Účast Čechů v technické práci a průmyslovém podnikáni v Bulharsku.
Účast Čechů v technické práci a průmyslovém podnikáni v Bulharsku.
Technická česká práce se počala v Bulharsku uplatnovati poněkud později, než
do Bulharska přišli první kulturní pracovníci, a přece dříve, než tam přišla hlavní
vlna Čechů, kteří se tak vynikajícím způsobem účastnili budování tohoto nového státu.
Byla to práce českých techniků-inženýrů pracujících na stavbě železničních tratí, které byly tureckou vládou svěřeny společnosti barona Hirsche. Tak dostali se na bulharskou půdu inženýři Jiří Prošek, Ant. Pelc, Fanta, Svoboda, Ignát Jirásek, kteří se ostatně zúčastnili velmi účinně i politického osvobození Bulharska v letech sedmdesátých, pracujíce na trati Cařihrad — Belovo. V této době a po osvobození přicházeli noví, jednak s ruskými vojsky a později na přímé vyzvání jak vlády Východní Rumelie, tak i knížetství bulharského, a vstupovali do služeb státu, aby pokračovali ve výstavbě komunikace železniční i silniční, plánovali města, stavěli veřejné budovy atd., jiní pracovali jako podnikatelé soukromí, jiní jako inženýři okresní nebo městští. Není možno zde vypočítati všechny úseky tratí a silnic, které tito inženýři proměřovali, projektovali nebo jejichž stavbu vedli, ale je jen málo kilometrů jak na hlavních tratích Sofia — Pleven — Varna a Burgas — Plovdiv — Sofia, tak na vedlejších tratích vertikálních, na kterých by nebyly pracovaly ruce českých inženýrů. Tak na př. to byl Ing. J. Tauchen, (který již před tím provedl triangulaci a kotování tehdy největšího tunelu svatogothardského), K. Trnka, který rovněž se zúčastnil stavby tunelu dráhy Odrin — Vakarel, projektoval trať Jambol — Burgas, byl šéfem sekce několika jiných tratí a hlavním ředitelem stavby trati Trnovo — Trevna — Boruštice; Ing. Josef Ježek jako šéf sekce při stavbě trati Jambol — Burgas vedl sekci Jambol — Straldža, která byla částí jím projektované dráhy Plovdiv — Stará Zagora — Nová Zagora — Straldža — Burgas, jež pak pro spojení knížetství s Vých. Rumelií nebyla stavěna. V nově projektované trati tato část byla ponechána. Dále to byli Ing. B. Wittich, Frydrich, Ant. Mladějovský a jiní. Mnozí z těchto a jiní byli inženýry okresními a městskými a měli pak na starosti komunikaci silniční. Byli to Ing. Josef Ježek jako okresní inženýr v Burgasu, K. Trnka ve Vetrené Palance a Tatar Pazardžiku, kde stavěl silnici Ichtiman — Tat. Pazardžik; Ing. Štefl byl krajským inženýrem ve Staré Zagoře, Josef Tauchen v Chaskově a Plevně, K. Vosyka byl krajským inženýrem ve Slivně, kde se zejména vyznamenal vojenskou silnicí pres Balkán do Kotle. Dále to byli bratří Proškové a J. Roubal, kteří působili jako městští inženýři v Sofii a vypracovali plány nové Sofie.
Ačkoliv ruce českých techniků pracovaly na půdě Bulharska ještě před zrozením jeho svobody, účastní se české technické podnikání, český kapitál a český průmysl v Bulharsku přímo teprve později. Především je to pivovarnictví, cukrovarnictví a textil a v poslední době účast Škodových závodů a Českomoravské-Kolben-Daněk v nové výstavbě bulharského státu.
Pivovarnictví bulharské stojí plně na základě českém, jak ukazují tři pivovary, založené v letech 1880 až 1886. Prvním strojním pivovarem v Bulharsku byl pivovar bří Prošků, původně v Knjaževu u Sofie a později do Sofie přenesený a rozšířený, jehož zařízení dodala pražská firma Novák a Jahn a který dnes může vyrobiti 90.000 hl piva ročně. Druhými pivovary byly pivovar Fr. Mildeho v Šumenu a pivovar Bedřicha Laušmana v Plovdivu.
R. 1912 dochází k přímé účasti českého kapitálu na bulh. průmyslu. Tehdy Pražská úvěrní banka vytvořila Bulharsko-českou akciovou společnost pro průmysl cukerní a postavila největší cukrovar v Bulharsku v Gorné Orechovici. Cukrovar je dnes spojen ještě s jinými továrnami. Je to lihovar, továrna na potaš, továrna na výrobu komprimované kyseliny uhličité, šamotárna a továrna na cukrovinky společnosti Orbis, založené rovněž českým kapitálem. Líh i cukr se dnes dokonce vyvážejí.
Vedle těchto velkých podniků založeno bylo Čechy mnoho podniků menších, které později přešly do rukou bulharských, jako prvá továrna na sirky v Samokovu, založená J. Keberlem a J. Mrvíkem, profesorem fysiky a geometrie na střední škole, který je též zakladatelem samokovského pivovaru.
