Jan Evangelista Purkyně.
Jan Evangelista Purkyně.
Lékařství, jehož účelem a skutečnou podstatou jest léčiti nemocné, snažilo se
vždy získati z přírodních věd vše, co mu k tomuto cíli mohlo býti prospěšno.
S rozvojem vědy vůbec a zvláště věd přírodních se stával tento úkol rozsáhlejší
a tak vidíme, jak si lékařství vytváří samostatnou teorii, a to svými vlastními
metodami. Znenáhlý vývoj poznatků jde přirozenou cestou poznání, proto
nejprve cestou popisu. Popsati člověka znamenalo provésti pitvu, což byl
vědecký čin rázu revolučního. Teprve když byly získány základní poznatky,
neboli když byla vytvořena anatomie, mohlo býti přikročeno k dalšímu výzkumu získáním
vědomostí o podrobnější mikroskopické skladbě těla a o činnosti jednotlivých
orgánů, t. j. odvětví, při jichž založení připadl Purkyňovi úkol vůdčí. Dnes nedovedeme si již představiti,
jak epochálními činy byly objevy toho druhu jako na př. Harwayův objev koloběhu krve,
Malpighiho objev krevních kapilár a p. Stejně epochální bylo seznání všech ostatních činností těla. Tak
na př. o činnosti zažívacího ústrojí se v raném novověku pouze vědělo, že se v něm děje hnití. Pokrok
od názoru, že v žaludku hnije potrava, k seznání, že v žaludku se tvoří kyselina solná, která tráví potravu
za pomoci pepsinu a dodává ji rozloženou tělu — objev, učiněný za časů Purkyňových, který
k němu v podrobnostech přispěl — je stejně významným pokrokem jako objev Harwayův. Tak by
bylo možno probírati všechny základní činnosti těla a teprve tímto přehledem ujasnil by si čtenář
konkrétně velikost průkopníků a také velikost a význam J. E. Purkyně, neboť by se tím vyvážil stírající
časový odstup našich generací, které se již ztěžka vciťují v naukovou úzkost první polovice století
devatenáctého. Vlastními slovy předpověděl si Purkyně tento osud takto: ,,Já jsem ovšem ledacos
vynašel, ale s tou nesmrtelností jména nesmí se to bráti doslovně. Možná, že za sto let málokdo bude
věděd, co je Purkyně, ale to nevadí. My také nevíme, kdo vynašel pluh, ale pluh přes to koná službu
celému člověčenstvu. Věc tedy zůstává a ne jméno a to je hlavní.“ Abychom pochopili, z jakého
myšlenkového a sociálního prostředí vyšel J. E. Purkyně, dlužno stručně vzpomenouti jeho životopisu
až do jeho odchodu do Vratislavě.
Rod Purkyňův byl starobylý český rod. Podle Psotničkové lze vystopovati prvního předka J. E. Purkyně Václava Purkyni z r. 1520 z Hostěnic. Dokonale však se dá sledovati genealogický Purkyňův rod od Matěje Purkyně z r. 1613, kdy se tento přiženil do Budyně nad Ohří. V Budyni žili Purkyňové 300 let a teprve Kašparem Purkyní, dědem našeho badatele, v polovině 18. století přešli do sousedních Libochovic, které jako Budyně náležely Ditrichsteinům. Otec Purkyňův Josef, který po studiích v oseckém klášteře vstoupil do služeb knížete Ditrichsteina, pobyl služebně v jižních Čechách ve Vlachově Březí, kde se oženil s tamější rodačkou Rozalií Šafrankovou, matkou Jana Evangelisty, rovněž pocházející ze zajímavého českého rodu. Z těchto rodičů narodil se Jan Evangelista Purkyně dne 17. prosince 1787 v Libochovicích, městu, vzdáleném asi 50 km na severozápad od Prahy. Na gymnasium byl mladistvý Purkyně poslán až do Mikulova, města na bývalých moravsko-rakouských hranicích, ve kterém byla piaristická řehole. Tam se Purkyně, který byl úplný Čech, naučil němčině a tam také pojal lásku ke svému národu. Stalo se to pod vlivem jeho ušlechtilých učitelů, kteří, ač Němci, dívali se s historickým zájmem na slavnou minulost českého národa, třebaže jej pokládali již za národ mrtvý pro politiku i pro kulturu. Absolvovav řeholní gymnasium, zůstal Purkyně ve svazku piaristického řádu a byl jako jeho novic poslán do několika menších míst Moravy a Čech, maje se v řádových školách připravovati na dráhu kněžskou. Avšak zvídavý duch Purkyňův, nadaný velkou intelektuální schopností, vedl ho k pohroužení v díla filosofů jako Fichteho a Schellinga, a to způsobilo, že se zviklal v odhodlání státi se knězem a zatoužil po dráze svobodnějšího duchovního bádání. Tak se v letech 1808 — 10 setkáváme s J. E. Purkyní již v Praze, kam odešel studovati filosofii. Avšak po vystudování filosofie, která bývala jakýmsi obecným předběžným vzděláním, jal se Purkyně studovati medicinu na pražské lékařské fakultě. Svoje lékařská studia ukončil disertační prací „Beiträge zur Kenntniss des Sehens in subjektiver Hinsicht“, která vynikala nad průměr podobných prací a stala se jádrem jeho úspěchu. Nelze popříti, že podstatný vliv na koncepci této práce měly spisy Goethovy, které se také obíraly subjektivním viděním. Po svém lékařském doktorátu zůstal Purkyně na lékařské fakultě až do r. 1822, kdy se uprázdnila stolice fysiologie ve Vratislavi. Na kontinentě byla jediná, na anatomii nezávislá a tudíž samostatná stolice fysiologie a to na universitě ve Vratislavi, založená 1811. Odtud odešel r. 1822 fysiolog Bartels a tím se stolice uprázdnila. V tuto dobu byl v Německu rozhodujícím činitelem ve věcech medicínského vyučování J. N. Rust, který poznal Purkyni již dříve osobně v Praze a byl přesvědčen o jeho velikých schopnostech. Růst proti votu lékařské fakulty ve Vratislavi vymohl, že stolice fysiologie a pathologie byla udělena Purkyňovi. Tak nastoupil J. E. Purkyně svoji profesuru ve Vratislavi, nejsa svými nastávajícími kolegy příliš vítán. Nicméně jeho skromná povaha a jeho jedinečné zanícení pro badatelskou činnost a v neposlední řadě i nové objevy, jimiž získával slávy vratislavské universitě, získaly mu aspoň částečnou přízeň. Avšak dlouho bylo mu vytýkáno, že fysiologii dosti nerozumí a navrhováno, aby ji přednášel z tištěných kompendií a nikoli podle vlastních zápisků, poněvadž prý na to Purkyně nestačí. V těchto historických skutečnostech se jasně značí neporozumění doby. Purkyně začal pěstovati fysiologii zcela novým způsobem. Konal praktická cvičení a postavil fysiologii na půdu fysiky, chemie a mikroskopie, nezanedbávaje ani psychologii. Fysiologie, Purkyněm takto myšlená a takto prováděná, nedala se ovšem dobře čísti čistě ex catedra,-ale vyžadovala vědeckých pracoven, jakých Purkyně ve Vratislavi neměl. Teprve po dlouhých bojích podařilo se mu vymoci na vládě vybudování zvláštního ústavu fysiologického. Ústavu se Purkyně dočkal až v r. 1839. Byl to první samostatný fysiologický ústav ve střední a východní Evropě. Nebyl to ovšem ústav veliký, místností bylo málo a malé. Jak skromný byl jeho ústav, dokazuje nejlépe to, že později sloužily tyto ubikace za universitní karcer. Pro Purkyni bylo to však již značným odlehčením, neboť nemusel své pokusy konati ve svém bytě a nemusel tam voditi své žáky, jimž tyto pokusy a práce ukazoval, a které do nich zasvěcoval. Ve vratislavské činnosti Purkyňově jest důležitým mezníkem r. 1832, kdy Purkyně dostal na tehdejší dobu prvořadý mikroskop Plösslův. Tím se otevřel Purkyňovi nový svět a Purkyně se jal zkoumati živočišné i rostlinné tkáně jedinečným a soustavným způsobem.
Purkyně odcházel do Vratislavě jako 35letý dokonalý fysiolog. Dostalo se mu tohoto místa, poněvadž jeho vědecká erudice přesahovala erudici jeho znamenitých konkurentů. Jest jasno, že dosíci řádné profesury v cizině nebylo a není možné žádným jiným způsobem, než skutečnou vědeckou kvalifikací. Purkyně nebyl nikde mimo Prahu, nekonal do té doby žádné vědecké cesty a tudíž mohl dojíti ke svým úspěchům jedině svojí vlastní tvořivostí. Ovšem nelze v teoretické medicíně jako v žádném jiném oboru stavěti zcela bez tradice. Nebylo to možné ani ve fysiologii, byť i její technika byla tehdá značně primitivní a jednoduchá, což se obzvláště nápadně jeví na smyslových pokusech Purkyňových. Purkyně si zjednal světové pověsti již svým disertačním spisem a také v Praze konal své pokusy o závrati. Všimněme si proto poměrů, jaké byly ve vědeckém světě pražském před Purkyní.
