Zikmund Hrubý Z Jelení — Gelenius.
Zikmund Hrubý Z Jelení — Gelenius
Již v polovici 14. století přímým navázáním osobních i dopisových styků
s Italií (Cola di Rienzo, Petrarca) staly se Čechy prvním ohniskem humanistických
snah. Přes slibné počátky, jimiž tak Čechy předstihly ostatní země ležící
na sever od Alp, nemohla první setba humanismu vydati uzrálou sklizeň.
V hnutí reformním, které se nedlouho potom na území českého státu neméně
pokročile, s vypjatou intensitou a revolučními důsledky projevilo, nebylo
zprvu ani náklonnosti ani ochoty k učené stránce snažení renesančního,
vycházejícího z katolické Italie. A tak znovu teprve okolo polovice 15.
století objevují se v Čechách šiřitelé humanistických ideí, většinou mezi šlechtici, kteří prošli
universitami severoitalskými. Domácí universita pražská, ještě více než její mladší středoevropské
sestry, bránila se velmi dlouho přístupu nových proudů humanistických. Po různých nábězích
projevily se na ní plněji až od třicátých let století 16., když do učitelských řad vstoupili čeští
odchovanci hlavně Melanchthonova humanismu, smířeného s reformací. Teprve potom mohly
humanistické prvky, obsažené v středoevropské zbožné laické moudrosti, s rozptýlenými učiteli
a odchovanci proniknouti z university do venkovských měst a tak teprve v době, kdy slavná léta
italského humanismu již minula, šířiti humanistický smysl pro formu i obecněji zvyšovati úroveň
morálního a politického vzdělání.
Se samou podstatou hnutí humanistického souviselo, že i četní čeští jeho představitelé neomezovali své působení na vlastní národ, ale byli v čilých stycích s kruhy zahraničními. Máme-li odpověděti k otázce, který z Čechů mezi humanistickými učenci dal světu nejvíce, musíme bez váhání vysloviti jméno Sigismundus Gelenius.
Pod tímto humanistickým jménem je obecně znám český rodák Zikmund Hrubý z Jelení (1497 — 1554). Třebaže své životní dílo vykonal v Basileji, má český národ plné právo počítati ho mezi své syny. Kořeny humanistického vzdělání Zikmundova tkvěly v jeho rodných Čechách. Jeho otec Řehoř Hrubý z Jelení († 1514) nenáležel sice k zmnožovatelům domácí latinské produkce, zato však tím horlivěji uváděl do národního písemnictví českými překlady latinské spisy antických klasiků (Cicero) a humanistů cizích (Petrarca, Lorenzo Valla, Giovanni Gioviano Pontano, Erasmus) i domácích (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic). Humanistické podněty, jež si Zikmund odnášel z otcovského domu, rozmnožil u něho nadaný i nadějný Václav Písecký, zprvu jeho učitel ve škole u sv. Jindřicha v Praze, později průvodce na cestě k dalšímu vzdělání na universitách severoitalských. Vztah k rodné zemi a jazyku je dokumentován u Zikmunda i později ještě několikrát. Nebylo-li na zbědované pražské universitě místa pro zcela mladého učence po dokončení jeho zahraničních studií a cest, byl mu na ní aspoň později, r. 1540, leč s nezdarem, nabízen nově zřízený lektorát řečtiny. V cizině se osvědčoval Gelenius jako obětavý ochránce českých a moravských studentů. Jeden z nich, Jan Blahoslav, dosvědčuje ve své Grammatice české, jak velmi dobrou znalost mateřštiny si uchoval Gelenius po více než 25 letem odloučení od vlasti. Když Gelenius neodolal pokušení, sestavovati po vzoru humanistických předchůdců, zvláště Rudolfa Agricoly, řady latinských, řeckých a německých slov, jevících „obzvláště podivuhodnou“ zvukovou příbuznost, přidal k nim po prvé češtinu („lingua sclavinica“) ve svém Lexicum symphonum (v Basileji 1. vyd. 1537, 2. rozmnožené vyd. 1544). I mezi zahraničními současníky bylo známo Geleniovo slovanství: ještě krátce po smrti Geleniově užil Konrád Gesner ve svém Mithridatu (1555) pro soupis národů jazyka „illyrského“ rukopisných údajů Geleniových. Všechny tyto skutečnosti jest třeba míti na paměti, má-li býti jasno, jak neprávem byl Gelenius někdy pokládán za Němce nebo Holanďana.
