Vztahy Čechů a Slováků k Ukrajincům.
Vztahy Čechů a Slováků k Ukrajincům.
V době širokého rozpětí ukrajinského státu za Vladimíra Velikého stýkaly se stát
i český a ukrajinský přímo. Sporné pohraniční otázky byly vyrovnány brzy tak,
že Vladimír žil, jak praví nejstarší staroukrajinský letopis, v přátelství s českým
vladařem (v Ipatském letopisu nazývá se český soused Vladimírův Ondronikem, v Lavrentském
Andrichem). Dvě ženy Vladimírovy byly Česky. Od
jedné měl syna Svjatoslava, od druhé Vseslava. Tuto zprávu čteme v Ipatském letopisu pod r. 980.
Později král Danylo konal pochody do českých zemí,
dobývaje si středověkým způsobem slávy rytířské, poněvadž „nikdo z knížat
nebojoval dosud v zemi české“. Zanedlouho došlo však k míru a přátelství mezi sousedy, takže
již o Lvu Danyloviči se píše v Ipatském letopisu z r. 1291: „Lev jel do Čech na sněm ke králi, neboť
choval ke králi českému velkou lásku a měl s ním mír do konce života. Král obdaroval Lva všelijakými
drahými dary a propustil jej s velkou ctí.“ Vážnějších konfliktů mezi ukrajinským a českým
národem nebylo. Naopak pojí oba národy celé pásmo společných kulturních a hospodářských zájmů
a těsných styků politických již od nejdávnějších dob.
Přes Rus-Ukrajinu vedla z české země starodávná cesta na východ, jíž vzpomínají arabští cestovatelé už v 10. století. Čeští obchodníci putovali do Kyjeva a jiných staroukrajinských středisk, poznávali ukrajinský národ a jeho kulturu a přinášeli i své kulturní vlivy, které sahají do prvních dob křesťanství v tomto území. Církev a zvláště slovanské bohoslužby byly silným činitelem vzájemného sblížení. Soustavný výklad o tom je podán na jiných místech tohoto sborníku, takže tu stačí připomenout jen jednu charakteristickou skutečnost. Od 11. století byly známy a rozšířeny na Ukrajině životopisy českých svátých Václava a Ludmily a s jejich jmény, převzatými do řecko-ukrajinského kalendáře, se tu setkáváme po celou řadu dalších století. Naopak zase v starém klášteře sázavském byla uctívána památka ukrajinských světců Borise a Hliba.
Po potlačení slovanské bohoslužby v českých zemích nabyl důležitosti fakt, že slovanská bohoslužba řeckého ritu i církevní slovanské knihy byly všeobecně užívány v sousedních, nejlépe Čechům známých ukrajinských zemích a že odtud pocházely nejčastěji slovanské knihy i jejich pisatelé, kteří se v Čechách objevovali. Proto byly církevněslovanské knihy, jejich jazyk i abeceda, v nichž byly psány, v podvědomí tehdejších Čechů spojovány s Rusíny. Tak na př. na pergamenovém listě velkého latinského rukopisu, zvaného Gigas librorum nebo Codex diabolicus, který byl původně chován v benediktinském klášteře v Břevnově a v 17. století byl Švédy odnesen z královského hradu pražského na sever, je pod cyrilskou částí slovanského azbukovníku podpis opata Diviše cyrilicí a poznámka Alphabetum Ruthenorum. Za Rusína označuje na počátku 14. století kronika Dalimilova dokonce sv. Methoděje („Ten arcibiskup Rusín bieše, mšu svú slovansky slúžieše“).
Po kultuře církevněslovanské bylo časově druhým sbližovacím momentem mezi zeměmi českými a ukrajinskými hnutí husitské. Slovanská liturgie a Písmo svaté, přijímání pod obojí, bližší styky mezi duchovenstvem a věřícími, ženatí kněží jakož i některé demokratické řády církevní organisace sbližovaly husitství s církví pravoslavnou a později s řeckokatolickou církví ukrajinských zemí. Tyto vzájemné styky zajímavě osvětluje místo z dopisu latinského biskupa Z. Oleśnického papežskému legátu na basilejský koncil o knížeti Svidrigajlovi, který se stýkal s Tábory: Non tantum timendum erit ab una parte de hereticis Bohemiae, sed magis ab hereticis et scismaticis Ruthenis fidem Graecorum sectantibus, qui inter se videntur de multis articulis, videlicet communione utriusque speciei, paupertate cleri et aliis multis superstitionibus concordare cum Bohemis, et sunt unius idiomatis. Protektorkou husitů byla mezi jinými královna Soňka z rodu ukrajinských pravoslavných knížat Holšanských, čtvrtá manželka krále Jagajla a matka králevice Vladislava. Vynikající význam pro sblížení mezi českými a ukrajinskými zeměmi měla pražská Karlova universita, na které bylo nemálo posluchačů, nazývaných Rutheni, a při níž byla na začátku 15. století zřízena kolej pro akademickou mládež z litevsko-ukrajinských zemí. Ukrajinští odchovanci Karlovy university rozšiřovali v rodném kraji slávu české kultury a popularisovali jméno Jana Husi a jeho učení. Husitství mělo velký vliv na organisaci ukrajinského měšťanstva a především církevních bratrstev v západoukrajinských oblastech. Prof. Hruševśkyj s poukazem na české pravzory správně nazíývá Lvov koncem 15. století a později v 16. století ukrajinskou Prahou a kozáctvo paralelou k Božím bojovníkům.
Významný úkol připadl českým vzorům také v dějinách ukrajinského překládání bible. O překladu Skorynově, tištěném počátkem 16. století v Praze, podali tu výklad již autoři jiní. Bible Skorynova a česká bible z r. 1506 měly velký vliv na ukrajinské překlady Sv. písma v 16. století, zvláště na Peresopnické evangelium z r. 1556 — 61. Uvedená česká bible zanechala bezprostřední stopy svého vlivu v bibli Vasyla Zuhačevyče z Jaroslavě z r. 1568 a v evangeliu Tjapinského z r. 1570, jakož i v několika rukopisných evangeliích ze 16. a 17. století.
Jak ukazuje novější bádání prof. A. Jakovleva a částečně i akademika prof. Vasylenka, sahá expanse české kultury i do oblasti ukrajinského práva. To mělo v minulosti svou hlavní oporu v Ruské Pravdě knížete Jaroslava z 11. století, která jest nejstarší juridickou památkou slovanskou a má své analogie v některých normách a ustanoveních práva staročeského. Později však se projevily v památkách práva litevsko-ukrajinského státu velice zřejmé a názorné vlivy práva českého, zvláště Zřízení zemského z r. 1500. Tyto vlivy vidíme v obsahu i jazyku t. zv. Litevského statutu v redakcích z r. 1529, 1566 a 1588, v Litevském procesu a v Litevské metrice. I o tom bylo již pojednáno na jiných místech sborníku.
České vlivy a česko-ukrajinská vzájemnost projevily se i ve sféře folkloru. Z nejstarších projevů těchto styků vzpomeneme ukrajinské národní písně o vojevodovi Štěpánovi, která se začíná slovy: Dunaj u, Dunaj u, čemu smuten tečeš? Tato píseň se uchovala v mluvnici Jana Blahoslava z r. 1571. Zapsal ji Blahoslavův přítel Nikodém v západní části jižního Podkarpatska, ve vesnici Benátkách u Bardějova.
Do ukrajinských zpěvníků silně pronikají české náboženské písně, zvláště písně z bratrských kancionálů, jako byly Písně chval božských z počátku 16. století i pozdějších. Jejich vlivy, a to i v podobě nepatrně změněných českých textů, nacházíme především v náboženských písních západní části jižního Podkarpatí. Svědčí o tom názorně sbírka, nazvaná F. Tichým Moskevský zpěvník podle místa, kde se nyní rukopis tohoto zpěvníku chová. Není to sbírka písní moskevských, nýbrž podkarpatských, ze začátku 18. století. Jmenovaný vydavatel poukazuje k tomu, že ze 183 písní tohoto sborníku, mezi nimiž jsou i písně světské, je 22 písní českého nebo slovenského původu, jež se tam dostaly především ze slovenského sousedního území. Některé z těchto písní pronikly až na jih do Bačky, kde žijí ukrajinští kolonisté, jejichž předkové tam přišli v době Marie Terezie ze slovensko-ukrajinského pohraničí. Tam zvláště ve zpěvníku Jury Bindase pronikly i písně původu slovenského. Nemálo písní, obsažených v uvedených sbornících, nalézáme v několika nevydaných ještě rukopisných zpěvnících z Podkarpatí, z nichž dva jsem tam nalezl v horských chýších. Některé z těchto písní se dostaly i do nejpopulárnějšího ukrajinského sborníku náboženských písní, do Bohohlasnyka Počajevského z r. 1790 i do pozdějších jeho vydání. I v některých podkarpatských zápisech písní, uveřejněných Lučkajem, Holovackým, Hnatjukem a j., nacházíme ozvěny českých neb slovenských folklorních vlivů.
Je se tu třeba zmíniti i o prvních zápisech melodií ukrajinských národních písní, které uveřejnil Čech Jan Práč ve sbírce, vydané v Petrohradě roku 1790 a potom ještě častěji pod názvem Sobranije russkich narodnych pjesen.
Že se na Ukrajinu dostaly také české verse západoevropských legend, povídek, románů a apokryfů a že se tam v 17. a 18. století čtly v domácím zpracování, bylo pověděno již na jiném místě a v jiné souvislosti. Zmínky si také zaslouží, že z počátku století 18. máme pozoruhodné vzpomínky na cestu po Ukrajině r. 1708 — 09 a o bitvě pod Poltavou od Slováka Daniela Krmana, který byl vyslancem u švédského krále Karla XII.
Na cesty zcela nové se dostávají vzájemné styky Čechů, Slováků a Ukrajinců národním obrozením českým na konci století 18. a v první polovici století 19., neboť buditelé čeští a slovenští se dostali brzo do styku s kulturními pracovníky ukrajinskými. Měli potom přední úlohu v obrození ukrajinské literatury a ukrajinského národa v západoukrajinských zemích, které náležely k rakousko-uherskému státu, a projevili důležité známky svého vlivu i v literatuře přidněpranské Ukrajiny v rámci státu ruského.
