České kulturní vlivy u Slovinců v době novější.
České kulturní vlivy u Slovinců v době novější.
Národnostní a politické poměry v Rakousku po r. 1848 dostaly jiný spád
než zamýšleli účastnici Slovanského sjezdu, ale pocit pospolitosti slovanských
národů, který byl v revolučních letech stupňován do nadšení, nezanikl ani
v době absolutismu a kruté reakce. Praha zůstala rakouským Slovanům nejen
básnickým snem, ale i vzorem a pobídkou v kulturním a politickém snažení.
Zejména jižní Slované viděli v Češích průkopníky, nejvyspělejší a nejodhodlanější
slovanský národ, který tvoří nejen most pro evropskou kulturu, nýbrž
i obrannou zeď proti rakouskému tlaku na jih a východ.
Slovinci cítili potřebu užší spolupráce s Čechy nejvíce. Jejich politické zápasy s Rakouskem a jejich kulturní úsilí se děly za stejných podmínek jako u Čechů, neboť ty nezvratně určovala osudem daná situace nejzápadnějších a nejpokrokovějších slovanských výsep. Ovšem Češi, početnější a silnější, bohatší na kulturní statky a politicky vyspělejší dávali iniciativu a byli vzorem. Stávalo se tak zejména v padesátých a šedesátých letech, kdy Slovinci začali po českém vzoru zakládati t. zv. čitalnice, jež odpovídají v Čechách Besedám. V nich se vštěpovala národu láska k vlastní kultuře a vracela se mu důvěra v jeho síly. Vývoj novější slovinské literatury, divadla a také politiky úzce souvisí právě s čitalnicemi. Podle českého vzoru vzniká již půl druhého roku po založení Sokola v Čechách v Lublani Južni Sokol. Sokolská organisace vykonala mezi širokými vrstvami slovinského lidu dílo přímo obrozenské a její činnost byla vždy posilována na sokolských sletech v Praze. Podnětný kulturní vliv český můžeme sledovati u Slovinců po r. 1848 zejména také na poli divadelním.
Začátky slovinského divadla v 19. stol. jsou bez Čechů nemyslitelny. Již první slovinský dramatik Antonín Linhart, jehož tvorba vzniká koncem 18. stol., byl po otci Václavu Čech. Slovinský divadelní repertoár r. 1848 a v letech následujících tvoří mimo kusy německé hlavně dramatická díla česká. V červnu r. 1848 bylo první slovinské představení zahájeno písněmi, mezi nimiž byla i píseň Kde domov můj, a již v listopadu toho roku sklízela krásné úspěchy Štěpánková komedie Čech a Němec v lokalisovaném slovinském překladu. Tato hra byla pak na repertoáru po celá desítiletí. K ní byly přibírány stále nové české kusy. Tak od Štěpánka Bob iz Kranja (pův. Berounské koláče), I dobré jitro, od Šamberka Ultra, od Klicpery Veselohra na mostě, od Nerudy Ženin od gladi, od Stankovského Gospod regisseur. Uvádějí je do repertoáru hlavně Josip Starè, pražský odchovanec, a Josip Nolli. Pak se hrály v sedmdesátých letech hry J. K. Tyla, J. J. Kolára a j.; populárním se stal na slovinském jevišti záhy také Jos. Štolba (Krojač in čevljar hraný 1877), Vodno društvo, All right, Malomestni diplomatje, Bratranec, Testament a j.), dále Sabina, Pfleger-Moravský, Stroupežnický a j. Koncem století český repertoár už není tak bohatý, ale přece byly hrány některé dobré kusy (Jana Vávry, Vrchlického, Jeřábka a j.). Ale i při budování nového slovinského divadla stáli Češi. Budovu zemského divadla v Lublani postavili čeští architekti J. V. Hráský a A. J. Hrubý (1892), opona jest od A. Liebschera a čeští umělci tvořili nejlepší síly jeho uměleckého souboru. Uveďme jen známá jména: Rudolfa Inemanna, který byl ředitelem činohry až do konce sezóny 1899 — 1900 a který podle slov slovinského herce Ant. Verovška „pozdvihl slovinské jeviště z diletantismu k umění“ (Iv. Cankar, Obiski, str. 160 — 161) a jeho nástupce Čecha Adolfa Dobrovolného, Frant. Liera, Viléma Táborského, Marii Táborskou, Zdeňku Teršovou, Růženu Naskovou, Rückovou, Rudolfa Deyla, Bolešku, Tišnova, Šimáčka a j. „Na slovinskou scénu mohou Češi s hrdostí mysliti zčásti jakoby na svou, asi tak, jako myslí tvořivý učitel na tvořivého člověka, jejž též dlouhý čas vychovával. Tento vztah Čechů k slovinské mladé scéně je jedna z nejkrásnějších kapitol slovanské vzájemnosti kulturní.“ (Wollman, str. 127.) Také po převratě uváděla slovinská divadla na scénu české kusy Karla Čapka, Fr. Langra, bratří Mrštíků, V. Wernera, O. Scheinpflugové a j. I slovinská opera vděčí za svůj krásný vývoj české spolupráci. Působili v ní m. j. Václav Talich, Antonín Balatka, Zdeňka Ziková, Vladimír Marek.
