Mezinárodní význam české provincie Tovaryšstva Ježíšova.
Mezinárodní význam české provincie Tovaryšstva Ježíšova.
Je obecně znám značný podíl řádu jesuitského na katolické reformaci. Od
dob koncilu tridentského se stává ve službách církve pohotovou četou, zasahující
rychle tam, kde jest účinné pomoci nejvíc třeba. Vzniká po velkých
objevech zámořských a vedle energického úsilí rekatolisačního v Evropě,
záležícího v činnosti školní a v obraně proti postupujícímu protestantismu,
proniká brzy po průkopnické cestě sv. Františka Xaverského a jeho následovníků
do nejzazších končin světa, šíře křesťanství mezi pohany. Řád se šíří
rychle. Do smrti svého zakladatele sv. Ignáce z Loyoly r. 1556 má 12 provincií,
na 100 kolejí a na 1000 členů. V Čechách zakotvil téhož roku prací sv. Petra Canisia. Právě
poslední kolej, zakladatelem před jeho smrtí přijatá a stvrzená, jest pražské Klementinum, první jesuitské
sídlo v zemích koruny české, jež se stává znenáhla jedním z hlavních strategických bodů řádových
v Evropě a vysílá později mnoho členů i do zámoří. Brzy vznikají další koleje: v Olomouci 1556, v Brně
1570, v Českém Krumlově 1574, v Chomutově 1592, v Jindřichově Hradci 1594, v Kladsku 1597. Do
Slezska proniká řád až později. Čilý vzájemný styk členů Tovaryšstva, pevně stmeleného důmyslnou
řádovou ústavou, brzy působí, že čeští jesuité — vlastně první hojnější členové řádoví mezi Slovany —
jsou posíláni do bratrských zemí. Jeden z prvních českých jesuitů, vychovávaných v Římě od r. 1553,
organisátorsky nadaný P. Baltazar Hostounský (Hostovinus), nepřichází z římských studií napřed
do Prahy, nýbrž se účastní zakládání koleje v Trnavě na Slovensku. Když jest její vzrůst požárem
r. 1563 na celá desítiletí přerušen, odchází s kardinálem Commendonem jako první slovanský jesuita
do Polska a zřizuje jako první představený řeholní domy v Braunsberku, Vilně a Pultusku. Stává se
i prvním správcem (viceprovinciálem) nové řádové provincie polské (1564 — 68). Teprve když může
býti vystřídán rodilými Poláky, vrací se do vlasti. Druhý z českých jesuitů v Římě vzdělaných
P. Vojtěch Bouzek (zvaný Adalbertus Bohemus), před tím odchovanec filosofické fakulty university
Karlovy v Praze, stává se hned po studiích už r. 1561 na nějaký čas prvním profesorem matematiky
v samém ústředí řádovém na Collegium Romanum v Římě a tam je mimo jiné jeho žákem proslulý
později matematik P. Krištof Clavius S. J., původce oprav kalendáře gregoriánského.
První dobu řádového výcviku a zčásti i veřejné činnosti prožili u nás, než byli povoláni do vlasti, kde po nedlouhé svízelné tajné působnosti položili život za katolickou víru, i dva Angličané. Jsou to blahoslavený Edmund Campion († 1581 v Londýně) a blahoslavený Jan Ogilvie († 1615 v Glasgowě). Oba se přihlásili do řádu v Římě a byli posláni do noviciátu a na studia na Moravu a do Čech. Oba se v době své učitelské a vychovatelské působnosti zabývali řízením studentských Mariánských kongregací, z nichž prvou vůbec u nás založil Edmund Campion r. 1575 v Klementinu. Campionova činnost v Praze jest i jinak pamětihodná. Přišel k nám roku 1574 jako muž více než třicetiletý (narodil se v Londýně r. 1540) a před odchodem z vlasti do Říma dávno v Anglii nabyl důkladného humanistického vzdělání, jehož později hojně užil jako učitel i jako vybraný a pohotový duchovní řečník. Není proto divu, že jeho vliv lze stopovati v humanistickém vzdělání na jesuitských školách v Praze a v Čechách vůbec ještě dlouho po jeho zdejší činnosti (1574 — 78). Jeho přímým žákem byl rodák z Mostu P. Jiří Pontanus (Spannberger). Za vedení Campionova prospíval v humanitních studiích tou měrou, že ještě jako nekněz byl jako zdatný odborník poslán do Bavorska. Tam se věnoval po celý život klasické filologii, hlavně latinské, v níž se povznesl na jednu z předních autorit v celém řádě. Svědčí o tom mimo jiné mnohá vydání jeho čítanky a učebnice Progymnasmata latinitatis sive dialogi (3 sv., v Augsburku 1588 — 94, nová vydání v Dillinkách, Antverpách, Lyoně, Bourges atd.). Jeho dialogy bývaly zaváděny i na školách nekatolických a závodily s podobnými dialogy Erasma Rotterdamského, protože měly tón srdečnější a látku mládeži přiměřenější. Pontanus, jenž měl značný vliv při sestavování řádové učební osnovy Ratio studiorum z r. 1599, bývá často srovnáván s Justem Lipsiem a Scaligerem.
K práci v zámořských misiích se členové řádu z českých zemí dostávali ve větším počtu teprve v 2. pol. 17. století. Původně se stávali zámořskými misionáři příslušníci národa španělského a portugalského, tedy národů, jimž náležely zámořské osady, a příslušníci jiných národů byli od světské vrchnosti z této práce z politických obav přímo vylučováni. Když však přibývalo misijních oblastí a stanic, začal se jeviti citelný nedostatek misionářů španělských a portugalských a tak ponenáhlu dovolováno i jiným národům účastniti se práce misijní.
Roku 1664 oznámil generál Tovaryšstva Ježíšova P. Pavel Oliva okružním listem všem středoevropským řádovým provinciím, že rozhodnutím krále španělského nemusejí býti všichni misionáři ze Španělska, čtvrtina že jich může býti ze zemí císařských. Vyzval zároveň, aby se schopní členové řádoví hlásili k té práci. Výzva ta došla radostného ohlasu a přihlášek bylo tolik, že jen velmi malému počtu jejich mohlo býti vyhověno. Trvalo ovšem ještě dosti dlouho, než všecky formality, předepsané vládou španělskou, byly vyřízeny a tak teprve r. 1678 odjíždějí první jesuité z Čech do misií zámořských. Před tím se tak stávalo zcela ojediněle: P. Pantaleon Kirwitzer (rodem z Kadaně, po čínsku Ki) odebral se r. 1616 do Číny a Japonska, P. Valentin Stansel (rodem z Olomouce) r. 1663 do Brasilie. Od r. 1678 do r. 1755, kdy se už počínaly nad Tovaryšstvem stahovati osudné bouře, odcházeli pak z české provincie řádové ročně do misií průměrně dva jesuité, většinou kněží nebo bohoslovci, ale také celá řada bratří laiků. Celkem jich bylo na 160, z nich 30 bratří laiků. Podle národnosti bylo jich dvě třetiny Němců, třetina Čechů — poměr to podobný jako v domácích kolejích, jichž bylo více v krajích německých, zvláště v nynějším Pruském Slezsku, z něhož byla také značná část misionářů. Za války o španělské dědictví (1701 — 14) bylo zase bráněno příslušníkům nešpanělským v cestě do španělských misií. Zato dodala česká provincie tehdá několik misionářů do Číny, jejíž misie byly z největší části v zájmové oblasti Portugalců; od konce XVII věku začal se tam uplatňovat protektorát francouzský.
