Rozmach Českého skla.

Výrazným plodem českého uměleckého baroka, který jméno Čech zanesl daleko do širého světa, jest výrobek uměleckého průmyslu, který vlastní práci výtvarné stojí zvlášť blízko, české sklo. Přírodní dary země bohaté na lesy i vhodný kámen, hospodářské snahy vrchností a jejich porozumění pro výtvarnou práci tohoto druhu byly vedle jiných okolností základními podmínkami, které v této době skláři umožnily, aby s nebývalým zdarem rozvinul své dílo.

V dějinách uměleckého průmyslu jest název „české sklo“ uzavřeným pojmem, který označuje druh, nikoliv vždy původ výrobku. Známe i jiná obdobná označení, která shrnují v sobě nejen rozdílnost v složení skelné hmoty, nýbrž i v uměleckém zpracování a zhruba i v původu a zároveň vyjadřují široké období vývoje umělecky zpracovaného skla. Milovník tohoto ušlechtilého tovaru zná sklo benátské, líbezný květ renesance jižně od Alp a vrcholný projev uměleckého zpracování skla sodného. Hlavním střediskem jeho výroby byl ostrov Murano u Benátek. Hmotnou svou podstatou je toto sklo křemičitan sodno-vápenatý, hlavními surovinami při jeho výrobě býval písek z lagun nebo z Istrie a popel mořských rostlin. Většinou bývalo dohotoveno hned v huti, jen zřídka dále zušlechťováno. V 16. a zčásti i v 17. století ovládalo suverénně celý tehdejší vznešený svět svým vzdušným kouzlem, které bývalo leckdy stupňováno jemným nitkovým anebo síťovým dekorem, plně odpovídajícím uměleckému vkusu doby. Severně od Alp bylo od středověku vyráběno těžké sklo lesní, zvané také někdy německým, které zdaleka nedosahovalo ani čirosti a jemnosti, ani umělecké dokonalosti skla benátského. Vyráběno bylo z křemene nebo z písku, jaký byl po ruce, a z popelu lesních stromů, zejména buku. Z tohoto „lesního skla“ vyrůstá v českých zemích pozvolna od začátku 17. stol. postupným zdokonalováním skelné hmoty a zaváděním nové techniky zušlechťovací výtvor nový a svérázný, české sklo křišťálové, které své předchůdce pak postupně překonává a zcela zatlačuje se světového trhu.

Jeho historie jest nejen výrazným obdobím ve vývoji sklářství vůbec, nýbrž i zajímavou kapitolou v dějinách světového hospodářství. Českým sklem křišťálovým, nebo krátce českým sklem v tomto nejužším smyslu nazýváme čiré, tvrdé, těžké sklo, složením draselno-vápenaté, které svým masivním tvarem a zejména řezanou a broušenou výzdobou zvlášť hovělo tehdejšímu baroknímu vkusu. Na jeho vzniku a rozvoji spolupůsobila složitá souhra několika činitelů rozličného druhu. Světová obliba i roz- šíření českého skla počíná v druhé polovici 17. století; od poloviny věku 18. nastává zprvu pozvolný ústup, pak rychlý jeho úpadek. Ačkoli následující kulturní údobí přinášejí užívání nových sklářských surovin i barev a svérázná pojetí výtvarná, přece není tu již protiv materiálem, formou i uměleckou technikou tak vyhraněných, jako bylo sklo benátské a české pro renesanci a barok. Nejúspěšnějším dědicem českého skla se pak stává měkčí sklo olovnaté, anglický křišťál, překonávající český křišťál zejména větším leskem a lomem světelných paprsků. S hlediska provenience jest českým sklem ovšem každé sklo, které bylo kdy vyrobeno v zemích českých. Tyto země již před vznikem českého křišťálu, zejména však potom až do dneška byly a jsou oblastí vysoké sklářské kultury, pramenící z domácích kořenů, avšak zaměřené na vývoz. Jelikož české křišťálové sklo vyrostlo z domácích kořenů a jest především článkem ve vývoji všeho sklářství českého, jest proto nutno je zařaditi do časově širšího obrazu vývoje domácího.

V českých zemích nalézáme sklo již v pravěkých vykopávkách všech kultur, zejména laténské, o sklářství ve středověku máme již zprávy písemné, avšak jen zcela ojedinělé a kusé. Mnohdy jen jména místní jsou skoupým svědectvím o sklárnách dávno zaniklých. O malovaných sklech okenních slyšíme již ve století 13., sklářské huti v Čechách máme však bezpečně doloženy až od začátku století následujícího. Počet jejich roste ve století 15., celkem však víme o středověkém sklářství a o domácím skle u nás jen velmi málo. Jisto jest, že užívání skla, zejména v oknech chrámových a v příbytcích zámožných obyvatel se šíří v době Karla IV. i později. Důkazem toho mimo jiné jest i založení bratrstva malířů a sklenářů v Praze r. 1348 a jistě i známé pochvalné svědectví Eneáše Sylvia Piccolominiho, později Papeže Pia II. v jeho českých dějinách z r. 1458.

Obecný vzrůst zájmu o věci tohoto světa, který přináší doba renesanční, především však rostoucí úbytek roční renty, pramenící z trvalého poklesu kupní hodnoty peněz, přiváděl od počátku novověku také českou šlechtu k nebývalé činnosti hospodářské jak v oblasti zemědělské (na př. rybnikářství), tak průmyslové (vaření piva, dolování, železářství). Toto industrialisační úsilí, vzrůstající zámožnost, touha po přepychu a tím i obliba skla i v širších vrstvách, zejména však na staletí nevyčerpatelné lesní bohatství země a hojnost prahorní suroviny i jiné příznivé okolnosti umožnily již v 16. věku mocný rozvoj sklářství v českých zemích. Tento rozvoj byl nesen od počátku století celkem nemnoha rodinami přistěhovalými z německého severu i západu. Friedrichové, Schürerové, Wanderové, Preusslerové byli mimo jiné z nejvýznamnějších sklářských dynastií, jež se udržují leckdy zhruba až k polovici 18. století. Jelikož jejich práce byla pokládána za umění a hospodářský jejich úkol byl vysoko ceněn, dostávalo se jim rozsáhlých výsad, ba někteří z nich tehda i v dobách pozdějších byli uvedeni i do stavu šlechtického, jako na př. Pavel Schürer r. 1592. Zvlášť příznivé podmínky i vlídné přijetí, které tito kolonisté zde nacházeli, velký počet dětí, které se z valné části stávaly dědici zaměstnání a zručnosti i strážci výrobních tajemství svých otců, vedly pak v tomto i následujícím věku k zakládání nových a nových hutí ve všech zemích koruny České. Kdežto ve století 14. napočítáno bylo v Čechách jen asi 4 — 6 skláren, v stol. následujícím 6 — 8, zjištěno bylo ve století 16. nejméně 34 sklářských hutí a počet jejich do konce století 18. se pak více než zdvojnásobil. Rozvoj hornictví a hutnictví v 16. století zejména v Krušných horách, které stejně jako sklářství bylo velkým spotřebitelem dřeva, jehož cena rychle stoupala, způsobil na čas obavy o vyčerpání tohoto bohatství a r. 1570 dokonce i zákaz skláren na panstvích komorních. Avšak ani tento zákrok, ani jiné pozdější neohrozily v podstatě nadlouho mocný rozvoj starého sklářství.