Jak plodné byly pro Slovince kulturní svazky s Čechy, vysvítá nejlépe z vývoje slovinské hudby. V národě, od přírody hudebně velmi nadaném, měli vzdělaní čeští hudebníci krásné pole působnosti. Mohli bychom uvésti již Kašpara Maška (1830 — 59), který v r. 1848 komponoval nápěvy slovinských písní, jejichž libozvučnost budila vlastenecké cítění, ale největší zásluhy o povznesení slovinské hudby má Antonín Foerster (1837 — 1926). Ten působil od r. 1867 jako sbormistr lublaňské Čitalnice, ředitel hudební školy a kapelník v Dramatickém spolku, a zejména jako ředitel kůru a sbormistr v lublaňském metropolitním kostele, a na všech těch místech konal průkopnickou práci. Položil základy slovinské hudbě církevní a přivedl ji na vysokou uměleckou úroveň. Mimo řadu jiných skladeb, které měly pronikavý vliv na slovinské skladatele, je také autorem první slovinské opery Gorenjski slavček a prvních slovinských hudebně výchovných spisů a učebnic. Česká hudba, zejména díla Smetanova, Dvořákova, Sukova a j., byla známa mezi Slovinci již velmi záhy a působila na tvůrčí činnost slovinských umělců. Slovinští skladatelé od Frana Gerbiče až po mladou generaci (L. M. Škerjanc, Srečko Koporc, Slavko Osterc) a generaci nejmladší (M. Lipovšek, Fr. Šturm, D. Žebre, P. Šivic a j.), která se hlásí k Aloisu Hábovi, studovali v Praze a tvořili díla jedinečných hodnot pod vlivem českého hudebního genia.
V literatuře nalézáme první překlady z českého písemnictví již v letech čtyřicátých. V ovzduší čitalnic byla ovšem česká próza i poesie vyhledávána stále více. Babičku Boženy Němcové si přeložili nejdřív Slovinci (1862). Byl to také první knižní překlad z české prózy (z poesie přeložil Králodvorský rukopis Fran Levstik r. 1856). Následovaly spisy Karoliny Světlé, Prokopa Chocholouška, J. Nerudy, V. Beneše-Třebízského, V. Kosmáka, Al. Jiráska, Svatopluka Čecha, J. Zeyera a j. Generace na rozhraní století si oblíbila Machara a Bezruče, zatím co po válce jsou oblíbeni u slovinských čtenářů Hašek, Karel Čapek, Durych, Vančura, Olbracht, K. Nový a z básníků zejména Wolker, Březina a nyní Josef Hora. Bezruč, Wolker a Březina měli také vliv na původní slovinskou básnickou tvorbu. Také český essay svým nejvýznamnějším představitelem F. X. Šaldou je znám u Slovinců a má v Božidaru Borkovi velmi nadaného obdivovatele.
