České knihtiskářství v 15. a 16. století.
České knihtiskářství v 15. a 16. století
Umění knihtiskařské se dostalo do našich zemí poměrně záhy. Dvacet let po
dějinném vynálezu Johanna Gensfleische Gutenberga, po jeho prvém dochovaném
tisku (fragmentu knih Sibylliných „Weltgericht“, Mohuč 1445 — 46),
objevuje se první tištěná kniha v Čechách. Je to Kronika Trojánská, český
překlad populární četby Guida della Colonna. Byla vytištěna r. 1468, patrně
v Plzni. Jestliže o datu vytištění byly u nás dlouho pochyby a spory, nemůžeme
dnes, naposled po průkazném rozboru Tobolkově z r. 1930, proti jistotě
data, které tisk nese, nic vážného namítati. Je to rok velmi časný, kdy černé
umění bylo opravdu ještě děckem v kolébce. Nová vymoženost ujala se teprve v několika městech
německých (Bamberk, Štrasburk, Kolín n. R., Eltville, Augsburg, Basilej) a italských (Subiaco,
Řím). Přišel k nám tedy knihtisk dříve než do mnohých zemí evropských (Nizozemí 1469, Francie
1470, Španěly 1473, Anglie 1477, Švédsko 1483, Dánsko 1482, Rakousko 1473, Uhry 1473) a ze
slovanských zemí byli jsme vůbec první, kdo se s vynálezem seznámili (Polsko: 1474 Kasper
Straube v Krakově, Jugoslavie: 1494 v Cetinji, Velkorusko: 1564 Ivan Fedorov v Moskvě).
Jak pozdější vývoj ukázal, nevyužili jsme tohoto náskoku dostatečně. Mnohé země nás ve výpravě
a výzdobě knihy předstihly, německé tiskařství dlouho nám bylo vzorem a předmětem napodobování,
i když jsme si někde zachovali původnost, a teprve v druhé půli století následujícího se
povznášíme na úroveň světovou a nad ni.
Knihtisk přišel do Čech přirozeně z Německa. Nikoliv však, jak se domnívala dřívější česká věda, z blízkého Norimberku, s nímž byly české země v tomto i následujícím věku v obchodním spojení, nýbrž, jak rozborem písma dovozuje Tobolka, z Kolína nad Rýnem, slavného universitního města, kde tiskl Ulrich Zell a odkud podobně se dostala znalost knihtisku do Holandska, Anglie a severního Německa. Jméno tiskaře Kroniky Trojánské neznáme. Byl to patrně nějaký potulný tiskař, žák Zellův, a snad, podle dovednosti, s jakou si vedl při sázení českého jazyka, Čech. Typografové byli vůbec s počátku do jisté míry světoběžníci a nevzdali se ostatně ani ve století následujícím svých styků, jež činily z jejich umění (nikoli řemesla) zjev skutečně mezinárodní. Také se jím zprvu (i u nás) zabývaly osoby často neodborné, vzdělanci, kněží, humanisté, obchodníci.
Český prvý tisk je po nejedné stránce evropsky zajímavý. Kronika Trojánská, stejně jako náš druhý, snad pražský tisk, Nový zákon z r. 1475, je psána a tištěna česky. Počínáme tedy tisknouti v národním jazyku, zjev ne všude obvyklý a doklad o našem jazykovém uvědomění toho času. (První tisk polský a maďarský byl latinský.) Náš první tisk vysel v Plzni, baště katolicismu, která vydala i další tisky r. 1476, 1479, 1487, kdežto kališnická Praha projevuje se nám tiskařsky teprve až od r. 1487. Ať již zjev vysvětlujeme jakkoliv a béřeme ohled na míru náhodnosti ve faktu samém i v dochovaných památkách, není přece jen snad náhoda, že podobně i jiná kulturní centra: Berlín, Řím, Vídeň, Londýn, Varšava jsou co se týče knihtisku opožděna za jinými městy svých zemí. U nás došlo k zavedení knihtisku do Plzně a vůbec do Čech nikoli vlivem bojovného náboženství, ani vlivem humanismu na universitě (případ pařížský), neboť ta nebyla ještě humanismem dotčena, nýbrž působením jiným: rodícím se duchem podnikatelství v novém oboru knihtiskařském. Naopak na Moravu zavádějí knihtisk katolické potřeby olomouckého biskupství.
Po Plzni otvírají se další oficiny v Čechách a na Moravě. Do r. 1500, to jest v době českých prvotisků, tiskne se ještě v Praze (snad od r. 1475, bezpečně od 1487 Jonata z Vysokého Mýta), Vimperku (1484 Johann Alakraw), Brně (1486 Konrad Stahel a Matouš Preinlein), Kutné Hoře (1489 Martin z Tišnova), Olomouci (1498/99). Jsou to vesměs místa, jež pro zavedení tiskařství mají potřebné kulturní, politické, církevní, hospodářské a dopravní podmínky.
Z těch míst však jediná Praha se dožila pokračování a organického rozvoje v následujícím století a částečně Olomouc. Vlivně působí stále Německo, hlavně Norimberk, Štrasburk, Mohuč, na Moravě Pasov a přínos benátských impresorů Stahela a Prcinleina. Nicméně hned od počátku projevuje se jistá originalita u českých tiskařů a rodí se pomalu česká podnikavost. Národně a jazykově český živel se uplatnil v raném našem tiskařství měrou čestnou, ale jen v Čechách. V Praze Jonata z Vysokého Mýta, Jan Severýn a Jan Kamp, v Kutné Hoře Martin z Tišnova byli Češi a jsou to právě tito a jiní neznámí čeští tiskaři, kteří vytvořili, počínajíc již tiskařem Kroniky Trojánské, specifické české písmo, t. zv. českou bastardu, domácího původu, jíž si získali vynikající místo ve výrobě typů. Bastarda je druh gotického písma, které se objevuje v době prvotiskové jako forma kursivního písma v Německu, Čechách, Francii, Nizozemí, Anglii. Má četné znaky variability a nejednotnosti písma rukopisného. Z bastardy vyvinulo se pak písmo, jež se vzdalo všech osobitějších zvláštností a odchylek, standardní švabach, jenž ovládl na dlouho celou střední a severní Evropu. Pražský tiskař Beneda a plzeňský Mikuláš Bakalář importovali si švabach přímo z místa jeho vzniku: z Norimberka. Čeští a moravští tiskaři užívali ještě jiných typů: textury a rotundy, většinou vypůjčených, ale je to písmo opět gotické. Jinak než goticky se u nás před r. 1500 netisklo. Je to příznačné pro naše kulturní prostředí a sousedství německé i pro to, jak pozdě k nám vniká humanismus a s ním teprve do latinských knih antikva (latinka).
Pokud se týče významu a velikosti podniku, nejvelkorysejší knihtiskárnou před r. 1500 byla tiskárna Severýnova-Kampova, jež působila v Praze od r. 1488 do r. 1520, kdy ji převzal syn Severýnův Pavel Severýn z Kapí Hory. Byla to jistě největší tiskárna v království českém v 15. století. Vyšla z ní zejména známá česká bible z r. 1488, ilustrovaný Pasionál z r. 1497, Petrarkův spis Kniehy dvoje o lékařství proti štěstí a neštěstí z r. 1501 a j. Rovněž pozoruhodná byla tiskárna kutnohorského Martina z Tišnova, z níž vyšla 1489 známá ilustrovaná bible, a plzeňského Mikuláše Bakaláře, jenž tiskl od r. 1488 do 1513, od 1506 částečně s norimberským Hieronymem Höltzlem, a to knihy pro nejširší vrstvy lidové, většinou spisy překládané z latiny. Mikuláš Bakalář byl katolický Slovák, jenž se naučil tiskařství patrně v Norimberce, ale poznal je již v Krakově, kde studoval na katolické universitě a dosáhl hodnosti bakalářské. Byloť Polsko, zvláště Krakov, stejně jako jiné země hojně navštěvováno cizími tiskaři, většinou Němci, kteří tu dočasně působili a pak zase odcházeli (Kasper Straube, Kasper Hochfelder, pozdější tiskař norimberský). K seznámení s knihtiskem mel tu tudíž Bakalář příležitost.
Tiskaři moravští v této době, stejně asi jako vimperský Johann Alakraw, jenž přinesl knihtisk z Pasova, byli Němci. Konrad Stahel pocházel ze Švábska, jeho společník Matouš Preinlein z Ulmu, olomoucký tiskař Liborius Fürstenhain z Heiligenstadtu u Vídně a olomoucký Konrad Baumgarten, typický tiskař potulný, jenž tiskl v Gdánsku, Vratislavi a ve Frankfurtě n. Odrou, z Rottenburgu. Tiskli většinou latinské a německé knihy pro účely katolické církve.