Misionáři ze středoevropských provincií (české, rakouské a tří německých) byli vítáni zvláště v takových krajích, kde Španělové a Portugalci nesnesli drsnějšího severního podnebí. Mimoto se brzy ukázalo, že se osvědčují jednak houževnatostí a vytrvalostí, jednak značně vysokou kulturou. Tak se stávalo, že byli v misiích vybíráni jesuité středoevropští často za představené: visitatory, provinciály, představené misijních oblastí i jednotlivých domů. Také z české provincie bylo by jich možno uvésti celou řadu.
Hospodářské a průmyslové poměry byly ve Španělsku a Portugalsku od doby velkých objevů na stupni nižším než ve střední Evropě; proto byly i v zámořských jejich osadách velmi primitivní. Domy, leckde i kostely byly slepeny jen z proutí a hlíny, a úkolem bratří laiků ze střední Evropy bylo proto učiti tamní obyvatele stavěti z cihel. Podobně tomu bylo v oboru textilním, dále ve zpracování kovů. Bez nadsázky možno říci, že hospodářský a průmyslový rozkvět, jehož dostoupily v 18. století misie jihoamerické, zvláště v Paraguayi, byl umožněn teprve značným přílivem misionářů, kněží a bratří ze střední Evropy. Česká provincie, jak se všeobecně uznává, se účastnila těch prací měrou velmi čestnou.
Zvláště stavění a zdobení kostelů bylo často v rukou našich misionářů. Tak na př. Trutnovan P. Samuel Fritz v Peru nejen kostely stavěl, ale maloval pro ně i obrazy a hotovil sochy.
Jiný obor, ve kterém byli misionáři z našich krajin vycvičenější než Španělé, je lékárnictví. Jakmile první bratří lékárníci od nás přišli do zámořských misií a dobře se osvědčili, byla po nich velmi pilná poptávka. Tak byl poslán do Chile br. Sterzel ze Žatce, do Paraguaye br. Peške z Kladska, do Mexika br. Steinefer z Jihlavy, jenž napsal praktickou knihu o tamějších léčivých bylinách. Na Filipinách byl lékárníkem brněnský rodák br. Kamel, (jenž první seznámil Evropany s květinou, která po něm dostala jméno kamelie), v Přední Indii br. Mattern z Těšínska, v Zadní Indii se věnovali lékařství a lékárnictví Jihlavan P. Siebert, Pražan P. Koffler a Slovák P. Slamenský. Právě tyto znalosti jim pomohly, že v Zadní Indii za dob pronásledování na mnoho let zabránili vyhnání jesuitů.
Bratří lékárníci byli nejednou tak vzděláni, že proti obyčeji Tovaryšstva byli později v misiích posvěceni na kněze: tak br. Kamel na Filipinách, br. Mattern v Goe, br. Neugebauer (z Frankensteinu ve Slezsku) v Kočinčíně.
Také hudbou získávali misionáři jak lid, tak nejednou i vrstvy panovnické. V Paraguayi po Tyrolanu Seppovi Slezan P. Baucke měl proslulý orchestr dvaceti Indiánů, z nichž nejstarší byl šestnáctiletý. Když přišli na den sv. Ignáce do města Santa Fé, aby účinkovali při slavné mši svaté a při nešporách, museli se na všeobecnou žádost místo na kůru postaviti doprostřed kostela nedaleko hlavního oltáře. Mnozí vznešení Španělé byli dojati až k slzám nad výkony těch hochů, kteří ještě před krátkým časem nic nevěděli o pravém Bohu a nyní tak pěkně přispívali k jeho oslavě. Byli pozváni i do hlavního města Buenos Aires k biskupovi a místodržiteli a P. Baucke se jen stěží ubránil, aby ho tam i s kapelou nezdrželi trvale.
V Číně byl nejeden jesuita dvorním hudebníkem, a to ještě i v době, kdy už nastalo pronásledování křesťanů. Tak rodák z Jimramova na Moravě P. Karel Slavíček okolo r. 1720 píše, že se z rozkazu představených zabývá na dvoře čínském hudbou. Po něm měl totéž zaměstnání Slezan P. Florian Bahr a P. Jan Walter z Bíliny. Ten píše, že sotva naučil 18 pážat trochu po evropsku hrát, musil se s nimi hned ukázat u císaře, jenž měl z jejich hry takovou radost, že pážata obdaroval penězi, oba učitele pak kusem hedvábí nejlepší jakosti.
Umění a věda byly klíče, jimiž se jesuitům otvíral přistup do uzavřených jinak kulturních zemí východu. Jimi došli veliké vážnosti v Číně, v Zadní Indii a v říši Velikých mogulů. „To jsou jediné opory“, píše r. 1741 Slezan P. Neugebauer, „které naše křesťanské posice, nešťastnými spory obřadními tak zviklané, udržují bez pohromy a zachovávají nám přízeň vládců k Evropanům.“
Sotva je které odvětví vědecké, jehož by nebyli jesuitští misionáři s úspěchem pěstovali. V mnohých oborech mají neposlední místo i jesuité z české provincie. Zeměpis a kartografii pěstovali v Číně P. Slavíček a Vratislavan P. Tillisch. Tok Maraňonu po prvé probadal a mapu jeho nakreslil uvedený P. Samuel Fritz a později P. Jan Nep. Sluha, rodák ze Staré Ďaly na Slovensku. Ještě dnes s úctou mluví odborníci o těchto průkopnických pracích.
Matematiku a astronomii pěstoval v Číně vedle P. Adama Schalla mimo jiné P. Pantaleon Kirwitzer z Kadaně v 17. století. P. Slavíček byl s Francouzem Jacquesem a Němcem Köglerem nejslavnějším astronomem dvora pekinského ve století XVIII. V Kočinčíně prosluli v tom oboru P. Siebert, Koffler a Neugebauer, v Brasilii Olomoučan P. Val. Stansel.
Jazykozpytných studií se týkají mluvnice indického nářečí okolí města Goy od Pražana P. Karla Přikryla a mluvnice se slovníkem řeči tarahumarské v Mexiku od Jihlavana P. Matěje Steffla, zachovaná v rukopise zemském archivě brněnském.
