Badatelská práce na vysokých školách v půlstoletí před válkou.

Postupem 19. století se stále mohutněji rozvíjí organismus vysokých škol a badatelská práce se stále více soustřeďuje do jejich pracoven a laboratoří. Nemohlo být jinak ani v Čechách, sídle nejstarší university ve střední Evropě a nejstarší vysoké školy technické na území bývalého Rakouska. Jak v době, kdy tyto ctihodné a proslulé školy byly společné oběma národnostem země, tak později, když každá z nich byla rozdělena v samostatnou vysokou školu německou a českou, rozkvétala na nich práce badatelská způsobem, který pozoruhodně obohacoval obecné poznání lidské. Aby však obraz toho byl přesný, je třeba připomenout existenci vlivů, které často působily na výběr nebo stabilitu profesorů na pražských vysokých školách způsobem nepříznivým. Byla to konkurence vysokých škol cizích, jíž se školy pražské těžko mohly bránit. Pro badatele německé byly otevřeny všechny vysoké školy nejen Rakouska, nýbrž i Německé říše, badatele české lákala zase především Vídeň se svou převahou hlavního města říše a sídelního města císařského. Jiné cizí vysoké školy stávaly se už řidčeji působištěm badatelů českých.

Přitažlivost university vídeňské se počala jevit již v 2. polovině století 18., a to v studiu lékařském. Nebylo se čemu diviti. Universita vídeňská, která se za Marie Terezie stala první universitou habsburské monarchie, měla dlouho tu výsadu, že doktorát lékařství, který byl na ní získán, opravňoval k provozování prakse ve všech zemích mocnářství, kdežto doktorát, nabytý jinde, platil jen pro dotyčnou zemi. Také povolávání nejlepších sil na universitu vídeňskou přispívalo k jejímu prvenství. Její přitažlivost se projevovala ovšem i v zemích českých a právě ti, kteří od nás odešli do Vídně studovat lékařství, platně přispěli k vybudování proslulosti lékařské školy vídeňské.

Tak odešel do Vídně Jiří Prochaska, nar. r. 1749 v Blížkovicích na Moravě, a dosáhl tam doktorátu r. 1776. Stal se asistentem u profesora anatomie Bartha. Tenkráte ještě nebyla provedena specialisace disciplin lékařských jako v době pozdější. Anatomie byla spojena s fysiologií a s očním lékařstvím. Jiří Prochaska nastoupil r. 1780 na katedru na universitě pražské a setrval v Praze do r. 1791. V tomto roce vrátil se do Vídně a převzal funkci Barthovu. V roce 1803 vzdal se anatomie pro přílišný rozsah svého pole působnosti.

Prochaska psal německy a latinsky, ale jeho češství a zvyk myslit po česku zřetelně mluví z přehojných čechismů jeho latinského slohu.

Prochaska zastihl fysiologii v počátečních stadiích. Nebylo ještě fysiologických ústavů, kde by se byly mohly prováděti pokusy. Takový ústav zřídil teprve Purkyně ve Vratislavi, později také v Praze, když se navrátil do vlasti. Ze spisů Albrechta von Haller dá se ovšem souditi, že konal pokusy, a ke stejnému úsudku dospíváme také ze spisů Prochaskových. Význam Prochaskův záleží ve fysiologii nervstva. Prochaska dospívá k přesvědčení, že pouze nervu přísluší citlivost, pouze svalu že přísluší dráždivost. (Soli nervo competit sensibilitas, soli musculo competit irritabilitas.) Dalším bádáním dospěl Prochaska k pojmu reflexu, který je dnes ve fysiologii běžný. Od něho pochází pojem i název. Je to analogie odrazu pružného tělesa nebo paprsku. Autor však dodává, že to není prostý reflex fysikální, kde úhel dopadu rovná se úhlu odrazu, že to je úkaz zvláštní, který můžeme poznati podle výsledků, do jehož podstaty však není nám možno vniknouti. V této věci učinil Prochaska významný krok a má právo, aby jeho zásluha byla zdůrazněna před světem, který — až na malé výjimky — o něm málo ví.

Prochaska svou prací vědeckou přispěl podstatně ke slávě první školy vídeňské. V prvních třech desetiletích devatenáctého století ustoupila Vídeň do pozadí a pozvedla se Paříž. Bylo to zásluhou skupiny internistů, která se zabývala vyšetřovacími metodami. Francouzská škola nasbírala poznatky, spojovala znaky fysikální s jednotlivými tvary nemoci, poznala, že nemocí se mění fysikální nález. Chybělo však logické spojení mezi jedním a druhým a bylo zapotřebí velkého počtu vyšetření u lože nemocného a dlouhé řady nálezů pitevních, při kterých se klinický nález ověřuje autopsií. Pro takovou soustavnou práci byla vídeňská klinika i pitevna půdou nad jiné výhodnou pro hojnost, ba nadbytek materiálu. Bylo k tomu však třeba nadaných duchů, vybavených kritickým rozumem i neúmornou pílí, aby tento materiál důkladně zpracovali a zužitkovali. K tomu byla povolána dvojice našich krajanů: Karel Rokytanský a Josef Škoda.

Karel Rokytanský se narodil v Hradci Králové r. 1804. Studoval v Hradci a Litoměřicích střední školu, universitní studia započal v Praze a skončil doktorátem ve Vídni r. 1828. Tam se stal asistentem u profesora pathologické anatomie Wagnera, r. 1834 byl jmenován prosektorem a mimořádným profesorem, r. 1844 profesorem řádným. Dosáhl velikých úspěchů a vysokých vyznamenání, byl členem panské sněmovny a byl povýšen na barona. Zemřel ve Vídni r. 1878.

Rokytanský byl člověk uzavřený do sebe, jeho výklady byly suché, ale věcné a zevrubné. Jeho píle byla ohromná: jím a pod jeho vedením bylo v ústavě provedeno na šedesát tisíc pitev. Na základě těchto zkušeností sepsal své dílo Handbuch der pathologischen Anatomie o třech dílech. Prvé vydání vycházelo v letech 1841 — 46, druhé rozšířené vyšlo roku 1855. V ní podal přesné roztřídění chorob, jak se jeví morfologicky při pitevním výzkumu mrtvoly. Jeho ústav stal se střediskem, do kterého se sjížděli lékaři ze všech krajů světa.

Pathologická anatomie znamená zkoumání konečných úkazů a jest kontrolou práce klinické. Klinická práce nachází v ní svůj podklad a své doplnění. Pokrok vědy je možný tenkráte, když klinik a prosektor se navzájem doplňují. To se stalo právě na škole vídeňské, kde Rokytanský a Škoda se navzájem doplňovali.

Josef Škoda se narodil v Plzni dne 5. prosince 1805, studoval střední školu ve svém rodišti, odebral se na lékařskou fakultu do Vídně a dosáhl tam doktorátu v r. 1831. V době epidemie cholerové působil v Čechách, ale pak se vrátil do Vídně, kde se stal nejprv sekundářem Všeobecné nemocnice, potom ordinujícím lékařem na oddělení pro prsní nemoci a roku 1846 řádným profesorem lékařské kliniky. Byl své doby nejslavnějším a nejhledanějším lékařem ve Vídni. Býval volán ke dvoru a jeho výrok platil za neomylný.

Škoda napsal r. 1832 pojednání Über die Percussion, totéž téma zpracoval pak obšírně v díle Abhandlung über Percussion und Auscultation, vydaném v r. 1839. Poklep a poslech lékařský, mladé metody vyšetřovací, dospěly těmito pracemi k dokonalému systému vědeckému. Škoda svá klinická pozorování stále kontroloval pitevními nálezy Rokytanského. Pitevní nález jej poučil přímým názorem, zdali to, k čemu se vyšetřováním a úsudkem dopracoval, bylo správné. Kromě kontroly pitevní používal ještě pokusů. Ohledával na př. žaludek z těla vyňatý, oklepával jej při nadmutí větším nebo menším nebo při naplnění tekutinou. Vtlačoval vzduch do dutiny hrudníkové nebo ji naplnil vodou a bedlivě zkoumal, jak se zvukové poměry mění. Pozoroval, jak se tlumí hlas, když prochází masivní nepružnou látkou, a z těchto poznatků vyvozoval úsudky další. Přesvědčil se, že z povahy slyšeného zvuku možno souditi jen na fysikální povahu orgánů, které jej podmiňují. Nikoli na povahu nemoci dá se přímo souditi, nýbrž jen na konsistenci, hutnost, pružnost a pod. To je druhý článek logický a z toho teprve možno dále usuzovati, jaký může býti chorobný proces, který změnu ve fysické povaze orgánu podmínil.

Velkost Škodova záleží v pozorování a v logickém postupu. K tomu se právě hodila výborně celá jeho osobnost. Bylť bystrý, kritický, nedal se uchvátit fantasií. Dnes, kdy metody vyšetřovací se neočekávaně rozšířily, zdá se nám celá nauka o poklepu a poslechu tak jednoduchá, že by nás to mohlo svésti k podceňování jejích objevitelů. Je však třeba, abychom si uvědomili, že tenkráte byla to směs neurovnaných poznatků, kterou bylo zapotřebí uvésti v soustavu.

Škoda a Rokytanský jsou pýchou druhé školy vídeňské. K nim ještě připojujeme jednoho představitele českého živlu ve Vídni a to jest Eduard Albert, přednosta chirurgické kliniky.

Eduard Albert se narodil r. 1841 v Žamberku v Čechách, zemřel tamže na prázdninovém pobytu roku 1900. Studoval v Rychnově, v Hradci Králové a ve Vídni. Doktorátu lékařství dosáhl na universitě vídeňské r. 1867. Habilitoval se pro chirurgii na vídeňské universitě, byl profesorem v Innsbrucku, odtamtud pak byl povolán za profesora chirurgie do Vídně.

Albert bádal o stavbě páteře, o mechanismu kloubů a šlach, i v jiných oborech, kde naskýtá se chirurgovi pole působnosti. Pravý význam však má Albert jako chirurgický a vůbec lékařský pedagog.

Jeho učebnice chirurgie (Lehrbuch der speziellen Chirurgie, 1898, 5 sv.) a ještě více jeho Diagnostika nemocí chirurgických (Diagnostik der chirurgischen Krankheiten, 1900) jsou vzorem pro všechny autory, kteří kdy budou psáti o věcech lékařských. Mistr slohu vědeckého a básnického, překladatel českých básníků do němčiny, badatel historický, duch universální — to byl Albert. Založil vlastní školu, odchoval žáky, ze kterých se stali světoví mistři. To nedokázali ani jiní velcí duchové. Přitažlivost vídeňské university byla v devatenáctém století trvalá a stěží jí mohli odolat netoliko ti, kteří byli teprve v průběhu svých studií, nýbrž i hotoví již badatelé, působící na pražských vysokých školách jako profesoři.

Již v průběhu svých studií se obrátil do Vídně Max Dvořák. Narodil se jako syn lobkovického archiváře v Roudnici r. 1874. Sleduje svou vlastní zálibu i cíle k svému zamýšlenému povolání — měl býti nástupcem svého otce — dal si zapsat na pražské české universitě vědy historické r. 1892. Pracoval v seminářích profesora Golla, Rezka a Emlera. Největší, ba základní vliv na vývoj Dvořákův měl Jaroslav Goll, a to jak svým vysokým etickým názorem na historii, jež má „pravdu říci a pravdy nezamlčeti, ať z toho následuje cokoli“, tak svou přísnou metodou historické práce, jež musí vycházet z pramenů, podrobených ovšem všestranné historické kritice. Konečně působila na Dvořáka i mnohostrannost Gollova chápání historie, vpojující do politické historie i otázky hospodářské, kulturní, společenské a umělecké. Po dvouletém studiu na pražské universitě odešel Dvořák na podzim r. 1894 do Vídně na Ústav pro rakouské dějezpytné bádání, aby se tu zdokonalil zejména v oboru pomocných věd historických, mezi něž byly zařazeny i dějiny umění. Kouzlo osobnosti profesora dějin umění Fr. Wickhoffa a vysoká vědecká úroveň vídeňské uměleckohistorické školy způsobily, že Dvořák se stal z historika dějepiscem umění. R. 1897 byl prohlášen doktorem filosofie a r. 1898 se stal Wickhoffovým asistentem. Po čtyřech letech (1902) následovala habilitace, rok na to byla zmařena naděje na universitní profesuru na české universitě v Praze a v r. 1905 byl Dvořák jmenován mimořádným a v r. 1909 řádným profesorem dějin umění na universitě vídeňské.

Když Dvořák přišel v r. 1894 do Vídně, prožívaly dějiny umění velikou proměnu z vědy pomocné a závislé ve vědu samostatnou a metodicky pevně vybudovanou, z nauky jen biografické a chronologické v nauku o vývoji a formách uměleckého tvoření. Nauka ta tkvěla svými kořeny v téže půdě, z níž rostlo Gollovo historické vyznání, opírajíc se především o prameny a jejich kritické zhodnocení. Ve smyslu těchto genetických dějin umění napsal Dvořák svá velká díla Iluminátoři Jana ze Středy (1901) a Záhada umění bratří 2 Eycků (1904; obě práce vyšly německy v Jahrbuch d. Kunsthist. Samml. des allerh. Kaiserhauses, Vídeň). V prvé práci, jejímž ústředním námětem je skupina rukopisů, vzniklých v Čechách brzy po roce 1350, zasadil Dvořák po prvé české gotické umění do rámce umění světového, proraziv tak úzké místní hranice, jimiž byla do té doby neprodyšně uzavírána umělecká historie v Čechách (ať pěstována Čechy nebo Němci). Do světových dějin umění uvedl touto prací zároveň kapitolu, jež ve středověkém umění evropském je z nejzajímavějších a z nejpoučnějších. Práce o Eycích je klasickým dílem vídeňské školy, jsouc založena na kriticky zhodnocených pramenech a vybudována z formálních rozborů uměleckých děl. Max Dvořák, duch filosofický, se nespokojil v dalším svém vývoji s pojetím dějin umění, jež přejal od svých učitelů, Fr. Wickhoffa (zemř. 1909) a A. Riegla (zemř. 1905). Přestal umělecké dílo vnímat pouze jako rozluštění určitého formálního problému a chápal je jako duchovní výraz doby, v níž dílo vzniklo. Vytvořil tak — především v díle Idealismus und Naturalismus in der gotischen Skulptur und Malerei (1918) — nové dějiny umění, jež neztrácely nic z dřívějšího obsahového bohatství a metodické přesnosti, ale staly se z nauky o formách a jejich vývoji naukou o myšlenkovém a duševním obsahu a významu uměleckého tvoření. Dějiny umění se staly dějinami ducha. To je největší a vskutku zakladatelská novota Dvořákovy vědecké práce, jíž dal světové vědě o umění nový směr a smysl. Dvořákova mnohostranná činnost se neomezovala pouze na universitní katedru a práci vědeckou, nýbrž obírala se, opět v tradici vídeňské školy, i praktickými otázkami, vyplývajícími z dějin umění, především ochranou památek. Jako nástupce A. Riegla zastával Dvořák od r. 1905 úřad generálního konservátora Ústřední komise pro zachování památek ve Vídni, založil a redigoval vzornou rakouskou uměleckou topografii, vytvořil novou organisaci památkového úřadu a vypracoval památkový zákon (sněmovnou ovšem neschválený) — v tom všem dávaje příklad ochraně památek v jiných evropských státech.

