Pobělohorská emigrace.
Pobělohorská emigrace.
Vítězství vojsk císaře Ferdinanda II. a jeho spojenců na Bílé hoře dne 8. listopadu
1620 bylo významným mezníkem v českých dějinách. Některé změny se
uskutečnily v letech nejblíže příštích, jiné povlovně a mnohem později. Nejeden
zásah vítězův do veřejného života měl kořeny a předehru v dřívější době, ale
teprve mocenská převaha panovníkova nad veškerým obyvatelstvem vytvořila
příznivé podmínky pro proměnu pokusů v trvalou skutečnost. Zkratkou Bílá
hora označujeme velké přesuny v českém politickém i duchovním životě, které
byly dílem několika lidských pokolení a skončily se teprve ve století 18.
Ze starších dob, ze 14. a 15. století, přešlo na období před Bílou horou několik vážných a nedořešených
problémů. V politickém živote zápasili stavové (panský, rytířský a zčásti i městský) s panovníkem
o podíl na moci ve státě. Habsburkové, kteří vládli v českém království od roku 1526, se zprvu snažili
utvrditi své postavení na českém trůně zdůrazňováním dědických nároků a omezovali vliv stavů,
vyrostlý za dřívějších panovníků. Později, v 17. století, podléhali novým proudům, doporučujícím
posílení ústřední moci a vybudování posic i úřadů, přímo závislých na vladaři. Povstání stavů z českých
zemí, zahájené pražskou defenestrací (23. května 1618) a pokořené na Bílé hoře, bylo pokusem zastaviti
vývoj věcí tím směrem a utvrditi moc stavovskou.
Jiným problémem byly rozdíly v náboženství. Dříve než jiné evropské kraje prošly české země náboženskými zápasy. V předvečer Lutherova vystoupení byly poměry celkem ustáleny, takže v lůně církve zůstávalo jen německy mluvící obyvatelstvo českých zemí a menšina českého lidu. Většina se hlásila k odkazu Husovu, neodlučujíc se trvale od církve. Nepříliš početný zlomek tvořili členové Jednoty bratrské, která se oddělila od církve a domyslila husitskou nauku do důsledků. Světová reformace měla velký ohlas i v českých zemích i na Slovensku, osazeném příbuzným obyvatelstvem, ale politicky včleněným do uherského státu. Zprvu působila hlavně nauka Lutherova, později i zásady Kalvínovy, příbuzné v mnohém učení Jednoty bratrské. Na přechodu ze 16. do 17. století se převážná většina obyvatelstva hlásila k protestantství toho či onoho směru. Napětí v zemi však přibývalo proto, že panovnický dvůr byl katolický a že dobře organisovaná menšina katolíků usilovala o úplnou obnovu svého náboženství, nedbajíc úmluv a dokumentů, které (jako na př. majestátní list Rudolfa II. z roku 1609) zaručovaly svobodu vyznání i katolíkům i protestantům. Ze zápasu obou táborů vznikla prudká srážka a boj, v němž věci náboženské byly v sázce ještě osudnější nežli požadavky politické.
Pro svou geografickou polohu ve středu Evropy byly české země odedávna vystaveny působení rozličných kulturních proudů, které se tu jednou vyrovnávaly, po druhé prudce srážely. Po značné isolaci v 15. století a s počátku století 16. rychle se navázalo čilé spojení na všechny strany. České země byly významnou složkou habsburských držav, nad nimiž opravdu slunce nezapadalo, a od té doby, co císařové měli v Praze trvalé sídlo, byly posunuty do popředí. Za zmohutnělého zájmu o náboženské věci rostlo v obojím táboře vědomí pospolitosti se zahraničními souvěrci, protestantskými i katolickými. Přibylo cest, určených k doplnění studia, obohacení dojmů i rozšíření vědění ve věcech politických. Veliké rozštěpení Evropy, hlásivší se dříve vesměs k poslušenství Říma, mělo reflexy v českém duchovním životě. Třecích ploch, které vznikaly z různého nazírání na poměr panovníka ke stavům i na jiné otázky politické i z rozdílů ve víře, valem přibývalo, když se útočná menšina snažila připnouti české země kulturně k oblasti vlašsko-španělské, kam ukazovaly tendence absolutistické i náboženská orientace ke katolictví.
Ve všem tom přišel po Bílé hoře, tu dříve, jinde později, náhlý obrat. S Ferdinandem II. zvítězila katolická a k románským zemím orientovaná menšina domácího obyvatelstva a ta byla postupně zesilována příchozími z rozličných končin světa, kteří za služby vítězi obdrželi právě v Čechách a na Moravě hojné odplaty. Ti, kdo za povstání bojovali za náboženskou svobodu a za zachování stavovských výsad, neměli mnoho na vybranou: uznali-li po odpykání trestu a po přísných pokutách nový řád věcí, směli zůstati v zemi; jestliže však chtěli setrvati na svém přesvědčení, museli se uchýliti za hranice Čech a Moravy. Od prvních dnů po pádu českého povstání odcházeli do ciziny jednotlivci, skupiny i zástupy svobodného obyvatelstva. Vznikala tak početná emigrantská obec, rozptýlená podle sídel i zaměstnání svých členů. Naděje na návrat se nesplnily, ačkoliv několikrát v průběhu třicetileté války bylo vítězství nad Habsburky takřka na dosah ruky. Z emigrace se vrátili jenom někteří, kdo se buď za války nebo po westfálském míru vyrovnali s císařem a uznali nové zákony. Většina však zůstala za hranicemi a své síly a schopnosti obracela ve prospěch zemi a národů, jejichž pohostinství požívala a od nichž očekávala pomoc ve svém boji. Okolním i vzdáleným zemím odváděl tím náš národ v rozmanitých podobách nové příspěvky, rozmnožuje tak služby vykonané v dřívějších dobách za příznivějších okolností.
Právo vystěhovati se přiznal panovník pouze svobodným osobám, t. j. členům stavu panského, rytířského a městského, kdežto selské obyvatelstvo mohlo odejití do ciziny nejvýš tajně. Příslušníci vyšších společenských tříd užili hojně tohoto povolení, takže země byla ochuzena právě o ty, kdo přispívali k vytváření kulturních hodnot, nebo kdo podporou ideální nebo hmotnou udržovali v dřívějších dobách duchovní život na úrovni přibližně stejně vysoké, jako byl v jiných zemích evropských. Počet exulantů nelze přesně stanoviti. Jednou se mluví o 36.000 rodinách, jindy se udává, že za hranice odešla pětina až čtvrtina svobodného obyvatelstva. Číslem však vůbec nelze vyjádřiti ztráty, které utrpěla země, ani zisky, které z exulantů plynuly jejich novým domovům, poněvadž každý jednotlivec měl svou hodnotu podle společenského postavení, svých schopností a předběžné přípravy i podle toho, jak se mu podařilo v novém prostředí zakotviti a své způsobilosti uplatniti.
Osobám šlechtického původu se naskytalo dosti rozmanitých možností. Kdo nebyl zlomen náhlým obratem věcí a kdo nebloudil bezradně ze země do země a s místa na místo, mohl se uchytiti ve dvorské službě a tak si zajistiti nejenom dočasné zaměstnání, nýbrž i příležitost k podpoře zápasu s vítězným vladařem českých zemí. Cesta k takovému postavení nebyla ovšem snadná a otvírala se jenom nemnohým, kdo buď měli přátelské styky z dřívějška, nebo byli k dvorské službě a k diplomatickým poselstvím zvláště způsobilí. V rozptýlených pramenech z té doby se alespoň občas objevuje jméno českého neb moravského šlechtice, který působil jako dvořan některého cizího panovníka nebo jeho jménem odcházel na cizí panovnický dvůr a tak zasahoval do tehdejších dějin. Nejčastěji se to dálo ve věcech, které přímo souvisely se snahami o osvobození českých zemí, avšak nechybělo ani takových případů, kde souvislost byla už přetrhána a kde český exulant nebo jeho potomek sloužil zájmům jiných mocností a jen jménem uváděl na paměť svou vlast. Dvůr falckého kurfirsta „zimního krále“ Bedřicha býval nejčastějším útočištěm, a také po Bedřichově smrti setrvávali někteří čeští dvořané v okolí jeho choti Alžběty Stuartovny, a to až do jejího návratu do Londýna roku 1661. Na králův nebo královnin popud nejeden exulant podnikl cestu na spřízněný nebo spřátelený dvůr. Na př. Jiří Vilém Berbisdorf a jeho bratr Ehrnfried se hned v dvacátých letech 17. století účastnili takových diplomatických akcí; roku 1631 navštívil dánského krále Kristiána IV. vyslanec Bedřichův Kristián Aderspach Berka a roku 1640 šel k témuž panovníkovi jménem královny Alžběty Vilém Felix Kaplíř ze Sulevic. Jiní našli útulek na menších knížecích dvorech. Vévodovi sasko-výmarskému sloužil i Ehrnfried Berbisdorf i Samuel Ješín z Bezdězí, který se brzo po nezdaru povstání uchýlil na dvůr sedmihradského vévody Bethlena Gábora. Na dvoře velkovévody hessenského působil v druhé polovině 17. století Jan Dětřich Kunovský, syn moravského pána Jana Bernarda a jistě nebyl jediným členem druhé generace exulantů, který si tak zabezpečil živobytí i možnost působení.