Význačné místo připadlo na tomto poli J. Dobrovskému. Udržoval buď bezprostředně neb nepřímo, zvláště prostřednictvím V. F. Durycha, styky s významnými haličsko-ukrajinskými činiteli a měl vliv na gramatické práce celé řady haličských učenců. S pomocí V. F. Durycha obdržel od Jeronýma Striljeckého ve Vídni kremenecké přepracování gramatiky M. Smotryckého a důležité zprávy o knihách, uložených v mukačevské knihovně biskupa Bačinského. Prostřednictvím Kopitarovým vešel Dobrovský do písemného styku s přemyšlským učencem, autorem gramatiky Ivanem Lavrivským. O starých ukrajinských tiscích i jiných filologických a literárních záležitostech se informoval u učeného basiliánského ihumena O. Varlaama Kompanevyče. Dobrovský znal krakovské vydání bible Švapolta Fiola z r. 1491, zajímal se živě o Ostrožskou bibli z r. 1581, pražskou bibli F. Skoryny (1517 — 19) a jeho Apoštolář z r. 1525, a zvláště o gramatiku M. Smotryckého. Znal také a citoval celou řadu staroukrajinských památek, počínaje Sborníky Svjatoslava z r. 1073 a 1076- O ukrajinském národě, zvláště o kozácích, informoval Dobrovský své krajany v Slavíně r. 1806 překladem odstavce ze znamenitých v té době Englových Dějin Ukrajiny a ukrajinských kozáků z r. 1796 v článku Kozáci — Ukrajinci. Zájem o jižní Podkarpatsko projevil statí o marmarošských Ukrajincích, které nazývá Rusnjáky, a zanechal po sobě sbírku ukrajinských národních písní, vydanou teprve r. 1923 prof. V. A. Francevem. Věnoval plnou pozornost průkopnickému dílu J. Kotljarevśkého Eneida a považoval tuto báseň za důležitý příspěvek k poznání maloruského (ukrajinského) jazyka.
Protože se Dobrovskému nepodařilo, jak zamýšlel, poznati jazyk lidový na místě v ukrajinských zemích, neurčil vhodného samostatného místa ukrajinskému jazyku ve své systematice slovanských jazyků. Studoval však s největší pozorností staroukrajinské jazykové a literární památky, vytýkal v nich rozhodující význam církevně-slovanského jazyka, zajímal se o tvořivost ukrajinského lidu, projevující se i novějšími literárními pracemi, a dosáhl takové autority, že zvláště svými Institutiones (1822) měl velký vliv na autory haličských gramatik a gramatických studií, na Iv. Lavrivského, Jak. Holovackého, Mych. Lučkaje („in slavica ductorem meum fuisse Dobrovskyum, quem sequi gloriae mihi duco“), O. Lozynského, Os. Levyćkého, A. Dobrjanského a j. Podával jim příklad vědeckého badání a někdy a contrario je povzbuzoval k samostatné práci a k odchylným novým výsledkům, jak to vidíme na př. u Ivana Mohylnyćkého, autora význačných gramatických prací (na př. Gramatiky z r. 1823), který když hájí samostatnost ukrajinského jazyka proti velkoruskému, se omlouvá, že někde se odvážil míti jiný názor než Dobrovský. Vliv Dobrovského vidíme i u otce obnovené haličské literatury M. Šaškevyče, který při obhajobě kyrilské azbuky proti latinské abecedě se odvolává na autoritu Dobrovského.
Čeští a slovenští přední spisovatelé-buditelé, jako P. J. Šafařík, Jan Kollár, Karel Havlíček Borovský, F. L. Čelakovský, Fr. Palacký a jiní měli nejen velký vliv na literární a národní probuzení ukrajinského národa v Haliči, obzvláště na literární činnost M. Šaškevyče, J. Holovackého a J. Vahylevyče, nýbrž i na slavofilskou ideologii a literami směry význačných spisovatelů Ukrajiny nad Dněprem. Mnoho dokumentů k dějinám těchto styků ještě není uveřejněno, cenné příspěvky k objasnění tohoto tématu byly však publikovány zvláště v materiálech a bádáních Iv. Bryka, K. Studynského, M. Teršakovce a v celé řadě vědeckých spisů českých badatelů, které budou dle možnosti uvedeny dále. Významná úloha připadla tu zvláště Pavlu Jos. Šafaříkovi. Byl v bezprostředních stycích s celou řadou ukrajinských spisovatelů v Haliči, dopisoval si již na začátku třetího desítiletí 19. století s Iv. Mohylnyckým, Iv. Vahylevyčem a Jak. Holovackým a dostával od nich cenný materiál a články z oblasti ukrajinské ethnografie, folkloru, paleografie a j. Materiálu takto získaného užil ve svém Slovanském Národopise a články uveřejňoval v Časopise Českého Musea, který nejen v této době byl hlavním orgánem česko-ukrajinských styků, nýbrž i podnes jim věnuje vedle Slovanského Přehledu velikou pozornost. Přehled jmen a spisů, věnovaných v Musejníku ukrajinské thematice, který nám podává P. Bohackyj, stačí sám o sobě to potvrdit. Šafaříkova díla byla známa M. Lučkajovi, J. Lozynskému a jiným badatelům ukrajinské národnosti a sloužila jim jako důležitý pramen znalosti slovanského světa. O Šafaříkově významu pro východní Ukrajinu budeme mluviti dále. Nemenší důležitost měla v dějinách obrození haličské Ukrajiny díla Jana Kollára. Kollár se znal osobně s některými ukrajinskými spisovateli, na př. s J. Holovackým, který byl nadšen jeho ideami a šířil v Haliči Kollárova díla, zvláště jeho Slávy dceru. Toto básnické dílo mělo vliv na Mark. Šaškevyče, zvláště na vytvoření jeho slovanské ideologie. Tento vliv projevil se zřejmě v Šaškevyčově básni Upomínka (Zhadka), která jest ozvěnou Předzpěvu k Slávy dceři. Na titulním listě Rusalky Dnistrové z r. 1837, této vlaštovky obrození haličské Ukrajiny, čteme motto z Kollárovy Slávy dcery, a v předmluvě k národním písním uvádí Šaskevyč motto z Kollárova Ohlášení zpievanek. Tyto citáty o potřebě pilné práce a o významu národních písní byly programovými ideologickými hesly národního obrození i pro haličskou Ukrajinu. Ve sbírce Rusalka Dnistrovaja uveřejňuje M. Šaškevyč také své překlady z Králodvorského rukopisu, Kytice, Jelen a Žežulice. Vidíme tedy, že vliv českých buditelů a českého romantismu na genesi Rusalky Dnistrové má veliký význam.
Bezprostřední vliv na Šaškevyče měl Jan Pravoslav Koubek, který žil mezi r. 1830 — 36 v haličské Ukrajině, kde jednak seznamoval Šaškevyče a jeho přátele Vahylevyče a Holovackého s českými literárními pracemi, jednak informoval českou veřejnost o ukrajinském národu. Vyjadřoval se o něm s velkou láskou a zdůrazňoval samostatnost ukrajinské řeči a její blízké příbuzenství s řečí českou. Znal ukrajinský jazyk, sbíral ukrajinské lidové písně a více než 200 jich ze sbírek svých, Holovackého a Vahylevyče přeložil do češtiny. Stejnou úlohu měl i Karel V. Zap, který věnoval celou řadu článků v Časopise Českého Musea ukrajinskému národu v Haliči, jeho písemnictví a lidové tvořivosti. Ozvěnu jeho upřímné sympatie k ukrajinskému národu vidíme především v jeho knížce Cesty a procházky po Haličské zemi (Praha, 1844). Zap přeložil také do češtiny několik povídek P. A. Kuliše a vydal je r. 1845. Byl prvním informátorem Karla Havlíčka Borovského za jeho pobytu ve Lvově v r. 1842 a zprostředkovatelem mezi ním a haličskoukrajinskou veřejností. O navázání přátelských česko-ukrajinských styků přičinili se kromě Zapa i čeští spisovatelé Dundr a Rittersberger, kteří žili nějakou dobu v Haliči. Důležitý výklad o významu těchto českých spisovatelů pro ukrajinsko-českou vzájemnost podal prof. Jiří Horák.
Významné místo v dějinách ukrajinsko-českých styků náleží zvláště Karlu Havlíčku Borovskému. Ve své stati Slovan a Čech z r. 1846 vyslovil v Pražských Novinách tato památná slova: „Malorus — Ukrajina jest ustavičná kletba, kterou sami nad sebou vyřkli Poláci a Rusové“, a další odůvodnění těchto slov končí takto: „Tak se na Polsku a na Rusku mstí potlačená svoboda Ukrajiny.“ Celá tato znamenitá stať a mnoho jiných jest prodchnuta vřelou sympatií k ukrajinskému národu a k jeho svobodymilovným snahám. Havlíček správně poznamenává, že ukrajinský jazyk jest od ruského jazyka tak vzdálen, jako český od polského. Stejným duchem jest prodchnut článek z r. 1848 v Národních Novinách, v němž Havlíček srovnává postavení ukrajinského národa s nedávným ještě postavením národa českého, projevuje víru v krásnější budoucnost tohoto národa a radí Čechům jménem vlastních svobodomyslných snah, aby podali pomocnou ruku Ukrajincům, kteří jsou, jak praví, v každém ohledu, i v jazyku i v obyčejích i v historii samostatný slovanský kmen. Za svého pobytu v Haliči a v Rusku seznámil se Havlíček osobně s několika ukrajinskými spisovateli, především s Holovackým a O. M. Bodjanským, a v značné míře pod jejich vlivem věnoval velikou pozornost národní tvořivosti ukrajinského lidu. Z ukrajinských dějin si vybral také téma a základ pro svou znamenitou satirickou a parodistickou báseň Křest sv. Vladimíra. Tuto báseň a celou řadu jiných děl Havlíčkových přeložil do ukrajinštiny Ivan Franko a věnoval ji Masarykovi, který nejlépe dovedl oceniti Havlíčkovu tvůrčí schopnost a jeho ideje. Havlíčkova nezvratná, neúnavná a rozhodná obrana samostatnosti ukrajinského národa a jeho osvobozovacího úsilí je jeden z nejsvětlejších zjevů v dějinách česko-ukrajinské vzájemnosti.