S vědou dějin umění těsněji souvisí kritická činnost Dvořákova. R. 1903 založil s Wickhoffem časopis Kunstgeschichtliche Anzeigen, který byl pak největší kritickou tribunou uměleckohistorického bádání.

Dvořák zemřel r. 1921 v Hrušovanech na jižní Moravě. Jeho dílo vyšlo v pěti svazcích (1924 — 29) v nakladatelství R. Piper v Mnichově.

Příkladem vyzrálého již badatele, který katedru pražskou zaměnil za katedru vídeňskou, je Konstantin Jireček, jemuž je v tomto sborníku věnována kapitola zvláštní. Již před dobou Jirečkovou byl na universitu vídeňskou povolán z českého vysokého učení technického v Praze Emil Weyr (nar. r. 1848 v Praze, zemř. 1894 ve Vídni). Byl žákem Vil. Fiedlera v Praze a L. Cremony v Miláně. R. 1868 byl jmenován asistentem prof. Jindř. Durège na pražské technice, r. 1870 se habilitoval na universitě v Praze pro novější geometrii, r. 1871 byl jmenován mimořádným profesorem matematiky na české technice v Praze, r. 1875 řádným profesorem matematiky na vídeňské universitě.

První publikace Emila Weyra obíraly se matematickou fysikou. Brzy se však obrátil k novější geometrii a stal se jedním z jejích nejvýznačnějších pěstitelů. Byla to zvláštní nauka geometrických vztahů víceznačných, kde razil nové cesty. Právem byl zván nejslavnějším geometrem bývalé rakousko-uherské monarchie 19. století. Výsledky svého bádání uložil ve 138 pojednáních a několika větších spisech. Jsou to: Theorie der mehrdeutigen geometrischen Elementargebilde und der algebraischen Curven und Flächen als deren Erzeugnisse (1869), Geometrie der räumlichen Erzeugnisse ein-zwei-deutiger Gebilde, insbesondere der Regelflächen dritter Ordnung (1870), Základové vyšší geometrie, díl I. — III. (1871 — 78, spolu se svým bratrem Eduardem Weyrem), Beiträge zur Curvenlehre (1880), Elemente der projectivischen Geometrie (díl I. a II., 1883 — 87) a české překlady děl L. Cremony.

Zřídka se stalo, že se Češi na vídeňské universitě již habilitovaní nebo na ní již jako profesoři působící vrátili na vysoké školy pražské. Na českou universitu pražskou se tak dostal T. G. Masaryk již při jejím osamostatnění, později Karel Pawlík a Karel Maydl, na universitu brněnskou při jejím založení Václav Vondrák.

T. G. Masaryk (1850 — 1937), rodák z Hodonína na Moravě, odešel z Brna dokončit svá gymnasijní studia do Vídně, tam promoval na doktora filosofie r. 1876 a posléze se habilitoval na universitě r. 1879. Po vytvoření samostatné university české v Praze byl na ni povolán r. 1882 jako mimořádný profesor filosofie, řádným profesorem se stal až r. 1896.

Masaryk přinesl především cenné příspěvky k vědecké, to jest k sociologické a filosofické analyse současné společnosti evropské. Kolem let sedmdesátých zainteresovala současné statistiky, zejména t. zv. statistiky morální, dále národohospodáře a sociology, lékaře a etiky hojná sebevražednost, stále stoupající. Oettingen, Ad. Wagner, Drobisch, Morselli věnovali této otázce monografie nebo rozsáhlé kapitoly ve svých souborných pracích. K nim se přidružil Masaryk svou prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Zivilisation (1881) a sebral jednak data a výklady dosavadních badatelů různých odvětví vědeckých, jednak podal svůj vlastní výklad tohoto jevu nejrůznějšími činiteli. Za základní, disponující příčinu považuje Masaryk úpadek náboženství, který způsobuje nejednotnost světového a životního názoru a tím činí člověka méně silným a odolným vůči tísni životní.

Tento názor, i když nebyl vždy a často přijímán, byl respektován a dále rozbírán.

Druhý důležitý problém současné společnosti evropské bylo hnutí o přetvoření společnosti směrem k socialismu. Nejsilnějším, nejvýraznějším a nejrozšířenějším jeho představitelem byla sociální demokracie, vzmáhající se tehdy v různých zemích, ekonomicko-politické hnutí vybudované na teorii marxistické, t. j. především na učení Marxovu a Engelsovu. Masaryk jeden z prvních rozbíral jeho filosofickou (v ní etickou) a sociologickou základnu, rozbíral zejména jeho materialism ekonomický (filosofii dějinnou), jeho teorii tříd, třídního boje a revoluce, vedle jeho sociologie státu, národa, jeho etiky (práce, manželství, rodiny), jeho náboženství atd. Hlavním Masarykovým spisem po té stránce je Sociální otázka (1898; něm. Die philosophischen und soziologischen Grundlagen des Marxismus, 1899). Nepřijímal-li Masaryk teoretické základy hnutí, ať již více méně úplně nebo zčásti, a odmítal-li zároveň — aspoň mimo případy výjimečné — revoluci jako formu přeměny společnosti, stavěl se sympaticky k etice hnutí jako uskutečňování sociální spravedlnosti. Také v této otázce předešel Masaryk svým prohloubeným a důkladným chápáním celé otázky řadu jiných, zejména jako nesocialista — byť byly proti národohospodářské části vznášeny námitky.

Jiné dílo, a to z Masarykových rozsahem největší, jež Masaryk přinesl evropskému vědeckému, politickému a kulturnímu světu, jest jeho velké torso, zatím dvousvazkové, jehož třetí svazek má teprve vyjíti, Rusko a Evropa (Russland und Europa, 1913, česky 1919 — 21). Centrem, ústřední postavou tohoto díla měl býti Dostojevskij jako představitel ruského člověka i jako kritik ruského života. Masaryk podává po sociologickém přehledu ruských dějin vylíčení i rozbor myšlenkových proudů filosofických, náboženských i politických posledních dvou třetin 19. století a charakterisuje nakonec stručně ruské myšlení filosofické i náboženský život, aby tím evropskému vzdělanému obecenstvu učinil pochopitelným Rusko, jeho život, kulturu a zároveň jeho současné děje. Pro svou znalost a svůj výklad ruské otázky patří Masaryk k nejcitovanějším světovým autoritám. Masaryk se ukázal jako znalec ruské kultury, ale zároveň jako její kritik s evropského hlediska.

tohoto díla měl býti Dostojevskij jako představitel ruského člověka i jako kritik ruského života. Masaryk podává po sociologickém přehledu ruských dějin vylíčení i rozbor myšlenkových proudů filosofických, náboženských i politických posledních dvou třetin 19. století a charakterisuje nakonec stručně ruské myšlení filosofické i náboženský život, aby tím evropskému vzdělanému obecenstvu učinil pochopitelným Rusko, jeho život, kulturu a zároveň jeho současné děje. Pro svou znalost a svůj výklad ruské otázky patří Masaryk k nejcitovanějším světovým autoritám. Masaryk se ukázal jako znalec ruské kultury, ale zároveň jako její kritik s evropského hlediska.

Další problém největšího praktického dosahu, k jehož výkladu, zdůvodnění a obhájení Masaryk přispěl a jehož se stal výrazným a velmi dovolávaným mluvčím a obhájcem v celé světové oblasti evropské civilisace, byl problém demokracie. Vedle menších statí je to jeden ze závěrečných problémů Ruska a Evropy, kde o demokracii uvažuje jednak jako o protivě k theokracii, jednak o jejím poměru k revoluci, proponuje dále její uplatnění v Nové Evropě (angl. a franc. 1918, česky 1920) a je mu, alespoň pokud se teoretické stránky knihy týká, stěžejním problémem Světové revoluce (1925, angl. 1926, něm. 1927). Masaryk odůvodňuje demokracii eticky (humanitou), po případě také metafysicky a nábožensky (nesmrtelností lidské duše), obhajuje její individualistický ráz a zároveň její snosnost se socialismem a uskutečnitelnost i v socialismu, ovšem mohli bychom říci reformním, rozšiřuje její pojem nejen na politiku, nýbrž i na život hospodářský a sociální a chápe ji jako organickou, sourodou složku moderního, vědeckého názoru na svět a život a stanoví některé její základní podmínky a záruky. Obhajuje ji proti jiným soustavám politickým, zejména proti komunismu, resp. bolševismu, a posléze i proti fašismu. Proto také byl Masaryk ve světě mezinárodním považován za jednoho z předních obhájců demokracie, a to tím význačnějších, že své názory, které překladem jeho Světové revoluce do jazyků četných velkých i menších národů se šířily možno říci po celé oblasti evropské civilisace, dotvrzoval svou politickou a státnickou praksí.

Také překlad Čapkových Hovorů s T. G. M. do různých jazyků, jakož i některých menších studií Masarykových, jako Ideálů humanitních (1902), Jak pracovat (knižně 1926) a Moderní člověk a náboženství, (Naše doba IV.— V. 1896 — 98) toto pronikání jen podporují.

Pokud se obecné teorie sociologické a filosofické týká, patří Masaryk k těm filosofům a sociologům evropským a americkým, kteří si zjednali zásluhy tím, že pokračujíce v práci a v zásadách zakladatelů sociologie, zejména Comta a Spencera, obhájili možnost sociologie jako samostatné vědy, zjednali jí náležité místo v soustavě vědní i v organisaci školské a úspěšně ji propagovali ve veřejném životě. Masaryk to učinil zejména u nás, ale nejen u nás, nýbrž i vzhledem k vědecké obci německé a tím se připojoval i k mezinárodnímu světu vědeckému. Svou knihou Versuch einer konkreten Logik ( 1886, čes. Základové konkrétné logiky 1885), kde pokračuje zejména v díle a na principech Comtových, doplnil jeho třídění věd nejen ve vědách abstraktních, nýbrž zejména v konkrétních a praktických, a to se zdarem, jak dovozuje R. Flint ve spise Philosophy as scientia scientiarum a po něm H. E. Bliss v The Organization of Knowledge and the System of sciences (1929). Masaryk se tak přiřadil k činnosti některých logiků anglických, jmenovitě A. Baina.

Karel Pawlík, profesor gynekologie a porodnictví, se narodil r. 1849 v Klatovech (zemř. v Praze roku 1914). Gymnasium studoval v Klatovech, lékařství ve Vídni a promoval tam r. 1873. Roku 1874 — 81 byl asistentem při gynekologické a porodnické klinice, r. 1881 se na vídeňské universitě habilitoval a od r. 1886 působil na vídeňské poliklinice jako přednosta gynekologického oddělení. R. 1887 byl povolán jako profesor gynekologie a porodnictví na českou universitu do Prahy. Byl duch vynalézavý, tvořivý, smyslů zdravých, pronikavých, zvláště hmatu neobyčejně jemného a vyvinutého, což bylo velmi důležité při vyšetřování. Byl průkopníkem v diagnostice a v léčení nemocí ústrojí močového u ženy svými metodami o zdokonalení píštělí močových při inkontinenci, svou direktní endoskopií měchýře močového s implantací ureterů do pochvy zřízením nové nádržky močové z pochvy. Od Pawlíka pochází sondování močovodu, ve kterémžto výkonu byl umělcem. V roce 1892 se ucházel o stolici porodnictví a gynekologie ve Vídni po Bandlovi. Místo však dostal Němec Friedrich Schanta. Karel Maydl, profesor chirurgie v Praze, narodil se r. 1853 v Roketnici u Vysokého n. J., zemřel roku 1903 v Dobřichovicích. Studoval v Jičíně a v Praze, promoval v Praze r. 1876. Byl operačním elévem na klinice prof. Heine v Praze, r. 1878 v době okupace odešel do Bosny a pobyl tam 11 měsíců, pak se stal asistentem prof. Alberta v Innsbrucku. S Albertem odešel r. 1881 do Vídně, r. 1883 se habilitoval ve Vídni pro chirurgii, 1885 — 86 se zúčastnil války srbsko-bulharské, r. 1886 — 91 byl přednostou chirurgického oddělení na vídeňské poliklinice, r. 1889 byl jmenován ve Vídni mimořádným profesorem a r. 1891 byl povolán za řádného profesora na universitu pražskou po smrti prof. Weisse. Napsal velkou řadu pojednání z chirurgie válečné i všeobecné česky i německy.

Prof. Maydl se vyznamenal obratnou technikou v chirurgii břišní, pěstoval i chirurgii dutiny hrudní a mozkové. Při vrozeném defektu měchýře močového (ektopii) zavedl novou operační metodu, která jeho jméno učinila slavným. Pařížská chirurgická společnost ho jmenovala řádným členem, což se cenilo jako vysoké vyznamenání, neboť takových členů bylo jen dvacet.

Václav Vondrák (naroz. r. 1859 v Dubu u Vodňan, zemř. r. 1925) byl od roku 1910 nástupce Jagićův na vídeňské universitě (habilitoval se tam r. 1893), od r. 1920 přešel do Brna.