Svůj světový význam založil Gelenius textově kritickou, vydavatelskou a překladatelskou činností, kterou podnikal jakožto „corrector“ neboli „castigator“ slavné basilejské tiskárny Frobeniovy, která v 16. století vůdčím podílem zásobovala knižní trh německý a francouzský. Do Basileje přišel Gelenius r. 1523/4 jako hotový mladý učenec, který si předtím osvojil hlubokou znalost antických jazyků na universitách severoitalských, kde byli jeho učiteli Iulius Camillus, Lazarus Bonamicus a zvláště Marcus Musurus. Svou nevšední učeností a poctivou povahou došel zatím již významného ocenění i trvalého přátelství Melanchthonova ve Vitemberce. V Basileji z pomocníka Erasmova při jeho edičních pracích, podnikaných pro tiskárnu Frobeniovu (zvl. při jeho vydání Plinia 1525 a současně Nového zákona, 1529 při Senekovi), stal se Gelenius brzy uznávaným pracovníkem vůdčím a odvážil se se zdarem nastoupiti cesty samostatné a od Erasmových odlišné.
Řadu vydavatelských podniků, které šly do světa již samostatně se jménem Geleniovým, zahájilo jeho vydání pozdně antického lékaře Theodora Prisciana (1532, s předmluvou datovanou 1531), tím významněji, že šlo o editio princeps textu předtím knižně nevydaného, tím příznačněji pro celou další činnost Geleniovu, již vyznačoval uvědomělý boj proti tradicionalismu knižních vydání a příklon k tradici rukopisné.
Rukopisů užil Gelenius především pro vydání několika řeckých textů a pro pořízení řady překladů z řečtiny. Ve dvou případech se tu mohl opříti o českou kořist: proslulá knihovna humanistického básníka a nadšeného sběratele rukopisů Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic († 1510) poskytla mu — prostřednictvím chomutovského rodáka Matouše Aurogalla — jednak rukopis (dnes strahovský) pro basilejské vydání Kallimachových hymnů, scholií k nim a gnóm ze Stobaiova Anthologia (1532), jednak rukopis (dnes roudnický) pro edici Diogena Laertia (1533). Z rukopisu dnes heidelberského byl Geleniem vydán jakožto editio princeps (1533) Arrianův a Hannonův Periplus spolu se spiskem O řekách a horách, u něhož Gelenius první s bezpečným stilistickým citem správně rozpoznal původ neplutarchovský. K svědomité kollaci rukopisných předloh přistupovala již v těchto vydáních i Geleniova činnost emendační, zachovávající zdravě zdrželivou míru a svědčící o nevšedních věcných znalostech z antických literatur. Úkoly pouhé příležitostné konjekturální emendace bez možné rukopisné opory čekaly na Gelenia při vydání komedií Aristofanových se scholii (1547), kde se pro komedie, vydané M. Musurem, držel textu svého učitele, ale připojil nově upravené znění dvou komedií z vydání Giuntova, a při vydání epigramů Anthologie Palatinské (1549) s komentářem Brodeauovým. Vydatnou, ne-li hlavní účast měl Gelenius i na basilejské editio princeps řeckého textu Josefa Flavia, která vyšla se jménem Arnolda Peraxyla (1544).