Slovem i dílem dokázali své přátelství k ukrajinskému národu velicí vůdcové Čechů F. Palacký a F. L. Rieger. František Palacký zdůraznil již r. 1830 v Časopisu Českého Musea samostatnost ukrajinského národa a jeho jazyka na území, sahajícím od uherského Podkarpatska až ke Kubáni. Celou silou své výmluvnosti hájili Palacký a Rieger ukrajinské záležitosti proti úskokům a útokům protivníků na slovanském sjezdu v Praze r. 1848 a na říšském sněmu v Kroměříži r. 1848 — 49. Obě tato shromáždění, a zvláště slovanský sjezd v Praze, jehož duší byl Šafařík, byly velikou manifestací ukrajinsko-českého sbratření, což nalezlo vřelý ohlas v českém tisku, zvláště v Havlíčkových Národních Novinách. Nezapomenuto tehdy v Praze ani porobených ukrajinských bratří na Podkarpatské Rusi, kteří hynuli v maďarském jhu. Správně poznamenává Fl. Zapletal, že slovanský sjezd v Praze, který shromáždil duševní elitu českou, slovenskou a jiných slovanských národů, uznal Ukrajince (Rusíny) za samostatný národ, ujal se jejich potlačované řeči, vytyčil požadavky o jejím užívání ve školách, v úřadech, ve veřejnosti a v literatuře, a tak zdůraznil i politický význam ukrajinského národa.
Zlatá Praha a slovanský sjezd v Praze zanechaly hluboký dojem v delegátech haličské Ukrajiny a posílily jejich národní sebevědomí. Český způsob organisace a český boj za práva národní se staly pro haličské Ukrajince na dlouhá desetiletí vzorem. Srdečné přijetí ukrajinských delegátů v Praze na slovanském sjezdu a příznivé a odhodlané postavení, které zaujali k ukrajinské otázce čeští vůdcové, nalezly vřelý ohlas na haličské Ukrajině a sjezd haličsko-ukrajinských učenců v r. 1848 se usnesl se zápalem na poctě Šafaříkovi, Palackému a Havlíčkovi.
Přirozeně, že nejživěji a nejsilněji se projevily české a slovenské vlivy i ukrajinsko-česko-slovenská vzájemnost mezi Ukrajinci haličskými, kteří patřili spolu s Čechy a Slováky do téhož rakousko-uherského státu. Avšak živý ohlas nalezlo literární hnutí Čechů a Slováků i ve východních ukrajinských zemích a především na universitách v Charkově a v Kyjevě, které se svého času staly středisky slavofilských ideí. Vřelými propagátory těchto slovanských styků byli především ukrajinští spisovatelé Ambrož Metlynśkyj, M. Kostomarov a Osyp Bodjanskyj. Z českých spisovatelů těšili se zvláštní pozornosti Čelakovský, Kollár a Šafařík. Několik básní Fr. Lad. Čelakovského, který již ve své sbírce slovanských národních písní z r. 1822 uveřejnil také několik písní ukrajinských, přeložil do ukrajinštiny Ambrož Metlynśkyj a vydal je r. 1839 ve své charkovské sbírce nazvané Dumky, pisni ta šče deščo (Dumky, písně a všelicos) pod názvem Ozvěna z Čechie. Čelakovský byl také Metlynskému vzorem pro několik jeho básní, báseň Požár Moskvy byla napsána pod vlivem Veliké panychidy Čelakovského. V uvedené sbírce uveřejňuje Metlynśkyj také své překlady z Králodvorského rukopisu a jeden sonet z Kollárovy Slávy dcery a v oddíle Ozvěna ze Slovenska podává překlady 9 slovenských písní, při čemž podotýká, že vydány byly Kollárem v Praze a Sreznevským v Charkově. Čelakovský se Metlynśkému odvděčil tím, že přeložil několik jeho básní do češtiny a uveřejnil je r. 1842 v Časopise českého musea pod názvem Z anthologie maloruské.
Důležitou úlohu v dějinách slovanské vzájemnosti na Přidněpranské Ukrajině měl P. J. Šafařík. Jeho díla překládal do velkoruštiny Ukrajinec Osyp Bodjanskyj. R. 1837 vyšly v Praze Šafaříkovy Slovanské starožitnosti a již r. 1837 a 1838 vychází překlad Bodjanského s předmluvou, ve které překladatel s nadšením zdůrazňuje cenu této knihy pro slovanský svět. R. 1842 vydává Šafařík v Praze svůj Slovanský národopis a již r. 1843 vychází v Moskvě překlad tohoto spisu do velkoruštiny zase z pera Bodjanského s vřelou předmluvou. Bodjanskyj byl již od r. 1836 v korespondenci se Šafaříkem, a r. 1837 se s ním seznámil osobně v Praze. Styky mezi ním a Šafaříkem byly od počátku dobré a srdečné. Šafařík všude připravoval Bodjanskému cestu v jeho vědeckých studiích a Bodjanskyj uměl oceniti Šafaříka i jako učence, i jako člověka. Ve své korespondenci se zápalem praví o Šafaříkovi, že je pro něho celou akademií. Také pro Šafaříka bylo toto přátelství cenné. Bodjanskému vděčí za nemálo důležitých informací z oblasti ukrajinského jazyka, ethnografie, folkloru a dějin východního Slovanstva. Navrátiv se z cesty po slovanských zemích do Moskvy, zůstával Bodjanskyj pod bezprostředním vlivem Prahy. „Zdejší profesor slovanských jazyků J. M. Bodjanskyj vybral si k přednášení v tomto, nyní minulém školním roce mluvnici českou, Slovanské starožitnosti a Národopis Šafaříkův, tedy samé české věci,“ tak psal r. 1843 Karel Havlíček Borovský ve zvých Obrazech z Rus a v dopisu Zapovi. Zajisté především Bodjanskyj mohl obrátiti pozornost Ševčenka, Kostomarova, Kuliše a jiných ukrajinských spisovatelů na Šafaříka, na jeho díla, na českou literaturu a české dějiny.
Slovanské vlastenecké hnutí českého národa, slovanský sjezd v Praze r. 1848, slávofilská literatura a především Kollárova Slávy dcera a spisy Šafaříkovy a Čelakovského měly nesporně velký vliv na Bratrstvo sv. Cyrila i Methoděje, které se zorganisovalo v r. 1845 — 46 v Kyjevě a v němž měli přední úlohu Kostomarov, Ševčenko a Kuliš. Účelem Bratrstva bylo zřízení veliké demokratické federace slovanských národů. Hlavní body programu a stanov, načrtané Kostomarovem, byly tyto: duchovní a státní sjednocení Slovanů jest pravým určením, k němuž Slované mají směřovat; při federativním sjednocení každé slovanské plémě má míti svou samostatnost; takovými plemeny jsou Jihorusové (Ukrajinci), Severorusové s Bělorusy, Poláci, Češi se Slováky, Lužičané, Srbové s Korutanci a Bulhaři; každé plémě má míti národní vládu a svůj sněm, a zachovávati svrchovanou rovnost občanů; vláda, zákonodárství, právo vlastnické a osvěta u všech Slovanů mají být založeny na svatem náboženství Kristově; při plné rovnosti mají býti vzdělání a čistá mravnost podmínkou vládnutí; má býti zřízen obecný slovanský sněm z představitelů všech slovanských národů. Bratrstvo se snažilo odstranit všeliké plemenné a náboženské nepřátelství, zrušit nevolnictví a rozšířit všeobecnou vzdělanost. V stanovách Bratrstva vidíme vrcholy slovanské ideologie, ke kterým se povznesla slovanská myšlenka ve svém historickém vývoji.
V takovém zájmu o český národ, jeho kulturu, dějiny a jeho osvobozovací snahy jsou kořeny i genese Ševčenkovy básně J. Hus. Tato báseň a její předzpěv — toť jedno z nejvýznamnějších básnických děl ve světové literatuře o velikém českém mučedníku, toť nejsvětlejší projev ukrajinsko-českých kulturních styků, nejsilnější básnická emanace slovanské ideologie, která oživovala členy kyjevského Cyrilo-Metodějského bratrstva. Tato znamenitá báseň věnována jest v nadšeném předzpěvu P. J. Šafaříkovi (Poslanije slavnomu P. J. Šafarykovy, 1845). Z toho poslání vysvítá, že hlavní pramen Ševčenkova slovanoznalství byly spisy Šafaříka, jenž podle jeho slov nedal utonout slovanské pravdě v německé hlubině a svedl slovanské řeky do jednoho slovanského moře. Svou apostrofu končí Ševčenko vřelým přáním, aby si Slované byli dobrými bratry a aby se pro věčný mír a slávu stali věrnými syny slunce pravdy podle vzoru velkého kacíře kostnického. Tato Ševčenkova slova — toť skoro celý program ukrajinského slavofilství; ona svítila na další cestu tomuto hnutí.
Ve fotografické reprodukci autografu této Ševčenkovy básně čteme v dopise Ševčenkova přítele Vasyla Bilozerśkého, že Šafařík při čtení tohoto Poslání Ševčenkova z vděčnosti plakal. I český národ se ovšem Ševčenkovi odvděčil. V Praze vyšlo v tiskárně Grégrově dvousvazkové, v té době nejúplnější vydání Ševčenkova Kobzara, v němž jsou obsaženy i básně politické. Stalo se to roku 1876, kdy v Rusku vydán byl carským úkazem rozsudek smrti nad ukrajinskou řečí a literaturou. Vedle toho dosvědčuje řada překladů Ševčenkových děl do češtiny a českých literárních prací o něm, jak vysoce si český národ cení velkého pěvce ukrajinského.
