Kulturní práce Čechů a Slováků a Srbové.
Kulturní práce Čechů a Slováků a Srbové.
Kulturní styky české a slovenské s Jihoslovany jsou velmi starého data, sahají
až k samým počátkům slovanského písemnictví v době Cyrila a Metoděje,
oživují znovu v době reformace a protireformace, ale teprve obrozenecké hnutí
a romantism zakládají skutečnou a uvědomělou kulturní spolupráci. Především zásluhou Čechů a Slováků, u nichž
osvícensko-romantická filosofie německá (Herder) prvně zakotvila, poznenáhlu se probouzí u všech Slovanů
zájem o slovanskou pospolitost a národní uvědomění slovanské. Srbové, kteří
právě vedli svůj urputný zápas o osvobození z jařma tureckého a z nichž pouze
malá část ve Vojvodině (jižních Uhrách) žila poněkud kulturním životem, uvítali upřímně slovanský
patriotismus, jejž zvěstovali buditelé čeští a slovenští.
Josef Dobrovský, velký zakladatel vědy slavistické, nejen svými významnými spisy filologickými, nýbrž i svými osobními styky a podněty, měl účast i na literárním obrození Srbů. Kopitar, vůdce a učitel Vuka Karadžiće, „otce nové srbské literatury“, byl hrdý na to, že je žák Dobrovského. Také Vuk ctil Dobrovského, uznával jeho autoritu a dopisoval si s ním. Dobrovský byl iniciátor Kopitarova zájmu o národní poesii a tím se nepřímo zasloužil o objevení ohromných pokladů srbské lidové poesie. Svojí radou pomáhal Dobrovský všem, kteří se naň obraceli, a mezi těmi, kdož potřebovali jeho rad, byl značný počet Srbů, mezi jinými také zakladatelé vídeňských Srbských Novin (1813) Frušić a Davidović, spisovatel Milovan Vidaković a j. Dobrovského staroslověnskou gramatiku pozdravil srbský básník L. Mušicki ódou.
Přímější a pronikavější vliv než Dobrovský měl na srbský kulturní život vědecký, literární a osvětový vůbec druhý z tvůrců vědecké slavistiky, Pavel Josef Šafařík. Když roku 1819 přijel na pozvání metropolity Stratimiroviće do Nového Sadu, aby se ujal řízení srbského gymnasia, nenašel mezi Srby žádný vědecký ani literární časopis, žádnou učenou společnost, v níž by se soustřeďovala snaha po tvůrčí kulturní práci. Nepřímým působením Šafaříkovým, z jeho rozmluv se srbskými přáteli, vznikla brzy idea Matice Srbské, jež se potom stala vzorem ostatním Maticím slovanským, a také idea časopisu Srbski letopis (1825). Šafařík je již v prvních sešitech tohoto časopisu velmi pilný spolupracovník, píše programové články a dává časopisu všeslovanský ráz. Šafaříkovy práce filologické a literárně-historické, jakož i díla z oboru archeologie a etnografie (Starožitnosti slovanské) jsou ze základních pilířů mladé srbské slavistiky. Šafařík napsal dějiny první jihoslovanské (srbské) literatury, nadmíru se zasloužil o zachování památek nejstaršího srbského písemnictví, a ve své čítance Serbische Lesekörner (1833) podal po prvé správný pohled na vznik jazyka srbského a pokusil se o jeho krátkou historii. Šafařík před Kollárem, a s větším realismem, tlumočil Srbům ideu slovanské vzájemnosti a zvláště zdůrazňoval nutnost svornosti mezi jihoslovanskými kmeny. Nacionální ideu povznesl ve svém dlouhém německém dopise Lj. Gajovi (z 12. února 1831) krásně a důrazně nad náboženské rozdíly: „Die Einsicht ist, dass dem nationalen Interesse alle andern, selbst das religiöse, untergeordnet werden müssen. Denn jenes umfasst und bedingt das öffentliche Leben des Ganzen, dieses betrifft nur die Privatmeinung des Einzelnen.“ Srbské prostředí, v němž do Šafaříka hlavní a rozhodné slovo ve všech otázkách kulturního a politického života mělo omezené duchovenstvo, potřebovalo člověka tak širokého obzoru. Proto uznání Rajačićovo (v dopise Šafaříkovi r. 1846), že Šafařík probudil a oživil slovanského ducha mezi jižními Slovany, bylo pravdivé a vystihuje i význam působení Šafaříkova mezi Srby.
Jan Kollár a L’udovít Štúr měli svými spisy a působením osobním pronikavý vliv na srbské omladinské hnutí v letech čtyřicátých a padesátých. V Kollárovi Srbové viděli, jak praví Skerlić, proroka nové slovanské víry. První redakci svého věhlasného pojednání o slovanské vzájemnosti poslal Kollár nejdříve svému srbskému příteli Teodoru Pavlovićovi, jenž je otiskl ve svém časopise Serbski narodni list v Pešti, 1835, tedy dříve než vyšel v Hronce český originál a dříve než vyšlo definitivní německé vydání. Později Kollárův spis o vzájemnosti slovanské vyšel srbsky ještě dvakrát (1845, 1878) a značně působil i na širší vrstvy čtenářstva. Murkova slova, že Kollárova vzájemnost měla epochální význam pro jeho dobu a neztratila svou důležitost ani pro budoucnost, platí v plné míře i pro duchovní život Srbů. Slávy dcera vykonala svůj vliv i v srbské literatuře. Básnickému vlivu Kollárovu podlehl ve své vlastenecké poesii Jovan Ilić, částečně také Ljubomir Nenadović a Medo Pucić, a řada menších příležitostných básníků, kteří ve verších zbožňovali pěvce Slávy dcery, „hrdého syna Všeslavie“. Kollárova filosofie slovanství však neoplodňovala pouze literární romantism, nýbrž až do konce minulého století působila i politicky na sjednocovací snahy mezi větvemi jihoslovanskými.