Dva řecké rukopisy Flaviovy byly již dříve pro Gelenia cennou pomůckou, v době, kdy po prvé upravoval pro Frobeniovu tiskárnu (1534) starý latinský překlad děl Flaviových; podle jednoho z nich doplnil a do latiny přeložil chybějící části knih proti Appionovi. Když se pak později mohl opříti o nové Peraxylovo a svoje vydání řeckého textu (1544), nahradil v novém vydání latinského Flavia (1548) starý překlad 20 knih Starožitností překladem zcela novým, v jiných částech se spokojiv aspoň dosti častými úpravami věcnými a stilistickými. Že se při překladu vlastních jmen přichýlil k řeckému originálu a většinou opustil nesklonná biblická jména, jimiž starý překladatel uměle přibližoval text Flaviův praxi Vulgáty, bylo umožněno náboženským stanoviskem Geleniovým: ctitel Lutherův a Melanchthonův nebyl vázán ohledem na tridentskou autentisaci Vulgáty a skloňoval v textu Flaviově vlastní jména právě tak, jako činili evangeličtí tlumočníci samých textů biblických. S podobnou důkladností, jakou osvědčil při přepracování latinského Flavia, počínal si Gelenius při novém vydání pětisvazkového překladu děl Jana Chrysostoma (1547); nepřetiskl v něm jen soubor různorodých překladů starší edice Erasmovy, nýbrž četnými opravami je zlepšoval a s užitím řeckého originálu rozmnožil devíti nově přeloženými homiliemi. V pilné překladatelské dílně posled- ních let Geleniových vznikly ještě jiné rozsáhlé překlady do latiny. Novým, dokonalejším tlumočením nahradil Lapův překlad Starožitností Dionysia Halikarnaského (1549), Candidův překlad celého Appiana (posmrt. vyd. 1554) a starý překlad osmi knih Origenových proti Celsovi (posmrt. vyd. 1557). Vůbec po prvé uvedl do latiny text Filona Alexandrijského (1554) a překlad, jím samým ze dvou pětin již nedokončený, z mučedníka Justina (posmrt. vyd. 1555).
Obecný význam těchto překladů byl nemalý. Poněvadž i v době humanismu byla hlubší znalost řečtiny dosti dlouho omezena na úzký kruh znalců, mohly potřebám širšího vzdělaného čtenářstva vyhovovali jenom překlady. Proto se v době humanismu u některých autorů objevila dříve knižní vydání latinského překladu než řeckého textu a starší latinské překlady se nově upravovaly i bez přihlížení k originálům. Nejlepším dokladem, jak se ještě za Gelenia cítila živá potřeba latinských překladů, jest fakt, že přímým podnětem k jeho překladům Dionysia Halikarnaského (1549) a Filona (1554) byly zcela čerstvé editiones principes řeckých textů, jež tehdy vyšly v Paříži (onoho 1546, tohoto 1552). Věcně znalé a stilisticky obratné překlady Geleniovy udržely se v nových přetiscích dlouho po jeho smrti a vydatné stopy jejich užití lze sledovati až do 19. století. Vedle širokého poslání podržely nadále význam i pro čtenáře znalé řečtiny jako cenné pomůcky interpretační, aspoň zčásti nahrazující nedostatek komentářů k méně běžným textům.