Učení Karlovo věnovalo medicíně zřetel již od svého založení roku 1348 a již v této době byli tu profesoři mediciny; z pozdějších je nejznámější politicky význačná osobnost anatoma Jesenia. Jak patrno, pěstovala se v Praze anatomie již od patnáctého a šestnáctého století. Vlivem náboženských válek ovšem docházelo k vakancím profesorů mediciny, která se někdy vůbec neprednášela. Avšak od přebudování Karlo-Ferdinandovy university r. 1654 bylo medicíně vyučováno zcela pravidelně. Bylo ustanoveno 5 profesorů, z nichž nejmladší měl přednášeti fysiologii, což bylo snadno možné, neboť rozsah celé medicíny tehdy známé mohl obsáhnouti jediný člověk. První profesura anatomie a fysiologie jako samostatná a trvalá stolice byla zřízena r. 1750, tedy šedesát let před příchodem Purkyňovým na pražskou fakultu. Profesory anatomie a fysiologie byli postupně Fr. Jos. du Toy, Tadeus Klinkosch, Antonín Kramer, který byl profesorem samostatné fysiologie (1771 — 76), po něm následoval Michelizt, jehož nástupcem se stal první slavný český fysiolog Jiří Prochaska (1749 — 1820), který byl profesorem v Praze od r. 1776 až 1791, kdy byl povolán na universitu vídeňskou. Po jeho odchodu byla stolice obsazena Matuschekou a potom byla profesura anatomie a fysiologie zastávána dvěma profesory, Jiřím Ilgem a Josefem Rottenbergerem (1793 — 1834). Oba posledně jmenovaní byli tudíž přímými učiteli J. E. Purkyně. V jejich ústavu se stal Purkyně asistentem r. 1818 a potom tam zůstal až do r. 1822. Ale již před tím pracoval v ústavě anatomickém pod profesorem Ilgem a jeho asistentem Krombholzem, který později sám profesuru fysiologie zastával. Purkyně sám vzpomíná ze svých tehdejších učitelů nejvíce profesora chirurgie dra Fritze.
Ze jmenovaných pražských anatomů a fysiologů nejvíce nad průměr vynikl Jiří Prochaska. Prochaska se dodnes pokládá za objevitele pojmu reflexu, t. j. spojení nervového dění. Reflex je pro fysiologii jakousi činnostní jednotkou a tudíž základním pojmem.
Jiří Prochaska byl Čech a narodil se v Blížkovicích na Moravě. Své odborné spisy spisoval latinsky, avšak latinou, jejíž duch jest podle doc. Vinaře naprosto český. Prochaska psal slohem, jakým mohl psáti pouze rozený Čech. Jeho hlavním dílem byly „Institutiones physiologiae humanae“, vydané v trojím vydání. Poslední vydání, krátce před smrtí Prochaskovou vyšlé asi v r. 1820, bylo již napsáno německy. Učebnice Prochaskova byla učebnicí evropskou nebo aspoň středoevropskou a užívalo se jí obecně. Poněvadž Ilg byl více anatom a Rottenberger žádné učebnice nenapsal, jest jisto, že kniha Prochaskova byla knihou, ze které Purkyně čerpal své základy fysiologie. Při tom dlužno si uvědomiti, že v tehdejší době, kdy produkce knižní byla nepoměrně slabší než dnes, měla učebnice také větší význam. Vskutku se v Prochaskových Institutiones shledáváme s monografií, která je nabádavá, která uvažuje, diskutuje a odůvodňuje svoje these. Ostatně tradice Prochaskova, který nedlouho před příchodem Purkyňovým na pražskou fakultu odešel z Prahy do Vídně, v Praze trvala. Vědomosti o smyslech byly před Purkyní rázu velmi povrchního. Mnoho bychom nechybili, kdybychom je srovnali s vědomostmi, jaké má o nich dnes laik, který o nich nikdy nebyl poučen. Ovšem již v sedmnáctém století bylo Portou přirovnáno oko ke camera obscura a Kepler za svého pobytu v Praze věděl, že lidské oko je nadáno lomivostí, jako čočka ze skla. Rovněž již páter Scheiner odkryl akkomodaci, t. j. schopnost měniti zakřivení čočky oční, aby bylo možno stejně ostře rozeznat předměty blízké a předměty daleké, čili onu funkci, jež u fotografického přístroje obstaráváme zaostřováním obrazu. A tu Purkyně první razí další cestu podstatnými objevy v dioptrice čili v nauce o průchodu paprsků světelných prostředím očním. Svůj základní pokus uspořádal zcela jednoduše. Postavil před oko pozorované osoby rozžatou svíčku a díval se na její obraz v oku pozorované osoby. Viděl a popsal tři obrazy. Dva jsou přímé a jeden obrácený. Obrazy se liší také velikostí, nepřímý obraz je přibližně prostřední velikosti, a liší se také světlostí, čím menší obraz, tím také světelnější. Purkyně první vyložil význam těchto obrazů. Pocházejí ze tří zakřivených lomných ploch očních: z rohovky, z přední stěny čočky oční a z její zadní stěny, z níž reflektuje obraz nepřímý. Avšak Purkyně navíce ukázal, že velikost obrázku jest závislá při podmínkách jinak konstantních na zakřivení lomných ploch. Této vědecké zákonitosti, Purkyní po prvé vyslovené, použil později Helmholtz a konstruoval ofthalmometr, přístroj, kterým lze kvantitativně měřiti zakřivení oka a tím také kvantitativně udati stupeň astigmatismu, známé to oční vady, jevící se nestejnoměrným zakřivením rohovky na jejích poloměrech. Purkyňův objev upadl však v zapomenutí a byl znovu objeven Sansonem. Neméně důležit je jiný objev Purkyňův z fysiologické optiky. Purkyně se snažil vyzkoumat, proč zvířatům svítí oči. Toto pozorování, tak všední, nebylo dotud vysvětleno. Teprve Purkyně vyvodil správně, že k tomu, aby pozadí oční zasvitlo v oku pozorovatele, jest zapotřebí, aby paprsky světelné padaly do oka pozorované osoby kolmo. Tento chod paprsků uskutečnil tím, že ozbrojil své oko brýlemi pro krátkozraké a díval se do oka psíčka, za jehož hlavou byla postavena rozžehnutá svíčka.
Purkyně pochopil, že tu jde o princip vyšetřování oka a píše výslovně, že praktikové shledají to nikoli bez užitku v diagnostice oční. A opět teprve Helmholtzem bylo zhotoveno oční zrcátko úplně na principu, objeveném Purkyní. Oční zrcátko je nyní nejužívanějším přístrojem v očním lékařství. Jeho pomoci bylo a bude stále užíváno v nespočetných zákrocích praktického lékařství a jeho pomocí je a bude často zachraňován zrak. Avšak třebaže Purkyně se takto zasloužil o podstatný pokrok ve fysiologii vidění s hlediska optiky, nebylo to jeho nejoblíbenější a nejoriginálnější téma, nýbrž Purkyňovi tanulo na mysli odhalení subjektivismu ve vidění.
Je to otázka ve vývoji myšlení dosahu základního. Podle t. zv. naivního realismu člověk věří, že vše jest tak, jak vidí. Tento primitivní názor nemohl se udržeti. Byli to především vůdci duchové minulých století, filosofové, kteří jej první vyvrátili. Odpoutání od naivního realismu vyvíjelo se postupně, až vyvrcholilo v Immanuelovi Kantovi (1724 — 1804), který poznal hranice našeho poznávání a vytříbil noeticky pojmy objektivního a subjektivního názoru. Tím došla filosofie své meze. Bylo a jest další otázkou, zda můžeme poznati, jaké podněty vnějšího světa a jakým způsobem jsou lidskými smysly integrovány ve vjemy. Tento veliký problém není ani dosud rozřešen, ale subjektivistické fysiologické práce Purkyňovy daly budoucímu řešení nesporný základ. Nejsnáze si uvědomíme rozdíl mezi objektivním zachycením obrazu vnějšího světa subjektivním viděním, když je srovnáme s obrazem fotografickým. Tento obraz jest při dokonalé optice všude stejně ostrý, všude stejně citlivý jak pro světlo, tak (v případě barevné fotografie) pro barvy. Fotografická deska jest citlivé pole stálé a homogenní. Tak tomu není u oka a jeho zorného pole, neboli rozsahu, kamž až oko vidí. Lidské oko se dívá buď svým středem nebo svojí periferií; jinak vidí středem a jinak okrajem. V zorném poli nevidíme všude stejně ostře a stejně barevně. Nejlépe vidíme středem oka a střed zorného pole neboli nejlépe vidíme způsobem, který Purkyně nazval přímým. Při vidění okrajem a vidění periferie zorného pole nevidíme ani dosti ostře ani nerozeznáváme všechny barvy. Jest známo, že okraj zorného pole jest pro barvy necitlivý. Tento stěžejní fakt necitlivosti okrajů sítnice k barvám popisuje Purkyně v kapitole „Indirektes Sehen“ svých „Beobachtungen und Versuche zur Physiologie der Sinne II“. Avšak nejen že není zorné pole všude stejně homogenní, ono není ani konstantní. Tento základní objev nazývá se dodnes fenomenem Purkyňovým a byl Purkyní objeven takto: Purkyně seděl ve své pracovně a pozoroval za počínajícího večerního soumraku červený pečetní vosk, položený na modrém papíře. Shledal, že s počínajícím stmíváním se červená barva vosku stává temnější, kdežto naopak modrá barva se stává světlejší. Nejde tu o známý poznatek, že při soumračném vidění nerozeznáváme dobře barvy, nýbrž o věc jinou, neboť u Purkyňova fenomenu jest modrá barva od červené rozeznatelná, ale mění se jejich světelnost. Oko se stává s postupující adaptací citlivější pro světlosti barev krátkovlnnějších oproti vidění dennímu. Význam Purkyňova fenomenu jest veliký v nejmodernější literatuře fysiologické, neboť není patrný při zření středem sítnice neboli zření fovealním, které znamená asi 1 — 2° ve středu zorného pole. Purkyňův zjev stal se rozhodujícím faktem v boji o duplicitní teorii vidění.
