Zemědělství v 16. století.
Zemědělství v 16. století
První středověká kniha o zemědělství, kterou r. 1305 napsal bolognský měšťan
Crescentius, byla již v druhé polovině téhož století známa také v Čechách. Podle
počtu zachovalých rukopisů byla značně rozšířena a byla čtena v rozličných
vrstvách společenských, třebaže se nedostala až k sedlákům. Šiřila-li se u nás
odborná kniha tak rychle před vynálezem knihtisku, je to nepochybný důkaz
živého zájmu a účelné potřeby takové literatury. A nezapomeňme, že to bylo
v době gotického velkostatku úročního, kdy panství jen málo hospodařilo
ve vlastní režii, nechávajíc zemědělské podnikání poddaným, jimž propůjčilo
půdu a kteří byli hospodářsky a sociálně na nízkém stupni.
V následujících dvou stoletích však vzrostl zájem velkostatku o vlastní podnikání. Světový hospodářský vývoj mu vykázal novou cestu: místo braní důchodů z půdy vzdělávati ji při poklesu cen peněz ve vlastní režii. Domácí hospodářství i společenský vývoj pak určoval podnikatelské metody: při nedostatku pracovních sil volit extensivní odvětví s malou potřebou čeledi a při tom ještě zvyšovati poddanské roboty.
Nový velkostatek, který se v 16. stol. takto úplně reorganisoval v celé oblasti bývalého Československa, měl větší příležitost ke stykům s cizinou než selské hospodářství v době předchozí. V čele stála latifundia velikých šlechtických rodů. Na panských dvorech, které scelovaly dominikální půdu, se kromě pěstování obilí chovaly zejména ovce, a pivovary i rybníky dodávaly nové prameny důchodů. Tento příklad působil svůdně v okolní Evropě, v Německu i v Polsku. O zřejmé skoro závisti svědčí německá průpovídka, charakterisující toto české podnikání: „Schäfereien, Bräuhäuser und Teich machen die böhmischen Herren reich.“
Česká šlechta ovšem opravdu v této době věnovala hospodaření na své půdě značnou pozornost. Jošt z Rožmberka (1488 — 1539) byl znám i u jiných národů jako proslulý botanik a pěstitel ovocných stromů, vydal také zajímavou Knížku o štěpování. Ze spisů Jana Brtvína z Ploskovic (1540 — 87) vysvítá, na jakém vysokém stupni bylo pěstování zemědělských plodin a chov zvířectva u hospodářů českých, moravských a slovenských. Vilém z Pernštejna (1430 — 1521) byl znám v celé Evropě racionálním a intensivním hospodařením na svých statcích. Krčín z Jelčan (1535 — 1604) ve službách Viléma z Rožmberka zvelebil zboží svého pána tak, že se stalo — zvláště v rybnikářství — daleko proslulým.
Nelze ovšem tvrditi, že metody, jimiž se tehdy na šlechtických velkostatcích v českých zemích hospodařilo, byly vesměs českými novinkami. Jako u nás, vyvíjel se velkostatek v té době i jinde, zvláště v Prusku a Polsku. Vlivy byly arciť často vzájemné. Okolnost, že mnozí šlechtici měli statky v několika zemích, zprostředkovávala výměnu názorů a zkušeností. Rovněž plodně působily příbuzenské svazky a studijní cesty šlechtických synků, směřující tehdy do Německa, do Anglie, Francie i do Italie. Pro země sousední byl však český velkostatek pro svou vyspělost mnohdy vzorem. Hospodářské instrukce, tehdy jediné odborné poučení, šířené rukopisně, ukazují na cestu hospodářských zkušeností z Čech do Polska. Zejména české rybnikářství bylo tak vyspělé, že mohlo býti vzorem i po stránce technické, jak je ukázáno na jiném místě; rožmberské sňatky do Německa přinášely tam i tyto zkušenosti a literatura ze speciálních oborů šla i za hranice, zvláště byla-li to latinská literatura, jako Dubraviova kniha o rybnikářství. Také české ovoce mělo dobrou pověst a Kosmografie z roku 1554 prohlašuje Čechy za ovocnářskou špižírnu Germanie. Zprávy z roku 1588 a 1591 udávají, že štěpy i ovoce míšenských jablek byly z Libochovic poslány do Říma papeži Klimentovi VIII., který po dvou, třech plodech je posílal svým kardinálům, a Bohuslav Balbín dosvědčuje, že jahody v Čechách pěstované převyšují velikost palce a že větších prý tehdy neviděli Italové ani v zahradách papežských.
Po celé 16. a na počátku století 17. se české zemědělství zdokonalovalo. Třicetiletá válka tento vývoj doma přerušila, ale vynesla z národního neštěstí zprostředkovatele české kultury. Čeští emigranti neodcházeli ze země jen s pochodní duchovní kultury, ale šířili také zemědělské a technické poznatky. Zkušenosti při stavbě rybníků a vodních stok jim umožnily, že mohli pracovati na mořských hrázích v Nizozemí.