Přes rostoucí rozsah sklářské výroby v 16. stol. sklo vyráběné v domácích hutích, ač si již v této době patrně začalo razit cestu za hranice českého státu, se v podstatě nikterak nelišilo ani hmotou a tvarem, ani dekorem od ostatního skla středoevropského. Bylo to zmíněné již sklo lesní neboli horské. Ačkoliv bylo někdy barveno, diamantem rýsováno nebo malováno za studena a od polovice 16. století zejména s oblibou zdobenu barvou emailovou, která kryla zčásti jeho nazelenalý nebo nahnědlý odstín, leckdy též bubliny a kazy, přece zdaleka nemohlo soutěžiti s jemnou až rafinovanou krásou hmotné podstaty i uměleckého zpracování výrobku benátského. Proto i vznešení Čechové kupovali sklo benátské a domácí skláři se marně pokoušeli je napodobit, neboť jejich tvrdá a těžká surovina nedovolovala rozvinouti právě nejpříznačnější půvaby jižního výtvoru.

Za vlády císaře Rudolfa II. na přelomu století 16. a 17. se stala Praha po druhé od doby lucemburské nejen politickou metropolí říše římské, nýbrž i jedním z nejvýznamnějších kulturních středisek Evropy. Ze známých zálib panovníkových bralo hojný užitek i umění a řemeslo, neboť do Prahy vedle různých alchymistů, astrologů i dobrodruhů se sešla i vynikající mezinárodní společnost umělecká, zejména vlašská, nizozemská i německá. Krátká doba rozkvětu vystřídána byla pak dlouhými lety válek a pustošení, umělecké poklady byly rozchváceny a většina umělců se rozešla. Pro umělecké řemeslo a zejména sklářství nebyla však doba rudolfinská episodou. Při dvoře Rudolfově byli i četní brusiči a řezači polodrahokamů, zejména křišťálu, z nichž Vlaši Miseroni byli nejvýznamnější, a umění to mělo na Turnovsku i svou tradici domácí, opírající se o naleziště českých granátů. Jednomu z těchto dvorských řezáčů, Kašparu Lehmannovi, bývá přičítána zásluha v dějinách uměleckého skla jistě epochální, že techniku řezání křišťálu přenesl na sklo. Lehmann nebyl jistě první, kdo přiložil rycí kolečko a brus od vzácného kamene a zejména skla přirozeného, křišťálu, ke sklu umělému a nelze ho proto nazvati vynálezcem řezby ve skle. Řezané sklo vynikající umělecké dokonalosti známe již z antiky a lze soudit, že myšlenka ta i před Lehmannem nebyla zcela mrtvá. Jest však jisto, že Lehmann ji umělecky velmi úspěšně uplatnil a že řezba a broušení skla se pak šíří v zemích českých a odtud i za hranice.

Třicetiletá válka našemu sklářství, skrytému na okraji hlubokých lesů, valných škod nezpůsobila, i když zavinila zánik některých hutí. Od poloviny 17. století roste počet skláren, kolonisace lesnatých končin pokračuje a šíří se i řezba a broušení domácího skla, které svou tvrdostí a hmotností bylo daleko vhodnější pro tento zušlechťovací pochod než měkké a tenkostěnné sklo benátské. Skláři-umělci sami, podporováni leckdy svou uměnímilovnou vrchností, zaujati byli nyní ještě více než dosud úsilím, dodati svému výrobku vhodným míšením známých svých surovin i nových přísad oné čirosti, jasnosti a lesku, které vyznačovaly nejen sklo benátské, nýbrž i křišťálový kámen sám. Byla to ještě doba alchymie a dály se pokusy na mnoha stranách. Úsilí toto bylo posléze korunováno plným úspěchem. V pramenech i literatuře najdeme několik zmínek o vynálezcích skla křišťálového, které bylo zváno též křídovým. (Od dnešního t. zv. křídového skla byl to však výrobek podstatně odlišný.) Tak na př. býval vynález ten přičítán Michalu Müllerovi, který prý toto sklo první vyráběl od r. 1683 na huti Janouškově čili helmbašské u Vimperka na Šumavě, nověji zase Francouzi Louis le Vasseur D’Ossimont na buquoyské huti novohradské v jižních Čechách rovněž počátkem let osmdesátých. Avšak již r. 1679 mluví Balbín jako očitý svědek o křišťálovém skle kounicovském z huti v Novém Zámku a i odjinud slyšíme v těch dobách o skle bílém, lépe řečeno bezbarvém. Nelze proto vynález křídového skla českého bezpečně přiřknouti nikomu, neboť běželo tu o pozvolné a většinou patrně navzájem nezávislé zdokonalování skelné hmoty, jež v této době plně dosáhlo svého cíle. Od začátku osmdesátých let 17. století se výroba křídového skla křišťálového šíří a tím jest dána jedna z nejzákladnějších podmínek světového rozmachu českého skla.

Broušené, leštěné a řezané sklo křišťálové vzniká zhruba vylíčeným napodobením zušlechťovaného kamene přírodního. Jako náhražka, cenou přístupná i méně zámožnému, dochází záhy velké obliby a velkého rozšíření v době barokní, která neméně než předchozí údobí renesanční milovala nádheru, jejíž umění bylo však společenštější a po této stránce více diferencováno než umění renesanční, připjaté více k tvůrčím jedincům. Záhy však ztrácí české křišťálové sklo povahu, surogátu, snad nejzajímavějšího v našich novodobých dějinách, a vyvíjí se samostatně, stávajíc se výraznou etapou a východiskem v dějinách sklářství zejména uměleckého. Novými zušlechťovacími technikami odstraněny byly nejen bývalé povrchové vady, nýbrž odkryty dosud utajené krásy skelné hmoty, zejména nová hra lámajícího se světla a jeho známé vlastnosti: čirost, průhlednost nebo povrchový lesk, byly nově využity. Svým těžkým hmotným půvabem, který byl zvýšen řezbou a broušením barokního slohu, dávalo české sklo své době vše, co od něho mohla žádat. Jeho vítězství, podporované současně některými činiteli hospodářské povahy, bylo za nedlouhou dobu úplné. Podléhá mu sklo benátské a ustupuje i malba na skle, která byla tak příznačná pro středoevropské sklo doby předchozí a která se opět plněji uplatnila až v dobách úpadku.