Všechny tyto zjevy nepozoroval P. jen popisně, nýbrž snažil se jejich výzkumem pochopiti činnost jednotlivých částí sítnice a ostatních partií orgánu zrakového jako vstupu nervu zrakového, žluté skvrny a ostatních. Nemoha pro tehdejší nepokročilost metodiky v tyto problémy vniknouti hlouběji, dal se Purkyně do výzkumů dějů entoptických.
Až dosud jsme mluvili o zorném poli, které vidíme a které jest obrazem světa vnějšího. Není však v oku také obraz světa vnitřního, t. j. nevidíme v oku také útvary vlastního oka? Je běžnou zkušeností, že za určitých okolností, na př. při pohledu do mikroskopu, vidíme v zorném poli stíny vlásečnic a krvinek. To jest typický příklad entoptického zjevu. Avšak podobných zjevů jest veliká a rozsáhlá řada a takřka všechny byly objeveny a pozorovány po prvé Purkyní, který vynašel mnoho způsobů, jak tyto zjevy pozorovati. Vedlo by daleko, abychom tu vypočítávali podrobně všechny metody, kterými znázorňoval zjevy entoptické, uveďme jen, že mnohé z těchto zjevů nejsou snadno vyvolatelné a že proto opět upadly v zapomenutí. A tak teprve až v r. 1919 obíral se mladý dánský lékař E. Thomsen opakováním všech pokusů Purkyňových, a plně je potvrdil.
Pozorování vnějšího světa a vidění vnitřních orgánů v oku nevyčerpává však pojem našeho vidění. Dokáže to jednoduchý příklad. Nakreslíme-li si tři tečky ve tvaru trojúhelníka, vidíme v duchu nikoli tři tečky, ale trojúhelník. Na tomto příkladě, který by se dal mnohonásobně rozmnožovat, zakládá své učení moderní škola psychologické fysiologie, zvaná v Německu Gestaltpsychologie. Zdůrazňuje fakt, že vidíme celky a tvary. Už pro Purkyni nebylo toto pozorování novinkou a ve svém spise „O ideálnosti prostoru zrakového“ ukázal přesvědčivě, že vidění jest synthetický integrační pochod, jímž ústředí nervová skládají prvky vidění v celé obrazy a pojmy. Avšak nejen subjektivním pozorováním, také pokusně naznačil P. cestu budoucímu bádání o dynamice vidění, která jest zatím konečným slovem výzkumu vidění. Přizpůsobil si k tomu přístroj, dnes nazývaný stroboskop, při němž se do papírového kotouče, opatřeného pravidelnými postranními otvory, vkládá pás papíru, na kterém jsou obrázky jednoduchého pohybu rozloženy v řadu poloh, podobně jako je tomu při kinematografii. Pohybuje-li se kotoučem, vzniká obraz pohybu. Tento zdánlivý pohyb neboli pohyb stroboskopický má své zákony Korteho, které jsou studovány tachistoskopem, což není než moderně zdokonalený stroboskop Purkyňův. Z toho je zřejmo, že Purkyně položil základy celé fysiologii zrakové a že i nejmodernější věda stále se opírá o základní objevy Purkyňovy.
Kromě fysiologie zraku bádal J. E. Purkyně také ve fysiologii ostatních smyslů a orgánů. Z jeho výzkumů kožních opět dva staly se obecným majetkem a mají dnes eminentní praktickou užitečnost. Jest to daktyloskopie a kapilaroskopie. Ve svém spise „Examen physiologicum organi visus et systematis cutanei“, což byla jeho habilitační práce z r. 1823, v kapitole páté popisuje kožní valy na posledních článcích prstů lidské ruky a sděluje, že po vyšetření mnohých rukou lze zařaditi kožní valy do devíti typů základních, které zobrazuje. To bylo základní a první zjištění, že tvar kůže je individuální. Tím se stal Purkyně zakladatelem daktyloskopie. Třebaže Purkyně neučinil sám návrhu na využití toho k identifikaci zločinců, přece věděl, že pomocí otisků lze identifikovati jednotlivce. Jest zbytečno, abychom tu zdůrazňovali praktický význam daktyloskopie, podotýkáme však, že Purkyňovy nálezy a zkoumání byla nesena duchem moderní exaktní vědy bojující proti pověrám středověku. Purkyně chtěl tu současně ukázati na nesprávnost chiromantie, dříve tak kvetoucí. Podobného rázu byly i jiné jeho práce. Nesmíme zapomínati, jaké vážnosti se tehdá těšila frenologie Gallova, chtějící z tvarů lebky odhadovali charakter jednotlivců. Purkyně zamítal tuto nauku, stavěl se tím proti obecnému proudu jejího uznání a místo ní prováděl sám antropologická měření lebek různých národů. Purkyně razil tu cestu pro dnešní antropologii a antropometrii. Zhotovil si vhodný přístroj a popisoval řadu vnějších znaků, sloužících za třídění rasové.
Méně známý jest jeho objev kapilaroskopie. Purkyně udává zcela přesně návod, jak lze pomocí jednoduchého zařízení, jehož podstatou jest lupa, přiložená ke kůži prstů, pozorovati krevní vlásečnice. Ani dnes obecně užívaný detail, že jest výhodno natříti kůži olejem pro lepší průsvitnost kůže, Purkyňovi neušel a zmiňuje se o něm výslovně. Rovněž Purkyně zcela zřetelně upozorňuje, že lze z tvaru kapilár zjistiti mnoho na kůži nemocných s různými záněty kůže a jinými chorobami. Dnes jest kapilaroskopie uznanou metodou, jíž se obecně užívá. K pozorování kapilár slouží nyní kožní mikroskop neboli kapilaroskop, tudíž nástroj, který se od lupy Purkyňovy principiálně vůbec neliší. Význam kapilaroskopie stále stoupá. Jsou vydávány rozsáhlé atlasy kapilaroskopicky fotografovaných obrázků, které slouží výborně praktické medicíně v posuzování chorobného stavu u různých nemocných, ale také velmi dokonale charakterisují stav cevstva vyšetřované osoby, dovolujíce tak odhadnouti postup choroby u různých jednotlivců.
Velmi známé jsou Purkyňovy pokusy o závrati, konané za jeho prvního pobytu v Praze. Závrať byla přirozeně již dříve zkoumána, ale Purkyňův objevovatelský talent přinesl i tu mnoho nového. R. 1780 byla M. Herzem napsána monografie o závrati. S dnešního hlediska je dlužno hlavně oceniti Purkyňovy studie o závrati rotační. P. tu popisuje mistrovsky závrať, pocity, které člověk má při otáčení a to vzhledem k různým polohám hlavy. Našel zákon, že o smyslu zdánlivého rotačního pohybu, kterým se závrať subjektivně projevuje, rozhoduje poloha hlavy, a to nehledě k tomu, zda později byla poloha hlavy změněna. Purkyně použil rotační židle k vyvolání závrati. Asi před dvěma desetiletími otolaryngolog Bárány, nositel Nobelovy ceny, který objevil význačný diagnostický význam závrati kalorické, použil také závrati rotační na otáčecí židli k rozpoznávání poruch labyrintu, po případě mozečku. Ovšem Flourens již za života Purkyňova dal základní poznatky o labyrintovém orgánu. Výzkumy Purkyňovy o závrati byly podrobné a týkaly se ještě řady dalších pozorování, o nichž tu nelze podrobně promlouvat. Dodejme jen, že když L. Prant v Kaiser Wilhelms-Institut für Strömungslehre konal moderní pokusy s rotující laboratoří, nemohl než potvrditi zákony, které zjistil Purkyně dávno před ním s pomůckami zcela primitivními. A k tomu vzpomeňme známého zjevu galvanické závrati, která se dá vyvolat u lidí zavedením stejnosměrného proudu a kterou rovněž objevil Purkyně.
Jak jsme řekli v úvodu, anatomie začala se rozvíjeti ve dvou směrech, jednak hleděla k funkci orgánů, jednak zkoumala podrobněji mikroskopicky složení těla. Obojí dohromady bylo za časů Purkyňových zváno fysiologií. Dnes jest obsahem fysiologie pouze nauka o činnosti živých těl a obsahem histologie morfologický popis těl. Avšak od histologie se dále oddělily embryologie jakožto nauka o vývoji zárodku a cytologie jako nauka o buňce. Ve všech těchto vědách byl Purkyně z nejvýznačnějších pěstitelů a dokonce zakladatelů. Kdežto pohled prostého, neozbrojeného oka na pitvané lidské tělo mohl odkryti pouze orgány, t. j. poměrně velké jednotky, bylo zapotřebí zvětšujícího nástroje, aby se mohlo seznati, z jakých dalších částí se skládá tělo zvířecí a rostlinné. Tento úkol nebyl lehký. I dnes dovedeme si představiti podobné nesnáze, neboť tušíme, že za strukturou mikroskopickou se skrývá další metastruktura. K objevení této metastruktury je zapotřebí nových metod.
