České rybníkářství

Při vkročení prvních lidí do oblasti horního toku řek Labe, Vltavy a Moravy představila se jim naše vlast jako ohromná, nepřehledná lesní poušť, kterou protékají řeky s nedopočtem přítoků, potoků, bystřin, ručejů o hojné vodě z lesů bílých či bělčí, nebo černých či jehličnatých. Vody běhuté nadouvaly na nížinách bezedné močály. V soutěskách, v dolinách utvářely plesa, to jest jezera, jezírka s odpadem přebytečných vod na dolejší proudy, k nimž si prodíraly cestu úskalím, křovinami, ostrým rokytím. Kam člověk do proudu pohlédl, všude pestřil se pstruh, kapr, štika v družině různých bělí či drobných rybiček, úhořů a raků. Kronikář Kosmas píše: In Bohemia aquae ex omni parte copiosae et ultra modum piscosae — (řeky se všech stran přemnohé a nad obyčej rybami plné). Praobyvatel Čech jako nomád nezabýval se rolnictvím, ale lovem zvěře, která svou koží ho i šatila, a lovem ryb, jichž zásobu na zimní dobu ukládal do malých nádrží vod. Ty zřizoval primitivně zastavením klidného proudu v potocích nebo pod temenci na svahu lesů, aby ryba dostávala čerstvou vodu. Odtud název pro tyto první rybníky: stav, stávek (= zastavená voda). Nebylo jich málo, vždy rostoucí populace je rozmnožovala. Za vzorníka prvním rybníkářům dlužno prohlásiti bystrého dělníka vodního, bobra, s jeho bobřími hrady a hrázemi. V době, kdy najmě v postě nahrazovala ryba nynější brambory, měl sedlák četné stávky či staviště, jakž dosud zní název tratí v Malenicích pod Boubínem a jinde.

Již z doby halstatské (kolem 500 let před Kristem) se u nás setkáváme v mohylách s náčiním k lovení ryb, nejvíce s jakýmisi háky a háčky pro udice. Řecký spisovatel Prokopios ve své Historii válek císaře Justiniána (527 — 554) líčí v knize III. dovednost Slovanů při stavbách ve vodnatých močálech, u řek, u jezer. Také v těchto místech na povýšeném terénu zanechali svá nejprvnější sídla, zejména u přechodu (brodu) větších proudů. Tu i obchodovali s rybou, sušenou i živou.

Ryba náležela k podstatné části pokrmů našich předků a proto v nejstarších památkách písemných narážíme na rybní názvosloví slovanské. Naši otcové mívali hojnost chleba, masa, ovoce, medu, ryb. Kronikář Dalimil dokonce dí: Čechové (prý) prve chleba nejmějechu, masa a ryby jeděchu. O rybářích kolem Prahy, o pstružnících na Berounsku jdou písemní záznamy od 11. století, rovněž o platech z ryb, řečených skladné. Češi pak ve století 13. přišli na to, že menší bažiny, nejvíce náhorní, které při špatném odpadu vod z hor tvořily dotud na mnohých místech pohyblivou půdu (proto nejstarší stezky zemské mířily po kopcích), lze odvodňovati rybníkem. Nejlepším důkazem toho je rybník Březina nad Jindřichovým Hradcem. Byla prokopána překážka odpadu, potom, když blátivá voda odtekla, překážka nad položeným kbelem (hlavní trouba) byla spojena na hráz, a rybník, živený přítoky z výšiny na slunci, dál trvá a vynáší. Jinde byl močál rybníkem vyveden, ale ukázala-li se nádrž malou, byla rozšířena druhou hrází, připojenou k původní, takže vznikla hráz křivá, jakoby nastavená, ale dobře sloužící. Třeba jen pohleděti na Lazštýn proti Polšti na Hradecku. Někde dočista ustrojili jednomu rybníku dvě hráze, aby nabyli širší hladiny jako u Dvouhrázního pode vsí Matnou na trati Na Sklenářkách. Ano v západní Moravě se setkáváme na Dačicku s rybníky s trojí hrází, Trojhrazný.