Stará výroba sklářská na rozdíl od cechovní práce řemeslné nebyla nikterak reglementovaná a již v povaze své měla jistý prvek dynamický, protože průběhem staletí musila putovat za svými surovinami, zejména dřívím. Jakmile huť pohltila velký komplex lesní ve svém okolí, zanikla, jelikož doprava dříví bývala nesnadná. Výroba však bývala začasté přenesena jinam, hlouběji do horských lesů, jejichž bohatství u nás v 17. století ještě nadlouho nebylo ohroženo. Neobyčejně četné mužské potomstvo sklářů, osvobozené později od vojenské služby, zůstávalo většinou věrno práci svých otců a proto počet osob pracujících se sklem poměrně rychle rostl. Leckdy vytvořila huť kolem sebe osadu, která se udržela i po jejím zániku. Takové vesnice, pokud je neživila huť, žily někde z práce zemědělské, pokud to ovšem skoupá horská půda dovolovala, jinde však převážně z rafinace skla. Proces dělby práce mezi vlastní výrobou hutní a prací zušlechťovací, malováním, zlacením, zejména pak broušením a řezáním skla, se během 17. století zvlášť ostře vyvinul v končině na sever od České Lípy, na panství sloupském hraběte Hroznaty z Kokořova a na panství českokamenickém hrabat Kinských, kde máme sklářskou výrobu doloženu již od první polovice 15. století. O rozvoji těchto uměleckých řemesel svědčí příznačně již to, že se se souhlasem vrchností organisují cechovně hned v 17. století v několika nevelkých obcích těchto panství: 1669 v Chřibské, 1683 v Polevsku a Falknově, 1694 v Kamenickém Šenově. Významnou úlohu hrál v tomto vývoji starobylý český rod Kinských ze Vchynic, který, r. 1710 nabyl i panství sloupského, a z něho zejména hrabě Josef Jan Maxmilián ve století osmnáctém. Kinští nejen že svým poddaným sklářům poskytovali ochranu i svobody, nýbrž i sami rozvoj vsí sklářské práce iniciativně, velkoryse a účinně podporovali, jak na svých panstvích, tak svým mocným vlivem v zemi vůbec. Později také sami podnikali. Příkladem jejich péče jest i úspěšná vnitřní kolonisace panství, zejména vybudování městečka Boru (Haida), jež se pak v 18. století vyvinulo v nejvýznamnější středisko světového obchodu s českým sklem.

Ačkoliv nemáme ani přibližných dat o tehdejším sklářství v českém státě, víme celkem bezpečně, že všestranný jeho rozvoj pokračuje po celé 16. a 17. století (s přestávkou války třicetileté) jak co do množství, tak co do jakosti. Lze proto soudit, že uvedené okolnosti vedly v našich, válkou hrubě vylidněných a ochuzených zemích k nadvýrobě skla dobré jakosti a svérázného provedení i dekoru. Nepřekvapuje pak, že z řad sklářů, kteří dotud nebyli živlem zcela pevně usedlým, vyšli v druhé polovici 17. století odvážnější jednotlivci za hranice své země, aby tam zpeněžili domácí tovar. Ačkoliv podrobné zprávy o rozsáhlém exportu českého skla máme až z osmdesátých let 17. století, můžeme jeho počátky klásti již do desítiletí předchozích. Panství sloupské a českokamenické bylo nejvýznamnější, ač ne jediné východisko tohoto vývozu. Obchodníci se sklem obcházeli nejprve jen s krosnou, trakařem nebo károu, brzo však i s celým povozem (o prvním čteme r. 1686) a na konec jezdily se sklem celé formanské karavany. První jejich cesty vedly do států německých a zemí habsburských, pak dále na všechny strany světa až k mořím, která se jim však nestala překážkou. Nad jiné zajímavý dokument o počátcích obchodu s českým sklem máme zachován v nevelkém cestovním deníku Jiřího Fr. Kreybicha, vyučeného řezáče z Kamenického Šenova (*1662, † 1736), který v letech 1682 až 1721 podnikl celkem 30 velkých obchodních cest, na nichž poznal evropský kontinent od Moskvy do Londýna a od Stokholmu až k Cařihradu.

Ve svých počátcích byl to obchod podomní. Obchodník vyhledával sám spotřebitele, býval opatřen i řezačským náčiním a bylo-li třeba, dal své umění do služeb místním zálibám. Odcházel z jara a na zimu se vracel domů do Čech, aby sám nakoupil, pracoval a připravil se na další cestu. Tento způsob obchodu ani později nezanikl a jako přežitek se udržel u nás v postavičkách podomních sklenářů a na Slovensku sklinkářů až do našich dnů. V druhé pol. 17. století se nám však jeví podomní obchod s českým sklem jako východisko rozmachu světového. Nemáme téměř soudobých líčení tohoto prvního, pokusného stadia zahraničního obchodu s českým sklem, avšak obrázek jeho lze si zhruba utvořiti ze zpráv i z vývoje pozdějšího. Čeští obchodníci se sklem nacházeli jistě od počátku skoro všude, kam přišli, téměř hlad po svém výrobku. Přes nejrůznější a jistě nemalé překážky, jakými byly zejména špatné komunikace, množství různých cel a mýt na cestách a libovůle při jejich vybírání, nebezpečí válečná a jiná, končila většina jejich cest s plným zdarem. Jejich zboží bylo lecčíms nové a svérázné. Materiálem, formou i výzdobou hovělo všestranně dobovému vkusu a zároveň bylo levné. Kreybich vypráví příznačnou historku. Když přijel r. 1688 do Londýna, neprodal s počátku po šest neděl nic, neboť ve městě prý bylo 6 hutí a ty vyráběly sklo lepší, než bylo jeho. České sklo bylo však ryté a malované a takové se sem ještě nedostalo a jakmile si je koupili u královského dvora, sklo šlo na dračku.

Proto již velmi záhy se obchod českým sklem zdokonaluje a rozšiřuje a lze říci, že přechází do druhého svého stadia. Obchodník nemusí již vyhledávat spotřebitele přímo, nýbrž nabízí své zboží v cizím městě na trhu, nebo v krámu, který na krátký čas si najal, a jakmile všechnu svou zásobu zpeněží, vrací se domů. Tak prodával již Kreybich. Zároveň obchodníci pronikají dále na východ i západ a již r. 1691 se s nimi setkáváme v Cadizu, kolem r. 1700 v Lisabonu a Oportu. Bohaté tehdy státy Pyrenejského poloostrova se stávají pak jejich nejvýznamnějším odbytištěm a tamní přístavy východiskem nových výbojů.

Pobyt obchodníků ve světových přístavech objevil jim nové, velké obzory a možnosti, na které však nedostačovaly ani síly ani prostředky jednotlivcovy. Obchodníci se již dříve někdy na cesty sdružovali i vzájemně si různě pomáhali. K využití těchto nových možností bylo však třeba, aby v daleké cizině zakotvili trvale, vším potřebným zbožím se s dostatek opatřili a různé úkoly a práce si vzájemně pevně rozdělili. Tak vznikly sklářské obchodní kompanie se stálými sklady v cizích, zejména přístavních městech, sdružující svérázně kapitál a práci svých společníků. Jimi starý obchod českým sklem vstupuje do svého vrcholného stadia. Ačkoliv smlouvy těchto společností se nám zachovaly až z druhé polovice 18. století, lze jejich počátky klásti nejméně již do let třicátých. Život jejich pak trval více než sto let. Sklářské kompanie vznikly vlastně organickým diferencováním podomního a tržního obchodu předchozích desetiletí v několik složek. Za svůj úspěch vděčí také především průkopnickému úsilí a bohatým zkušenostem svých předchůdců. Ti na svých dalekých cestách nejen poznali nejrůznější kraje a národy, jejich hmotnou úroveň, potřeby i záliby, nýbrž zároveň si zvykali na námahu a odříkání i zdokonalovali se ve vytrvalosti, přizpůsobivosti, obchodní podnikavosti a vynalézavosti. Zvlášť bohaté zkušenosti si však odnášeli z obchodních středisek a přístavů, kde tito skromní synové českých horských lesů poznali vrchol tehdejší techniky i umění obchodního.