K Baltskému moři zavál osud českého ovocnáře Jiřího Holíka. Narodil se po roku 1620 v severních Čechách a byl původně dominikánským kazatelem v Plzni a Litoměřicích. Potom přestoupil k evangelické víře svých předků a uprchl do ciziny. Působil nejprve ve Vitenberku, potom v Upsale ve Švédsku, v Královci a nakonec v Rize. Oddal se horlivě štěpařství a učil celé Německo a kraje pobaltské novému způsobu štěpování stromů. Podstatou Holíkových novot je štěpování družením čili kopulací, které vynalezl roku 1678. Tento způsob urychlil zušlechtění stromů proti dosavadním metodám o několik let. Mimo to vynalezl Holík roku 1680 roubování trojhranné, čili t. zv. kozí nožku. Své metody šířil Holík i tiskem. Roku 1684 vydal v Rize svou první zahradnickou knížku Vereinigter Liff- und Ausländischer Gartenbau, roku 1687 napsal práci o pěstování rostlin popínavých a kuchyňských a o šest let později roku 1693 spojil obě díla pod titulem Verneuertes und vermehrtes Dreyfaches Garten-Büchlein. Toto dílo se rozšířilo v mnoha vydáních, z nichž některá byla ovšem vydavateli upravena a rozšířena s velkými změnami; je známo 20 rozličných vydání.
Jiní čeští zahradníci měli v Nizozemí vliv i na pověstné domácí květinářství, do Německa zavedli „míšeňské“ jablko a stejně z jejich práce vyšlo jablko „červené štětínské“ a gdánský „hranáč“.
Flandry se stávají v polovině 17. stol. takřka kolébkou nového zemědělského pokroku, když do osevního postupu byly účelně zasunuty pícniny, jetel a řepa. Česká emigrace snad k tomuto pokroku přispěla také poněkud svými znalostmi, ale majíc uzavřenou rodnou zemi, nemohla již tuto kulturu přinést nazpět do vlasti. Třicetiletá válka a její následky znemožnily přímé šíření novot přes Německo do Čech a nutily k oklice přes Anglii, která však trvala celé století.
Není po ruce dosti pramenů, aby bylo možno tyto vztahy zjišťovati do podrobností. Jistě však byly tyto styky užitečné na obě strany a přispěly kladně ke kulturnímu vývoji. Dodejme, že to bylo v době, kdy české velkostatky byly ještě v držení starých domácích rodů; tvrdá opatření proti volnosti poddaných, jimiž si tento velkostatek zajišťoval vlastní rentabilitu a vylučoval jejich konkurenční schopnost, nebyla ještě vystupňována k nesnesitelnosti následujících století.
Důležité však je, že následky této organisace českého velkostatku v 16. věku doznívaly po celá staletí.
V následujících dvou stoletích však vzrostl zájem velkostatku o vlastní podnikání. Světový hospodářský vývoj mu vykázal novou cestu: místo braní důchodů z půdy vzdělávati ji při poklesu cen peněz ve vlastní režii. Domácí hospodářství i společenský vývoj pak určoval podnikatelské metody: při nedostatku pracovních sil volit extensivní odvětví s malou potřebou čeledi a při tom ještě zvyšovati poddanské roboty.
Nový velkostatek, který se v 16. stol. takto úplně reorganisoval v celé oblasti bývalého Československa, měl větší příležitost ke stykům s cizinou než selské hospodářství v době předchozí. V čele stála latifundia velikých šlechtických rodů. Na panských dvorech, které scelovaly dominikální půdu, se kromě pěstování obilí chovaly zejména ovce, a pivovary i rybníky dodávaly nové prameny důchodů. Tento příklad působil svůdně v okolní Evropě, v Německu i v Polsku. O zřejmé skoro závisti svědčí německá průpovídka, charakterisující toto české podnikání: „Schäfereien, Bräuhäuser und Teich machen die böhmischen Herren reich.“
Česká šlechta ovšem opravdu v této době věnovala hospodaření na své půdě značnou pozornost. Jošt z Rožmberka (1488 — 1539) byl znám i u jiných národů jako proslulý botanik a pěstitel ovocných stromů, vydal také zajímavou Knížku o štěpování. Ze spisů Jana Brtvína z Ploskovic (1540 — 87) vysvítá, na jakém vysokém stupni bylo pěstování zemědělských plodin a chov zvířectva u hospodářů českých, moravských a slovenských. Vilém z Pernštejna (1430 — 1521) byl znám v celé Evropě racionálním a intensivním hospodařením na svých statcích. Krčín z Jelčan (1535 — 1604) ve službách Viléma z Rožmberka zvelebil zboží svého pána tak, že se stalo — zvláště v rybnikářství — daleko proslulým.