Také výtvarné umění slovinské poutaly k českému úzké svazky. Bratří Šubicové pracovali u Hynaise při výzdobě Národního divadla, Jakopič, Vavpotič a Žmitek byli jeho žáky. Schwaiger byl učitelem nadaného Tratnika a po válce je takřka celá generace slovinských malířů odchována na pražské akademii. Jsou to B. Jakac, A. Trstenjak, bratří Kraljové, V. Pilon, M. Maleš a j., tedy přední zástupci moderního slovinského umění. I jediného surrealistu (St. Kregar) dala Slovincům Praha.
Také však v jiných oblastech zasáhl podnikavý český duch velmi účinně do slovinského života, na příklad v turistice, kde Češi pomáhali Slovincům z cizího vlivu návštěvou krásných slovinských Alp, budováním turistických chat a také přímou peněžní pomocí. Vzpomeňme jen díla prof. Chodounského. Jiné příklady zúrodňujícího českého vlivu můžeme nalézt v hospodářském podnikání, v peněžnictví a zejména v činnosti nacionálně-obranné. Tu byli Češi vzorem a zůstali jím podnes. Od nich přišla iniciativa k zakládání obranných spolků a výzva k čelení vzrůstajícímu odnárodňování.
Zvláštní, krásnou kapitolu novějších česko-slovinských styků představuje období konce minulého a začátku tohoto století, kdy slovinská vysokoškolská mládež našla cestu do Prahy k prof. Masarykovi a Drtinovi. Tato generace, kterou označuje bojovnost, touha po nápravě domácích poměrů ve smyslu pokroku a svobody v myšlení náboženském a politickém, přinášela z Prahy do vlasti nového ducha. Když nic jiného, musíme jí z dnešní perspektivy přiznati, že pořádně otřásla slepou vírou, že jediná spása Slovinců je v absolutní oddanosti Habsburkům a že ukázala mladému pokolení, že je nutno hledati vlastní pravdu, že je konec vlastenčení a pathetických deklamací, že se o povznesení národa a jeho lepší příští zaslouží jen ti, kdož umějí pracovat, a to pod povrchem, mezi lidem. Příkaz drobné práce a jiné veliké úkoly, kterých se tato generace chopila, přijala od svého učitele Masaryka.
Když čteme dnes časopisy Omladina a Naši zapiski, vidíme, jak hrdě se hlásili mladí realisté (tak se sami nazývali pražští žáci) k Masarykovi, Drtinovi a Macharovi. Překládali a vykládali jejich spisy a ostře odráželi útoky katolických a některých liberálních protivníků. Za světové války museli také oni podstoupit trnitou cestu pronásledování, ale jejich víra v ideje jejich učitelů byla u nich neochvějná. Bylo by zajímavo sledovati Masarykova ducha v slovinském veřejném životě také po válce. Působil více, než si často uvědomujeme, neboť právě Slovinci byli ze všech Slovanů nejpřístupnější jeho vlivu a nejvíce ho potřebovali. Bylo již několikrát pojednáno o Masarykových stycích s Jihoslovany do převratu, ale bylo by velmi zajímavé sledovati Masarykův vliv u nich v letech poválečných, osud a působení jeho žáků v osvobozeném státě a zájem, který o Masarykovy názory projevila generace nejmladší. Kdybychom chtěli v závěru říci, co znamená současná česká kultura pro Slovince, museli bychom konstatovati toto: mladý, evropsky orientovaný slovinský národ se podivuje demokratičnosti českého kulturního úsilí, jeho intensivnosti a bohatství a neustále s ním vyhledává těsné styky. Stačí si povšimnout slovinské publicistiky, která, možno říci, žádnému národu v Evropě nevěnuje takovou pozornost jako českému, a značného počtu mladých slovinských spisovatelů, umělců a kulturních pracovníků, kteří rok co rok jezdí do Prahy. Slovinský kulturní život je dnes bez svazků se životem českým téměř nemyslitelný a jeho snahy jdou cílevědomě za tím, aby tyto svazky byly stále prohlubovány.