Ačkoliv nelze podceňovati mnohostrannou osobní zdatnost obchodníků i sklářů z Čech, nelze nepřipomenouti zároveň ani významné skutečnosti, na domácích poměrech nezávislé, českému sklu však zvlášť příznivé, bez nichž bychom si sotva dovedli představit jeho světový rozmach. Byla to především jistě obecná změna vkusu. Všimli jsme si již, že české sklo svou podstatou i výzdobou lépe hovělo baroknímu vkusu, než renesanční sklo benátské, které do té doby suverénně vládlo v kulturním světě. Benátské sklo průběhem 17. století vyšlo zcela z obliby a jeho dědicem a zbožím módním se stalo sklo české. V těch dobách dozrává však také hospodářský úpadek Benátek a klesá vůbec význam obchodu v oblasti Středozemního moře. Jisto jest, že této příznivé okolnosti dovedli plně využiti jak čeští skláři, tak i obchodníci. Ačkoliv obchod s českým sklem pronikl hluboko do Ruska i do blízkého Orientu, přece největšího úspěchu dosáhl na pobřeží atlantském, zejména v přístavech španělských, portugalských a holandských. O nevýhodách obchodních cest v oblasti Středozemního moře i o tom, jak dobře si jich byli čeští obchodníci vědomi, svědčí stručně mladší sice, avšak pro celou tuto dobu příznačná anketa sklářských expertů v Boru z r. 1771, uspořádaná vládou, která se bez úspěchu snažila příměti vývozce z Čech, aby svůj obchod na západ vedli přes habsburský Terst a nikoliv, jako dosud, přes cizí Hamburk.

Zápas mezi benátským a českým sklem jest jistě po mnohé stránce zajímavou kapitolou dějin hospodářských i kulturních, kterou však zde nelze podrobně rozváděti. Jest jisto, že sláva muranských hutí již v první třetině století 18. byla pohaslá, benátské sklo zatlačeno tehdy se všech světových trhů a český výrobek vnikal i do samých Benátek. O zoufalém, avšak marném úsilí Benátčanů zadržeti katastrofální úpadek svého kdysi slavného umění, svědčí mimo jiné několik dekretů benátské rady z dvacátých let 18. století, které pod nejpřísnějšími tresty zakazovaly „skandální a škodlivý“ dovoz cizího skla a hledaly cesty k nápravě. Z téže doby máme též zaznamenánu episodu zvlášť příznačnou. Technika výroby i zdobení skla byly vždy tajemství přísně střežené a průmyslová špionáž bývala proto v tomto oboru zbraní nezřídka užívanou. Tak benátské sklo bývalo horlivě napodobováno, a pokud se nepodařilo cizím sklářům vetříti se přímo do benátských hutí (zdařilo se to na př. českému skláři J. K. Kittlovi v době úpadku Benátek), byli aspoň lákáni vlaští skláři za Alpy. V první polovici 18. věku byla však situace obrácená. Víme, že od r. 1727 pracoval po tři léta zkušený muranský sklář Giuseppe Briati patrně se souhlasem, ne-li na rozkaz své vlády v některé sklárně v okolí Prahy. R. 1730 se vrátil s českými dělníky na Murano, aby tam v nové huti vyráběl křišťálové sklo po českém způsobu. Přes všechnu podporu své vlády i leckteré úspěchy, jejichž doklady najdeme dodnes ve sbírce českého skla v museu muranském, se výroba českého skla pro různé příčiny, tkvící v přirozené rozdílnosti povahy materiálu i výrobců, na jihu trvale neujala a pokus Briatiho nevrátil benátskému sklu bývalou jeho slávu.

Jako bylo české sklo ve vývoji sklářství zjevem svérázně vyhraněným, tak i sklářské kompanie nemají v dějinách světového obchodu ani přímého vzoru ani žádné obdoby z příbuzných forem moderních. Zčásti vyrostly jistě z kořenů domácích, jak jsme se je zde zhruba pokusili naznačit, zčásti však tu sklářští obchodníci použili jistě i leckterých zkušeností a prvků, které našli na svých cestách cizinou. Podrobněji známe na základě zpráv domácích jen život kompanií španělských, portugalských a holandských, o kompaniích ostatních, které se jistě zčásti přizpůsobovaly místním poměrům, můžeme soudit jen z analogie. Pramenné studium zejména cizích archivů objeví o jejich osudech patrně ještě mnohé zajímavé skutečnosti. V průběhu 18. století nalézáme české obchodní domy neboli faktorie po celém evropském pobřeží od Petrohradu až do Cařihradu. Dosud byly zjištěny v těchto městech: Petrohrad, Reval, Libava, Riga, Kodaň, Lubek, Hamburk, Brémy, Amsterodam, Leyden, Haag, Rotterdam, Dordrecht, Middelburg, Bordeaux (snad i Nantes), San Sebastian, Bilbao, Santander, Ferrol, Coruña, St. Jago, Vigo, Oporto, Lisabon, Sevilla, Cadiz, Malaga, Valencia, Alicante, Barcelona, Marseille, Livorno, Neapol, Palermo, Ancona, Terst, Cařihrad, ve vnitrozemí Madrid, Valladolid, Milán, Lyon, Paříž, Nancy, Štrasburk, Brusel, Amersfoort, Utrecht, Leeuwarden, Frankfurt n. M.; v Asii Smyrna a Beyrut, v Africe Kahýra, v Americe Mexico, Baltimore a New York. Seznam tento bude lze patrně časem doplniti i jmény jiných měst. S jednotlivými obchodníky se ovšem setkáme mnohdy jinde a dále. Zde snad lze uvésti i jména, s nimiž se v kompaniích nejčastěji setkáváme. Jsou to na př.: Kittel, Hiecke, Rautenstrauch, Janke, Preissler, Palme, Hanel, Helzel, Zinke, Zahn, Ziegenheim a ovšem mnoho jiných, sídlících ponejvíce v Boru nebo jiných obcích na panstvích rodiny Kinských, výše již uvedených.