Mnohem hojnější a významnější služby vykonali exulanti z českých zemí na bojištích. Za dlouhého zápolení dvou evropských táborů, které je známo jako třicetiletá válka, bylo potřeba nových a nových vojenských oddílů a sborů. Společenské rozvrstvení, které bylo tehdy pevně ustálené a běžné, mělo obdobu i ve vojenských jednotkách. Mladý šlechtic byl především povolán k tomu, aby zastával důstojnické místo a aby kolem sebe shromáždil poddůstojníky i obyčejné vojáky. V 16. století nebyly české země přímo ohrožovány, takže čeští bojovníci mohli vystupovati bud za válek s Turky nebo na vzdálenějších bojištích, kam je vedly sympatie k věci, o niž se zápasilo, nebo prostě touha uplatniti se jinak než ve správě statků nebo v rozličných úřadech. Nebylo pravidelné školy a tradice, která by se vyrovnala věhlasu českého válečnictví v 15. století.
V stavovských vojscích za povstání byl cizí živel zastoupen mnohem silněji, než bylo potřebné a místné, takže teprve po nezdaru odboje roste česká účast na vojenských podnicích, jejichž řetěz se do roku 1648 takřka vůbec nepřetrhl. Pobyt za hranicemi přímo nutil ke vstupu do vojska, neboť co měl dělati zdravý a zdatný muž, když byl vytržen z domácího prostředí, zbaven povinnosti starati se o polnosti a jiný majetek, a ovšem i důchodů, které mu v normálních dobách postačovaly k obživě a k vystupování, přiměřenému jeho původu i společenskému postavení. Nebylo možno, aby se vyhýbal účasti na akcích, které přímo nebo vzdáleněji souvisely s revindikačními snahami české emigrace. Z uprchlíků šlechtického původu jenom menší část setrvala v nečinnosti, provázené hmotným strádáním, steskem po domově a rozmanitými nesnázemi, na něž je bohatý život vyšinutý z pravidelných kolejí. Ani lidé, kteří dlouhými a všestrannými studiemi vyzráli spíše v učence než hospodářské podnikatele nebo předáky ve veřejném životě, se ve vyhnanství nevyhýbali službě vojenské a alespoň dočasně odváděli svůj příspěvek do pokladnice služeb, které emigrace prokazovala protihabsburskému táboru, aby jej udržovala v pohotovosti a na své straně, dokud by nenastal příznivý a trvalý obrat. Radslav Vchynský ze Vchynic, nazývaný „učený“ pro znalost obou klasických a pěti moderních jazyků i veliký rozhled po tehdejším kulturním světě, pomáhal roku 1622 po několik měsíců Mořicovi Oranžskému v boji proti Španělům a snad i jinak účastnil se vojen, nežli se usadil v Leydenu, hlavním středisku vzdělanosti v Nizozemí.
U jiných byla věc ještě prostší, protože neměli tak mnohostranného zájmu jako Radslav Vchynský a ve službě vojenské viděli zaměstnání vhodné pro mladého šlechtice, a vítané rozptýlení. Nejednomu promluvil z duše neklidný a odvážný Jáchym Slavata německými veršíky:
In Waffen und Liebe ich mich stets übe. In Lieb und Waffen will ich verschlafen.
Jako vždy, byla i tehdy vojenská služba spojena i s chvílemi vypětí sil a vzruchu i s občasnými nepříjemnostmi a nedostatkem, avšak nebezpečí vážného a nevyléčitelného zranění nebo smrti nebylo tolik jako v moderní válce. Proto byl příliv důstojníků i vojáků stále hojný, neboť nevýhody byly zejména v očích mladých lidí vyvažovány vyhlídkami na nové zkušenosti, na poznání nových krajů a měst a na vyškolení pro budoucí život. U mnohých exulantů působilo i vědomí povinnosti vůči národu a vůči tomu programu, pro jehož obranu se v Čechách roku 1618 rozpoutal boj.
Účast exulantů na válečných výpravách nebyla docela roztříštěna, nýbrž v některých významných okamžicích byla soustřeďována, aby bylo možno na českou pomoc poukázati při sestavování velkých politických plánů nebo při mírových jednáních. Poněvadž se císař v době poměrně krátké zmocnil Čech i Moravy, nebylo mnoho příležitosti k boji na domácí půdě a za podpory obyvatelstva, které se nemohlo vystěhovati, ač bylo vůči novému vladaři nepřátelsky naladěno. Výjimku tvořila občasná povstání, omezená časově i místně, a vpády proticísařských vojsk, za nichž docházelo k přechodné okupaci části země. Jinak bojovali exulanti na cizí půdě a tam se snažili přispěti k vítězství protihabsburského tábora i k vítězství svému. Prapory, pod nimiž se shromažďovali, se měnily. Záleželo především na tom, který z panovníků nebo států jevil ochotu ujmouti se českých požadavků. S počátku přitahovali ti, kdo byli odboji českých stavů nejblíže a kdo stáli v boji s habsburskou dynastií hned od prvního období třicetileté války. Důstojníci a vojáci českého původu byli ve vojsku kurfiřta a krále Bedřicha, s nímž se roku 1622 pokoušel vyrvati z rukou španělského vítěze dědičné země v Porýní. Pomáhali vrtkavému spojenci z dob povstání, sedmihradskému vévodovi Bethlenu Gáborovi i bojovnému markraběti krnovskému Janu Jiřímu, když roku 1621 obnovili boj s císařem na Moravě a v přilehlých krajích, snažíce se napraviti a vyvážiti neúspěchy z posledních měsíců roku 1620. Zůstávali ve spojení s hrabětem Arnoštem z Mansfeldu i po jeho odchodu z Čech a z Horní Falce do vzdálenějších krajů, kde mohl císařským škoditi spíše tím, že vázal část jejich sil, nežli vítězným postupem. Důstojníci českého původu byli vítáni v armádách těch mocností, které už od dřívějška soupeřily s rakouskými a španělskými Habsburky nebo se cítily ohroženy jejich převahou. Nedlouhý pobyt Radslava Vchynského v nizozemském vojsku nebyl ojedinělou výjimkou, i jiní tam sloužili přechodně nebo trvale. Albrecht Jindřich Slavata, který vstoupil v příbuzenské svazky s nizozemskou šlechtou, dosáhl v nizozemské jízdě vysoké hodnosti důstojnické. Do svých služeb získaly některé význačné exulanty i Benátky. V lednu 1625 byl ustanoven vrchním velitelem benátského vojska na souši hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu, který měl za povstání vynikající postavení ve stavovském vojsku a který neprodleně navázal spojení s některými svými druhy v povolání válečnickém, jako Janem mladším z Bubna, Pavlem Kaplířem ze Sulevic a jinými, hledě převésti i je a jejich pluky pod benátské prapory.
Nejvýznamnější však byla účast českých a moravských exulantů na válečných podnicích švédských a dánských. Počet uprchlíků se později rozhojnil proti prvním letům po Bílé hoře, kdy za hranicemi dleli ponejvíce jen ti, kdo se pro svou účast na povstání museli obávat císařova hněvu a přísných trestů. Dekrety vyhlašující katolické náboženství za jediné přípustné tlačily za hranice šlechtu i měšťany, kteří do veřejného života nevalně zasahovali a kteří před přestupem na víru katolickou dávali přednost vystěhování za hranice, o němž vesměs soudili, že bude jenom přechodné. Za velikého neklidu a neustálých přesunů nebylo možno dbáti na přísné dodržování předpisů, takže i lidé poddaní odcházeli za hranice, aby se vyhnuli nátlaku. Emigrace vyrostla po roce 1627 co do počtu i významu, protože její příslušníci byli si většinou vědomi, že musí přiložiti ruku k dílu, aby se pobyt v cizině neprodlužoval a aby se pokořením císaře cesta domů znovu otevřela.
Počet exulantů ve vojenských jednotkách Kristiána IV. byl značný, neboť k hraběti Thurnovi, povolanému z Benátek, se přidružilo hojně šlechty českého nebo moravského původu, v tom i osoby tak významné, jako byl zemský hejtman moravský z doby povstání, Ladislav Velen ze Žerotína. Ve sboru, jemuž velel hrabě Mansfeld, byl nejspíše i zvláštní český oddíl a někteří z důstojníků pomáhali i tím, že podněcovali nespokojenost obyvatelstva proti císařovi, jakmile se vojsko dostalo do Slezska a na východní Moravu. Avšak účast na výpravách, podniknutých Švédy za života krále Gustava Adolfa nebo později, převyšovala vše, co bylo vykonáno v dřívějších dobách.