Jako učitel na lyceu v Prešpurku (Bratislavě) L’udovít Štúr vstoupil do styků se srbskou omladinou, která tu v hojném počtu studovala, a byl její „dušepopečitelj“. Působení Štúrovo bylo literární a politické. Mnozí z jeho žáků, na prvním místě Svetozar Sveslav Miletić, měli později v politickém životě srbském velmi významnou úlohu. Štúrova kniha O národních písních a pověstech plemen slovanských, která vyšla v Praze v roce 1853 s věnováním srbskému knížeti Mihailu Obrenovićovi, „synovi národa našeho myslí a skutky“, byla přeložena do srbštiny v r. 1857 a přispěla k ocenění a povznesení významu lidové poesie. Mezi omladinou a v celé kulturní veřejnosti srbské se ujímaly vedle panslovanských ideí Štúrových také jeho názory literární, o čemž svědčí ohlas jeho kritiky druhé sbírky básní Branka Radičeviče (Slovenské Pohľady, 1852, č. 3 a 4). Štúr povstal proti Brankově „nečisté romantice“, „nemravnosti“, „západnímu vlivu“ a „nedostatečnému slovanství“. Srbská bratislavská omladina přijala tyto náhledy svého vůdce a učitele. Tak se Štúr stal vedle Vuka prvním opravdovým kritikem současné srbské umělecké literatury.
Mnozí vynikající představitelé českého probuzení a romantismu, od Dobrovského a Čelakovského po S. Kappera a J. Holečka a celou řadu jiných méně zvučných jmen, se zasloužili o popularitu srbské lidové poesie a s ní i srbského osvobozeneckého zápolení v kulturním světě. Lidová poesie srbská vykonala určitý vliv i na tvorbu několika českých romantiků, ale i na srbské straně našli se obdivovatelé a překladatelé Hankových padělků (S. Zlatojević), jakož i lidé, kterým literární sláva Hankova nedala spáti; proto pátrali po starobylé poesii a stali se obětí falsifikátorů (S. Verković, Veda Slovena). Josef Jireček (1825 — 88), zeť Šafaříkův, známý právník a vídeňský přítel Dj. Daničiće a V. Bogišiće, prokázal vzácný zájem o kulturní život Srbů a na poli školském a ve věcech východní církve, zejména srbské, rozvinul také horlivou činnost literární německy, česky a srbochorvatsky.
Konstantin Jireček (1854 — 1918), syn předešlého, jehož vědeckému studiu Balkánu byla právem věnována zvláštní kapitola v této knize, začal již ve svých gymnasiálních letech psáti o jihoslovanské literatuře do „Časopisu českého musea“. Pokračuje v práci svého děda P. J. Šafaříka, Jireček již ve svém dvacátém roce vydal jednu z nejstarších památek starého srbského písemnictví, „Typikon Sv. Sávy pro klášter Studenicí“. Po prvních jeho pracích v tomto oboru napsal o něm Dj. Daničić, že počíná hluboce pronikati do slovanských starožitností, zejména srbských. Když v roce 1874 po prvé procestoval Srbsko, napsal do Osvěty (1875) řadu důležitých článků s názvem Srbsko, země a lid. Dlouhým a pečlivým sbíráním literatury i archivního materiálu a všemi prostředky moderního historického a místopisného studia Jireček, možno říci, vědecky objevil Balkán. Jeho Návod k sbírání zeměpisné a archeologické látky, jenž vyšel také srbsky, byl velmi vítanou praktickou příručkou i mladým srbským vědcům. Vyvrcholením a synthesou jeho prací týkajících se Srbů jsou jeho „Dějiny Srbů“ (1911), první a dosud nejlepší dílo toho druhu v historické literatuře. Jireček postavil historické bádání na kritické studium pramenů a vrhl plné světlo na mnohé temné stránky srbské historie. Bez přehánění lze říci, že je Konstantin Jireček zakladatelem moderní srbské vědy historické. Většina srbských historiků, jako Stanoje Stanojević, Jovan Radonić, Nikola Radojčić a Aleksa Ivić pokládají se za jeho žáky.
Svérázný český spisovatel Josef Holeček (1853 — 1929) věnoval ve svém obsáhlém díle uměleckém, publicistickém a novinářském značnou část Srbům, jejich lidové literatuře, jejich životu a zápasu politickému. Roku 1875, kdy byl válečným zpravodajem z povstaleckého tábora hercegovského, zamiloval si Srby, zvláště Černou Horu a Bosnu a Hercegovinu, a této své lásce zůstal věren po celý život. Zvláště jeho veliký epos o srbském renegátovi Sokolovići svědčí o jeho uměleckém úsilí proniknouti do hlubin srbské národní duše a jejího tragického rozštěpení během těžkého zápasu o sebezachování. Jako spisovatel a zvláště jako novinář byl Holeček nejen rádcem Srbů v jejich nerovném boji s Rakouskem, nýbrž i jejich spolubojovníkem. Jeho články v Národních listech byly překládány do srbských listů a působily dojmem povzbuzujícím. Měl i osobní styky s řadou vedoucích srbských politiků, spisovatelů, kulturních a hospodářských pracovníků. „Listy z Chorvatska“, řada Holečkových článků, které uveřejnil v roce 1897 v Národních listech a které současně přinášel srbsky Odjek daly podnět k založení srbského kulturně hospodářského spolku Privrednik v Záhřebě. Tento spolek vykonal průkopnickou práci, neboť se úspěšně staral o školení a povznesení řemeslnického a obchodního dorostu srbského ze všech krajů Rakousko-Uherska. Zápas bosensko-hercegovských Srbů, pravoslavných a mohamedánů, o autonomii měl v Holečkovi vzácného pomocníka.