O podílu našich zemí na rozšíření knihtisku svědčí i několik tiskařů pocházejících z Čech a Moravy, kteří působili v cizině. Čech však dle jazyka nebyl z nich žádný a vztah k rodné zemi měli, kromě jména, minimální. Z nich Johannes Sensenschmid, rozený v Chebu, jest zajímavý tím, že zavedl knihtisk do Norimberka. Matyáš z Olomouce (Mathias Moravus), humanistický kněz katolický, tiskl v Italii, znamenitý učenec a obchodník Valentin Fernandez de Moravia působil v Portugalsku. V cizině, a to v Paříži a Benátkách, působilo též několik tiskařských korektorů národnosti české. Že byla v českých zemích již před r. 1500 taková spotřeba knih, že na ni domácí produkce skutečně nestačila, o tom důkaz podává mnoho jmen zahraničních tiskáren, které již v tomto období se propůjčovaly k tištění českých knih. Jejich počet se ve století následujícím množí. Místo důvodů ryze technických, pro něž původně se k tisku zahraničnímu utíkalo, nastupují však příčiny nábožensko- politické. Byl to ovšem především Norimberk, kde tiskl pro Prahu a Olomouc liturgické latinské knihy Georg Stüchs von Sulzbach, a ve století 16. (na jeho počátku) zmíněný již Hieronymus Höltzl, a to jak pro katolíky, tak pro České bratry (mladoboleslavský lékař a pozdější impresor Mikuláš Klaudyán, pro nějž Höltzl vytiskl mimo jiné též prvou mapu Čech z r. 1518). Katolické tisky pro země české, hlavně pro Olomouc a Prahu, kolem r. 1500 dodávali dále: štrasburský Johannes Grüninger, lipský Konrad Kachelofen a Melchior Lotter, vídeňský Johannes Winterburger. Na počátku 16. století tiskne pro katolíky, ale ku podivu i české kališníky znamenitý závod katolického liberálního Benátčana Petra Liechtensteina. Z jeho oficiny vyšla zejména r. 1506 pečlivě vypravená česká bible. K celkové charakteristice českých prvotisků domácí provenience nutno nakonec poznamenati toto: Mají ráz prvotisků světových vůbec. Jako jinde i u nás chce zprvu tiskař napodobovati písaře. Proto mají jeho výrobky po stránce typologické i výzdobné a ilustrační s počátku silně individuální ráz. Původnosti a značné dokonalosti dosáhli čeští tiskaři ve své tvorbě typologického materiálu. Závislí na cizině, zejména na Německu, byli ve své praxi ilustrační. Ač byl dřevořez v Čechách samostatně znám dokonce již před rokem 1468 (z let 1430 — 40), nepřineslo české umění dřevorytecké samostatnější a původnější práce. Goticko-renesanční grafika, jež plní prvé naše knihy, jest jen odleskem grafiky německé. Čeští impresoři používali většinou bezostyšně cizích štočků, vypůjčených nebo neuměle napodobených — jak bylo ostatně zvykem po celé Evropě, a to hlavně z Norimberka. Imitovány byly zejména dřevořezy znamenitého norimberského kreslíře Michala Wolgemuta, proslulého ilustrátora známé Schedelovy kroniky z r. 1493, a na Moravě dřevořezy vzniklé z okruhu augšpurského tiskaře Erharda Ratdolta s vlivy italskými. Dřevořezy 15. století nedosáhly ještě té samostatnosti, k níž se dopracovaly ve věku následujícím hlavně působením Dürerovým. Byly řezány v obrysech, aby mohly být dodatečně rukou kolorovány. S ruční iluminací a rukodílným zdobením versaliemi, iniciálami, rámečky počítalo se často až do prvních let století 16.
Šestnácté století jest věkem rozvoje a rozšíření knihtisku po celé Evropě. Ráz knihy se mění, z uměleckého, drahocenného předmětu se pomalu stává průmyslový produkt národní i mezinárodní potřeby. Cena knihy klesá, objem a rozměry knihy se často menší a s tím vším klesá někdy, zvláště ke konci století, také kvalita. Umělecky jest střední Evropa napájena — proti gotice věku minulého — renesancí, což se zračí v knižní výzdobě zejména jihoněmecké. Dřevořezů nebo kreslení předloh pro ně ujímají se teď skuteční umělci. Německo nejen knihtisk vynalezlo, nýbrž brzy mu i věnovalo své největší genie kreslířské. Z nich Albrecht Dürer, který pracoval pro tiskaře norimberské, má velký vliv i na vývoj gotického písma, neboť jeho návrhy nové gotické abecedy působily patrně při vzniku nového německého písma, fraktury. Podobně se ve výzdobě a ilustraci knihy tištěné uplatňoval v Basileji Hans Holbein mi., ve Štrasburku Hans Baldung Grien, ve Wittenberku Lukas Cranach, jeho synové a škola a j., vesměs v první polovici 16. století. Opačný vliv na německou a jí blízkou knihu má od r. 1520 Lutherova reformace. Pro své účely nábožensky bojovné dovedla knihu zpopularisovati a zdemokratisovati. Celkem možno v produkci knih pozorovati tento vývoj : V severním Německu se jeví z počátku století značný pokles, potom se působením reformace tento pokles mění ve vzestup, produkce knih se vzmáhá, ale v letech 1540 — 75 opět poklesá, načež do konce století zase mírně stoupá. Naopak v Německu jižním jest v prvních dvou desítiletích značná konjunktura pod vlivem humanismu a reformace tu jen mění ráz knižní produkce. Jako tam, tak i tu pozorujeme ve druhé půli století pokles výroby a úpadek jakosti. Slavná města raného německého tiskařství — Mohuč, Bamberk, Augsburk, Norimberk a j. byla vystřídána a zastíněna novými středisky knižního trhu, z nichž zejména na sebe upozorňují: Frankfurt nad Mohanem, Wittenberk, Lipsko a j. Podnikatelsky výborně zavedené závody, jako Frobeniův v Basileji, trvají ovšem dále.
Paralelně, ač svými vlastními zákony, se rozvíjí typografie italská, francouzská, holandská, anglická.
Pro vývoj knihtisku velmi důležitý jest vývoj typografického písma. Pokud toho se týče, ustálily se v 16. století v krajinách střední, západní a jižní Evropy tři základní standardní formy typů. Italii, Francii a vůbec latinské země úplně ovládla v Italii zrozená antikva (latinka), kdežto Německo a země přilehlé okupuje švabach a fraktura. Antikva i švabach jsou ovšem plody věku minulého a jen fraktura jest opravdu dítě šestnáctého století, švabachu užil prvý v Norimberku 1485 Friedrich Creussner a rozšířil jej odtud zejména Ant. Koberger. (Do Prahy zavedl jej Beneda, do Plzně Mikuláš Bakalář.) Fraktura, ozdobnější písmo s t. zv. sloními chobotky, má svůj počátek v typech augšpurského tiskaře Johanna Schönspergera 1513, avšak vlastní běžné tvary vznikly opět v Norimberku společnou prací Joh. Neudörffera a Hieronyma Andrea roku 1524. I když odborníci rozeznávají různé druhy písem antikvových, švabachových a frakturových podle oficin, jde o rozdíly velmi jemné a minuciosní; podstatné pro tento a následující věky právě jest, že jest konec individualismu typového. Obchod s písmem, mezinárodní móda a ohromný vzrůst spotřeby knih ve státech i mezi státy vede přirozeně k tomuto písmovému universalismu. Samostatně ovšem se vyvíjí tiskací písmo hebrejské, řecké a kyrilika.
Jest dáno naší geografickou polohou a politicko kulturními poměry českých zemí v 16. století, že se celkem knihtiskařské poměry středoevropské, zvláště německé, obrážejí i ve vývoji tiskařství českého. Při tom projevuje se v něm nejeden osobitý rys. Řemesla, jež jest stále svobodným uměním, které neváže žádné cechovní zřízení (ale které za to je potlačováno často se strany panovníkovy), ujímají se čeští lidé a upravují si je pro své české poměry, pro službu českému jazyku (diakritická znaménka). České země sice nezplodily českého Dürera, ale vydaly Melantricha. V celkové úpravě a výpravě tištěné knihy dosáhli čeští impresoři znamenité dokonalosti a možno říci, že české tiskařství, zvláště v druhé polovici 16. století, dalo Evropě výtečný přínos uměleckoprůmyslový a skvělý příspěvek samostatného podnikatelství. Osobností formátu Melantrichova a velkorysým závodem Melantricho- Veleslavínským mohou se pochlubiti jen největší země evropské a z menších krajů sousedících s Německem snad žádný.