Jako žák Miklosichův (na vídeňskou universitu přišel r. 1880), pak spolupracovník Jagićův (Jagić přišel na vídeňskou universitu r. 1886) a konečně jeho nástupce, byl takto Vondrák nejen vnějšně zařaděn do vídeňské slavistiky, nýbrž souvisel s ní i tématy svých prací i metodou a stal se jejím význačným představitelem. Jeho životní dílo zřejmě ukazuje, že Vídeň byla tehdy evropským centrem studií církevněslovanských (jediným centrem vedle oblasti ruské). Přesto Vondrák nikdy neztrácel souvislost s českou vědou: publikuje s počátku v Listech filologických, pak v časopise českého musea a vydává v České akademii důležité edice Glagolita Clozův (1893), Frisinské památky (1896) a v jejích Rozpravách Studie z oboru církevněslovanského písemnictví; dále v Král. čes. společnosti nauk tiskne pojednání O původu Kijevských listů a Pražských zlomků (1904), jinde O mluvě Jana exarchy bulharského (1896) a konečně po převratu, kromě malých recensí v německých časopisech a 2. vydání 1. sv. Vergleichende Grammatik, publikuje důsledně česky (i ve sbornících vydávaných v cizině).

Základní jeho práce jsou však — mimo uvedené edice — publikovány německy, a to jim zaručuje snadné rozšíření. Jednak publikuje v Sitzungsberichte vídeň. akademie (od r. 1886) důležité studie, rozbírající detailní otázky církevněslovanských památek a jejich třídění, zvláště textově-kritické a lexikální, jednak dvě vydání Altkirchenslavische Grammatik (I. 1906, II. 1908, Göttingen, 2. vyd. 1. 1924, ib., II. ve zpracování O. Grünenthala 1928), Kirchenslavische Chrestomatie (Göttingen 1910, 2. vyd. v Brně 1925 česky). Vondrák byl v základě filolog. Síla jeho práce tkví v podrobné znalosti faktů památek starocírkevněslovanských; jeho 2. vydání Altkirchenslavische Grammatik je první podrobná mluvnice, založená ne na rekonstrukci, nýbrž na skutečném stavu starocírkevněslovanského jazyka, jaký v památkách je, se vší jeho kolísavostí. Kromě edic je to nejdůležitější Vondrákova práce, znamená úhelný kámen v bádání o jazyku starocírkevněslovanském. Jeho srovnávací mluvnice slovanská (Vergleichende slavische Grammatik I. 1906, II. 1908 Göttingen) byla hodně kritisována, ale je první srovnávací mluvnicí slovanských jazyků, a přes své zřejmé vady poskytovala a poskytuje základní poučení značné části západoevropské linguistiky (slovanský materiál v novější jazykozpytné literatuře neslovanské je z velké části z této mluvnice).

Z Čechů, které po studiích osud zavedl na jinou universitu než vídeňskou a kteří se pak do vlasti už nevrátili, si zaslouží zmínky fysiolog Jan Nepomuk Čermák a slavista Leopold Václav Geitler. Čermák byl, jako před ním Purkyně, nakonec povolán na university říšskoněmecké (psával se Czermak), Geitler zakotvil na nově založené universitě záhřebské.

Jan Nep. Čermák, syn praktického lékaře v Praze a bratr malíře Jaroslava Čermáka, narodil se v Praze r. 1828. Gymnasium a filosofii studoval v Praze, medicínu ve Vídni, kde poslouchal slavného anatoma Hyrtla. R. 1847 odešel do Vratislavě, kde studoval fysiologii v Purkyňově ústavě. Doktorátu mediciny dosáhl r. 1850 ve Würzburgu. Vykonal vědeckou cestu s profesorem Köllikerem, slavným embryologem, po Belgii, Holandsku, Anglii a Skotsku a zajel i do Paříže. R. 1851 se vrátil do Prahy a stal se asistentem na nově zřízeném fysiologickém ústavě Purkyňově, kde se záhy habilitoval. Roku 1855 byl ustanoven za profesora zoologie ve Štyrském Hradci, r. 1856 se stal řádným profesorem fysiologie v Krakově. R. 1858 byl ustanoven za přednostu fysiologického ústavu v Pešti. Vzdal se té funkce pro nesnesitelné poměry politické v Uhrách. Zabýval se pak laryngoskopií a zřídil v Praze soukromý fysiologický ústav. Laryngoskopické zrcátko vynalezl původně Manuel Garcia, učitel zpěvu (nar. 1805 v Madridě), Čermák přizpůsobil jeho přístroj účelům lékařským a demonstroval jej v Paříži a v Londýně. Od Francouzské akademie dostal uznání a peněžitou odměnu. R. 1865 byl povolán za profesora do Jeny ar. 1870 do Lipska. Zemřel v Lipsku r. 1873.

Čermákova hlavní díla jsou proslulá brožura Der Kehlkopfspiegel und seine Verwertung für Physiologie und Medizin (Leipzig, Engelmann, 1860) a četná drobnější pojednání o hadím uštknutí, o fysiologii oka, hlasu a hmatu.

Leop. Václav Geitler (nar. 1847 v Praze, zemř. 1895 v Döblinku). Studoval v Praze na reálce, pak na akademickém gymnasiu a na pražské universitě poslouchal srovnávací jazykozpyt a slavistiku. Působil na něho zvláště profesor Ludwig. Účastnil se i čilého tehdy ruchu národního a politického; pro účast na t. zv. Herbstových demonstracích byl odsouzen r. 1868 na 14 dní do vězení. Proto musil dokončiti svá studia ve Vídni, kde dosáhl doktorátu r. 1870. Po návratu do Prahy se chystal k habilitaci ze srovnávacího jazykozpytu. Vstoupil také do redakce Národních listů, kde referoval o slovanských věcech. R. 1873 stal se docentem na pražské universitě, podnikl potom s podporou Svatoboru cestu na Litvu, kde studoval dialekty. Vědecky vytěžil ze svého pobytu na Litvě dva spisy: Litauische Studien (Praha, 1875), v nichž po prvé podal ukázky dialektů rusko-litevských a ukázku ze starších spisů litevských, a Beiträge zur litauischen Dialektologie (1885), kde se obírá jazykem litevského spisovatele Daukanse. R. 1874 byla Geitlerovi nabídnuta stolice slavistiky hned dvěma universitami: kijevskou a záhřebskou. Rozhodl se pro Záhřeb. Podnikl pak studijní cesty po Macedonii, Albanii a Egyptě. Tam objevil staroslověnskou památku rukopisnou, t. zv. Euchologium, a opsal je, stejně opsal i Uspenským tam objevený starý žaltář hlaholského písma. Po marném usilování o propůjčení stolice na pražské universitě Geitler znechucen zanechává i vědecké činnosti a pro duševní chorobu se uchyluje do ústavu v Döblinku a tam r. 1895 umírá.

U německých badatelů, jejichž práci můžeme bezpečně zařadit do kulturní bilance našich zemí, se nejčastěji opakuje skutečnost, že badatel, zrozený a vyrostlý v cizině, se poměrně záhy dostává na vysoké školy zdejší a nalézá v naší oblasti druhý definitivní domov. Typickými toho příklady jsou Alfred Ludwig, M. Anton Maurus Marty, August Sauer a Christian von Ehrenfels. Dráhu zvláštní, která zdejšího rodáka vedla z ciziny zpět na pražskou universitu a po dlouhém plodném pobytu v Praze zase za hranice do Vídně, měl Ernst Mach.

Alfred Ludwig (nar. 1832 ve Vídni, zemř. 1912 v Praze) studoval klasickou filologii a srovnávací jazykozpyt ve Vídni a v Berlíně, habilitoval se r. 1858 ve Vídni, stal se r. 1860 mimoř. profesorem klasické filologie a srovnávací jazykovědy v Praze a r. 1871 řádným profesorem srovnávací jazykovědy tamtéž. Vynikal rozsáhlými a prohloubenými znalostmi jazykovými i filologickými, vedle jazyků indoevropských obíral se i jazykovými skupinami jinými. V indoevropské jazykovědě proslul zejména svým odlišným názorem na vývoj flektivních tvarů. Na rozdíl od školy Boppovy a Schleicherovy je proti mechanickému rozkládání slov a tvarů v kořeny, kmeny a přípony tak, že každá z těchto částí má sama v sobě oprávnění k významu, v němž ji v jazyce nalézáme, a vycházeje z bohatství funkcí téhož tvaru, jak je nacházel zejména v nejstarších jazykových památkách staroindických, v jazyku védském, jehož byl dokonalým znalcem, učil, že gramatické tvary nevznikly skládáním elementů původně samostatných, nýbrž adaptací hotových slov pro určité funkce provedenou tím, že se tvary významu původně širokého diferencovaly, nabývaly časem významu určitějšího. Tyto své názory vyložil zejména ve spisech: Über die Entstehung der A-Deklination (Wien, Sitzungsberichte, 1867), Der Infinitiv im Veda (Praha, 1871), Agglutination oder Adaptation (Praha, 1873). S názory těmi, které se teprve o několik desítiletí později počaly v jazykovědě uplatňovati, narazil na příkrý odpor, kterému Ludwig sám dodával zbraně tím, že se při výkladě jednotlivých tvarů namnoze opíral o hláskové změny nedokázané a naprosto nepřijatelné. Jinak třeba připomenouti ještě jeho názor na vývoj jazyků indoevropských ze společného jejich základu postupným a ponenáhlým štěpením prajazyka, názor, ke kterému rovněž se jazykověda poslední doby čím dále tím zřetelněji hlásí. (Die Genesis der grammatischen Formen des Sanskrt und die zeitliche Reihenfolge in der Selbständigwerdung der indoeuropäischen Sprachen, Praha 1891, Abhandlungen Král. čes. spol. nauk).

Zřejmější úspěch než se svými názory jazykovědnými, s nimiž byl úplně osamocen, měl Ludwig se svými pracemi indologickými, kde zejména jeho šestisvazkový překlad Rigvédu (Rigveda oder die heiligen Hymnen der Brâhmana, 1876 — 88) s obsáhlým komentářem je dílo epochální. V příkrém odporu k jiným vykladačům nejstarší poesie védské, kteří hleděli vykládati hymny védské jako poesii rázu spíše lidového, vznesl požadavek, vykládati poesii védskou jako poesii liturgickou na základě ostatní indické poesie liturgické a snažiti se rozumět jí tak, jak jí rozuměli Indové sami. Porozumění toho hleděl se dodělat pracným studiem domácích komentářů indických a indické literatury liturgické. (Srv. Über die Methode bei Interpretation des Rigveda, Praha 1889, Abhandlungen Král. čes. spol. nauk). Cenné studie napsal též o jiných odvětvích staroindické literatury, zejména o indické epice. Martin Anton Maurus Marty se narodil r. 1847 ve Schwyzu ve Švýcarech. Na obecné škole a na gymnasiu schwyzské koleje v Einsiedeln, kam chodil, vynikal nejen jako primus své třídy, nýbrž i jako chlapec s neobyčejným nadáním pro řeči. Z Einsiedeln odešel do semináře v Mohuči, kde v něm muži jako biskup von Ketteler, Moufang a Heinrich vzbudili úctu a vděčnost, kterou k nim zachoval po celý život. V Mohuči poznal první aristotelovské spisy Franze Brentana a brzo potom se mu splnilo jeho toužebné přání, aby mohl poslouchat tohoto učence, který tehdy přednášel ve Würzburku. Tam navázal r. 1869 přátelství s Brentanem, které pak trvalo celý život a mělo základní vliv na všecku jeho činnost. Ve 22 letech se stal Marty profesorem filosofie na schwyzském lyceu a téhož roku, 1869, přijal vyšší svěcení. R. 1873 se vzdal Brentano pro nesouhlas s vatikánským koncilem učitelského úřadu a Marty následoval brzy jeho příkladu. Octnuv se téměř bez prostředků, opouští Schwyz a jede do Göttingen, kde složí u Lotzeho doktorát. Roku 1875 vyšla jeho kniha Ursprung der Sprache a téhož roku byl povolán na universitu v Černovcích, tehdy nově založenou. R. 1880 byl jmenován řádným profesorem a na podzim téhož roku byl povolán do Prahy. R. 1896 selhala snaha o jeho povolání na vídeňskou universitu na místo po R. Zimmermannovi, ačkoli byl navržen na prvním místě, protože proti jeho jmenování zakročil papežský nuncius. V té době se blížila Martyova tvůrčí síla svému vrcholu. Připravuje do tisku první díl svých Untersuchungen, dokončuje řadu jiných děl (jejichž vydání se už nedočká) a vychovává v duchu svého směru a metody několik žáků, kteří později zaujali katedry filosofie na různých universitách. Roku 1913 nutí ho zhoršující se choroba vzdáti se profesury a r. 1914 smrt ho vyrvala jeho práci.

Hlavní filosofická oblast, v níž Marty vybudoval celé své životní dílo, je filosofie řeči. Nikdy však nezabíhal do problémů speciálně filologických, nýbrž snažil se vybudovati základy jazykovědy jako discipliny filosofické. Jak zvláště zdůraznil ve své rektorské přednášce Was ist Philosophie z roku 1896, znamenalo to podle něho učiniti z jazykovědy jednu z těch disciplin, jejichž teoretickým základem je deskriptivní, neboli podle pozdějšího označení, fenomenologická psychologie. V deskriptivní psychologii byl však věrným žákem Brentanovým a jeho studie o filosofii řeči jsou zároveň příkladem propracování, rozvíjení a užití základních myšlenek Franze Brentana z díla Psychologie vom empirischen Standpunkt (1874). Ve své první knize Über den Ursprung der Sprache ukazuje Marty, že řeč vznikla z přání dorozuměti se tím, že se záměrně, ale bez plánu tvořila označení, která s počátku měla ráz napodobovací. Jazykové značky nejsou ani vrozené, ani nebyly vynalezeny dohodou, nýbrž byly zvoleny v každém jednotlivém případě záměrnou volbou jednotlivce, protože slibovaly, že vzbudí zamýšlený význam buď svou podobností s označovanou věcí anebo asociací, která vznikla náhodně a zvykem a mohla býti přímá nebo zprostředkovaná. V deseti článcích, nazvaných Sprachreflex, Nativismus und absichtliche Sprachbildung (Vierteljahrschrift für wissenschaftl. Philosophie, svazky 8, 10, 13, 16) a především v knize Die Frage nach der geschichtlichen Entwickelung des Farbensinns (Wien 1877) rozšířil Marty svou empiricko-teleologickou hypothesu na všechny obory sociální, zvláště na právo a stát.