Ještě před Holečkem přilákala Černá Hora velkého českého malíře Jaroslava Čermáka (1830 — 78), jenž v letech 1862 — 63 na Černé Hoře nejen maloval své věhlasné romantické obrazy z junáckých bojů černohorských a barvami idealisoval hrdiny a krasavice, nýbrž se jako černohorský vojín zúčastnil i válečného pochodu. Jako malíř Čermák zanechal viditelnou stopu v novějším historickém malířství srbském (P. Jovanović, U. Predić), bohužel však nebyl učitelem, nýbrž pouze nedosažitelným vzorem. Význam Čermákova malířského díla pro Srby dobře charakterisoval kníže černohorský Nikola ve svém soustrastném telegramu, který při úmrtí mistrově r. 1878 zaslal do Prahy a v němž pravil, že jeho nesmrtelná díla spolupůsobila k tomu, že se Černá Hora stala známou a ctěnou v celém světě.
Ludvík Kuba (nar. 1863), spisovatel, malíř a melograf český, ve všech těchto oborech vykonal práci, která nemohla zůstati bez ozvěny mezi Srby. Jako malíř srbských typů a srbského folkloru vůbec Kuba nebyl obyčejný impresionista. V pozadí jeho uměleckého zájmu stál vždy, možná i bezděčně, také zájem vědecký. Proto jeho kresby a obrazy mají zvláštní cenu. Kuba prošel křížem krážem všechny srbské kraje, popsal je spisovatelsky perem a malířsky štětcem a tužkou. Při tom, což je v jeho práci nejvýznamnější, velmi pilně sbíral na místě, z úst lidu hudební folklor srbský, texty národních písní a jejich melodie. Tuto kořist vřadil do svého monumentálního díla Slovanstvo ve svých zpěvech, které představuje jedinečnou sbírku původních lidových nápěvů všech národů slovanských. Kuba hluboko vnikl do uměleckého ústrojí lidové písně, tlumočil melodickou genesi zejména sevdalinky (milostné písně bosenské) a stal se jedním z prvních a nejvýznamnějších pracovníků ve zkoumání hudebního folkloru jihoslovanského. Odborná kritika si váží v jeho Slovanstvu nejvíce právě písní jihoslovanských, jež jsou v hudebním zpracování tak svérázné, že se stávají dokumentární pro národní sloh těchto písní.
Ohlas české a slovenské literatury u Srbů byl poměrně menší než u ostatních Jihoslovanů, ale přece není význačnějšího českého a slovenského spisovatele, jehož jméno by se nebylo vyskytlo v srbských literárních časopisech. Zvláště v poslední době tento zájem o českou a slovenskou literaturu náhle vzrůstá. Pátráme-li však po vlivu, který čeští spisovatelé měli v srbské literatuře, snadno zjistíme, že je mnohem menší než vliv různých osvětových pracovníků, kteří ve všech kulturních oborech prakticky působili mezi Srby. Jsou to četní bezejmenní hrdinové drobné kulturní práce v oboru školství, zvláště odborného, v divadle, v hudbě a v organisační práci všech jiných oborů. Čech dr. Vilém Gabler byl roku 1852 — 54 vychovatelem prince Petra Karadjordjeviće, pozdějšího krále. Známý revolucionář František Zach (1807 — 1892), jeden z organisátorů pražského Slovanského sjezdu r. 1848, pracoval dlouhá léta v Srbsku, kdež se stal r. 1875 prvním generálem v srbské armádě. Zach má zvláštní zásluhy o organisaci srbských vojenských škol, pro které angažoval řadu učitelů Čechů (Fr. Všetečka a j.); budovu jím založené vojenské akademie v Bělehradě stavěl také Čech ing. Nevole. Ing. Fr. Nekvasil, předseda bělehradského českého spolku „Lumír“, vystavěl budovu železniční stanice v Bělehradě. Prof. Vladislav Titelbach (1847 — 1925), nenáročný malíř, úspěšně se zabýval srbskou etnografií („Srbské výšivky“), a jeho syn Stojan, architekt, projektoval budovu nového královského paláce v Bělehradě (dnes museum prince Pavla). Čech Sava Hilandarac, mnich ve svatohorském srbském klášteře Hilandaru, napsal dějiny tohoto kláštera, nejdůležitějšího střediska srbského středověkého písemnictví. Již mezi prvními profesory srbských středních škol v jižních Uhrách (na př. na gymnasiu v Novém Sadě) vidíme několik Slováků. Slovák je také organisátor a ředitel prvního gymnasia v Sarajevě (roku 1879) dr. Ivan Bronislav Zoch (1843 — 1921), rodák z Jasanové v župě oravské. Napsal řadu odborných děl z oboru matematiky, fysiky a tělovýchovy v jazyku srbském a slovenském. Je také jedním z prvních, kteří srbsky psali o Teslovi a ocenili jeho významné vynálezy (sarajevský Školski vjesnik 1895). Antonín Korbelář byl profesorem na první srbské reálce v Sarajevě od 1869 — 70. Organisátory sokolství a tělovýchovy vůbec jsou mezi Srby vesměs Češi (v Bělehradě: Malina, Hofman, Svoboda, Zajíček).