Profesory bohosloví byli Pražan P. Azzoni v Quitu, v Brasilii P. Stansel, v Goe uvedený P. Přikryl a P. Obstzierer ze Škvorce, v Ambulakatě (v Malabarsku) P. Jáchym Jakeš, v Manile P. František Märckl z Karlových Varů.
Ve vlastní náboženské práci misionářské vynikli nejvíce P. Stanislav Arlet z Opolí a P. František Boryně z Malonic, kteří působili ve velmi obtížné oblasti kmene Moxů v Peru, dále uvedený už P. Samuel Fritz a Prostějovan P. Jindřich Richter nad horním Maraňonem. Jsou to misionářské postavy, jež mohou býti důstojně postaveny po bok svým velikým vzorům sv. Františku Xaverskému, sv. Petru Klaverovi a mučedníkům kanadským.
Palmy mučednické dosáhl r. 1684 na ostrovech Mariánských Jihlavan P. Antonín Strobach a Prostějovan Jindřich Václav Richter v Quitu r. 1696.
V poslední čtvrti století XVII. oblast činnosti jesuitů české provincie byla rozšířena na moskevský stát. Tento fakt byl velice důležitý s hlediska celého katolického světa, poněvadž do té doby hranice Rusi moskevské byly vůbec zavřeny pro činnost katolického duchovenstva mimo jednotlivé případy, kdy kněz mohl býti členem suity vyslance toho neb onoho katolického státu v Moskvě. V r. 1684 — v souvislosti se styky vídeňského dvora s Moskvou stran společné akce proti Turecku — císařští vyslanci dostali od carské vlády, fakticky od knížete V. V. Golicyna, souhlas (písemně nikdy nepotvrzený) k pobytu dvou katolických kněží v Moskvě pro náboženské potřeby značné již tehdy kolonie katolíků, kteří byli v Moskvě ve vojenské neb jiné službě. Při jmenování kandidátů na tato dvě místa Vídeň, Římská kurie a jesuitský řád rozhodly, že do Moskvy mají být posláni misionáři z císařství jako missionarii caesaraei a to ze slovanského prostředí jesuitů provincie české. Působily tu okolnosti jak politické, tak národnostní, poněvadž se předpokládalo, že Češi budou vhodnější pro práci v moskevském slovanském prostředí, i když misionáři měli rozvíjeti činnost především mezi členy moskevské cizinecké kolonie. Misionáři z blízkého Polska neb z Litvy nemohli býti v daném případě bráni v úvahu v souvislosti s politickým napětím mezi Moskou a Polskem a se známým stálým nepřátelstvím Rusů a Poláků.
Již prvními katolickými misionáři v Moskvě byli lidé, kteří i když nebyli českého původu, byli těsně spojeni s Prahou svou subordinací nebo bývalou činností. To byli patres J. Schmidt (Prus) a Adalbert de Boye z Olomouce. V r. 1685 přijel na místo posledního po jeho smrti do Moskvy již rodilý Čech Jiří David (nar. v Zdicích), a v r. 1689 na místo Schmidta odcestovalého do Prus přijel p. Tobiáš Tichavský, rodem z Prahy. Činnost těchto dvou nebyla dlouhá, protože na podzim r. 1689 při likvidaci režimu carevny Sofie a jejího favorita knížete V. V. Golicyna patriarcha moskevské církve Joachim vyhnal jesuity z Moskvy. Avšak v r. 1692 byli tam posláni znova kněží českého původu, zejména Fr. X. Leffler a J. P. Jaroš z olomoucké diecése. Nebyli to jesuité; jejich pobyt v Moskvě měl jenom přechodný ráz, poněvadž Řím a Vídeň pod vlivem kardinála Koloniče a jiných různými způsoby usilovaly o upevnění moskevské posice zejména pro jesuity a zvláště pro Čechy. Úplný nezdar přímých pokusů dostati souhlas Moskvy přivedl Řím a Vídeň k rozhodnutí poslati do Moskvy jesuity tajně. Tak přijeli v r. 1698 do Moskvy dva noví kněží Jan Milan a Jan Berula. Byli to čeští jesuité, kteří se vydávali za kněze světské, a první se mimoto jmenoval cizím jménem Franciskus Emilian. Jesuité incognito pracovali v Moskvě dlouhou řadu let: Berula odjel z Moskvy v r. 1715, Milan tam zůstal až do r. 1719. V letech 1715 — 19 byli v Rusku ještě dva jiní jesuiti z Čech, Jan Chytrecius a Jan Bayer. K tomu třeba dodati, že v letech 1704 — 07 prostředníkem mezi Vídní, Římem a Petrem Velikým ve věcech politických, při přípravě rozhodnutí důležitého pro celou Evropu o boji mezi Moskvou a Švédském, byl český jesuita Eliáš Broggio. V r. 1719 v souvislosti se zrušením diplomatických styků mezi Petrem Velikým a Vídní missionarii caesaraei, jako representanti Vídně, byli z Ruska vyhnáni a jeho oblasti potom na dlouho byly pro jesuity vůbec zavřeny, české duchovenstvo teprve později v čtyřicátých letech 18. století dostalo znovu možnost pracovat v Rusku a tentokrát to byli členové řádu kapucínů.
Takový byl vnější rámec dějin české jesuitské misie v Moskvě. Byvši určena pro práci mezi katolíky- cizinci, dosáhla tato misie určitých positivních resultátů v tomto směru. Při bezprostřední účasti českých misionářů v Moskvě bylo vytvořeno stálé katolické ústředí na půdě, zakoupené Vídní. Tam byl zbudován kostel, napřed dřevěný, potom (1705 a násl.) kamenný. Byla založena i škola pro děti podle jesuitského vzoru s alumnátem, divadelními hrami atd. Moskevští misionáři neomezili svou činnost jenom na práci v městě Moskvě, nýbrž navštěvovali také jiná místa, kde bydleli cizinci- katolíci, loděnice ve Voroneži, v Azově, potom katolické kolonie v Petrohradě, v Kazani a v Archangelsku, kde v době Severní války byli internováni mnozí zajatci katolického vyznání. Tyto cesty, jakož i pobyt v samé Moskvě uvedly české jesuity v kruh širokých zájmů katolické misie vůbec, zvláště je seznámily s otázkou nejkratší cesty přes Sibiř do Číny, kde jesuité rozvíjeli práci v širokém rozsahu. V této otázce pracovali zvláště David a Milan, kteří podle pokynů z Říma se starali o zjištění, pokud je možno užíti této cesty přes „Moskovii“ na asijský východ. Cesta Milana do oblasti povolžské a k Azovskému moři přivedla tohoto jesuitu v přímý styk s Kalmyky, o jejichž životě Milan napsal roku 1700 nevydaný dosud traktát s řadou cenných ilustrací, důležitý jak pro dějiny české orientalistiky, tak pro badání o Mongolech vůbec.