Sklářské kompanie byly organisace samorostlé i autonomní. Neměly vzoru ani předchůdců, jimiž by se řídily a kterým by podléhaly. Jejich kontrakty, doma svobodně uzavírané a do podrobností propracované, nepodléhaly, jak se zdá, vůbec schválení vrchnosti jako statuty cechovní, nýbrž zavazovaly naopak společníky, aby případné spory řešili uvnitř společností a vyhýbali se zejména pomoci právní. Společnost tvořili zprvu nejčastěji tři, později bylo kompaňonů více, až dvanáct. Jejich vklady měly býti, pokud bylo lze, stejné a byly považovány za půjčky na delší dobu vypověditelné, z nichž se platily nízké úroky. Při tom bylo dbáno přísné rovnosti, zisk i škody měly býti rovnoměrně rozdíleny. Společnost byla však ustavena hierarchicky, šéfem jejím byl obyčejně senior, který sídlil ve vlasti a vedl agendu ústředí. Jen při opatrování zboží se musel řídit směrnicemi z faktorií, neboť bylo nutno dbát vkusu a záliby zahraničního kupce. Ostatní společníci byli zaměstnáni buď doma nebo, zejména mladší z nich, v cizině jako vedoucí skladů. Ve faktoriích bylo však třeba více pracovníků a těmi byli ponejvíce členové rodin podílníků. Ti odcházeli obyčejně již ve věku 10 — 12 let z domova pěšky, aby v obchodním domě vykonávali zprvu práce domácké, později však úkoly čím dále tím odpovědnější. Za to dostávali veškeré zaopatření a nevelkou, ale stále stoupající mzdu. Jednou nebo dvakrát se sice podívali do vlasti, natrvalo se však vraceli až v 35 — 40 letech, aby se stali doma společníky firmy nebo samostatnými faktory. Obchodní kompanie zasahovaly vůbec hluboko do soukromého života svých údů a vůdčí jejich zásadou bylo podřízení zájmu jednotlivcova potřebám celku. V obchodních domech vládla přísná kázeň. Celá kolonie bydlela a stravovala se společně, všechny i domácké práce si vykonávala sama. Při tom byla dodržována klausura i celibát. Mimo obchodní záležitosti jednotlivci nesměli ani sami vycházet z domu ani se stýkat s druhým pohlavím, zakázány byly hry a ovšem i návštěva hostinců. Zato byly pěstovány pobožnosti a hudba.

Tento téměř asketický duch kompanií, v obchodním životě neobvyklý, připomíná život klášterní, ba sektářský. Proto později byly hledány vnitřní vztahy kompanií jak k nedalekému bratrskému Ochranovu, tak zase k jezuitům, s nimiž jistě měli v cizině styky, anebo dokonce k svobodným zednářům, jejichž členem byla snad jejich vrchnost, hrabě Kinský.

Bezpečně lze však říci, že počáteční tvrdá mravní základna kompanií, jistě jedna z podmínek jejich úspěchu i poměrně dlouhého trvání, pramenila z hlubokého náboženského citu té doby, jenž se též doma projevoval četnými zbožnými i dobročinnými nadáními těchto obchodníků. Leccos z úspěchu kompanií lze snad odvoditi i z povahy výrobců českého skla a obchodníků s ním. Ačkoliv ve svém výrobku dosáhli vynikající kultury, na cestách pak obchodní zdatnosti a přizpůsobivosti, přece zůstávali houževnatými a skromnými syny tvrdých českých hor a odolávali v životním stylu zjemňujícím silám kultury.

Drahé umělecky dokonale zpracované sklo, jako byl na př. český nebo slezský křišťálový pohár balustrový, nebo pracné sklo dvoustěnné, které dnes nalézáme ve světových sbírkách, bylo jistě jen ojediněle předmětem vývozu. Ze zachovaných inventářů vidíme, že ve velkém množství vyváženo bylo levné, hromadně vyráběné, obyčejně jen jednoduše řezané, broušené, malované nebo zlacené sklo duté, ozdobné i tabulové nejrůznějšího druhu, později také zrcadla. Surové sklo pro kompanie kupovali horští a okolní faktoři porůznu, mnoho zejména z hutí t. zv. českých uvnitř země. K r. 1739 se dovídáme o konfliktu mezi sklářskou výrobou a obchodem, pro vývoj věcí jistě příznačném. Tehdy totiž skelmistři kraje čáslavského na sjezdu v Čechticích utvořivše jakýsi kartel se zavázali pod velkou pokutou, že zvýší ceny některého zboží a jiné nebudou vyráběti. Později čím dále tím více byli čeští obchodníci nuceni doplňovati své sklady i sklem cizím, bavorským, duryňským, holandským, belgickým, zejména však francouzským a anglickým, jelikož české sklářství v lecčems od polovice 18. století ustrnulo a české sklo začalo ztrácet svou převahu. Již záhy začali však vyvážet také jiné zboží domácího původu, zejména plátno. Po zákazu dovozu skla do Portugalska obchodovali v této zemi především s tímto domácím tovarem, který býval vedle skla nejvýznamnějším předmětem vývozním a oblast jeho nejintensivnější výroby nebyla vzdálena od středisk sklářského exportu. Ještě před vznikem kompanií poznali čeští obchodníci také různé výhody výměnného obchodu, který časem velkoryse rozvinuli. Do vlasti dováželi zejména tabák a zboží koloniální ze Španěl a Portugalska, jemné tkaniny nizozemské a anglické nebo juchtu a kožešiny z Ruska. V době úpadku kompanií i českého skla koncem století 18. a počátkem století 19. obchodovaly tyto společnosti, pokud nezanikly, již nejrůznějším zbožím domácím i cizím, degenerujíce tak z průkopnických sklářských obchodních domů na kramářství. Zajímavým zjevem v dějinách českého sklářského obchodu, zasluhujícím připomenutí, jest jistě i piaristická škola v Boru, zřízená r. 1766. Ta vyučovala zprvu latině, aby připravila jazykově příští obchodníky v zemích románských, později vštěpovala žákům soustavně znalosti komerční, takže v ní lze viděti první jakousi odbornou školu obchodní v našich zemích.

K výrobě tabulového skla v Čechách najdeme zajímavé zmínky z r. 1646, 1649 a 1713 v archivech francouzských, týkající se rodin sklářů-šlechticů Hennezel a Thiétry, zakladatelů to skláren v Lotrinsku i v zemích okolních. Podle nich přišly tyto rodiny do Francie před dávnými časy z království Českého a r. 1649 spolu s jinými dvěma rodinami se slavnostně zavázaly zachovati mezi sebou výrobní tajemství, které nazývají procédé de Bohême. Tak zv. česká metoda výroby tabulového skla byla známa od středověku a převládla zcela někdy v polovici 18. stol. v Evropě střední a jižní, nikoli však v Evropě západní. Tam se i potom ještě udržoval starý způsob výrobní různě nazývaný (procédé normand, verre en plat, Mondglas a j.), podle kterého bylo vyráběno sklo v tvaru plných válců, jež pak s velkou ztrátou na materiálu byly rozřezávány na tabule. Nová technika, jistě mnohem výhodnější, záležela v tom, že sklo bylo vyfukováno do širokého dutého válce a ten pak byl rozvinut v plochou obdélníkovou tabuli. V soudobých pramenech domácích se zatím nepodařilo nalézti bezpečné zprávy o tom, že by byla v Čechách ve stol. 15. nebo dokonce 14. bývala vynalezena tato nová technika výroby tabulového skla a také tradici francouzských sklářů o jejich českém původu si nemůžeme nikterak ověřiti. Málo spolehlivou zmínku najdeme v moderním výpisu z nedochované kroniky Wanderovské, který praví, že na huti křivoklátské v Čechách Jiří Wander vynalezl někdy v 2. pol. stol. 15. umění, jak duté sklo lze rozřezávati v tabule. Avšak tato zpráva je pověst ničím nedoložená a lze jen doufati, že ještě budou objeveny prameny, které nás poučí podrobněji jak o nejstarší minulosti tohoto sklářského odvětví u nás, tak snad i o souvislosti zmíněných cizích sklářských rodin s naší vlastí. Jisto však jest, že významní skláři francouzští odvozovali v polovině 17. a začátkem 18. stol. svůj původ z Čech a svou utajovanou metodu výroby tabulového skla nazývali již tehdy procédé de Bohême. Tak zv. česká technika se pak udržela ve výrobě tabulového skla až do druhé poloviny století minulého.