Hudební skladatel Josef Svoboda (1856 — 98) z Nymburka založil první hudební školu v Bělehradě r. 1883 a organisoval první „Bělehradské houslové kvarteto“, akademický orchestr a patří k prvním hudebním teoretikům srbským. V r. 1939 naplnil padesát let práce mezi Srby, hlavně v Bělehradě, Hynek Mařinec, hudební pedagog, Šéf opery, ředitel a zakladatel hudebních škol, dirigent řady pěveckých spolků bělehradských, mezi jinými také akademického „Obiliče“. Jiní dva čeští skladatelé, Robert Tolinger a František Matějovský pracovali v srbském prostředí nejen jako hudební vychovatelé, nýbrž i jako činní a tvůrčí umělci. Tolinger působil mezi Srby od roku 1880, nejdříve v Sabci, pak ve Velké Kikindě a nakonec na Černé Hoře. Komponoval zvláště pravoslavnou církevní hudbu. Frant. Matějovský byl prvním učitelem hudby v Sarajevě, kde měl soukromou hudební školu. Hudebně zpracovával lidové melodie bosenské a napsal hudbu k několika lidovým divadelním hrám. V Mostaru působili v posledním desítiletí minulého století jako sbormistři známého srbského pěveckého spolku „Gusle“ Josef Horký, Hugo Dubek (pracoval také v Novém Sadě) a Rudolf Zamrzla, později dirigent Národního divadla v Praze. V Srbsku byli téměř na všech gymnasiích učitelé hudby Češi (Vojtech Šístek v Niši, Jar. Herle, později sbormistr pražského „Hlaholu“, v Šabci, a j.).
Ferdinand Velc, akademický malíř rodem z Domažlic, působil na sarajevském gymnasiu od roku 1896, kde jako učitel kreslení odkryl mezi žáky několik uměleckých talentů, z nichž jsou někteří významnými představiteli jihoslovanského malířství.
Ing. Josef Zd. Raušar žil dlouho v Srbsku, kde odborně pracoval v hornictví a udržoval v 80. a 90. letech minulého století četné osobní styky s řadou význačných tehdejších srbských spisovatelů a pokoušel se probuditi u nich zájem o českou literaturu. Sám psal srbsky (pod pseudonymem Žuborić) a překládal ze srbštiny do češtiny (Výběr srbských básníků „Srbský Parnas“).
Vědecké dílo dra Karla Kadlece, jehož značná část se vztahuje k právním dějinám jihoslovanským, bylo v současné právní vědě srbské nejen oceňováno, ale stalo se i pramenem a podnětem k speciálním studiím. V tomto ohledu je zvláště významný jeho spis „Agrární právo Bosny a Hercegoviny“, 1913. Známý autor „Geologie Čech“, dr. Friedrich Katzer, český Němec, byl od roku 1898 vědecky činný v Sarajevě. Tam napsal monumentální dílo „Geologie Bosny a Hercegoviny“ a řadu cenných monografií z praktické geologie. Organisoval „Geologický ústav“ v Sarajevě a zasloužil se o vývoj hornictví v Bosně. Byl členem „Srbské královské akademie“ v Bělehradě.
Pokud jde o působení české literatury na literaturu srbskou, je možno ze starších českých spisovatelů mluviti o částečném vlivu Svatopluka Čecha, především jeho Písní otroka na nacionálně revoluční generaci předválečných básníků (Šantićův srbský překlad Písní otroka vyšel v Sarajevě r. 1919). Více politicky než literárně působila také Macharova bojovná sociální a antiklerikální nota. Na poválečnou sociální poesii působil také Petr Bezruč a ještě více Jiří Wolker, z něhož bylo hodně překládáno. Z českých moderních spisovatelů dramatických, jejichž díla měla často velmi hlučné úspěchy na všech jihoslovanských jevištích, pouze Karel Čapek měl vliv na Velmara Jankoviće v jeho utopistické hře Štěstí a. s.
Nelze tu také pominouti značný vliv české hudby na počátek a zdárný vývoj srbské hudební kultury. Čeští učitelé hudby a dirigenti pomáhali šířiti smysl pro hudbu a lásku k ní, zatím co čeští skladatelé, od Smetany a Dvořáka po Nováka, stali se nejbližšími a nejsrozumitelnějšími vzory tvůrců moderního hudebního umění srbského. Jeden z prvních domácích hudebních pracovníků v Bělehradě, dirigent a skladatel Josif Marinković, byl žák pražské hudební školy (Skuherského). Z pražské mistrovské školy Vítězslava Nováka vyšla většina skladatelů a hudebních pracovníků, kteří dnes tvoří a representují jihoslovanskou a srbskou hudbu, češi vydatně pomáhají srbské hudbě, aby na základě naturalismu lidových melodií si našla vlastní melodický a harmonický výraz.