Předpokladem k tomuto rozmachu knihtisku a knihy vůbec byly celkem příznivé poměry kulturní v českých zemích v době před Bílou horou. Panování posledních Jagellovců a prvních Habsburků dalo jim poměrný klid a kromě náboženských sporů a útisků počínající protireformace, které však nikdy nedostupovaly takové intensity jako za válek husitských, kromě stavovského odboje 1547 po válce šmalkaldské, jejž Ferdinand I. na „krvavém sněmu“ potlačil, kromě válek s Turky, jež k nám jen nepřímo doléhaly, byl u nás celkem pokoj. Doba tato, zaměřená značně prakticky — až požitkářsky, byla zralá pro rozvoj živností, obchodu a umění. Také české písemnictví rozkvétalo, třebaže v něm převládaly překlady, spisy popularisující a kompilace nad pracemi původními, a knih se vydávalo mnoho, daleko víc než na příklad v sousedním Polsku, Uhrách a Rakousích. A z této české literární produktivity žila česká typografie, česká živnost papírnická, knihtiskařská, knihvazačská a knihkupecká.
Jako jinde i u nás přibývá dalších míst a středisk tiskařských. Z minulého věku žije a mocně se povznáší Praha. Rovněž Plzeň a Olomouc žijí z tiskařské tradice minulosti, ač ne tak vydatně. Knihtisk se usazuje v dalších městech a místech českého a moravského venkova, a to namnoze zásluhou a působením českých náboženských sekt, především Jednoty bratrské. Tato zakládá většinou tajné tiskárny v Mladé Boleslavi, Litomyšli, Bělé pod Bezdězem (na Moravě hlavně po r. 1547), v Prostějově, Lulči, Náměšti, Ivančicích, Kralicích. Novokřtěnci zařídili tiskárnu v Mikulově (1526 — 27), luteráni ve Velkém Meziříčí, katolíci další tiskárnu v klášteře v Louce u Znojma. Knihtisk v tomto století zapouští kořeny též v Litoměřicích, Chebu a Hradci Králové.
Vývoj knihtiskařství, přibývání jednotlivých oficin, zlepšování tiskařských method a stoupání tiskařského i ilustračního komfortu možno nejlépe sledovati v Praze. Tu také markantně vystupuje vliv nábožensko-politických poměrů, retardující působení vrchnostenské censury, jež od r. 1524 byla při vrchním úřadě duchovním pod obojí, od r. 1547 při úřadě katolickém a od r. 1564 v rukou arcibiskupa, tu se též nejživěji cítí a nejpůsobivěji obráží vliv onoho uvolnění r. 1549, kdy císař změnil svou politiku k impresorům a místo dřívějšího potlačování a zavírání tiskáren počal opět jednu po druhé povolovati. A tak, kdežto po r. 1520 pozorujeme u nás pokles v produkci knih a v tiskařském ruchu, vzmáhá se tento znamenitě od poloviny století. Vývoj tohoto ruchu nejlépe ilustruje Praha.
Do r. 1549 napočítal Z. Winter asi jen 10 impresorů, kdežto od toho roku do r. 1620 asi 73!
I v tomto století se z důvodů nábožensko-politických dosti tiskne v cizině, v Německu zejména před r. 1549. Tak na př. česká bible, případně její části, byly vytištěny po r. 1506 (bible benátská) v Norimberce čtyřikrát: 1534, 1538 a dvakrát 1540 (celá bible a Patery knihy ..), potom až 1599 (Nový zákon). Mimo Norimberk bylo užito často pohostinství Lipska, Wittenberka, Vídně, Basileje, Frankfurtu nad Moh., ba i Říma. Jednota bratrská musila v druhé půli století se utíkati se svými tiskárnami do Polska (Šamotuly).
Pokud se týče písmového materiálu, zmínili jsme se již o universalismu, založeném středoevropskou módou a obchodem s typy, jenž ovládl i naše země. Jako v Německu převládá i u nás písmo gotické a z něho opět švabach, jímž se tiskne běžný text českých a německých spisů. Čeští tiskaři brzy si jej počali podle standardních vzorů řezati sami. Tak měl švabach vlastní výroby Jiří Melantrich z Aventinu. Mimo to vnikají k nám od čtyřicátých let z Německa různé druhy ornamentálnější fraktury, jíž se hlavně používá k nápisům a titulům. Frakturu má na př. již 1542 pražský Bartoloměj Netolický. Fraktura tak vytlačuje staré zásoby gotického písma nápisového (textury, rotundy). Pro latinské texty razí si k nám cestu antikva. Ještě význační pražští knihtiskaři z počátku 16. století, Mikuláš Konáč z Hodíšťkova (tiskl do r. 1528) a Pavel Severýn z Kapí Hory (do r. 1541), ji nemají a užívají místo ní gotické rotundy. Ale již pražský tiskař Jan Had ve svém Regimentu zdraví lékaře Koppa z Raumentálu z r. 1536 a v roce následujícím pak Netolický mají krásnou antikvu, původu asi norimberského.
Episodou samou pro sebe, do jisté míry ve vývoji českého tiskařství neústrojnou, jest cyrilice, která se v Praze objevila přičiněním běloruského lékaře Franciska Skoryny (1490 — 1535). Tento učenec, vydavatel a snad i tiskař, pocházející z Polocka, jenž studoval na slavných universitách v Krakově a v Bologni, objevil se r. 1517 v Praze a vydal zde do r. 1519 několik částí svých překladů bible. Od r. 1525 tiskl již ve Vilně. Ač o pražském pobytě Skorynově existuje již značná odborná literatura, zůstává tu mnoho otázek nevyřešených, jak o důvodech, pro které do Čech přicestoval, tak i o podrobnostech odborně tiskařských. Skorynu přivedly asi do Čech rozličné důvody, nejen náboženské, ač, jak se zdá, bylo mu české kacířství, zejména českobratrství, blízké. (Sám nebyl ani katolík, ani pravoslavný.) Snad vedle náhody přivedla jej do Prahy proslulost české husitské náboženské literatury na Rusi, kde, hlavně na západě a jihu, byly známy české překlady Písma, snad i počínající věhlas pražského tiskařství. Jisté jest, že našel v Praze knihtiskařské poměry značně rozvité (tiskárny Konáčova a Severýnova), že však pro cyrilici nenašel tu žádného vzoru, ježto žádný pražský tiskař tímto písmem netiskl. Snad znal Skoryna první tisky cyrilicí, jež vyšly 1491 v Krakově u Szwajpolta Fiola v církevní slovanštině, snad znal i tisky slovanské, vyšlé z černohorské Obody a z Benátek (od 1493). Skorynovy pražské tisky, psané ruštinou s příměsí běloruštiny, mají však tak vyspělou úpravu typografickou a jsou vyzdobeny dřevořezy takové dokonalosti, že jest nutno předpokládati, že si tiskař nalézal vzory mimopražské, snad ze západu, snad z Italie. Nicméně mu mohly bible české, zvláště bible pražská z r. 1488, kutnohorská z r. 1489 a nádherně vypravená benátská z r. 1506 posloužiti též příkladem, jak po stránce obsahové, tak svou vnější úpravou. Ať už je tomu jakkoliv, proslavil pobyt Skorynův v Praze hlavní město Čech nesmírně, zapojiv je do počátků ruského tiskařství. Pražské tiskařství podává si tu na počátku století ruce s typografií ruskou. O literárním významu překladů Skorynových je pojednáno na jiném místě tohoto sborníku.
Praha byla také první město ve střední Evropě, kde byla založena hebrejská tiskárna. První zachované pražské tisky hebrejské z r. 1512 (v majetku Bodleyské knihovny v Oxfordě) a z r. 1514 (uložené v knihovně pražské židovské obce náboženské) dosáhly svými nádhernými typy, svou výbornou ornamentikou a svými ilustracemi, jakož i čistotou tisku nebývalé technické dokonalosti, takže byly po dloubou dobu příkladné pro všecky židovské oficiny. Jeden z prvých pražských tiskařských principálů byl Gerson ben Šalamoun Kohen nebo Kac, který obdržel r. 1527 od Ferdinanda I. první privilej pro svou hebrejskou tiskárnu a vyučenci gersonské oficiny, která pracovala přes dvěstě let, šířili umění hebrejského tisku z Prahy i do zemí sousedních, Německa a Polska. Vnější toho známkou je skutečnost, že pražského městského znaku je užito jako ozdoby v hebrejských tiscích lublinských.
Skoryna přivádí nás k otázce, jaké byly vztahy našich zemí k slovanským zemím Rusku a Polsku vůbec v tomto věku a jakou účast bralo na těchto stycích české tiskařství. Nutno hned zdůraznit, že vztahy ty byly celkem neveliké. Pokud se týče Ruska, je případ Skorynův ojedinělý.