Jestliže jsme ukázali české vlivy na slovinskou kulturu, nešlo nám tolik o hledání stop, jež na ní zanechali, jako především o to, jak jí pomáhaly v jejích snahách o dosažení evropské úrovně. Cizí znalci Slovinska často řadí Slovince mezi nejkulturnější evropské národy. Že slovinský kulturní život dosáhl v tak krátké době výsledků tak krásných, je v nemalé míře také zásluhou česko-slovinské spolupráce. Český člověk mezi Slovinci vždy jen budoval, duch české kultury uvolňoval brzdy a otvíral nové cesty. Bylo tomu tak od Husa přes obrozenství až k Masarykovi.
Oton Berkopec
Slovinci cítili potřebu užší spolupráce s Čechy nejvíce. Jejich politické zápasy s Rakouskem a jejich kulturní úsilí se děly za stejných podmínek jako u Čechů, neboť ty nezvratně určovala osudem daná situace nejzápadnějších a nejpokrokovějších slovanských výsep. Ovšem Češi, početnější a silnější, bohatší na kulturní statky a politicky vyspělejší dávali iniciativu a byli vzorem. Stávalo se tak zejména v padesátých a šedesátých letech, kdy Slovinci začali po českém vzoru zakládati t. zv. čitalnice, jež odpovídají v Čechách Besedám. V nich se vštěpovala národu láska k vlastní kultuře a vracela se mu důvěra v jeho síly. Vývoj novější slovinské literatury, divadla a také politiky úzce souvisí právě s čitalnicemi. Podle českého vzoru vzniká již půl druhého roku po založení Sokola v Čechách v Lublani Južni Sokol. Sokolská organisace vykonala mezi širokými vrstvami slovinského lidu dílo přímo obrozenské a její činnost byla vždy posilována na sokolských sletech v Praze. Podnětný kulturní vliv český můžeme sledovati u Slovinců po r. 1848 zejména také na poli divadelním.
Začátky slovinského divadla v 19. stol. jsou bez Čechů nemyslitelny. Již první slovinský dramatik Antonín Linhart, jehož tvorba vzniká koncem 18. stol., byl po otci Václavu Čech. Slovinský divadelní repertoár r. 1848 a v letech následujících tvoří mimo kusy německé hlavně dramatická díla česká. V červnu r. 1848 bylo první slovinské představení zahájeno písněmi, mezi nimiž byla i píseň Kde domov můj, a již v listopadu toho roku sklízela krásné úspěchy Štěpánková komedie Čech a Němec v lokalisovaném slovinském překladu. Tato hra byla pak na repertoáru po celá desítiletí. K ní byly přibírány stále nové české kusy. Tak od Štěpánka Bob iz Kranja (pův. Berounské koláče), I dobré jitro, od Šamberka Ultra, od Klicpery Veselohra na mostě, od Nerudy Ženin od gladi, od Stankovského Gospod regisseur. Uvádějí je do repertoáru hlavně Josip Starè, pražský odchovanec, a Josip Nolli. Pak se hrály v sedmdesátých letech hry J. K. Tyla, J. J. Kolára a j.; populárním se stal na slovinském jevišti záhy také Jos. Štolba (Krojač in čevljar hraný 1877), Vodno društvo, All right, Malomestni diplomatje, Bratranec, Testament a j.), dále Sabina, Pfleger-Moravský, Stroupežnický a j. Koncem století český repertoár už není tak bohatý, ale přece byly hrány některé dobré kusy (Jana Vávry, Vrchlického, Jeřábka a j.). Ale i při budování nového slovinského divadla stáli Češi. Budovu zemského divadla v Lublani postavili čeští architekti J. V. Hráský a A. J. Hrubý (1892), opona jest od A. Liebschera a čeští umělci tvořili nejlepší síly jeho uměleckého souboru. Uveďme jen známá jména: Rudolfa Inemanna, který byl ředitelem činohry až do konce sezóny 1899 — 1900 a který podle slov slovinského herce Ant. Verovška „pozdvihl slovinské jeviště z diletantismu k umění“ (Iv. Cankar, Obiski, str. 160 — 161) a jeho nástupce Čecha Adolfa Dobrovolného, Frant. Liera, Viléma Táborského, Marii Táborskou, Zdeňku Teršovou, Růženu Naskovou, Rückovou, Rudolfa Deyla, Bolešku, Tišnova, Šimáčka a j. „Na slovinskou scénu mohou Češi s hrdostí mysliti zčásti jakoby na svou, asi tak, jako myslí tvořivý učitel na tvořivého člověka, jejž též dlouhý čas vychovával. Tento vztah Čechů k slovinské mladé scéně je jedna z nejkrásnějších kapitol slovanské vzájemnosti kulturní.“ (Wollman, str. 127.) Také po převratě uváděla slovinská divadla na scénu české kusy Karla Čapka, Fr. Langra, bratří Mrštíků, V. Wernera, O. Scheinpflugové a j. I slovinská opera vděčí za svůj krásný vývoj české spolupráci. Působili v ní m. j. Václav Talich, Antonín Balatka, Zdeňka Ziková, Vladimír Marek.