Švédská vojska stála na bojišti dvě desítky let a potřebovala posil, které nepříliš hustě zalidněné Švédsko nemohlo poskytnouti v dostatečné hojnosti. Exulanti z Čech a Moravy byli pro své smýšlení, obětavost i zdatnost rádi přijímáni na velitelská místa i do řad prostých bojovníků. Na některých výpravách tvořili samostatné oddíly, shromážděné a organisované krajany- tak tomu bylo zejména tehdy, směřovalo-li tažení do českých zemí, neboť tu touha po návratu do vlasti podněcovala bojovnost, a možnost spojení s domácími nespokojenci byla daleko větší než u vojsk jiných, českého jazyka neznalých. Tvrzení, že exulanti z českých zemí posílili odolnost švédských vojsk a nejednou přispěli svou hřivnou k úspěchu, není přehnané. Předáci emigrace právem poukazovali v předvečer rozhodných jednání o mír na služby, které prokázala část českého národa, žijící za hranicemi, přeslavné koruně švédské. Právem připomínali zásluhy hraběte Jindřicha Matyáše z Thurnu i jeho syna Františka Bernarda, Zdeňka z Hodic i jeho choti Alžběty, která část jmění věnovala na úhradu vojenských nákladů, Petra Jaroslava Kinského, který záhy vstoupil do šlépějí svého otce Adama a ve švédských službách postoupil až k hodnosti generála, zatím co mnozí jiní krajané veleli jako plukovníci i nižší důstojníci menším jednotkám pěchoty nebo jízdy. Kromě osobních služeb přinášeli exulanti nezřídka i oběti na penězích, takže jejich příspěvek na dlouhý zápas dvou mocenských táborů v Evropě nebyl nepatrný a po spravedlnosti měl býti při mírových jednáních vyvážen alespoň zárukami návratu do vlasti a částečné restituce, když nebylo moci, která by v českých zemích vynutila úplnou obnovu politických i náboženských řádů z doby před Bílou horou.
Poněvadž jedním z hlavních bodů programu vítězného císaře byla úplná obnova katolictví v českých zemích, odešla za hranice převážná většina evangelického duchovenstva a mnoho lidí s vyšším vzděláním a způsobilostí buď k literární činnosti, nebo alespoň k takovým povoláním, kde latinské školy byly nezbytnou průpravou. Těm bylo často hůře než dovedným řemeslníkům a lidem zběhlým v rozmanité výdělečné práci, neboť poptávka nebyla veliká a odlišnost jazyka i prostředí se často jevila jako nepřekonatelná překážka. Duchové původní a průbojní proráželi úspěšně přehrady a upravili si cestu k postavení, které bylo alespoň náhradou za místo, které by jim byly zabezpečily schopnosti a předběžná příprava doma. Lidé průměrní a méně štědře obdaření zápasili takřka napořád s potížemi a teprve druhá a třetí generace, která za hranicemi buď vyrostla, nebo se tam i narodila, měla lepší podmínky k úspěchu, poněvadž se přiblížila obyvatelstvu nového domova, ovládla jejich řeč a nezadržitelně s nimi splývala. V českém náboženském životě se přes čilé spojení s okolními i vzdálenějšími zeměmi uchovávaly svérázné prvky, tvořící od 15. století domácí tradici, takže emigrace si snadno uvědomila rozdíly, které bránily úplnému splynutí s cizím prostředím a které také znesnadňovaly vstup českých duchovních ať do luterských nebo reformovaných církví. Kazatelé českého původu zůstávali nejraději při exulantech, zejména tam, kde jich byl větší počet, neboť byli v několikeré nevýhodě proti duchovním německé národnosti a luterského vyznání, které protireformační dekrety rovněž pudily ze země a kteří se zahraničními souvěrci a soukmenovci lehko splývali. Členové druhé a třetí generace se snáze uchytili, když vykonali svá studia na zahraničních školách, a to buď v duchovní správě, nebo jako vychovatelé v šlechtických rodinách. Jejich stopy jsou někde úplně zaváty, jinde jsou patrné až do konce století 17. ba i v prvních desítiletích 18. století. V Anglii v Shellingfordu žil do roku 1694 jako duchovní anglikánské církve Pavel Hartmann, syn bývalého kazatele v kapli betlémské, posvěcené činností Husovou. V Nizozemí na několika místech v provincii Groningen působil Samuel Severinus, syn moravského duchovního. Roku 1671 se ve Slucku na Litvě uchytil Pavel Radoš, jehož příbuzní působili na Slovensku. Na pruském královském dvoře zakotvil jako dvorský kazatel nejvýznačnější představitel třetí generace Daniel Arnošt Jablonský, vnuk Jana Amose Komenského a dědic jeho osvětových i irenických snah.
Neznalost jazyka, která často byla vážnou překážkou pro ty, kdo se ucházeli o úřad duchovenský nebo učitelský, nevadila tolik v práci literární. Tu měla latina stále důležité postavení, takže se exulanti mohli uplatniti v rozmanitých oborech vědecké i literární tvorby. Soupis knih a publikací exulantských byl by poučnou a zajímavou četbou, neboť by ukázal, kolik věnovali exulantští spisovatelé sobě a svým krajanům, rozptýleným po světě, a čím prospěli národům a zemím, které jim poskytly pohostinství, a tím celému vzdělanému lidstvu. Nic takového není však dosud po ruce a ve stručném přehledu lze upozorniti jenom na nejvýznamnější osobnosti a díla.
Obdobou a doplňkem akcí na bojištích byla činnost těch spisovatelů, kteří užili nucené prázdně a nově navázaného spojení, aby státníkům a veřejnosti vysvětlili povahu a smysl českého zápasu s dynastií habsburskou a aby čelili nepřátelské propagandě, která počala hned v prvních dnech povstání a neustávala. Sloužíce sobě a vlasti prospívali i obyvatelstvu nových domovů, které z jejich děl poznávalo českou minulost i nedávný stav země a tím obohacovalo své vědomosti. Exulantští spisovatelé navazovali na některá díla z doby povstání, zejména na obě stavovské apologie, avšak rozbíhali se několikerým směrem podle povahy chvíle a potřeby. Dvojité podbarvení české pře s domem rakouským je i v té literatuře patrné, neboť ke spisům, obírajícím se náboženskými zápasy, jako byla Jacobaeova Idea mutationum bohemo-evangelicarum ecclesiarum, vydaná v Amsterodamě roku 1624, nebo některá díla M. Samuela Martinia z Dražova, družila se díla historického a politického obsahu. Trvalou hodnotu měl spis Pavla Stránského ze Zap, Respublica Bohemiae, který roku 1634 vyšel z tiskařské dílny elzevírské a který připojil všestranný obraz Čech před Bílou horou k souboru stejně vypravených knížek o jiných zemích a státech. V době, kdy se vojna chýlila znenáhla ke konci a mírové jednání bylo na obzoru, vyšla kniha lékaře a spisovatele Ondřeje Haberweschla z Habernfeldu Bellum bohemicum. Na sklonku bouřlivého období (roku 1647) dostalo se obci čtenářské latinského zpracování díla exulantům velmi drahého. Byla to Historia persecutionum ecclesiae bohemicae, u jejíž kolébky stál Komenský a v níž byly osvětleny veliké duchovní převraty v českých zemích neméně působivě než v četných listech a soukromých projevech, rozesílaných už po léta všude tam, kde bylo možno očekávati pomoc a porozumění.
Několikerá vlna zanesla do ciziny značný počet lidí, kteří uměli působiti na mysli a zejména na srdce domácích i cizích souvěrců jinak nežli spisovatelé učených děl. Z těch, kdo tvořili s větší nebo menší dovedností a obratností verše české i latinské pro útěchu a k povzbuzení klesajících i k roznícení zájmu o jednotlivce i celek, málokdo se vyšinul nad dobový průměr vytříbenou formou skladeb. Nebylo žádoucího klidu a soustředění k literární činnosti, neboť spád událostí, které byly podnětem k nerozměrným básním i rozsáhlým pracím, byl příliš rychlý a mocný. Ve většině veršovaných plodů zatlačovala péče o zevní roucho vše ostatní; místy však přece proráží na povrch vroucí cit náboženský, bolest nad zkázou rodného kraje a touha po domově. Obsahově je veršovaná tvorba exulantů velmi pestrá a rozmanitá. Značná její část se přičleňuje k velikému souboru souvěkých skladeb, v nichž je zachycen průběh dlouhých vojen a zejména význačné události na bojištích. Václav Klemens Žebrácký, Jan Sictor Rokycanský, Jiří Kolsinius, Jan Maconius a jiní, byli po každé pohotově a netratili čas laděním lyry, bylo-li třeba buď zachytiti veršem slavný čin některého z panovníků nebo vojevůdců, nebo připomenouti význačnou událost životní; ani jazykem ani formou a obsahovou náplní neodlišovali svá díla knížek vrstevníků, vyšlých z jiného prostředí.