V průmyslu textilním továrna Hořínkova, dnes rovněž převážně v rukou bulharských, je jednou z největších v Sofii. K nim se řadí i tři továrny textilního družstva Slatina, které založili bratři Hrdinové a které jim také z větší části patří.
Do všech těchto i jiných podobných podniků přicházejí ovšem stroje českého původu, a to zejména z Českomoravské-Kolben-Daněk v Praze a ze Škodových závodů v Plzni. Již před válkou tehdy ještě nespojené továrny Breitfeld a Daněk a spol., První Českomoravská strojírenská společnost a Kolben a spol. spolu s Křižíkem provedly kompletní zařízení gorno-orechovického cukrovaru a ostatních továren na jeho pozemcích a r. 1910 zařízení cukrovaru v Kalaji (u Burgasu), který je třetí co do velikosti v Bulharsku. Přes to, že nyní je v Bulharsku velká konkurence, získávají obě tyto firmy v soutěžích velký počet jak státních, tak jiných veřejných dodávek. Tak zařizovala Českomoravská chladírny přístavů Varny i Burgasu, jateční chladírny v Jambolu a několik menších. V letech 1924 — 25 dodal týž podnik 25 lokomotiv pro státní železnice, v r. 1935 10 autobusů pro Sofii a kromě toho velké množství motocyklů pro armádu.
Prvou vetší státní dodávkou Škodových závodů bylo 26 nákladních lokomotiv pro bulharské státní železnice rovněž v letech 1924 — 25 a od té doby vycházejí vítězně z různých veřejných soutěží, zejména staveb elektrických centrál. Prvá byla hydrocentrála pro město Kjustendil o výkonu 2krát 380 HP, dále thermocentrála pro státní doly v Perniku o výkonu 2krát 4000 — 5000 kW, thermocentrála na státních dolech Marica a dálkové vedení o 60.000 V na lince Marica — St. Zagora — Nová Zagora — Jambol, spolu s transformačními stanicemi v těchto městech. Pak to bylo zařízení družstevního cukrovaru v Gorné Mitropoli; zařízení městských jatek a chladíren v Plovdivě, továrny na cement Lev v Plevně, 13 sil. motorových válců pro min. veř. prací a mnohé jiné menší dodávky veřejné a dále soukromé, jako odstředivky (asi 60 ročně), pluhová ostří (15 vagonů ročně) a jiné výrobky.
Vedle těchto dvou firem účastní se státních dodávek firmy Walter (letecké motory), brněnská Zbrojovka, Janečkova zbrojovka a jiné.
Bedřich Dušek
Byla to práce českých techniků-inženýrů pracujících na stavbě železničních tratí, které byly tureckou vládou svěřeny společnosti barona Hirsche. Tak dostali se na bulharskou půdu inženýři Jiří Prošek, Ant. Pelc, Fanta, Svoboda, Ignát Jirásek, kteří se ostatně zúčastnili velmi účinně i politického osvobození Bulharska v letech sedmdesátých, pracujíce na trati Cařihrad — Belovo. V této době a po osvobození přicházeli noví, jednak s ruskými vojsky a později na přímé vyzvání jak vlády Východní Rumelie, tak i knížetství bulharského, a vstupovali do služeb státu, aby pokračovali ve výstavbě komunikace železniční i silniční, plánovali města, stavěli veřejné budovy atd., jiní pracovali jako podnikatelé soukromí, jiní jako inženýři okresní nebo městští. Není možno zde vypočítati všechny úseky tratí a silnic, které tito inženýři proměřovali, projektovali nebo jejichž stavbu vedli, ale je jen málo kilometrů jak na hlavních tratích Sofia — Pleven — Varna a Burgas — Plovdiv — Sofia, tak na vedlejších tratích vertikálních, na kterých by nebyly pracovaly ruce českých inženýrů. Tak na př. to byl Ing. J. Tauchen, (který již před tím provedl triangulaci a kotování tehdy největšího tunelu svatogothardského), K. Trnka, který rovněž se zúčastnil stavby tunelu dráhy Odrin — Vakarel, projektoval trať Jambol — Burgas, byl šéfem sekce několika jiných tratí a hlavním ředitelem stavby trati Trnovo — Trevna — Boruštice; Ing. Josef Ježek jako šéf sekce při stavbě trati Jambol — Burgas vedl sekci Jambol — Straldža, která byla částí jím projektované dráhy Plovdiv — Stará Zagora — Nová Zagora — Straldža — Burgas, jež pak pro spojení knížetství s Vých. Rumelií nebyla stavěna. V nově projektované trati tato část byla ponechána. Dále to byli Ing. B. Wittich, Frydrich, Ant. Mladějovský a jiní. Mnozí z těchto a jiní byli inženýry okresními a městskými a měli pak na starosti komunikaci silniční. Byli to Ing. Josef Ježek jako okresní inženýr v Burgasu, K. Trnka ve Vetrené Palance a Tatar Pazardžiku, kde stavěl silnici Ichtiman — Tat. Pazardžik; Ing. Štefl byl krajským inženýrem ve Staré Zagoře, Josef Tauchen v Chaskově a Plevně, K. Vosyka byl krajským inženýrem ve Slivně, kde se zejména vyznamenal vojenskou silnicí pres Balkán do Kotle. Dále to byli bratří Proškové a J. Roubal, kteří působili jako městští inženýři v Sofii a vypracovali plány nové Sofie.