Nelze ovšem tvrditi, že metody, jimiž se tehdy na šlechtických velkostatcích v českých zemích hospodařilo, byly vesměs českými novinkami. Jako u nás, vyvíjel se velkostatek v té době i jinde, zvláště v Prusku a Polsku. Vlivy byly arciť často vzájemné. Okolnost, že mnozí šlechtici měli statky v několika zemích, zprostředkovávala výměnu názorů a zkušeností. Rovněž plodně působily příbuzenské svazky a studijní cesty šlechtických synků, směřující tehdy do Německa, do Anglie, Francie i do Italie. Pro země sousední byl však český velkostatek pro svou vyspělost mnohdy vzorem. Hospodářské instrukce, tehdy jediné odborné poučení, šířené rukopisně, ukazují na cestu hospodářských zkušeností z Čech do Polska. Zejména české rybnikářství bylo tak vyspělé, že mohlo býti vzorem i po stránce technické, jak je ukázáno na jiném místě; rožmberské sňatky do Německa přinášely tam i tyto zkušenosti a literatura ze speciálních oborů šla i za hranice, zvláště byla-li to latinská literatura, jako Dubraviova kniha o rybnikářství. Také české ovoce mělo dobrou pověst a Kosmografie z roku 1554 prohlašuje Čechy za ovocnářskou špižírnu Germanie. Zprávy z roku 1588 a 1591 udávají, že štěpy i ovoce míšenských jablek byly z Libochovic poslány do Říma papeži Klimentovi VIII., který po dvou, třech plodech je posílal svým kardinálům, a Bohuslav Balbín dosvědčuje, že jahody v Čechách pěstované převyšují velikost palce a že větších prý tehdy neviděli Italové ani v zahradách papežských.
Po celé 16. a na počátku století 17. se české zemědělství zdokonalovalo. Třicetiletá válka tento vývoj doma přerušila, ale vynesla z národního neštěstí zprostředkovatele české kultury. Čeští emigranti neodcházeli ze země jen s pochodní duchovní kultury, ale šířili také zemědělské a technické poznatky. Zkušenosti při stavbě rybníků a vodních stok jim umožnily, že mohli pracovati na mořských hrázích v Nizozemí.
K Baltskému moři zavál osud českého ovocnáře Jiřího Holíka. Narodil se po roku 1620 v severních Čechách a byl původně dominikánským kazatelem v Plzni a Litoměřicích. Potom přestoupil k evangelické víře svých předků a uprchl do ciziny. Působil nejprve ve Vitenberku, potom v Upsale ve Švédsku, v Královci a nakonec v Rize. Oddal se horlivě štěpařství a učil celé Německo a kraje pobaltské novému způsobu štěpování stromů. Podstatou Holíkových novot je štěpování družením čili kopulací, které vynalezl roku 1678. Tento způsob urychlil zušlechtění stromů proti dosavadním metodám o několik let. Mimo to vynalezl Holík roku 1680 roubování trojhranné, čili t. zv. kozí nožku. Své metody šířil Holík i tiskem. Roku 1684 vydal v Rize svou první zahradnickou knížku Vereinigter Liff- und Ausländischer Gartenbau, roku 1687 napsal práci o pěstování rostlin popínavých a kuchyňských a o šest let později roku 1693 spojil obě díla pod titulem Verneuertes und vermehrtes Dreyfaches Garten-Büchlein. Toto dílo se rozšířilo v mnoha vydáních, z nichž některá byla ovšem vydavateli upravena a rozšířena s velkými změnami; je známo 20 rozličných vydání.
Jiní čeští zahradníci měli v Nizozemí vliv i na pověstné domácí květinářství, do Německa zavedli „míšeňské“ jablko a stejně z jejich práce vyšlo jablko „červené štětínské“ a gdánský „hranáč“.
Flandry se stávají v polovině 17. stol. takřka kolébkou nového zemědělského pokroku, když do osevního postupu byly účelně zasunuty pícniny, jetel a řepa. Česká emigrace snad k tomuto pokroku přispěla také poněkud svými znalostmi, ale majíc uzavřenou rodnou zemi, nemohla již tuto kulturu přinést nazpět do vlasti. Třicetiletá válka a její následky znemožnily přímé šíření novot přes Německo do Čech a nutily k oklice přes Anglii, která však trvala celé století.
Není po ruce dosti pramenů, aby bylo možno tyto vztahy zjišťovati do podrobností. Jistě však byly tyto styky užitečné na obě strany a přispěly kladně ke kulturnímu vývoji. Dodejme, že to bylo v době, kdy české velkostatky byly ještě v držení starých domácích rodů; tvrdá opatření proti volnosti poddaných, jimiž si tento velkostatek zajišťoval vlastní rentabilitu a vylučoval jejich konkurenční schopnost, nebyla ještě vystupňována k nesnesitelnosti následujících století.
Důležité však je, že následky této organisace českého velkostatku v 16. věku doznívaly po celá staletí.