Zvlášť trvalých zásluh si získal Gelenius jako vydavatel latinských textů starověkých spisovatelů. Při nesnadném textu rozsáhlé Pliniovy Naturalis historia, již u Frobenia vydával Erasmus podle konjekturálně přebujelé recense Hermolaa Barbara, naučil se Gelenius stoupající měrou zprvu jako Erasmův spolupracovník (1525, 1530), ale ještě za života Erasmova jako samostatný vydavatel (po prvé 1535); oceňovati význam antické rukopisné tradice proti konjekturální libovůli. Přes prudký odpor Erasmův, který však nezkalil jejich osobního kladného poměru, Gelenius se svým stanoviskem zvítězil. A tak jeho vydání, opřená o tři dnes ztracené rukopisy a propracovaná s dobrými znalostmi věcnými i stilistickými, byla mnohokráte obnovována nejen v Basileji, ale i ve Francii a stala se až do postupného odkrytí cennějších starých rukopisů nadlouho základním textem Pliniovým. Když se Beatus Rhenanus svým odchodem z Basileje (1527) vzdal další práce o recensi rozsáhlého díla Liviova, dokončil celou polovici jeho úkolu Gelenius (1534 — 35), užívaje k tomu týchž cenných, dnes ztracených rukopisů špýrského a mohučského, Společné vydání Rhenanovo a Geleniovo mělo veliký úspěch: ještě za života Geleniova se tisklo nejen v Basileji, ale i v Londýně, Paříži a dokonce v Benátkách. Teprve podezíravá filologie 19. století projevila nedůvěru k pravosti Geleniových čtení rukopisných, ale druhý díl moderního kritického vydání Liviova (1919), které uspořádali C. F. Walters a R. S. Conway, po právu osvědčil nejen svým aparátem, ale leckdy i textem pevnou důvěru Geleniovi. Dodnes neztratilo ceny Geleniovo vydání Ammiana Marcellina (1533). Toto basilejské vydání, rozšiřující starší kusou recensi Castelliho o knihy 27. — 30., bylo sice i časově o nějaký týden i úplností předstiženo augšpurskou edicí Accursiovou, obsahující i knihu 31. A přece ji předčilo jednak užitím cenného, dnes (až na zlomky marburské) téměř úplně ztraceného rukopisu hersfeldského, jednak kritickými schopnostmi svého vydavatele, jejž podle nestranného soudu, který pronesl o sto let později H. Valois, vyznačovala ve srovnání s Accursiem „maior quaedam ingenii vis et iudicium acrius“. Novodobé kritické vydání Ammiana Marcellina, které pořídil C. U. Clark (1910), uvádí v aparátě všechna různočtení Geleniova, protože podle správného přesvědčení vydavatelova tlumočí často znění ztraceného rukopisu. Svým edicím spisů Tertullianových (1550) a Notitiae dignitatum (1552) prospěl Gelenius tím, že je založil na rukopisech, dnes rovněž ztracených, jež v obou případech byly získány z knihoven anglických. Totéž platí o jeho edici relací Symmachových (1549).
Kdežto ve všech uvedených latinských vydáních měl na čteních Geleniových, a to leckdy nerozeznatelně, podíl jednak příklon k ztraceným rukopisům, jednak vlastní konjektury vydavatelovy, poskytují vydání Velleia Patercula (1546), jímž nahradil starší vydání (1520), které Beatus Rhenanus upravil se zřením k nezvěstnému dnes rukopisu murbašskému, a zvláště vydání Arnobia spolu s dialogem Minuciovým (1546), bezpečný obraz Geleniových konjektur, navrhovaných bez pomoci rukopisné. Vydání Arnobia podnikl Gelenius toliko na podkladě čerstvé římské editionis principis (1543), nemaje přístupu k jedinému rukopisu dnes pařížskému. Tím čestnější pro něho, jestliže na více než 140 místech uhodl čtení rukopisu, od něhož se editio princeps neprávem odchýlila, na více než 350 místech navrhl výborné opravy, jež i moderní vydavatel musí přijmouti do textu, a v četných jiných případech připravil cestu opravným návrhům pozdějším. Jestliže za zvláště nesnadných okolnosti při tomto vydání se Gelenius ojediněle pokusil případy těžších poruch léčiti poněkud radikálněji, byl proto často a neprávem — při všem uznání svého emendačního ingenia — stíhán výtkou hyperkriticismu, jejíž odlesk se potom leckdy jevil nepříznivě i při posuzování jiných jeho prací. Nezasloužil si toho, poněvadž jinak ve svém teoretickém přesvědčení i kritické praksi kladl úctu k rukopisné tradici nad důvěru ve vlastní dohad, „který často klame“. Při tom však právem potíral krajní kritický konservatismus. Jeho emendačnímu nadání, šťastně spojujícímu věcné a stilistické znalosti s kombinační pohotovostí, zdařilo se v celé jeho kritické činnosti velmi mnoho i vynikajících konjektur. U nejedné z těch, jež bývají připisovány filologům o desítky let nebo i staletí mladším, dal by se prokázati Geleniův nárok na prioritu.