Když naši předkové mokřiny lesnaté krajiny zdařili, mnohá propadlina po dešti nebo přívalu vody se stala přirozeným rybníkem a jeho zakončení hrázi, zároveň cestou mezi mokřinami, zejména však v území močálovitém. Tu Češi brzy pro své dobytkářství dovedli pastviny uměle stavěnými stavy (rybníky) odvodňovati na louky. Kolonisační duchovní řády z kněží cizích i domácích brzy pochopily, že česká původní dovednost v rybnikářství jim mnoho přispěje nejenom k zaopatření postního pokrmu ryby, ale též k získání nových pozemků na dvory, které jim zaručovaly blahobytnou existenci na dlouhé časy.

České umění na stavbách rybníků rozkvetlo najmě po 11., 12. a 13. století, kdy četní členové vzmáhající se šlechty se účastnili výprav křižáckých v Palestině a tam spatřili arabské rybníky, vodovody o umělých hrázích, osazených dřevěnými i kamennými kryty.

Rybnikářství brzy na to tak se rozmohlo, že každá ves uprostřed návsi zřídila nádrž vodní, „návesníčky“, nejen pro ryby, ale i pro neštěstí ohně, že každý sedlák přistrojil, kde se dalo, primitivní nebo umělejší rybník. Jako kdysi v jezerech a jezírkách (nad stanicí Bránice u Bechyně) nade vsí robili staří ochranná hradiště, tak nyní stavěli zemani či vladykové v rybnících tvrze pro ochranu před nepřítelem, jako ves Houžná, Sedlec u Netolic, ba i veliký hrad Blatná pro bezpečnost postaven uprostřed rybníka v krajině lučnatých blat.

O značný rozmach rybnikářství a potom prodej lahodných ryb z Čech do Vídně, Magdeburka, Cáhlova, Pasova, Vratislavě a jinam se zasloužil zakladatel (vlastně inspirátor) racionální ekonomie u nás Karel IV. Když lesní obšíry uvnitř země sedláci proměňovali na pole, nařídil, jak čteme v jeho biografii, ut regnum nostrum Bobemiae piscinis et vaporibus abundaret (aby naše království České mělo hojnost nádrží na pěstování ryb a vlhkých výparů), strojiti rybníky na státní útraty a přikazoval to městům i stavům. Hráze také při tání sněhu a při průtrži měly zadržovati nával vod a pod nimi bylo vhodné místo pro zřizování mlýnů a železných stoup. Staré bezdrvé rybníky, krátce „beztrev“ zvané (o prusté hrázi bez krytu) mizejí, Češi je proměňují na nádrže s bytelnou hrází napřed s tarasem chvojí ze dřeva, ve 14. věku s tarasem kamenným, se samicí (= kamenným splavem), hráze s korunou, námětnými hrázemi, rybníky s perutěmi, choboty. Klášterníci se předstihují s panstvem v novotách na rybnících, Ivaniti poustevníci stavějí rybníčky pro postní rybu, pstružníčky a sádky. V Čechách vytvořeny celé systémy rybniční, t. j. řada nádrží pravidelně vodou (regulací) na sobě závislých, jak spatřujeme na Nesytu u moravské Lednice, Radmírově, Lásenickém Stavu u Jindřichova Hradce a jinde. V těchto systémech se rozvinuje umění starých měřičků (geometrů) českých a jejich vážených dělníků — rybnikářů, kteří se honosí vlastními cechy. Radmírov založil sluha pánů z Hradce Radmír, s nímž se shledáme na pergamenu v Drážďanech r. 1255. Radmírov, nádherná voda, nese dodnes všecky znaky staročeského stavu na řece: má rovnou, krátkou, mohutnou hráz, před ní prsa či pukle, hráz na západní straně, aby lámala větry a tím zamezila vlnobití ke hrázi. Za Karla IV. se tratí stavy, poněvadž studená jejich voda neslouží kapru a štice k duhu, pro plůdek nemá „perutí“ k vývinu — ano na veliké Holné u Hradce najdeš, že starý stav proměňují výstavbou delší hráze v pravidelný, moderní rybník 14. století. Čeští rybnikáři byli voláni do Bavor, do Rakous, snad i do Korutan, jelikož u Kamenu (Stein) v konci 14. století počíná hradní pán rozdávku sladké kase s rybou chodákům (chudým lidem, poddaným), o jaké máme již roku 1338 listinnou památku v Jindřichově Hradci, současně i v Telči a Strakonicích, kde Maltézští rytíři postavili „rybníčky pro chudé“ na místech rýžovišť. V listu Majestas Carolina císař Karel rozkazuje vladařům královských hradů „jakožto nad vodami tekutými královstvie našeho usazeným“, aby střežili lesy a řeky. Nevysloveno tu sice, že mají bdíti nad rybníky a rybolovy, jak patrno z dějin hradu Kašperka, odkudž dodávali pstruhy pro stůl JMti ti krále, jako zase královně Vysoké Mýto pstruhy, Jaroměř lososy, Králové Dvůr mřínky, Bydžov raky, ale od těch dob dá se stopovati všeobecný dozor lovčího (lesního) personálu nad užitečnou rybou všady v českých državách, což později praktikovali v Bavořích a jinde, jako zejména v Polsku, v Uhrách a snad i ve Francii. Královští purkrabí potom zdokonalovali staré rybníky vyššími a pevnějšími hrázemi. Hospodářský pokrok český této doby vyvolal vůbec k životu množství rybníků, jimiž podle Balbína předčíme všechny sousedy (piscinarum multitudo, qua vicinas omnes terras superamus). Jen jediný příklad: kolem nepatrného městečka Králové Městce napočítali po roce 1500 přes sto rybních hladin, nyní ovšem změněných v pole. Poučně se čtou různé urbáře 14. věku: Rožmberský, Hlubocký a jiné. Historik Jan Dubravius pyšně zaznamenal: Naši čeští rybníci jsou nejstarší (ve střední Evropě). Z Čech a Moravy šířila se zvláštní metoda jejich zakládání jako ze zdroje do sousedních zemí. Důkladné české hráze brány za vzor při odvodňování moře v Nizozemí (15. a 16. století). Rožmberští měřičkové (geometrae) byli bráni na slovo, rovněž zajímavý řád lovení (o bití bobra . . .) bratrských sdružení rybářských. Z českého jihu vozí rybu (kapra) do Vídně a dál do Rakouské země. Měřičkové strojí městům, hradům vodovody, jako kolem roku 1350 v Jindřichově Hradci. Pergameny na rybníky a jejich „náležitosti jakož i vejsady“ tvoří začátky panských a městských archivů, rybník se stal hospodářským klínotem, ale lapkům ryb při postižení v krádeži „lněným brodem“. Odňal-li pán k rybníku selskou půdu, dal kmocháčkovi „odměnu“ jiným pozemkem a přidal zaručující kožený list. Někdy se nespokojení poddaní pro „rybniční útisk“ bouřili a bývali krvavě potlačeni, ale u nás nikdy v takovém množství a tak ukrutně neutracováni jako v dolním Německu v 1 . 1512 — 45. Smrt Smila z Kremže, kterého dal Oldřich z Rožmberka kromě jiných příčin hladem umořiti pro práva na potoky hor Vyšovických, zůstává u nás ojedinělým případem panského násilí.