V rozptýlené obci exulantské nechybělo ani těch, kdo svou odvahou a rázným vystupováním strhovali k obdivu soudobé básníky cizího původu. Některé intimní verše nizozemského spisovatele A. Moonena, snoubence a manžela Kateřiny Osiciovy, která se narodila už ve vyhnanství, ukazují, že i osobní vlastnosti a přednosti žen, vyšlých z emigrantského prostředí, bývaly zdrojem básnické inspirace.
V první čtvrti 17. století nebylo v českých zemích výtvarného umělce, který by se nadáním a tvůrčí silou rovnal nebo alespoň blížil vlašským mistrům, uchovávajícím si prvenství i za rozvoje malířství v jiných končinách Evropy, zejména ve Flandrech a Nizozemí. Nebylo ho ani mezi prvními exulanty ani v jejich potomstvu. Jedině rytec Václav Hollar, který podle svědectví Komenského byl rovněž exulant, vyšinul se vysoko nad průměr a těšil se nemalé oblibě v zemích, které byly postupně jeho domovem, zejména v Anglii. I v jeho díle bylo zřetelně pozorovati dvě složky: hojně čerpal z možností, které mu poskytoval nucený pobyt v cizích krajích, a přimykal se k světové tvorbě, ale často se vracel do vlasti a na listech, zhotovených ve vlastní dílně, zachycoval pohledy na česká města a kraje i kus domácího života a mravů obyvatelstva. Jak silné bylo kouzlo ztraceného domova, ukázal Augustin Herman, jeden z nemnoha Čechů, kteří se v době třicetileté války vystěhovali až do zámořských osad anglických. Kraji, jehož pohostinství požíval, se roku 1670 odvděčil dovedným zpracováním mapy provincií Virginie a Marylandu, kdežto někdejšímu domovu odváděl daň alespoň ve vzpomínkách, na venek dosvědčených jménem Bohemia Manor, které dal svému sídlu.
V první generaci exulantů i v jejich potomstvu bylo dosti lidí, kteří měli zálibu ve vědách, zejména v některých oborech, které kvetly a byly vzdělávány v českých zemích i v dřívějších dobách. Někteří z nich se osvědčili jenom jako vykladači a když překonali jazykové potíže, zakotvili na vyšších školách. Tak se uplatnil na př. Jan Philemon (zemřel 1652), rodem z Lovosic, který v posledních letech života působil jako profesor dějepisu a příbuzných nauk na akademii v Bredě v Nizozemí. Jiní však rozvinuli i činnost spisovatelskou nebo badatelskou a přispěli k rozhojnění obecného pokladu vědomostí. Syn moravského exulanta Jiří Veselský-Laetus se obíral bohoslovím, zejména exegesí a homiletikou. Jeho bratr Jan Laetus napsal Compendium historiae universalis, které vyšlo v Nizozemí v několika vydáních a je tak dobře zpracované, že bývá omylem přičítáno autorovu věhlasnému vrstevníkovi Janovi de Laet. Exulant Jiří Ritschel, původu patrně německého, se obíral za svého života v Anglii problémy filosofickými a vydal roku 1647 v Oxfordě spis Contemplationes Metaphysicae, k němuž se roku 1661 přidružila Dissertatio de cerimoniis Ecclesiae Anglicanae. Adam Písecký z Kranichfeldu, rodem z Prahy a neprávem někdy za Poláka vydávaný, napsal a uveřejnil v šedesátých a sedmdesátých letech 17. století několik spisů právně politického obsahu, z nichž oblibě se těšil Tractatus aureus politico-iuridicus de statu saeculari eiusque maiestate z roku 1667. Ve vědách přírodních, které měly i doma dobrou tradici, pracovalo se často i v exilu. V evropských knihovnách jsou roztroušeny disertace z oboru přírodních věd a lékařství, které předkládali studenti českého a moravského původu. Občas vycházely i práce samostatné a dobovému vkusu přiměřené. V poměrně klidném zákoutí, v Brémách, působil až do roku 1685 lékař Jan Sophronius Kozák, graduovaný v Caěn, který byl dobře znám nejenom praxí, ale i několika lékařskými rozpravami, nevybočujícími z běžných názorů a představ. Rozmanité byly zájmy Šimona Partlice ze Špicberka, původem Moravana a lékaře povoláním, který dočasně žil v Anglii i v Nizozemí a edicí Flores své jméno spojil se jménem Erasma Rotterdamského. Několik lékařů, činných prakticky i literárně ve Švýcařích, vyšlo z rodu Škrétů Šotnovských ze Závořic. Na poli i ve vlasti vzdělávaném, v astronomii, pracoval v Nizozemí potomek měšťana malostranského Samuel Kechelius, který si o svých studiích dopisoval s Konst. Huygensem a kterého universita v Groningen počítala mezi své členy. Zájem o několik oborů často i hodně vzdálených, nebyl v těch dobách vzácností, zejména u lidí, které hmotné nesnáze nutily k střídání pobytu i zaměstnání. Nepřekvapuje celkem, že Jiří Holík, kterému se po neklidném mládí bezpečným útulkem stala Riga, psal nejenom o věcech církevně politických, snaže se vysvětliti příčiny a povahu českých zápasů, nýbrž i o otázkách, spadajících do oboru přírodních věd, zejména o zahradnictví. Jeho Gartenbuch, vydávaný často v 17. a 18. století, budil pozornost zejména průkopnickými výklady o štěpování a zušlechťování stromů.
Literární činnost českých a moravských exulantů byla pestrá po stránce obsahové a rozbíhala se několikerým směrem. Knihy a drobné spisky, které byly psány bud latinsky nebo jiným snadno přístupným jazykem, vycházely snáze, protože odbyt byl celkem zajištěn. O vytištění českých prací, určených k poučení a povzbuzení krajanů, musili pečovali exulanti zpravidla sami. Nebyli docela bez pomoci, protože za hranice odešli i někteří tiskaři. Daniel Vetter, syn moravského duchovního Jednoty bratrské, vytiskl v tiskárně v Lešně hodně knížek určených krajanům a druhům v exilu; tiskl i polská díla a v dějinách polského knihtisku si zabezpečil čestné místo.
Emigrace byla velmi rozptýlena; Komenského povzdech, opřený o slova Jeremiášova, „Rozházel nás po krajinách, o nichž otcové naši neslýchali“, dobře vystihoval neutěšenou skutečnost. Pokusy soustřediti alespoň část emigrace ve vzdálenějších končinách a zabezpečiti jí klidné živobytí neměly úspěchu. Nevelkou ochotu projevili emigranti vůči nabídce, aby se usadili hromadně v některé méně zalidněné oblasti Nizozemí. Ztroskotaly pokusy usazovati emigranty v Pobaltí, ovládnutém Švédy. Myšlenku, vyšlou z okolí Olivera Cromwella, aby se část exulantů přestěhovala do Irska, odmítl Komenský hned, jakmile se o ní dověděl. Exulanti doufali i po ujednání míru westfálského, že se budou moci navrátiti za slušných podmínek do dávných domovů. Proto se s oblibou usazovali v místech poblíž hranic českých zemí; tak vytvořili řetěz, který ze tří stran obepínal Moravu a Čechy. Bylo přirozené, že lidé českého původu dávali přednost krajinám s příbuzným obyvatelstvem, především Slovensku, které tehdy tvořilo část uherského království, a Polsku, kde členové Jednoty bratrské žili už od polovice 16. století; nevyhýbali se však ani Slezsku ani Lužicím, ani zemím kurfiřta saského. Avšak tam i v jiných knížetstvích říšských se mnohem lépe žilo exulantům německého jazyka a luterského vyznání, které vítězný císař tlačil za hranice právě tak jako evangelíky české. Z drobné práce jednotlivců i skupin, z jejich dovednosti a přičinlivosti měly prospěch jenom kraje přilehlé k českým zemím a výjimkou i některé vzdálenější oblasti. Jenom menšina přicházela s prázdnýma rukama; jiní si přinášeli alespoň nejnutnější věci a někdy i slušné částky peněz, stržené za opuštěné domy a statky. Část emigrantů byla odkázána na podporu a milosrdenství šťastnějších souvěrců, jiní se však dříve či později zapojili do koloběhu života, zabezpečili budoucnost sobě i potomstvu a za pohostinství platili službami, které vlasti a dávným domovům nemohli nabídnouti a prokazovati.
