Katolický barok.

Katolický barok nastoupil v českých zemích neomezenou vládu po nešťastném výsledku stavovské rebelie proti Habsburkům. Krutá opatření vítězů vypudila z pokořených zemí největší část domácí šlechty a vzdělaného měšťanstva, zvrátila jejich dvousetletou náboženskou tradici, podlomila jejich politické svobody, narušila jejich národnostní podstatu a spolu s dlouhými lety válečnými je ožebračila. Nemohlo být jinak, nežli že kulturní dynamika česká byla tím vším značně oslabena v průbojnosti a ochuzena v škálovém rozsahu. Politická iniciativa, která by významem byla přesahovala hranice českých zemí, se vůbec neozvala a i když se zase šířil kult českých světců v cizině, není možno srovnávat kulturní representativnost typického barokního světce českého Jana Nepomuckého s kulturní representativností světců českého raného křesťanství. Český jazyk , který si ještě v šestnáctém století udržoval svůj vliv daleko za hranicemi, počal ustupovat i na vlastním území a česká literatura, třebaže se opět počala intensivněji obracet k tvoření básnickému, mluvila zesláblým a přidušeným hlasem jen k vlastnímu prořidlému národu. Ale přes všechnu nepohodu a nepřízeň doby se odvěké kulturní úsilí v našich zemích zcela nezastavilo a kulturní jejich prohřátost zcela nevychladla. Pedagogická a organisátorská činnost v české provincii Tovaryšstva Ježíšova dostoupila již před Bílou horou vysokého stupně a když od druhé polovice sedmnáctého století její členové, Češi i Němci, horlivě poslouchali misionářských příkazů svého řádu, podávali všude, v zemích zámořských i v Rusku, svědectví o dávné kulturní tradici své vlasti. Bylo snad v souhlasu s tradičním českým zájmem o jazyk, že dvě práce, vyšlé tehdy z české provincie Tovaryšstva Ježíšova, si získaly nárok na čestnou zmínku v dějinách slovanské jazykovědy. V pražské jesuitské tiskárně vychází r. 1679 po latinsku první lužickosrbská mluvnice, která se stala hlavním opěrným pilířem pro spisovnou normu katolické literatury hornolužické a r. 1690 v Nise latinská knížečka o ruštině, která má za autora českého jesuitu a která je prvním opravdu dochovaným výkladem o ruštině, vyšlým na západ od Ruska. Praha sice opět přestala být stálým sídlem císařského dvora, ale štědrost a nádherymilovnost šlechty a hierarchie z ní znovu učinila důležité středisko výtvarného umění, jehož význam sahal přes hranice. Spoluprací Vlachů, Němců a Čechů byl ve dvou generacích vytvořen svébytný český typ barokní architektury, k němuž se družilo i vynikající sochařství a malířství, a Praha se v průběhu sotva půl století přeměnila z města gotického a renesančního v podivuhodné město barokní. Jako kdysi v dobách vrcholné gotiky pracovaly zase v Praze a po vší zemi celé zástupy tvořivých hlav a rukou a věhlas vůdčích mistrů jim zase přiváděl zakázky i ze zemí sousedních. Výrazným uměleckým produktem baroka v českých zemích bylo také křišťálové české sklo, které v druhé polovici sedmnáctého století postupně překonávalo a zatlačovalo se světového trhu své předchůdce, zejména sklo benátské. Bylo to sklo těžké a tvrdé , které svým masivním tvarem a zejména řezanou a broušenou výzdobou zvlášť hovělo tehdejšímu vkusu. Jako v barokní architektuře českých zemí a v jejich barokním sochařství měli také ve výrobé broušeného skla křišťálového nejvýznačnější podíl rodilí Němci. Zato tvorba hudební byla oblasti především českou. Katolictví barokní doby uvolnilo v hudbě inspirační zdroje, neboť katolická hudba chrámová se na rozdíl od přísného protestantského chorálu rozehrála všemi květy tehdejší italské melodiky. V českých zemích jako by se byla jejím dotekem k novému životu probudila vrozená hudebnost, nadaná darem melodické a harmonické spontánnosti. Hudební kultura se stala obecným znakem našich zemí a čeští skladatelé, ať na domácí půdě pěstovali hudbu chrámovou nebo na německých dvorech a v Italii tvořili skladby rázu světského, byli důležitým článkem v dějinách evropské hudby osmnáctého století, neboť svou tvorbou připravovali cesty hudebnímu klasicismu. Hudební Praha byla ovšem prosycena jejich duchem a proto tak dobře rozuměla Mozartovi a proto bylo Mozartovi v ní tak dobře.