Svůj celoživotní úkol „correctora“ basilejské tiskárny srovnával Gelenius někdy s balvanem Sisyfovým nebo žernovem Plautovým. Ale sám si byl vědom, že námahu pracných kollací mu vyvažovala radost z restituce, pocit uspokojení z poznávané vědecké pravdy.
Novodobá textová kritika starověkých autorů pokročila ještě důsledněji k úplnému odpoutání od tradicionalismu tištěných vydání, z něhož se humanisté nikdy zcela nevymanili, a soustavným kritickým prozkumem celého souboru rukopisné tradice nahradila úzkou basi humanistických vydání, pořizovaných se zřením k malému počtu náhodně získaných rukopisů. Ale mezi vydavateli 16. století náležel Gelenius k těm, jejichž methodický postup na rozdíl od protichůdců byl podstatným krokem ve směru budoucího vývoje.
Se samou podstatou hnutí humanistického souviselo, že i četní čeští jeho představitelé neomezovali své působení na vlastní národ, ale byli v čilých stycích s kruhy zahraničními. Máme-li odpověděti k otázce, který z Čechů mezi humanistickými učenci dal světu nejvíce, musíme bez váhání vysloviti jméno Sigismundus Gelenius.
Pod tímto humanistickým jménem je obecně znám český rodák Zikmund Hrubý z Jelení (1497 — 1554). Třebaže své životní dílo vykonal v Basileji, má český národ plné právo počítati ho mezi své syny. Kořeny humanistického vzdělání Zikmundova tkvěly v jeho rodných Čechách. Jeho otec Řehoř Hrubý z Jelení († 1514) nenáležel sice k zmnožovatelům domácí latinské produkce, zato však tím horlivěji uváděl do národního písemnictví českými překlady latinské spisy antických klasiků (Cicero) a humanistů cizích (Petrarca, Lorenzo Valla, Giovanni Gioviano Pontano, Erasmus) i domácích (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic). Humanistické podněty, jež si Zikmund odnášel z otcovského domu, rozmnožil u něho nadaný i nadějný Václav Písecký, zprvu jeho učitel ve škole u sv. Jindřicha v Praze, později průvodce na cestě k dalšímu vzdělání na universitách severoitalských. Vztah k rodné zemi a jazyku je dokumentován u Zikmunda i později ještě několikrát. Nebylo-li na zbědované pražské universitě místa pro zcela mladého učence po dokončení jeho zahraničních studií a cest, byl mu na ní aspoň později, r. 1540, leč s nezdarem, nabízen nově zřízený lektorát řečtiny. V cizině se osvědčoval Gelenius jako obětavý ochránce českých a moravských studentů. Jeden z nich, Jan Blahoslav, dosvědčuje ve své Grammatice české, jak velmi dobrou znalost mateřštiny si uchoval Gelenius po více než 25 letem odloučení od vlasti. Když Gelenius neodolal pokušení, sestavovati po vzoru humanistických předchůdců, zvláště Rudolfa Agricoly, řady latinských, řeckých a německých slov, jevících „obzvláště podivuhodnou“ zvukovou příbuznost, přidal k nim po prvé češtinu („lingua sclavinica“) ve svém Lexicum symphonum (v Basileji 1. vyd. 1537, 2. rozmnožené vyd. 1544). I mezi zahraničními současníky bylo známo Geleniovo slovanství: ještě krátce po smrti Geleniově užil Konrád Gesner ve svém Mithridatu (1555) pro soupis národů jazyka „illyrského“ rukopisných údajů Geleniových. Všechny tyto skutečnosti jest třeba míti na paměti, má-li býti jasno, jak neprávem byl Gelenius někdy pokládán za Němce nebo Holanďana.