Nasnadě ležely daleko spíše styky se sousedním Polskem, i když se vnitřní vývoj Čech a Polska bral v tu dobu směrem podstatně odlišným. Při tom Čechové nábožensky setrvávali ve svém odporu k Římu, jsouce duchovně podporováni reformací německou a švýcarskou, kdežto Poláci celkem zachovávali věrnost katolické církvi.
Přesto byly duchovní styky mezi Čechy a Poláky za prvních Habsburků živé a významné. Zejména Čechů přicházelo tenkráte hodně do Polska k trvalému pobytu z důvodů náboženských. Hromadné stěhování do Polska nastalo hlavně po nezdařeném odboji evangelických stavů r. 1547, kdy stoupenci Jednoty opouštěli Čechy i Moravu a nalézali u polské šlechty nejen vlídné přijetí, nýbrž často i nové stoupenectví. — Jaký podíl v těchto stycích mělo české umění knihtiskařské? Jistě jen takový, jaký je v poměru k tehdejším česko-polským stykům obchodním. Polsky se u nás dost znalo, víme na příklad, že tiskař a spisovatel Konáč z Hodíšťkova uměl polsky a že jeho bratr, povoláním kupec, pobýval často za obchodem v Polsku. Nicméně na nějaký přímý rozhodný a trvalejší vliv českého tiskařství na polské nemáme dokladů. Vztah se omezoval spíše na vzájemnou obchodní výměnu, i když při tom český knihtisk dominoval. Vyměňoval se zejména materiál ilustrační. Názorným dokladem takového putování a půjčování štočků, jehož se též účastní Polsko, jsou štočky dřevořezů z Lutherovy bible vytištěné r. 1535 Hansem Luftem ve Wittenberce. Tyto dřevoryty přejímá do své bible r. 1537 Pavel Severýn, od něho prostřednictvím asi Severýna mladšího se dostávají k Netolickému a Melantrichovi (1549, 1556, 1557, 1560, 1561), r. 1561 ocitají se v bibli Jana Leopolity vydané v Krakově u tiskaře Marka Scharffenbergera (Szarfenberga), a pak se dokonce zas vracejí k Luftovi, který jich používá pro další vydání Lutherovy bible r. 1572. Při takovýchto výměnách se snad štočky zároveň i rozmnožovaly. Daleko spíše možno hledati vliv českého tiskařství na polské v souvislosti se zmíněnou již emigrací Jednoty. Jest přirozené, že Jednota béře si s sebou do vyhnanství i své tiskaře, aby i tiskem mohla odtud působit, zejména zpět do své vlasti, s níž se styku nevzdává. Tak tiskne r. 1561 bratrský tiskař Alexander Oujezdský svůj slavný, pečlivě a nádherně vypravený kancionál na zámku poznaňského šlechtice Lukáše Górky v Šamotulech u Poznaně. Alexander Oujezdský tiskl též polské knihy, a to již dříve ve svém vyhnanství v Královci v r. 1551 — 1554, kde se podpisoval Alexander Čech. Za těchto poměrů nebylo by divu, kdyby české impresorství starší tradice a výtečné erudice bylo ovlivňovalo tiskařství polské. Zůstává-li nám v tomto bodu polská věda odpověd dosud dlužna, bylo by si aspoň přáti vědeckých prací českých o této otázce.
Černé umění jde ruku v ruce s uměním dřevořezovým a tak i do českých tisků víc a více vniká knižní ilustrace. Ta jest, jak již zdůrazněno, zcela pod vlivem německým, prostřednictvím německého umění seznamujeme se s renesancí, Dürer, Cranach, Holbein jsou u nás napodobováni, často dosti svérázně, ale nejsou předstiženi, tím méně nahrazeni samorostlým uměním původním. Pavel Severýn z Kapí Hory zcela v duchu doby (ale příznačně pro naši uměleckou závislost) kopíruje pro svou tiskařskou značku 1529 znak badenského tiskaře Thomase Anselma, pořízený štrasburským Hansem Baldungem Grienem, jenž ovšem opět napodobil mědiryt Dürerův z r. 1507. Podobně si Melantrich vypůjčil značku (signet) od basilejského Frobenia. Holbeinův známý cyklus dřevořezebný „Tanec smrti“ dává imitovati Melantrich pražskému dřevořezbáři Hanušovi Lützelbürgerovi podle Frobeniova vydání z r. 1554 a 1558 do svého tisku Erasma Roterdamského (Kniha, v které se křesťanskému člověku naučení dává, jak by se k smrti hotoviti měl) r. 1563. Příkladů nalezli bychom ovšem více. V druhé polovici století počíná do českých zemí více vnikati vítězící dřevořezba nizozemská a italská. Dřevořezy, částečně domácího původu, krásnými a dokonalými obrazy rostlin opatřil Melantrich svůj tisk Herbáře Matthioliho (1562 čes., 1563 něm.). Velmi vyspělou prací xylografickou, zejména bohatě a ušlechtile komponovaných titulních listů, vynikají tisky bratrské (kancionál šamotulský 1561, nové ivančické vydání 1564, ivančický Blahoslavův Nový zákon a j. tisky Štyrsovy, Güntherovy a j. bratrských tiskáren moravských).
České umění knihtiskařské dosahuje v druhé půli 16. století dvou vrcholů po stránce kvality a kvantity tisků. V Praze vrcholu dosaženého osobní podnikavostí a úsilím Jiříka Melantricha Rožďalovského z Aventinu a na Moravě rozkvětu, o nějž se zasloužilo namnoze kolektivní snažení Jednoty bratrské. Ale ani Melantrich ani Jednota nepřicházejí do vzduchoprázdna, mají své dobré předchůdce a připravovatele zejména v Praze a v Čechách vůbec. Jsou to zvláště pražští typografové Mikuláš Konáč z Hodíšťkova (tiskne 1507 — 1528), Pavel Severýn z Kapí Hory (1501 — 1541), tiskař a kartograf Jan Kosořský z Kosoře a vlastní předchůdce Melantrichův, po r. 1547 nějaký čas jediný držitel jakéhosi typografického monopolu, Bartoloměj Netolický (1530 — 1552).
Zprvu společník Netolického, pak 1552 — 1580 samostatný Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventinu, prvý český dokonale vzdělaný typograf, žák basilejského Frobenia, právem může býti k němu přirovnáván humanistickým vzděláním, koncepci svého podniku, jeho velkorysým vedením i rozsahem (třebas jen polovičním: Frobenius zaměstnával 31 osob, Melantrich asi jen kolem 15). Pokud se nám zachovaly tisky nebo záznamy o nich, víme, že Melantrich vytiskl přes 200 děl, z nichž mnohé v několika vydáních (tak oblíbená biblí „melantriška“ v pěti). Rovněž ne neprávem zeť Melantrichův a jeho pozdější nástupce, profesor Daniel Adam z Veleslavína (1586 — 1605) si vysloužil čestný titul architypografa. Vždyť jen písmová zásoba jeho tiskárny (47 druhů abeced, u Melantricha 30) nasvědčuje, o jaký rozsáhlý závod tu šlo (celkem přes 80 tisků). Bohužel dědicové tiskárny nepokračují již v té slavné tradici závodu, nastává úpadek a po bitvě bělohorské tiskárna snad přechází do rukou jesuitů, jistě však její štít mizí. Z konkurentů tiskárny Melantricho-Veleslavínské dovedl na sebe upozornit jediné Jiří Černý-Nigrin (od 1572), jenž vydával menší, avšak velmi kvalitní práce.
Zcela jiného rázu jest tiskařské dílo Jednoty bratrské. To se projevilo během celého 16. století v četných a do značné míry tajných neb anonymních tiskárnách mimopražských, v Čechách, na Moravě a v Polsku. Církev bratrská, které na vydávání knih ať polemických, ať kancionálů a knih biblických velmi záleželo, dovedla si získati tiskaře, kreslíře i rytce a jejich často anonymní prací vydávala risky, jež harmonickou úpravou, vkusným použitím jemných a ostrých druhů písem, ušlechtilou renesanční výzdobou titulních listů i stran v textu předstihly začasté nejlepší tisky pražské a postavily českou typografii i xylografii (ne ovšem po stránce invenční) na úroveň tiskařského umění evropského. V Čechách byly to tiskárny v Litomyšli a Mladé Boleslavi, na Moravě: v Prostějově, Lulči Náměšti, Ivančicích (Jan Blahoslav) a v Kralicích. Zvláště tato se nesmazatelně zapsala do českých dějin kulturních (1578 — 1622). V tomto klenotu Jednoty (jenž po Bílé hoře byl přenesen do Lešna) vytištěna byla od r. 1579 — 93 a 1601 slavná šestidílná biblí kralická, studnice jazyka českého, arcidílo typografické, vynikající krásou, ladem a přesností tisku. Spolu s ostatními tisky kralickými (Blahoslavův Nový zákon) a ivančickými znamená biblí kralická vrchol bratrského umění tiskařského.