I při značném rozptýlení a roztříštění zůstávalo několik věcí, které uchovávaly pocit jednoty v první a zčásti i v druhé generaci. Působilo vědomí společného původu a příslušnosti do Čech nebo na Moravu, dlouho vyjadřované adjektivy Bohemus a Moravus, která čteme v universitních matrikách, v úředních záznamech, na titulních listech knih, všude, kde bylo třeba určiti a zachytiti státní příslušnost. Mocným svorníkem byla nehasnoucí naděje, že vyhnanství není trvalým údělem, nýbrž přechodným obdobím strádání a zkoušky. Emigrace dlouho neměla náčelníka, který by byl obecně uznáván a jehož slovo by bylo zákonem. V osobnost, známou v celém vzdělaném světě a zosobňující životní nesnáze i osvětové a politické úsilí emigrace, vyzrál Jan Amos Komenský (1592 — 1670), který svým dílem uvedl v obecnou známost a společný majetek lidstva vše, co emigrace pečlivě uchovávala jako odkaz starších a šťastnějších generací, rozmnoživ hotové a vyzrálé hodnoty hojnými plody svého velikého ducha a svých velikých schopností.
Jiným problémem byly rozdíly v náboženství. Dříve než jiné evropské kraje prošly české země náboženskými zápasy. V předvečer Lutherova vystoupení byly poměry celkem ustáleny, takže v lůně církve zůstávalo jen německy mluvící obyvatelstvo českých zemí a menšina českého lidu. Většina se hlásila k odkazu Husovu, neodlučujíc se trvale od církve. Nepříliš početný zlomek tvořili členové Jednoty bratrské, která se oddělila od církve a domyslila husitskou nauku do důsledků. Světová reformace měla velký ohlas i v českých zemích i na Slovensku, osazeném příbuzným obyvatelstvem, ale politicky včleněným do uherského státu. Zprvu působila hlavně nauka Lutherova, později i zásady Kalvínovy, příbuzné v mnohém učení Jednoty bratrské. Na přechodu ze 16. do 17. století se převážná většina obyvatelstva hlásila k protestantství toho či onoho směru. Napětí v zemi však přibývalo proto, že panovnický dvůr byl katolický a že dobře organisovaná menšina katolíků usilovala o úplnou obnovu svého náboženství, nedbajíc úmluv a dokumentů, které (jako na př. majestátní list Rudolfa II. z roku 1609) zaručovaly svobodu vyznání i katolíkům i protestantům. Ze zápasu obou táborů vznikla prudká srážka a boj, v němž věci náboženské byly v sázce ještě osudnější nežli požadavky politické.
Pro svou geografickou polohu ve středu Evropy byly české země odedávna vystaveny působení rozličných kulturních proudů, které se tu jednou vyrovnávaly, po druhé prudce srážely. Po značné isolaci v 15. století a s počátku století 16. rychle se navázalo čilé spojení na všechny strany. České země byly významnou složkou habsburských držav, nad nimiž opravdu slunce nezapadalo, a od té doby, co císařové měli v Praze trvalé sídlo, byly posunuty do popředí. Za zmohutnělého zájmu o náboženské věci rostlo v obojím táboře vědomí pospolitosti se zahraničními souvěrci, protestantskými i katolickými. Přibylo cest, určených k doplnění studia, obohacení dojmů i rozšíření vědění ve věcech politických. Veliké rozštěpení Evropy, hlásivší se dříve vesměs k poslušenství Říma, mělo reflexy v českém duchovním životě. Třecích ploch, které vznikaly z různého nazírání na poměr panovníka ke stavům i na jiné otázky politické i z rozdílů ve víře, valem přibývalo, když se útočná menšina snažila připnouti české země kulturně k oblasti vlašsko-španělské, kam ukazovaly tendence absolutistické i náboženská orientace ke katolictví.
Ve všem tom přišel po Bílé hoře, tu dříve, jinde později, náhlý obrat. S Ferdinandem II. zvítězila katolická a k románským zemím orientovaná menšina domácího obyvatelstva a ta byla postupně zesilována příchozími z rozličných končin světa, kteří za služby vítězi obdrželi právě v Čechách a na Moravě hojné odplaty. Ti, kdo za povstání bojovali za náboženskou svobodu a za zachování stavovských výsad, neměli mnoho na vybranou: uznali-li po odpykání trestu a po přísných pokutách nový řád věcí, směli zůstati v zemi; jestliže však chtěli setrvati na svém přesvědčení, museli se uchýliti za hranice Čech a Moravy. Od prvních dnů po pádu českého povstání odcházeli do ciziny jednotlivci, skupiny i zástupy svobodného obyvatelstva. Vznikala tak početná emigrantská obec, rozptýlená podle sídel i zaměstnání svých členů. Naděje na návrat se nesplnily, ačkoliv několikrát v průběhu třicetileté války bylo vítězství nad Habsburky takřka na dosah ruky. Z emigrace se vrátili jenom někteří, kdo se buď za války nebo po westfálském míru vyrovnali s císařem a uznali nové zákony. Většina však zůstala za hranicemi a své síly a schopnosti obracela ve prospěch zemi a národů, jejichž pohostinství požívala a od nichž očekávala pomoc ve svém boji. Okolním i vzdáleným zemím odváděl tím náš národ v rozmanitých podobách nové příspěvky, rozmnožuje tak služby vykonané v dřívějších dobách za příznivějších okolností.
Právo vystěhovati se přiznal panovník pouze svobodným osobám, t. j. členům stavu panského, rytířského a městského, kdežto selské obyvatelstvo mohlo odejití do ciziny nejvýš tajně. Příslušníci vyšších společenských tříd užili hojně tohoto povolení, takže země byla ochuzena právě o ty, kdo přispívali k vytváření kulturních hodnot, nebo kdo podporou ideální nebo hmotnou udržovali v dřívějších dobách duchovní život na úrovni přibližně stejně vysoké, jako byl v jiných zemích evropských. Počet exulantů nelze přesně stanoviti. Jednou se mluví o 36.000 rodinách, jindy se udává, že za hranice odešla pětina až čtvrtina svobodného obyvatelstva. Číslem však vůbec nelze vyjádřiti ztráty, které utrpěla země, ani zisky, které z exulantů plynuly jejich novým domovům, poněvadž každý jednotlivec měl svou hodnotu podle společenského postavení, svých schopností a předběžné přípravy i podle toho, jak se mu podařilo v novém prostředí zakotviti a své způsobilosti uplatniti.
Osobám šlechtického původu se naskytalo dosti rozmanitých možností. Kdo nebyl zlomen náhlým obratem věcí a kdo nebloudil bezradně ze země do země a s místa na místo, mohl se uchytiti ve dvorské službě a tak si zajistiti nejenom dočasné zaměstnání, nýbrž i příležitost k podpoře zápasu s vítězným vladařem českých zemí. Cesta k takovému postavení nebyla ovšem snadná a otvírala se jenom nemnohým, kdo buď měli přátelské styky z dřívějška, nebo byli k dvorské službě a k diplomatickým poselstvím zvláště způsobilí. V rozptýlených pramenech z té doby se alespoň občas objevuje jméno českého neb moravského šlechtice, který působil jako dvořan některého cizího panovníka nebo jeho jménem odcházel na cizí panovnický dvůr a tak zasahoval do tehdejších dějin. Nejčastěji se to dálo ve věcech, které přímo souvisely se snahami o osvobození českých zemí, avšak nechybělo ani takových případů, kde souvislost byla už přetrhána a kde český exulant nebo jeho potomek sloužil zájmům jiných mocností a jen jménem uváděl na paměť svou vlast. Dvůr falckého kurfirsta „zimního krále“ Bedřicha býval nejčastějším útočištěm, a také po Bedřichově smrti setrvávali někteří čeští dvořané v okolí jeho choti Alžběty Stuartovny, a to až do jejího návratu do Londýna roku 1661. Na králův nebo královnin popud nejeden exulant podnikl cestu na spřízněný nebo spřátelený dvůr. Na př. Jiří Vilém Berbisdorf a jeho bratr Ehrnfried se hned v dvacátých letech 17. století účastnili takových diplomatických akcí; roku 1631 navštívil dánského krále Kristiána IV. vyslanec Bedřichův Kristián Aderspach Berka a roku 1640 šel k témuž panovníkovi jménem královny Alžběty Vilém Felix Kaplíř ze Sulevic. Jiní našli útulek na menších knížecích dvorech. Vévodovi sasko-výmarskému sloužil i Ehrnfried Berbisdorf i Samuel Ješín z Bezdězí, který se brzo po nezdaru povstání uchýlil na dvůr sedmihradského vévody Bethlena Gábora. Na dvoře velkovévody hessenského působil v druhé polovině 17. století Jan Dětřich Kunovský, syn moravského pána Jana Bernarda a jistě nebyl jediným členem druhé generace exulantů, který si tak zabezpečil živobytí i možnost působení.