Nemáme dosud historické práce, která by ocenila sklářské kompanie po všech stránkách v rámci obecných dějin hospodářských. Ačkoliv u nich postřehneme některé rysy obchodního podnikání moderního, více jich tu chybí a kapitalistický nebyl v jádru ani jejich duch. Ve své době byly kompanie zjevem významným a průkopnickým, který však, jako mnoho jiných té doby u nás, zanikl bez přímého dědice. I jejich památka musela býti později takřka objevena. Jistě však nezanikly beze stopy, nýbrž vytvořily živnou půdu pro budoucí nový rozvoj. Sklářská výroba česká přetrvala hlubokou krisi v dobách válek napoleonských i krise potomní. Z bohatých starých tradic výrobních, výtvarných i obchodních vyrůstal pak pozvolna nejen nový průmysl moderní, nýbrž i rozsáhlý vývozní obchod světový, který jest ovšem, jako článek světového hospodářství, již jiného rázu, než byl obchod sklářských kompanií.

První polovina 18. století, kdy se v českých zemích vyžívala nejsilněji vlastní kultura barokní, jest také obdobím největšího rozmachu a slávy českého skla. Od poloviny toho věku začíná však staré české sklářství prožívat uvnitř i navenek mnohé změny nejrůznějšího druhu, jež většinou ukazují, že svůj vrcholný bod již překročilo. Dějinnou událostí, která sice české sklo samo neohrozila, ale přesto jeho výrobní oblast zmenšila, bylo odtržení velké části Slezska od koruny České r. 1742. Slezsko, dotud s ostatními zeměmi českého státu po staletí v mnohém a zejména ve sklářství úzce srostlé, dosáhlo vysoké úrovně především ve sklářské práci zušlechťovací, bývalo však značně odkázáno ve výrobě skla na huti české a moravské a v jeho odbytu na obchodníky z Čech. Nový zeměpán Pruského Slezska zákazem dovozu českého skla přes všechno své úsilí přilákati české skláře oslabil sice značně a na delší dobu slezské sklářství, docílil však, že další jeho vývoj se dál již samostatně.

K významnému přerodu, plynoucímu jak z vývoje sklářství samého, tak i z hospodářských a právních tendencí všeobecných, dochází v struktuře sklářské výroby u nás v druhé polovině 18. století. Staré sklářství, jak jsme viděli, se již dříve rozložilo na tři složky značně vyhraněné : hutní výrobu, rafinaci a obchod. Z toho se obchod stal tehdy složkou nejaktivnější a rozhodující, kdežto výroba ztrácela již průbojnou sílu. Zároveň v těch dobách začíná česká šlechta v duchu merkantilistických i sociálně politických ideí té doby znovu účinně zasahovat do hospodářství země a to jednak úsilím o vybudování hospodářské jednoty svých panství, jednak ne vždy vděčnou průkopnickou úlohou v podnikání průmyslovém, zejména textilním. V druhé polovině 18. století vidíme, že i ve sklářství, v němž ani dotud nehrála jen úlohu pasivní, se ujímá přímé účasti a iniciativy. Vrchnosti tehda vykupují zejména sklářské huti, do této doby téměř samostatné. Ze skelmistra činí pouhého nájemce s nevelkými výsadami nebo vedou huť vůbec ve vlastní režii. Leckteré z nich pečují též s úspěchem o technickou i uměleckou dokonalost výroby, zakládají nové podniky a pokračují ve sklářské kolonisaci staletí předchozích.

Vzorem českého šlechtice, který do vývoje českého sklářství tehda zvlášť významně zasáhl, jest jistě zmíněný již Josef hr. Kinský (1705 — 80), jenž mimo mnohé jiné podniky zejména textilní zavedl v letech padesátých na svém sloupském panství pomocí cizích odborníků rozsáhlou a ještě v 19. století proslulou vývozní výrobu zrcadel i výrobu skleněných perel, v níž můžeme vidět jeden z kořenů pozdějšího světového rozmachu sousední sklářské bižuterie jablonecké a železnobrodské. V druhé polovině 18. století převzal na př. také hrabě Harrach, pán dominia jilemnického, do vlastní režie sklárnu v Novém Světě v Krkonoších, sahající zpět do začátku století 17., třikráte však od té doby vždy výše do hor přestěhovanou. Harrachové, smiřujíce staré tradice úměrně s požadavky moderní techniky i vkusu, výrobu pak znamenitě rozvinuli a harrachovské sklo novosvětské jest dodnes z nejvýznamnějších značek českého skla. Jako příklad umělecké péče šlechty české lze uvésti třeba F. K. hr. Kolovrata-Libštejnského (jeho rod v dějinách českého sklářství se i jinak uplatnil), v jehož osobních službách na panství rychnovském vytvořil již v prvé polovině 18. století Ign. Preissler novou dekorační techniku skla a to tak, že černou malbu na skle po způsobu Schaperově přizdoboval ještě zlacením, používaje zejména motivů groteskních nebo chinoiserií.

Preisslerova práce jest pro uměleckou stránku vývoje jistě příznačná. Postřehneme tu jednak první známky přechodu od vkusu barokního k rokokovému, což se projevilo více v dekoru než ve formě českého skla, jehož hmota nehověla dobře hravé zálibě rokoka, jednak i to, že ve výzdobě skla se začíná jevit vliv módního tenkrát porculánu. Jako náhražka drahého porculánu bylo tehdy také vynalezeno sklo mléčné, které bylo v druhé polovině 18. století vyráběno v některých hutích českých a odtud též do světa vyváženo. Vedle uvedené, českému sklu nepříznivé změny obecného uměleckého stylu vidíme v druhé polovině 18. století ještě mnohé jiné zjevy a události, které zprvu vedly k pozvolnému, ale na začátku 19. století k hlubokému úpadku českého sklářství a k zániku svérázného systému českého sklářského exportu. Příčiny tohoto zjevu jsou neméně složité než byly kořeny, z nichž kdysi vyrostla světová obliba českého skla. Podobně jako kdysi, ve vítězném tehda souboji skla českého s benátským, můžeme i v těchto dobách sledovati jak vývojové složky obecné, na českých poměrech nezávislé, tak různé zjevy domácí, tentokrát však českému sklářství vesměs nepříznivé. Významnou úlohu měly tu jistě autarkické tendence ve světové politice hospodářské. Velké státy, zvyšujíce své úsilí po soběstačnosti, ztěžovaly nebo vůbec zakazovaly dovoz cizího zboží, snažíce se zároveň vybudovati nebo rozvinouti průmysl vlastní. Slyšeli jsme již o zákazu dovozu českého skla do Slezska v polovině 18. století a později do Portugalska, r. 1775 byl zakázán dovoz cizího skla do Francie a jinde dochází aspoň k zvyšování cel. Nemálo působily také různé světové události rázu sice politického, avšak s hlubokými důsledky hospodářskými vůbec a pro české sklo zvláště. Byla to zejména dlouhá řada válek v druhé polovině 18. a na začátku 19. století, válka sedmiletá, zápas o nezávislost států Severoamerických od r. 1774, později pak zejména francouzská revoluce a války napoleonské. Nejzávažnější však byly snad proměny, které se dály ve sklářství samém. Ačkoliv bylo sklářství plně zasaženo moderní industrialisací poměrně velmi pozdě, přece se tu hlásí již v těchto dobách různé a nikoliv nevýznamné změny a pokroky technické, uplatňující se v různých velkých sklářských oblastech v odlišném tempu. Bylo to zejména užívání nových surovin a přísad k výrobě sklářského kamene i zároveň různé novinky v technice umělecké a zušlechťovací vůbec.