Situace v dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy Purkyně začal na těchto problémech pracovati, nebyla výhodnější než dnes pro poznání metastruktury. Byl tu ovšem po ruce nástroj, ale bylo potřebí ho k těmto výzkumům využiti. Mikroskop byl již objeven Zachariášem Jansenem na konci 16. století, a bylo ho užito k pozorování přírody. Přes svou primitivnost vystačoval pro pozorování zvlášť vhodných objektů a proto červené krvinky jako samostatné isolované buňky byly objeveny již r. 1665 Malpighim. Také Purkyňovi stačil jednoduchý, nesložený mikroskop, aby našel malý průhledný váček, který nazývá váček germinativní. Jest to, jak dnes víme, buničné jádro, což ovšem Purkyně tehdá ještě jen tušil. Nicméně stal se objev Purkyňův velmi známým a pod jeho dojmem připisuje se ovšem neprávem Purkyňovi heslo „omne vivum ex ovo“. Jeho objev způsobil, že byla věnována pozornost Graafovu folikulu a vedl také k poznání vajíčka ssavčího (Baer).
Hlavní své práce histologické konal však Purkyně později ve Vratislavi, když se mu dostalo dokonalého složení mikroskopu vídeňského mechanika Ploessla. Purkyně nejprve musil vytvořiti vlastní histologickou techniku. Tato technika a vnitrní vjemová skladnost genia Purkyňova umožnily mu velkou řadu histologických objevů, z nichž na prvním místě jest vytknouti poznání skladby nervstva, do té doby podrobněji naprosto neznámé. Dnes se pokládá za hlavní součástku ústředního nervstva buňka gangliová, a ji právě objevil J. E. Purkyně. Spatřil ji ovšem již před ním Ehrenberg, ale naprosto si neuvědomil její důležitost a význam. Purkyně ji první nalezl v mozku a míše obratlovců a přesně ji popsal; znal její jádro i výběžky. Jak důležitý jest to objev, vysvitne, uváží-li se, že tyto gangliové buňky jsou orgánem veškeré ústřední nervové činnosti člověka i živočichů. Zvláštním druhem jejich jsou velké stromkovitě rozvětvené buňky v mozečku, které až do dnes se nazývají Purkyňovy buňky mozečkové a jimž náleží významný úkol v řízení pohybů u ssavců. Vedle gangliových buněk zkoumal Purkyně i druhou základní součást nervové tkáně, t. j. nervová vlákna, ve kterých první našel základní útvary t. zv. osní válec a přispěl i k osvětlení pojmu nervových pochev. Z jeho četných jiných objevů vzpomeňme ještě jeho odkrytí zvláštních svalových vláken v srdci, zvaných dnes Purkyňovými vlákny. Tato vlákna nabyla ve dvacátém století neobyčejné důležitosti. Ssavčí srdce má totiž v sobě zvláštní střed, který stále vysílá vzruch do svaloviny srdeční, a to po určité vodivé soustavě, jejímž zakončením jsou právě vlákna Purkyňova. Moderní klinická medicína, sledující tak podrobně poruchy srdečního rytmu, zaměstnává se tudíž stále vlákny Purkyňovými. Purkyně však zkoumal i složení nejrůznějších tkání a orgánů jiných, jako kostí, chrupavek, arterií, žil, vaječníků a uteru a mnohých jiných, kde všude poznal on nebo jeho žáci mnoho nových věcí. Jest proto spravedlivou poznámkou, kterou napsal vynikající učenec německý Heidenhain v jeho životopise, že Purkyňův ústav fysio- logický ve Vratislavi byl kolébkou histologie.
Vrcholem však díla Purkyňova jest vyslovení základní myšlenky buničné teorie. Velkolepý význam buničné teorie pochopíme nejsnáze přirovnáním s atomovou teorií v chemii. Teprve když tato teorie byla vytvořena a byl definován pojem molekuly a atomu, bylo možno rozvinouti veškerou chemii analytickou a synthetickou k onomu skvělému rozsahu, jaký má nyní. Bližší však než počátky atomové teorie je nám moderní její vývoj. Ještě před dvěma desítiletími nikdo neměl nejmenší představy, že atomy, definované jako nejmenší částice hmoty, mají svoji vnitřní strukturu. Objev dalších součástí, elektronů, protonů a neutronů znovu odhalil celou novou oblast přírody. Nemenší význam než teorii atomové náleží myšlence teorie buničné, dnes nám ovšem samozřejmé.
Historie tohoto objevu není přímá. Třebaže některé isolované buňky byly jako obzvlášť vhodné objekty dávno nalezeny — na př. velmi charakteristické krvinky ssavčí — přece pojem buňky pro ssavčí tkáně neexistoval, za to však se vědělo již před Purkyní, že tkáně rostlinné jsou složeny z buněk, kterýžto fakt byl nasnadě, neboť rostlinné buňky se většinou vyznačují typickou strukturou, která nemohla uniknouti pozorování. Nebylo nesnadno pojmout myšlenku, že tkáně živočišné jsou složeny z podobných buněk jako tkáně rostlinné. A vskutku tato myšlenka objevuje se již u předchůdců Schwannových a Purkyňových, především u Francouze H. Dutrocheta 1824. Nicméně tato buničná teorie byla pouhou spekulací, neopírající se o správné poznání. Její zastánci skutečných živočišných buněk do té doby vlastně neznali. Proto za zakladatele buničné teorie pokládá se všeobecně Th. Schwann, který svojí knihou „Ueber Einstimmung in der Struktur und dem Wachsthum der Thiere und Pflanzen“ z r. 1839 široce buničnou nauku rozvedl a podle tehdejšího mínění její oprávněnost dokázal.
Purkyně se opřel některým vývodům knihy Schwannovy a u jiných upozornil, že již podobné názory vyslovil, avšak při své povaze objevitelského ducha a svém nezájmu na publicitě svých objevů věc dále nesledoval. A tak dobyla kniha Schwannova obecné známosti v celém odborném světě a Schwann jako zakladatel buničné teorie přechází z knihy do knihy. Význam Purkyňův v této tak důležité otázce by byl zůstal zapomenut, kdyby český histolog F. K. Studnička se nebyl podjal před desíti lety soustavných studií historických a nebyl prokázal nejen naší, ale i cizí odborné veřejnosti, že priorita vyslovení buničné teorie náleží Purkyňovi. Purkyně totiž, jak lze bezpečně podle pramenů prokázati, vyslovil již r. 1837 před Schwannem zcela jasně na pražském sjezdu přírodopisců a lékařů svoji buničnou teorii, ovšem purkyňovskou stručností, ale přece zcela jasně a přesvědčivě. Schwann pak použil ve svém spise k podpoře své teorie z veliké míry materiálu Purkyňova a jeho žáků, avšak dopustil se při tom řady omylů a nesprávností, kterých nebylo u Purkyně. Pro Purkyni a nikoli pro Schwanna byla buňka zrníčkem s jádrem uprostřed, Purkyně podal tedy definici, která se uplatnila až později (1861) jako definice buňky sestávající z protoplasmy. Teprve r. 1893 O. Hertwig uznal, že buničná koncepce Purkyňova byla daleko blíže všeobecně přijatému názoru než pojetí Schwannovo. I název protoplasma zavedl Purkyně (r. 1839). Nemínil jím však hmotu všech buněk, ale jen hmotu buněk embryonálních.
Velké objevitelské dílo Purkyňovo bylo vysoce oceňováno již za jeho života, jak ukazují čestné doktoráty cizích universit, členství v mnoha zahraničních akademiích a jiné podobné pocty. Ještě za jeho života vyšla v cizině první jeho biografie a tři další brzo po jeho smrti. Od té doby jeho význam v mezinárodní vědě stále stoupá, neboli jeho současníci dovedli ocenit jen část jeho objevů. Zavinil to do značné míry vlastní Purkyňův způsob práce.
Purkyně byl výborným badatelem, ale naprosto nedbal o publicitu svých prací. Když dokončil nějaký objev, podal o něm krátkou zprávu, obyčejně ve vratislavské vědecké společnosti, ale o to, aby se vědomost o něm rozšířila, se dále nestaral. Psal nerad obsáhlé monografie a také vskutku žádné větší knihy nenapsal. Největší co do počtu stránek jest vlastně monografie o pohybu řasínkovém, napsaná společně s jeho vynikajícím žákem Valentinem a obsahující 95 stran. Rozsahu toho dosáhla tím, že přináší z pojednání Purkyňových nejvíce starší literatury. Psaní knih tohoto druhu nebylo pro tvůrčího genia Purkyňova takřka ani možné. Krom toho měl Purkyně mnoho žáků, kterým dával pracovati na disertacích a v těch pak ukládal vlastně svoje objevy. Přirozeně, že publikační známost těchto disertací byla nepatrná a tak se setkáváme u Purkyně s podivným zjevem, že jeho práce bylo třeba vyhledávati, neboť nepřicházely samy dost k vědomí jeho současníků.
Proto mohly býti Purkyňovy obrázky znovu objeveny Sansonem a proto priority buničné teorie se dostalo Schwannovi. Za těchto okolností jest tím význačnější, že se jeho dílu dostalo již záhy obecné známosti, třebaže ne úměrně jeho skutečnému významu. Toho dokladem jest srovnání učebnic histologie, která ovšem se tehdy nazývala všeobecnou anatomií. Webrova kniha, vydaná r. 1830, cituje Leewenhoecka, Malpighiho, Monroea, Jiřího Prochasku, Trevirana a jiné, kdežto učebnice Henleho z r. 1841 se zmiňuje již obšírně o pracích Purkyňových, Th. Joh. Müllera, Henleho a Schwanna. Tím více ovšem citují práce Purkyňovy všechny další učebnice, a to jak v oboru histologickém, tak fysiologickém. Tak se jméno Purkyňovo zachovalo v učebnicích fysiologických a histologických až do dnešních dnů a zdá se, že na velmi dlouhou dobu z nich nezmizí. Purkyni dostalo se právem toho, že řada tkání a zjevů byla nazvána jeho jménem a jsou nyní stále pod tímto jménem uváděny. Z objevů jeho jménem označených jsou nejznámější tyto čtyři: Purkyňovy obrázky, Purkyňův zjev, Purkyňova vlákna v srdečním svalu a Purkyňovy buňky v mozečku. Těmito čtyřmi názvy šíří se jméno Purkyňovo neustále mezi lékaři všech národů a všech věků. Taková jména se udržují obyčejně v literatuře dlouho, neboť máme mnoho příkladů názvů podle objevitelů již ze šestnáctého století. Vedle čtyř vyjmenovaných Purkyňových zjevů a buněk jest užíváno označení Purkyňovo ještě pro zárodečný míšek ve vaječné buňce, pro žlázy kožní čili potní a vlákna v děloze a Purkyňovu cévní figuru.