Z podaného přehledu jest zřejmo, že české tiskařství 15. a 16. věku zaujímá na evropském fóru čestné místo. Přispělo značně nejen k dějinám evropské typografie, nýbrž kultury vůbec a české zvláště. I ono, stejně jako u jiných národů, stalo se nositelkou ideí náboženských, uměleckých a filosofických, i ono se stalo živitelkou snah a tužeb národních, a v tom obojím působení, zúčastnivši se nejrůznějších půtek a bojů duchovních, jako neohrožený bojovník často bylo pronásledováno a utiskováno. Přesto se slibně vyvíjelo až do druhé polovice 16. století a teprve neblahé události kolem r. 1620 zasáhly jako náhlé přerušení nadějného rozběhu. A tak v době dokonalých tisků a nádherných Elzevirů, Didotů a Bodoniů český tisk živoří na nízké a laciné úrovni. Teprve 19. století mohlo jej opět vzkřísiti k novému životu a k novým úkolům.
Knihtisk přišel do Čech přirozeně z Německa. Nikoliv však, jak se domnívala dřívější česká věda, z blízkého Norimberku, s nímž byly české země v tomto i následujícím věku v obchodním spojení, nýbrž, jak rozborem písma dovozuje Tobolka, z Kolína nad Rýnem, slavného universitního města, kde tiskl Ulrich Zell a odkud podobně se dostala znalost knihtisku do Holandska, Anglie a severního Německa. Jméno tiskaře Kroniky Trojánské neznáme. Byl to patrně nějaký potulný tiskař, žák Zellův, a snad, podle dovednosti, s jakou si vedl při sázení českého jazyka, Čech. Typografové byli vůbec s počátku do jisté míry světoběžníci a nevzdali se ostatně ani ve století následujícím svých styků, jež činily z jejich umění (nikoli řemesla) zjev skutečně mezinárodní. Také se jím zprvu (i u nás) zabývaly osoby často neodborné, vzdělanci, kněží, humanisté, obchodníci.
Český prvý tisk je po nejedné stránce evropsky zajímavý. Kronika Trojánská, stejně jako náš druhý, snad pražský tisk, Nový zákon z r. 1475, je psána a tištěna česky. Počínáme tedy tisknouti v národním jazyku, zjev ne všude obvyklý a doklad o našem jazykovém uvědomění toho času. (První tisk polský a maďarský byl latinský.) Náš první tisk vysel v Plzni, baště katolicismu, která vydala i další tisky r. 1476, 1479, 1487, kdežto kališnická Praha projevuje se nám tiskařsky teprve až od r. 1487. Ať již zjev vysvětlujeme jakkoliv a béřeme ohled na míru náhodnosti ve faktu samém i v dochovaných památkách, není přece jen snad náhoda, že podobně i jiná kulturní centra: Berlín, Řím, Vídeň, Londýn, Varšava jsou co se týče knihtisku opožděna za jinými městy svých zemí. U nás došlo k zavedení knihtisku do Plzně a vůbec do Čech nikoli vlivem bojovného náboženství, ani vlivem humanismu na universitě (případ pařížský), neboť ta nebyla ještě humanismem dotčena, nýbrž působením jiným: rodícím se duchem podnikatelství v novém oboru knihtiskařském. Naopak na Moravu zavádějí knihtisk katolické potřeby olomouckého biskupství.
Po Plzni otvírají se další oficiny v Čechách a na Moravě. Do r. 1500, to jest v době českých prvotisků, tiskne se ještě v Praze (snad od r. 1475, bezpečně od 1487 Jonata z Vysokého Mýta), Vimperku (1484 Johann Alakraw), Brně (1486 Konrad Stahel a Matouš Preinlein), Kutné Hoře (1489 Martin z Tišnova), Olomouci (1498/99). Jsou to vesměs místa, jež pro zavedení tiskařství mají potřebné kulturní, politické, církevní, hospodářské a dopravní podmínky.
Z těch míst však jediná Praha se dožila pokračování a organického rozvoje v následujícím století a částečně Olomouc. Vlivně působí stále Německo, hlavně Norimberk, Štrasburk, Mohuč, na Moravě Pasov a přínos benátských impresorů Stahela a Prcinleina. Nicméně hned od počátku projevuje se jistá originalita u českých tiskařů a rodí se pomalu česká podnikavost. Národně a jazykově český živel se uplatnil v raném našem tiskařství měrou čestnou, ale jen v Čechách. V Praze Jonata z Vysokého Mýta, Jan Severýn a Jan Kamp, v Kutné Hoře Martin z Tišnova byli Češi a jsou to právě tito a jiní neznámí čeští tiskaři, kteří vytvořili, počínajíc již tiskařem Kroniky Trojánské, specifické české písmo, t. zv. českou bastardu, domácího původu, jíž si získali vynikající místo ve výrobě typů. Bastarda je druh gotického písma, které se objevuje v době prvotiskové jako forma kursivního písma v Německu, Čechách, Francii, Nizozemí, Anglii. Má četné znaky variability a nejednotnosti písma rukopisného. Z bastardy vyvinulo se pak písmo, jež se vzdalo všech osobitějších zvláštností a odchylek, standardní švabach, jenž ovládl na dlouho celou střední a severní Evropu. Pražský tiskař Beneda a plzeňský Mikuláš Bakalář importovali si švabach přímo z místa jeho vzniku: z Norimberka. Čeští a moravští tiskaři užívali ještě jiných typů: textury a rotundy, většinou vypůjčených, ale je to písmo opět gotické. Jinak než goticky se u nás před r. 1500 netisklo. Je to příznačné pro naše kulturní prostředí a sousedství německé i pro to, jak pozdě k nám vniká humanismus a s ním teprve do latinských knih antikva (latinka).
Pokud se týče významu a velikosti podniku, nejvelkorysejší knihtiskárnou před r. 1500 byla tiskárna Severýnova-Kampova, jež působila v Praze od r. 1488 do r. 1520, kdy ji převzal syn Severýnův Pavel Severýn z Kapí Hory. Byla to jistě největší tiskárna v království českém v 15. století. Vyšla z ní zejména známá česká bible z r. 1488, ilustrovaný Pasionál z r. 1497, Petrarkův spis Kniehy dvoje o lékařství proti štěstí a neštěstí z r. 1501 a j. Rovněž pozoruhodná byla tiskárna kutnohorského Martina z Tišnova, z níž vyšla 1489 známá ilustrovaná bible, a plzeňského Mikuláše Bakaláře, jenž tiskl od r. 1488 do 1513, od 1506 částečně s norimberským Hieronymem Höltzlem, a to knihy pro nejširší vrstvy lidové, většinou spisy překládané z latiny. Mikuláš Bakalář byl katolický Slovák, jenž se naučil tiskařství patrně v Norimberce, ale poznal je již v Krakově, kde studoval na katolické universitě a dosáhl hodnosti bakalářské. Byloť Polsko, zvláště Krakov, stejně jako jiné země hojně navštěvováno cizími tiskaři, většinou Němci, kteří tu dočasně působili a pak zase odcházeli (Kasper Straube, Kasper Hochfelder, pozdější tiskař norimberský). K seznámení s knihtiskem mel tu tudíž Bakalář příležitost.
Tiskaři moravští v této době, stejně asi jako vimperský Johann Alakraw, jenž přinesl knihtisk z Pasova, byli Němci. Konrad Stahel pocházel ze Švábska, jeho společník Matouš Preinlein z Ulmu, olomoucký tiskař Liborius Fürstenhain z Heiligenstadtu u Vídně a olomoucký Konrad Baumgarten, typický tiskař potulný, jenž tiskl v Gdánsku, Vratislavi a ve Frankfurtě n. Odrou, z Rottenburgu. Tiskli většinou latinské a německé knihy pro účely katolické církve.
