečí si právě zásluhou biskupa Vrhovce tehdy plně uvědomila především jejich kajkavská větev s centrem v Záhřebě. V tomto boji s maďarisací nacházel záhřebský kroužek buditelů a jmenovitě biskup Vrhovac podnětný vzor a příklad v národnostním pokroku Čechů a hlavně Slováků. A tak mocenský nacionalismus maďarský na jedné straně a národnostní idea česká a slovenská na straně druhé vyvolaly a v téže době posílily nové vzplanutí charvátského cítění a národnostního snažení. Dokumentárního významu pak přitom je skutečnost, že tito kajkavští Charváti nezaložili svou národnostní obrodu na zásadách nadpráví jako maďarský nacionalismus, třebas jejich historie je poučovala o jejich autochtonnosti před Maďary v jejich historických zemích, nýbrž právě naopak na humanitním a osvětovém základě české a slovenské národnostní ideologie. Tak Vrhovac a jeho kroužek, k němuž kromě jmenovaných historiků Katančiče a Mikociho v tuto dobu patřil také Stulli, pak Tito Brezovački, Ivan Krizmanić, Petrovič, A. Baričević, Mikloušić, Ignjat Martinovič a j., pochopili, že i u nich nadešel čas, aby místo mrtvého úředního jazyka latinského uvedli opět do života svou mateřštinu, pro niž se dožadovali rovnoprávnosti jménem humanity a osvěty. Tímto požadavkem jazykové a kulturní rovnoprávnosti směřovali i oni stejně jako Češi k uhájení a obnovení svých politických a státních práv v daném rámci rakouské monarchie, v čemž stejně projevili své austroslavistické pojetí, ne nepodobné austroslavistické koncepci Čechů a Slováků a také i Slovinců.

V takto založeném boji s germanisací a hlavně s maďarisací, jimiž byl zachvácen veškeren veřejný i soukromý život vyšších kruhů v zemích charvátských, jest příznačný jeho apologetický ráz, jejž si i kajkavští obránci své mateřštiny a národnosti přisvojili právě z českých pramenů, a to většinou nepřímo prostřednictvím starší své literatury, t. j. z Vitezoviće, Krčeliće a Papánka. Přímo tu patrně působila zmíněná již obrana Hankeho. Mezi probouzející se charvátskou šlechtou, hlavně v mladší její generaci pak v tomto směru podle všeho plnila své vlastenecky výchovné poslání také obrana hraběte Fr. Kinského Erinnerung über einen wichtigen Gegenstand, znovu vyšlá v jeho Sebraných spisech v Novém Městě za Vídní 1786. Hrabě Fr. Kinský byl právě tou dobou ředitelem tamější šlechtické Teresiánské akademie a jako vlivný vlastenecký pedagog zajisté působil i na charvátskou šlechtickou mládež, která tam studovala.

Tento národnostně apologetický ráz, proniknutý i slovansky jednotící tendencí, jež zejména u Charvátů měla svou starou osvědčenou tradici, projevil se zvlášť výrazně na př. v latinské versifikaci Tita Brezovačkého Dalmatiae, Croatiae, Sclavoniae, trium sororum recursus z r. 1790 a v podobně založené letákové poesii jeho anonymních pokračovatelů.

Apologii staré charvátské minulosti, charvátské autochtonnosti v historických zemích království charvátského podal v této době bojů za charvátská jazyková a národní práva další člen Vrhovcova kroužku Matija Petar Katančić, a to nejprve ve spise In veterem Croatorum patriam indagatio 1790 a pak v knize Specimen philologiae et geographiae Pannoniorum 1797. Přes všechen svůj široký historický rozhled a bystrost projevil se Katančić v těchto svých prvních spisech ještě historikem staré školy. Kromě Papánka odkazoval ho k českým a slovenským pramenům také Vitezovićův a Krčelićův literární odkaz; nejvíce materiálu mu poskytla zmíněná již trnavská jesuitská bibliotéka, přemístěná r. 1778 do Pešti, kterou již koncem 80. let navštěvoval a jejímž správcem se tam r. 1795 sám také stal. V uvedených svých spisech cituje z českých pramenů Stredovského, Pubičku a také již Dobnera, ze slovenských historiografů pak jedině F. A. Kollára, jenž byl směrodatným také již Krčelićovi. Z jeho srovnávacích filologických exkursů je však dále viděti, že měl po ruce i starší české gramatiky a slovníky. O Dobrovském zvěděl teprve později, když již byl se svými prvními spisy hotov. Upozornil jej na něho Slovák Jiří Ribay v Pešti, kamž r. 1795 Katančić se přestěhoval, byv jmenován profesorem archeologie na tamější universitě. Tehdy ho Ribay znovu a znovu upozorňoval na vědecký význam Dobrovského v oboru starých slovanských dějin, zejména na jeho spis Über die ältesten Sitze der Slaven in Europa 1788, ale Katančić, zabrán již cele do svého slavisování, hledal počátky slovanských, vlastně jihoslovanských dějin již v době římské. K tomu ho ovšem svedlo zcela neodbornické etymologisování. Teprve v dalším jeho historickém spise De Istro 1798 dají se znamenati stopy vlivu Dobrovského, a to na př. v kritičtějším již rozlišování jižních Srbocharvátů od severních, t. j. polabských, a pak také v otázce stáří a priority cyrilice před hlaholicí. Při jeho přátelských osobních stycích s přítelem Dobrovského Ribayem dá se dále právem usuzovati i na vliv novodobé české a slovenské lexikografie (sám Ribay v tu dobu připravoval slovník) na jeho slovník rukopisný. Nejvíce se však shodoval s českou vědou a její národnostní ideologií v apologetické a buditelské tendenci. Proto také v rámci starých charvátských dějin zvlášť zdůrazňoval společný slovanský základ své mateřštiny, jevící se ve veliké příbuznosti slovanských jazyků, což podle starých reformačních a protireformačních pramenů doložil serií slovanských Otčenášů.

Podobné buditelské poslání měly také historické spisy neméně významného člena Vrhovcova kroužku Josipa Mikociho; vydatným pomocníkem byl mu při nich Adam Al. Baričević, který se již z Vídně znal s Durychem a s ním si dopisoval, a v 90. letech byl v korespondenci i s Dlabačem. Jmenovitě v díle o staré charvátské minulosti Otiorum Croatiae liber, jež Baričević po Mikociho smrti z jeho rukopisu předělal a v Budíně 1806 vydal, jeví se česká buditelská orientace i v pramenech, mezi nimiž je uveden Dobner, ba také již v aplikaci kritičtější metody.