Vrcholu své badatelské činnosti a evropského věhlasu dosáhl Purkyně za svého 27letého působení na universitě vratislavské. Přes to nezapomněl na svůj národ, který tehdy zápasil o své kulturní obrození a roku 1850 přijal povolání na pražskou lékařskou fakultu, tehdy ještě zcela německou. V Praze ho do velké míry zaměstnaly práce organisační. Vybudoval pražský fysiologický ústav, jehož zřízení si vymohl, a ze všech sil pracoval pro zvelebení českého vědeckého života. Když zemřel 28. července 1869, byl slavně pochován jako velký syn svého národa.
Vilém Laufberger
Rod Purkyňův byl starobylý český rod. Podle Psotničkové lze vystopovati prvního předka J. E. Purkyně Václava Purkyni z r. 1520 z Hostěnic. Dokonale však se dá sledovati genealogický Purkyňův rod od Matěje Purkyně z r. 1613, kdy se tento přiženil do Budyně nad Ohří. V Budyni žili Purkyňové 300 let a teprve Kašparem Purkyní, dědem našeho badatele, v polovině 18. století přešli do sousedních Libochovic, které jako Budyně náležely Ditrichsteinům. Otec Purkyňův Josef, který po studiích v oseckém klášteře vstoupil do služeb knížete Ditrichsteina, pobyl služebně v jižních Čechách ve Vlachově Březí, kde se oženil s tamější rodačkou Rozalií Šafrankovou, matkou Jana Evangelisty, rovněž pocházející ze zajímavého českého rodu. Z těchto rodičů narodil se Jan Evangelista Purkyně dne 17. prosince 1787 v Libochovicích, městu, vzdáleném asi 50 km na severozápad od Prahy. Na gymnasium byl mladistvý Purkyně poslán až do Mikulova, města na bývalých moravsko-rakouských hranicích, ve kterém byla piaristická řehole. Tam se Purkyně, který byl úplný Čech, naučil němčině a tam také pojal lásku ke svému národu. Stalo se to pod vlivem jeho ušlechtilých učitelů, kteří, ač Němci, dívali se s historickým zájmem na slavnou minulost českého národa, třebaže jej pokládali již za národ mrtvý pro politiku i pro kulturu. Absolvovav řeholní gymnasium, zůstal Purkyně ve svazku piaristického řádu a byl jako jeho novic poslán do několika menších míst Moravy a Čech, maje se v řádových školách připravovati na dráhu kněžskou. Avšak zvídavý duch Purkyňův, nadaný velkou intelektuální schopností, vedl ho k pohroužení v díla filosofů jako Fichteho a Schellinga, a to způsobilo, že se zviklal v odhodlání státi se knězem a zatoužil po dráze svobodnějšího duchovního bádání. Tak se v letech 1808 — 10 setkáváme s J. E. Purkyní již v Praze, kam odešel studovati filosofii. Avšak po vystudování filosofie, která bývala jakýmsi obecným předběžným vzděláním, jal se Purkyně studovati medicinu na pražské lékařské fakultě. Svoje lékařská studia ukončil disertační prací „Beiträge zur Kenntniss des Sehens in subjektiver Hinsicht“, která vynikala nad průměr podobných prací a stala se jádrem jeho úspěchu. Nelze popříti, že podstatný vliv na koncepci této práce měly spisy Goethovy, které se také obíraly subjektivním viděním. Po svém lékařském doktorátu zůstal Purkyně na lékařské fakultě až do r. 1822, kdy se uprázdnila stolice fysiologie ve Vratislavi. Na kontinentě byla jediná, na anatomii nezávislá a tudíž samostatná stolice fysiologie a to na universitě ve Vratislavi, založená 1811. Odtud odešel r. 1822 fysiolog Bartels a tím se stolice uprázdnila. V tuto dobu byl v Německu rozhodujícím činitelem ve věcech medicínského vyučování J. N. Rust, který poznal Purkyni již dříve osobně v Praze a byl přesvědčen o jeho velikých schopnostech. Růst proti votu lékařské fakulty ve Vratislavi vymohl, že stolice fysiologie a pathologie byla udělena Purkyňovi. Tak nastoupil J. E. Purkyně svoji profesuru ve Vratislavi, nejsa svými nastávajícími kolegy příliš vítán. Nicméně jeho skromná povaha a jeho jedinečné zanícení pro badatelskou činnost a v neposlední řadě i nové objevy, jimiž získával slávy vratislavské universitě, získaly mu aspoň částečnou přízeň. Avšak dlouho bylo mu vytýkáno, že fysiologii dosti nerozumí a navrhováno, aby ji přednášel z tištěných kompendií a nikoli podle vlastních zápisků, poněvadž prý na to Purkyně nestačí. V těchto historických skutečnostech se jasně značí neporozumění doby. Purkyně začal pěstovati fysiologii zcela novým způsobem. Konal praktická cvičení a postavil fysiologii na půdu fysiky, chemie a mikroskopie, nezanedbávaje ani psychologii. Fysiologie, Purkyněm takto myšlená a takto prováděná, nedala se ovšem dobře čísti čistě ex catedra,-ale vyžadovala vědeckých pracoven, jakých Purkyně ve Vratislavi neměl. Teprve po dlouhých bojích podařilo se mu vymoci na vládě vybudování zvláštního ústavu fysiologického. Ústavu se Purkyně dočkal až v r. 1839. Byl to první samostatný fysiologický ústav ve střední a východní Evropě. Nebyl to ovšem ústav veliký, místností bylo málo a malé. Jak skromný byl jeho ústav, dokazuje nejlépe to, že později sloužily tyto ubikace za universitní karcer. Pro Purkyni bylo to však již značným odlehčením, neboť nemusel své pokusy konati ve svém bytě a nemusel tam voditi své žáky, jimž tyto pokusy a práce ukazoval, a které do nich zasvěcoval. Ve vratislavské činnosti Purkyňově jest důležitým mezníkem r. 1832, kdy Purkyně dostal na tehdejší dobu prvořadý mikroskop Plösslův. Tím se otevřel Purkyňovi nový svět a Purkyně se jal zkoumati živočišné i rostlinné tkáně jedinečným a soustavným způsobem.
Purkyně odcházel do Vratislavě jako 35letý dokonalý fysiolog. Dostalo se mu tohoto místa, poněvadž jeho vědecká erudice přesahovala erudici jeho znamenitých konkurentů. Jest jasno, že dosíci řádné profesury v cizině nebylo a není možné žádným jiným způsobem, než skutečnou vědeckou kvalifikací. Purkyně nebyl nikde mimo Prahu, nekonal do té doby žádné vědecké cesty a tudíž mohl dojíti ke svým úspěchům jedině svojí vlastní tvořivostí. Ovšem nelze v teoretické medicíně jako v žádném jiném oboru stavěti zcela bez tradice. Nebylo to možné ani ve fysiologii, byť i její technika byla tehdá značně primitivní a jednoduchá, což se obzvláště nápadně jeví na smyslových pokusech Purkyňových. Purkyně si zjednal světové pověsti již svým disertačním spisem a také v Praze konal své pokusy o závrati. Všimněme si proto poměrů, jaké byly ve vědeckém světě pražském před Purkyní.
Učení Karlovo věnovalo medicíně zřetel již od svého založení roku 1348 a již v této době byli tu profesoři mediciny; z pozdějších je nejznámější politicky význačná osobnost anatoma Jesenia. Jak patrno, pěstovala se v Praze anatomie již od patnáctého a šestnáctého století. Vlivem náboženských válek ovšem docházelo k vakancím profesorů mediciny, která se někdy vůbec neprednášela. Avšak od přebudování Karlo-Ferdinandovy university r. 1654 bylo medicíně vyučováno zcela pravidelně. Bylo ustanoveno 5 profesorů, z nichž nejmladší měl přednášeti fysiologii, což bylo snadno možné, neboť rozsah celé medicíny tehdy známé mohl obsáhnouti jediný člověk. První profesura anatomie a fysiologie jako samostatná a trvalá stolice byla zřízena r. 1750, tedy šedesát let před příchodem Purkyňovým na pražskou fakultu. Profesory anatomie a fysiologie byli postupně Fr. Jos. du Toy, Tadeus Klinkosch, Antonín Kramer, který byl profesorem samostatné fysiologie (1771 — 76), po něm následoval Michelizt, jehož nástupcem se stal první slavný český fysiolog Jiří Prochaska (1749 — 1820), který byl profesorem v Praze od r. 1776 až 1791, kdy byl povolán na universitu vídeňskou. Po jeho odchodu byla stolice obsazena Matuschekou a potom byla profesura anatomie a fysiologie zastávána dvěma profesory, Jiřím Ilgem a Josefem Rottenbergerem (1793 — 1834). Oba posledně jmenovaní byli tudíž přímými učiteli J. E. Purkyně. V jejich ústavu se stal Purkyně asistentem r. 1818 a potom tam zůstal až do r. 1822. Ale již před tím pracoval v ústavě anatomickém pod profesorem Ilgem a jeho asistentem Krombholzem, který později sám profesuru fysiologie zastával. Purkyně sám vzpomíná ze svých tehdejších učitelů nejvíce profesora chirurgie dra Fritze.