Čeští misionáři nepracovali jenom v rámci zájmů moskevských katolíků. Měli možnost rozvíjeti svůj vliv také mezi pravoslavnými obyvateli Moskvy. To bylo možno s jedné strany přes školu, kam k českým jesuitům chodily také děti mnohých ruských šlechtických rodin. S druhé strany to bylo možno dík tomu, že čeští kněží nalezli přátele také v moskevském pravoslavném a církevním prostředí. Tato okolnost vysvětluje fakt, že v r. 1688 — 89 moskevský mnich Palladius Rogovskij a diakon Petr Artemjev přímým přičiněním Davida a Tichavského přijali katolické vyznání. Čeští misionáři ještě měli před sebou důležitější problém, připraviti půdu pro obrácení celého Ruska k unii s Římem. Tento problém velice poutal pozornost jesuitů, ale pro jeho positivní řešení neposkytly možnost ani základní změny ruského života v směru evropeisace, které provedl car Petr Veliký.
Úspěchy české jesuitské misie v Moskvě v letech 1684 — 1719 byly dosti skrovné, avšak tato misie jest velice zajímavá stránka dějin církevně-kulturní práce českého katolického světa mimo hranice Čech a Moravy a její důsledky se neomezovaly jen na oblast církevní.
Mluvnictví české v pravém smyslu slova se rozvíjí teprve v 17. století. Ze starší doby máme jen stručná poučení o písmu a pravopisu a pouhá paradigmata anebo výklady o jednotlivých jevech, zvláště těch, kterými se lišil spisovný jazyk od lidového, o tříbení jazyka a pod., a při tom nejobšírnější výklady toho druhu, obsažené v t. zv. mluvnici Blahoslavově, zůstaly v rukopise. Řadu soustavných mluvnic zahajuje na samém počátku 17. století výborná Grammatica bohemica z r. 1603, sepsaná Slovákem Vavřincem Nudožerským, ale podstatný podíl na gramatickém zpracování češtiny má teprve období rekatolisační. Za mluvnice praktického zaměření vděčí čeština školskému úsilí řádu jesuitského, jehož členové sepsali řadu známých stručnějších nebo obsažnějších příruček pro češtinu. Nesporně nejlepší česká mluvnice 17. století, Rosova Grammatica linguae bohemicae z r. 1672, do skupiny jesuitských mluvnic ovšem nepatří.
Promyšlený metodický postup jesuitského školství je dobře znám a s ním souvisí i vypracování vhodných jazykových pomůcek. Nebyly to však jedině školské účely, které podporovaly v Tovaryšstvu Ježíšově filologické zájmy. Šlo vedle nich, jak pro oblast slovanskou zvlášť dobře ukázala průkopnická práce Murkova, také o cíle jiné, o boj s reformací a o cíle misionářské. Tyto cíle také podporovaly skládání mluvnic jako bezpečného vodítka pro protireformační činnost spisovatelskou a překladatelskou i jako pomůcek pro potřebné praktické ovládání jazyků. Ze všech těchto filologických potřeb vznikaly české provincii řádu úkoly nemalé, neboť při nich nešlo jen o praktické mluvnice české. V Praze vznikla a r. 1679 v tiskárně jesuitské byla vytištěna první mluvnice lužickosrbská, kterou složil třiadvacetiletý P. Jacobus Ticinus S. J. (Principia linguae Wendicae, X + 78 str.) a český jesuita vydává r. 1690 v Nise ve Slezsku první zahraniční pokus o přehled písma a deklinace ruského jazyka pro cizince (Exemplar characteris moscovitico-ruthenici, 20 str. a 9 tabulek). Obě tyto stručné mluvnice, mezi sebou značně rozdílné, berou za základ srovnání češtinu.
První z nich, Ticinova mluvnice horní lužické srbštiny, souvisí nejen vnějšími osudy, nýbrž i celým vnitřním zpracováním velmi těsně s českým prostředím, v němž vznikla. Je svou celkovou disposicí, detailovým postupem i vlastním tekstem a volbou příkladů v základě skoro jen adaptací stručné české jesuitské praktické mluvničky, která patrně po r. 1670 (nemá vročení) několikrát vyšla v klementinské jesuitské tiskárně pražské pod názvem Prima principia linguae bohemicae.
S touto českou mluvničkou má Ticinova knížka na př. stejné rozdělení deklinace substantiv na pět typů podle zakončení gen. sing. na -a, -e, -i, -o a -u, tedy v základě latinské dělení deklinace, které je nevhodné stejně pro češtinu jako pro horní lužičtinu, je však i v české jesuitské mluvnici Jana Drachovského, vydané r. 1660 v Olomouci. Kromě toho má u jednotlivých typů deklinačních zčásti tytéž vzory (na př. v I. deklinaci u Ticina vzor zémjank a swowo, v čes. mluvnici zeman a slovo). Pro sloveso má tři konjugace se vzory torham, lubuju a činu, jako česká Prima principia mají vzory trhám, miluji a činím. Takových shod je víc.
Ticinova mluvnice je jen místy obsažnější než česká Prima principia; přidává některé drobnosti, na př. uvádí tři typy passiva : ja som pisané, pisané worduju a ja so pišu (druhý typ nemá český ekvivalent, třetí, reflexivní sloveso jako výraz passiva, uvádí také již Rosova mluvnice, str. 233). Podrobnější jsou zvláště poznámky ke kapitole první a předposlední o literách a pravopisu, v nichž hodně srovnává s češtinou, a nová je kapitola poslední, která na příkladech učí hornolužicky čísti a psáti. Všechny tyto kapitoly především vykládají rozdíly mezi horní lužičtinou a češtinou. Cíle Ticinovy mluvničky nebyly malé. Měla usnadniti vydávání knih potřebných pro šíření katolické víry v lužickosrbském jazyce, kde jich dotud nebylo. Proto chce také svou knihou normovat lužický pravopis, při čemž přizpůsobuje pro horní lužičtinu český diakritický pravopis nepatrnějšími úpravami, než krátce před ním učinil evangelík Frencel. Tak mu na př. j neznačí í, nýbrž hlásku „j“, v češtině označovanou písmenem g, po případě y, rozlišuje č (ć) a čž (č) a pod. Tento Ticinův pravopis se v horní lužičtině katolických Srbů ujal, a třebaže pak v 19. století prošel řadou změn, přece v základě v horní lužičtině trvá dosud. Ticinova mluvnička vůbec se stala důležitým opěrným bodem ve vytváření spisovné horní lužičtiny.