Miklosichovo prozkoumání bezpodmětých vět a Brentanovo posouzení této práce v Neue Freie Presse podnítilo Martyho, že napsal osm článků pod názvem Über subjektlose Sätze und das Verhältnis der Grammatik zur Logik und Psychologie (Vierteljahrschrift für wissenschaftliche Philosophie, 1884, 1894, 1895), v nichž hájí Brentanovu idiogenetickou teorii soudu a ukazuje, jak se slůvka „jest“, které původně slouží k vyjádření predikativních vět, užívá v jednoduchých thetických soudech a jak zaměňování synthetických a thetických soudů má vlivem syntaktické vnitrní formy jazyka, která s tím souvisí, špatné následky v oblasti logické. Nejhorší následek toho je v tom, že se neuznává negativní povaha všech obecných a zvláště t. zv. obecně přitakávajících soudů. Problém všeobecné popisné nauky o významu je také jádro hlavního díla Martyova, nazvaného Untersuchungen zur Grundlegung der allgemeinen Grammatik und Sprachphilosophie (Halle 1908). Autor nejprve analysuje různý smysl slova „význam“ a potom na základě Brentanovy klasifikace psychických jevů provádí klasifikaci jazykových výrazů na výrazy, které se snaží vzbudit představy, soudy nebo činnost emocionální. Marty je nazývá Vorstellungssuggestive (zejména jména), Urteilsuggestive (výpovědi) a interesserheischende Äusserungen (na př. prosby, rozkazy, otázky). Ve spojitosti s poznámkou J. St. Milla provádí Marty velmi důležité rozlišení značek autosémantických a synsémantických, při čemž výslovně zdůrazňuje také synsémantickou funkci větné melodie. Značky synsémantické dostávají vlastní funkci teprve v celé souvislosti promluvy. Nejsou to snad jen tak zvané partikule v obvyklém slova smyslu, patří sem i všechna abstraktní jména (červenost, ctnost, krása). Toto učení umožňuje analysou porozumět vlastní funkci jmen t. zv. irreálních objektů a tím teprve uvolňuje cestu brentanovské filosofické reformě, kterou dnes označujeme jako reismus. Marty šel po této odvážné cestě svého učitele jen s váháním. Jako celá starší generace žáků Brentanových trval i on na adekvační teorii pravdy, jíž dal ve svém hlavním díle a v posmrtně vydaném svazku Raum und Zeit originální výklad. To ovšem nezmenšuje jeho zásluhy o prohlubování a rozvíjení filosofického směru, který má svůj původ v základních reformách Brentanových. Mnohé z jeho prací, které už nemohl dokončit, nebyly ještě vydány. Celá jeho vědecká pozůstalost se uchovává v Praze v archivu Brentanovy společnosti a vydává ji po částech profesor Otto Funke z university v Bernu.

August Sauer se narodil r. 1855 ve Vídeňském Novém Městě, studoval dějiny německé literatury na universitě vídeňské a berlínské (u Scherera), stal se r. 1879 universitním profesorem ve Lvově, r. 1883 ve Štyrském Hradci, r. 1886 profesorem na německé universitě v Praze. Praze zůstal pak věren až do své smrti v roce 1926. Začal jako pravověrný žák Schererův, jehož zásady filologické věrnosti a podrobnosti vyhnal až do krajnosti v knize Studien zur Goethephilologie společně s J. Minorem. V duchu svého učitele pracoval o starších současnících klasiků, jejichž díla vydal namnoze po prvé v originálním znění. Nejvíce se však zajímal o básníky rakouské a českoněmecké. V době, kdy německá literární historie byla téměř výlučně orientována říšskoněmecky, byl Sauer horlivým obhájcem a vykladačem literatury rakouské a tím mocně zapůsobil na mladší badatele, zvláště J. Nadlera, jejichž působením se dnes dostalo literatuře bavorsko-rakouského kmene místa v celkových dějinách německé literatury, které jí přísluší. Sauer vždy rád upozorňoval na význam německých krajů pro dějiny literatury a soudil, že po bok všeobecné literární historie se má postavit provinciální literární historie, probírající literaturu jednotlivých kmenů. Vykládával, že velká bohatost německého písemnictví je dána tím, že jednotlivé kraje po plodném odlišném vývoji zasáhly v pravý čas do vývoje celkového. Tyto vývody, podávané v soukromých rozmluvách nebo přednáškách, vešly v obecnější známost v Sauerově rektorské řeči Literaturgeschichte und Volkskunde z r. 1907 (vydána 1908). Tato řeč, v níž šlo vlastně o jakousi literární geografii, v níž by poskytovaly kmeny a kraje disposici a materiál, stala se východiskem „ethnologické“ literárně historické metody, jak ji pěstuje ve své Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschaften (1912-sl.) Josef Nadler, vděčný žák Sauerův, pocházející z Čech. Není pochyby, že na vznik myšlenky ethnologicko-regionalistické literární historie i na její obšírné rozvedení působilo především prostředí, v němž Sauer žil a z něhož Nadler vyšel. Pobyt mezi německým kmenem, který prošel odlišným namnoze vývojem a zachovával si i politicky odlišné postavení mezi ostatními kmeny, neustálý styk obou badatelů v Praze s živlem českým a zájem o národnostní boje, jichž se Sauer zúčastnil zvláště jako rektor a jež ho přivedly k polemikám s prof. Gollem, přivedly Sauera jistě k většímu zdůraznění kmenového svérázu v literárním vývoji. Nadler v předmluvě k svému dílu vyzvedl právě tento moment a nikoli bezvýznamně zakončil svůj úvod vzpomínkou na Prahu. S hlediska imanentního vývoje literární historie je dlužno tuto sauerovsko-nadlerovskou metodu charakterizovat jako odklon od individualistického pojetí a příklon k názoru kolektivistickému, tedy jako naprostou antithesu k vypjatě individualistickému postoji vědců kolem St. George, zejména F. Gundolfa. Zásluhy si získal Sauer i jako redaktor po dlouhá léta vůdčího literárněhistorického orgánu Euphorion.

Christian von Ehrenfels (nar. r. 1859 v Rodaun u Vídně, zemř. r. 1932 na rodinném zámku v Lichtenau v Dolních Rakousích) byl žák Brentanův a Meinongův. R. 1896 byl povolán na německou universitu v Praze, kde přednášel až do r. 1929, kdy odešel na odpočinek. Jeho jméno se stalo známým po celém světě, neboť jeho Abhandlungen über Gestaltqualitäten (1890) mají dnes již klasický význam. Úsilí po synthese, celistvosti dosáhlo tímto spisem rozhodného pokroku. Na něj navazuje velký směr celostní psychologie, který má v Maxu Wertheimerovi, pražském rodáku a žáku Ehrenfelsovu, nejúspěšnějšího průkopníka. V Ehrenfelsovi zápasilo vždycky o převahu nadání umělecké a vědecké. Při problému celostnosti spojily se obě tyto složky způsobem obzvláště šťastným: hudba ukázala filosofovi, že každá melodie je něco zcela jiného než pouhý součet tónů. Můžeme zpívat melodii vysoko nebo nízko, zůstává v podstatě táž, třebaže byly všecky tóny vyměněny. Srovnáme-li však tóny v jiném pořadí, porušíme melodii. Její jakost nezávisí tedy na libovolném úhrnu tónů, nýbrž na přísně charakterisované struktuře. Jednotlivé tóny tvoří toliko dílčí členy uvnitř této struktury a z ní teprve rozumíme jejich smyslu. Vezmeme-li slova Tor, Rot, Ort, vidíme, že se skládají z hlásek přesně stejných. Přesto je jejich význam úplně rozdílný. Významová platnost jednotlivých hlásek je tedy srozumitelná toliko z celku, který za určitých okolností daleko přesahuje jednotlivé slovo. Neboť na př. slovo Tor je samo o sobě mnohoznačné. Můžeme jím jednou míniti Parsifala, čistého blouda, po druhé bránu paláce. Metodické důsledky těchto prostých úvah jsou přímo revolucionářské, neboť se tím ukazuje nemožnost zásady, že se má vždy začínati s věcí nejjednodušší a pozvolna stoupati k věci složitější. Musíme naopak začíti s významovými celky a jimi začínati všechnu analysu. Ehrenfels sledoval pak svůj oblíbený problém v nejrůznějších oblastech, v geometrii i v aritmetice až do své Kosmogonie (1916), v níž se snaží zobraziti vesmír jako výsledek procesu chaotického a jednotícího.

Avšak i jiná odvětví vědecká obohatil Ehrenfels svými originálními pracemi. Jeho dvousvazkový System der Werttheorie (1897 a 1898) je hlavní dílo relativismu. Ehrenfels tvrdí, že je zákon relativního získávání štěstí, podle něhož ten, kdo volí, vykazuje v okamžiku volby jakési plus libosti nebo minus nelibosti proti případu, že by k volbě nebylo došlo. Mohli bychom se dále ještě zmíniti o jeho četných spisech, týkajících se eugeniky a sexuální reformy, v nichž chtěl spojiti bioogické zušlechťovací pěstění s aristokratickým socialismem.

Nezapomenutelným zůstal každému, kdo Ehrenfelse znal, vzácný půvab jeho osobnosti. Mluvíme často o ideálním vzletu. U Ehrenfelse jej nalézáme v pravém slova smyslu. Již ve svém mládí vzdal se ve prospěch mladšího bratra práv a statků, jež mu jako prvorozenému náležely, jen proto, aby se mohl zcela volně oddati svým uměleckým a vědeckým zálibám. Vždy znovu a vášnivě se stavěl za to, co považoval za nutné, nijak se nestaraje o to, má-li to pro něho škodlivé následky. Byl vším spíše než knihomolem, byl to člověk ohnivě zápasící na rozhraní mezi uměním a vědou, intuitivní a geniální.

Ernst Mach se narodil r. 1838 v Chrlicích u Brna, studoval ve Vídni, kde se r. 1861 habilitoval z experimentální fysiky. R. 1864 se stal profesorem na universitě ve Štyrském Hradci, r. 1867 přešel do Prahy, r. 1895 byl jmenován profesorem teorie a dějin induktivních věd na universitě vídeňské. Zemřel r. 1916.

Ačkoli hlavní význam Machův je ve filosofii, byl Mach svým založením i duševním vývojem přírodovědec. Nespokojil se ovšem úzkým oborem své vědy, nýbrž hleděl proniknouti k samým kořenům přírodovědeckého poznání; odtud jeho zájem o otázky historicko-kritické a psychologické. Mach byl zkušený experimentátor a všímal si věcí, jež unikaly pozornosti jiných. Jeho populárně vědecké přednášky jsou plny bystrých postřehů a pozorování. Z větších jeho experimentálních prací jsou nejznámější jeho měření rychlosti a tvaru vzduchových vln, vznikajících při explosi nebo v okolí střely, která letí větší rychlostí, než je rychlost zvuku ve vzduchu. Mach tyto vlny fotografoval zákalovou metodou a ukázal, že se chovají zcela jinak, než se do té doby soudilo. Pro pozdější studium těchto vln mají Machovy práce přímo průkopnický význam.

Ale největší vliv na další vývoj fysikálního myšlení a bádání měla Machova kritika základních pojmů fysiky, obsažená hlavně v jeho klasickém díle: Die Mechanik in ihrer Entwickelung historisch und kritisch dargestellt (1883, vyšlo pak v několika vydáních). Mach v něm podrobně analysuje definice a axiomy, na nichž Newton založil svou mechaniku, a zvláště rozhodně se staví proti Newtonově představě absolutního času a prostoru a z nich plynoucí představě absolutního pohybu. Pohyb, jako změna vzájemné polohy těles, je podle Macha nutně jen relativní. Otázku, pohybuje-li se nějaké těleso čili nic, můžeme rozhodnouti jen tím, že vyšetříme, mění-li se jeho poloha vzhledem k některému tělesu jinému. Mluviti o pohybu tělesa, které by v prostoru bylo zcela samo, nemá smyslu. V mechanice Newtonově však mají některé druhy pohybu význam absolutní. Pozorujeme sice jen vzájemný otáčivý pohyb země a stálic, ale Newtonova mechanika tvrdí víc než to; podle ní jsou stálice v klidu a země se točí, ne naopak. Jen Koperníkův názor pokládá Newton za správný, názor Ptolemaiův neodpovídá podle něho skutečnosti. Činí tak proto, že jen s Koperníkova stanoviska může vyložiti zploštění země a průběh některých mechanických dějů pozorovaných na zemi, jako je na př. pohyb Foucaultova kyvadla. I kdyby byla země v prostoru sama, mohli bychom se podle Newtona ptáti, otáčí-li se čili nic, a opírajíce se o věty jeho mechaniky, mohli bychom tuto otázku rozhodnouti. Naproti tomu tvrdí Mach, že obě stanoviska, Koperníkovo i Ptolemaiovo, jsou stejně správná, neboť relativní pohyb země i stálic je podle obou týž. Pokud stojíme na půdě fakt, známe jen pohyby relativní; tvrditi, že známe víc, by bylo podle Macha nepoctivé. A proto se jistě, jak praví Mach, dají zákony mechaniky a zákony fysiky vůbec formulovati tak, aby se v nich vyskytovaly jen relativní pohyby. Nikdy před tím nebyla vyslovena zásada relativnosti všech pohybů s takovou určitostí a domyšlena do takových důsledků, jak to učinil Mach již v r. 1883. Není divu, že se tyto jeho názory setkaly u současných fysiků s téměř jednomyslným odporem. Teprve r. 1916 ukázal Einstein, že se Machův požadavek, vyloučiti z rovnic fysiky absolutní pohyb, provésti dá; tak vznikla obecná teorie relativity.

I v jiné věci předvídal Mach správně vývoj fysikálního myšlení. Ve své Mechanik praví, že věda si nesmí všímati jen jednotlivostí, nýbrž musí občas obraceti zřetel i k velikým celkům, neboť vlastních elementárních zákonů ve skutečnosti není. Zřetel k celku je nutný a nesmíme jej vylučovati, jako by byl méně jistý. Tyto snahy, neznámé fysice minulého století a do jisté míry i odporující jejímu způsobu uvažování, hlásí se ke slovu ve fysice soudobé, v teorii relativity i ve vlnové mechanice.