Ze jmenovaných pražských anatomů a fysiologů nejvíce nad průměr vynikl Jiří Prochaska. Prochaska se dodnes pokládá za objevitele pojmu reflexu, t. j. spojení nervového dění. Reflex je pro fysiologii jakousi činnostní jednotkou a tudíž základním pojmem.
Jiří Prochaska byl Čech a narodil se v Blížkovicích na Moravě. Své odborné spisy spisoval latinsky, avšak latinou, jejíž duch jest podle doc. Vinaře naprosto český. Prochaska psal slohem, jakým mohl psáti pouze rozený Čech. Jeho hlavním dílem byly „Institutiones physiologiae humanae“, vydané v trojím vydání. Poslední vydání, krátce před smrtí Prochaskovou vyšlé asi v r. 1820, bylo již napsáno německy. Učebnice Prochaskova byla učebnicí evropskou nebo aspoň středoevropskou a užívalo se jí obecně. Poněvadž Ilg byl více anatom a Rottenberger žádné učebnice nenapsal, jest jisto, že kniha Prochaskova byla knihou, ze které Purkyně čerpal své základy fysiologie. Při tom dlužno si uvědomiti, že v tehdejší době, kdy produkce knižní byla nepoměrně slabší než dnes, měla učebnice také větší význam. Vskutku se v Prochaskových Institutiones shledáváme s monografií, která je nabádavá, která uvažuje, diskutuje a odůvodňuje svoje these. Ostatně tradice Prochaskova, který nedlouho před příchodem Purkyňovým na pražskou fakultu odešel z Prahy do Vídně, v Praze trvala. Vědomosti o smyslech byly před Purkyní rázu velmi povrchního. Mnoho bychom nechybili, kdybychom je srovnali s vědomostmi, jaké má o nich dnes laik, který o nich nikdy nebyl poučen. Ovšem již v sedmnáctém století bylo Portou přirovnáno oko ke camera obscura a Kepler za svého pobytu v Praze věděl, že lidské oko je nadáno lomivostí, jako čočka ze skla. Rovněž již páter Scheiner odkryl akkomodaci, t. j. schopnost měniti zakřivení čočky oční, aby bylo možno stejně ostře rozeznat předměty blízké a předměty daleké, čili onu funkci, jež u fotografického přístroje obstaráváme zaostřováním obrazu. A tu Purkyně první razí další cestu podstatnými objevy v dioptrice čili v nauce o průchodu paprsků světelných prostředím očním. Svůj základní pokus uspořádal zcela jednoduše. Postavil před oko pozorované osoby rozžatou svíčku a díval se na její obraz v oku pozorované osoby. Viděl a popsal tři obrazy. Dva jsou přímé a jeden obrácený. Obrazy se liší také velikostí, nepřímý obraz je přibližně prostřední velikosti, a liší se také světlostí, čím menší obraz, tím také světelnější. Purkyně první vyložil význam těchto obrazů. Pocházejí ze tří zakřivených lomných ploch očních: z rohovky, z přední stěny čočky oční a z její zadní stěny, z níž reflektuje obraz nepřímý. Avšak Purkyně navíce ukázal, že velikost obrázku jest závislá při podmínkách jinak konstantních na zakřivení lomných ploch. Této vědecké zákonitosti, Purkyní po prvé vyslovené, použil později Helmholtz a konstruoval ofthalmometr, přístroj, kterým lze kvantitativně měřiti zakřivení oka a tím také kvantitativně udati stupeň astigmatismu, známé to oční vady, jevící se nestejnoměrným zakřivením rohovky na jejích poloměrech. Purkyňův objev upadl však v zapomenutí a byl znovu objeven Sansonem. Neméně důležit je jiný objev Purkyňův z fysiologické optiky. Purkyně se snažil vyzkoumat, proč zvířatům svítí oči. Toto pozorování, tak všední, nebylo dotud vysvětleno. Teprve Purkyně vyvodil správně, že k tomu, aby pozadí oční zasvitlo v oku pozorovatele, jest zapotřebí, aby paprsky světelné padaly do oka pozorované osoby kolmo. Tento chod paprsků uskutečnil tím, že ozbrojil své oko brýlemi pro krátkozraké a díval se do oka psíčka, za jehož hlavou byla postavena rozžehnutá svíčka.
Purkyně pochopil, že tu jde o princip vyšetřování oka a píše výslovně, že praktikové shledají to nikoli bez užitku v diagnostice oční. A opět teprve Helmholtzem bylo zhotoveno oční zrcátko úplně na principu, objeveném Purkyní. Oční zrcátko je nyní nejužívanějším přístrojem v očním lékařství. Jeho pomoci bylo a bude stále užíváno v nespočetných zákrocích praktického lékařství a jeho pomocí je a bude často zachraňován zrak. Avšak třebaže Purkyně se takto zasloužil o podstatný pokrok ve fysiologii vidění s hlediska optiky, nebylo to jeho nejoblíbenější a nejoriginálnější téma, nýbrž Purkyňovi tanulo na mysli odhalení subjektivismu ve vidění.
Je to otázka ve vývoji myšlení dosahu základního. Podle t. zv. naivního realismu člověk věří, že vše jest tak, jak vidí. Tento primitivní názor nemohl se udržeti. Byli to především vůdci duchové minulých století, filosofové, kteří jej první vyvrátili. Odpoutání od naivního realismu vyvíjelo se postupně, až vyvrcholilo v Immanuelovi Kantovi (1724 — 1804), který poznal hranice našeho poznávání a vytříbil noeticky pojmy objektivního a subjektivního názoru. Tím došla filosofie své meze. Bylo a jest další otázkou, zda můžeme poznati, jaké podněty vnějšího světa a jakým způsobem jsou lidskými smysly integrovány ve vjemy. Tento veliký problém není ani dosud rozřešen, ale subjektivistické fysiologické práce Purkyňovy daly budoucímu řešení nesporný základ. Nejsnáze si uvědomíme rozdíl mezi objektivním zachycením obrazu vnějšího světa subjektivním viděním, když je srovnáme s obrazem fotografickým. Tento obraz jest při dokonalé optice všude stejně ostrý, všude stejně citlivý jak pro světlo, tak (v případě barevné fotografie) pro barvy. Fotografická deska jest citlivé pole stálé a homogenní. Tak tomu není u oka a jeho zorného pole, neboli rozsahu, kamž až oko vidí. Lidské oko se dívá buď svým středem nebo svojí periferií; jinak vidí středem a jinak okrajem. V zorném poli nevidíme všude stejně ostře a stejně barevně. Nejlépe vidíme středem oka a střed zorného pole neboli nejlépe vidíme způsobem, který Purkyně nazval přímým. Při vidění okrajem a vidění periferie zorného pole nevidíme ani dosti ostře ani nerozeznáváme všechny barvy. Jest známo, že okraj zorného pole jest pro barvy necitlivý. Tento stěžejní fakt necitlivosti okrajů sítnice k barvám popisuje Purkyně v kapitole „Indirektes Sehen“ svých „Beobachtungen und Versuche zur Physiologie der Sinne II“. Avšak nejen že není zorné pole všude stejně homogenní, ono není ani konstantní. Tento základní objev nazývá se dodnes fenomenem Purkyňovým a byl Purkyní objeven takto: Purkyně seděl ve své pracovně a pozoroval za počínajícího večerního soumraku červený pečetní vosk, položený na modrém papíře. Shledal, že s počínajícím stmíváním se červená barva vosku stává temnější, kdežto naopak modrá barva se stává světlejší. Nejde tu o známý poznatek, že při soumračném vidění nerozeznáváme dobře barvy, nýbrž o věc jinou, neboť u Purkyňova fenomenu jest modrá barva od červené rozeznatelná, ale mění se jejich světelnost. Oko se stává s postupující adaptací citlivější pro světlosti barev krátkovlnnějších oproti vidění dennímu. Význam Purkyňova fenomenu jest veliký v nejmodernější literatuře fysiologické, neboť není patrný při zření středem sítnice neboli zření fovealním, které znamená asi 1 — 2° ve středu zorného pole. Purkyňův zjev stal se rozhodujícím faktem v boji o duplicitní teorii vidění.
Všechny tyto zjevy nepozoroval P. jen popisně, nýbrž snažil se jejich výzkumem pochopiti činnost jednotlivých částí sítnice a ostatních partií orgánu zrakového jako vstupu nervu zrakového, žluté skvrny a ostatních. Nemoha pro tehdejší nepokročilost metodiky v tyto problémy vniknouti hlouběji, dal se Purkyně do výzkumů dějů entoptických.
Až dosud jsme mluvili o zorném poli, které vidíme a které jest obrazem světa vnějšího. Není však v oku také obraz světa vnitřního, t. j. nevidíme v oku také útvary vlastního oka? Je běžnou zkušeností, že za určitých okolností, na př. při pohledu do mikroskopu, vidíme v zorném poli stíny vlásečnic a krvinek. To jest typický příklad entoptického zjevu. Avšak podobných zjevů jest veliká a rozsáhlá řada a takřka všechny byly objeveny a pozorovány po prvé Purkyní, který vynašel mnoho způsobů, jak tyto zjevy pozorovati. Vedlo by daleko, abychom tu vypočítávali podrobně všechny metody, kterými znázorňoval zjevy entoptické, uveďme jen, že mnohé z těchto zjevů nejsou snadno vyvolatelné a že proto opět upadly v zapomenutí. A tak teprve až v r. 1919 obíral se mladý dánský lékař E. Thomsen opakováním všech pokusů Purkyňových, a plně je potvrdil.