Zcela jiný poměr k českému prostředí má druhá mluvnička, ruská. Autorem jejím byl — jak nejnověji zcela přesvědčivě dokázal A. Florovskij — český jesuita Jiří David ze Zdic v Čechách, který dlel v 1. 1686 — 89 s misí v Moskvě. Podkladem jejím není mluvnická tradice česká, nýbrž vychází z církevněslovanské mluvnice Jihorusa Smotrického; vlivem českým však zčásti užívá diakritického pravopisu v přepise latinkou, totiž liter ž, ě (nehledíme-li na nežádoucí český vliv v některých dokladech, jako bohemismus svaty a p.). Tato Davidova příručka nemá ovšem a nechtěla mít ve vývoji ruského jazyka a ruského mluvnictví takové místo, jako má ve svém jazyce práce Ticinova, ale je přece pro nás důležitým faktem, že první mluvnici ruskou pro zahraniční čtenáře napsal Čech. Obě tyto mluvnické příručky ukazují, že filologická práce českých jesuitů přímo neb nepřímo účinně zasáhla do mluvnického zpracování jiných jazyků slovanských, ba dokonce kladla také základy spisovné normy.
Naproti tomu uvedená již mluvnice Rosova měla v slovanském světě vliv spíše svým novátorstvím v tvoření slov než svým hodnotným gramatickým zpracováním. Tak Kraňska gramatika Slovince Marka Pohlina, vyšlá r. 1768, tedy skoro sto let po vyjití mluvnice Rosovy, čerpala z ní mnoho, zvláště z její části kmenoslovné. Přejímá na př. příponu -arna (-irna) a zčásti i příklady na ni, jako vodarna, naučirna z Rosových vodárna, učírna, jinde zase se řídí ve výběru slovinských příkladů doklady Rosovými. Pohlin přijímá ve své práci také základní Rosovy názory na jazyk.
První dobu řádového výcviku a zčásti i veřejné činnosti prožili u nás, než byli povoláni do vlasti, kde po nedlouhé svízelné tajné působnosti položili život za katolickou víru, i dva Angličané. Jsou to blahoslavený Edmund Campion († 1581 v Londýně) a blahoslavený Jan Ogilvie († 1615 v Glasgowě). Oba se přihlásili do řádu v Římě a byli posláni do noviciátu a na studia na Moravu a do Čech. Oba se v době své učitelské a vychovatelské působnosti zabývali řízením studentských Mariánských kongregací, z nichž prvou vůbec u nás založil Edmund Campion r. 1575 v Klementinu. Campionova činnost v Praze jest i jinak pamětihodná. Přišel k nám roku 1574 jako muž více než třicetiletý (narodil se v Londýně r. 1540) a před odchodem z vlasti do Říma dávno v Anglii nabyl důkladného humanistického vzdělání, jehož později hojně užil jako učitel i jako vybraný a pohotový duchovní řečník. Není proto divu, že jeho vliv lze stopovati v humanistickém vzdělání na jesuitských školách v Praze a v Čechách vůbec ještě dlouho po jeho zdejší činnosti (1574 — 78). Jeho přímým žákem byl rodák z Mostu P. Jiří Pontanus (Spannberger). Za vedení Campionova prospíval v humanitních studiích tou měrou, že ještě jako nekněz byl jako zdatný odborník poslán do Bavorska. Tam se věnoval po celý život klasické filologii, hlavně latinské, v níž se povznesl na jednu z předních autorit v celém řádě. Svědčí o tom mimo jiné mnohá vydání jeho čítanky a učebnice Progymnasmata latinitatis sive dialogi (3 sv., v Augsburku 1588 — 94, nová vydání v Dillinkách, Antverpách, Lyoně, Bourges atd.). Jeho dialogy bývaly zaváděny i na školách nekatolických a závodily s podobnými dialogy Erasma Rotterdamského, protože měly tón srdečnější a látku mládeži přiměřenější. Pontanus, jenž měl značný vliv při sestavování řádové učební osnovy Ratio studiorum z r. 1599, bývá často srovnáván s Justem Lipsiem a Scaligerem.
K práci v zámořských misiích se členové řádu z českých zemí dostávali ve větším počtu teprve v 2. pol. 17. století. Původně se stávali zámořskými misionáři příslušníci národa španělského a portugalského, tedy národů, jimž náležely zámořské osady, a příslušníci jiných národů byli od světské vrchnosti z této práce z politických obav přímo vylučováni. Když však přibývalo misijních oblastí a stanic, začal se jeviti citelný nedostatek misionářů španělských a portugalských a tak ponenáhlu dovolováno i jiným národům účastniti se práce misijní.
Roku 1664 oznámil generál Tovaryšstva Ježíšova P. Pavel Oliva okružním listem všem středoevropským řádovým provinciím, že rozhodnutím krále španělského nemusejí býti všichni misionáři ze Španělska, čtvrtina že jich může býti ze zemí císařských. Vyzval zároveň, aby se schopní členové řádoví hlásili k té práci. Výzva ta došla radostného ohlasu a přihlášek bylo tolik, že jen velmi malému počtu jejich mohlo býti vyhověno. Trvalo ovšem ještě dosti dlouho, než všecky formality, předepsané vládou španělskou, byly vyřízeny a tak teprve r. 1678 odjíždějí první jesuité z Čech do misií zámořských. Před tím se tak stávalo zcela ojediněle: P. Pantaleon Kirwitzer (rodem z Kadaně, po čínsku Ki) odebral se r. 1616 do Číny a Japonska, P. Valentin Stansel (rodem z Olomouce) r. 1663 do Brasilie. Od r. 1678 do r. 1755, kdy se už počínaly nad Tovaryšstvem stahovati osudné bouře, odcházeli pak z české provincie řádové ročně do misií průměrně dva jesuité, většinou kněží nebo bohoslovci, ale také celá řada bratří laiků. Celkem jich bylo na 160, z nich 30 bratří laiků. Podle národnosti bylo jich dvě třetiny Němců, třetina Čechů — poměr to podobný jako v domácích kolejích, jichž bylo více v krajích německých, zvláště v nynějším Pruském Slezsku, z něhož byla také značná část misionářů. Za války o španělské dědictví (1701 — 14) bylo zase bráněno příslušníkům nešpanělským v cestě do španělských misií. Zato dodala česká provincie tehdá několik misionářů do Číny, jejíž misie byly z největší části v zájmové oblasti Portugalců; od konce XVII věku začal se tam uplatňovat protektorát francouzský.
Misionáři ze středoevropských provincií (české, rakouské a tří německých) byli vítáni zvláště v takových krajích, kde Španělové a Portugalci nesnesli drsnějšího severního podnebí. Mimoto se brzy ukázalo, že se osvědčují jednak houževnatostí a vytrvalostí, jednak značně vysokou kulturou. Tak se stávalo, že byli v misiích vybíráni jesuité středoevropští často za představené: visitatory, provinciály, představené misijních oblastí i jednotlivých domů. Také z české provincie bylo by jich možno uvésti celou řadu.