Když mluvíme o stopách, které čeští kulturní pracovníci zanechali v duševním životě nás Srbů, nelze jistě pominout největší jméno novějších dějin českého národa, jméno T. G. Masaryka. Je nesprávné jeho vliv redukovati pouze na politický zápas Jihoslovanů s Rakousko-Uherskem. Stejně důležitý je mravní vliv, který osobnost Masarykova a jeho učení vykonaly na všechny Srby, Charváty a Slovince, kteří před válkou a ve válce pracovali s Masarykem. Praktická filosofie Masarykova, jeho koncepce národa, státu, náboženství, demokracie, jeho zdůrazňování drobné práce a potřeby zápasu pro pravdu, všechno to prostřednictvím omladiny masarykovské a pokrokových srbských politiků se vssálo i do kořenů současné srbské kultury. Vliv Masarykův pomáhá nám Srbům i dnes.
Jovan Kršić
Josef Dobrovský, velký zakladatel vědy slavistické, nejen svými významnými spisy filologickými, nýbrž i svými osobními styky a podněty, měl účast i na literárním obrození Srbů. Kopitar, vůdce a učitel Vuka Karadžiće, „otce nové srbské literatury“, byl hrdý na to, že je žák Dobrovského. Také Vuk ctil Dobrovského, uznával jeho autoritu a dopisoval si s ním. Dobrovský byl iniciátor Kopitarova zájmu o národní poesii a tím se nepřímo zasloužil o objevení ohromných pokladů srbské lidové poesie. Svojí radou pomáhal Dobrovský všem, kteří se naň obraceli, a mezi těmi, kdož potřebovali jeho rad, byl značný počet Srbů, mezi jinými také zakladatelé vídeňských Srbských Novin (1813) Frušić a Davidović, spisovatel Milovan Vidaković a j. Dobrovského staroslověnskou gramatiku pozdravil srbský básník L. Mušicki ódou.
Přímější a pronikavější vliv než Dobrovský měl na srbský kulturní život vědecký, literární a osvětový vůbec druhý z tvůrců vědecké slavistiky, Pavel Josef Šafařík. Když roku 1819 přijel na pozvání metropolity Stratimiroviće do Nového Sadu, aby se ujal řízení srbského gymnasia, nenašel mezi Srby žádný vědecký ani literární časopis, žádnou učenou společnost, v níž by se soustřeďovala snaha po tvůrčí kulturní práci. Nepřímým působením Šafaříkovým, z jeho rozmluv se srbskými přáteli, vznikla brzy idea Matice Srbské, jež se potom stala vzorem ostatním Maticím slovanským, a také idea časopisu Srbski letopis (1825). Šafařík je již v prvních sešitech tohoto časopisu velmi pilný spolupracovník, píše programové články a dává časopisu všeslovanský ráz. Šafaříkovy práce filologické a literárně-historické, jakož i díla z oboru archeologie a etnografie (Starožitnosti slovanské) jsou ze základních pilířů mladé srbské slavistiky. Šafařík napsal dějiny první jihoslovanské (srbské) literatury, nadmíru se zasloužil o zachování památek nejstaršího srbského písemnictví, a ve své čítance Serbische Lesekörner (1833) podal po prvé správný pohled na vznik jazyka srbského a pokusil se o jeho krátkou historii. Šafařík před Kollárem, a s větším realismem, tlumočil Srbům ideu slovanské vzájemnosti a zvláště zdůrazňoval nutnost svornosti mezi jihoslovanskými kmeny. Nacionální ideu povznesl ve svém dlouhém německém dopise Lj. Gajovi (z 12. února 1831) krásně a důrazně nad náboženské rozdíly: „Die Einsicht ist, dass dem nationalen Interesse alle andern, selbst das religiöse, untergeordnet werden müssen. Denn jenes umfasst und bedingt das öffentliche Leben des Ganzen, dieses betrifft nur die Privatmeinung des Einzelnen.“ Srbské prostředí, v němž do Šafaříka hlavní a rozhodné slovo ve všech otázkách kulturního a politického života mělo omezené duchovenstvo, potřebovalo člověka tak širokého obzoru. Proto uznání Rajačićovo (v dopise Šafaříkovi r. 1846), že Šafařík probudil a oživil slovanského ducha mezi jižními Slovany, bylo pravdivé a vystihuje i význam působení Šafaříkova mezi Srby.
Jan Kollár a L’udovít Štúr měli svými spisy a působením osobním pronikavý vliv na srbské omladinské hnutí v letech čtyřicátých a padesátých. V Kollárovi Srbové viděli, jak praví Skerlić, proroka nové slovanské víry. První redakci svého věhlasného pojednání o slovanské vzájemnosti poslal Kollár nejdříve svému srbskému příteli Teodoru Pavlovićovi, jenž je otiskl ve svém časopise Serbski narodni list v Pešti, 1835, tedy dříve než vyšel v Hronce český originál a dříve než vyšlo definitivní německé vydání. Později Kollárův spis o vzájemnosti slovanské vyšel srbsky ještě dvakrát (1845, 1878) a značně působil i na širší vrstvy čtenářstva. Murkova slova, že Kollárova vzájemnost měla epochální význam pro jeho dobu a neztratila svou důležitost ani pro budoucnost, platí v plné míře i pro duchovní život Srbů. Slávy dcera vykonala svůj vliv i v srbské literatuře. Básnickému vlivu Kollárovu podlehl ve své vlastenecké poesii Jovan Ilić, částečně také Ljubomir Nenadović a Medo Pucić, a řada menších příležitostných básníků, kteří ve verších zbožňovali pěvce Slávy dcery, „hrdého syna Všeslavie“. Kollárova filosofie slovanství však neoplodňovala pouze literární romantism, nýbrž až do konce minulého století působila i politicky na sjednocovací snahy mezi větvemi jihoslovanskými.