Jak je viděti, měl již Vrhovac se svým kroužkem na mysli celý obrozenský program, založený z veliké části na národnostním a literárním pokroku Čechů a Slováků. Podle toho byla i jemu cílem národnostního snažení osvěta a proto se postaral, aby byla v Záhřebě zřízena tiskárna. Z téhož důvodu začal zakládati svou bibliotéku, pro niž mu bohemika a hlavně Dobrovskiana obstarával teprve později Kopitar. Kromě organisátora stal se však Vrhovac také již popularisátorem národnostní ideje. Cestu této popularisaci ukázal církevní knihou Rituale romano-zagrebiense 1796, v níž již s důrazem použil charvátštiny v obou jejích nářečích, t. j. v štokavském i kajkavském, ponechávaje ještě budoucnosti k rozhodnutí, které z nich přijme za společný literární jazyk. Tehdy totiž dospěl v duchu staré domácí tradice k přesvědčení, že existuje na slovanském jihu jen jeden jazyk o několika nářečích, a z tohoto poznatku pak k závěru o potřebě jednotného spisovného jazyka a jednotné literatury pro Jihoslovany. Nejsa odborníkem, netroufal si rozhodnouti o tom problému, ale přes to v praxi důrazně ukázal na jedinou možnou volbu mezi štokavštinou, společnou i Srbům, a kajkavštinou, příbuznou Slovincům. A tehdy patrně již začal pomýšleti na přímý styk s českou slavistikou, hlavně ovšem s Dobrovským, na něhož se již před tím obrátili Stulli a Lanosović v známém sporu pravopisném. S počátku s ním vstoupil ve spojení prostřednictvím vídeňského historika Joh. Cht. Engela, ale v polovici r. 1798 byl již s ním v přímé korespondenci, z níž se dochovala jen Dobrovského odpověd z r. 1799. A tak přes to, že k řešení onoho jazykového problému nedošlo, byl tím přece dán hlavně Vrhovcovou a Baričevićovou zásluhou nový popud k další kulturní spolupráci Čechů, Slováků a Charvátů, jejíž dozrálé plody přinesla až doba Gajova ilyrismu v 30. letech 19. stol., kdy konečně byla vyřešena zcela ve Vrhovcově duchu i dotčená otázka jednotného literárního jazyka srbocharvátského.

Vedle Vrhovce směřoval k podobnému cíli za značného českého vlivu také lexikograf a gramatik Josip Voltiggi. Výraz tomu dal zvláště v předmluvě k slovníku, vydanému ve Vídni 1803. Za svého dlouholetého pobytu ve Vídni přišel do přímého styku s tamějšími českými buditeli, na př. se Zlobickým a jmenovitě s učitelem češtiny v arcivévodském domě a pak také na Teresiánské vojenské akademii Jos. Werschhauserem a j. a r. 1796—97 tam nejspíše také poznal Dobrovského. Českou buditelskou literaturu a české jazykové prameny k jeho slovníku mu hlavně poskytl Werschhauser; vysvítá to zcela zřejmě z jeho předmluvy z r. 1802; v ní mezi českými lexikografy zvlášť jmenoval Tháma a Tomsu a výrazně projevil českou buditelskou orientaci; je patrno, že byl dobře obeznámen s duchem českých a slovenských jazykových obran, podle jejichž vzoru také on apeloval na vyšší kruhy, dovozuje jim skoro týmiž argumenty prospěch, jaký jim plyne ze znalosti jejich mateřštiny, po níž mu vedla schůdná cesta k ostatním slovanským jazykům. S českou vědou a tedy také s Dobrovským se však úplně rozcházel v pojetí staré slovanské historie a v názoru o prapůvodu své mateřštiny. Zato však zase z české orientace nebo aspoň z českého popudu je si vyvoditi jeho ideu všeslovanského literárního jazyka, neboť ho k tomu zcela jistě poukazovala právě tak jako tou dobou u Slovinců Japlja, táž Šimkova jazykově panslavisující tradice ve Vídni. Z českého prostředí ve Vídni byl rovněž také posílen jeho další požadavek, aby totiž byly soustavně a ve všeslovanském duchu sepsány slovanské starožitnosti a aby byla vybrána komise, jež by upravila pro všechny Slovany jednotný pravopis. V předmluvě dal v širokém rámci slovanském také výraz potěšení z vykonané již práce Čechů na národním poli a mezi nimi zvlášť vytkl Dobrovského, pak vzpomenul Procházky, Durycha, Werschhausera, Zlobického a také již mladého Jana Nejedlého jakožto dovedného překladatele Homérovy Iliady. Ač Dobrovskému vzdal čest jakožto nejjasnější hvězdě české literatury a třebas ho vyvýšil i nad zmíněné lexikografy Tomsu a Tháma, přece se ve svém slovníku ještě nedopracoval jeho kritických metod. Další český vliv, ne však Dobrovského, projevil také v nárysu gramatiky své mateřštiny, jejž předeslal před svým slovníkem; k němu mu poskytla vzor zejména Thámova Kurzgefasste böhmische Sprachlehre z r. 1785. Svou úctu k Dobrovskému prokázal tím, že mu r. 1803 poslal svůj slovník. Dobrovský mu za pozornost poděkoval po Zlobickém a později také dost příznivě ocenil jeho slovník ve své Slovance I. V přímém styku s Dobrovským však Voltiggi nebyl, mezi nimi zprostředkovával Kopitar. Osobně se znovu sešli až r. 1822 ve Vídni a Dobrovský mu tehdy odměnou za jeho slovník poslal své Institutiones.

Také na jihouherské pravoslavné Srby, kteří jako emigranti v Rakousku představovali jen část nesjednoceného a Turky dosud ujařmeného národa srbského, byl vliv český a slovenský s počátku celkem neznačný. Ač tito Srbové měli i v době josefinské jakousi zaručenou autonomii, přece čím dál tím více jim byly jejich výsady vídeňskou centralisací a vídeňskými ústupky Maďarům rušeny. Maďaři se snažili vnutiti maďarštinu jako úřední a oficiální jazyk všem nemaďarským národnostem v Uhrách, a to tím spíše Srbům, jež vůbec považovali za nevítané přiběhlíky a jež pro jejich pravoslaví osočovali u vídeňské vlády i z politického rusofilství, podporujíce proti nim uniatskou akci k jejich pokatoličení. V této těžké době uherští Srbové, ač představovali nejvyspělejší část svého národa, přece ještě nebyli na výši doby a byli i vnitřně rozštěpeni. Veškeru osvětu mělo v rukou konservativní a v ruské kulturní sféře tkvící duchovenstvo, jež zavrhovalo josefinské reformy a bránilo se lidové osvětě v živém srbském jazyce, trvajíc na staré srbské církevní vzdělanosti a na starém církevním jazyce, srbskému lidu celkem nesrozumitelném a pro cíle lidové osvěty nezpůsobilém a neúčinném. Ač cítilo národně, byl jeho patriotismus zřejmě konfesionální a nedemokratický, neboť boj o zachování národní individuality mu znamenal obhajobu pravoslaví, církevního jazyka a staré středověké kultury. Naproti tomu někteří osvícení jednotlivci, jako Dositej Obradović a také městské vrstvy národa pochopili, že i pro Srby nadešel čas duchovní a národní obrody, jejímž prostředkem a nositelem může býti jen živý jazyk srbského lidu a jejímž cílem musí býti národní jednota bez ohledu na náboženské rozdíly a církevní zřetele.