Války husitské rozmach rybnikářství zastavily, ale nezničily. Z listu krále Jiříka Samuelovi z Hrádku z 26. X. 1463 na rybník Přibyšovský u Žiželic vyrozumíváme, že při stavbách rybníků měl se všudy jakýsi prastarý zemský řád zachovávati (teneatur juxta consuetudinem regni Bohemiae circa piscinas erigendas antiquitus observare solitam) — důkaz to, že naše rybnikářství neřídilo se v jádru žádnými vzory cizozemskými a král anebo někdy sněm vyvolil „opravné pány“, kteří v takových sporech rozhodovali. Slavným opravným pánem vodních klínotů se stal Vilém z Pernštejna (* c. 1435, † 1521 v Pardubicích), nejslavnější rybnikář a národohospodář svého věku. Všudy na četných svých panstvích zvelebil a přimnožil rybníky, na něž z daleké ciziny přicházely popatřit celé řady cizinců, jmenovitě na rybník Čeperku, jenž měl dvě míle v objemu, jsa největší mezi 400 vodními bratry na Pardubicku. Pan Vilém rybníky ozdravil a odvodnil široké končiny, potlačil malarii či hodoňku, vypěstoval tolik ryb, že požívání jich úplně zatlačilo dovoz mořských prskanců (slanečků) a stalo se obvyklou stravou i nejchudšího lidu. Podle vzoru Pernštejna hospodařil v Polsku Jan Zamoyski († 1605), jenž k správě ohromných obšírů rodových zavolal řadu českých armalistů, starých vojáků — vladyků. Pan Vilém psal rybní paměti k ponaučení synů a všech porybných, syn jeho Vojtěch Pernštejn roku 1525 vydal tiskem otcovy instrukce rybní a příkladem patrně pohnul Jana Skálu z Doubravky († 1553) či Jana Dubravia, že vydal roku 1546 všudy v Evropě rozhlášenou knížečku Libellus de piscinis et piscium, qui in eis aluntur, natura. Obsahuje v šesti odděleních podrobný návod k rybnikářství a svědčí o znamenitém smyslu praktickém. Proto byl brzy přeložen do polštiny a do němčiny a stal se úhelným kamenem rybnikářské literatury. V pátém dílu kap. V. Dubravius praví: Čechie svými kapry závodí o palmu, za Čechy přichází moravský kapr, na třetím místě slezský kapr. Kapra počali nazývati rybou královskou (králem ryb). Od cizích kupců, kteří z daleka proň do Čech přijížděli, berniční úřad Pražský nařídil „rybničné“ = rybní peníz, 3 i více běláčků (grossus albus) ze džberu. Do toho vcházelo 30 — 35 kaprů, když víc než 50, slul „rybou nezdařenou“. O velkém vývozu ryb od nás svědčí název „rybní silnice“ (Fischerstrasse), kterým se honosily zemské cesty od Písku přes Budějovice na Nové Hrady do Vitorazska, a druhá z Tábora přes Jindřichův Hradec na Roh (Horn) a do Bejdova v Dolních Rakousích. Na Blatensku při rybníku Hodáni v první polovici 15. věku pro zdárný rozrůst kapra postavili čerpací kolo, zdviž, řečenou paternoster, jež házela vodu do stoky k výš položenému rybníčku Vdovečku.