Uvedené skutečnosti měly v posledních desítiletích 18. století dva důležité důsledky. Vedly jednak, leckdy s pomocí sklářů z českých zemí vystěhovalých, ke vzniku národního sklářského průmyslu v zemích tehdy ještě hospodářsky nevyvinutých, jako na př. v Americe nebo v Rusku, které sice nedocílily hned významné umělecké úrovně svého skla, ale směřovaly k soběstačnosti ve sklu užitkovém, jednak k mohutnému rozvoji sklářství jak co do množství, tak i jakosti v zemích západních, kde sklářství již dříve bylo domovem. K mnohostrannému rozvoji sklářství, zejména uměleckého, dochází na př. ve Francii, která vedle Belgie vynikala dotud v oboru výroby skla zrcadlového a tabulového. Hodnota sklářské výroby francouzské stoupla, jak jest uváděno, ze 6 mil. fr. r. 1789 na 29 mil. fr. r. 1834.

Vůdčího postavení ve sklářské práci světové dobývá však od konce 18. století Anglie, stojící tehdy v čele všeho pokroku hmotné kultury vůbec. Odtud přichází mimo jiné zejména obliba skla olovnatého, které broušením skýtá nové oslňující možnosti v lámání světla, a od začátku 19. století také sklo lisované, náhražka skla broušeného, podřadné sice jakosti, hovící však svou lácí současné demokratisaci společnosti. Tam se uplatňuje také v širším měřítku a s praktickým užitkem užívání uhlí ve sklářství. Zejména Anglie buduje moderní obchod světový, do jehož systému se nutně zařaďuje také mezinárodní obchod se sklem. Anglické sklo a zejména anglický křišťál, nesený svou novostí, suverénní anglickou převahou hospodářskou i módou, se šíří v prvé polovině 19. století všeobecně, přes svou měkkost zatlačuje méně efektní sklo draselné a pro dobu empiru a biedermeyeru se stává ve vývoji uměleckého skla druhem do značné míry podobně příznačným, jako bylo v baroku sklo české nebo v renesanci sklo benátské.

Staré české sklo nedovedlo vzdorovat všem těmto nepříznivým okolnostem. Dotkli jsme se již zániku svérázné jeho organisace vývozní. Sklářské kompanie se sice snažily různě se přizpůsobiti novým poměrům (poslední dohasly až v 40. letech 19. století), svou formou byly však již přežitkem a i v jejich jádru se jevily čím dále tím více různé známky stárnutí. Tak na př. stále více jednotlivců se účastnilo podílu na zisku, který však, místo aby byl obrácen zpět do obchodu, byl hojněji ukládán do bezpečných reserv, majetku nemovitého i cenných papírů. To však nebylo jedinou známkou saturace a úpadku podnikavosti. Kompanie se i jinak odvracely od toho, čemu děkovaly za svou slávu. Můžeme u nich sledovat na př. uvolnění kázně, nedostatek síly k svépomoci, naopak však úsilí brzditi ve svůj prospěch různě svobodu obchodního podnikání a snahu hledati pomoc v zákroku vlády a v cechovním duchu tehdy již přežilém.

Na klesající křivce měla však nemalý podíl také česká sklářská výroba sama. Světová obliba českého skla nenutila příliš k zdokonalování a k novým cestám. Vskutku vidíme, že zatím co jinde se rodily jak ve vlastní výrobě tak v zušlechťování skla významné pokroky a novinky, české sklářství nepřinášelo celkem nic nového a tak vlastně technicky zastarávalo a opožďovalo se. Při tom všem české sklo ztrácelo i jednu z nejvýznamnějších svých vlastností, láci, neboť stoupala cena dříví (a tím i potaše), které začínalo být v průmyslu i jinak a výnosněji zpracováváno. Francouzská revoluce a napoleonské války změnily pozvolné chřadnutí v katastrofu. Kontinentální systém, francouzská hegemonie v Evropě, válečná bída a drahota doma a po válkách pak mocná anglická konkurence způsobily spolu s ostatními příčinami výše již uvedenými zhroucení vývozu českého skla a hluboký úpadek jeho výroby. Kdežto ještě r. 1799 pracovalo v Čechách 79 hutí, pracovalo jich r. 1810 již jen 53. Poměr tento nám však nevyjadřuje míru úpadku, neboť se vyrábělo málo a více na sklad a prodávalo se za babku. Před několika lety vydané Paměti babičky Kavalírové líčí nám názorně osudy sklářské rodiny v oněch neblahých dobách. Hluboká krise českého sklářství měla svůj odraz sociální, projevující se zejména v nezaměstnanosti.

I v našich dějinách sociálních je staré sklářství jak svou formou, tak i úlohou navenek od počátku kapitolou v mnohém svéráznou. Dotkli jsme se již v tomto směru na př. jeho stěhovavé povahy, významné funkce kolonisační i skutečnosti, že veškerá sklářská práce, obestřená přídechem tajemnosti a vznešenosti, platila za umění nemálo ceněné. Na vyhraněném jinak společenském žebříčku feudálním stál dlouho sklář kdesi mezi poddaným sedlákem, měšťanským řemeslníkem nebo obchodníkem a venkovským člověkem urozeným a ani později neklesl mezi ostatní lid nesvobodný. Stará sklářská huť, jak jsme viděli, spojovala výrobu řemeslnou s prací zemědělskou. Její odloučenost od světa, soběstačnost a jistě i velká uzavřenost vší sklářské rodiny a poměrná zámožnost sklářů vedla je k soudržnosti, k odlišnosti od ostatního světa i k sociální homogenitě, která nezmizela zcela ani tehdy, když postupem doby nastávala ve sklářství stále ostřejší diferenciace mezi hutní výrobou, zušlechťovací a prací a obchodem. Patriarchální život starých sklářů, jehož ducha najdeme i v jádru sklářských kompanií, se pak udržoval přes všecky výkyvy konjunktur ještě dlouho se starou hutí až do jejího zániku, k němuž dochází, u nás zejména na Slovensku, teprve v době nedávné. Vítězství moderní industrialisace, ve sklářství poměrně pozdní, odklidilo pak ovšem zcela zbytky těchto starých sociálních poměrů a z huťských sklářů vytvořilo tovární proletariát, z umělců-rafinérů domácké dělníky, kteří svým sociálním postavením se celkem neliší od svých druhů v jiných odvětvích průmyslových.