Hospodářské a průmyslové poměry byly ve Španělsku a Portugalsku od doby velkých objevů na stupni nižším než ve střední Evropě; proto byly i v zámořských jejich osadách velmi primitivní. Domy, leckde i kostely byly slepeny jen z proutí a hlíny, a úkolem bratří laiků ze střední Evropy bylo proto učiti tamní obyvatele stavěti z cihel. Podobně tomu bylo v oboru textilním, dále ve zpracování kovů. Bez nadsázky možno říci, že hospodářský a průmyslový rozkvět, jehož dostoupily v 18. století misie jihoamerické, zvláště v Paraguayi, byl umožněn teprve značným přílivem misionářů, kněží a bratří ze střední Evropy. Česká provincie, jak se všeobecně uznává, se účastnila těch prací měrou velmi čestnou.
Zvláště stavění a zdobení kostelů bylo často v rukou našich misionářů. Tak na př. Trutnovan P. Samuel Fritz v Peru nejen kostely stavěl, ale maloval pro ně i obrazy a hotovil sochy.
Jiný obor, ve kterém byli misionáři z našich krajin vycvičenější než Španělé, je lékárnictví. Jakmile první bratří lékárníci od nás přišli do zámořských misií a dobře se osvědčili, byla po nich velmi pilná poptávka. Tak byl poslán do Chile br. Sterzel ze Žatce, do Paraguaye br. Peške z Kladska, do Mexika br. Steinefer z Jihlavy, jenž napsal praktickou knihu o tamějších léčivých bylinách. Na Filipinách byl lékárníkem brněnský rodák br. Kamel, (jenž první seznámil Evropany s květinou, která po něm dostala jméno kamelie), v Přední Indii br. Mattern z Těšínska, v Zadní Indii se věnovali lékařství a lékárnictví Jihlavan P. Siebert, Pražan P. Koffler a Slovák P. Slamenský. Právě tyto znalosti jim pomohly, že v Zadní Indii za dob pronásledování na mnoho let zabránili vyhnání jesuitů.
Bratří lékárníci byli nejednou tak vzděláni, že proti obyčeji Tovaryšstva byli později v misiích posvěceni na kněze: tak br. Kamel na Filipinách, br. Mattern v Goe, br. Neugebauer (z Frankensteinu ve Slezsku) v Kočinčíně.
Také hudbou získávali misionáři jak lid, tak nejednou i vrstvy panovnické. V Paraguayi po Tyrolanu Seppovi Slezan P. Baucke měl proslulý orchestr dvaceti Indiánů, z nichž nejstarší byl šestnáctiletý. Když přišli na den sv. Ignáce do města Santa Fé, aby účinkovali při slavné mši svaté a při nešporách, museli se na všeobecnou žádost místo na kůru postaviti doprostřed kostela nedaleko hlavního oltáře. Mnozí vznešení Španělé byli dojati až k slzám nad výkony těch hochů, kteří ještě před krátkým časem nic nevěděli o pravém Bohu a nyní tak pěkně přispívali k jeho oslavě. Byli pozváni i do hlavního města Buenos Aires k biskupovi a místodržiteli a P. Baucke se jen stěží ubránil, aby ho tam i s kapelou nezdrželi trvale.
V Číně byl nejeden jesuita dvorním hudebníkem, a to ještě i v době, kdy už nastalo pronásledování křesťanů. Tak rodák z Jimramova na Moravě P. Karel Slavíček okolo r. 1720 píše, že se z rozkazu představených zabývá na dvoře čínském hudbou. Po něm měl totéž zaměstnání Slezan P. Florian Bahr a P. Jan Walter z Bíliny. Ten píše, že sotva naučil 18 pážat trochu po evropsku hrát, musil se s nimi hned ukázat u císaře, jenž měl z jejich hry takovou radost, že pážata obdaroval penězi, oba učitele pak kusem hedvábí nejlepší jakosti.
Umění a věda byly klíče, jimiž se jesuitům otvíral přistup do uzavřených jinak kulturních zemí východu. Jimi došli veliké vážnosti v Číně, v Zadní Indii a v říši Velikých mogulů. „To jsou jediné opory“, píše r. 1741 Slezan P. Neugebauer, „které naše křesťanské posice, nešťastnými spory obřadními tak zviklané, udržují bez pohromy a zachovávají nám přízeň vládců k Evropanům.“
Sotva je které odvětví vědecké, jehož by nebyli jesuitští misionáři s úspěchem pěstovali. V mnohých oborech mají neposlední místo i jesuité z české provincie. Zeměpis a kartografii pěstovali v Číně P. Slavíček a Vratislavan P. Tillisch. Tok Maraňonu po prvé probadal a mapu jeho nakreslil uvedený P. Samuel Fritz a později P. Jan Nep. Sluha, rodák ze Staré Ďaly na Slovensku. Ještě dnes s úctou mluví odborníci o těchto průkopnických pracích.
Matematiku a astronomii pěstoval v Číně vedle P. Adama Schalla mimo jiné P. Pantaleon Kirwitzer z Kadaně v 17. století. P. Slavíček byl s Francouzem Jacquesem a Němcem Köglerem nejslavnějším astronomem dvora pekinského ve století XVIII. V Kočinčíně prosluli v tom oboru P. Siebert, Koffler a Neugebauer, v Brasilii Olomoučan P. Val. Stansel.
Jazykozpytných studií se týkají mluvnice indického nářečí okolí města Goy od Pražana P. Karla Přikryla a mluvnice se slovníkem řeči tarahumarské v Mexiku od Jihlavana P. Matěje Steffla, zachovaná v rukopise zemském archivě brněnském.
Profesory bohosloví byli Pražan P. Azzoni v Quitu, v Brasilii P. Stansel, v Goe uvedený P. Přikryl a P. Obstzierer ze Škvorce, v Ambulakatě (v Malabarsku) P. Jáchym Jakeš, v Manile P. František Märckl z Karlových Varů.
Ve vlastní náboženské práci misionářské vynikli nejvíce P. Stanislav Arlet z Opolí a P. František Boryně z Malonic, kteří působili ve velmi obtížné oblasti kmene Moxů v Peru, dále uvedený už P. Samuel Fritz a Prostějovan P. Jindřich Richter nad horním Maraňonem. Jsou to misionářské postavy, jež mohou býti důstojně postaveny po bok svým velikým vzorům sv. Františku Xaverskému, sv. Petru Klaverovi a mučedníkům kanadským.
Palmy mučednické dosáhl r. 1684 na ostrovech Mariánských Jihlavan P. Antonín Strobach a Prostějovan Jindřich Václav Richter v Quitu r. 1696.