Přes tuto vnitřní a ideovou rozštěpenost nacházeli Srbové obou táborů v zápase o uhájení národního bytu a národní individuality podnětný vzor u ostatních rakouských Slovanů, zčásti u Charvátů, ale hlavně u Čechů a Slováků. K nacionálnímu pokroku Čechů a Slováků je poukazovala již starší literární tradice. Tak vliv vlastenectví Rosova, zprostředkovaný jim spisy charvátského historika Vitezoviće, a přímé působení zmíněných již českých kronik a historií, které jim udržoval literární odkaz spisovatelů Žefaroviće a Orfelina také již výše uvedených, z nichž tento měl ve své knihovně i moravského historika M. K. Ullmanna. Nesporný vliv vzpomenutého již slovenského historika Fr. Adama Kollára se jim sice dosud skrýval v rukopisné Historii Jovana Rajiće, ale znovu se jim projevil v horlivém zájmu o národní dějiny u mladého Stefana Stratimiroviće, jejž za jeho pobytu ve Vídni v 1. 1775 až 1782 Kollár uvedl do studia historie a jazyků Slovanů, zvláště uherských, darovav mu svůj významný spis De originibus et usu perpetuo potestatis legislatoriae circa sacra apostolicorum regum Ungariae z r. 1764, jenž byl právě v Uhrách pro svou slovanskou tendenci zapověděn. V tomto vídeňském prostředí se pak Srbové v té době také již přímo i nepřímo seznamovali (právě jako Slovinci a Charváti) se živým nacionálním snažením Čechů a Slováků a s jejich obrannou tendencí ve prospěch mateřského jazyka a jeho zrovnoprávnění za osvětovými cíli. Právě tímto osvícenským pojetím mateřského jazyka bylo nesporně posíleno etnické a jazykové vlastenectví osvícence Dositeje Obradoviće za jeho několikerého pobytu ve Vídni a také i na Slovensku. Z této souvislosti je si pak také ještě vyložiti jeho až nápadnou shodu jmenovitě se slovenskou, bernolákovskou ideologií v apologii živého jazyka v literatuře proti jazyku církevnímu. A z atmosféry téhož prostředí je si také vyvoditi snahu po zdokonalení a ustálení spisovné srbštiny, jež právě ve Vídni okolo r. 1783 chtěli uskutečniti svými slovníky censor srbských knih ve vídeňské Kurzbeckově tiskárně Atanasije Dimitrijević Sekereš a zmíněný již Orfelin. Totéž ovzduší stejnou měrou ovšem působilo i na uvedenou srbskou kolonii vídeňskou, zejména na její studující mládež, jak se to s dostatek jeví u Obradovićova stoupence mladého Jovana Muškatiroviće, jenž projevil českou a slovenskou orientaci zvláště ve sbírce přísloví Priče, vydané ve Vídni 1787. Uveřejnil v ní v originále několik zpola českých a zpola slovenských přísloví, jež čerpal z Horčičkova (Sinapiova) Neofora 1678, dokumentuje tak názor o slovanské jazykové jednotě a tím i oblíbený všeslovansky apologetický argument, jímž byla již prodchnuta i jeho předloha, totiž Horčičkova předmluva. Vliv tohoto vídeňského, ale i pražského prostředí dá se v tu dobu znamenati také u Manojla Jankoviće, který vystudovav medicínu v Němcích pobýval r. 1788 ve Vídni a r. 1789 v Praze, kdež se v jedné tiskárně prakticky seznámil s tiskařským uměním, aby mohl ve své domovině zříditi tiskárnu za účely osvětově buditelskými. Byl osvícenec rázu Obradovićova a Muškatirovićova a chtěl reformovat starý srbský pravopis podle vzoru českého, zaváděje do něho diakritická znaménka.

Nový nápor maďarisace v 90. letech a zklamání z rakousko-ruské válečné výpravy proti Turkům v 1. 1788 — 90, od níž si jihouherští Srbové slibovali osvobození největší části svého národa v staré srbské domovině a tím i posílení své politické posice v Uhrách a rakouské monarchii vůbec, vyburcovaly je k intensivnějšímu a soustředěnějšímu boji za jazykové, kulturní i politické zrovnoprávnění v uherských jejich sídlech, zaručené jim starými císařskými patenty. Zejména v této době si uvědomovali morální význam české ideologie i pro sebe a usilovali přijíti do živějšího osobního i duchovního kontaktu s Čechy i Slováky a též s česky orientovanými Charváty, jako na př. s Katančićem, Vrhovcem, Baričevićem, Stullim atd. Zásluhu o toto těsnější přimknutí k Čechům a Slovákům a k jejich buditelskému pokroku je tu přičísti dílem zmíněnému již Muškatirovićovi a hlavně pak Stefanu Stratimirovićovi, jenž se stal po svém jmenování metropolitou r. 1790 i vůdcem obrozenského hnutí srbského s centrem v Sremských Karlovcích.

Toto nové přilnutí k českým a slovenským vzorům projevilo se především v apologetické tendenci Muškatirovićova Projektu srbských požadavků z r. 1790, jenž měl býti předložen císaři Leopoldovi II. Třebas v něm Muškatirović čerpal historické zprávy o srbské minulosti a o vydatné srbské účasti na osudech Uherska z domácích i cizích pramenů, přece byl v argumentech a v požadavcích práva na svobodný kulturní, náboženský i politický vývoj srbského národa zřejmě ovlivněn duchem a cíli, jakými byly prodchnuty zejména české obrany, na př. obrana Hankeho nebo Kinského. Podobně dal Muškatirović výraz vlivu české a slovenské buditelské orientace ve své chystané historii Srbstva v Uhrách, jejíž fragment však zůstal až do novější doby v rukopise. Hankeho sociálně obranný duch se jeví též v Muškatirovićově Posudku z r. 1794.