O podílu našich zemí na rozšíření knihtisku svědčí i několik tiskařů pocházejících z Čech a Moravy, kteří působili v cizině. Čech však dle jazyka nebyl z nich žádný a vztah k rodné zemi měli, kromě jména, minimální. Z nich Johannes Sensenschmid, rozený v Chebu, jest zajímavý tím, že zavedl knihtisk do Norimberka. Matyáš z Olomouce (Mathias Moravus), humanistický kněz katolický, tiskl v Italii, znamenitý učenec a obchodník Valentin Fernandez de Moravia působil v Portugalsku. V cizině, a to v Paříži a Benátkách, působilo též několik tiskařských korektorů národnosti české. Že byla v českých zemích již před r. 1500 taková spotřeba knih, že na ni domácí produkce skutečně nestačila, o tom důkaz podává mnoho jmen zahraničních tiskáren, které již v tomto období se propůjčovaly k tištění českých knih. Jejich počet se ve století následujícím množí. Místo důvodů ryze technických, pro něž původně se k tisku zahraničnímu utíkalo, nastupují však příčiny nábožensko- politické. Byl to ovšem především Norimberk, kde tiskl pro Prahu a Olomouc liturgické latinské knihy Georg Stüchs von Sulzbach, a ve století 16. (na jeho počátku) zmíněný již Hieronymus Höltzl, a to jak pro katolíky, tak pro České bratry (mladoboleslavský lékař a pozdější impresor Mikuláš Klaudyán, pro nějž Höltzl vytiskl mimo jiné též prvou mapu Čech z r. 1518). Katolické tisky pro země české, hlavně pro Olomouc a Prahu, kolem r. 1500 dodávali dále: štrasburský Johannes Grüninger, lipský Konrad Kachelofen a Melchior Lotter, vídeňský Johannes Winterburger. Na počátku 16. století tiskne pro katolíky, ale ku podivu i české kališníky znamenitý závod katolického liberálního Benátčana Petra Liechtensteina. Z jeho oficiny vyšla zejména r. 1506 pečlivě vypravená česká bible. K celkové charakteristice českých prvotisků domácí provenience nutno nakonec poznamenati toto: Mají ráz prvotisků světových vůbec. Jako jinde i u nás chce zprvu tiskař napodobovati písaře. Proto mají jeho výrobky po stránce typologické i výzdobné a ilustrační s počátku silně individuální ráz. Původnosti a značné dokonalosti dosáhli čeští tiskaři ve své tvorbě typologického materiálu. Závislí na cizině, zejména na Německu, byli ve své praxi ilustrační. Ač byl dřevořez v Čechách samostatně znám dokonce již před rokem 1468 (z let 1430 — 40), nepřineslo české umění dřevorytecké samostatnější a původnější práce. Goticko-renesanční grafika, jež plní prvé naše knihy, jest jen odleskem grafiky německé. Čeští impresoři používali většinou bezostyšně cizích štočků, vypůjčených nebo neuměle napodobených — jak bylo ostatně zvykem po celé Evropě, a to hlavně z Norimberka. Imitovány byly zejména dřevořezy znamenitého norimberského kreslíře Michala Wolgemuta, proslulého ilustrátora známé Schedelovy kroniky z r. 1493, a na Moravě dřevořezy vzniklé z okruhu augšpurského tiskaře Erharda Ratdolta s vlivy italskými. Dřevořezy 15. století nedosáhly ještě té samostatnosti, k níž se dopracovaly ve věku následujícím hlavně působením Dürerovým. Byly řezány v obrysech, aby mohly být dodatečně rukou kolorovány. S ruční iluminací a rukodílným zdobením versaliemi, iniciálami, rámečky počítalo se často až do prvních let století 16.
Šestnácté století jest věkem rozvoje a rozšíření knihtisku po celé Evropě. Ráz knihy se mění, z uměleckého, drahocenného předmětu se pomalu stává průmyslový produkt národní i mezinárodní potřeby. Cena knihy klesá, objem a rozměry knihy se často menší a s tím vším klesá někdy, zvláště ke konci století, také kvalita. Umělecky jest střední Evropa napájena — proti gotice věku minulého — renesancí, což se zračí v knižní výzdobě zejména jihoněmecké. Dřevořezů nebo kreslení předloh pro ně ujímají se teď skuteční umělci. Německo nejen knihtisk vynalezlo, nýbrž brzy mu i věnovalo své největší genie kreslířské. Z nich Albrecht Dürer, který pracoval pro tiskaře norimberské, má velký vliv i na vývoj gotického písma, neboť jeho návrhy nové gotické abecedy působily patrně při vzniku nového německého písma, fraktury. Podobně se ve výzdobě a ilustraci knihy tištěné uplatňoval v Basileji Hans Holbein mi., ve Štrasburku Hans Baldung Grien, ve Wittenberku Lukas Cranach, jeho synové a škola a j., vesměs v první polovici 16. století. Opačný vliv na německou a jí blízkou knihu má od r. 1520 Lutherova reformace. Pro své účely nábožensky bojovné dovedla knihu zpopularisovati a zdemokratisovati. Celkem možno v produkci knih pozorovati tento vývoj : V severním Německu se jeví z počátku století značný pokles, potom se působením reformace tento pokles mění ve vzestup, produkce knih se vzmáhá, ale v letech 1540 — 75 opět poklesá, načež do konce století zase mírně stoupá. Naopak v Německu jižním jest v prvních dvou desítiletích značná konjunktura pod vlivem humanismu a reformace tu jen mění ráz knižní produkce. Jako tam, tak i tu pozorujeme ve druhé půli století pokles výroby a úpadek jakosti. Slavná města raného německého tiskařství — Mohuč, Bamberk, Augsburk, Norimberk a j. byla vystřídána a zastíněna novými středisky knižního trhu, z nichž zejména na sebe upozorňují: Frankfurt nad Mohanem, Wittenberk, Lipsko a j. Podnikatelsky výborně zavedené závody, jako Frobeniův v Basileji, trvají ovšem dále.
Paralelně, ač svými vlastními zákony, se rozvíjí typografie italská, francouzská, holandská, anglická.
Pro vývoj knihtisku velmi důležitý jest vývoj typografického písma. Pokud toho se týče, ustálily se v 16. století v krajinách střední, západní a jižní Evropy tři základní standardní formy typů. Italii, Francii a vůbec latinské země úplně ovládla v Italii zrozená antikva (latinka), kdežto Německo a země přilehlé okupuje švabach a fraktura. Antikva i švabach jsou ovšem plody věku minulého a jen fraktura jest opravdu dítě šestnáctého století, švabachu užil prvý v Norimberku 1485 Friedrich Creussner a rozšířil jej odtud zejména Ant. Koberger. (Do Prahy zavedl jej Beneda, do Plzně Mikuláš Bakalář.) Fraktura, ozdobnější písmo s t. zv. sloními chobotky, má svůj počátek v typech augšpurského tiskaře Johanna Schönspergera 1513, avšak vlastní běžné tvary vznikly opět v Norimberku společnou prací Joh. Neudörffera a Hieronyma Andrea roku 1524. I když odborníci rozeznávají různé druhy písem antikvových, švabachových a frakturových podle oficin, jde o rozdíly velmi jemné a minuciosní; podstatné pro tento a následující věky právě jest, že jest konec individualismu typového. Obchod s písmem, mezinárodní móda a ohromný vzrůst spotřeby knih ve státech i mezi státy vede přirozeně k tomuto písmovému universalismu. Samostatně ovšem se vyvíjí tiskací písmo hebrejské, řecké a kyrilika.
Jest dáno naší geografickou polohou a politicko kulturními poměry českých zemí v 16. století, že se celkem knihtiskařské poměry středoevropské, zvláště německé, obrážejí i ve vývoji tiskařství českého. Při tom projevuje se v něm nejeden osobitý rys. Řemesla, jež jest stále svobodným uměním, které neváže žádné cechovní zřízení (ale které za to je potlačováno často se strany panovníkovy), ujímají se čeští lidé a upravují si je pro své české poměry, pro službu českému jazyku (diakritická znaménka). České země sice nezplodily českého Dürera, ale vydaly Melantricha. V celkové úpravě a výpravě tištěné knihy dosáhli čeští impresoři znamenité dokonalosti a možno říci, že české tiskařství, zvláště v druhé polovici 16. století, dalo Evropě výtečný přínos uměleckoprůmyslový a skvělý příspěvek samostatného podnikatelství. Osobností formátu Melantrichova a velkorysým závodem Melantricho- Veleslavínským mohou se pochlubiti jen největší země evropské a z menších krajů sousedících s Německem snad žádný.
Předpokladem k tomuto rozmachu knihtisku a knihy vůbec byly celkem příznivé poměry kulturní v českých zemích v době před Bílou horou. Panování posledních Jagellovců a prvních Habsburků dalo jim poměrný klid a kromě náboženských sporů a útisků počínající protireformace, které však nikdy nedostupovaly takové intensity jako za válek husitských, kromě stavovského odboje 1547 po válce šmalkaldské, jejž Ferdinand I. na „krvavém sněmu“ potlačil, kromě válek s Turky, jež k nám jen nepřímo doléhaly, byl u nás celkem pokoj. Doba tato, zaměřená značně prakticky — až požitkářsky, byla zralá pro rozvoj živností, obchodu a umění. Také české písemnictví rozkvétalo, třebaže v něm převládaly překlady, spisy popularisující a kompilace nad pracemi původními, a knih se vydávalo mnoho, daleko víc než na příklad v sousedním Polsku, Uhrách a Rakousích. A z této české literární produktivity žila česká typografie, česká živnost papírnická, knihtiskařská, knihvazačská a knihkupecká.