Jak plodné byly pro Slovince kulturní svazky s Čechy, vysvítá nejlépe z vývoje slovinské hudby. V národě, od přírody hudebně velmi nadaném, měli vzdělaní čeští hudebníci krásné pole působnosti. Mohli bychom uvésti již Kašpara Maška (1830 — 59), který v r. 1848 komponoval nápěvy slovinských písní, jejichž libozvučnost budila vlastenecké cítění, ale největší zásluhy o povznesení slovinské hudby má Antonín Foerster (1837 — 1926). Ten působil od r. 1867 jako sbormistr lublaňské Čitalnice, ředitel hudební školy a kapelník v Dramatickém spolku, a zejména jako ředitel kůru a sbormistr v lublaňském metropolitním kostele, a na všech těch místech konal průkopnickou práci. Položil základy slovinské hudbě církevní a přivedl ji na vysokou uměleckou úroveň. Mimo řadu jiných skladeb, které měly pronikavý vliv na slovinské skladatele, je také autorem první slovinské opery Gorenjski slavček a prvních slovinských hudebně výchovných spisů a učebnic. Česká hudba, zejména díla Smetanova, Dvořákova, Sukova a j., byla známa mezi Slovinci již velmi záhy a působila na tvůrčí činnost slovinských umělců. Slovinští skladatelé od Frana Gerbiče až po mladou generaci (L. M. Škerjanc, Srečko Koporc, Slavko Osterc) a generaci nejmladší (M. Lipovšek, Fr. Šturm, D. Žebre, P. Šivic a j.), která se hlásí k Aloisu Hábovi, studovali v Praze a tvořili díla jedinečných hodnot pod vlivem českého hudebního genia.
V literatuře nalézáme první překlady z českého písemnictví již v letech čtyřicátých. V ovzduší čitalnic byla ovšem česká próza i poesie vyhledávána stále více. Babičku Boženy Němcové si přeložili nejdřív Slovinci (1862). Byl to také první knižní překlad z české prózy (z poesie přeložil Králodvorský rukopis Fran Levstik r. 1856). Následovaly spisy Karoliny Světlé, Prokopa Chocholouška, J. Nerudy, V. Beneše-Třebízského, V. Kosmáka, Al. Jiráska, Svatopluka Čecha, J. Zeyera a j. Generace na rozhraní století si oblíbila Machara a Bezruče, zatím co po válce jsou oblíbeni u slovinských čtenářů Hašek, Karel Čapek, Durych, Vančura, Olbracht, K. Nový a z básníků zejména Wolker, Březina a nyní Josef Hora. Bezruč, Wolker a Březina měli také vliv na původní slovinskou básnickou tvorbu. Také český essay svým nejvýznamnějším představitelem F. X. Šaldou je znám u Slovinců a má v Božidaru Borkovi velmi nadaného obdivovatele.
Také výtvarné umění slovinské poutaly k českému úzké svazky. Bratří Šubicové pracovali u Hynaise při výzdobě Národního divadla, Jakopič, Vavpotič a Žmitek byli jeho žáky. Schwaiger byl učitelem nadaného Tratnika a po válce je takřka celá generace slovinských malířů odchována na pražské akademii. Jsou to B. Jakac, A. Trstenjak, bratří Kraljové, V. Pilon, M. Maleš a j., tedy přední zástupci moderního slovinského umění. I jediného surrealistu (St. Kregar) dala Slovincům Praha.