V poslední čtvrti století XVII. oblast činnosti jesuitů české provincie byla rozšířena na moskevský stát. Tento fakt byl velice důležitý s hlediska celého katolického světa, poněvadž do té doby hranice Rusi moskevské byly vůbec zavřeny pro činnost katolického duchovenstva mimo jednotlivé případy, kdy kněz mohl býti členem suity vyslance toho neb onoho katolického státu v Moskvě. V r. 1684 — v souvislosti se styky vídeňského dvora s Moskvou stran společné akce proti Turecku — císařští vyslanci dostali od carské vlády, fakticky od knížete V. V. Golicyna, souhlas (písemně nikdy nepotvrzený) k pobytu dvou katolických kněží v Moskvě pro náboženské potřeby značné již tehdy kolonie katolíků, kteří byli v Moskvě ve vojenské neb jiné službě. Při jmenování kandidátů na tato dvě místa Vídeň, Římská kurie a jesuitský řád rozhodly, že do Moskvy mají být posláni misionáři z císařství jako missionarii caesaraei a to ze slovanského prostředí jesuitů provincie české. Působily tu okolnosti jak politické, tak národnostní, poněvadž se předpokládalo, že Češi budou vhodnější pro práci v moskevském slovanském prostředí, i když misionáři měli rozvíjeti činnost především mezi členy moskevské cizinecké kolonie. Misionáři z blízkého Polska neb z Litvy nemohli býti v daném případě bráni v úvahu v souvislosti s politickým napětím mezi Moskou a Polskem a se známým stálým nepřátelstvím Rusů a Poláků.
Již prvními katolickými misionáři v Moskvě byli lidé, kteří i když nebyli českého původu, byli těsně spojeni s Prahou svou subordinací nebo bývalou činností. To byli patres J. Schmidt (Prus) a Adalbert de Boye z Olomouce. V r. 1685 přijel na místo posledního po jeho smrti do Moskvy již rodilý Čech Jiří David (nar. v Zdicích), a v r. 1689 na místo Schmidta odcestovalého do Prus přijel p. Tobiáš Tichavský, rodem z Prahy. Činnost těchto dvou nebyla dlouhá, protože na podzim r. 1689 při likvidaci režimu carevny Sofie a jejího favorita knížete V. V. Golicyna patriarcha moskevské církve Joachim vyhnal jesuity z Moskvy. Avšak v r. 1692 byli tam posláni znova kněží českého původu, zejména Fr. X. Leffler a J. P. Jaroš z olomoucké diecése. Nebyli to jesuité; jejich pobyt v Moskvě měl jenom přechodný ráz, poněvadž Řím a Vídeň pod vlivem kardinála Koloniče a jiných různými způsoby usilovaly o upevnění moskevské posice zejména pro jesuity a zvláště pro Čechy. Úplný nezdar přímých pokusů dostati souhlas Moskvy přivedl Řím a Vídeň k rozhodnutí poslati do Moskvy jesuity tajně. Tak přijeli v r. 1698 do Moskvy dva noví kněží Jan Milan a Jan Berula. Byli to čeští jesuité, kteří se vydávali za kněze světské, a první se mimoto jmenoval cizím jménem Franciskus Emilian. Jesuité incognito pracovali v Moskvě dlouhou řadu let: Berula odjel z Moskvy v r. 1715, Milan tam zůstal až do r. 1719. V letech 1715 — 19 byli v Rusku ještě dva jiní jesuiti z Čech, Jan Chytrecius a Jan Bayer. K tomu třeba dodati, že v letech 1704 — 07 prostředníkem mezi Vídní, Římem a Petrem Velikým ve věcech politických, při přípravě rozhodnutí důležitého pro celou Evropu o boji mezi Moskvou a Švédském, byl český jesuita Eliáš Broggio. V r. 1719 v souvislosti se zrušením diplomatických styků mezi Petrem Velikým a Vídní missionarii caesaraei, jako representanti Vídně, byli z Ruska vyhnáni a jeho oblasti potom na dlouho byly pro jesuity vůbec zavřeny, české duchovenstvo teprve později v čtyřicátých letech 18. století dostalo znovu možnost pracovat v Rusku a tentokrát to byli členové řádu kapucínů.
Takový byl vnější rámec dějin české jesuitské misie v Moskvě. Byvši určena pro práci mezi katolíky- cizinci, dosáhla tato misie určitých positivních resultátů v tomto směru. Při bezprostřední účasti českých misionářů v Moskvě bylo vytvořeno stálé katolické ústředí na půdě, zakoupené Vídní. Tam byl zbudován kostel, napřed dřevěný, potom (1705 a násl.) kamenný. Byla založena i škola pro děti podle jesuitského vzoru s alumnátem, divadelními hrami atd. Moskevští misionáři neomezili svou činnost jenom na práci v městě Moskvě, nýbrž navštěvovali také jiná místa, kde bydleli cizinci- katolíci, loděnice ve Voroneži, v Azově, potom katolické kolonie v Petrohradě, v Kazani a v Archangelsku, kde v době Severní války byli internováni mnozí zajatci katolického vyznání. Tyto cesty, jakož i pobyt v samé Moskvě uvedly české jesuity v kruh širokých zájmů katolické misie vůbec, zvláště je seznámily s otázkou nejkratší cesty přes Sibiř do Číny, kde jesuité rozvíjeli práci v širokém rozsahu. V této otázce pracovali zvláště David a Milan, kteří podle pokynů z Říma se starali o zjištění, pokud je možno užíti této cesty přes „Moskovii“ na asijský východ. Cesta Milana do oblasti povolžské a k Azovskému moři přivedla tohoto jesuitu v přímý styk s Kalmyky, o jejichž životě Milan napsal roku 1700 nevydaný dosud traktát s řadou cenných ilustrací, důležitý jak pro dějiny české orientalistiky, tak pro badání o Mongolech vůbec.
Čeští misionáři nepracovali jenom v rámci zájmů moskevských katolíků. Měli možnost rozvíjeti svůj vliv také mezi pravoslavnými obyvateli Moskvy. To bylo možno s jedné strany přes školu, kam k českým jesuitům chodily také děti mnohých ruských šlechtických rodin. S druhé strany to bylo možno dík tomu, že čeští kněží nalezli přátele také v moskevském pravoslavném a církevním prostředí. Tato okolnost vysvětluje fakt, že v r. 1688 — 89 moskevský mnich Palladius Rogovskij a diakon Petr Artemjev přímým přičiněním Davida a Tichavského přijali katolické vyznání. Čeští misionáři ještě měli před sebou důležitější problém, připraviti půdu pro obrácení celého Ruska k unii s Římem. Tento problém velice poutal pozornost jesuitů, ale pro jeho positivní řešení neposkytly možnost ani základní změny ruského života v směru evropeisace, které provedl car Petr Veliký.
Úspěchy české jesuitské misie v Moskvě v letech 1684 — 1719 byly dosti skrovné, avšak tato misie jest velice zajímavá stránka dějin církevně-kulturní práce českého katolického světa mimo hranice Čech a Moravy a její důsledky se neomezovaly jen na oblast církevní.