Stejně tak živý vztah k Čechům a Slovákům a k buditelské ideologii projevil metropolita Stratimirović ve svém obrozenském programu, čímž připomíná vůdce charvátského obrozenského hnutí biskupa Vrhovce. Jak bylo již podotčeno, byl Stratimirović již dávno dříve v osobním styku se slovenským historikem ve Vídni Ad. Kollárem; a shoda okolností tomu chtěla, že dalšího svého inspirátora a informátora v otázkách slovanských, zejména českých a slovenských, nalezl zase v osobě Slováka, totiž Jiřího Ribaye. Ribay byl uvědomělý Slovan a zejména od r. 1791 vlivně působil na metropolitu Stratimiroviče jakožto vůdce srbského obrozenství, a přímo ho informoval také o obrozenském a nacionálním pokroku Čechů a Slováků a udílel mu rady na doplnění jeho knihovny českými spisy, hlavně spisy Dobrovského. Právě tomuto jeho vlivu je přičísti, že také Stratimirovićovi znamenal Dobrovský autoritu, což se zřejmě projevilo v jeho názoru na další vývoj srbského spisovného jazyka, že totiž z osvětových důvodů je třeba sloučiti starý církevní jazyk se živou srbštinou. Od této doby také patrně sdílel Stratimirović Ribayův plán o těsnějším kulturním a literárním semknutí Čechů a Slováků s uherskými Slovany, t. j. se Srby a Charváty, plán, jenž ve svých důsledcích měl i politický význam, ne nepodobný české a slovenské koncepci austroslavistické. V souvislosti s tím a patrně na podkladě Ribayova názoru, že zejména charvátština je bližší slovenštině než češtině, je si také vysvětliti Stratimirovićův požadavek vyřešení poměru starého písemnictví hlaholského i cyrilského a vztahu jihoslovanských jazyků k českému a slovenskému i v přítomnosti, jak to sám nastínil v názvu nedokončeného spisku Litteraturae Slavorum cyrillicae, glagoliticae et bohemicae analogia et atque praesentia. Z Ribayova příkladu si také Stratimirović uvědomil význam přímých styků s cizí slavistikou a proto také při svých zájezdech do Vídně r. 1795 a 1798 vstoupil jeho prostřednictvím do styku se Zlobickým a Durychem; Durychovi již dříve posílal rukopisný materiál pro jeho Bibliotheku, začež mu Durych v předmluvě děkuje. Zásluhou Ribayovou projevil Stratimirović také nevšední zájem o tisk druhého dílu Durychovy Bibliotheky v Pešti, k němuž však nedošlo. S českými a slovenskými buditeli sám nekorespondoval, toto spojení udržoval také Ribayovým prostřednictvím. V bojích o práva srbštiny mnoho se opíral zejména o Hrdličkovu obranu z r. 1785, již právě Ribay doporučoval srbským buditelům; projevil to jmenovitě ve spisku Brevis narratio litterarum cyrilliacarum r. 1794. S Ribayem také již od začátku byl přesvědčen o významu Prahy jako sídla slavistických studií, podle kteréhož vzoru chtěl také povznésti své sídlo Karlovce za ohniště srbského obrozenství proti maďarskému centru v Pešti. Proto se všemožně snažil o to, aby jeho knihovna měla s dostatek bohemik i českých slavik. V té souvislosti se také zasazoval o získání slavistického oddělení Zlobického knihovny po jeho smrti 1810. Po smrti Ribayově 1812 udržoval styk s Čechy a Slováky prostřednictvím Kopitarovým přes Vídeň, načež teprve ve 20. letech 19. stol. přímo obnovil toto spojení stykem zase se Slováky, totiž s Janem Kollárem v Pešti a P. J. Šafaříkem v Novém Sadě. Slovákům patřily jeho sympatie již od mladosti a účinně je projevil zejména při založení katedry řeči a literatury českoslovanské na prešpurském (bratislavském) lyceu r. 1803, ke kterémuž účelu daroval 500 zlatých. Jak je viděti, byl Stratimirovićův vztah k Čechům a Slovákům a k jejich národnostní ideologii nesporně živý a upřímný, ale také pro Stratimiroviće plný vlivu na jeho vybudování srbského obrozenského programu, třebas byl výrazem jen jednoho úseku jeho nesporně rusofilsky založené slovanské politiky.

Takto usměrněné Stratimirovićovo obrozenské úsilí podnítilo literární ambice i starého historika Jovana Rajiće, takže začal pomýšleti na vydání své Historie, jež od r. 1768 ležela v rukopise. Od r. 1793 počítal s pomocí Durycha ve Vídni, s nímž byl ve styku prostřednictvím Stratimirovićovým; k té však nedošlo. R. 1794 vydal svou Historii ve Vídni beze změny tak, jak ji r. 1768 dokončil. Toto vydání znamenalo i tehdy obsažnou apologii Srbů v minulosti i v přítomnosti. Rajič pak tuto apologetickou tendenci opřel ještě o široký základ slovanské jednoty v minulosti i v přítomnosti a právě v tomto bodě a v souvislosti s požadavkem národní obrody v duchu osvěty nejvíce podlehl českému a slovenskému vlastenectví doby teresiánské a českým a slovenským pramenům, z nichž čerpal a z nichž některé uvedl. Rajiće totiž poutaly zejména k Slovensku přímé osobní vztahy z dob jeho studií na jesuitském gymnasiu v Komárně 1744 — 48 a na evangelickém ústavě v Šoproni do r. 1752. Mimoto také po svém návratu z Ruska, kde studoval teologii, pobyl r. 1757 nějaký čas v Prešpurku, kde se osobně seznámil s historikem slovenského původu Janem Tomkou Szaszkým, na jehož podnět právě se začal zabývati historií Srbů v rámci ostatních jižních Slovanů. Tehdy již si Rajić patrně ve styku s Tomkou začal také opatřovat pramenný materiál a seznámil se s českými a slovenskými prameny, z nichž ve své Historii citoval aspoň Dubraviovu a Sylviovu kroniku; později si opatřil Kollárův spis O pravé vlasti z r. 1761 a Revayovo dílo De monarchia et sacra corona regni Hungariae, z něhož svou slovanskou orientaci čerpal zmíněný již Horčička Sinapius, pramen Muškatirovićův. Se svou Historií však Rajić nebyl spokojen; patrně si uvědomoval, že je v slovanských dějepisných studiích již předstižen, ale přes to se ho nemile dotkl Durychův málo příznivý soud o ní. Byl proto zvědav na jeho Bibliotheku slovanskou, která vyšla ve Vídni 1795 a již si ještě téhož roku vypůjčil od Stratimiroviće. Jediné, co v ní v korespondenci se Stratimirovičem pochválil, bylo její vysoké mínění o staroslověnštině, že totiž je to nejstarší slovanský jazyk. Ostatních jejích předností neviděl nebo nechtěl viděti.