Jako učitel na lyceu v Prešpurku (Bratislavě) L’udovít Štúr vstoupil do styků se srbskou omladinou, která tu v hojném počtu studovala, a byl její „dušepopečitelj“. Působení Štúrovo bylo literární a politické. Mnozí z jeho žáků, na prvním místě Svetozar Sveslav Miletić, měli později v politickém životě srbském velmi významnou úlohu. Štúrova kniha O národních písních a pověstech plemen slovanských, která vyšla v Praze v roce 1853 s věnováním srbskému knížeti Mihailu Obrenovićovi, „synovi národa našeho myslí a skutky“, byla přeložena do srbštiny v r. 1857 a přispěla k ocenění a povznesení významu lidové poesie. Mezi omladinou a v celé kulturní veřejnosti srbské se ujímaly vedle panslovanských ideí Štúrových také jeho názory literární, o čemž svědčí ohlas jeho kritiky druhé sbírky básní Branka Radičeviče (Slovenské Pohľady, 1852, č. 3 a 4). Štúr povstal proti Brankově „nečisté romantice“, „nemravnosti“, „západnímu vlivu“ a „nedostatečnému slovanství“. Srbská bratislavská omladina přijala tyto náhledy svého vůdce a učitele. Tak se Štúr stal vedle Vuka prvním opravdovým kritikem současné srbské umělecké literatury.
Mnozí vynikající představitelé českého probuzení a romantismu, od Dobrovského a Čelakovského po S. Kappera a J. Holečka a celou řadu jiných méně zvučných jmen, se zasloužili o popularitu srbské lidové poesie a s ní i srbského osvobozeneckého zápolení v kulturním světě. Lidová poesie srbská vykonala určitý vliv i na tvorbu několika českých romantiků, ale i na srbské straně našli se obdivovatelé a překladatelé Hankových padělků (S. Zlatojević), jakož i lidé, kterým literární sláva Hankova nedala spáti; proto pátrali po starobylé poesii a stali se obětí falsifikátorů (S. Verković, Veda Slovena). Josef Jireček (1825 — 88), zeť Šafaříkův, známý právník a vídeňský přítel Dj. Daničiće a V. Bogišiće, prokázal vzácný zájem o kulturní život Srbů a na poli školském a ve věcech východní církve, zejména srbské, rozvinul také horlivou činnost literární německy, česky a srbochorvatsky.
Konstantin Jireček (1854 — 1918), syn předešlého, jehož vědeckému studiu Balkánu byla právem věnována zvláštní kapitola v této knize, začal již ve svých gymnasiálních letech psáti o jihoslovanské literatuře do „Časopisu českého musea“. Pokračuje v práci svého děda P. J. Šafaříka, Jireček již ve svém dvacátém roce vydal jednu z nejstarších památek starého srbského písemnictví, „Typikon Sv. Sávy pro klášter Studenicí“. Po prvních jeho pracích v tomto oboru napsal o něm Dj. Daničić, že počíná hluboce pronikati do slovanských starožitností, zejména srbských. Když v roce 1874 po prvé procestoval Srbsko, napsal do Osvěty (1875) řadu důležitých článků s názvem Srbsko, země a lid. Dlouhým a pečlivým sbíráním literatury i archivního materiálu a všemi prostředky moderního historického a místopisného studia Jireček, možno říci, vědecky objevil Balkán. Jeho Návod k sbírání zeměpisné a archeologické látky, jenž vyšel také srbsky, byl velmi vítanou praktickou příručkou i mladým srbským vědcům. Vyvrcholením a synthesou jeho prací týkajících se Srbů jsou jeho „Dějiny Srbů“ (1911), první a dosud nejlepší dílo toho druhu v historické literatuře. Jireček postavil historické bádání na kritické studium pramenů a vrhl plné světlo na mnohé temné stránky srbské historie. Bez přehánění lze říci, že je Konstantin Jireček zakladatelem moderní srbské vědy historické. Většina srbských historiků, jako Stanoje Stanojević, Jovan Radonić, Nikola Radojčić a Aleksa Ivić pokládají se za jeho žáky.
Svérázný český spisovatel Josef Holeček (1853 — 1929) věnoval ve svém obsáhlém díle uměleckém, publicistickém a novinářském značnou část Srbům, jejich lidové literatuře, jejich životu a zápasu politickému. Roku 1875, kdy byl válečným zpravodajem z povstaleckého tábora hercegovského, zamiloval si Srby, zvláště Černou Horu a Bosnu a Hercegovinu, a této své lásce zůstal věren po celý život. Zvláště jeho veliký epos o srbském renegátovi Sokolovići svědčí o jeho uměleckém úsilí proniknouti do hlubin srbské národní duše a jejího tragického rozštěpení během těžkého zápasu o sebezachování. Jako spisovatel a zvláště jako novinář byl Holeček nejen rádcem Srbů v jejich nerovném boji s Rakouskem, nýbrž i jejich spolubojovníkem. Jeho články v Národních listech byly překládány do srbských listů a působily dojmem povzbuzujícím. Měl i osobní styky s řadou vedoucích srbských politiků, spisovatelů, kulturních a hospodářských pracovníků. „Listy z Chorvatska“, řada Holečkových článků, které uveřejnil v roce 1897 v Národních listech a které současně přinášel srbsky Odjek daly podnět k založení srbského kulturně hospodářského spolku Privrednik v Záhřebě. Tento spolek vykonal průkopnickou práci, neboť se úspěšně staral o školení a povznesení řemeslnického a obchodního dorostu srbského ze všech krajů Rakousko-Uherska. Zápas bosensko-hercegovských Srbů, pravoslavných a mohamedánů, o autonomii měl v Holečkovi vzácného pomocníka.