Mluvnictví české v pravém smyslu slova se rozvíjí teprve v 17. století. Ze starší doby máme jen stručná poučení o písmu a pravopisu a pouhá paradigmata anebo výklady o jednotlivých jevech, zvláště těch, kterými se lišil spisovný jazyk od lidového, o tříbení jazyka a pod., a při tom nejobšírnější výklady toho druhu, obsažené v t. zv. mluvnici Blahoslavově, zůstaly v rukopise. Řadu soustavných mluvnic zahajuje na samém počátku 17. století výborná Grammatica bohemica z r. 1603, sepsaná Slovákem Vavřincem Nudožerským, ale podstatný podíl na gramatickém zpracování češtiny má teprve období rekatolisační. Za mluvnice praktického zaměření vděčí čeština školskému úsilí řádu jesuitského, jehož členové sepsali řadu známých stručnějších nebo obsažnějších příruček pro češtinu. Nesporně nejlepší česká mluvnice 17. století, Rosova Grammatica linguae bohemicae z r. 1672, do skupiny jesuitských mluvnic ovšem nepatří.
Promyšlený metodický postup jesuitského školství je dobře znám a s ním souvisí i vypracování vhodných jazykových pomůcek. Nebyly to však jedině školské účely, které podporovaly v Tovaryšstvu Ježíšově filologické zájmy. Šlo vedle nich, jak pro oblast slovanskou zvlášť dobře ukázala průkopnická práce Murkova, také o cíle jiné, o boj s reformací a o cíle misionářské. Tyto cíle také podporovaly skládání mluvnic jako bezpečného vodítka pro protireformační činnost spisovatelskou a překladatelskou i jako pomůcek pro potřebné praktické ovládání jazyků. Ze všech těchto filologických potřeb vznikaly české provincii řádu úkoly nemalé, neboť při nich nešlo jen o praktické mluvnice české. V Praze vznikla a r. 1679 v tiskárně jesuitské byla vytištěna první mluvnice lužickosrbská, kterou složil třiadvacetiletý P. Jacobus Ticinus S. J. (Principia linguae Wendicae, X + 78 str.) a český jesuita vydává r. 1690 v Nise ve Slezsku první zahraniční pokus o přehled písma a deklinace ruského jazyka pro cizince (Exemplar characteris moscovitico-ruthenici, 20 str. a 9 tabulek). Obě tyto stručné mluvnice, mezi sebou značně rozdílné, berou za základ srovnání češtinu.
První z nich, Ticinova mluvnice horní lužické srbštiny, souvisí nejen vnějšími osudy, nýbrž i celým vnitřním zpracováním velmi těsně s českým prostředím, v němž vznikla. Je svou celkovou disposicí, detailovým postupem i vlastním tekstem a volbou příkladů v základě skoro jen adaptací stručné české jesuitské praktické mluvničky, která patrně po r. 1670 (nemá vročení) několikrát vyšla v klementinské jesuitské tiskárně pražské pod názvem Prima principia linguae bohemicae.
S touto českou mluvničkou má Ticinova knížka na př. stejné rozdělení deklinace substantiv na pět typů podle zakončení gen. sing. na -a, -e, -i, -o a -u, tedy v základě latinské dělení deklinace, které je nevhodné stejně pro češtinu jako pro horní lužičtinu, je však i v české jesuitské mluvnici Jana Drachovského, vydané r. 1660 v Olomouci. Kromě toho má u jednotlivých typů deklinačních zčásti tytéž vzory (na př. v I. deklinaci u Ticina vzor zémjank a swowo, v čes. mluvnici zeman a slovo). Pro sloveso má tři konjugace se vzory torham, lubuju a činu, jako česká Prima principia mají vzory trhám, miluji a činím. Takových shod je víc.
Ticinova mluvnice je jen místy obsažnější než česká Prima principia; přidává některé drobnosti, na př. uvádí tři typy passiva : ja som pisané, pisané worduju a ja so pišu (druhý typ nemá český ekvivalent, třetí, reflexivní sloveso jako výraz passiva, uvádí také již Rosova mluvnice, str. 233). Podrobnější jsou zvláště poznámky ke kapitole první a předposlední o literách a pravopisu, v nichž hodně srovnává s češtinou, a nová je kapitola poslední, která na příkladech učí hornolužicky čísti a psáti. Všechny tyto kapitoly především vykládají rozdíly mezi horní lužičtinou a češtinou. Cíle Ticinovy mluvničky nebyly malé. Měla usnadniti vydávání knih potřebných pro šíření katolické víry v lužickosrbském jazyce, kde jich dotud nebylo. Proto chce také svou knihou normovat lužický pravopis, při čemž přizpůsobuje pro horní lužičtinu český diakritický pravopis nepatrnějšími úpravami, než krátce před ním učinil evangelík Frencel. Tak mu na př. j neznačí í, nýbrž hlásku „j“, v češtině označovanou písmenem g, po případě y, rozlišuje č (ć) a čž (č) a pod. Tento Ticinův pravopis se v horní lužičtině katolických Srbů ujal, a třebaže pak v 19. století prošel řadou změn, přece v základě v horní lužičtině trvá dosud. Ticinova mluvnička vůbec se stala důležitým opěrným bodem ve vytváření spisovné horní lužičtiny.
Zcela jiný poměr k českému prostředí má druhá mluvnička, ruská. Autorem jejím byl — jak nejnověji zcela přesvědčivě dokázal A. Florovskij — český jesuita Jiří David ze Zdic v Čechách, který dlel v 1. 1686 — 89 s misí v Moskvě. Podkladem jejím není mluvnická tradice česká, nýbrž vychází z církevněslovanské mluvnice Jihorusa Smotrického; vlivem českým však zčásti užívá diakritického pravopisu v přepise latinkou, totiž liter ž, ě (nehledíme-li na nežádoucí český vliv v některých dokladech, jako bohemismus svaty a p.). Tato Davidova příručka nemá ovšem a nechtěla mít ve vývoji ruského jazyka a ruského mluvnictví takové místo, jako má ve svém jazyce práce Ticinova, ale je přece pro nás důležitým faktem, že první mluvnici ruskou pro zahraniční čtenáře napsal Čech. Obě tyto mluvnické příručky ukazují, že filologická práce českých jesuitů přímo neb nepřímo účinně zasáhla do mluvnického zpracování jiných jazyků slovanských, ba dokonce kladla také základy spisovné normy.
Naproti tomu uvedená již mluvnice Rosova měla v slovanském světě vliv spíše svým novátorstvím v tvoření slov než svým hodnotným gramatickým zpracováním. Tak Kraňska gramatika Slovince Marka Pohlina, vyšlá r. 1768, tedy skoro sto let po vyjití mluvnice Rosovy, čerpala z ní mnoho, zvláště z její části kmenoslovné. Přejímá na př. příponu -arna (-irna) a zčásti i příklady na ni, jako vodarna, naučirna z Rosových vodárna, učírna, jinde zase se řídí ve výběru slovinských příkladů doklady Rosovými. Pohlin přijímá ve své práci také základní Rosovy názory na jazyk.