Také však v jiných oblastech zasáhl podnikavý český duch velmi účinně do slovinského života, na příklad v turistice, kde Češi pomáhali Slovincům z cizího vlivu návštěvou krásných slovinských Alp, budováním turistických chat a také přímou peněžní pomocí. Vzpomeňme jen díla prof. Chodounského. Jiné příklady zúrodňujícího českého vlivu můžeme nalézt v hospodářském podnikání, v peněžnictví a zejména v činnosti nacionálně-obranné. Tu byli Češi vzorem a zůstali jím podnes. Od nich přišla iniciativa k zakládání obranných spolků a výzva k čelení vzrůstajícímu odnárodňování.
Zvláštní, krásnou kapitolu novějších česko-slovinských styků představuje období konce minulého a začátku tohoto století, kdy slovinská vysokoškolská mládež našla cestu do Prahy k prof. Masarykovi a Drtinovi. Tato generace, kterou označuje bojovnost, touha po nápravě domácích poměrů ve smyslu pokroku a svobody v myšlení náboženském a politickém, přinášela z Prahy do vlasti nového ducha. Když nic jiného, musíme jí z dnešní perspektivy přiznati, že pořádně otřásla slepou vírou, že jediná spása Slovinců je v absolutní oddanosti Habsburkům a že ukázala mladému pokolení, že je nutno hledati vlastní pravdu, že je konec vlastenčení a pathetických deklamací, že se o povznesení národa a jeho lepší příští zaslouží jen ti, kdož umějí pracovat, a to pod povrchem, mezi lidem. Příkaz drobné práce a jiné veliké úkoly, kterých se tato generace chopila, přijala od svého učitele Masaryka.
Když čteme dnes časopisy Omladina a Naši zapiski, vidíme, jak hrdě se hlásili mladí realisté (tak se sami nazývali pražští žáci) k Masarykovi, Drtinovi a Macharovi. Překládali a vykládali jejich spisy a ostře odráželi útoky katolických a některých liberálních protivníků. Za světové války museli také oni podstoupit trnitou cestu pronásledování, ale jejich víra v ideje jejich učitelů byla u nich neochvějná. Bylo by zajímavo sledovati Masarykova ducha v slovinském veřejném životě také po válce. Působil více, než si často uvědomujeme, neboť právě Slovinci byli ze všech Slovanů nejpřístupnější jeho vlivu a nejvíce ho potřebovali. Bylo již několikrát pojednáno o Masarykových stycích s Jihoslovany do převratu, ale bylo by velmi zajímavé sledovati Masarykův vliv u nich v letech poválečných, osud a působení jeho žáků v osvobozeném státě a zájem, který o Masarykovy názory projevila generace nejmladší. Kdybychom chtěli v závěru říci, co znamená současná česká kultura pro Slovince, museli bychom konstatovati toto: mladý, evropsky orientovaný slovinský národ se podivuje demokratičnosti českého kulturního úsilí, jeho intensivnosti a bohatství a neustále s ním vyhledává těsné styky. Stačí si povšimnout slovinské publicistiky, která, možno říci, žádnému národu v Evropě nevěnuje takovou pozornost jako českému, a značného počtu mladých slovinských spisovatelů, umělců a kulturních pracovníků, kteří rok co rok jezdí do Prahy. Slovinský kulturní život je dnes bez svazků se životem českým téměř nemyslitelný a jeho snahy jdou cílevědomě za tím, aby tyto svazky byly stále prohlubovány.
Jestliže jsme ukázali české vlivy na slovinskou kulturu, nešlo nám tolik o hledání stop, jež na ní zanechali, jako především o to, jak jí pomáhaly v jejích snahách o dosažení evropské úrovně. Cizí znalci Slovinska často řadí Slovince mezi nejkulturnější evropské národy. Že slovinský kulturní život dosáhl v tak krátké době výsledků tak krásných, je v nemalé míře také zásluhou česko-slovinské spolupráce. Český člověk mezi Slovinci vždy jen budoval, duch české kultury uvolňoval brzdy a otvíral nové cesty. Bylo tomu tak od Husa přes obrozenství až k Masarykovi.
Oton Berkopec