Mnohem hojnější a významnější služby vykonali exulanti z českých zemí na bojištích. Za dlouhého zápolení dvou evropských táborů, které je známo jako třicetiletá válka, bylo potřeba nových a nových vojenských oddílů a sborů. Společenské rozvrstvení, které bylo tehdy pevně ustálené a běžné, mělo obdobu i ve vojenských jednotkách. Mladý šlechtic byl především povolán k tomu, aby zastával důstojnické místo a aby kolem sebe shromáždil poddůstojníky i obyčejné vojáky. V 16. století nebyly české země přímo ohrožovány, takže čeští bojovníci mohli vystupovati bud za válek s Turky nebo na vzdálenějších bojištích, kam je vedly sympatie k věci, o niž se zápasilo, nebo prostě touha uplatniti se jinak než ve správě statků nebo v rozličných úřadech. Nebylo pravidelné školy a tradice, která by se vyrovnala věhlasu českého válečnictví v 15. století.
V stavovských vojscích za povstání byl cizí živel zastoupen mnohem silněji, než bylo potřebné a místné, takže teprve po nezdaru odboje roste česká účast na vojenských podnicích, jejichž řetěz se do roku 1648 takřka vůbec nepřetrhl. Pobyt za hranicemi přímo nutil ke vstupu do vojska, neboť co měl dělati zdravý a zdatný muž, když byl vytržen z domácího prostředí, zbaven povinnosti starati se o polnosti a jiný majetek, a ovšem i důchodů, které mu v normálních dobách postačovaly k obživě a k vystupování, přiměřenému jeho původu i společenskému postavení. Nebylo možno, aby se vyhýbal účasti na akcích, které přímo nebo vzdáleněji souvisely s revindikačními snahami české emigrace. Z uprchlíků šlechtického původu jenom menší část setrvala v nečinnosti, provázené hmotným strádáním, steskem po domově a rozmanitými nesnázemi, na něž je bohatý život vyšinutý z pravidelných kolejí. Ani lidé, kteří dlouhými a všestrannými studiemi vyzráli spíše v učence než hospodářské podnikatele nebo předáky ve veřejném životě, se ve vyhnanství nevyhýbali službě vojenské a alespoň dočasně odváděli svůj příspěvek do pokladnice služeb, které emigrace prokazovala protihabsburskému táboru, aby jej udržovala v pohotovosti a na své straně, dokud by nenastal příznivý a trvalý obrat. Radslav Vchynský ze Vchynic, nazývaný „učený“ pro znalost obou klasických a pěti moderních jazyků i veliký rozhled po tehdejším kulturním světě, pomáhal roku 1622 po několik měsíců Mořicovi Oranžskému v boji proti Španělům a snad i jinak účastnil se vojen, nežli se usadil v Leydenu, hlavním středisku vzdělanosti v Nizozemí.
U jiných byla věc ještě prostší, protože neměli tak mnohostranného zájmu jako Radslav Vchynský a ve službě vojenské viděli zaměstnání vhodné pro mladého šlechtice, a vítané rozptýlení. Nejednomu promluvil z duše neklidný a odvážný Jáchym Slavata německými veršíky:
In Waffen und Liebe ich mich stets übe. In Lieb und Waffen will ich verschlafen.
Jako vždy, byla i tehdy vojenská služba spojena i s chvílemi vypětí sil a vzruchu i s občasnými nepříjemnostmi a nedostatkem, avšak nebezpečí vážného a nevyléčitelného zranění nebo smrti nebylo tolik jako v moderní válce. Proto byl příliv důstojníků i vojáků stále hojný, neboť nevýhody byly zejména v očích mladých lidí vyvažovány vyhlídkami na nové zkušenosti, na poznání nových krajů a měst a na vyškolení pro budoucí život. U mnohých exulantů působilo i vědomí povinnosti vůči národu a vůči tomu programu, pro jehož obranu se v Čechách roku 1618 rozpoutal boj.
Účast exulantů na válečných výpravách nebyla docela roztříštěna, nýbrž v některých významných okamžicích byla soustřeďována, aby bylo možno na českou pomoc poukázati při sestavování velkých politických plánů nebo při mírových jednáních. Poněvadž se císař v době poměrně krátké zmocnil Čech i Moravy, nebylo mnoho příležitosti k boji na domácí půdě a za podpory obyvatelstva, které se nemohlo vystěhovati, ač bylo vůči novému vladaři nepřátelsky naladěno. Výjimku tvořila občasná povstání, omezená časově i místně, a vpády proticísařských vojsk, za nichž docházelo k přechodné okupaci části země. Jinak bojovali exulanti na cizí půdě a tam se snažili přispěti k vítězství protihabsburského tábora i k vítězství svému. Prapory, pod nimiž se shromažďovali, se měnily. Záleželo především na tom, který z panovníků nebo států jevil ochotu ujmouti se českých požadavků. S počátku přitahovali ti, kdo byli odboji českých stavů nejblíže a kdo stáli v boji s habsburskou dynastií hned od prvního období třicetileté války. Důstojníci a vojáci českého původu byli ve vojsku kurfiřta a krále Bedřicha, s nímž se roku 1622 pokoušel vyrvati z rukou španělského vítěze dědičné země v Porýní. Pomáhali vrtkavému spojenci z dob povstání, sedmihradskému vévodovi Bethlenu Gáborovi i bojovnému markraběti krnovskému Janu Jiřímu, když roku 1621 obnovili boj s císařem na Moravě a v přilehlých krajích, snažíce se napraviti a vyvážiti neúspěchy z posledních měsíců roku 1620. Zůstávali ve spojení s hrabětem Arnoštem z Mansfeldu i po jeho odchodu z Čech a z Horní Falce do vzdálenějších krajů, kde mohl císařským škoditi spíše tím, že vázal část jejich sil, nežli vítězným postupem. Důstojníci českého původu byli vítáni v armádách těch mocností, které už od dřívějška soupeřily s rakouskými a španělskými Habsburky nebo se cítily ohroženy jejich převahou. Nedlouhý pobyt Radslava Vchynského v nizozemském vojsku nebyl ojedinělou výjimkou, i jiní tam sloužili přechodně nebo trvale. Albrecht Jindřich Slavata, který vstoupil v příbuzenské svazky s nizozemskou šlechtou, dosáhl v nizozemské jízdě vysoké hodnosti důstojnické. Do svých služeb získaly některé význačné exulanty i Benátky. V lednu 1625 byl ustanoven vrchním velitelem benátského vojska na souši hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu, který měl za povstání vynikající postavení ve stavovském vojsku a který neprodleně navázal spojení s některými svými druhy v povolání válečnickém, jako Janem mladším z Bubna, Pavlem Kaplířem ze Sulevic a jinými, hledě převésti i je a jejich pluky pod benátské prapory.
Nejvýznamnější však byla účast českých a moravských exulantů na válečných podnicích švédských a dánských. Počet uprchlíků se později rozhojnil proti prvním letům po Bílé hoře, kdy za hranicemi dleli ponejvíce jen ti, kdo se pro svou účast na povstání museli obávat císařova hněvu a přísných trestů. Dekrety vyhlašující katolické náboženství za jediné přípustné tlačily za hranice šlechtu i měšťany, kteří do veřejného života nevalně zasahovali a kteří před přestupem na víru katolickou dávali přednost vystěhování za hranice, o němž vesměs soudili, že bude jenom přechodné. Za velikého neklidu a neustálých přesunů nebylo možno dbáti na přísné dodržování předpisů, takže i lidé poddaní odcházeli za hranice, aby se vyhnuli nátlaku. Emigrace vyrostla po roce 1627 co do počtu i významu, protože její příslušníci byli si většinou vědomi, že musí přiložiti ruku k dílu, aby se pobyt v cizině neprodlužoval a aby se pokořením císaře cesta domů znovu otevřela.
Počet exulantů ve vojenských jednotkách Kristiána IV. byl značný, neboť k hraběti Thurnovi, povolanému z Benátek, se přidružilo hojně šlechty českého nebo moravského původu, v tom i osoby tak významné, jako byl zemský hejtman moravský z doby povstání, Ladislav Velen ze Žerotína. Ve sboru, jemuž velel hrabě Mansfeld, byl nejspíše i zvláštní český oddíl a někteří z důstojníků pomáhali i tím, že podněcovali nespokojenost obyvatelstva proti císařovi, jakmile se vojsko dostalo do Slezska a na východní Moravu. Avšak účast na výpravách, podniknutých Švédy za života krále Gustava Adolfa nebo později, převyšovala vše, co bylo vykonáno v dřívějších dobách.