Mach nechtěl být považován za filosofa. Pokoušel se jen o teoretickou konstrukci stanoviska, jež by mu dovolovalo přejíti od jednoho oboru vědy k druhému, zejména od psychologie k fysice, resp. naopak. Byl v tomto smyslu předchůdcem dnešního úsilí o jednotnou vědu a vskutku se k němu hlásí směr logického novopositivismu, zvláště t. zv. Vídeňský kruh (Schlick, Carnap, Neurath, Frank) jako ke svému duchovnímu otci. Ovšem jeho psychologism neukázal se pro tyto úkoly dostatečnou základnou a byl nahrazen logistickou teorií stavby vědeckých výpovědí (vět). Základní empiristické přesvědčení zůstalo a zhusta i sensualistický základ spolu s positivistickou tendencí antimetafysickou. Také bylo ve jmenovaném kruhu přejato jeho instrumentální a pragmatické pojetí vědy jako ekonomické funkce životní, ze životních potřeb vzniklé, a sice přizpůsobením se myšlení faktům, aby se udržel život a byla ovládnuta příroda. Mach žádá na vědě pouhou deskripci fakt, to jest prožitků a jich spojitostí a závislostí. Z vědy nutno eliminovat dle možnosti všechny hypotetické přídavky jako pojmy sil, substance, kausality a pod. a nahraditi je čiře funkčními závislostmi (matematickými). Věda má také vystačiti bez atomisticko-mechanických modelů. Mach chce tedy jakousi fenomenologickou fysiku ve zkratkách, popisující běh dění světového a s vyloučením otázky jeho podstaty, reality atd. Proto mluví o fikcích, resp. provisorních fikcích (jako na př. „těleso“ nebo i „já“, subjekt), jež jsou mu výpomocnými pojmy k předběžné orientaci a pro praktické účely. Není třeba nosiče jevů, věci jsou jen jména pro komplexy počitků jako elementů světa, jsou to ekonomické souhrny souvislostí poměrně stálých. Jinak věci nejsou nic, pojem věci o sobě je daremná myšlenka. Tělesa tedy nepůsobí pocity, naopak skládají se z pocitů smyslových a fysika vlastně jedná o téže látce jevů jako psychologie, jen jsou tam tyto elementy v jiné závislosti či souvislosti. Zde vystupuje sensualism proti realismu (tomuto positivismu se opřel známý fysik Max Planck). Ovšem pocity závisí na orgánech smyslových — ale tyto nejsou také než komplexy pocitů. Také já (subjekt) není než určitá poměrně stálá souvislost prožitků. Není určité meze mezi mnou a světem, já není primární vůči elementům, jež ho tvoří. Není rozdílu mezi fysickým a psychickým než ve vazbě týchž elementů, jako barvy, tóny, tlaky, vůně, chuti. I city se dají uvésti na pocity a psychologie se zakládá na fysiologii a biologii. Vůle je „souhrn částečně známých podmínek pohybu, spojených s předvídáním úspěchu, a hlad náš není tak příliš rozdílný od touhy kyseliny sírové po zinku . . . vůle od tlaku kamene na podložku.“ Také prostor a čas jsou bezprostředně dány pocity, jsou sensualistického původu. Fysiologický prostor je vrozen jako systém odstupňování pocitů, je trvalý registr k zařazování jich dle biologických potřeb. Fysikální prostor vzniká idealisací. Také geometrický prostor vznikl ideální schematisací objektivní zkušenosti. Čas vznikl z počitku časovosti, snad v souvislosti s organickou konsumpcí, práci pozornosti pociťujeme jako čas, podobně jako vůle vykonávati pohyby dává již pocity prostoru. Hlavním principem vědy je ekonomie myšlení. Také matematika má smysl uspořiti nám bezprostřední počítání. Cílem vědy je tedy nejjednodušší výraz pojmový, kterým možno s nejmenším úsilím myšlenkově co nejúplněji ovládnouti jevy. Věda je ideál ekonomického harmonického uspořádání či organisace myšlenek. Zde se tedy myšlení přičítá jistá aktivita proti pouhé pasivní asociaci elementů ve smyslové komplexy. Tato teorie poznání neklade si však hlubší problémy a zůstává na nejjednodušším, možno říci primitivním biologicko-psychologistickém pojetí všeho poznání. Mach nechce metafysických hypothes — a zatím sám užívá hypothesy pralátky světa, kterou je mu počitek — tedy abstrakce psychologické analysy, fikce psychického atomu, která není o nic reálnější než fysické atomy, k nimž se chová se skepsí hodnou Humea nebo Berkeleyho. Planck odmítá takovýto základ fysiky a vidí v tom rozklad pojmu fysikálního předmětu, ve psychologii ustoupil také asocionistický atomism chápání celkových útvarů a chápání čiré aktuality duševního. Na příkladu Machově se ukazuje, že vědy mají svoje hranice jak předmětu, tak metod, které právě jich oblasti konstituují, a své speciální předpoklady či základy (axiomy), za něž nejdou, a stírati tyto hranice znamená znetvořovati vědu (Kant). Hlavní Machovy filosofické spisy jsou: Beiträge zur Analyse der Empfindungen (1886), Erkenntnis und Irrtum (2. vyd. 1906).

U badatelů českých je přirozené, že nejčastěji zůstávali ve vlasti nebo po nepatrném odbočení do ciziny (jen u některých jde o pobyt delší) se hned zase do ní vraceli k trvalému pobytu. To ukazují osobní osudy značného počtu českých vědců, jejichž jména právem můžeme položiti na kladnou stránku své evropské kulturní bilance. Protože není úkolem této kapitoly psát soustavné dějiny vědeckého bádání na našem území, nezbývá než pojednati o těch, kteří sem patří a o nichž nebylo promluveno již na místě jiném, způsobem slovníkového výčtu.

Gustav Adolf Lindner (nar. r. 1828 v Rožďalovicích u Jičína, zemř. 1887), profesor na gymnasiích v Čechách a nejdéle v Celji v nynější Jugoslavii (1855 — 71), ředitel učitelského ústavu v Kutné Hoře od r. 1872 a posléze profesor filosofie a pedagogiky na české universitě v Praze v letech 1882 — 87, vynikl nejprve jako středoškolský didaktik v oboru filosofie. Jeho učebnice psychologie, logiky, vychovatelství, psané nejprve německy, byly překládány do mnoha jazyků.

V oboru původního myšlení vědeckého zasluhuje zmínky jeho etika, třeba psychologicky podložená zastaralou herbartovskou naukou, ale jemně a bystře chápající lidské jednání. (Das Problem des Glücks, Psychologische Untersuchungen über die menschliche Glückseligkeit, 1868). Spojuje se stoickou soběstačností a důvěrou v sebe sama a se stoicky zdůrazňovaným niterným životem, jenže propracovanějším a rozšířenějším, též povinnost jednotlivcovu ke společnosti a cítění opravdu sociální. Naproti tomu znamenají jeho Ideen zur Psychologie der Gesellschaft ais Grundlage der Sozialwissenschaft (1871) vyvrcholení herbartismu v sociologii. Lindner dovedl zde ojedinělé náznaky Herbartovy a na nich vybudovanou Volkerpsychologii Lazarusovu a Steinthalovu přetvořiti v sociální psychologii jako samostatnou disciplinu a zároveň základ sociologie. Po prvé seskupil zde celek problémů — třebas silně analogisujícím způsobem — a shrnul je pode jménem sociální psychologie. Ital Cattaneo v této oblasti ještě v letech 1859 — 63 nedospěl k soustavnosti. Při tom Lindner zároveň pojal společnost jako vyšší organism, rozdílný od organismu vlastního. Tak před hlavními spisy Spencerovými i před Tardem a i v Německu před Schäfflem začal pěstovati sociálně psychologický směr v sociologii a sociální psychologii jako zvláštní disciplinu psychologickou a sociologickou. Sám dal podněty některým moderním pěstitelům sociální psychologie, jako na př. německému badateli Stoltenbergovi. Tyto jeho zásluhy se obecně uznávají: tak na př. Geckova Sozialpsychologie im Auslande (1928) má úvodní kapitolu Sozialpsychologische Ansätze in einigen europäischen und aussereuropäischen Ländern, která hned začíná o Herbartově žáku Lindnerovi. Velmi a zcela v tomto smyslu oceňuje Lindnera Ad. Menzel ve spise Grundriss der Soziologie (1938). Nachází u něho řadu sociologických myšlenek, vyslovených jako výklad sociálně psychologického organismu pomocí biologických analogií před Spencerem a Schäfflem, spojování a spor jako dva základní vztahy v pochodech mezilidských před Wiesem, myšlenky o ideách-silách jako činitelích sociálního vývoje před Fouillém a o jejich šíření jako interferenci vln před Tardem. Lindner podává také výklad sociálního vědomí. Ovšem Menzel zařazuje Lindnera nikoliv do české sociologie, nýbrž podle jeho tehdejšího státního příslušenství do sociologie rakouské, ač o něm mluví jako o profesoru filosofie v Praze. Spojiv tyto psychologické názory s pedagogickými, stal se Lindner svým posmrtným spisem Pädagogik im Anschluss an die Entwickelungslehre und Soziologie (1888) průkopníkem sociální pedagogiky vůbec.

Jiří Polívka (nar. r. 1858, zemř. r. 1933) byl poslední universální slavista české filologické tradice počínající od Dobrovského. Habilitoval se na Karlově universitě r. 1884, mimořádným profesorem se stal r. 1895, řádným titulárním r. 1902, skutečným řádným 1907. S filologickým školením medievalisty ze školy Gebauerovy přistoupil k studiu povídek (Dvě povídky v české literatuře 15. století, 1889), ale brzy nato na Rusi prohloubil filologické stanovisko široce a pronikavě srovnávací metodou Veselovského a sociologickým hodnocením národopisného materiálu ve smyslu Pypinově. Na Rusi pojal své rozhodnutí věnovat se rozboru lidového podání jako životnímu dílu. Jeho tradicionalistické studie mají mezinárodní význam už pro svůj předmět, pro metodu i pro rozsah, který se během čtyřicetileté práce rozrostl epochálně. V teoretické stati O srovnávacím studiu tradic lidových (1898) a pak v úvodě Pohádkoslovných studií (1904) Polívka přičlenil povídkový materiál k metodám filologickým a literárně historickým, zdůraznil migrační teorii, při čemž vytkl určitý rozsah teorii indické (Benfeyeově) a omezil na nejmenší míru anthropologickou teorii samovzniku, vycházeje už ze slovesné struktury. Srovnávací metody usměrnil k lidovému podání. Ještě později se zdarem obhájil své názory proti teorii o t. zv. „gesunkenes Kulturgut“ (v Slavii IV), kterou v oblasti lidového podání zdůrazňoval o jedenáct let mladší profesor srovnávacích literatur Václav Tille (zemř. r. 1937) s týmž mezinárodním rozhledem, ale se základním bédierovským pesimismem. Souběžně s finským folkloristou Kaarle Krohnem vytyčil Polívka možnost zjistit určitá kulturní centra a tedy geografický pohyb látek a tvarů. Tak tradicionalistická látkověda dostává u Polívky kulturní dynamiku horizontální (šíření geografické) i vertikální (fluktuace mezi vrstvou lidovou a vzdělaneckou). Ohromnou sčetlost a mravenčí píli představují jeho kriticko-bibliografické komentáře k Povídkám kladským od Jos. Kubína (I. 1909, II. 1914), k Povídkám lidu opavského a hanáckého (1916). Vrcholným dílem tradicionalistiky je východní a slovanská část v Boltových Anmerkungen zu den Kinder- und Hausmärchen der Brüder Grimm (1 . 1913, II. 1915, III. 1918); konfrontace a zařazení slovanského a východního materiálu do souvislosti světové je základním činem pro další studium lidové kultury. Komentáře ke Kubínovým sbírkám Lidových povídek z českého Podkrkonoší (I. 1922, II. 1926) jenom v tisku předešly Súpis slovenských rozprávok (I. — V. 1923 — 31), kde Polívka soustředil své poznatky kolem slovenského materiálu, užil zde třídění, které pro české pohádky podle Anti Aarne vypracoval Tille. Komentář k Lidovým povídkám jihomakedonským (1932) spolu s výběrem monografií pod názvem Lidové povídky slovanské (1929) zakončují řadu komentářů. Slovanské pohádky (I. 1932), část díla, připraveného k tisku původně německy, obsahuje ryzí zrno jeho téměř půlstoleté práce; má ústřední hledisko stylové a kulturně sociální. Tradicionalistický význam Polívkův zatlačuje daleko jeho význam jako dialektologa a literárního historika slovanského, ač i v těchto oblastech vykonal dílo ceny trvalé.