Stratimirović i Rajić v 90. letech zřejmě projevili — zajisté i působením Ribayovým — potřebu přímých styků s českou slavistikou a tu se k nim v tu dobu také přidružil vzpomenutý již Muškatirović, jenž si jako vyložený osvícenec zajisté již uvědomoval slovanský význam kritického a racionalistického Dobrovského, který mu r. 1796 poslal prostřednictvím Zlobického své starší spisy. Od této doby se dá také datovati vliv české a slovenské národnostní ideologie ve vlasteneckém nadšení mladého Atanasije Stojkoviće, jenž po studiích v Šoproni a v Bratislavě stal se doktorem filosofie a vstoupil r. 1800 v písemný styk s Dobrovským; Dobrovský si od něho právě tak jako Schlözer mnoho sliboval a na důkaz toho mu poslal do Ruska i svůj časopis Slavin. Korespondence mezi nimi trvala až do r. 1813, kdy na Stojkovićovo místo vstoupil prostřednictvím Kopitarovým mladý srbský běženec ve Vídni Stefan Vuk Karadžić, jenž se od té doby stal spolu s Dobrovským, Kopitarem a později též se Šafaříkem a Kollárem spolutvůrcem česko-slovensko-jihoslovanské literární vzájemnosti.

Je nesporné, že v historii slovanských národů vždycky bylo dosti společných nebo podobných momentů a problémů, které uzpůsobovaly podobnost nebo i totožnost v jejich světovém nazírání. Zcela zřetelně se to projevilo již v době osvícenské zejména u Čechů, Slováků a Jihoslovanů, kteří si za podobných nebo stejných podmínek v habsburské monarchii formovali svůj obrozenský názor právě za značného působení a na podkladě národnostní ideologie, ještě pevnějším spojovacím článkem mezi nimi stala se pak tato národnostní ideologie, rozšiřující se i prohlubující, v nastupujícím období zpola ještě osvícenském a zpola již romantickém (1810 — 30), jež na straně české představují zase Josef Dobrovský jakožto zástupce staršího směru a Josef Jungmann jakožto vůdce romantické skupiny, na straně jihoslovanské pak Slovinec Jernej Kopitar, z polovice osvícenec a zpola již romantik, a srbský jeho vychovanec Stefan Vuk Karadžić.

V tomto období, do něhož ještě zaznívají napoleonské války za svobodu a v němž se rozpoutávají nové osvobozenské boje na Balkáně, nabývá slovanské kulturní a nacionální souručenství vlivem západoevropských hesel francouzské revoluce a hlavně působením herderismu víc a více citového zvroucnění, kulturní náplně a bohatšího obsahu slovanského. I starší, v osvícenském racionalismu tkvící generace je tímto proudem zachvacována a povyšuje mateřský jazyk, jenž i jí začíná znamenati kriterium národní individuality, národního ducha a národa vůbec, na princip národního života a staví jej v důsledku toho nad stát, čímž se mimoděk přibližuje mladšímu, revolučně naladěnému pokolení romantickému, snícímu již o ikarovském vzletu slovanských národů k slunci veliké slovanské kultury, prorokované Slovanům humanitním Němcem Herderem. Že na tuto novou modifikaci obrozenského názoru i u Jihoslovanů působila kromě vnějších popudů a podmínek hlavně opět česká a slovenská národnostní ideologie, jež si právě v této době ještě více přeměňovala pojem národnosti v pojem slovanství a jež si v důsledku toho ještě více rozšiřovala svou buditelskou oblast i na ostatní Slovany, zejména ovšem zase na rakouské Jihoslovany, o tom podává spolehlivé důkazy literární produkce česká a jihoslovanská té doby, ozřejmuje to zcela bezpečně knižní výměna a přesvědčují o tom vzájemné čilé osobní i písemné styky, v nichž hlavní jádro tvoří korespondence Dobrovského s Kopitarem.

Dobrovský, v jehož osobě i Jihoslované viděli již od 90. let 18. stol. zosobnění národnostních a slovanských obrozenských ideálů, znamenal jim ještě více autoritu právě v tomto období přechodu do romantiky, v němž se jeho vlivem jejich opožděné obrozenské procesy teprve plněji a všestranněji vyvíjely a dovršovaly. A právě v tomto období také sám Dobrovský jakožto hlavní tvůrce a nositel české národnostní a slovanské ideologie nejvíce a nejzřejměji projevil svůj vřelý zájem a svou lásku k rakouským Jihoslovanům. O sblížení s nimi usiloval již od r. 1780 zejména v otázce pravopisu, která právě v tomto období vstoupila v popředí vzájemných úvah v korespondenci s Kopitarem. Těsnější kulturní i politické semknutí Čechů a Slováků s nimi měl zajisté také na mysli již ve své slavnostní řeči k císaři Leopoldovi II. v Praze 1791, v níž v rámci zásluh rakouských Slovanů o habsburskou císařskou dynastii zvlášť zdůraznil také jihoslovanský, jmenovitě pak srbský heroismus. Proto také již od r. 1785 vyhledával a přál si přímých styků s nimi a zejména od r. 1796 pomýšlel na studijní cestu k Srbům a Charvátům. Z týchž důvodů a zřetelů také ve svých prvních časopisech Slavině 1806 a Slovance 1814 — 15 věnoval nejvíce místa a pozornosti právě jejich literatuře a národnostně kulturním poměrům; k nim ho čím dál tím více poutalo zejména v tomto období znovu zahájené řešení otázky o jihoslovanském původu staré církevní slovanštiny. Své myšlence o vzájemné kulturní spolupráci a politické solidaritě s nimi dal znovu rázný výraz z jara r. 1809, když Rakousko stálo před válkou s Napoleonem a nutně musilo počítati i s pomocí svých slovanských národů, a to ve své první odpovědi na dopis Kopitarův, v níž mu tuto svou koncepci důrazně naznačil heslem: „Wir Slaven müssen zusammenhalten.“ Tak tedy vstupoval Dobrovský do tohoto nového údobí českých a slovenských styků s Jihoslovany s výrazným programem česko-slovensko-jihoslovanského kulturního i politického sblížení, jak jej s ním již od doby osvícenské svými styky s Jihoslovany připravovali i ostatní jeho čeští a slovenští současníci Pohl, Šimek, Papánek, A. Kollár, Durych, Zlobický, Werschhauser, Kinský, Ribay atd., kteří však již dříve nebo těsně na prahu tohoto období umřeli. Tomu odpovídal i jedinečný jeho buditelský vliv jak na Slovince, tak i na Charváty a Srby, a to jak po stránce národnostní a slovanské ideologie, tak i co do kritických metod filologických, v čemž mu ovšem nejvíce podlehl zejména mladý slovinský adept in slavicis Kopitar. Také jeho působení na ostatní Jihoslovany dálo se většinou prostřednictvím korespondence s Kopitarem a trvalo až do jeho smrti 1829. Kopitarovi pak je přičísti hlavní zásluhu o uplatnění a rozšíření tohoto vlivu u všech Jihoslovanů, neboť se všemožně vynasnažil, aby jeho vědecké dílo ve všech jejich knihovnách úplně zdomácnělo a aby se také jeho česko-slovensko-jihoslovanská koncepce mezi nimi co nejvíce vžila, jak o tom mezi jiným svědčí i jeho výzva r. 1811 k srbskému buditeli Luk. Mušickému, v níž jeho i ostatní Srby právě ve jménu již citovaného hesla Dobrovského „Wir Slaven müssen zusammenhalten“ vyzýval k těsnějšímu semknutí s ostatními rakouskými Slovany. Kromě Kopitara dá se v tomto období zjistiti vliv Dobrovského, filologický i národnostně a slovansky buditelský, také u dalších Slovinců, jako na př. u Vodnika, Primice, Šmigoce, Jak. Zupana, Ravnikara, Jaklina, Jarnika, Schneidera, Krempla a hlavně u gramatiků Danjka a Metelka atd. U Charvátů pak se projevoval tento jeho vliv stále ještě v souvislosti s českými a slovenskými staršími i mladšími obranami, jako na př. u Vrhovce, Appendiniho, Ant. Mihanoviće, Šporera, Mikloušiče, Jos. Gjurkovečkého a jmenovitě u osnovatele ilyrismu Ljud. Gaje a u pozdějších gramatiků Ign. Al. Brliće, Vjek. Babukiče, Ant. Mažuraniće, Ign. Kristijanoviće a j. Jeho působení na Srby se neslo především ve zprostředkující snaze, zmirňovati boj, jejž vyvolávaly Vukovy pravopisné a jazykové reformy ve prospěch živého srbského jazyka se starší Stratimirovićovou generací, hájící starý církevní jazyk i v literatuře, v čemž často brzdil i Vukova inspirátora Kopitara; tak v mnohém ohledu usměrnil Vukovy gramatické i lexikografické metody a také svým vřelým zájmem a pokyny posiloval národnostní, kulturní, literární i politický pokrok srbský. Ze zmíněné jeho korespondence s Kopitarem a z nacionálního, kulturního a literárního pokroku Jihoslovanů v tomto období je viděti, že Jihoslované nejvíce čerpali svou národnostní a slovanskou inspiraci a orientaci z jeho díla a že právě z něho se učili chápati také již Herdera.