Svůj světový význam založil Gelenius textově kritickou, vydavatelskou a překladatelskou činností, kterou podnikal jakožto „corrector“ neboli „castigator“ slavné basilejské tiskárny Frobeniovy, která v 16. století vůdčím podílem zásobovala knižní trh německý a francouzský. Do Basileje přišel Gelenius r. 1523/4 jako hotový mladý učenec, který si předtím osvojil hlubokou znalost antických jazyků na universitách severoitalských, kde byli jeho učiteli Iulius Camillus, Lazarus Bonamicus a zvláště Marcus Musurus. Svou nevšední učeností a poctivou povahou došel zatím již významného ocenění i trvalého přátelství Melanchthonova ve Vitemberce. V Basileji z pomocníka Erasmova při jeho edičních pracích, podnikaných pro tiskárnu Frobeniovu (zvl. při jeho vydání Plinia 1525 a současně Nového zákona, 1529 při Senekovi), stal se Gelenius brzy uznávaným pracovníkem vůdčím a odvážil se se zdarem nastoupiti cesty samostatné a od Erasmových odlišné.
Řadu vydavatelských podniků, které šly do světa již samostatně se jménem Geleniovým, zahájilo jeho vydání pozdně antického lékaře Theodora Prisciana (1532, s předmluvou datovanou 1531), tím významněji, že šlo o editio princeps textu předtím knižně nevydaného, tím příznačněji pro celou další činnost Geleniovu, již vyznačoval uvědomělý boj proti tradicionalismu knižních vydání a příklon k tradici rukopisné.
Rukopisů užil Gelenius především pro vydání několika řeckých textů a pro pořízení řady překladů z řečtiny. Ve dvou případech se tu mohl opříti o českou kořist: proslulá knihovna humanistického básníka a nadšeného sběratele rukopisů Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic († 1510) poskytla mu — prostřednictvím chomutovského rodáka Matouše Aurogalla — jednak rukopis (dnes strahovský) pro basilejské vydání Kallimachových hymnů, scholií k nim a gnóm ze Stobaiova Anthologia (1532), jednak rukopis (dnes roudnický) pro edici Diogena Laertia (1533). Z rukopisu dnes heidelberského byl Geleniem vydán jakožto editio princeps (1533) Arrianův a Hannonův Periplus spolu se spiskem O řekách a horách, u něhož Gelenius první s bezpečným stilistickým citem správně rozpoznal původ neplutarchovský. K svědomité kollaci rukopisných předloh přistupovala již v těchto vydáních i Geleniova činnost emendační, zachovávající zdravě zdrželivou míru a svědčící o nevšedních věcných znalostech z antických literatur. Úkoly pouhé příležitostné konjekturální emendace bez možné rukopisné opory čekaly na Gelenia při vydání komedií Aristofanových se scholii (1547), kde se pro komedie, vydané M. Musurem, držel textu svého učitele, ale připojil nově upravené znění dvou komedií z vydání Giuntova, a při vydání epigramů Anthologie Palatinské (1549) s komentářem Brodeauovým. Vydatnou, ne-li hlavní účast měl Gelenius i na basilejské editio princeps řeckého textu Josefa Flavia, která vyšla se jménem Arnolda Peraxyla (1544).
Dva řecké rukopisy Flaviovy byly již dříve pro Gelenia cennou pomůckou, v době, kdy po prvé upravoval pro Frobeniovu tiskárnu (1534) starý latinský překlad děl Flaviových; podle jednoho z nich doplnil a do latiny přeložil chybějící části knih proti Appionovi. Když se pak později mohl opříti o nové Peraxylovo a svoje vydání řeckého textu (1544), nahradil v novém vydání latinského Flavia (1548) starý překlad 20 knih Starožitností překladem zcela novým, v jiných částech se spokojiv aspoň dosti častými úpravami věcnými a stilistickými. Že se při překladu vlastních jmen přichýlil k řeckému originálu a většinou opustil nesklonná biblická jména, jimiž starý překladatel uměle přibližoval text Flaviův praxi Vulgáty, bylo umožněno náboženským stanoviskem Geleniovým: ctitel Lutherův a Melanchthonův nebyl vázán ohledem na tridentskou autentisaci Vulgáty a skloňoval v textu Flaviově vlastní jména právě tak, jako činili evangeličtí tlumočníci samých textů biblických. S podobnou důkladností, jakou osvědčil při přepracování latinského Flavia, počínal si Gelenius při novém vydání pětisvazkového překladu děl Jana Chrysostoma (1547); nepřetiskl v něm jen soubor různorodých překladů starší edice Erasmovy, nýbrž četnými opravami je zlepšoval a s užitím řeckého originálu rozmnožil devíti nově přeloženými homiliemi. V pilné překladatelské dílně posled- ních let Geleniových vznikly ještě jiné rozsáhlé překlady do latiny. Novým, dokonalejším tlumočením nahradil Lapův překlad Starožitností Dionysia Halikarnaského (1549), Candidův překlad celého Appiana (posmrt. vyd. 1554) a starý překlad osmi knih Origenových proti Celsovi (posmrt. vyd. 1557). Vůbec po prvé uvedl do latiny text Filona Alexandrijského (1554) a překlad, jím samým ze dvou pětin již nedokončený, z mučedníka Justina (posmrt. vyd. 1555).