Švédská vojska stála na bojišti dvě desítky let a potřebovala posil, které nepříliš hustě zalidněné Švédsko nemohlo poskytnouti v dostatečné hojnosti. Exulanti z Čech a Moravy byli pro své smýšlení, obětavost i zdatnost rádi přijímáni na velitelská místa i do řad prostých bojovníků. Na některých výpravách tvořili samostatné oddíly, shromážděné a organisované krajany- tak tomu bylo zejména tehdy, směřovalo-li tažení do českých zemí, neboť tu touha po návratu do vlasti podněcovala bojovnost, a možnost spojení s domácími nespokojenci byla daleko větší než u vojsk jiných, českého jazyka neznalých. Tvrzení, že exulanti z českých zemí posílili odolnost švédských vojsk a nejednou přispěli svou hřivnou k úspěchu, není přehnané. Předáci emigrace právem poukazovali v předvečer rozhodných jednání o mír na služby, které prokázala část českého národa, žijící za hranicemi, přeslavné koruně švédské. Právem připomínali zásluhy hraběte Jindřicha Matyáše z Thurnu i jeho syna Františka Bernarda, Zdeňka z Hodic i jeho choti Alžběty, která část jmění věnovala na úhradu vojenských nákladů, Petra Jaroslava Kinského, který záhy vstoupil do šlépějí svého otce Adama a ve švédských službách postoupil až k hodnosti generála, zatím co mnozí jiní krajané veleli jako plukovníci i nižší důstojníci menším jednotkám pěchoty nebo jízdy. Kromě osobních služeb přinášeli exulanti nezřídka i oběti na penězích, takže jejich příspěvek na dlouhý zápas dvou mocenských táborů v Evropě nebyl nepatrný a po spravedlnosti měl býti při mírových jednáních vyvážen alespoň zárukami návratu do vlasti a částečné restituce, když nebylo moci, která by v českých zemích vynutila úplnou obnovu politických i náboženských řádů z doby před Bílou horou.
Poněvadž jedním z hlavních bodů programu vítězného císaře byla úplná obnova katolictví v českých zemích, odešla za hranice převážná většina evangelického duchovenstva a mnoho lidí s vyšším vzděláním a způsobilostí buď k literární činnosti, nebo alespoň k takovým povoláním, kde latinské školy byly nezbytnou průpravou. Těm bylo často hůře než dovedným řemeslníkům a lidem zběhlým v rozmanité výdělečné práci, neboť poptávka nebyla veliká a odlišnost jazyka i prostředí se často jevila jako nepřekonatelná překážka. Duchové původní a průbojní proráželi úspěšně přehrady a upravili si cestu k postavení, které bylo alespoň náhradou za místo, které by jim byly zabezpečily schopnosti a předběžná příprava doma. Lidé průměrní a méně štědře obdaření zápasili takřka napořád s potížemi a teprve druhá a třetí generace, která za hranicemi buď vyrostla, nebo se tam i narodila, měla lepší podmínky k úspěchu, poněvadž se přiblížila obyvatelstvu nového domova, ovládla jejich řeč a nezadržitelně s nimi splývala. V českém náboženském životě se přes čilé spojení s okolními i vzdálenějšími zeměmi uchovávaly svérázné prvky, tvořící od 15. století domácí tradici, takže emigrace si snadno uvědomila rozdíly, které bránily úplnému splynutí s cizím prostředím a které také znesnadňovaly vstup českých duchovních ať do luterských nebo reformovaných církví. Kazatelé českého původu zůstávali nejraději při exulantech, zejména tam, kde jich byl větší počet, neboť byli v několikeré nevýhodě proti duchovním německé národnosti a luterského vyznání, které protireformační dekrety rovněž pudily ze země a kteří se zahraničními souvěrci a soukmenovci lehko splývali. Členové druhé a třetí generace se snáze uchytili, když vykonali svá studia na zahraničních školách, a to buď v duchovní správě, nebo jako vychovatelé v šlechtických rodinách. Jejich stopy jsou někde úplně zaváty, jinde jsou patrné až do konce století 17. ba i v prvních desítiletích 18. století. V Anglii v Shellingfordu žil do roku 1694 jako duchovní anglikánské církve Pavel Hartmann, syn bývalého kazatele v kapli betlémské, posvěcené činností Husovou. V Nizozemí na několika místech v provincii Groningen působil Samuel Severinus, syn moravského duchovního. Roku 1671 se ve Slucku na Litvě uchytil Pavel Radoš, jehož příbuzní působili na Slovensku. Na pruském královském dvoře zakotvil jako dvorský kazatel nejvýznačnější představitel třetí generace Daniel Arnošt Jablonský, vnuk Jana Amose Komenského a dědic jeho osvětových i irenických snah.
Neznalost jazyka, která často byla vážnou překážkou pro ty, kdo se ucházeli o úřad duchovenský nebo učitelský, nevadila tolik v práci literární. Tu měla latina stále důležité postavení, takže se exulanti mohli uplatniti v rozmanitých oborech vědecké i literární tvorby. Soupis knih a publikací exulantských byl by poučnou a zajímavou četbou, neboť by ukázal, kolik věnovali exulantští spisovatelé sobě a svým krajanům, rozptýleným po světě, a čím prospěli národům a zemím, které jim poskytly pohostinství, a tím celému vzdělanému lidstvu. Nic takového není však dosud po ruce a ve stručném přehledu lze upozorniti jenom na nejvýznamnější osobnosti a díla.
Obdobou a doplňkem akcí na bojištích byla činnost těch spisovatelů, kteří užili nucené prázdně a nově navázaného spojení, aby státníkům a veřejnosti vysvětlili povahu a smysl českého zápasu s dynastií habsburskou a aby čelili nepřátelské propagandě, která počala hned v prvních dnech povstání a neustávala. Sloužíce sobě a vlasti prospívali i obyvatelstvu nových domovů, které z jejich děl poznávalo českou minulost i nedávný stav země a tím obohacovalo své vědomosti. Exulantští spisovatelé navazovali na některá díla z doby povstání, zejména na obě stavovské apologie, avšak rozbíhali se několikerým směrem podle povahy chvíle a potřeby. Dvojité podbarvení české pře s domem rakouským je i v té literatuře patrné, neboť ke spisům, obírajícím se náboženskými zápasy, jako byla Jacobaeova Idea mutationum bohemo-evangelicarum ecclesiarum, vydaná v Amsterodamě roku 1624, nebo některá díla M. Samuela Martinia z Dražova, družila se díla historického a politického obsahu. Trvalou hodnotu měl spis Pavla Stránského ze Zap, Respublica Bohemiae, který roku 1634 vyšel z tiskařské dílny elzevírské a který připojil všestranný obraz Čech před Bílou horou k souboru stejně vypravených knížek o jiných zemích a státech. V době, kdy se vojna chýlila znenáhla ke konci a mírové jednání bylo na obzoru, vyšla kniha lékaře a spisovatele Ondřeje Haberweschla z Habernfeldu Bellum bohemicum. Na sklonku bouřlivého období (roku 1647) dostalo se obci čtenářské latinského zpracování díla exulantům velmi drahého. Byla to Historia persecutionum ecclesiae bohemicae, u jejíž kolébky stál Komenský a v níž byly osvětleny veliké duchovní převraty v českých zemích neméně působivě než v četných listech a soukromých projevech, rozesílaných už po léta všude tam, kde bylo možno očekávati pomoc a porozumění.
Několikerá vlna zanesla do ciziny značný počet lidí, kteří uměli působiti na mysli a zejména na srdce domácích i cizích souvěrců jinak nežli spisovatelé učených děl. Z těch, kdo tvořili s větší nebo menší dovedností a obratností verše české i latinské pro útěchu a k povzbuzení klesajících i k roznícení zájmu o jednotlivce i celek, málokdo se vyšinul nad dobový průměr vytříbenou formou skladeb. Nebylo žádoucího klidu a soustředění k literární činnosti, neboť spád událostí, které byly podnětem k nerozměrným básním i rozsáhlým pracím, byl příliš rychlý a mocný. Ve většině veršovaných plodů zatlačovala péče o zevní roucho vše ostatní; místy však přece proráží na povrch vroucí cit náboženský, bolest nad zkázou rodného kraje a touha po domově. Obsahově je veršovaná tvorba exulantů velmi pestrá a rozmanitá. Značná její část se přičleňuje k velikému souboru souvěkých skladeb, v nichž je zachycen průběh dlouhých vojen a zejména význačné události na bojištích. Václav Klemens Žebrácký, Jan Sictor Rokycanský, Jiří Kolsinius, Jan Maconius a jiní, byli po každé pohotově a netratili čas laděním lyry, bylo-li třeba buď zachytiti veršem slavný čin některého z panovníků nebo vojevůdců, nebo připomenouti význačnou událost životní; ani jazykem ani formou a obsahovou náplní neodlišovali svá díla knížek vrstevníků, vyšlých z jiného prostředí.
V rozptýlené obci exulantské nechybělo ani těch, kdo svou odvahou a rázným vystupováním strhovali k obdivu soudobé básníky cizího původu. Některé intimní verše nizozemského spisovatele A. Moonena, snoubence a manžela Kateřiny Osiciovy, která se narodila už ve vyhnanství, ukazují, že i osobní vlastnosti a přednosti žen, vyšlých z emigrantského prostředí, bývaly zdrojem básnické inspirace.