Avšak ani tento idylický patriarchální svět, jehož dnes se v literatuře vzpomíná leckdy s přídechem stesku, nezůstal ušetřen od polovice 18. století sociálních sporů, jimiž se projevil pokročilý již stupeň sklářské výroby u nás, které však také zároveň ohlašovaly velké obtíže příští. Svědčí o tom zejména sklářský regulativ, vydaný zemskou vládou r. 1767, k němuž podnětem byly četné stížnosti sklářských tovaryšů na skelmistry. Nový řád zasahoval značně hluboko do poměrů dotud velmi svobodných. Reglementoval na př. počet učňů, zaváděl pro tovaryše pracovní pasy a povinnost hlásiti změny pobytu, doporučoval pracovní smlouvy, zároveň však mistrům dobré zacházení s tovaryši a j. Jeho sociální tendence byla určována především snahou zabrániti obávanému vystěhovalectví domácích sklářů a tím zavlečení výrobních tajemství a zručnosti do ciziny. Úkolu svému však tento reglement dostáti nemohl. Zhroucení českého sklářství koncem 18. století se projevilo hlubokou krisí sociální a dlouhotrvající nezaměstnaností velkého počtu příslušníků tohoto dříve vznešeného a bohatého řemesla. Záchrana byla hledána všude. Především někteří podnikatelé sami, vedeni jistě převážně pohnutkami křesťanské lidskosti, se snažili udržet výrobu bez ohledu na její výnosnost a tak umožniti živobytí svým spolupracovníkům. Znova se také na př. vyskytl, avšak nebyl uskutečněn návrh na zavedení jakéhosi sociálního pojištění sklářů, o němž bylo uvažováno již r. 1767. Vláda, volaná na pomoc, se také snažila především různě pomáhat z obav před vystěhovalectvím odborníků, ovšem bez valného úspěchu. Mimo jiné zavedla však také novinku, která zaslouží připomenutí. Různé vládní prémie a jednorázové subvence výrobcům — i drobným — nebyly ani dříve, v době merkantilismu, ani pak v prvé polovině století devatenáctého zjevem řídkým. V letech 1794 — 1806 byla však vyplácena nezaměstnaným sklářům v Čechách z prostředků veřejných pravidelná a předem pevně stanovená t. zv. provise, která se podstatně celkem nelišila od dnešních podpor v nezaměstnanosti. Akce tato byla episodou později zapomenutou; nebyla tehdy ani plně rozvinuta ani se trvale neudržela. Přesto je jistě příznačná pro hloubku úpadku českého sklářství i snad zajímavá tím, že právě v jeho minulosti najdeme první pokus o zavedení tohoto druhu sociálního opatření.

Trudnými lety na počátku 19. stol. lze uzavříti jednu kapitolu dějin českého skla. Ač část českého sklářství, zejména jeho vrstvy podnikatelské, byla krisí pohřbena, široká nižší vrstva pracovníků ji přetrvala, přišli noví lidé a ani šlechta neztratila svůj účinný zájem o sklo. Tradiční schopnosti sklářů, vhodné přírodní podmínky, obecný hospodářský rozvoj i nový duch průmyslový způsobily ve třetím a čtvrtém desítiletí onoho věku příznivý obrat, v němž můžeme vidět počátek nového údobí. V letech třicátých pozorujeme již zase všestranný rozvoj českého sklářství, které se nejen přizpůsobuje novým poměrům hospodářským, pokrokům technickým i měnícímu se vkusu doby, nýbrž si hledá i cesty vlastní zejména ve skle uměleckém, kde si dobývá opět postavení v mnohém směru vůdčího. Tehdejší pražské průmyslové výstavy, které svými medailemi měly být pobídkou výroby, poskytly již také důkaz vysoké úrovně českého skla. Snaha vyhovět romantickým zálibám i čelit anglickému křišťálu vedla mimo jiné k vynálezu nových skelných hmot, nemálo pak v těch dobách oblíbených (na př. lithyalin B. Egermanna a hyalith hr. J. Buquoye), nebo nových barev i technik uměleckých (vrstvené sklo). Lze říci, že české umělecké sklo doby empiru a z něho vyrůstajícího biedermeieru je kapitola nemálo výrazná a bohatá na tvůrčí individuality, jak názorně ukazuje v bibliografii uvedené dílo Pazaurkovo.

V dalším svém vývoji ve století 19. i 20. prochází pak české sklářství nutně proměnami a výkyvy, které s sebou přinášejí technické vědy, hospodářský vývoj světový i dobový vkus. Druhá polovice minulého století jest také v našem sklářství obdobím umělecky málo výrazným. Význam její tkví však v převratných změnách technických, za nimiž i v našem sklářství, především ovšem v jeho odvětvích pracujících pro hromadnou spotřebu (tabulové sklo, láhve a pod.) poměrně záhy následuje vítězství moderní industrialisace. Od let šedesátých a sedmdesátých jsou i tu zaváděny nejrůznější vymoženosti technické, i nové daleko levnější a čistší suroviny sklářské, které v hojnosti skýtá moderní chemie. Sklářství, které i u nás mění zčásti své sídlo stěhujíc se ze zelených hor za svou nejdůležitější surovinou, uhlím, jest zbaveno své závislosti na říši organické a na místo empirie nastupuje věda. Lidská práce je nahrazována strojem, roste dělba práce i rozsah závodů. Nové výrobní poměry mají ovšem i své hluboké důsledky hospodářské a sociální. Hromadná výroba se stává kapitalistickou a skýtá tovary v množství i láci nikdy netušené. Na vývoj sklářství spolupůsobí zároveň obrovské pokroky dopravy i jiných odvětví průmyslových, jak pomocných, tak sklo spotřebujících, jakož i rozmach civilisace a obecné zvýšení životní úrovně. Důležito jest, že moderní sklářský průmysl našel v našich zemích na rozdíl od některých jiných starých oblastí sklářských zvlášť příznivé podmínky k svému rozvoji, především hojnost nejdůležitějších surovin, zejména uhlí, rozvinutou výrobu pomocnou i levné, avšak zároveň nejvýš kvalifikované pracovní síly. Tendencím k mechanisaci a standardisaci nepodlehlo však české sklářství všechno. Výroba zušlechťovací, která tvoří významnou část vší sklářské práce u nás, má dosud převážně ráz práce domácké, při níž individuální vkus četných pracovníků není zcela potlačen. Vrcholná umělecká tvorba ve sklářství (podporovaná několika odbornými školami), zejména nejušlechtilejší její odvětví, řezba ve skle, jest dodnes prací individuální a ruční a nalézá znovu a znovu v našich umělcích důstojné dědice starých mistrů.