V padesátých a šedesátých letech 19. století našla ukrajinská historická minulost živý ohlas v českém písemnictví zvláště v dílech Jos. Václava Friče. Tento nadšenec pro svobodu zdramatisoval Gogolova Tarase Bulbu (1857) a zvláštní pozornost věnoval poltavské bitvě r. 1709, kterou srovnává s katastrofami na Kosově poli a na Bílé hoře, a hrdinovi osvobozovacího boje Iv. Mazepovi. Fričovo drama Ivan Mazepa, vydané v Praze r. 1865 a hrané r. 1874, nalezlo právě pro svou osvobozenskou ideu pochopení u českého národa. Jan Neruda je nazývá dumou nad hrobem volné Ukrajiny a prof. Jiří Horák o něm praví: „V Čechách, klasické zemi bojů za samostatnost a sebeurčení, projevil se s jeviště souhlas s ideály ukrajinských autonomistů, protest proti carskému despotismu, soucit s tragickou obětí velikého podniku.“
Mimo T. Ševčenka, Iv. Franka a zmíněných už jiných spisovatelů byly přeloženy z ukrajinštiny do češtiny vybrané spisy M. Kocjubynśkého, O. Kobyljanśké, M. Jackova, O. Oleśe, V. Vynnyčenka a jiných. Z českých spisovatelů, kteří překládali díla ukrajinských autorů do češtiny, nejvýznačnější místo zaujímá Růžena Jesenská, jež vydala svazek překrásných překladů z Ševčenka a přeložila nemálo děl Iv. Franka, Leśi Ukrajinky a j. Z ukrajinských překladatelů básní českého písemnictví nejvíce se zasloužil na tomto poli Ivan Franko, který podal překlady z Karla Havlíčka Borovského, J. Nerudy, J. Vrchlického, J. S. Machara a jiných a napsal také celou řadu úvah o českých spisovatelích. Mnozí čeští spisovatelé věnovali zase naopak I. Frankovi svou kritickou pozornost a překládali do češtiny jeho povídky a básně: B. Sokolová (Na dně), Fr. Hlaváček (Boa constrictor, Ke světlu), V. Charvát (Dokud zvířata hovořila a vřelý úvod k překladu povídek). Také čeští slavističtí odborníci J. Máchal, J. Polívka, J. Horák a jiní ocenili práce tohoto významného ukrajinského spisovatele.
Nelze tu vypočítávati všechny živé literární styky mezi Čechy a Ukrajinci v nové době. Uvedu pouze ještě několik momentů z folkloru a jiných oblastí. Život ukrajinského lidu, zvláště jeho národní tvořivost, upoutávaly pozornost českých badatelů, jak bylo již řečeno, počínaje Čelakovským a Šafaříkem. Zvláště Havlíček Borovský, jak to ukázal prof. J. Horák, miloval ukrajinský lid a jeho bohaté lidové podání, pečlivě připravoval látku k obšírné studii o ukrajinských lidových písních a zůstavil po sobě důkladné a bohaté výpisky k ní. Jos. J. Hanuš, jenž byl v přátelských stycích s Holovackým, a K. J. Erben, který žil nějakou dobu v Haliči ve Lvově, využili ve svých mytologických bádáních v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých značnou měrou také ukrajinského folkloristického materiálu, ústního podání, bájí, pověr, pohádek, koled a jiných. Frant. Černý uveřejňuje v Praze roku 1862 ukrajinské národní písně pod názvem Osm maloruských národních písní. Roku 1885 vydává v Kyjevě Čech A. Jedlička veliký sborník ukrajinských národních písní s melodiemi. (O českých hudebnících a skladatelích v odvětví církevní hudby v Haliči v prvé polovině 19. století píše v příslušné studii dr. Fr. Steško.) Známý badatel o slovanské hudbě L. Kuba vydává roku 1889 svůj sborník písní pod názvem Slovanstvo ve svých zpěvech, ve kterém věnuje důležité místo i ukrajinským lidovým písním, které zčásti nebyly ještě uveřejněny. Český etnograf Fr. Řehoř věnoval značnou část svého života vědeckému bádání o ukrajinském lidu v Haliči, především o Huculech, a sebral veliké množství etnografického materiálu, který odevzdal Národnímu museu v Praze spolu s pěknou knihovničkou ukrajinských děl. Současně daroval svou nemalou knihovnu českých autorů spolku Prosvita ve Lvově, kde z ní čerpají Ukrajinci až dodnes své vědomosti o české kultuře.
R. 1919 navštívil Prahu ukrajinský pěvecký sbor Republikánská kapela z Kyjeva za vedení O. Košyče a jeho výkony se tu setkaly s hlubokým porozuměním. Svědčí o tom slova, která napsal při té příležitosti prof. Zdeněk Nejedlý v České Stráži (1919, č. 24): „Ukrajinský lid má svou zvláštní duši. Zpěv ukrajinský jest docela jiný než polský a než zpěv velkoruský. Jestliže Ukrajinci dovedli si zachovati svoji odlišnou lidovou kulturu v té neporušenosti, jak na Ukrajině vidíme, musíme vždy počítat i se zvláštní psychologií toho lidu, se zvláštní jeho mentalitou, jež se nemůže pak nejevit i ve věcech politických. A tu bylo nejrozhodnějším poznání, znalcům ukrajinské písně ne ovšem nové, že ukrajinský zpěv jest nám Čechům tak blízký, jako zpěv žádného jiného národa, ani slovanského. Kořeny toho pak jsou ovšem zase hlubší: jest velká příbuznost mezi lidovou mentalitou naší a ukrajinskou, jak v její ryzí demokratičnosti, tak v její touze zachrániti svéráz svého národního života proti vrstvě vládnoucí.“ Tato slova mají význam, sahající daleko i mimo hudební oblast, a podávají charakteristiku vztahů obou národů, českého a ukrajinského.
Velikou, stálou, dlouholetou zásluhu o pěstování slovanské myšlenky a česko-ukrajinských styků měl Slovanský přehled a jeho redaktor Adolf Černý, který se dovedl udržeti na výši objektivity a stejné přízně ke všem slovanským národům a jejich kultuře a který věnoval i ukrajinskému národu svou pečlivou pozornost a přízeň. Černý měl vždy volné místo pro ukrajinské spisovatele, ku př. pro článek Ivana Franka o ukrajinsko-české vzájemnosti, a věnoval Frankovi pod svým básnickým jménem Jan Rokyta krásnou jubilejní báseň Uvítání. Ve stopách A. Černého jde Slovanský přehled i v dnešní době pod vedením A. Frinty a J. Slavíka.
Důstojně se ve svých sympatiích k národu ukrajinskému a v chápání jeho snah radí ke Karlu Havlíčku Borovskému a Františku Palackému velká postava T. G. Masaryka. Jeho poměr k ukrajinskému národu byl diktován jeho positivní filosofií, jeho sociologickými názory i jeho ideologií v záležitostech národních. Jako bojovník za svobodomyslné snahy svého národa chápal vždy i snahy národa ukrajinského, což projevoval jak slovem, tak i činem, mezi jiným za své činnosti v rakouském parlamentě. Roku 1908, několik dní před t. zv. neoslavistickým sjezdem v Praze, jehož se Ukrajinci nezúčastnili, protože jim nebyla zajištěna úplná rovnoprávnost, zorganisoval T. G. Masaryk s prof. Fr. Drtinou kongres slovanské pokrokové mladé generace, na němž ukrajinské delegaci bylo zajištěno náležité postavení. Ukrajinskému problému poskytoval Masaryk rád místo ve svém orgánu Čas. V době secesse ze lvovské university roku 1902 přes 500 ukrajinských studentů, dotčených v národních citech, nalezlo pohostinské přijetí u českého národa. Velká část této mládeže docházela do přednášek prof. Masaryka, které se nezapomenutelně zapsaly v jejich duši. Není tu možno obšírně hovořit o poměru tohoto velikého Čecha k ukrajinskému problému. Této otázce věnována je obšírná monografie H. V. Bočkovśkého, uvedená v bibliografii.
I ve světových událostech, které se počaly r. 1914, česko-ukrajinské styky měly ráz vzájemného porozumění a přispěly k vzájemnému poznání. Tehdy se velká část emigrace haličské a přidněpranské dostala na území bývalého Československa, mezi jiným také výkvět ukrajinské akademické mládeže. Té bylo laskavostí zdejší vlády dovoleno a také hmotnými podporami umožněno, aby se dala zapsat na vysoké i jiné školy a mimo to bylo přízní presidenta T. G. Masaryka autoru tohoto pojednání dovoleno, aby zorganisoval Ukrajinskou volnou universitu v Praze a této důležité instituci byla udělena státní podpora. Ukrajinská volná universita vydala celou řadu vědeckých prací a vychovala novou ukrajinskou generaci, z níž se část vrátila do rodné země, část odešla jako přátelé českého národa na Podkarpatskou Rus, část zůstala a nalezla uprostřed českého a slovenského národa svou druhou vlast. Kromě Ukrajinské volné university rozvíjely delší dobu svou užitečnou činnost Ukrajinská zemědělská akademie v Poděbradech a Ukrajinský pedagogický ústav. Pěkně se rozvíjí i ukrajinské gymnasium, založené v Řevnicích a nyní v Modřanech zestátněné. Karlově universitě, na níž T. G. Masaryk původně působil, patří v dějinách česko-slovensko-ukrajinských styků vůbec význačné místo. Od 14. století, jak bylo řečeno již výše, nalézala tu ukrajinská akademická mládež útulek, vědeckou výchovu a spojení se západoevropskou kulturou. Doba moderní tu znamená ovšem veliký pokrok. Již před válkou věnovala velká část profesorů Karlovy university pilnou pozornost tématům bezprostředně spojeným s ukrajinskou filologií nebo příbuzným oblastem. Stačí uvést jména Fr. Pastrnek, J. Máchal, J. Polívka, L. Niederle, K. Kadlec, J. Bidlo. Události svrchu uvedené a příchod ukrajinské mládeže po světové válce do Prahy posílily význam Karlovy university pro Ukrajince tím spíše, že vláda dovolila ukrajinským studentům studovati současně na české a ukrajinské universitě. Roku 1926 byla zřízena na Karlově universitě stolice ukrajinského jazyka a literatury a obsazena ukrajinským profesorem Kolessou. Téhož roku byl pozván prof. D. Dorošenko k pravidelným přednáškám o ukrajinských dějinách a současně byl zřízen na filosofické fakultě i lektorát ukrajinštiny. Vedle toho se ovšem i čeští profesoři zabývají dále tématy ukrajinskými. Setkáváme se proto v českých vědeckých časopisech hojně s články, týkajícími se věcí ukrajinských. Platí to zejména o časopisu Slavia, který otiskuje příspěvky, psané v různých jazycích slovanských, a také příspěvky, psané ukrajinsky, o Slovanském ústavu, a o Sboru pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Kromě Karlovy university obírají se ovšem i jiné vysoké školy české a jejich profesoři vědeckými otázkami, týkajícími se ukrajinského národa, a vychovali již početnou mladou ukrajinskou generaci. Je tu třeba zvlášť upozorniti na pražskou konservatoř, která poskytla vyšší hudební vzdělání celé řadě významných ukrajinských skladatelů, mezi nimiž jest uvést především Vasyla Barvinśkého, ředitele vysokého hudebního ústavu ve Lvově.