V tomto směru doplňovala Dobrovského dílo a jeho vliv i mladší česká a slovenská generace svými styky s Jihoslovany buď přímo nebo i prostřednictvím Kopitarovým. Byli to na straně české štyrskohradecký školní referent a guberniální rada Jüstl, jenž od r. 1810 podporoval Slovince v snaze o zrovnoprávnění slovinštiny ve školství, pak od r. 1810 Zlobického nástupce v profesuře češtiny na vídeňské universitě Jan Hromádko, v Praze byl to také Jos. Jungmann a zvláště mladý V. Hanka a Fr. L. Čelakovský a dílem také básník-voják Milota Zdirad Polák, jenž byl v letech 1827 — 30 profesorem češtiny na Teresiánské vojenské akademii v Novém Městě za Vídní. Ze Slováků to byl Jiří Palkovič, od r. 1803 profesor českoslovanského jazyka a literatury na evangelickém lyceu v Bratislavě, sídle to oživlých uherských sněmů, kdež té doby také již studovalo dosti charvátské a srbské mládeže; dále to byli záhy zemřelý Samuel Rožnay, první český překladatel proslulé srbocharvátské lidové balady o Hasanaginici, a jmenovitě P. J. Šafařík, od r. 1819 profesor na srbském gymnasiu v N. Sadě, a mladý Jan Kollár, jenž od konce téhož roku působil jakožto evangelický kazatel Slováků v Pešti.

Těmito styky mezi Čechy, Slováky a Jihoslovany upevňoval se na obou stranách živý nacionalismus a živé slovanství nejen ve vědě, ale také v básnictví a rovněž tak i v kultu lidové poesie v Herderově smyslu. Tak tedy ukázali Dobrovský společně s Kopitarem a za přispění uvedených literárních skupin nejen svým dílem, ale i svým příkladem cestu k praktickému sblížení mezi Čechy, Slováky a Jihoslovany, neboť se učili navzájem se poznávat, milovat a podporovat a také již nalézat a utvrzovat to, co je spojuje, což vše zakrátko poskytlo základ Kollárovu programu literární vzájemnosti z r. 1837. Nejcennějším přínosem těchto styků však bylo vybudování novodobé slavistiky, které Dobrovský společně s Kopitarem a pak s mladým P. J. Šafaříkem dali pevný vědecký systém, ale také již romantické nadšení.

V době rozkvětu romantiky (1830 — 48) přejímají mesiánské poslání mezi Jihoslovany básník Jan Kollár a učenec P. J. Šafařík, oba rodem Slováci, ale přesvědčením a cítěním nesmlouvaví přívrženci české a slovenské jazykové, literární a národní jednoty. Jejich pobyt mezi Jihoslovany je k tomuto poslání přímo určoval. Poučeni z Dobrovského a napojeni romanticko-filosofickým duchem školy Jungmannovy, přenesli zděděnou českou a slovenskou národnostní ideu do oblasti citové a promítli ji všeslovanstvím k všelidství v společném přesvědčení, že Slovany čeká slavná a veliká budoucnost ve smyslu Herderově. Kollár dal tomu výraz jednak ve své básnické formulaci v Slávy dceři z r. 1824 a 1832, jednak také v brožuře o literární vzájemnosti z r. 1837. Šafařík pak tuto koncepci podepřel svými spisy z oboru slovanských literatur 1826, slovanských starožitností 1837 a slovanského národopisu 1842. Oba usilovali, jdouce po stopách Dobrovského, o kulturní a literární sblížení jmenovitě s rakouskými Jihoslovany, neboť si byli vědomi, že každý kulturní a literární pokrok znamená jak pro Čechy a Slováky, tak i pro Jihoslovany v habsburské monarchii také významný politický čin.