Ještě před Holečkem přilákala Černá Hora velkého českého malíře Jaroslava Čermáka (1830 — 78), jenž v letech 1862 — 63 na Černé Hoře nejen maloval své věhlasné romantické obrazy z junáckých bojů černohorských a barvami idealisoval hrdiny a krasavice, nýbrž se jako černohorský vojín zúčastnil i válečného pochodu. Jako malíř Čermák zanechal viditelnou stopu v novějším historickém malířství srbském (P. Jovanović, U. Predić), bohužel však nebyl učitelem, nýbrž pouze nedosažitelným vzorem. Význam Čermákova malířského díla pro Srby dobře charakterisoval kníže černohorský Nikola ve svém soustrastném telegramu, který při úmrtí mistrově r. 1878 zaslal do Prahy a v němž pravil, že jeho nesmrtelná díla spolupůsobila k tomu, že se Černá Hora stala známou a ctěnou v celém světě.
Ludvík Kuba (nar. 1863), spisovatel, malíř a melograf český, ve všech těchto oborech vykonal práci, která nemohla zůstati bez ozvěny mezi Srby. Jako malíř srbských typů a srbského folkloru vůbec Kuba nebyl obyčejný impresionista. V pozadí jeho uměleckého zájmu stál vždy, možná i bezděčně, také zájem vědecký. Proto jeho kresby a obrazy mají zvláštní cenu. Kuba prošel křížem krážem všechny srbské kraje, popsal je spisovatelsky perem a malířsky štětcem a tužkou. Při tom, což je v jeho práci nejvýznamnější, velmi pilně sbíral na místě, z úst lidu hudební folklor srbský, texty národních písní a jejich melodie. Tuto kořist vřadil do svého monumentálního díla Slovanstvo ve svých zpěvech, které představuje jedinečnou sbírku původních lidových nápěvů všech národů slovanských. Kuba hluboko vnikl do uměleckého ústrojí lidové písně, tlumočil melodickou genesi zejména sevdalinky (milostné písně bosenské) a stal se jedním z prvních a nejvýznamnějších pracovníků ve zkoumání hudebního folkloru jihoslovanského. Odborná kritika si váží v jeho Slovanstvu nejvíce právě písní jihoslovanských, jež jsou v hudebním zpracování tak svérázné, že se stávají dokumentární pro národní sloh těchto písní.
Ohlas české a slovenské literatury u Srbů byl poměrně menší než u ostatních Jihoslovanů, ale přece není význačnějšího českého a slovenského spisovatele, jehož jméno by se nebylo vyskytlo v srbských literárních časopisech. Zvláště v poslední době tento zájem o českou a slovenskou literaturu náhle vzrůstá. Pátráme-li však po vlivu, který čeští spisovatelé měli v srbské literatuře, snadno zjistíme, že je mnohem menší než vliv různých osvětových pracovníků, kteří ve všech kulturních oborech prakticky působili mezi Srby. Jsou to četní bezejmenní hrdinové drobné kulturní práce v oboru školství, zvláště odborného, v divadle, v hudbě a v organisační práci všech jiných oborů. Čech dr. Vilém Gabler byl roku 1852 — 54 vychovatelem prince Petra Karadjordjeviće, pozdějšího krále. Známý revolucionář František Zach (1807 — 1892), jeden z organisátorů pražského Slovanského sjezdu r. 1848, pracoval dlouhá léta v Srbsku, kdež se stal r. 1875 prvním generálem v srbské armádě. Zach má zvláštní zásluhy o organisaci srbských vojenských škol, pro které angažoval řadu učitelů Čechů (Fr. Všetečka a j.); budovu jím založené vojenské akademie v Bělehradě stavěl také Čech ing. Nevole. Ing. Fr. Nekvasil, předseda bělehradského českého spolku „Lumír“, vystavěl budovu železniční stanice v Bělehradě. Prof. Vladislav Titelbach (1847 — 1925), nenáročný malíř, úspěšně se zabýval srbskou etnografií („Srbské výšivky“), a jeho syn Stojan, architekt, projektoval budovu nového královského paláce v Bělehradě (dnes museum prince Pavla). Čech Sava Hilandarac, mnich ve svatohorském srbském klášteře Hilandaru, napsal dějiny tohoto kláštera, nejdůležitějšího střediska srbského středověkého písemnictví. Již mezi prvními profesory srbských středních škol v jižních Uhrách (na př. na gymnasiu v Novém Sadě) vidíme několik Slováků. Slovák je také organisátor a ředitel prvního gymnasia v Sarajevě (roku 1879) dr. Ivan Bronislav Zoch (1843 — 1921), rodák z Jasanové v župě oravské. Napsal řadu odborných děl z oboru matematiky, fysiky a tělovýchovy v jazyku srbském a slovenském. Je také jedním z prvních, kteří srbsky psali o Teslovi a ocenili jeho významné vynálezy (sarajevský Školski vjesnik 1895). Antonín Korbelář byl profesorem na první srbské reálce v Sarajevě od 1869 — 70. Organisátory sokolství a tělovýchovy vůbec jsou mezi Srby vesměs Češi (v Bělehradě: Malina, Hofman, Svoboda, Zajíček).