K velkým kulturním vymoženostem, které mají význam i pro Ukrajince, patří Slovanská knihovna, jež je umístěna v Národní a universitní knihovně v Praze a v níž je celý oddíl ukrajinský. Kromě toho zorganisovaný byl cenný ukrajinský archivní kabinet pod vedením prof. J. Slavíka. Také do Slovanského ústavu, důležitého střediska slavistického, byla zvolena celá řada ukrajinských učenců.
V Praze se vyvinuly důležité ukrajinské organisace, mezi nimi Historicko-filologický spolek a Ukrajinské museum osvobozovacího boje. Před důležitým úkolem stojí i nedávno v Praze založený spolek Česko-ukrajinská vzájemnost.
Alexander Kolessa
Přes Rus-Ukrajinu vedla z české země starodávná cesta na východ, jíž vzpomínají arabští cestovatelé už v 10. století. Čeští obchodníci putovali do Kyjeva a jiných staroukrajinských středisk, poznávali ukrajinský národ a jeho kulturu a přinášeli i své kulturní vlivy, které sahají do prvních dob křesťanství v tomto území. Církev a zvláště slovanské bohoslužby byly silným činitelem vzájemného sblížení. Soustavný výklad o tom je podán na jiných místech tohoto sborníku, takže tu stačí připomenout jen jednu charakteristickou skutečnost. Od 11. století byly známy a rozšířeny na Ukrajině životopisy českých svátých Václava a Ludmily a s jejich jmény, převzatými do řecko-ukrajinského kalendáře, se tu setkáváme po celou řadu dalších století. Naopak zase v starém klášteře sázavském byla uctívána památka ukrajinských světců Borise a Hliba.
Po potlačení slovanské bohoslužby v českých zemích nabyl důležitosti fakt, že slovanská bohoslužba řeckého ritu i církevní slovanské knihy byly všeobecně užívány v sousedních, nejlépe Čechům známých ukrajinských zemích a že odtud pocházely nejčastěji slovanské knihy i jejich pisatelé, kteří se v Čechách objevovali. Proto byly církevněslovanské knihy, jejich jazyk i abeceda, v nichž byly psány, v podvědomí tehdejších Čechů spojovány s Rusíny. Tak na př. na pergamenovém listě velkého latinského rukopisu, zvaného Gigas librorum nebo Codex diabolicus, který byl původně chován v benediktinském klášteře v Břevnově a v 17. století byl Švédy odnesen z královského hradu pražského na sever, je pod cyrilskou částí slovanského azbukovníku podpis opata Diviše cyrilicí a poznámka Alphabetum Ruthenorum. Za Rusína označuje na počátku 14. století kronika Dalimilova dokonce sv. Methoděje („Ten arcibiskup Rusín bieše, mšu svú slovansky slúžieše“).
Po kultuře církevněslovanské bylo časově druhým sbližovacím momentem mezi zeměmi českými a ukrajinskými hnutí husitské. Slovanská liturgie a Písmo svaté, přijímání pod obojí, bližší styky mezi duchovenstvem a věřícími, ženatí kněží jakož i některé demokratické řády církevní organisace sbližovaly husitství s církví pravoslavnou a později s řeckokatolickou církví ukrajinských zemí. Tyto vzájemné styky zajímavě osvětluje místo z dopisu latinského biskupa Z. Oleśnického papežskému legátu na basilejský koncil o knížeti Svidrigajlovi, který se stýkal s Tábory: Non tantum timendum erit ab una parte de hereticis Bohemiae, sed magis ab hereticis et scismaticis Ruthenis fidem Graecorum sectantibus, qui inter se videntur de multis articulis, videlicet communione utriusque speciei, paupertate cleri et aliis multis superstitionibus concordare cum Bohemis, et sunt unius idiomatis. Protektorkou husitů byla mezi jinými královna Soňka z rodu ukrajinských pravoslavných knížat Holšanských, čtvrtá manželka krále Jagajla a matka králevice Vladislava. Vynikající význam pro sblížení mezi českými a ukrajinskými zeměmi měla pražská Karlova universita, na které bylo nemálo posluchačů, nazývaných Rutheni, a při níž byla na začátku 15. století zřízena kolej pro akademickou mládež z litevsko-ukrajinských zemí. Ukrajinští odchovanci Karlovy university rozšiřovali v rodném kraji slávu české kultury a popularisovali jméno Jana Husi a jeho učení. Husitství mělo velký vliv na organisaci ukrajinského měšťanstva a především církevních bratrstev v západoukrajinských oblastech. Prof. Hruševśkyj s poukazem na české pravzory správně nazíývá Lvov koncem 15. století a později v 16. století ukrajinskou Prahou a kozáctvo paralelou k Božím bojovníkům.
Významný úkol připadl českým vzorům také v dějinách ukrajinského překládání bible. O překladu Skorynově, tištěném počátkem 16. století v Praze, podali tu výklad již autoři jiní. Bible Skorynova a česká bible z r. 1506 měly velký vliv na ukrajinské překlady Sv. písma v 16. století, zvláště na Peresopnické evangelium z r. 1556 — 61. Uvedená česká bible zanechala bezprostřední stopy svého vlivu v bibli Vasyla Zuhačevyče z Jaroslavě z r. 1568 a v evangeliu Tjapinského z r. 1570, jakož i v několika rukopisných evangeliích ze 16. a 17. století.
Jak ukazuje novější bádání prof. A. Jakovleva a částečně i akademika prof. Vasylenka, sahá expanse české kultury i do oblasti ukrajinského práva. To mělo v minulosti svou hlavní oporu v Ruské Pravdě knížete Jaroslava z 11. století, která jest nejstarší juridickou památkou slovanskou a má své analogie v některých normách a ustanoveních práva staročeského. Později však se projevily v památkách práva litevsko-ukrajinského státu velice zřejmé a názorné vlivy práva českého, zvláště Zřízení zemského z r. 1500. Tyto vlivy vidíme v obsahu i jazyku t. zv. Litevského statutu v redakcích z r. 1529, 1566 a 1588, v Litevském procesu a v Litevské metrice. I o tom bylo již pojednáno na jiných místech sborníku.
České vlivy a česko-ukrajinská vzájemnost projevily se i ve sféře folkloru. Z nejstarších projevů těchto styků vzpomeneme ukrajinské národní písně o vojevodovi Štěpánovi, která se začíná slovy: Dunaj u, Dunaj u, čemu smuten tečeš? Tato píseň se uchovala v mluvnici Jana Blahoslava z r. 1571. Zapsal ji Blahoslavův přítel Nikodém v západní části jižního Podkarpatska, ve vesnici Benátkách u Bardějova.
Do ukrajinských zpěvníků silně pronikají české náboženské písně, zvláště písně z bratrských kancionálů, jako byly Písně chval božských z počátku 16. století i pozdějších. Jejich vlivy, a to i v podobě nepatrně změněných českých textů, nacházíme především v náboženských písních západní části jižního Podkarpatí. Svědčí o tom názorně sbírka, nazvaná F. Tichým Moskevský zpěvník podle místa, kde se nyní rukopis tohoto zpěvníku chová. Není to sbírka písní moskevských, nýbrž podkarpatských, ze začátku 18. století. Jmenovaný vydavatel poukazuje k tomu, že ze 183 písní tohoto sborníku, mezi nimiž jsou i písně světské, je 22 písní českého nebo slovenského původu, jež se tam dostaly především ze slovenského sousedního území. Některé z těchto písní pronikly až na jih do Bačky, kde žijí ukrajinští kolonisté, jejichž předkové tam přišli v době Marie Terezie ze slovensko-ukrajinského pohraničí. Tam zvláště ve zpěvníku Jury Bindase pronikly i písně původu slovenského. Nemálo písní, obsažených v uvedených sbornících, nalézáme v několika nevydaných ještě rukopisných zpěvnících z Podkarpatí, z nichž dva jsem tam nalezl v horských chýších. Některé z těchto písní se dostaly i do nejpopulárnějšího ukrajinského sborníku náboženských písní, do Bohohlasnyka Počajevského z r. 1790 i do pozdějších jeho vydání. I v některých podkarpatských zápisech písní, uveřejněných Lučkajem, Holovackým, Hnatjukem a j., nacházíme ozvěny českých neb slovenských folklorních vlivů.
Je se tu třeba zmíniti i o prvních zápisech melodií ukrajinských národních písní, které uveřejnil Čech Jan Práč ve sbírce, vydané v Petrohradě roku 1790 a potom ještě častěji pod názvem Sobranije russkich narodnych pjesen.
Že se na Ukrajinu dostaly také české verse západoevropských legend, povídek, románů a apokryfů a že se tam v 17. a 18. století čtly v domácím zpracování, bylo pověděno již na jiném místě a v jiné souvislosti. Zmínky si také zaslouží, že z počátku století 18. máme pozoruhodné vzpomínky na cestu po Ukrajině r. 1708 — 09 a o bitvě pod Poltavou od Slováka Daniela Krmana, který byl vyslancem u švédského krále Karla XII.
Na cesty zcela nové se dostávají vzájemné styky Čechů, Slováků a Ukrajinců národním obrozením českým na konci století 18. a v první polovici století 19., neboť buditelé čeští a slovenští se dostali brzo do styku s kulturními pracovníky ukrajinskými. Měli potom přední úlohu v obrození ukrajinské literatury a ukrajinského národa v západoukrajinských zemích, které náležely k rakousko-uherskému státu, a projevili důležité známky svého vlivu i v literatuře přidněpranské Ukrajiny v rámci státu ruského.