Jejich vliv, zejména Kollárův, projevil se již záhy na rozhraní 20. a 30. let u srbské, slovinské a charvátské mládeže, studující v Štyr. Hradci, z níž právě také vyšli oba nejnadanější hlasatelé jihoslovanského sjednocení „ilyrismu“, totiž Charvát Ljudevit Gaj a Slovinec Stanko Vraz. Nejdříve a nejreálněji zasáhla kollárovsko-šafaříkovská koncepce národnostní idey mladého charvátského juristu Gaje, jenž na přímý osobní popud Kollárův v Pešti sjednotil po r. 1830 svou reformou charvátského pravopisu podle českého vzoru dotud roztříštěné Charváty a jenž potom v dorozumění se Šafaříkem opustil v literatuře dosavadní charvátskou kajkavštinu a přijal místo ní štokavské nářečí, zaváděné Vukem za spisovný jazyk i mezi Srby. Ač Gaj tímto svým ilyrismem dal výraz a realisaci tomu, co již po staletí mezi Charváty a Srby připravoval jejich historický a kulturní vývoj a k čemu také směřoval Vrhovcův obrozenský program, přece tu také mocně spolupůsobila národnostní ideologie Dobrovského, a hlavně pak kollárovsko-šafaříkovská koncepce, jež právě dala L. Gajovi v pravý čas podnět, náležitý postup a také vhodnou formulaci. Stejně tak mocně působili Kollár a Šafařík na ilyrskou orientaci mladého slovinského básníka Stanka Vraze, jenž pro své trvalé přestoupení k ilyrismu r. 1838 nalézal obhajobu zejména v Kollárově Vzájemnosti z r. 1837. Tak tedy stáli Kollár a Šafařík u kolébky Gajova ilyrismu, od něhož si souhlasně s Palackým slibovali i politický prospěch. Kromě toho však se oba také stali nejvytrvalejšími obhájci a šiřiteli ilyrismu nejen mezi Charváty a Srby, nýbrž i mezi Slovinci, a to přes všechnu nepřízeň slovinského slavisty Kopitara, jenž tento Gajův krok urputně zavrhoval. Jejich vliv se mezi Jihoslovany udržoval po celé období ilyrské a sahal hluboko až do druhé pol. 19. stol. Kollár svým básnickým dílem působil na ně nejen ideově, ale i tématicky a po stránce formální, a to nejen na básníky-ilyrce, nýbrž i na ty, kteří stáli opodál anebo se od ilyrismu již emancipovali. Šafařík pak ve styku s Kopitarem a později i s Miklošićem, jenž byl také ve své mladosti v Štyr. Hradci proniknut ideami kollárovskými, pokračoval v dobudování slavistiky Dobrovského a působil i na praktickou znalost Slovanů mezi Jihoslovany, doplňuje tak Kollárův program vzájemnosti. Jihoslovanům, zejména ovšem ilyrcům, se stal po Dobrovském, jak vysvítá z dopisů Gajových, Vrazových a j., vlivnou slovanskou autoritou, již však uznávali i jihoslovanští odpůrci ilyrismu, jako na př. Toma Miklošić, Ig. Kristijanović a také Kopitar, Vuk i Miklošić atd. Tím se také mu podařilo, že po svém návratu z N. Sadu do Prahy r. 1833 trvale upevnil slavistickou tradici Prahy, jež pak od smrti Kopitarovy r. 1844 se stala jmenovitě Jihoslovanům, jako na př. Vrazovi tím, „čím je duši pobožného člověka Řím nebo Jerusalem“.

Právě jako dříve Dobrovský, tak také Kollár a Šafařík klestili tedy svým dílem a rovněž svým příkladem cestu zejména česko-slovensko-jihoslovanské vzájemnosti, již uváděli ještě více do života jak ve vědě a v literatuře, tak také již v širokých vrstvách inteligence, což proti dřívějšku znamenalo nový, zvlášť bohatý přínos. Neboť jako působili mocně na Jihoslovany, tak také svou autoritou získávali sympatie a nadšení pro tuto vzájemnost a ve spojení s ní i pro Gajovu ilyrskou ideu také v českém a slovenském literárním světě a v nejširší veřejnosti. Těmito neobyčejně již rozvětvenými a bohatými styky mezi Čechy, Slováky a Jihoslovany dovršovalo se, co již bylo na tomto poli podniknuto, neboť se ještě více v širokém rámci slovanském upevňovalo živé vlastenectví na obou stranách, živá bratrská láska a soudržnost, živá výměna vědeckých a literárních hodnot a přemáhaly se dosud existující překážky pevnějšího semknutí politického. Tak se stala tato vespolná vzájemnost nejreálnější pevninou i kollárovsko-šafaříkovských ideálů o Slovanech a o jejich sblížení. Individualistický a politický ruch 40. let postavil však kollárovsko-šafaříkovskou všeslovanskou koncepci před nové problémy, zejména politické, jež vyvrcholily v r. 1848. Také ona se v tomto posledním období individualisuje a přestupuje z ovzduší citového do arény politické, neboť národnostní prvek zase v ní nabývá nadvlády nad všeslovanstvím. Tuto přeorientaci provedli v ní především Slovák L’udevít Štúr a pak český publicista Karel Havlíček.

Štúr byl s počátku oddaný stoupenec Kollárův a Šafaříkův a tím také nadšený přívrženec Gajova jihoslovanského sjednocení neboli ilyrismu, jemuž také vychoval v Bratislavě v I. 1836 — -43 celou řadu mladých charvátských a srbských ilyrců. Jeho vlivu také je přičísti zásluhu, že si pravoslavní Srbové od té doby již přisvojili slovanskou ideu v pojetí kollárovsko-šafaříkovském a nikoli v koncepci pravoslavných ruských slavjanofilů. Odhodlav se však z důvodů politických k vytrvalému boji na záchranu svého slovenského kmene proti maďarisaci, provedl r. 1844 pod vlivem hegelismu a západoevropských individualistických a demokratických hesel jazykovou a literární odluku Slováků od Čechů, o niž se již v době Dobrovského pokoušeli katoličtí Slováci a od níž si také on znovu sliboval sjednocení všeho slovenského živlu. Tímto svým krokem sice rušivě zasáhl nejen do jednoty Čechů a Slováků, ale i do sjednocujícího procesu jihoslovanského, zato však pro budoucnost zachránil Slováky a podobně také i posílil neilyrské Slovince v jejich boji za individuálnost spisovné slovinštiny. Přes to však si přál slovanské vzájemnosti pro spojení Slovanů v budoucnosti, pod kterýmž zorným úhlem chápal i svou slovenskou odluku jako dočasnou, a právě tak také usiloval i o živou součinnost s Jihoslovany, třebas idei ilyrské vytýkal ve shodě s Vukem její abstraktnost, neboť všude nutně požadoval zachování všech individuálních vlastností každého národního celku, jako jazyka, mravů, tradic a p. Pevného semknutí se všemi Jihoslovany se dožadoval i z důvodů politických, což ho r. 1848 přivedlo do živého styku především s protimaďarskou revolucí charvátskou.