Obecný význam těchto překladů byl nemalý. Poněvadž i v době humanismu byla hlubší znalost řečtiny dosti dlouho omezena na úzký kruh znalců, mohly potřebám širšího vzdělaného čtenářstva vyhovovali jenom překlady. Proto se v době humanismu u některých autorů objevila dříve knižní vydání latinského překladu než řeckého textu a starší latinské překlady se nově upravovaly i bez přihlížení k originálům. Nejlepším dokladem, jak se ještě za Gelenia cítila živá potřeba latinských překladů, jest fakt, že přímým podnětem k jeho překladům Dionysia Halikarnaského (1549) a Filona (1554) byly zcela čerstvé editiones principes řeckých textů, jež tehdy vyšly v Paříži (onoho 1546, tohoto 1552). Věcně znalé a stilisticky obratné překlady Geleniovy udržely se v nových přetiscích dlouho po jeho smrti a vydatné stopy jejich užití lze sledovati až do 19. století. Vedle širokého poslání podržely nadále význam i pro čtenáře znalé řečtiny jako cenné pomůcky interpretační, aspoň zčásti nahrazující nedostatek komentářů k méně běžným textům.
Zvlášť trvalých zásluh si získal Gelenius jako vydavatel latinských textů starověkých spisovatelů. Při nesnadném textu rozsáhlé Pliniovy Naturalis historia, již u Frobenia vydával Erasmus podle konjekturálně přebujelé recense Hermolaa Barbara, naučil se Gelenius stoupající měrou zprvu jako Erasmův spolupracovník (1525, 1530), ale ještě za života Erasmova jako samostatný vydavatel (po prvé 1535); oceňovati význam antické rukopisné tradice proti konjekturální libovůli. Přes prudký odpor Erasmův, který však nezkalil jejich osobního kladného poměru, Gelenius se svým stanoviskem zvítězil. A tak jeho vydání, opřená o tři dnes ztracené rukopisy a propracovaná s dobrými znalostmi věcnými i stilistickými, byla mnohokráte obnovována nejen v Basileji, ale i ve Francii a stala se až do postupného odkrytí cennějších starých rukopisů nadlouho základním textem Pliniovým. Když se Beatus Rhenanus svým odchodem z Basileje (1527) vzdal další práce o recensi rozsáhlého díla Liviova, dokončil celou polovici jeho úkolu Gelenius (1534 — 35), užívaje k tomu týchž cenných, dnes ztracených rukopisů špýrského a mohučského, Společné vydání Rhenanovo a Geleniovo mělo veliký úspěch: ještě za života Geleniova se tisklo nejen v Basileji, ale i v Londýně, Paříži a dokonce v Benátkách. Teprve podezíravá filologie 19. století projevila nedůvěru k pravosti Geleniových čtení rukopisných, ale druhý díl moderního kritického vydání Liviova (1919), které uspořádali C. F. Walters a R. S. Conway, po právu osvědčil nejen svým aparátem, ale leckdy i textem pevnou důvěru Geleniovi. Dodnes neztratilo ceny Geleniovo vydání Ammiana Marcellina (1533). Toto basilejské vydání, rozšiřující starší kusou recensi Castelliho o knihy 27. — 30., bylo sice i časově o nějaký týden i úplností předstiženo augšpurskou edicí Accursiovou, obsahující i knihu 31. A přece ji předčilo jednak užitím cenného, dnes (až na zlomky marburské) téměř úplně ztraceného rukopisu hersfeldského, jednak kritickými schopnostmi svého vydavatele, jejž podle nestranného soudu, který pronesl o sto let později H. Valois, vyznačovala ve srovnání s Accursiem „maior quaedam ingenii vis et iudicium acrius“. Novodobé kritické vydání Ammiana Marcellina, které pořídil C. U. Clark (1910), uvádí v aparátě všechna různočtení Geleniova, protože podle správného přesvědčení vydavatelova tlumočí často znění ztraceného rukopisu. Svým edicím spisů Tertullianových (1550) a Notitiae dignitatum (1552) prospěl Gelenius tím, že je založil na rukopisech, dnes rovněž ztracených, jež v obou případech byly získány z knihoven anglických. Totéž platí o jeho edici relací Symmachových (1549).