V první čtvrti 17. století nebylo v českých zemích výtvarného umělce, který by se nadáním a tvůrčí silou rovnal nebo alespoň blížil vlašským mistrům, uchovávajícím si prvenství i za rozvoje malířství v jiných končinách Evropy, zejména ve Flandrech a Nizozemí. Nebylo ho ani mezi prvními exulanty ani v jejich potomstvu. Jedině rytec Václav Hollar, který podle svědectví Komenského byl rovněž exulant, vyšinul se vysoko nad průměr a těšil se nemalé oblibě v zemích, které byly postupně jeho domovem, zejména v Anglii. I v jeho díle bylo zřetelně pozorovati dvě složky: hojně čerpal z možností, které mu poskytoval nucený pobyt v cizích krajích, a přimykal se k světové tvorbě, ale často se vracel do vlasti a na listech, zhotovených ve vlastní dílně, zachycoval pohledy na česká města a kraje i kus domácího života a mravů obyvatelstva. Jak silné bylo kouzlo ztraceného domova, ukázal Augustin Herman, jeden z nemnoha Čechů, kteří se v době třicetileté války vystěhovali až do zámořských osad anglických. Kraji, jehož pohostinství požíval, se roku 1670 odvděčil dovedným zpracováním mapy provincií Virginie a Marylandu, kdežto někdejšímu domovu odváděl daň alespoň ve vzpomínkách, na venek dosvědčených jménem Bohemia Manor, které dal svému sídlu.
V první generaci exulantů i v jejich potomstvu bylo dosti lidí, kteří měli zálibu ve vědách, zejména v některých oborech, které kvetly a byly vzdělávány v českých zemích i v dřívějších dobách. Někteří z nich se osvědčili jenom jako vykladači a když překonali jazykové potíže, zakotvili na vyšších školách. Tak se uplatnil na př. Jan Philemon (zemřel 1652), rodem z Lovosic, který v posledních letech života působil jako profesor dějepisu a příbuzných nauk na akademii v Bredě v Nizozemí. Jiní však rozvinuli i činnost spisovatelskou nebo badatelskou a přispěli k rozhojnění obecného pokladu vědomostí. Syn moravského exulanta Jiří Veselský-Laetus se obíral bohoslovím, zejména exegesí a homiletikou. Jeho bratr Jan Laetus napsal Compendium historiae universalis, které vyšlo v Nizozemí v několika vydáních a je tak dobře zpracované, že bývá omylem přičítáno autorovu věhlasnému vrstevníkovi Janovi de Laet. Exulant Jiří Ritschel, původu patrně německého, se obíral za svého života v Anglii problémy filosofickými a vydal roku 1647 v Oxfordě spis Contemplationes Metaphysicae, k němuž se roku 1661 přidružila Dissertatio de cerimoniis Ecclesiae Anglicanae. Adam Písecký z Kranichfeldu, rodem z Prahy a neprávem někdy za Poláka vydávaný, napsal a uveřejnil v šedesátých a sedmdesátých letech 17. století několik spisů právně politického obsahu, z nichž oblibě se těšil Tractatus aureus politico-iuridicus de statu saeculari eiusque maiestate z roku 1667. Ve vědách přírodních, které měly i doma dobrou tradici, pracovalo se často i v exilu. V evropských knihovnách jsou roztroušeny disertace z oboru přírodních věd a lékařství, které předkládali studenti českého a moravského původu. Občas vycházely i práce samostatné a dobovému vkusu přiměřené. V poměrně klidném zákoutí, v Brémách, působil až do roku 1685 lékař Jan Sophronius Kozák, graduovaný v Caěn, který byl dobře znám nejenom praxí, ale i několika lékařskými rozpravami, nevybočujícími z běžných názorů a představ. Rozmanité byly zájmy Šimona Partlice ze Špicberka, původem Moravana a lékaře povoláním, který dočasně žil v Anglii i v Nizozemí a edicí Flores své jméno spojil se jménem Erasma Rotterdamského. Několik lékařů, činných prakticky i literárně ve Švýcařích, vyšlo z rodu Škrétů Šotnovských ze Závořic. Na poli i ve vlasti vzdělávaném, v astronomii, pracoval v Nizozemí potomek měšťana malostranského Samuel Kechelius, který si o svých studiích dopisoval s Konst. Huygensem a kterého universita v Groningen počítala mezi své členy. Zájem o několik oborů často i hodně vzdálených, nebyl v těch dobách vzácností, zejména u lidí, které hmotné nesnáze nutily k střídání pobytu i zaměstnání. Nepřekvapuje celkem, že Jiří Holík, kterému se po neklidném mládí bezpečným útulkem stala Riga, psal nejenom o věcech církevně politických, snaže se vysvětliti příčiny a povahu českých zápasů, nýbrž i o otázkách, spadajících do oboru přírodních věd, zejména o zahradnictví. Jeho Gartenbuch, vydávaný často v 17. a 18. století, budil pozornost zejména průkopnickými výklady o štěpování a zušlechťování stromů.
Literární činnost českých a moravských exulantů byla pestrá po stránce obsahové a rozbíhala se několikerým směrem. Knihy a drobné spisky, které byly psány bud latinsky nebo jiným snadno přístupným jazykem, vycházely snáze, protože odbyt byl celkem zajištěn. O vytištění českých prací, určených k poučení a povzbuzení krajanů, musili pečovali exulanti zpravidla sami. Nebyli docela bez pomoci, protože za hranice odešli i někteří tiskaři. Daniel Vetter, syn moravského duchovního Jednoty bratrské, vytiskl v tiskárně v Lešně hodně knížek určených krajanům a druhům v exilu; tiskl i polská díla a v dějinách polského knihtisku si zabezpečil čestné místo.
Emigrace byla velmi rozptýlena; Komenského povzdech, opřený o slova Jeremiášova, „Rozházel nás po krajinách, o nichž otcové naši neslýchali“, dobře vystihoval neutěšenou skutečnost. Pokusy soustřediti alespoň část emigrace ve vzdálenějších končinách a zabezpečiti jí klidné živobytí neměly úspěchu. Nevelkou ochotu projevili emigranti vůči nabídce, aby se usadili hromadně v některé méně zalidněné oblasti Nizozemí. Ztroskotaly pokusy usazovati emigranty v Pobaltí, ovládnutém Švédy. Myšlenku, vyšlou z okolí Olivera Cromwella, aby se část exulantů přestěhovala do Irska, odmítl Komenský hned, jakmile se o ní dověděl. Exulanti doufali i po ujednání míru westfálského, že se budou moci navrátiti za slušných podmínek do dávných domovů. Proto se s oblibou usazovali v místech poblíž hranic českých zemí; tak vytvořili řetěz, který ze tří stran obepínal Moravu a Čechy. Bylo přirozené, že lidé českého původu dávali přednost krajinám s příbuzným obyvatelstvem, především Slovensku, které tehdy tvořilo část uherského království, a Polsku, kde členové Jednoty bratrské žili už od polovice 16. století; nevyhýbali se však ani Slezsku ani Lužicím, ani zemím kurfiřta saského. Avšak tam i v jiných knížetstvích říšských se mnohem lépe žilo exulantům německého jazyka a luterského vyznání, které vítězný císař tlačil za hranice právě tak jako evangelíky české. Z drobné práce jednotlivců i skupin, z jejich dovednosti a přičinlivosti měly prospěch jenom kraje přilehlé k českým zemím a výjimkou i některé vzdálenější oblasti. Jenom menšina přicházela s prázdnýma rukama; jiní si přinášeli alespoň nejnutnější věci a někdy i slušné částky peněz, stržené za opuštěné domy a statky. Část emigrantů byla odkázána na podporu a milosrdenství šťastnějších souvěrců, jiní se však dříve či později zapojili do koloběhu života, zabezpečili budoucnost sobě i potomstvu a za pohostinství platili službami, které vlasti a dávným domovům nemohli nabídnouti a prokazovati.
I při značném rozptýlení a roztříštění zůstávalo několik věcí, které uchovávaly pocit jednoty v první a zčásti i v druhé generaci. Působilo vědomí společného původu a příslušnosti do Čech nebo na Moravu, dlouho vyjadřované adjektivy Bohemus a Moravus, která čteme v universitních matrikách, v úředních záznamech, na titulních listech knih, všude, kde bylo třeba určiti a zachytiti státní příslušnost. Mocným svorníkem byla nehasnoucí naděje, že vyhnanství není trvalým údělem, nýbrž přechodným obdobím strádání a zkoušky. Emigrace dlouho neměla náčelníka, který by byl obecně uznáván a jehož slovo by bylo zákonem. V osobnost, známou v celém vzdělaném světě a zosobňující životní nesnáze i osvětové a politické úsilí emigrace, vyzrál Jan Amos Komenský (1592 — 1670), který svým dílem uvedl v obecnou známost a společný majetek lidstva vše, co emigrace pečlivě uchovávala jako odkaz starších a šťastnějších generací, rozmnoživ hotové a vyzrálé hodnoty hojnými plody svého velikého ducha a svých velikých schopností.