Na české straně dospěl kolem r. 1846 k individualistickému pojetí české a slovenské národnostní idey a tím i k oposici proti její kollárovsko-šafaříkovské koncepci Karel Havlíček, jenž byl duch zcela protiromantický a v chápání národnostní a slovanské idey docela blízký racionalistickému Dobrovskému a rozumově i citově vyrovnanému Palackému, o jehož národní program se také úplně opřel. Z kollárovsko-šafaříkovské všeslovanské koncepce si podržel její zdravé jádro a vyřešil si slovanskou vzájemnost prakticky a reálně zejména s ohledem na dané poměry v habsburské monarchii, t. j. především a hlavně ve smyslu česko-slovensko-jihoslovanského všestranného sblížení, a to pro společný postup k dosažení politické svobody, jež se mu právě jako Palackému kryla s rovnoprávností jazykovou a kulturní. V tuto vzájemnost, ne pouze literární a kulturní, věřil pevně, neboť doufal, že Češi a Slováci mohou míti s Jihoslovany právě v rakouské monarchii nejlepší záruky pro zachování svých národností a že jest jim v jejím rámci jedině dána možnost nejširšího vzájemného působení na sebe ve všech oborech duševního i veřejného života. V takovémto demokratickém austroslavismu viděli totiž tito čeští političtí buditelé a s nimi také většina rakouských Jihoslovanů nejúčinnější protitlak proti privilegovanému pangermanismu a maďarismu centralisujícího Rakouska. K Havlíčkovu plánu česko-slovensko-jihoslovanské vzájemnosti se však stejně oddaně hlásila i radikální strana mladší generace s Fričem a Sabinou v čele, ba přidružil se k němu i sám strůjce slovenského rozkolu Štúr. K prvním takto pojatým politickým stykům a vzájemným vlivům mezi Čechy, Slováky a Jihoslovany došlo již v březnu a dubnu r. 1848, když se totiž ve Vídni sešli zástupci českých deputací k císařskému dvoru jak se Slováky, tak i se srbskou a jmenovitě s charvátskou delegací, s níž společně vyzvali k vzájemné akci i Slovince. Tehdy se již také mezi Slováky a Charváty projednávala možnost protimaďarské revoluce. Také u Šafaříka, meškajícího právě ve Vídni, dály se porady s jihoslovanskými intelektuály, jichž se zúčastnil také slovinský slavista ve Vídni Miklošič, z Charvátů pak Gaj a pozdější biskup Strossmayer a j. Teprve však pokus o sjednocení Němců a uherské události podnítily v dubnu téhož roku rakouské Slovany k myšlence Slovanského sjezdu, na němž by se v rámci všeslovanském dohovořili a shodli na společném postupu a programu k docílení svobody pro přítomnost i budoucnost. Ač myšlenka Slovanského sjezdu vznikla skoro současně na různých místech a první ji veřejně vyslovil již v dubnu 1848 v Gajových Novinách Charvát Ivan Kukuljević, přece ji uvedli v život zejména Češi a ze Slováků Štúr, dali jí v součinnosti s Jihoslovany reální směr a prosadili za sídlo sjezdu Prahu. Pravými členy tohoto sjezdu byli rakouští Slované, ostatní pak se ho mohli zúčastniti jako hosté. Na tomto Slovanském sjezdu, jenž se konal v prvních dnech měsíce června 1848 a jehož se kromě Poláků, Rusínů a ruského hosta Bakunina zúčastnili zejména velikým počtem Srbové a Charváti, kdežto Slovinci poslali trojčlennou deputaci (Bulhaři a Lužičtí Srbové na sjezdu nebyli), ještě více se utvrdil přičiněním obou politických táborů českých a zejména Havlíčkovou a Štúrovou zásluhou těsný politický svazek mezi Čechy, Slováky a Jihoslovany a korigoval se Palackého austroslavský program ve smyslu federace. Ústy Šafaříkovými pak byl formulován na podklade konstitučním společný jejich požadavek úplné jazykové a kulturní rovnoprávnosti s Němci a Maďary v přerozené rakouské monarchii. Bratrská shoda a svépomoc byly s obou stran prohlášeny za nejúčinnější prostředky vzájemné obrany národností. Ač tento Slovanský sjezd byl po vypuknutí pražských bouří po 16. červnu rozpuštěn a rozešel se bez konečných resultátů, přece byl první mohutnou manifestací a zároveň i demonstrací slovanské, jmenovitě pak česko-slovensko-jihoslovanské vzájemnosti. Dokumentoval před očima celé Evropy etnickou i duševní příbuznost tehdejších 80 milionů Slovanů a hlasitě upozornil na bezpráví, které snáší slovanská většina v habsburské monarchii, zejména Češi, Slováci a Jihoslované, kteří pak v jeho rámci dali najevo svou pevnou vůli a rozhodnutí k vytrvalému společnému boji o dosažení úplné politické svobody, t. j. jazykové a kulturní rovnoprávnosti, plynoucí jim z historie i z jejich ideálů humanity a osvěty, v nichž je již od osvícenské doby vzájemně vychovávala česká národnostní ideologie.

Obrozenské procesy Čechů, Slováků a Jihoslovanů v rakouské monarchii se dály, usměrňovány jsouce národnostně-slovanskou ideologií, v těsné vzájemné součinnosti. Byly však ve svém vývoji zadržovány odporem vládnoucích kruhů německých a maďarských a dospěly teprve v revolučním roce 1848 k společné politické akci. Zavedení nového absolutismu v Rakousku po r. 1850 tuto vzájemnou součinnost sice na čas omezilo, ale dosažené již shody a sympatií nijak nepotlačilo a nevymýtilo. Ukázalo se to po opětném uvedení ústavnosti po r. 1860 a zvláště po dualistické reorganisaci rakousko-uherské říše z r. 1867, kdy se vzájemná součinnost Čechů a odštěpených Slováků s Jihoslovany znovu začala výrazně projevovati i ve sněmovní politice. Ač národnostní a slovanská idea stále ještě byla doménou slovanské filologie a literatury na obou stranách, přece se čím dále tím více již v tuto dobu naplňovala obsahem politickým a ekonomickým. Bohužel nedovolovalo rozdělení monarchie na polovici rakouskou a uherskou, aby jak všichni Čechové a Slováci, tak také všichni Jihoslované provozovali jednotnou politiku. Ale i za těchto nepříznivých poměrů často zdárně zasahovali čeští členové rakouských delegací do poměrů slovinských, ba i do kulturních a politických záležitostí charvátských a srbských, kdežto slovenští zástupci zase často nacházeli podporu u srbských a charvátských členů uherského sněmu. Nejvýznačnějším příkladem těchto vzájemných politických i kulturních zásahů byla předválečná politická činnost Masarykova a Kramářova v parlamentě vídeňském a Hodžova ve sněmu uherském. Ruku v ruce s touto politickou součinností ubírala se ovšem nepřerušená a bohatě rozvětvená vzájemnost ve vědě, literatuře a ve všech oborech kultury a umění, ale i na poli hospodářském, průmyslovém a praktického vzdělání, podporovaná nesčetnými živými osobními styky, neboť v tu dobu a jmenovitě od 60. let Jihoslované rádi zase přicházeli se učit k pokročilejším Čechům, a rádi také je přijímali ve své domovině jakož osvědčené pionýry národní a slovanské ideje, ale i jako šiřitele západoevropského kulturního typu; neocenitelnou službu této česko-slovensko-jihoslovanské vzájemnosti a politické solidaritě prokázala pak Tyršova sokolská idea, jež se od 60. let živelně šířila z Čech i k Jihoslovanům a svou obětavou službou národu, vlasti a slovanství roznesla ideál českého, slovenského a jihoslovanského bratrství do nejširších vrstev jihoslovanských, vychovávajíc a připravujíc tisícihlavé zástupy na obranu společných práv národnostních.