Josef Zubatý (1855 — 1931), žák vynikajícího indologa a svérázného jazykozpytce Alfr. Ludwiga, od r. 1885 docent, 1891 — 1925 profesor srovnávacího jazykozpytu a staroindické filologie na české universitě pražské, 1923 — 31 president České akademie, vynikl záhy mezi jazykozpytci své doby jako specialista v jazycích baltských, věnující zájem svůj zejména také lotyštině, která tou dobou jen málo byla známa a málo byla studována. Svými pracemi o rozmanitých otázkách mluvnice jazyka litevského a lotyšského, uveřejňovanými především v německých časopisech jazykovědných (KZ., Bezzenbergers Beiträge, Indogermanische Forschungen), dvě studie napsal a uveřejnil lotyšsky — přiřadil se k tvůrcům baltské filologie (v. Endzelin, Lettische Grammatik, str. VIII) a byl vyhlédnut, aby zpracoval etymologický slovník jazyka litevského pro Wintrovu sbírku Indogermanische Bibliothek; že k sepsání díla toho nedošlo, způsobeno nejen tím, že Zubatý byl postupem doby odváděn k pracím jiným, ale z velké části také jeho nechutí k práci, která vyžadovala vedle lákavého řešení věcí neznámých také zpracování věcí známých a hotových. Etymologické výklady zaujímají významné místo ve vědecké práci Zubatého od samého jejího počátku. Vyložil značnou řadu slov rozmanitých jazyků indoevropských, nejhojněji ovšem vykládal slova baltská a slovanská. Také tyto studie vycházely v rozmanitých časopisech a slovnících, a výsledky jejich, pokud byly psány německy, přešly již do etymologických slovníků. Nejrozsáhlejší soubor etymologických jeho výkladů, Výklady etymologické a lexikální, vycházel ve Sborníku filologickém I. — VII. (1910 — 22); obírá se výklady slov českých a slovanských, ale při způsobu výkladů Zubatého, který podávané výklady podpírá hojnými paralelami z jazyků příbuzných, dochází v nich osvětlení i leccos z jazyků jiných. Poněvadž pak Zubatý se snaží vykládané slovo osvětliti po všech stránkách, obsahují tyto výklady také mnoho o tvoření slov, o příslušných zjevech hláskoslovných a ovšem také mnoho výkladů sémantických rázu obecnějšího. Otázkám tvoření slov věnována je řada prací samostatných. V nich se zdarem osvětlil Zubatý jisté útvary slovní i tvary flexivní, vybíraje si často — jako ostatně i ve výkladech etymologických — útvary zvláštní a tvary ojedinělé, v nichž nalézá přežitky prastarých stavů a východiště pro výklad zjevů pravidelných a normálních. Vedle studií etymologických obírá se Zubatý intensivně otázkami indoevropské syntaxe, zejména pak studiem indoevropské věty. Signálem těchto prací je takřka programatický článek Srovnávací skladba jazyků indoevropských (Věstník Čes. akademie X. 1901), kde v kritických poznámkách k Delbrückově Vergleichende Syntax vykládá své názory na syntaktické jevy indoevropských jazyků a jejich zpracování; hájí tu na př. starobylost bezesponových (nominálních) vět a vět interjekcionálních a ukazuje na důležitost slovanského materiálu pro studium indoevropské syntaxe. Brzy potom v článku Die man-Sätze (KZ. 40, 1907) podal ukázku pronikavého studia o indoevropské větě. Většina dalších jeho prací syntaktických vyšla po česku; uvedeny z nich buďtež studie O jistém způsobu užívání zájmen An a On a jeho původě (LF 36, 1909), v níž při výkladě speciálního zjevu českého vykládá na bohatém materiále i z jiných jazyků čerpaném vývoj interjekcionálních a nominálních vět v součásti věty normální, a studie K výkladu některých příslovcí, zvláště slovanských (Sborn, filolog. 3, 1912), kde vykládá o predikativních atributech a jejich přeměně v adverbia. Svých názorů o vývoji věty bohužel nevyložil Zubatý soustavně; o svém třídění vět mluví příležitostně v recensi Vondrákovy Vergleichende slavische Grammatik (v Roczn. slawist. 2. 1909) a v posudku Jirániho Skladby jazyka latinského (ve Wochenschr. für klass. Philologie, 1916).

Zubatý, zejména s počátku, pracoval také v indologii. Tomuto oboru náležejí první dvě velké jeho studie, vzešlé z jeho práce disertační, uveřejněné v Zeitschrift für die Morgenkunde a v Mitteilungen der Morgenländischen Gesellschaft; pojednává v nich o některých otázkách rytmických a spojených s tím zjevech kvantitativních. Obíral se zejména studiem literatury védské, epické a dramatické (odtud také překládal); přispěl svými excerpty také do Boehtlingkova sanskrtského slovníku. Ve svých studiích etymologických vykládal také leckteré slovo jazyka staroindického a v pracích ostatních, zejména také syntaktických, velmi hojně pracoval s materiálem staroindickým a tím také nemalou měrou přispěl k poznání některých zjevů tohoto jazyka.

Zubatý se značně zasloužil také svými bibliografickými přehledy prací ze slovanské jazykovědy, jež zpracovával pro Anzeiger a potom pro Indogerm. Jahrbuch; častokrát bývaly pro západoevropské linguisty jediným pramenem pro poznání slovanské literatury jazykovědné.

Antonín Gindely, nar. r. 1829 v Praze, byl syn německého otce a české matky. Studoval nejprve bohosloví, pak práva, r. 1852 se stal doktorem filosofie a pomocným učitelem na českých školách reálných v Praze. R. 1853 — 55 byl suplentem všeobecných a rakouských dějin na universitě olomoucké, r. 1857 se stal profesorem reálných škol v Praze, r. 1862 mimořádným a r. 1867 řádným profesorem university pražské. Vedle toho byl od r. 1862 až do smrti r. 1892 zemským archivářem království českého. Ve dvou letech prázdna (1855 — 57) prozkoumal četné archivy v Čechách, v Polsku a v Německu, sbíraje prameny pro své dějiny Českých bratří (Böhmen und Mähren im Zeitalter der Reformation. I. Geschichte der böhmischen Brüder, Praha, 1857 — 58, 2 sv.). Později mu byla udělena dovolená na cestu po archivech rakouských, německých, nizozemských a francouzských. Vedle děl knižních uveřejnil Gindely množství prací v publikacích Vídeňské akademie a Král. české spol. nauk. Kromě vědeckých prací sepsal Gindely celou řadu učebnic dějepisu pro školy střední, které byly z německého originálu překládány do češtiny i charvátštiny a mnohokrát znovu vydávány.

Palacký chtěl mít v Gindelym svého pokračovatele v Dějinách národu českého, a třebas se jím Gindely pro četná zaneprázdnění jinými pracemi nestal, přece jeho práce v mnohém prospěly skutečnému pokračovateli Palackého. Jeho dílo je dosud oceňováno jako základní pro poznání dějin 16. a 17. století. Průkopným činem bylo již jeho na svou dobu překvapující bádání ve všech archivech západní, střední, jižní i severní Evropy, z něhož vynesl neobyčejné bohatství nových pramenů. Namnoze jsou to objevy, které přinesly přehodnocení dosavadních názorů. Dosud živé a nenahraditelné jsou uvedené již jeho monografie Geschichte der böhmischen Brüder (1857 — 58), pak Rudolf II. und seine Zeit (1862 — 65) a zejména Geschichte des 3ojährigen Krieges (1869 — 80), které jsou podstatným přínosem historiografii evropské.

Ačkoliv cítil živě česky, bývá Gindely považován za Němce, protože při rozdělení pražské university zůstal na universitě německé a protože většinu svých prací psal německy.

Karel Kadlec (nar. r. 1865 v Přehořově u Soběslavě, zemř. r. 1928 v Praze) byl profesorem slovanských právních dějin na Karlově universitě v Praze. Byl nejprve tajemníkem Národního divadla v Praze (z té doby pocházejí některé studie o právu autorském) a habilitoval se r. 1899. R. 1898 vydal Rodinný nedíl čili zádruha v právu slovanském. Dílo vzbudilo veliký ohlas. J. Peisker odporoval názorům Kadlcovým (Slovo o zádruze), ale na vývody Kadlcovy navázal O. Balzer z polských historiků, z českých kriticky se postavil J. Pekař. Práce Kadlcova zjišťuje společné prvky a také ve svých odpovědech na kritiky se staví na stanovisko srovnávací. Jiné důležité dílo bylo O trudovych associacijach u Slavjan (Sbornik v česť Vladimirskago-Budanova, 1903. Vyd. čes. i německy: Über die Arbeitsgenossenschaften im slavischen Recht, 1904, Zeitschr. für vergl. Rechtswissenschaft). O proslulosti Kadlcově svědčí, že byl pozván za přispěvatele Polské Encyklopedie, kamž napsal v 4. svazku O politycznym ustroju Slowian, O prawie prywatnem, etc. (Přeloženo do srbštiny Taranovským r. 1924) a cambridžské Medieval History (The Empire and its northern neighbours, 1923). R. 1925 uveřejnil studii Les Slaves à la lumière de leur histoire politique v revue Le Monde slave a r. 1933 vyšla nákladem Institut d’Etudes slaves jeho Introduction à l’histoire comparée du droit slave.

Kadlec obsáhl celé dějiny oblasti slovanské. Věnoval pozornost domácím dějinám českým, polských se všímá hlavně svrchu jmenovanými studiemi, ruských dějin povšiml si hlavně pracemi o Ruské Pravdě, a poměrně nejvíce pozornosti věnoval jihoslovanským dějinám, z nichž vydal Moščenický statut (1914), Statut Bračský (1926, Mon. hist. juridica Slav. Meridion.) a Pergošićův překlad Verböczyho Tripartita (1909). Ve svých pracích však dobře rozpoznal, že nelze studovati soustavně slovanské právní dějiny bez studia právních dějin uherských i rumunských. Proto se obrátil k uherským dějinám (viz soustavné zpracování v Ottově Slovníku naučném), zejména k právní knize Štěpána Verböczyho (kritické poznámky k dílu právního historika maďarského Akose Timona, Einige Bemerkungen über das ungarische und böhmische Staatsrecht v JB. der internat. Vereinigung für vergl. Rechtswis. VIII). Teorii o vzniku rumunského národa věnoval knihu Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských (1916), která podnítila velikou řadu kritik. Po převratu vybudoval na právnických fakultách českých nový předmět dějiny veřejného práva ve střední Evropě, k němuž položil základ svou knihou téhož jména (1. vyd. 1920) na podkladě srovnávacím.

Antonín rytíř Randa byl řádným profesorem práva občanského, obchodního a směnečného, nejprve na nerozdělené universitě pražské, pak na české universitě, jejímž byl druhým rektorem (po V. V. Tomkovi). Byl členem státního soudu rakouského, panské sněmovny, presidentem České akademie a r. 1904 českým ministrem-krajanem. Narodil se r. 1834 v Bystřici nad Úhlavou, zemřel r. 1914 v Dobřichovicích u Prahy.

Randa se důsledně přidržuje principu legálnosti (legitimismu), klade důraz na gramaticko-logický rámec zákonného textu, jehož výklad zjišťuje metodou historickou. Zabývá se sice jen platným právem, ale vždy je veden ohledy historickými a proto srovnává také stará práva, zejména staré právo české (zvl. v právu knihovním) a římské. Jeho hlavní práce jsou: Der Besitz (po prvé 1865, pak 4 vyd., poslední 1895). Toto dílo se stalo základem řady dalších prací, i italských (Monti), vybudovalo samostatnou teorii držby, zvláště o držbě práv. Das Eigenthumsrecht (1884, 2. vyd. 1893, původně česky 1871, pak 7 vydání). Das österreichische Handelsrecht (1905, pův. česky 1876). Je to prvé soustavné dílo o obchodním právu rakouském. Das österreichische Wasserrecht (1891). Ve vlastnickém právu vyzdvihl Randa na př. důležitost knihovního práva (starý princip českých zemských desk), v právu obchodním je tvůrcem teorie vlastnického nabytí.

Frant. Tilšer (nar. r. 1825 v Budečku na Moravě, zemř. r. 1913 v Praze) byl po krátkou dobu vychovatelem u hraběte Kolovrata-Liebsteinského. Pak vstoupil do vojenské školy mineurské v Olomouci a do vojenské akademie ve Vídni, r. 1851 stal se ženijním poručíkem. Po dvouletém studiu na ženijní akademii v Lukách u Znojma a na ženijním kursu byl přidělen jako ženijní nadporučík do Milána, odkudž jako profesor deskriptivní geometrie byl povolán na akademii v Lukách. R 1864 se stal řádným profesorem deskriptivy na technice v Praze a při jejím rozdělení r. 1869 přešel na techniku českou. R. 1870 odešel do výslužby s titulem čestného doktora věd technických.

Tilšer si dobyl vědeckého jména spisem Die Lehre der geometrischen Beleuchtungs-Construktionen und deren Anwendung auf das technische Zeichnen (1862), v němž je po prvé přesně vědecky zpracována nauka geometrických osvětlení, zvláště isofót a bodů nejvyššího lesku. Ve spise System der technisch-malerischen Perspektiva (1867) postavil na vědecký základ perspektivu a nauku o vidění. Svou pozdější činnost vědeckou shrnul pro cizinu v pracích: Grundlagen der Ikonognosie (1878) a Kritische Bemerkungen zur Einführung in die Anfangsgründe der Géométrie descriptive (1883). Ikonognosií přecházel Tilšer od úvah matematických k filosofickým. Jeho soustava, zatížená nezvyklou nomenklaturou a symbolikou, se však neujala.

Karel Pelz (nar. r. 1845 v Bělči v Čechách, zemř. 1908 v Praze) studoval na pražské technice u Fr. Tilšera a V. Fiedlera. R. 1869 byl kresličem v c. k. centrálním úřadu pro meteorologii a zemský magnetismus, r. 1870 asistentem u prof. C. Küppera, r. 1875 profesorem na státní reálce v Těšíně, r. 1876 na zemské reálce ve Štyrském Hradci, r. 1878 mimořádným a r. 1880 řádným profesorem deskriptivní geometrie tamtéž, r. 1896 byl jmenován řádným profesorem téhož předmětu na české technice v Praze.

Vědecký význam Pelzův tkví jak v úvahách všeobecných, tak ve stránce konstruktivní. Pelz vybudoval ortogonální axonometrii jakožto samostatnou metodu. Jeho práce sem spadající mají základní význam. Ve směru konstruktivním jeho řešení vynikají elegancí a jednoduchostí. Zvláště obohatil konstruktivní teorii kuželoseček a zobrazování ploch 2. stupně. Zobrazení osvětlení těchto ploch vyzdobil několika skvělými metodami. Z příslušných úvah vyplynuly nové poučky a metody. Výsledky svých studií uložil v téměř 40 pojednáních, uveřejněných v letech 1871 až 1898 zvláště v Sitzungsberichte der kais. Akademie der Wissensch. in Wien, ve Věstníku Král. české spol. nauk a v Grunnertově Archivu.

Matyáš Lerch (nar. r. 1860 v Milínově v Čechách, zemř. 1922 v Sušici) byl zvláště žákem Eduarda Weyra, K. Weierstrasse a L. Kroneckera. R. 1886 se habilitoval na české technice v Praze z matematiky a stal se tamtéž asistentem. R. 1896 byl povolán za řádného profesora na katolickou universitu ve Freiburgu ve Švýcarsku, r. 1906 na českou techniku a r. 1920 na Masarykovu universitu v Brně. R. 1901 dostal zlatou cenu pařížské Académie des Sciences. Byl také členem Société royale des sciences de Liège.