Ačkoliv ruce českých techniků pracovaly na půdě Bulharska ještě před zrozením jeho svobody, účastní se české technické podnikání, český kapitál a český průmysl v Bulharsku přímo teprve později. Především je to pivovarnictví, cukrovarnictví a textil a v poslední době účast Škodových závodů a Českomoravské-Kolben-Daněk v nové výstavbě bulharského státu.
Pivovarnictví bulharské stojí plně na základě českém, jak ukazují tři pivovary, založené v letech 1880 až 1886. Prvním strojním pivovarem v Bulharsku byl pivovar bří Prošků, původně v Knjaževu u Sofie a později do Sofie přenesený a rozšířený, jehož zařízení dodala pražská firma Novák a Jahn a který dnes může vyrobiti 90.000 hl piva ročně. Druhými pivovary byly pivovar Fr. Mildeho v Šumenu a pivovar Bedřicha Laušmana v Plovdivu.
R. 1912 dochází k přímé účasti českého kapitálu na bulh. průmyslu. Tehdy Pražská úvěrní banka vytvořila Bulharsko-českou akciovou společnost pro průmysl cukerní a postavila největší cukrovar v Bulharsku v Gorné Orechovici. Cukrovar je dnes spojen ještě s jinými továrnami. Je to lihovar, továrna na potaš, továrna na výrobu komprimované kyseliny uhličité, šamotárna a továrna na cukrovinky společnosti Orbis, založené rovněž českým kapitálem. Líh i cukr se dnes dokonce vyvážejí.
Vedle těchto velkých podniků založeno bylo Čechy mnoho podniků menších, které později přešly do rukou bulharských, jako prvá továrna na sirky v Samokovu, založená J. Keberlem a J. Mrvíkem, profesorem fysiky a geometrie na střední škole, který je též zakladatelem samokovského pivovaru.
V průmyslu textilním továrna Hořínkova, dnes rovněž převážně v rukou bulharských, je jednou z největších v Sofii. K nim se řadí i tři továrny textilního družstva Slatina, které založili bratři Hrdinové a které jim také z větší části patří.
Do všech těchto i jiných podobných podniků přicházejí ovšem stroje českého původu, a to zejména z Českomoravské-Kolben-Daněk v Praze a ze Škodových závodů v Plzni. Již před válkou tehdy ještě nespojené továrny Breitfeld a Daněk a spol., První Českomoravská strojírenská společnost a Kolben a spol. spolu s Křižíkem provedly kompletní zařízení gorno-orechovického cukrovaru a ostatních továren na jeho pozemcích a r. 1910 zařízení cukrovaru v Kalaji (u Burgasu), který je třetí co do velikosti v Bulharsku. Přes to, že nyní je v Bulharsku velká konkurence, získávají obě tyto firmy v soutěžích velký počet jak státních, tak jiných veřejných dodávek. Tak zařizovala Českomoravská chladírny přístavů Varny i Burgasu, jateční chladírny v Jambolu a několik menších. V letech 1924 — 25 dodal týž podnik 25 lokomotiv pro státní železnice, v r. 1935 10 autobusů pro Sofii a kromě toho velké množství motocyklů pro armádu.
Prvou vetší státní dodávkou Škodových závodů bylo 26 nákladních lokomotiv pro bulharské státní železnice rovněž v letech 1924 — 25 a od té doby vycházejí vítězně z různých veřejných soutěží, zejména staveb elektrických centrál. Prvá byla hydrocentrála pro město Kjustendil o výkonu 2krát 380 HP, dále thermocentrála pro státní doly v Perniku o výkonu 2krát 4000 — 5000 kW, thermocentrála na státních dolech Marica a dálkové vedení o 60.000 V na lince Marica — St. Zagora — Nová Zagora — Jambol, spolu s transformačními stanicemi v těchto městech. Pak to bylo zařízení družstevního cukrovaru v Gorné Mitropoli; zařízení městských jatek a chladíren v Plovdivě, továrny na cement Lev v Plevně, 13 sil. motorových válců pro min. veř. prací a mnohé jiné menší dodávky veřejné a dále soukromé, jako odstředivky (asi 60 ročně), pluhová ostří (15 vagonů ročně) a jiné výrobky.
Vedle těchto dvou firem účastní se státních dodávek firmy Walter (letecké motory), brněnská Zbrojovka, Janečkova zbrojovka a jiné.
Bedřich Dušek