Města na rovinách, jako Soběslav, snad i Vodňany pouštěla do hradebního příkopu vodu a osazovala ji kaprem. Řemeslníci od nás na trhy do Lince, Vídně, Dráždan jedoucí přibírají ke svým výrobkům lejtu, někdy i druhý vůz s rybou, do Pasova skrze lesy proti lapkům doprovázejí je žoldnéři z Krumlova. Slavný Štěpánek z Netolic, úředník na Třeboni († 1538), staví podivuhodnou spojku rybniční, všudy známou Zlatou stoku, a jeho šťastný rival Jakub Krčín (* 1535, † 1604) praktické a romantické Nové řeky, aby mohl roku 1584 bez bázně položiti základ největšímu rybníku v zemi — Rožmberku. Krčína považovali po věky za autoritu v rybnikářství, jakoby za velmistra českých měřičků a rybnikářů, jejichž jména, pokusy, zdary i nezdary zachovaly hospodářské účty Hradecké, Hlubocké z let 1587 — 1620 a Pardubické z období pernštejnského. Z těch účtů vyčteme, že české rybníky stavěli praví umělci, kteří bez nivelačních strojů, pracujíce jenom prostými pomůckami jako krokvicí a vodováhou, zanechali při důkladné znalosti vodní oblasti a síly i spádu vody po sobě celé důmyslné soustavy rybních staveb. Každý rybník na panských a klášterních statcích zapadl jako nutný článek do celého vodního systému v hospodářství určitého kraje, má svůj separátní účel i podobu, jako na příklad přes 400 rybníků na Hradeckém panství kolem r. 1609. Jimi odvodnili černá, žlutá, zelená blata, na nichž prve rostlo jen sítí s rokytím a výše kosodřevina. Rybnikářští hejtmani, měřičkové rybní městiště vyhledali, ohnivci či prontnarové je vyzářili (vypálili), lidská sebranka, rybnikáři, navezli hráze. Celá krajina, dříve neplodná bařina, proměnila se v tučné louky, pod nimiž se třpytí stříbrná hláď nového rybníka, oživená vodním ptactvem, jemuž velí čáp a dunivý bukáč. Z lesní a vodní pouště vytvořil český důmysl pravý zemský ráj, který je nejen krásný, nýbrž i výnosný. Příkladem může být Holná při Kardašově Řečici, Staňkov za Lásenicí, Rožmberk u Třeboně, Nové řeky. Verus paradisus Bohemiae, jak řekl o rybníku Holné Francouz na konci 17. století poslednímu Slavatovi.