Význačné místo připadlo na tomto poli J. Dobrovskému. Udržoval buď bezprostředně neb nepřímo, zvláště prostřednictvím V. F. Durycha, styky s významnými haličsko-ukrajinskými činiteli a měl vliv na gramatické práce celé řady haličských učenců. S pomocí V. F. Durycha obdržel od Jeronýma Striljeckého ve Vídni kremenecké přepracování gramatiky M. Smotryckého a důležité zprávy o knihách, uložených v mukačevské knihovně biskupa Bačinského. Prostřednictvím Kopitarovým vešel Dobrovský do písemného styku s přemyšlským učencem, autorem gramatiky Ivanem Lavrivským. O starých ukrajinských tiscích i jiných filologických a literárních záležitostech se informoval u učeného basiliánského ihumena O. Varlaama Kompanevyče. Dobrovský znal krakovské vydání bible Švapolta Fiola z r. 1491, zajímal se živě o Ostrožskou bibli z r. 1581, pražskou bibli F. Skoryny (1517 — 19) a jeho Apoštolář z r. 1525, a zvláště o gramatiku M. Smotryckého. Znal také a citoval celou řadu staroukrajinských památek, počínaje Sborníky Svjatoslava z r. 1073 a 1076- O ukrajinském národě, zvláště o kozácích, informoval Dobrovský své krajany v Slavíně r. 1806 překladem odstavce ze znamenitých v té době Englových Dějin Ukrajiny a ukrajinských kozáků z r. 1796 v článku Kozáci — Ukrajinci. Zájem o jižní Podkarpatsko projevil statí o marmarošských Ukrajincích, které nazývá Rusnjáky, a zanechal po sobě sbírku ukrajinských národních písní, vydanou teprve r. 1923 prof. V. A. Francevem. Věnoval plnou pozornost průkopnickému dílu J. Kotljarevśkého Eneida a považoval tuto báseň za důležitý příspěvek k poznání maloruského (ukrajinského) jazyka.
Protože se Dobrovskému nepodařilo, jak zamýšlel, poznati jazyk lidový na místě v ukrajinských zemích, neurčil vhodného samostatného místa ukrajinskému jazyku ve své systematice slovanských jazyků. Studoval však s největší pozorností staroukrajinské jazykové a literární památky, vytýkal v nich rozhodující význam církevně-slovanského jazyka, zajímal se o tvořivost ukrajinského lidu, projevující se i novějšími literárními pracemi, a dosáhl takové autority, že zvláště svými Institutiones (1822) měl velký vliv na autory haličských gramatik a gramatických studií, na Iv. Lavrivského, Jak. Holovackého, Mych. Lučkaje („in slavica ductorem meum fuisse Dobrovskyum, quem sequi gloriae mihi duco“), O. Lozynského, Os. Levyćkého, A. Dobrjanského a j. Podával jim příklad vědeckého badání a někdy a contrario je povzbuzoval k samostatné práci a k odchylným novým výsledkům, jak to vidíme na př. u Ivana Mohylnyćkého, autora význačných gramatických prací (na př. Gramatiky z r. 1823), který když hájí samostatnost ukrajinského jazyka proti velkoruskému, se omlouvá, že někde se odvážil míti jiný názor než Dobrovský. Vliv Dobrovského vidíme i u otce obnovené haličské literatury M. Šaškevyče, který při obhajobě kyrilské azbuky proti latinské abecedě se odvolává na autoritu Dobrovského.
Čeští a slovenští přední spisovatelé-buditelé, jako P. J. Šafařík, Jan Kollár, Karel Havlíček Borovský, F. L. Čelakovský, Fr. Palacký a jiní měli nejen velký vliv na literární a národní probuzení ukrajinského národa v Haliči, obzvláště na literární činnost M. Šaškevyče, J. Holovackého a J. Vahylevyče, nýbrž i na slavofilskou ideologii a literami směry význačných spisovatelů Ukrajiny nad Dněprem. Mnoho dokumentů k dějinám těchto styků ještě není uveřejněno, cenné příspěvky k objasnění tohoto tématu byly však publikovány zvláště v materiálech a bádáních Iv. Bryka, K. Studynského, M. Teršakovce a v celé řadě vědeckých spisů českých badatelů, které budou dle možnosti uvedeny dále. Významná úloha připadla tu zvláště Pavlu Jos. Šafaříkovi. Byl v bezprostředních stycích s celou řadou ukrajinských spisovatelů v Haliči, dopisoval si již na začátku třetího desítiletí 19. století s Iv. Mohylnyckým, Iv. Vahylevyčem a Jak. Holovackým a dostával od nich cenný materiál a články z oblasti ukrajinské ethnografie, folkloru, paleografie a j. Materiálu takto získaného užil ve svém Slovanském Národopise a články uveřejňoval v Časopise Českého Musea, který nejen v této době byl hlavním orgánem česko-ukrajinských styků, nýbrž i podnes jim věnuje vedle Slovanského Přehledu velikou pozornost. Přehled jmen a spisů, věnovaných v Musejníku ukrajinské thematice, který nám podává P. Bohackyj, stačí sám o sobě to potvrdit. Šafaříkova díla byla známa M. Lučkajovi, J. Lozynskému a jiným badatelům ukrajinské národnosti a sloužila jim jako důležitý pramen znalosti slovanského světa. O Šafaříkově významu pro východní Ukrajinu budeme mluviti dále. Nemenší důležitost měla v dějinách obrození haličské Ukrajiny díla Jana Kollára. Kollár se znal osobně s některými ukrajinskými spisovateli, na př. s J. Holovackým, který byl nadšen jeho ideami a šířil v Haliči Kollárova díla, zvláště jeho Slávy dceru. Toto básnické dílo mělo vliv na Mark. Šaškevyče, zvláště na vytvoření jeho slovanské ideologie. Tento vliv projevil se zřejmě v Šaškevyčově básni Upomínka (Zhadka), která jest ozvěnou Předzpěvu k Slávy dceři. Na titulním listě Rusalky Dnistrové z r. 1837, této vlaštovky obrození haličské Ukrajiny, čteme motto z Kollárovy Slávy dcery, a v předmluvě k národním písním uvádí Šaskevyč motto z Kollárova Ohlášení zpievanek. Tyto citáty o potřebě pilné práce a o významu národních písní byly programovými ideologickými hesly národního obrození i pro haličskou Ukrajinu. Ve sbírce Rusalka Dnistrovaja uveřejňuje M. Šaškevyč také své překlady z Králodvorského rukopisu, Kytice, Jelen a Žežulice. Vidíme tedy, že vliv českých buditelů a českého romantismu na genesi Rusalky Dnistrové má veliký význam.
Bezprostřední vliv na Šaškevyče měl Jan Pravoslav Koubek, který žil mezi r. 1830 — 36 v haličské Ukrajině, kde jednak seznamoval Šaškevyče a jeho přátele Vahylevyče a Holovackého s českými literárními pracemi, jednak informoval českou veřejnost o ukrajinském národu. Vyjadřoval se o něm s velkou láskou a zdůrazňoval samostatnost ukrajinské řeči a její blízké příbuzenství s řečí českou. Znal ukrajinský jazyk, sbíral ukrajinské lidové písně a více než 200 jich ze sbírek svých, Holovackého a Vahylevyče přeložil do češtiny. Stejnou úlohu měl i Karel V. Zap, který věnoval celou řadu článků v Časopise Českého Musea ukrajinskému národu v Haliči, jeho písemnictví a lidové tvořivosti. Ozvěnu jeho upřímné sympatie k ukrajinskému národu vidíme především v jeho knížce Cesty a procházky po Haličské zemi (Praha, 1844). Zap přeložil také do češtiny několik povídek P. A. Kuliše a vydal je r. 1845. Byl prvním informátorem Karla Havlíčka Borovského za jeho pobytu ve Lvově v r. 1842 a zprostředkovatelem mezi ním a haličskoukrajinskou veřejností. O navázání přátelských česko-ukrajinských styků přičinili se kromě Zapa i čeští spisovatelé Dundr a Rittersberger, kteří žili nějakou dobu v Haliči. Důležitý výklad o významu těchto českých spisovatelů pro ukrajinsko-českou vzájemnost podal prof. Jiří Horák.
Významné místo v dějinách ukrajinsko-českých styků náleží zvláště Karlu Havlíčku Borovskému. Ve své stati Slovan a Čech z r. 1846 vyslovil v Pražských Novinách tato památná slova: „Malorus — Ukrajina jest ustavičná kletba, kterou sami nad sebou vyřkli Poláci a Rusové“, a další odůvodnění těchto slov končí takto: „Tak se na Polsku a na Rusku mstí potlačená svoboda Ukrajiny.“ Celá tato znamenitá stať a mnoho jiných jest prodchnuta vřelou sympatií k ukrajinskému národu a k jeho svobodymilovným snahám. Havlíček správně poznamenává, že ukrajinský jazyk jest od ruského jazyka tak vzdálen, jako český od polského. Stejným duchem jest prodchnut článek z r. 1848 v Národních Novinách, v němž Havlíček srovnává postavení ukrajinského národa s nedávným ještě postavením národa českého, projevuje víru v krásnější budoucnost tohoto národa a radí Čechům jménem vlastních svobodomyslných snah, aby podali pomocnou ruku Ukrajincům, kteří jsou, jak praví, v každém ohledu, i v jazyku i v obyčejích i v historii samostatný slovanský kmen. Za svého pobytu v Haliči a v Rusku seznámil se Havlíček osobně s několika ukrajinskými spisovateli, především s Holovackým a O. M. Bodjanským, a v značné míře pod jejich vlivem věnoval velikou pozornost národní tvořivosti ukrajinského lidu. Z ukrajinských dějin si vybral také téma a základ pro svou znamenitou satirickou a parodistickou báseň Křest sv. Vladimíra. Tuto báseň a celou řadu jiných děl Havlíčkových přeložil do ukrajinštiny Ivan Franko a věnoval ji Masarykovi, který nejlépe dovedl oceniti Havlíčkovu tvůrčí schopnost a jeho ideje. Havlíčkova nezvratná, neúnavná a rozhodná obrana samostatnosti ukrajinského národa a jeho osvobozovacího úsilí je jeden z nejsvětlejších zjevů v dějinách česko-ukrajinské vzájemnosti.
Slovem i dílem dokázali své přátelství k ukrajinskému národu velicí vůdcové Čechů F. Palacký a F. L. Rieger. František Palacký zdůraznil již r. 1830 v Časopisu Českého Musea samostatnost ukrajinského národa a jeho jazyka na území, sahajícím od uherského Podkarpatska až ke Kubáni. Celou silou své výmluvnosti hájili Palacký a Rieger ukrajinské záležitosti proti úskokům a útokům protivníků na slovanském sjezdu v Praze r. 1848 a na říšském sněmu v Kroměříži r. 1848 — 49. Obě tato shromáždění, a zvláště slovanský sjezd v Praze, jehož duší byl Šafařík, byly velikou manifestací ukrajinsko-českého sbratření, což nalezlo vřelý ohlas v českém tisku, zvláště v Havlíčkových Národních Novinách. Nezapomenuto tehdy v Praze ani porobených ukrajinských bratří na Podkarpatské Rusi, kteří hynuli v maďarském jhu. Správně poznamenává Fl. Zapletal, že slovanský sjezd v Praze, který shromáždil duševní elitu českou, slovenskou a jiných slovanských národů, uznal Ukrajince (Rusíny) za samostatný národ, ujal se jejich potlačované řeči, vytyčil požadavky o jejím užívání ve školách, v úřadech, ve veřejnosti a v literatuře, a tak zdůraznil i politický význam ukrajinského národa.