Kdežto ve všech uvedených latinských vydáních měl na čteních Geleniových, a to leckdy nerozeznatelně, podíl jednak příklon k ztraceným rukopisům, jednak vlastní konjektury vydavatelovy, poskytují vydání Velleia Patercula (1546), jímž nahradil starší vydání (1520), které Beatus Rhenanus upravil se zřením k nezvěstnému dnes rukopisu murbašskému, a zvláště vydání Arnobia spolu s dialogem Minuciovým (1546), bezpečný obraz Geleniových konjektur, navrhovaných bez pomoci rukopisné. Vydání Arnobia podnikl Gelenius toliko na podkladě čerstvé římské editionis principis (1543), nemaje přístupu k jedinému rukopisu dnes pařížskému. Tím čestnější pro něho, jestliže na více než 140 místech uhodl čtení rukopisu, od něhož se editio princeps neprávem odchýlila, na více než 350 místech navrhl výborné opravy, jež i moderní vydavatel musí přijmouti do textu, a v četných jiných případech připravil cestu opravným návrhům pozdějším. Jestliže za zvláště nesnadných okolnosti při tomto vydání se Gelenius ojediněle pokusil případy těžších poruch léčiti poněkud radikálněji, byl proto často a neprávem — při všem uznání svého emendačního ingenia — stíhán výtkou hyperkriticismu, jejíž odlesk se potom leckdy jevil nepříznivě i při posuzování jiných jeho prací. Nezasloužil si toho, poněvadž jinak ve svém teoretickém přesvědčení i kritické praksi kladl úctu k rukopisné tradici nad důvěru ve vlastní dohad, „který často klame“. Při tom však právem potíral krajní kritický konservatismus. Jeho emendačnímu nadání, šťastně spojujícímu věcné a stilistické znalosti s kombinační pohotovostí, zdařilo se v celé jeho kritické činnosti velmi mnoho i vynikajících konjektur. U nejedné z těch, jež bývají připisovány filologům o desítky let nebo i staletí mladším, dal by se prokázati Geleniův nárok na prioritu.
Svůj celoživotní úkol „correctora“ basilejské tiskárny srovnával Gelenius někdy s balvanem Sisyfovým nebo žernovem Plautovým. Ale sám si byl vědom, že námahu pracných kollací mu vyvažovala radost z restituce, pocit uspokojení z poznávané vědecké pravdy.
Novodobá textová kritika starověkých autorů pokročila ještě důsledněji k úplnému odpoutání od tradicionalismu tištěných vydání, z něhož se humanisté nikdy zcela nevymanili, a soustavným kritickým prozkumem celého souboru rukopisné tradice nahradila úzkou basi humanistických vydání, pořizovaných se zřením k malému počtu náhodně získaných rukopisů. Ale mezi vydavateli 16. století náležel Gelenius k těm, jejichž methodický postup na rozdíl od protichůdců byl podstatným krokem ve směru budoucího vývoje.