Hudební skladatel Josef Svoboda (1856 — 98) z Nymburka založil první hudební školu v Bělehradě r. 1883 a organisoval první „Bělehradské houslové kvarteto“, akademický orchestr a patří k prvním hudebním teoretikům srbským. V r. 1939 naplnil padesát let práce mezi Srby, hlavně v Bělehradě, Hynek Mařinec, hudební pedagog, Šéf opery, ředitel a zakladatel hudebních škol, dirigent řady pěveckých spolků bělehradských, mezi jinými také akademického „Obiliče“. Jiní dva čeští skladatelé, Robert Tolinger a František Matějovský pracovali v srbském prostředí nejen jako hudební vychovatelé, nýbrž i jako činní a tvůrčí umělci. Tolinger působil mezi Srby od roku 1880, nejdříve v Sabci, pak ve Velké Kikindě a nakonec na Černé Hoře. Komponoval zvláště pravoslavnou církevní hudbu. Frant. Matějovský byl prvním učitelem hudby v Sarajevě, kde měl soukromou hudební školu. Hudebně zpracovával lidové melodie bosenské a napsal hudbu k několika lidovým divadelním hrám. V Mostaru působili v posledním desítiletí minulého století jako sbormistři známého srbského pěveckého spolku „Gusle“ Josef Horký, Hugo Dubek (pracoval také v Novém Sadě) a Rudolf Zamrzla, později dirigent Národního divadla v Praze. V Srbsku byli téměř na všech gymnasiích učitelé hudby Češi (Vojtech Šístek v Niši, Jar. Herle, později sbormistr pražského „Hlaholu“, v Šabci, a j.).
Ferdinand Velc, akademický malíř rodem z Domažlic, působil na sarajevském gymnasiu od roku 1896, kde jako učitel kreslení odkryl mezi žáky několik uměleckých talentů, z nichž jsou někteří významnými představiteli jihoslovanského malířství.
Ing. Josef Zd. Raušar žil dlouho v Srbsku, kde odborně pracoval v hornictví a udržoval v 80. a 90. letech minulého století četné osobní styky s řadou význačných tehdejších srbských spisovatelů a pokoušel se probuditi u nich zájem o českou literaturu. Sám psal srbsky (pod pseudonymem Žuborić) a překládal ze srbštiny do češtiny (Výběr srbských básníků „Srbský Parnas“).
Vědecké dílo dra Karla Kadlece, jehož značná část se vztahuje k právním dějinám jihoslovanským, bylo v současné právní vědě srbské nejen oceňováno, ale stalo se i pramenem a podnětem k speciálním studiím. V tomto ohledu je zvláště významný jeho spis „Agrární právo Bosny a Hercegoviny“, 1913. Známý autor „Geologie Čech“, dr. Friedrich Katzer, český Němec, byl od roku 1898 vědecky činný v Sarajevě. Tam napsal monumentální dílo „Geologie Bosny a Hercegoviny“ a řadu cenných monografií z praktické geologie. Organisoval „Geologický ústav“ v Sarajevě a zasloužil se o vývoj hornictví v Bosně. Byl členem „Srbské královské akademie“ v Bělehradě.
Pokud jde o působení české literatury na literaturu srbskou, je možno ze starších českých spisovatelů mluviti o částečném vlivu Svatopluka Čecha, především jeho Písní otroka na nacionálně revoluční generaci předválečných básníků (Šantićův srbský překlad Písní otroka vyšel v Sarajevě r. 1919). Více politicky než literárně působila také Macharova bojovná sociální a antiklerikální nota. Na poválečnou sociální poesii působil také Petr Bezruč a ještě více Jiří Wolker, z něhož bylo hodně překládáno. Z českých moderních spisovatelů dramatických, jejichž díla měla často velmi hlučné úspěchy na všech jihoslovanských jevištích, pouze Karel Čapek měl vliv na Velmara Jankoviće v jeho utopistické hře Štěstí a. s.
Nelze tu také pominouti značný vliv české hudby na počátek a zdárný vývoj srbské hudební kultury. Čeští učitelé hudby a dirigenti pomáhali šířiti smysl pro hudbu a lásku k ní, zatím co čeští skladatelé, od Smetany a Dvořáka po Nováka, stali se nejbližšími a nejsrozumitelnějšími vzory tvůrců moderního hudebního umění srbského. Jeden z prvních domácích hudebních pracovníků v Bělehradě, dirigent a skladatel Josif Marinković, byl žák pražské hudební školy (Skuherského). Z pražské mistrovské školy Vítězslava Nováka vyšla většina skladatelů a hudebních pracovníků, kteří dnes tvoří a representují jihoslovanskou a srbskou hudbu, češi vydatně pomáhají srbské hudbě, aby na základě naturalismu lidových melodií si našla vlastní melodický a harmonický výraz.
Když mluvíme o stopách, které čeští kulturní pracovníci zanechali v duševním životě nás Srbů, nelze jistě pominout největší jméno novějších dějin českého národa, jméno T. G. Masaryka. Je nesprávné jeho vliv redukovati pouze na politický zápas Jihoslovanů s Rakousko-Uherskem. Stejně důležitý je mravní vliv, který osobnost Masarykova a jeho učení vykonaly na všechny Srby, Charváty a Slovince, kteří před válkou a ve válce pracovali s Masarykem. Praktická filosofie Masarykova, jeho koncepce národa, státu, náboženství, demokracie, jeho zdůrazňování drobné práce a potřeby zápasu pro pravdu, všechno to prostřednictvím omladiny masarykovské a pokrokových srbských politiků se vssálo i do kořenů současné srbské kultury. Vliv Masarykův pomáhá nám Srbům i dnes.
Jovan Kršić