Zlatá Praha a slovanský sjezd v Praze zanechaly hluboký dojem v delegátech haličské Ukrajiny a posílily jejich národní sebevědomí. Český způsob organisace a český boj za práva národní se staly pro haličské Ukrajince na dlouhá desetiletí vzorem. Srdečné přijetí ukrajinských delegátů v Praze na slovanském sjezdu a příznivé a odhodlané postavení, které zaujali k ukrajinské otázce čeští vůdcové, nalezly vřelý ohlas na haličské Ukrajině a sjezd haličsko-ukrajinských učenců v r. 1848 se usnesl se zápalem na poctě Šafaříkovi, Palackému a Havlíčkovi.
Přirozeně, že nejživěji a nejsilněji se projevily české a slovenské vlivy i ukrajinsko-česko-slovenská vzájemnost mezi Ukrajinci haličskými, kteří patřili spolu s Čechy a Slováky do téhož rakousko-uherského státu. Avšak živý ohlas nalezlo literární hnutí Čechů a Slováků i ve východních ukrajinských zemích a především na universitách v Charkově a v Kyjevě, které se svého času staly středisky slavofilských ideí. Vřelými propagátory těchto slovanských styků byli především ukrajinští spisovatelé Ambrož Metlynśkyj, M. Kostomarov a Osyp Bodjanskyj. Z českých spisovatelů těšili se zvláštní pozornosti Čelakovský, Kollár a Šafařík. Několik básní Fr. Lad. Čelakovského, který již ve své sbírce slovanských národních písní z r. 1822 uveřejnil také několik písní ukrajinských, přeložil do ukrajinštiny Ambrož Metlynśkyj a vydal je r. 1839 ve své charkovské sbírce nazvané Dumky, pisni ta šče deščo (Dumky, písně a všelicos) pod názvem Ozvěna z Čechie. Čelakovský byl také Metlynskému vzorem pro několik jeho básní, báseň Požár Moskvy byla napsána pod vlivem Veliké panychidy Čelakovského. V uvedené sbírce uveřejňuje Metlynśkyj také své překlady z Králodvorského rukopisu a jeden sonet z Kollárovy Slávy dcery a v oddíle Ozvěna ze Slovenska podává překlady 9 slovenských písní, při čemž podotýká, že vydány byly Kollárem v Praze a Sreznevským v Charkově. Čelakovský se Metlynśkému odvděčil tím, že přeložil několik jeho básní do češtiny a uveřejnil je r. 1842 v Časopise českého musea pod názvem Z anthologie maloruské.
Důležitou úlohu v dějinách slovanské vzájemnosti na Přidněpranské Ukrajině měl P. J. Šafařík. Jeho díla překládal do velkoruštiny Ukrajinec Osyp Bodjanskyj. R. 1837 vyšly v Praze Šafaříkovy Slovanské starožitnosti a již r. 1837 a 1838 vychází překlad Bodjanského s předmluvou, ve které překladatel s nadšením zdůrazňuje cenu této knihy pro slovanský svět. R. 1842 vydává Šafařík v Praze svůj Slovanský národopis a již r. 1843 vychází v Moskvě překlad tohoto spisu do velkoruštiny zase z pera Bodjanského s vřelou předmluvou. Bodjanskyj byl již od r. 1836 v korespondenci se Šafaříkem, a r. 1837 se s ním seznámil osobně v Praze. Styky mezi ním a Šafaříkem byly od počátku dobré a srdečné. Šafařík všude připravoval Bodjanskému cestu v jeho vědeckých studiích a Bodjanskyj uměl oceniti Šafaříka i jako učence, i jako člověka. Ve své korespondenci se zápalem praví o Šafaříkovi, že je pro něho celou akademií. Také pro Šafaříka bylo toto přátelství cenné. Bodjanskému vděčí za nemálo důležitých informací z oblasti ukrajinského jazyka, ethnografie, folkloru a dějin východního Slovanstva. Navrátiv se z cesty po slovanských zemích do Moskvy, zůstával Bodjanskyj pod bezprostředním vlivem Prahy. „Zdejší profesor slovanských jazyků J. M. Bodjanskyj vybral si k přednášení v tomto, nyní minulém školním roce mluvnici českou, Slovanské starožitnosti a Národopis Šafaříkův, tedy samé české věci,“ tak psal r. 1843 Karel Havlíček Borovský ve zvých Obrazech z Rus a v dopisu Zapovi. Zajisté především Bodjanskyj mohl obrátiti pozornost Ševčenka, Kostomarova, Kuliše a jiných ukrajinských spisovatelů na Šafaříka, na jeho díla, na českou literaturu a české dějiny.
Slovanské vlastenecké hnutí českého národa, slovanský sjezd v Praze r. 1848, slávofilská literatura a především Kollárova Slávy dcera a spisy Šafaříkovy a Čelakovského měly nesporně velký vliv na Bratrstvo sv. Cyrila i Methoděje, které se zorganisovalo v r. 1845 — 46 v Kyjevě a v němž měli přední úlohu Kostomarov, Ševčenko a Kuliš. Účelem Bratrstva bylo zřízení veliké demokratické federace slovanských národů. Hlavní body programu a stanov, načrtané Kostomarovem, byly tyto: duchovní a státní sjednocení Slovanů jest pravým určením, k němuž Slované mají směřovat; při federativním sjednocení každé slovanské plémě má míti svou samostatnost; takovými plemeny jsou Jihorusové (Ukrajinci), Severorusové s Bělorusy, Poláci, Češi se Slováky, Lužičané, Srbové s Korutanci a Bulhaři; každé plémě má míti národní vládu a svůj sněm, a zachovávati svrchovanou rovnost občanů; vláda, zákonodárství, právo vlastnické a osvěta u všech Slovanů mají být založeny na svatem náboženství Kristově; při plné rovnosti mají býti vzdělání a čistá mravnost podmínkou vládnutí; má býti zřízen obecný slovanský sněm z představitelů všech slovanských národů. Bratrstvo se snažilo odstranit všeliké plemenné a náboženské nepřátelství, zrušit nevolnictví a rozšířit všeobecnou vzdělanost. V stanovách Bratrstva vidíme vrcholy slovanské ideologie, ke kterým se povznesla slovanská myšlenka ve svém historickém vývoji.
V takovém zájmu o český národ, jeho kulturu, dějiny a jeho osvobozovací snahy jsou kořeny i genese Ševčenkovy básně J. Hus. Tato báseň a její předzpěv — toť jedno z nejvýznamnějších básnických děl ve světové literatuře o velikém českém mučedníku, toť nejsvětlejší projev ukrajinsko-českých kulturních styků, nejsilnější básnická emanace slovanské ideologie, která oživovala členy kyjevského Cyrilo-Metodějského bratrstva. Tato znamenitá báseň věnována jest v nadšeném předzpěvu P. J. Šafaříkovi (Poslanije slavnomu P. J. Šafarykovy, 1845). Z toho poslání vysvítá, že hlavní pramen Ševčenkova slovanoznalství byly spisy Šafaříka, jenž podle jeho slov nedal utonout slovanské pravdě v německé hlubině a svedl slovanské řeky do jednoho slovanského moře. Svou apostrofu končí Ševčenko vřelým přáním, aby si Slované byli dobrými bratry a aby se pro věčný mír a slávu stali věrnými syny slunce pravdy podle vzoru velkého kacíře kostnického. Tato Ševčenkova slova — toť skoro celý program ukrajinského slavofilství; ona svítila na další cestu tomuto hnutí.
Ve fotografické reprodukci autografu této Ševčenkovy básně čteme v dopise Ševčenkova přítele Vasyla Bilozerśkého, že Šafařík při čtení tohoto Poslání Ševčenkova z vděčnosti plakal. I český národ se ovšem Ševčenkovi odvděčil. V Praze vyšlo v tiskárně Grégrově dvousvazkové, v té době nejúplnější vydání Ševčenkova Kobzara, v němž jsou obsaženy i básně politické. Stalo se to roku 1876, kdy v Rusku vydán byl carským úkazem rozsudek smrti nad ukrajinskou řečí a literaturou. Vedle toho dosvědčuje řada překladů Ševčenkových děl do češtiny a českých literárních prací o něm, jak vysoce si český národ cení velkého pěvce ukrajinského.
V padesátých a šedesátých letech 19. století našla ukrajinská historická minulost živý ohlas v českém písemnictví zvláště v dílech Jos. Václava Friče. Tento nadšenec pro svobodu zdramatisoval Gogolova Tarase Bulbu (1857) a zvláštní pozornost věnoval poltavské bitvě r. 1709, kterou srovnává s katastrofami na Kosově poli a na Bílé hoře, a hrdinovi osvobozovacího boje Iv. Mazepovi. Fričovo drama Ivan Mazepa, vydané v Praze r. 1865 a hrané r. 1874, nalezlo právě pro svou osvobozenskou ideu pochopení u českého národa. Jan Neruda je nazývá dumou nad hrobem volné Ukrajiny a prof. Jiří Horák o něm praví: „V Čechách, klasické zemi bojů za samostatnost a sebeurčení, projevil se s jeviště souhlas s ideály ukrajinských autonomistů, protest proti carskému despotismu, soucit s tragickou obětí velikého podniku.“
Mimo T. Ševčenka, Iv. Franka a zmíněných už jiných spisovatelů byly přeloženy z ukrajinštiny do češtiny vybrané spisy M. Kocjubynśkého, O. Kobyljanśké, M. Jackova, O. Oleśe, V. Vynnyčenka a jiných. Z českých spisovatelů, kteří překládali díla ukrajinských autorů do češtiny, nejvýznačnější místo zaujímá Růžena Jesenská, jež vydala svazek překrásných překladů z Ševčenka a přeložila nemálo děl Iv. Franka, Leśi Ukrajinky a j. Z ukrajinských překladatelů básní českého písemnictví nejvíce se zasloužil na tomto poli Ivan Franko, který podal překlady z Karla Havlíčka Borovského, J. Nerudy, J. Vrchlického, J. S. Machara a jiných a napsal také celou řadu úvah o českých spisovatelích. Mnozí čeští spisovatelé věnovali zase naopak I. Frankovi svou kritickou pozornost a překládali do češtiny jeho povídky a básně: B. Sokolová (Na dně), Fr. Hlaváček (Boa constrictor, Ke světlu), V. Charvát (Dokud zvířata hovořila a vřelý úvod k překladu povídek). Také čeští slavističtí odborníci J. Máchal, J. Polívka, J. Horák a jiní ocenili práce tohoto významného ukrajinského spisovatele.