Pozorování vnějšího světa a vidění vnitřních orgánů v oku nevyčerpává však pojem našeho vidění. Dokáže to jednoduchý příklad. Nakreslíme-li si tři tečky ve tvaru trojúhelníka, vidíme v duchu nikoli tři tečky, ale trojúhelník. Na tomto příkladě, který by se dal mnohonásobně rozmnožovat, zakládá své učení moderní škola psychologické fysiologie, zvaná v Německu Gestaltpsychologie. Zdůrazňuje fakt, že vidíme celky a tvary. Už pro Purkyni nebylo toto pozorování novinkou a ve svém spise „O ideálnosti prostoru zrakového“ ukázal přesvědčivě, že vidění jest synthetický integrační pochod, jímž ústředí nervová skládají prvky vidění v celé obrazy a pojmy. Avšak nejen subjektivním pozorováním, také pokusně naznačil P. cestu budoucímu bádání o dynamice vidění, která jest zatím konečným slovem výzkumu vidění. Přizpůsobil si k tomu přístroj, dnes nazývaný stroboskop, při němž se do papírového kotouče, opatřeného pravidelnými postranními otvory, vkládá pás papíru, na kterém jsou obrázky jednoduchého pohybu rozloženy v řadu poloh, podobně jako je tomu při kinematografii. Pohybuje-li se kotoučem, vzniká obraz pohybu. Tento zdánlivý pohyb neboli pohyb stroboskopický má své zákony Korteho, které jsou studovány tachistoskopem, což není než moderně zdokonalený stroboskop Purkyňův. Z toho je zřejmo, že Purkyně položil základy celé fysiologii zrakové a že i nejmodernější věda stále se opírá o základní objevy Purkyňovy.
Kromě fysiologie zraku bádal J. E. Purkyně také ve fysiologii ostatních smyslů a orgánů. Z jeho výzkumů kožních opět dva staly se obecným majetkem a mají dnes eminentní praktickou užitečnost. Jest to daktyloskopie a kapilaroskopie. Ve svém spise „Examen physiologicum organi visus et systematis cutanei“, což byla jeho habilitační práce z r. 1823, v kapitole páté popisuje kožní valy na posledních článcích prstů lidské ruky a sděluje, že po vyšetření mnohých rukou lze zařaditi kožní valy do devíti typů základních, které zobrazuje. To bylo základní a první zjištění, že tvar kůže je individuální. Tím se stal Purkyně zakladatelem daktyloskopie. Třebaže Purkyně neučinil sám návrhu na využití toho k identifikaci zločinců, přece věděl, že pomocí otisků lze identifikovati jednotlivce. Jest zbytečno, abychom tu zdůrazňovali praktický význam daktyloskopie, podotýkáme však, že Purkyňovy nálezy a zkoumání byla nesena duchem moderní exaktní vědy bojující proti pověrám středověku. Purkyně chtěl tu současně ukázati na nesprávnost chiromantie, dříve tak kvetoucí. Podobného rázu byly i jiné jeho práce. Nesmíme zapomínati, jaké vážnosti se tehdá těšila frenologie Gallova, chtějící z tvarů lebky odhadovali charakter jednotlivců. Purkyně zamítal tuto nauku, stavěl se tím proti obecnému proudu jejího uznání a místo ní prováděl sám antropologická měření lebek různých národů. Purkyně razil tu cestu pro dnešní antropologii a antropometrii. Zhotovil si vhodný přístroj a popisoval řadu vnějších znaků, sloužících za třídění rasové.
Méně známý jest jeho objev kapilaroskopie. Purkyně udává zcela přesně návod, jak lze pomocí jednoduchého zařízení, jehož podstatou jest lupa, přiložená ke kůži prstů, pozorovati krevní vlásečnice. Ani dnes obecně užívaný detail, že jest výhodno natříti kůži olejem pro lepší průsvitnost kůže, Purkyňovi neušel a zmiňuje se o něm výslovně. Rovněž Purkyně zcela zřetelně upozorňuje, že lze z tvaru kapilár zjistiti mnoho na kůži nemocných s různými záněty kůže a jinými chorobami. Dnes jest kapilaroskopie uznanou metodou, jíž se obecně užívá. K pozorování kapilár slouží nyní kožní mikroskop neboli kapilaroskop, tudíž nástroj, který se od lupy Purkyňovy principiálně vůbec neliší. Význam kapilaroskopie stále stoupá. Jsou vydávány rozsáhlé atlasy kapilaroskopicky fotografovaných obrázků, které slouží výborně praktické medicíně v posuzování chorobného stavu u různých nemocných, ale také velmi dokonale charakterisují stav cevstva vyšetřované osoby, dovolujíce tak odhadnouti postup choroby u různých jednotlivců.
Velmi známé jsou Purkyňovy pokusy o závrati, konané za jeho prvního pobytu v Praze. Závrať byla přirozeně již dříve zkoumána, ale Purkyňův objevovatelský talent přinesl i tu mnoho nového. R. 1780 byla M. Herzem napsána monografie o závrati. S dnešního hlediska je dlužno hlavně oceniti Purkyňovy studie o závrati rotační. P. tu popisuje mistrovsky závrať, pocity, které člověk má při otáčení a to vzhledem k různým polohám hlavy. Našel zákon, že o smyslu zdánlivého rotačního pohybu, kterým se závrať subjektivně projevuje, rozhoduje poloha hlavy, a to nehledě k tomu, zda později byla poloha hlavy změněna. Purkyně použil rotační židle k vyvolání závrati. Asi před dvěma desetiletími otolaryngolog Bárány, nositel Nobelovy ceny, který objevil význačný diagnostický význam závrati kalorické, použil také závrati rotační na otáčecí židli k rozpoznávání poruch labyrintu, po případě mozečku. Ovšem Flourens již za života Purkyňova dal základní poznatky o labyrintovém orgánu. Výzkumy Purkyňovy o závrati byly podrobné a týkaly se ještě řady dalších pozorování, o nichž tu nelze podrobně promlouvat. Dodejme jen, že když L. Prant v Kaiser Wilhelms-Institut für Strömungslehre konal moderní pokusy s rotující laboratoří, nemohl než potvrditi zákony, které zjistil Purkyně dávno před ním s pomůckami zcela primitivními. A k tomu vzpomeňme známého zjevu galvanické závrati, která se dá vyvolat u lidí zavedením stejnosměrného proudu a kterou rovněž objevil Purkyně.
Jak jsme řekli v úvodu, anatomie začala se rozvíjeti ve dvou směrech, jednak hleděla k funkci orgánů, jednak zkoumala podrobněji mikroskopicky složení těla. Obojí dohromady bylo za časů Purkyňových zváno fysiologií. Dnes jest obsahem fysiologie pouze nauka o činnosti živých těl a obsahem histologie morfologický popis těl. Avšak od histologie se dále oddělily embryologie jakožto nauka o vývoji zárodku a cytologie jako nauka o buňce. Ve všech těchto vědách byl Purkyně z nejvýznačnějších pěstitelů a dokonce zakladatelů. Kdežto pohled prostého, neozbrojeného oka na pitvané lidské tělo mohl odkryti pouze orgány, t. j. poměrně velké jednotky, bylo zapotřebí zvětšujícího nástroje, aby se mohlo seznati, z jakých dalších částí se skládá tělo zvířecí a rostlinné. Tento úkol nebyl lehký. I dnes dovedeme si představiti podobné nesnáze, neboť tušíme, že za strukturou mikroskopickou se skrývá další metastruktura. K objevení této metastruktury je zapotřebí nových metod.
Situace v dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy Purkyně začal na těchto problémech pracovati, nebyla výhodnější než dnes pro poznání metastruktury. Byl tu ovšem po ruce nástroj, ale bylo potřebí ho k těmto výzkumům využiti. Mikroskop byl již objeven Zachariášem Jansenem na konci 16. století, a bylo ho užito k pozorování přírody. Přes svou primitivnost vystačoval pro pozorování zvlášť vhodných objektů a proto červené krvinky jako samostatné isolované buňky byly objeveny již r. 1665 Malpighim. Také Purkyňovi stačil jednoduchý, nesložený mikroskop, aby našel malý průhledný váček, který nazývá váček germinativní. Jest to, jak dnes víme, buničné jádro, což ovšem Purkyně tehdá ještě jen tušil. Nicméně stal se objev Purkyňův velmi známým a pod jeho dojmem připisuje se ovšem neprávem Purkyňovi heslo „omne vivum ex ovo“. Jeho objev způsobil, že byla věnována pozornost Graafovu folikulu a vedl také k poznání vajíčka ssavčího (Baer).