Lerchova vědecká práce se soustředila ve vědeckých pojednáních, jichž napsal na 220 (asi polovinu českých, třetinu francouzských, zbytek německých). Počal pracemi geometrickými, brzy se však obrátil k analyse a zvláště ke konkrétním problémům, ke studiu speciálních funkcí a k nauce o číslech, v kterýchžto oborech se nejvíce proslavil. Hlavní těžisko jeho bádání připadá do teorie funkcí a řad nekonečných, kdež se dodělal namnoze výsledků ceny trvalé, na př. různé zvláštnosti výrazů a funkcí analytických, pravidlo o diferencování řad trigonometrických a četné nové relace z počtu integrálního, jakož i teorie funkcí eliptických.

František Koláček se narodil r. 1851 ve Slavkově u Brna, studoval na universitě v Praze a ve Vídni; po skončení studií stal se profesorem na německém gymnasiu v Brně, po roce přešel na gymnasium české. R. 1882 se habilitoval na německé technice v Brně. Hned po rozdělení pražské university byl navržen za profesora teoretické fysiky na Karlově universitě, ale přesto, že tento návrh byl několikrát opakován, došlo ke jmenování Koláčkovu teprve r. 1891. Koláček zemřel r. 1913.

Byl to muž neobyčejné erudice a neobyčejné píle. Právě nejplodnější léta svého života musil Koláček ztráviti v prostředí, jež nebylo příznivé jeho vědeckému vývoji, a přece již jako středoškolský profesor získal si svými pracemi dobré jméno i za hranicemi a o jeho povolání na universitu zasazoval se kromě Macha i Hertz. Koláček brzy poznal význam Maxwellovy elektromagnetické teorie světla; již r. 1887 podal první elektromagnetickou teorii disperse a absorpce světelné, založenou v podstatě na představě, že v atomech nebo molekulách vznikají působením světelných vln kmity, jejichž frekvence souhlasí s některými frekvencemi kmitů světelných. Koláček také první upozornil na to, že starý spor elastické teorie světla o to, je-li světelný vektor v lineárně polarisovaném světle k polarisační rovině kolmý nebo s ní rovnoběžný, nemá v teorii elektromagnetické smyslu, neboť ta má vektory dva; jeden — elektrická síla — je k polarisační rovině kolmý, druhý — magnetická síla — je s ní rovnoběžný. Také thermodynamické práce Koláčkovy se dodnes často citují.

Frant. Wald se narodil r. 1861 v Brandýsku u Slaného v Čechách. Pocházel z německé rodiny. Protože však jeho rodiče žili v čistě české krajině, musil navštěvovati české školy a dostalo se mu české výchovy a českého vzdělání. Přes svůj německý původ byl upřímný Čech. Studoval na české reálce v Praze v Ječné ul. a později (jsa podporován po úmrtí svého otce stipendiem Společnosti státní dráhy, která měla v té době německou správu) na německé reálce v Praze v Mikulandské ul., kterou absolvoval r. 1879. Po té studoval odbor technické chemie na německé vysoké škole technické v Praze a absolvoval jej r. 1882. Téhož roku vstoupil ve službách Pražské železářské společnosti do závodní chemické laboratoře kladenských železáren, jejímž šéf-chemikem se stal již r. 1886. Tam působil až do r. 1908, kdy na doporučení W. Ostwalda, E. Macha a P. Duhèma byl povolán za řádného profesora teoretické a fysikální chemie i metalurgie na českou vysokou školu technickou v Praze, na níž působil dalších dvacet let. Zemřel r. 1930 ve Vítkovicích u Mor. Ostravy, kam přesídlil z Prahy po svém onemocnění mozkovou mrtvicí r. 1928.

Wald uveřejnil práce z oboru analytické chemie (technické analyse) a chemické technologie, nejvíce však proslul svými pracemi teoretickými, thermodynamickými a zvláště těmi, jež se zabývají základními pojmy a zákony chemického slučování i jejich původem (genesí). Wald podrobuje kritice celý způsob tehdejšího myšlení chemického. Ukazuje, že prvky a sloučeniny neexistují v přírodě hotově a od věčnosti, jak tomu učí atomová teorie, nýbrž že to jsou produkty chemických operací, tedy umělé přípravky, preparáty. Představuje si, že celý způsob práce, kterým se v chemii připravují z látek surových, v přírodě se vyskytujících, látky čisté a z těchto prvky, je příčinou vlastností těchto prvků i příčinou slučovacích zákonů. „Chemie je vědou preparátů a na jejich zákonech má preparační cesta nejméně takový podíl jako sama příroda“, praví Wald. Wald vůbec zdůrazňuje význam zásahů experimentujícího chemika, který se podle jeho názoru dělí s přírodou o vládu nad průběhem chemických dějů. Slučovací zákony t. zv. stoechiometrické (stoechiometrie je nauka o základních zákonech a zjevech chemického slučování) se vykládaly v době, kdy Wald vystoupil se svými pracemi, atomisticky, za jejich příčinu se pokládala korpuskulární struktura hmoty (prvků i sloučenin). Wald však dokázal několika způsoby, že se stoechiometrické zákony slučovací dají odvodit i bez představ atomové struktury. Popírá proto nezbytnost atomové teorie k výkladu slučovacích zákonů a chemických zjevů vůbec. Buduje novou, obecnější teorii chemickou, chemii fází, která má býti, pokud to je vůbec možné, prosta všech nekontrolovatelných hypothetických předpokladů a kterou není ovšem možno podati v krátkém výtahu. Podle Walda není chemie věda jen o čistých látkách, nýbrž je to obecná nauka o fázích všech, chemicky čistých i chemicky nečistých (na př. roztocích), a chemie čistých látek je jen jejím zvláštním případem. Práce Waldovy jsou důmyslně založeny, oplývají svéráznými myšlenkami a bystrými postřehy, jejich cíl je však tak velký, že přesahuje síly jednotlivcovy. Vývoj moderních atomistických názorů, zvláště objev zjevů subatomárních (intraatomových) zatlačil význam prací Waldových úplně do pozadí. Přesto lze říci, že i vývoj moderní atomistiky potvrdil některé z jeho názorů: 1. Starší anorganická, hlavně však organická chemie poskytly mnoho kvalitativních dokladů správnosti a upotřebitelnosti atomové teorie, téměř však žádné vztahy, kterým by bylo lze prozkoumati její správnost po stránce kvalitativní. Jen základní slučovací zákony (stoechiometrické) se k tomu hodily a proto byly dlouhou dobu pokládány za bezpečný důkaz správnosti této teorie. Když však Wald ukázal, že se dají odvodit i bez atomové teorie, bylo zřejmé, že k důkazu správnosti atomistického nazírání tyto zákony nestačí. A v tom dal Waldovi moderní vývoj za pravdu. Všechny zjevy, které se od té doby uvádějí jako doklad správnosti atomové teorie (radioaktivita, Brownův pohyb, ohyb a interference Roentgenových paprsků atd.) jsou buď zjevy fysikální nebo (jako radioaktivní přeměny) zjevy sice chemické, které však nejsou podmíněny vztahy stoechiometrickými. Jsou to tedy všecko zjevy nestoechiometrické. 2. Wald, na rozdíl od atomistických názorů, ukazoval, že nemáme práva tvrditi, že prvky jsou ve sloučeninách obsaženy (rozuměj bez podstatné změny), nýbrž pouze že z nich vznikají a se připravují. Moderní atomistika učí ve shodě s Waldovým názorem, že toliko atomová jádra vcházejí do sloučenin bez podstatné změny, že však vrstvy vnějších elektronů podléhají slučováním podstatným změnám. Atomy prvků jsou tedy skutečně i podle dnešních názorů obsaženy ve sloučeninách v podstatně změněném stavu. Úhrnem lze říci, že se vývoj moderních názorů o atomech, ačkoli je to paradoxní, přiblížil do jisté míry myšlenkám Waldovým; třeba jen ukázati na fakt, že není možné vystihnouti vlastnosti atomů nějakým mechanickým modelem, dále na formální popis atomových stavů rovnicemi, resp. vzorci kvantové a vlnové mechaniky, které jako Wald se snaží chemické problémy formulovat matematickými vztahy.

Wald uveřejňoval své práce v různých časopisech odborných (Chemických listech, Zeitschrift für physikalische Chemie, Annalen der Naturphilosophie, Chemiker-Zeitung, Journal of physical Chemistry, v Rozpravách České akademie atd.) Nejdůležitější jeho spisy jsou: Chemie fází (1919, nákladem České akademie), dále Die Energie und ihre Entwertung (Lipsko, 1889). Uznalé posudky o jeho pracích jsou obsaženy v některých spisech W. Ostwalda, E. Macha a j. Waldovy názory narážely na značný odpor a vyvolávaly četné polemiky. Polemisovali s ním Arrhenius, Benedics, Bodländer, Nasani a de Vries, zhusta však při tom šlo o nepochopení jeho názorů.

František Vejdovský, profesor zoologie, se narodil v Kouřimi r. 1849. Po studiích na akademickém gymnasiu v Praze přešel na filosofickou fakultu tehdy ještě nerozdělené university pražské, kdež dosáhl r. 1876 doktorátu. Svoji vysokoškolskou dráhu nastoupil jako asistent prof. Ant. Friče. Od r. 1877 — 81 pracoval na přímořské zoologické stanici v Terstu. V r. 1877 se habilitoval na pražské technice pro obor zoologie a r. 1879 pro týž obor a srovnávací anatomii na universitě. R. 1892 byl jmenován řádným profesorem a pověřen vedením ústavu pro zoologii a srovnávací anatomii. R. 1919 odešel na odpočinek. Nepřestal však vědecky pracovati a až do posledních let se zabýval velmi obtížnými vědeckými problémy. Zemřel v požehnaném věku 90 let r. 1939.

Badatelská činnost prof. Vejdovského byla neobyčejně obsáhlá a úspěšná. Hlavními obory jeho studií byly, vedle systematiky a oekologie, vývojezpyt, srovnávací anatomie a cytologie (nauka o buňce). Mnohé z prací prof. Vejdovského jsou díla stěžejní, základního významu. Jeho studie se týkají nejrozmanitějších skupin zvířat bezobratlých (prvoků, sladkovodních hub, hlístů oblých i plochých, červů kroužkovitých, korýšů a j.) Mimo zvířenu sladkovodní zabýval se i zvířenou mořskou a temnostní. Při výzkumu fauny starých pražských studní objevil v 80. letech minulého století drobného korýše se znaky forem již dávno vyhynulých. Tuto živou fossilii pojmenoval Bathynella natans. Objev Bathynelly byl tak neobyčejný, že se ozvaly i hlasy pochybující o jeho pravosti. Nález Vejdovského byl však později skvěle potvrzen i jinými badateli. Z velmi četných a obsažných vývojezpytných studií Vejdovského uvádíme jen znamenité jeho práce o vývoji cevstva, svalů, nervové soustavy, ústrojů vyměšovacích, zažívacích a j. Tyto práce úzce souvisí s jeho velmi záslužnými výzkumy embryologickými, které se namnoze týkají i problémů všeobecnějšího rázu (na př. vývojové dráhy blastomer, souměrnosti těla a j.). Z velkých prací systematických poukazujeme pouze na nádherné dílo System und Morphologie der Oligochaeten (1884) a z prací embryologických na Zrání, oplození a rýhování vajíčka (1886) a Entwickelungsgeschichtliche Untersuchungen (1888 — 92). S obzvláštním zájmem se věnoval Vejdovský studiu jemné skladby buněk. Byl mezi prvními objeviteli dělicího tělíska (centrioly) a ukázal, že tato důležitá součást buňky je u oplozeného vajíčka vnášena spermatem. V cytologických studiích vyvrcholuje životní dílo Vejdovského objevy, které by již samy o sobě stačily k zajištění světového věhlasu. Jsou to zvláště jeho nálezy o stavbě a přeměnách hmoty jaderné, o stavbě, vývoji, individualitě a konjugaci chromosomů, vzniku mitochondrií a j. Mnohé z jeho cytologických objevů mají veliký význam i pro nauku o dědičnosti. Z důležitých děl prof. Vejdovského z oboru cytologie můžeme uvésti Neue Untersuchungen über die Reifung und Befruchtung (1907), Zum Problem der Vererbungsträger (1911 — 12) a nádherně vypravené dílo Struktura a vývoj živé hmoty (1926 — 27), které vyšlo pův. anglicky (The Structure and Development of the living Matter) a bylo vydáno po jeho 75. narozeninách. Práce Vejdovského byly i v cizině po zásluze oceněny. Vejdovský byl nejen vynikající badatel, ale i znamenitý učitel. Jeho hojně navštěvované přednášky vyznačovaly se jasností, kritičností a názorností. Ačkoli neměl s počátku ani náležitě vybavené laboratoře, soustředil kol sebe již záhy řadu pracovníků, kteří tvořili prvý základ pozdější školy Vejdovského. Za vědecké zásluhy dostalo se Vejdovskému četných poct doma i za hranicemi.

Ladislav Čelakovský, narozený v Praze r. 1834, byl synem Frant. Lad. Čelakovského. Studoval ve Vratislavi, po otcově návratu do Prahy dokončil středoškolská studia na akademickém gymnasiu v Praze. Studoval na pražské universitě přírodní vědy, po smrti otcově byl přijat v domě J. E. Purkyně, který měl na něho velký vliv. Po studiích vyučoval v Chomutově, od r. 1860 byl kustodem botanického oddělení Národního musea a r. 1866 se habilitoval na pražské technice. R. 1880 byl jmenován řádným profesorem botaniky na universitě pražské, po jejím rozdělení (1882) se přihlásil k universitě české.

Čelakovský byl prvním kritickým fylografem pro země koruny české a spolu vynikajícím srovnávacím morfologem světového jména. Jeho vědecká činnost je trojí: morfologická, systematická a floristická. Nejdůležitější jsou práce morfologické, v nichž na základě srovnávacích metod tvarozpytných, zejména metody teratologické, s úspěchem řeší některé nejdůležitější otázky morfologie rostlinné. Přispěl k objasnění povahy tyčinek a vajíčka, obíral se také zejména otázkou rostlin nahosemenných (Die Gymnospermen. Eine morphologisch-phylogenetische Studie, 1890). Doplňuje a opravuje zde názory Braunovy, řeší poměry pohlavních ústrojů gymnosperm a buduje pak fylogenii rostlin nahosemenných ve vztahu k tajnosnubným rostlinám cévnatým.