Nelze tu vypočítávati všechny živé literární styky mezi Čechy a Ukrajinci v nové době. Uvedu pouze ještě několik momentů z folkloru a jiných oblastí. Život ukrajinského lidu, zvláště jeho národní tvořivost, upoutávaly pozornost českých badatelů, jak bylo již řečeno, počínaje Čelakovským a Šafaříkem. Zvláště Havlíček Borovský, jak to ukázal prof. J. Horák, miloval ukrajinský lid a jeho bohaté lidové podání, pečlivě připravoval látku k obšírné studii o ukrajinských lidových písních a zůstavil po sobě důkladné a bohaté výpisky k ní. Jos. J. Hanuš, jenž byl v přátelských stycích s Holovackým, a K. J. Erben, který žil nějakou dobu v Haliči ve Lvově, využili ve svých mytologických bádáních v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých značnou měrou také ukrajinského folkloristického materiálu, ústního podání, bájí, pověr, pohádek, koled a jiných. Frant. Černý uveřejňuje v Praze roku 1862 ukrajinské národní písně pod názvem Osm maloruských národních písní. Roku 1885 vydává v Kyjevě Čech A. Jedlička veliký sborník ukrajinských národních písní s melodiemi. (O českých hudebnících a skladatelích v odvětví církevní hudby v Haliči v prvé polovině 19. století píše v příslušné studii dr. Fr. Steško.) Známý badatel o slovanské hudbě L. Kuba vydává roku 1889 svůj sborník písní pod názvem Slovanstvo ve svých zpěvech, ve kterém věnuje důležité místo i ukrajinským lidovým písním, které zčásti nebyly ještě uveřejněny. Český etnograf Fr. Řehoř věnoval značnou část svého života vědeckému bádání o ukrajinském lidu v Haliči, především o Huculech, a sebral veliké množství etnografického materiálu, který odevzdal Národnímu museu v Praze spolu s pěknou knihovničkou ukrajinských děl. Současně daroval svou nemalou knihovnu českých autorů spolku Prosvita ve Lvově, kde z ní čerpají Ukrajinci až dodnes své vědomosti o české kultuře.
R. 1919 navštívil Prahu ukrajinský pěvecký sbor Republikánská kapela z Kyjeva za vedení O. Košyče a jeho výkony se tu setkaly s hlubokým porozuměním. Svědčí o tom slova, která napsal při té příležitosti prof. Zdeněk Nejedlý v České Stráži (1919, č. 24): „Ukrajinský lid má svou zvláštní duši. Zpěv ukrajinský jest docela jiný než polský a než zpěv velkoruský. Jestliže Ukrajinci dovedli si zachovati svoji odlišnou lidovou kulturu v té neporušenosti, jak na Ukrajině vidíme, musíme vždy počítat i se zvláštní psychologií toho lidu, se zvláštní jeho mentalitou, jež se nemůže pak nejevit i ve věcech politických. A tu bylo nejrozhodnějším poznání, znalcům ukrajinské písně ne ovšem nové, že ukrajinský zpěv jest nám Čechům tak blízký, jako zpěv žádného jiného národa, ani slovanského. Kořeny toho pak jsou ovšem zase hlubší: jest velká příbuznost mezi lidovou mentalitou naší a ukrajinskou, jak v její ryzí demokratičnosti, tak v její touze zachrániti svéráz svého národního života proti vrstvě vládnoucí.“ Tato slova mají význam, sahající daleko i mimo hudební oblast, a podávají charakteristiku vztahů obou národů, českého a ukrajinského.
Velikou, stálou, dlouholetou zásluhu o pěstování slovanské myšlenky a česko-ukrajinských styků měl Slovanský přehled a jeho redaktor Adolf Černý, který se dovedl udržeti na výši objektivity a stejné přízně ke všem slovanským národům a jejich kultuře a který věnoval i ukrajinskému národu svou pečlivou pozornost a přízeň. Černý měl vždy volné místo pro ukrajinské spisovatele, ku př. pro článek Ivana Franka o ukrajinsko-české vzájemnosti, a věnoval Frankovi pod svým básnickým jménem Jan Rokyta krásnou jubilejní báseň Uvítání. Ve stopách A. Černého jde Slovanský přehled i v dnešní době pod vedením A. Frinty a J. Slavíka.
Důstojně se ve svých sympatiích k národu ukrajinskému a v chápání jeho snah radí ke Karlu Havlíčku Borovskému a Františku Palackému velká postava T. G. Masaryka. Jeho poměr k ukrajinskému národu byl diktován jeho positivní filosofií, jeho sociologickými názory i jeho ideologií v záležitostech národních. Jako bojovník za svobodomyslné snahy svého národa chápal vždy i snahy národa ukrajinského, což projevoval jak slovem, tak i činem, mezi jiným za své činnosti v rakouském parlamentě. Roku 1908, několik dní před t. zv. neoslavistickým sjezdem v Praze, jehož se Ukrajinci nezúčastnili, protože jim nebyla zajištěna úplná rovnoprávnost, zorganisoval T. G. Masaryk s prof. Fr. Drtinou kongres slovanské pokrokové mladé generace, na němž ukrajinské delegaci bylo zajištěno náležité postavení. Ukrajinskému problému poskytoval Masaryk rád místo ve svém orgánu Čas. V době secesse ze lvovské university roku 1902 přes 500 ukrajinských studentů, dotčených v národních citech, nalezlo pohostinské přijetí u českého národa. Velká část této mládeže docházela do přednášek prof. Masaryka, které se nezapomenutelně zapsaly v jejich duši. Není tu možno obšírně hovořit o poměru tohoto velikého Čecha k ukrajinskému problému. Této otázce věnována je obšírná monografie H. V. Bočkovśkého, uvedená v bibliografii.
I ve světových událostech, které se počaly r. 1914, česko-ukrajinské styky měly ráz vzájemného porozumění a přispěly k vzájemnému poznání. Tehdy se velká část emigrace haličské a přidněpranské dostala na území bývalého Československa, mezi jiným také výkvět ukrajinské akademické mládeže. Té bylo laskavostí zdejší vlády dovoleno a také hmotnými podporami umožněno, aby se dala zapsat na vysoké i jiné školy a mimo to bylo přízní presidenta T. G. Masaryka autoru tohoto pojednání dovoleno, aby zorganisoval Ukrajinskou volnou universitu v Praze a této důležité instituci byla udělena státní podpora. Ukrajinská volná universita vydala celou řadu vědeckých prací a vychovala novou ukrajinskou generaci, z níž se část vrátila do rodné země, část odešla jako přátelé českého národa na Podkarpatskou Rus, část zůstala a nalezla uprostřed českého a slovenského národa svou druhou vlast. Kromě Ukrajinské volné university rozvíjely delší dobu svou užitečnou činnost Ukrajinská zemědělská akademie v Poděbradech a Ukrajinský pedagogický ústav. Pěkně se rozvíjí i ukrajinské gymnasium, založené v Řevnicích a nyní v Modřanech zestátněné. Karlově universitě, na níž T. G. Masaryk původně působil, patří v dějinách česko-slovensko-ukrajinských styků vůbec význačné místo. Od 14. století, jak bylo řečeno již výše, nalézala tu ukrajinská akademická mládež útulek, vědeckou výchovu a spojení se západoevropskou kulturou. Doba moderní tu znamená ovšem veliký pokrok. Již před válkou věnovala velká část profesorů Karlovy university pilnou pozornost tématům bezprostředně spojeným s ukrajinskou filologií nebo příbuzným oblastem. Stačí uvést jména Fr. Pastrnek, J. Máchal, J. Polívka, L. Niederle, K. Kadlec, J. Bidlo. Události svrchu uvedené a příchod ukrajinské mládeže po světové válce do Prahy posílily význam Karlovy university pro Ukrajince tím spíše, že vláda dovolila ukrajinským studentům studovati současně na české a ukrajinské universitě. Roku 1926 byla zřízena na Karlově universitě stolice ukrajinského jazyka a literatury a obsazena ukrajinským profesorem Kolessou. Téhož roku byl pozván prof. D. Dorošenko k pravidelným přednáškám o ukrajinských dějinách a současně byl zřízen na filosofické fakultě i lektorát ukrajinštiny. Vedle toho se ovšem i čeští profesoři zabývají dále tématy ukrajinskými. Setkáváme se proto v českých vědeckých časopisech hojně s články, týkajícími se věcí ukrajinských. Platí to zejména o časopisu Slavia, který otiskuje příspěvky, psané v různých jazycích slovanských, a také příspěvky, psané ukrajinsky, o Slovanském ústavu, a o Sboru pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Kromě Karlovy university obírají se ovšem i jiné vysoké školy české a jejich profesoři vědeckými otázkami, týkajícími se ukrajinského národa, a vychovali již početnou mladou ukrajinskou generaci. Je tu třeba zvlášť upozorniti na pražskou konservatoř, která poskytla vyšší hudební vzdělání celé řadě významných ukrajinských skladatelů, mezi nimiž jest uvést především Vasyla Barvinśkého, ředitele vysokého hudebního ústavu ve Lvově.
K velkým kulturním vymoženostem, které mají význam i pro Ukrajince, patří Slovanská knihovna, jež je umístěna v Národní a universitní knihovně v Praze a v níž je celý oddíl ukrajinský. Kromě toho zorganisovaný byl cenný ukrajinský archivní kabinet pod vedením prof. J. Slavíka. Také do Slovanského ústavu, důležitého střediska slavistického, byla zvolena celá řada ukrajinských učenců.
V Praze se vyvinuly důležité ukrajinské organisace, mezi nimi Historicko-filologický spolek a Ukrajinské museum osvobozovacího boje. Před důležitým úkolem stojí i nedávno v Praze založený spolek Česko-ukrajinská vzájemnost.
Alexander Kolessa