Jako jinde i u nás přibývá dalších míst a středisk tiskařských. Z minulého věku žije a mocně se povznáší Praha. Rovněž Plzeň a Olomouc žijí z tiskařské tradice minulosti, ač ne tak vydatně. Knihtisk se usazuje v dalších městech a místech českého a moravského venkova, a to namnoze zásluhou a působením českých náboženských sekt, především Jednoty bratrské. Tato zakládá většinou tajné tiskárny v Mladé Boleslavi, Litomyšli, Bělé pod Bezdězem (na Moravě hlavně po r. 1547), v Prostějově, Lulči, Náměšti, Ivančicích, Kralicích. Novokřtěnci zařídili tiskárnu v Mikulově (1526 — 27), luteráni ve Velkém Meziříčí, katolíci další tiskárnu v klášteře v Louce u Znojma. Knihtisk v tomto století zapouští kořeny též v Litoměřicích, Chebu a Hradci Králové.
Vývoj knihtiskařství, přibývání jednotlivých oficin, zlepšování tiskařských method a stoupání tiskařského i ilustračního komfortu možno nejlépe sledovati v Praze. Tu také markantně vystupuje vliv nábožensko-politických poměrů, retardující působení vrchnostenské censury, jež od r. 1524 byla při vrchním úřadě duchovním pod obojí, od r. 1547 při úřadě katolickém a od r. 1564 v rukou arcibiskupa, tu se též nejživěji cítí a nejpůsobivěji obráží vliv onoho uvolnění r. 1549, kdy císař změnil svou politiku k impresorům a místo dřívějšího potlačování a zavírání tiskáren počal opět jednu po druhé povolovati. A tak, kdežto po r. 1520 pozorujeme u nás pokles v produkci knih a v tiskařském ruchu, vzmáhá se tento znamenitě od poloviny století. Vývoj tohoto ruchu nejlépe ilustruje Praha.
Do r. 1549 napočítal Z. Winter asi jen 10 impresorů, kdežto od toho roku do r. 1620 asi 73!
I v tomto století se z důvodů nábožensko-politických dosti tiskne v cizině, v Německu zejména před r. 1549. Tak na př. česká bible, případně její části, byly vytištěny po r. 1506 (bible benátská) v Norimberce čtyřikrát: 1534, 1538 a dvakrát 1540 (celá bible a Patery knihy ..), potom až 1599 (Nový zákon). Mimo Norimberk bylo užito často pohostinství Lipska, Wittenberka, Vídně, Basileje, Frankfurtu nad Moh., ba i Říma. Jednota bratrská musila v druhé půli století se utíkati se svými tiskárnami do Polska (Šamotuly).
Pokud se týče písmového materiálu, zmínili jsme se již o universalismu, založeném středoevropskou módou a obchodem s typy, jenž ovládl i naše země. Jako v Německu převládá i u nás písmo gotické a z něho opět švabach, jímž se tiskne běžný text českých a německých spisů. Čeští tiskaři brzy si jej počali podle standardních vzorů řezati sami. Tak měl švabach vlastní výroby Jiří Melantrich z Aventinu. Mimo to vnikají k nám od čtyřicátých let z Německa různé druhy ornamentálnější fraktury, jíž se hlavně používá k nápisům a titulům. Frakturu má na př. již 1542 pražský Bartoloměj Netolický. Fraktura tak vytlačuje staré zásoby gotického písma nápisového (textury, rotundy). Pro latinské texty razí si k nám cestu antikva. Ještě význační pražští knihtiskaři z počátku 16. století, Mikuláš Konáč z Hodíšťkova (tiskl do r. 1528) a Pavel Severýn z Kapí Hory (do r. 1541), ji nemají a užívají místo ní gotické rotundy. Ale již pražský tiskař Jan Had ve svém Regimentu zdraví lékaře Koppa z Raumentálu z r. 1536 a v roce následujícím pak Netolický mají krásnou antikvu, původu asi norimberského.
Episodou samou pro sebe, do jisté míry ve vývoji českého tiskařství neústrojnou, jest cyrilice, která se v Praze objevila přičiněním běloruského lékaře Franciska Skoryny (1490 — 1535). Tento učenec, vydavatel a snad i tiskař, pocházející z Polocka, jenž studoval na slavných universitách v Krakově a v Bologni, objevil se r. 1517 v Praze a vydal zde do r. 1519 několik částí svých překladů bible. Od r. 1525 tiskl již ve Vilně. Ač o pražském pobytě Skorynově existuje již značná odborná literatura, zůstává tu mnoho otázek nevyřešených, jak o důvodech, pro které do Čech přicestoval, tak i o podrobnostech odborně tiskařských. Skorynu přivedly asi do Čech rozličné důvody, nejen náboženské, ač, jak se zdá, bylo mu české kacířství, zejména českobratrství, blízké. (Sám nebyl ani katolík, ani pravoslavný.) Snad vedle náhody přivedla jej do Prahy proslulost české husitské náboženské literatury na Rusi, kde, hlavně na západě a jihu, byly známy české překlady Písma, snad i počínající věhlas pražského tiskařství. Jisté jest, že našel v Praze knihtiskařské poměry značně rozvité (tiskárny Konáčova a Severýnova), že však pro cyrilici nenašel tu žádného vzoru, ježto žádný pražský tiskař tímto písmem netiskl. Snad znal Skoryna první tisky cyrilicí, jež vyšly 1491 v Krakově u Szwajpolta Fiola v církevní slovanštině, snad znal i tisky slovanské, vyšlé z černohorské Obody a z Benátek (od 1493). Skorynovy pražské tisky, psané ruštinou s příměsí běloruštiny, mají však tak vyspělou úpravu typografickou a jsou vyzdobeny dřevořezy takové dokonalosti, že jest nutno předpokládati, že si tiskař nalézal vzory mimopražské, snad ze západu, snad z Italie. Nicméně mu mohly bible české, zvláště bible pražská z r. 1488, kutnohorská z r. 1489 a nádherně vypravená benátská z r. 1506 posloužiti též příkladem, jak po stránce obsahové, tak svou vnější úpravou. Ať už je tomu jakkoliv, proslavil pobyt Skorynův v Praze hlavní město Čech nesmírně, zapojiv je do počátků ruského tiskařství. Pražské tiskařství podává si tu na počátku století ruce s typografií ruskou. O literárním významu překladů Skorynových je pojednáno na jiném místě tohoto sborníku.
Praha byla také první město ve střední Evropě, kde byla založena hebrejská tiskárna. První zachované pražské tisky hebrejské z r. 1512 (v majetku Bodleyské knihovny v Oxfordě) a z r. 1514 (uložené v knihovně pražské židovské obce náboženské) dosáhly svými nádhernými typy, svou výbornou ornamentikou a svými ilustracemi, jakož i čistotou tisku nebývalé technické dokonalosti, takže byly po dloubou dobu příkladné pro všecky židovské oficiny. Jeden z prvých pražských tiskařských principálů byl Gerson ben Šalamoun Kohen nebo Kac, který obdržel r. 1527 od Ferdinanda I. první privilej pro svou hebrejskou tiskárnu a vyučenci gersonské oficiny, která pracovala přes dvěstě let, šířili umění hebrejského tisku z Prahy i do zemí sousedních, Německa a Polska. Vnější toho známkou je skutečnost, že pražského městského znaku je užito jako ozdoby v hebrejských tiscích lublinských.
Skoryna přivádí nás k otázce, jaké byly vztahy našich zemí k slovanským zemím Rusku a Polsku vůbec v tomto věku a jakou účast bralo na těchto stycích české tiskařství. Nutno hned zdůraznit, že vztahy ty byly celkem neveliké. Pokud se týče Ruska, je případ Skorynův ojedinělý.
Nasnadě ležely daleko spíše styky se sousedním Polskem, i když se vnitřní vývoj Čech a Polska bral v tu dobu směrem podstatně odlišným. Při tom Čechové nábožensky setrvávali ve svém odporu k Římu, jsouce duchovně podporováni reformací německou a švýcarskou, kdežto Poláci celkem zachovávali věrnost katolické církvi.