Emanuel Bořický (nar. r. 1841 v Milíně u Příbramě) studoval přírodopis a chemii na pražské universitě, kde byl r. 1871 jmenován profesorem mineralogie. Jeho předčasná smrt r. 1881 byla velkou ztrátou nejen pro českou vědu, ale pro petrografii vůbec. Jeho vědecká činnost spadá do t. zv. heroické periody petrografie v letech 60. a 70., kdy po geniální myšlence Henryho Cliftona Sorbyho použíti mikroskopu ke studiu hornin byly horniny (zejména vyvřelé) soustavně studovány a tak získány základní poznatky o jejich minerálních složkách, struktuře a původu. Po té stránce přispěl Bořický k pokroku petrografie cennými monografiemi o eruptivních horninách (čedičích, znělcích, porfyrech a melafyrech), v Čechách se vyskytujících. Světové pověsti nabyl jeho objev mikrochemické metody, kterou se určuje chemické složení horninotvorných nerostů rozkladem pomocí kyseliny fluorovodíkové a krystaly takto vzniklých křemíkofluoridů se pak pod mikroskopem určují. Tato metoda umožnila petrografům seznati chemické složení součástek hornin i v minimálních množstvích a otevřela nové cesty pro analytickou chemii vůbec. Mimo petrografické práce uveřejnil Bořický několik výborných prací mineralogických, na př. o paragenesi nerostů provázejících oolithické železné rudy v Čechách, o uranolitu, zeolitech, fosfátech a j.

Frant. Pošepný patří mezi nejvýznačnější znalce rudních ložisek a jejich vzniku. Narodil se r. 1836 v Jilemnici v sev. Čechách, studoval v Praze a v Příbrami, působil jako horní inženýr a badatel na mnoha místech v bývalém Rakousko-uherském mocnářství. R. 1879 byl jmenován profesorem nauky o ložiskách užitečných nerostů na báňské akademii v Příbrami. Zemřel r. 1895 ve Vídni, kde žil na odpočinku. Na svých cestách po celé Evropě a Spojených státech severoamerických zkoumal rudní ložiska všeho druhu po stránce vědecké i praktické. Pošepného výklad o původu ložisek rudních, uveřejněný v díle The Genesis of Ore-deposits, stal se r. 1893 základem pro diskuse na sjezdu sdružení amerických horních inženýrů a r. 1902 (po jeho smrti) bylo jeho pojednání tímto sdružením znovu vydáno a to s dodatky tehdejších nejvíce vynikajících badatelů v tomto oboru. Pošepného náhledy, podporované a doplňované novými objevy, jsou až dodnes základem pro výklad vzniku rudních ložisek ascensí, t. j. z roztoků sloučenin kovů, vystupujících vzhůru k povrchu zemskému. Velmi důležité jsou též jeho teorie o dvojí cirkulaci vody v kůře zemské (při povrchu a v hloubce). Mezi nejvýznačnější výsledky jeho speciálních výzkumů patří jeho výklad o vzniku rudních ložisek ve vápnitých horninách (Rabeljský typ), o vytvoření solných pňů (dómů) jakožto důsledku plasticity kamenné soli, a monografie o zlatonosných žilách v Čechách. Pošepný probádal geologicky a petrograficky kambrium v okolí Příbramě a založil časopis Archiv für praktische Geologie.

Vladimír Tomsa, první profesor fysiologie na obnovené české universitě, narodil se r. 1830 v Praze jako syn spisovatele Fr. Bohumila Tomsy. Studoval v Praze a dosáhl ve 24 letech lékařského diplomu. Po doktorátě stal se zprvu asistentem ústavu pro normální anatomii a později ústavu pro pathologickou anatomii. Vědomosti tu získané přišly mu později zajisté vhod při jeho studiích o anatomii a fysiologii kůže. R. 1859 zúčastnil se války v Italii a po skončení války stal se asistentem fysiologie na Josefinu ve Vídni u profesora K. Ludwiga. Fysiologii zůstal již věren. Po odchodu svého slavného učitele do Lipska zastupoval jej po nějaký čas na katedře fysiologie. Za nástupce Ludwigova byl však ustanoven Hering a Tomsa odešel do Ruska, kde se stal r. 1865 profesorem fysiologie v Kyjevě. V Rusku působil téměř dvacet let a po návratu do vlasti se stal zakladatelem a prvým přednostou českého fysiologického ústavu na rozdělené již universitě, kdež r. 1884 zahájil české přednášky o fysiologii. Profesor Tomsa byl oblíben svými žáky a posluchači. Také ruská vláda a ruské vědecké kruhy ocenily jeho význam: byl jmenován ruským státním radou a čestným doktorem kijevské university.

Jako badatel šel Tomsa zprvu ve šlépějích svého učitele Ludwiga. V rámci učení Ludwigova, že děje životní lze vyložiti jako hru fysikálně-chemických sil, snažil se Tomsa prokázati, že tvoření se mízy (lymfy) lze uvésti na pouhou filtraci séra krevního stěnami vlásečnic. Třebas tomuto názoru další vývoj zkoumání nedal za pravdu, zůstávají přec Tomsovy práce o tvorbě lymfy „pevným stupněm, na němž se věda sice nezastavila, ale který jí pomohl o krok výše“, jak výstižně napsal Mareš. Jako další úkol vybral si Tomsa průzkum zakončení vnímavých nervů v kůži. O tomto předmětu jednají dvě práce, uveřejněné německy v roce 1865. Z těchto prací je patrno, že Tomsa deset let před Merkelem vyzkoumal, isoloval a popsal zakončení vnímavých nervů ve zvláštních tělíscích lidské kůže. Největším a nejdůležitějším dílem Tomsovým je však práce o anatomii a fysiologii lidské kůže. V této práci, vydané německy r. 1873, popisuje především podklad mechanických vlastností kůže a zvláště pak rozvětvení krevních vlásečnic. Tomsa zjistil, že rozvětvení krevních vlásečnic v kůži tvoří několik zvláštních oblastí, napájených vždy samostatnou cevkou. Ukázal, že je zvláštní oblast vlásečnicová pro pokožku, jiná pro svalstvo kožní atd. Zjištění, že i kožní tuk má vlastní krevní zásobení, a že cévy určené pro kožní tuk se vyvíjejí dříve, než dojde k ukládání tuku, vedlo jej k myšlence, že podkožní tuková tkáň je vlastně svébytným orgánem a nikoliv jen nahodilým místem pro ukládání tuku. Prvotnost tohoto názoru Tomsova upadla však v zapomenutí a jest obvykle připisována Toldtovi. Kromě vytčených děl napsal Tomsa též několik pojednání českých a drobnějších prací německých. Pro své kyjevské posluchače dokončil r. 1883 ruský psanou učebnici fysiologie. Tomsa se též obíral úvahami o tématech vzatých ze styčných ploch filosofie a přírodních věd. V těchto statích hlásí se k vědeckému materialismu, který snad mu byl vštípen již jeho učitelem Ludwigem, nikoli ovšem k materialismu hrubému a obecnému, neboť byl dalek povýšiti jej na životní vyznání. Tomsa zaujímá jistě velmi čestné místo v řadě českých fysiologů, třebas nedosahoval geniality Purkyňovy. Že některé jeho původní nálezy byly přičteny jiným, způsobila snad ta okolnost, že se někdy ve svých pojednáních vyjadřuje ne zcela určitě a jasně.

Edvard Babák se narodil r. 1873 ve Smidarech v Čechách. R. 1898 promoval na pražské universitě, kde již byl demonstrátorem fysiologa prof. Mareše a později jeho asistentem. Habilitoval se r. 1903. Mimořádným profesorem na české universitě pražské se stal r. 1910, řádným profesorem fysiologie na lékařské fakultě Masarykovy university v Brně r. 1919. Současně byl profesorem fysiologie na vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Babák je autor mnoha cenných monografií českých, z nichž na prvním místě jest jmenovati dvoudílnou Tělovědu (u Laichtera ve dvojím vydání), ale i řady jiných významných děl. Byl organisátor českého vědeckého života, na př. obou brněnských vysokých škol, přírodovědeckých společností v Brně atd. Zemřel r. 1926.

Jeho mezinárodní význam je dvojí. Jednak původními pracemi (celkem 55), uveřejňovanými ve Pflügers Archiv, Zentralblatt für Physiologie, Folia neurobiologica a j., a za druhé rozsáhlou monografií, jež jest částí Wintersteinova Handbuch der vergleichenden Physiologie. Die Mechanik und Innervation der Atmung (762 stran, 1921). Tu shrnuje soustavně stav vědomostí o mechanice dýchání s hlediska srovnávací fysiologie. Tato otázka byla životním dílem Babákovým a stal se v ní světovou autoritou. Pozoroval dýchání u červů, hmyzu, obojživelníků, ryb. Tyto otázky byly před Babákem jen málo známy a skýtaly s hlediska srovnávacího velmi rozmanité pole při srovnávání dýchání plicemi, žábry, koží, střevem a tracheami a to nejen za poměrů obvyklé atmosféry, ale i za nedostatku kyslíku a nadbytku kysličníku uhličitého. Studoval vlivy různých dýchacích středů a innervačních cest u nejrůznějších živočichů.

Rudolf Jedlička (nar. r. 1869 v Lysé n. L.) se po středoškolském studiu věnoval studiu mediciny na české universitě v Praze, kde dosáhl doktorátu v roce 1895. Již během studií věnoval se histologii a interní medicině. Po doktorátu nastoupil jako operační elév na chirurgickou kliniku prof. Maydla, kdež byl r. 1897 jmenován asistentem. Habilitoval se r. 1901 a roku 1907 byl jmenován mimořádným profesorem a pověřen vedením chirurgického oddělení universitní polikliniky, v r. 1921 byl jmenován řádným profesorem. Současně byl pověřen ministerstvem školství, aby zřídil II. chirurgickou kliniku, kterou umístil v pražském sanatoriu v Podolí. Zemřel r. 1926 v Novém Světě v Krkonoších. Za balkánské války 1912 zorganisoval z vlastní iniciativy a vlastním nákladem pomocnou výpravu lékařskou do Bělehradu, kde setrval tři a půl měsíce a svých pět asistentů po celou tuto dobu z vlastních prostředků vydržoval. Za tento čin dostalo se mu srdečných projevů vděčnosti osobně od krále Petra, ale i celého srbského národa, který nikdy na tuto jeho obětavost nezapomněl.

Z Jedličkových spisů, které daleko zasáhly za hranice vlasti, dlužno jmenovati skiagrafii (O skiagrafii a skiaskopii paprsky Roentgenovými a jejich diagnostické ceně v chirurgii), která vyšla již r. 1899 v Časopise českých lékařů a která byla uveřejněna téhož roku v ruském lékařském časopise Bolničnaja gazeta Botkina. Jedlička byl prvním roentgenologem v celém Rakousku a již v r. 1897 si sám z vlastních prostředků sestavil na chirurgické klinice úplný roentgenologický přístroj, na němž zhotovoval snímky, které budily obdiv v celém světě a vyvolaly zvláště zasloužené uznání na světové výstavě v Paříži, kde svým nákladem instaloval přes sto na tehdejší dobu opravdu vynikajících roentgenových snímků. Když se na vídeňské fakultě ucházel o habilitaci první docent roentgenologie dr. Quido Holzknecht, vyzvala vídeňská universita Jedličku, aby podal odborný posudek jeho vědeckých prací z roentgenologie. Tato okolnost svědčí o tom, že již tehdy Jedličkův význam jako roentgenologa přesahoval hranice jeho rodné země. Po celý svůj další život věnoval se mimo chirurgii s velikou pílí roentgenologii a radiologii a tak jako všichni průkopníci této vědy odnesl si těžké poškození obou rukou, zvláště však levé, na níž musely mu býti od r. 1904 — 24 postupně amputovány jednotlivé články prstů, takže pak měl na levé ruce pouze palec, dva články ukazováku a jeden článek IV. a V. prstu. Proto Roentgenologická společnost hamburská umístila jeho jméno na velikém pomníku, zbudovaném r. 1935 v Hamburku na památku těch, kteří vlivem paprsků X byli tělesně poškozeni anebo zemřeli předčasnou smrtí.

Přes toto zkomolení ruky neutrpěla nikterak Jedličkova vynikající operační technika, které se obdivovali všichni odborníci, kteří kdy Jedličku viděli operovat. Byli to hlavně Němci, Francouzi a Američané. Roku 1900 vydal ve Sborníku klinickém větší studii experimentální i klinickou o spinální chirurgické analgesii, kterou jako novou metodu analgesie chirurgické publikoval známý profesor chirurgie Bier, tehdy v Greifswaldu, později šéf I. chirurgické kliniky berlínské. Jedlička byl první, který již r. 1900 operoval tímto způsobem přes 700 případů. V roce 1904 vydal pozoruhodnou monografii o léčení chronických vředů žaludečních (Zur operativen Behandlung des chronischen Magengeschwüres und dessen Begleiterscheinungen), která v odborných kruzích celého světa vzbudila neobyčejně živý zájem. Jedlička totiž doporučoval při chronickém vředu žaludečním vykonávati resekci žaludku a ne jako do těch časů bylo zvykem gastroenteranastomosu. Po celou řadu let na všech kongresech bylo o této léčebné metodě diskutováno a v celém světě literárním psáno pro i kontra. Avšak doba dala Jedličkovi za pravdu a nyní již resekce žaludku pro chronický vřed je v celém světě metodou volby a gastroenteranastomosa zůstává jako operace z nouze pro případy, kde z jakýchkoliv vedlejších příčin není možno resekci vykonati. V této své knize popisuje Jedlička techniku nejen prosté resekce žaludku, ale i rozsáhlé plastiky žaludeční stěny, které vzbudily v celém vědeckém světě opravdu úžas. Zmínky si zaslouží také Jedličkova původní metoda operace cysty pankreatické.