Hlavní své práce histologické konal však Purkyně později ve Vratislavi, když se mu dostalo dokonalého složení mikroskopu vídeňského mechanika Ploessla. Purkyně nejprve musil vytvořiti vlastní histologickou techniku. Tato technika a vnitrní vjemová skladnost genia Purkyňova umožnily mu velkou řadu histologických objevů, z nichž na prvním místě jest vytknouti poznání skladby nervstva, do té doby podrobněji naprosto neznámé. Dnes se pokládá za hlavní součástku ústředního nervstva buňka gangliová, a ji právě objevil J. E. Purkyně. Spatřil ji ovšem již před ním Ehrenberg, ale naprosto si neuvědomil její důležitost a význam. Purkyně ji první nalezl v mozku a míše obratlovců a přesně ji popsal; znal její jádro i výběžky. Jak důležitý jest to objev, vysvitne, uváží-li se, že tyto gangliové buňky jsou orgánem veškeré ústřední nervové činnosti člověka i živočichů. Zvláštním druhem jejich jsou velké stromkovitě rozvětvené buňky v mozečku, které až do dnes se nazývají Purkyňovy buňky mozečkové a jimž náleží významný úkol v řízení pohybů u ssavců. Vedle gangliových buněk zkoumal Purkyně i druhou základní součást nervové tkáně, t. j. nervová vlákna, ve kterých první našel základní útvary t. zv. osní válec a přispěl i k osvětlení pojmu nervových pochev. Z jeho četných jiných objevů vzpomeňme ještě jeho odkrytí zvláštních svalových vláken v srdci, zvaných dnes Purkyňovými vlákny. Tato vlákna nabyla ve dvacátém století neobyčejné důležitosti. Ssavčí srdce má totiž v sobě zvláštní střed, který stále vysílá vzruch do svaloviny srdeční, a to po určité vodivé soustavě, jejímž zakončením jsou právě vlákna Purkyňova. Moderní klinická medicína, sledující tak podrobně poruchy srdečního rytmu, zaměstnává se tudíž stále vlákny Purkyňovými. Purkyně však zkoumal i složení nejrůznějších tkání a orgánů jiných, jako kostí, chrupavek, arterií, žil, vaječníků a uteru a mnohých jiných, kde všude poznal on nebo jeho žáci mnoho nových věcí. Jest proto spravedlivou poznámkou, kterou napsal vynikající učenec německý Heidenhain v jeho životopise, že Purkyňův ústav fysio- logický ve Vratislavi byl kolébkou histologie.
Vrcholem však díla Purkyňova jest vyslovení základní myšlenky buničné teorie. Velkolepý význam buničné teorie pochopíme nejsnáze přirovnáním s atomovou teorií v chemii. Teprve když tato teorie byla vytvořena a byl definován pojem molekuly a atomu, bylo možno rozvinouti veškerou chemii analytickou a synthetickou k onomu skvělému rozsahu, jaký má nyní. Bližší však než počátky atomové teorie je nám moderní její vývoj. Ještě před dvěma desítiletími nikdo neměl nejmenší představy, že atomy, definované jako nejmenší částice hmoty, mají svoji vnitřní strukturu. Objev dalších součástí, elektronů, protonů a neutronů znovu odhalil celou novou oblast přírody. Nemenší význam než teorii atomové náleží myšlence teorie buničné, dnes nám ovšem samozřejmé.
Historie tohoto objevu není přímá. Třebaže některé isolované buňky byly jako obzvlášť vhodné objekty dávno nalezeny — na př. velmi charakteristické krvinky ssavčí — přece pojem buňky pro ssavčí tkáně neexistoval, za to však se vědělo již před Purkyní, že tkáně rostlinné jsou složeny z buněk, kterýžto fakt byl nasnadě, neboť rostlinné buňky se většinou vyznačují typickou strukturou, která nemohla uniknouti pozorování. Nebylo nesnadno pojmout myšlenku, že tkáně živočišné jsou složeny z podobných buněk jako tkáně rostlinné. A vskutku tato myšlenka objevuje se již u předchůdců Schwannových a Purkyňových, především u Francouze H. Dutrocheta 1824. Nicméně tato buničná teorie byla pouhou spekulací, neopírající se o správné poznání. Její zastánci skutečných živočišných buněk do té doby vlastně neznali. Proto za zakladatele buničné teorie pokládá se všeobecně Th. Schwann, který svojí knihou „Ueber Einstimmung in der Struktur und dem Wachsthum der Thiere und Pflanzen“ z r. 1839 široce buničnou nauku rozvedl a podle tehdejšího mínění její oprávněnost dokázal.
Purkyně se opřel některým vývodům knihy Schwannovy a u jiných upozornil, že již podobné názory vyslovil, avšak při své povaze objevitelského ducha a svém nezájmu na publicitě svých objevů věc dále nesledoval. A tak dobyla kniha Schwannova obecné známosti v celém odborném světě a Schwann jako zakladatel buničné teorie přechází z knihy do knihy. Význam Purkyňův v této tak důležité otázce by byl zůstal zapomenut, kdyby český histolog F. K. Studnička se nebyl podjal před desíti lety soustavných studií historických a nebyl prokázal nejen naší, ale i cizí odborné veřejnosti, že priorita vyslovení buničné teorie náleží Purkyňovi. Purkyně totiž, jak lze bezpečně podle pramenů prokázati, vyslovil již r. 1837 před Schwannem zcela jasně na pražském sjezdu přírodopisců a lékařů svoji buničnou teorii, ovšem purkyňovskou stručností, ale přece zcela jasně a přesvědčivě. Schwann pak použil ve svém spise k podpoře své teorie z veliké míry materiálu Purkyňova a jeho žáků, avšak dopustil se při tom řady omylů a nesprávností, kterých nebylo u Purkyně. Pro Purkyni a nikoli pro Schwanna byla buňka zrníčkem s jádrem uprostřed, Purkyně podal tedy definici, která se uplatnila až později (1861) jako definice buňky sestávající z protoplasmy. Teprve r. 1893 O. Hertwig uznal, že buničná koncepce Purkyňova byla daleko blíže všeobecně přijatému názoru než pojetí Schwannovo. I název protoplasma zavedl Purkyně (r. 1839). Nemínil jím však hmotu všech buněk, ale jen hmotu buněk embryonálních.
Velké objevitelské dílo Purkyňovo bylo vysoce oceňováno již za jeho života, jak ukazují čestné doktoráty cizích universit, členství v mnoha zahraničních akademiích a jiné podobné pocty. Ještě za jeho života vyšla v cizině první jeho biografie a tři další brzo po jeho smrti. Od té doby jeho význam v mezinárodní vědě stále stoupá, neboli jeho současníci dovedli ocenit jen část jeho objevů. Zavinil to do značné míry vlastní Purkyňův způsob práce.
Purkyně byl výborným badatelem, ale naprosto nedbal o publicitu svých prací. Když dokončil nějaký objev, podal o něm krátkou zprávu, obyčejně ve vratislavské vědecké společnosti, ale o to, aby se vědomost o něm rozšířila, se dále nestaral. Psal nerad obsáhlé monografie a také vskutku žádné větší knihy nenapsal. Největší co do počtu stránek jest vlastně monografie o pohybu řasínkovém, napsaná společně s jeho vynikajícím žákem Valentinem a obsahující 95 stran. Rozsahu toho dosáhla tím, že přináší z pojednání Purkyňových nejvíce starší literatury. Psaní knih tohoto druhu nebylo pro tvůrčího genia Purkyňova takřka ani možné. Krom toho měl Purkyně mnoho žáků, kterým dával pracovati na disertacích a v těch pak ukládal vlastně svoje objevy. Přirozeně, že publikační známost těchto disertací byla nepatrná a tak se setkáváme u Purkyně s podivným zjevem, že jeho práce bylo třeba vyhledávati, neboť nepřicházely samy dost k vědomí jeho současníků.
Proto mohly býti Purkyňovy obrázky znovu objeveny Sansonem a proto priority buničné teorie se dostalo Schwannovi. Za těchto okolností jest tím význačnější, že se jeho dílu dostalo již záhy obecné známosti, třebaže ne úměrně jeho skutečnému významu. Toho dokladem jest srovnání učebnic histologie, která ovšem se tehdy nazývala všeobecnou anatomií. Webrova kniha, vydaná r. 1830, cituje Leewenhoecka, Malpighiho, Monroea, Jiřího Prochasku, Trevirana a jiné, kdežto učebnice Henleho z r. 1841 se zmiňuje již obšírně o pracích Purkyňových, Th. Joh. Müllera, Henleho a Schwanna. Tím více ovšem citují práce Purkyňovy všechny další učebnice, a to jak v oboru histologickém, tak fysiologickém. Tak se jméno Purkyňovo zachovalo v učebnicích fysiologických a histologických až do dnešních dnů a zdá se, že na velmi dlouhou dobu z nich nezmizí. Purkyni dostalo se právem toho, že řada tkání a zjevů byla nazvána jeho jménem a jsou nyní stále pod tímto jménem uváděny. Z objevů jeho jménem označených jsou nejznámější tyto čtyři: Purkyňovy obrázky, Purkyňův zjev, Purkyňova vlákna v srdečním svalu a Purkyňovy buňky v mozečku. Těmito čtyřmi názvy šíří se jméno Purkyňovo neustále mezi lékaři všech národů a všech věků. Taková jména se udržují obyčejně v literatuře dlouho, neboť máme mnoho příkladů názvů podle objevitelů již ze šestnáctého století. Vedle čtyř vyjmenovaných Purkyňových zjevů a buněk jest užíváno označení Purkyňovo ještě pro zárodečný míšek ve vaječné buňce, pro žlázy kožní čili potní a vlákna v děloze a Purkyňovu cévní figuru.
Vrcholu své badatelské činnosti a evropského věhlasu dosáhl Purkyně za svého 27letého působení na universitě vratislavské. Přes to nezapomněl na svůj národ, který tehdy zápasil o své kulturní obrození a roku 1850 přijal povolání na pražskou lékařskou fakultu, tehdy ještě zcela německou. V Praze ho do velké míry zaměstnaly práce organisační. Vybudoval pražský fysiologický ústav, jehož zřízení si vymohl, a ze všech sil pracoval pro zvelebení českého vědeckého života. Když zemřel 28. července 1869, byl slavně pochován jako velký syn svého národa.
Vilém Laufberger