Přesto byly duchovní styky mezi Čechy a Poláky za prvních Habsburků živé a významné. Zejména Čechů přicházelo tenkráte hodně do Polska k trvalému pobytu z důvodů náboženských. Hromadné stěhování do Polska nastalo hlavně po nezdařeném odboji evangelických stavů r. 1547, kdy stoupenci Jednoty opouštěli Čechy i Moravu a nalézali u polské šlechty nejen vlídné přijetí, nýbrž často i nové stoupenectví. — Jaký podíl v těchto stycích mělo české umění knihtiskařské? Jistě jen takový, jaký je v poměru k tehdejším česko-polským stykům obchodním. Polsky se u nás dost znalo, víme na příklad, že tiskař a spisovatel Konáč z Hodíšťkova uměl polsky a že jeho bratr, povoláním kupec, pobýval často za obchodem v Polsku. Nicméně na nějaký přímý rozhodný a trvalejší vliv českého tiskařství na polské nemáme dokladů. Vztah se omezoval spíše na vzájemnou obchodní výměnu, i když při tom český knihtisk dominoval. Vyměňoval se zejména materiál ilustrační. Názorným dokladem takového putování a půjčování štočků, jehož se též účastní Polsko, jsou štočky dřevořezů z Lutherovy bible vytištěné r. 1535 Hansem Luftem ve Wittenberce. Tyto dřevoryty přejímá do své bible r. 1537 Pavel Severýn, od něho prostřednictvím asi Severýna mladšího se dostávají k Netolickému a Melantrichovi (1549, 1556, 1557, 1560, 1561), r. 1561 ocitají se v bibli Jana Leopolity vydané v Krakově u tiskaře Marka Scharffenbergera (Szarfenberga), a pak se dokonce zas vracejí k Luftovi, který jich používá pro další vydání Lutherovy bible r. 1572. Při takovýchto výměnách se snad štočky zároveň i rozmnožovaly. Daleko spíše možno hledati vliv českého tiskařství na polské v souvislosti se zmíněnou již emigrací Jednoty. Jest přirozené, že Jednota béře si s sebou do vyhnanství i své tiskaře, aby i tiskem mohla odtud působit, zejména zpět do své vlasti, s níž se styku nevzdává. Tak tiskne r. 1561 bratrský tiskař Alexander Oujezdský svůj slavný, pečlivě a nádherně vypravený kancionál na zámku poznaňského šlechtice Lukáše Górky v Šamotulech u Poznaně. Alexander Oujezdský tiskl též polské knihy, a to již dříve ve svém vyhnanství v Královci v r. 1551 — 1554, kde se podpisoval Alexander Čech. Za těchto poměrů nebylo by divu, kdyby české impresorství starší tradice a výtečné erudice bylo ovlivňovalo tiskařství polské. Zůstává-li nám v tomto bodu polská věda odpověd dosud dlužna, bylo by si aspoň přáti vědeckých prací českých o této otázce.
Černé umění jde ruku v ruce s uměním dřevořezovým a tak i do českých tisků víc a více vniká knižní ilustrace. Ta jest, jak již zdůrazněno, zcela pod vlivem německým, prostřednictvím německého umění seznamujeme se s renesancí, Dürer, Cranach, Holbein jsou u nás napodobováni, často dosti svérázně, ale nejsou předstiženi, tím méně nahrazeni samorostlým uměním původním. Pavel Severýn z Kapí Hory zcela v duchu doby (ale příznačně pro naši uměleckou závislost) kopíruje pro svou tiskařskou značku 1529 znak badenského tiskaře Thomase Anselma, pořízený štrasburským Hansem Baldungem Grienem, jenž ovšem opět napodobil mědiryt Dürerův z r. 1507. Podobně si Melantrich vypůjčil značku (signet) od basilejského Frobenia. Holbeinův známý cyklus dřevořezebný „Tanec smrti“ dává imitovati Melantrich pražskému dřevořezbáři Hanušovi Lützelbürgerovi podle Frobeniova vydání z r. 1554 a 1558 do svého tisku Erasma Roterdamského (Kniha, v které se křesťanskému člověku naučení dává, jak by se k smrti hotoviti měl) r. 1563. Příkladů nalezli bychom ovšem více. V druhé polovici století počíná do českých zemí více vnikati vítězící dřevořezba nizozemská a italská. Dřevořezy, částečně domácího původu, krásnými a dokonalými obrazy rostlin opatřil Melantrich svůj tisk Herbáře Matthioliho (1562 čes., 1563 něm.). Velmi vyspělou prací xylografickou, zejména bohatě a ušlechtile komponovaných titulních listů, vynikají tisky bratrské (kancionál šamotulský 1561, nové ivančické vydání 1564, ivančický Blahoslavův Nový zákon a j. tisky Štyrsovy, Güntherovy a j. bratrských tiskáren moravských).
České umění knihtiskařské dosahuje v druhé půli 16. století dvou vrcholů po stránce kvality a kvantity tisků. V Praze vrcholu dosaženého osobní podnikavostí a úsilím Jiříka Melantricha Rožďalovského z Aventinu a na Moravě rozkvětu, o nějž se zasloužilo namnoze kolektivní snažení Jednoty bratrské. Ale ani Melantrich ani Jednota nepřicházejí do vzduchoprázdna, mají své dobré předchůdce a připravovatele zejména v Praze a v Čechách vůbec. Jsou to zvláště pražští typografové Mikuláš Konáč z Hodíšťkova (tiskne 1507 — 1528), Pavel Severýn z Kapí Hory (1501 — 1541), tiskař a kartograf Jan Kosořský z Kosoře a vlastní předchůdce Melantrichův, po r. 1547 nějaký čas jediný držitel jakéhosi typografického monopolu, Bartoloměj Netolický (1530 — 1552).
Zprvu společník Netolického, pak 1552 — 1580 samostatný Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventinu, prvý český dokonale vzdělaný typograf, žák basilejského Frobenia, právem může býti k němu přirovnáván humanistickým vzděláním, koncepci svého podniku, jeho velkorysým vedením i rozsahem (třebas jen polovičním: Frobenius zaměstnával 31 osob, Melantrich asi jen kolem 15). Pokud se nám zachovaly tisky nebo záznamy o nich, víme, že Melantrich vytiskl přes 200 děl, z nichž mnohé v několika vydáních (tak oblíbená biblí „melantriška“ v pěti). Rovněž ne neprávem zeť Melantrichův a jeho pozdější nástupce, profesor Daniel Adam z Veleslavína (1586 — 1605) si vysloužil čestný titul architypografa. Vždyť jen písmová zásoba jeho tiskárny (47 druhů abeced, u Melantricha 30) nasvědčuje, o jaký rozsáhlý závod tu šlo (celkem přes 80 tisků). Bohužel dědicové tiskárny nepokračují již v té slavné tradici závodu, nastává úpadek a po bitvě bělohorské tiskárna snad přechází do rukou jesuitů, jistě však její štít mizí. Z konkurentů tiskárny Melantricho-Veleslavínské dovedl na sebe upozornit jediné Jiří Černý-Nigrin (od 1572), jenž vydával menší, avšak velmi kvalitní práce.
Zcela jiného rázu jest tiskařské dílo Jednoty bratrské. To se projevilo během celého 16. století v četných a do značné míry tajných neb anonymních tiskárnách mimopražských, v Čechách, na Moravě a v Polsku. Církev bratrská, které na vydávání knih ať polemických, ať kancionálů a knih biblických velmi záleželo, dovedla si získati tiskaře, kreslíře i rytce a jejich často anonymní prací vydávala risky, jež harmonickou úpravou, vkusným použitím jemných a ostrých druhů písem, ušlechtilou renesanční výzdobou titulních listů i stran v textu předstihly začasté nejlepší tisky pražské a postavily českou typografii i xylografii (ne ovšem po stránce invenční) na úroveň tiskařského umění evropského. V Čechách byly to tiskárny v Litomyšli a Mladé Boleslavi, na Moravě: v Prostějově, Lulči Náměšti, Ivančicích (Jan Blahoslav) a v Kralicích. Zvláště tato se nesmazatelně zapsala do českých dějin kulturních (1578 — 1622). V tomto klenotu Jednoty (jenž po Bílé hoře byl přenesen do Lešna) vytištěna byla od r. 1579 — 93 a 1601 slavná šestidílná biblí kralická, studnice jazyka českého, arcidílo typografické, vynikající krásou, ladem a přesností tisku. Spolu s ostatními tisky kralickými (Blahoslavův Nový zákon) a ivančickými znamená biblí kralická vrchol bratrského umění tiskařského.
Z podaného přehledu jest zřejmo, že české tiskařství 15. a 16. věku zaujímá na evropském fóru čestné místo. Přispělo značně nejen k dějinám evropské typografie, nýbrž kultury vůbec a české zvláště. I ono, stejně jako u jiných národů, stalo se nositelkou ideí náboženských, uměleckých a filosofických, i ono se stalo živitelkou snah a tužeb národních, a v tom obojím působení, zúčastnivši se nejrůznějších půtek a bojů duchovních, jako neohrožený bojovník často bylo pronásledováno a utiskováno. Přesto se slibně vyvíjelo až do druhé polovice 16. století a teprve neblahé události kolem r. 1620 zasáhly jako náhlé přerušení nadějného rozběhu. A tak v době dokonalých tisků a nádherných Elzevirů, Didotů a Bodoniů český tisk živoří na nízké a laciné úrovni. Teprve 19. století mohlo jej opět vzkřísiti k novému životu a k novým úkolům.