Komenský jako pedagog.
Komenský jako pedagog.
Komenský měl původně v úmyslu sloužiti jen svému národu a psáti jen jazykem
mateřským. O tom praví sám v listu Montanovi (10. prosince 1661): „Předně
prohlašuji, že jsem nikdy neměl v úmyslu něco latinsky psáti, tím méně vydávati.
Hned jako mladíka pojala mne touha, abych jen svému národu hleděl prospěti
složením některých knih jazykem mateřským, a tato touha mne neopustila
po těchto padesát let.“ Tuto touhu pocítil Komenský na svých studiích v Německu.
Všude viděl kolem sebe čilý ruch, stále usilovnější práci o hospodářské
a kulturní povznesení, a také rostoucí snahu o větší uplatnění a lepší pěstování
mateřského jazyka. A tak hned přiložil ruku k dílu a začal skládati práci, jakou tehdy jen málo národů
se mohlo chlubiti, Poklad jazyka českého (jehož hlavní materiál shořel pak při požáru Lešna).
Pojav naději, že přispěje k většímu lesku jazyka mateřského, zatoužil Komenský přispěti svým krajanům i k lepšímu poznání věcnému. Začal skládati česky encyklopedické dílo Theatrum universitatis rerum (které však nedokončil v zamýšleném rozsahu). Při tom hleděl získati také jiné vzdělance svého národa, aby se starali o pěstování češtiny pro mluvu odbornou. Na adresu českých vzdělanců píše v předmluvě zmíněného Theatra: „Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů rozmanitě rozvedli do svých řečišť! Nic není ve vědách, nic v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by tito neodevzdali ke čtení svým krajanům. Ale kdo z Vás poskytl něco podobného naší vlasti? Kdo napsal našim lidem něco o stavbě světa? Kdo ukázal způsob, pozorovati pohyby nebeské? Kdo naučil zpytovati prvky, vlastnosti a síly přírodních těles? Kdo otevřel divadlo okršku zemského? Kdo dal našim poznali jemnosti geometrie? Kdo okusili příjemnosti optiky? Kdo utkal pořad dějin? Kdo popsal původ, polohu a různé zvyky národů na světě bydlících? Kdo vyložil něco o způsobu řečnictví a kdo ukázal cestu, jak říditi myšlení? Domníváte se, že je možno trpěti Vám dále, aby každý směl žíti pro sebe sama a nic nepodnikati pro rozmnožení vážnosti vlasti? Myslíte-li, že našemu jazyku chybí buď ta bohatost nebo ten lesk, aby bylo možno kterékoli věci vyjádřiti řečí, zřejmě se mýlíte! Nikde není nic tak nesnadného (ani ve vědění nadpřírodním, v metafysice), co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřiti naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce. Dosud nepochopil vznešenost našeho jazyka ten, kdo jej považuje za málo bohatý neb málo půvabný. Ne na něm, na mou věru, nýbrž na nás jest vina, kteří nevšedně zanedbáváme jeho pěstování“!
Také při svých pedagogických plánech měl Komenský na mysli původně jen svou vlast. Když roku 1627 byl vydán císařský edikt proti nekatolíkům, tu bratrští kněží, skrývající se v Podkrkonoší, chystali se do vyhnanství. A v té tísni tak veliká pohroma církví a škol ve vlasti, jakou měl Komenský před očima, bolest z toho vzniklá a konečně i naděje, že záhy nastane obrat osudu, nutila jej uvažovati o budoucí nápravě pohrom. Jeden prostředek se mu zdál nejdůležitější: lepší výchova mládeže. Tak na sklonku svého pobytu ve vlasti začal pracovati na díle didaktickém. Pokračoval v té práci, když roku 1628 odešel do Lešna, a začaté dílo od základu přepracoval; tím vznikla jeho Didaktika.
I Didaktika byla původně určena jen vlastnímu národu. Komenský si představoval, že Čechové, jakmile se obrátí válečné štěstí a emigranti se vrátí do vlasti, sami přikročí k velkému přebudování výchovy a školství a dají tím příklad ostatnímu světu. Proto praví v Didaktice české (XXIX) : „Neříkej žádný: Co my tak neobyčejnou věc začíti máme? Nech začnou Francouzové, Angličani nebo Němci! Podíváme se, jak se jim zdaří! Nebuďme, nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždy hleděli a za jinými zdaleka se plaziti chtěli! Nechť nás také někdy v něčem jiní před sebou vidí!“ Ale osud chtěl jinak. Didaktika česká zůstala v rukopise. Práce v cizině nutila pak Komenského uchylovati se k jazyku mezinárodnímu, k latině, zejména když školská prakse v Lesně jej přivedla k přemýšlení, jak reformovati učení jazykové, především vyučování latině. Malá knížka, kterou v té věci vystoupil r. 1631 na veřejnost, Brána jazyků, postavila Komenského rázem na jeviště světa.
Překvapen tím úspěchem rozhodl se učiniti Didaktiku základem celého systému a podle zásad v ní vyložených pracovati na podrobnostech nové školské stavby. Proto překládal Didaktiku do latiny; dokončil překlad r. 1638, když byl zván do Švédska k reformě škol. Byl tam zván hlavně přičiněním Joh. Duraea, který udržoval se Švédy stálé styky od té doby, kdy osobně hleděl získati Gustava Adolfa pro sjednocení všech evangelických církví. Tenkrát Komenský do Švédska nepřišel, ale poslal za sebe svou Didaktiku. Tak v rukopise vešla tato kniha ve známost o hodně dříve, než byla vytištěna v Opera didactica omnia r. 1657.
Didaktika jest dnes základem světové slávy Komenského; jest zároveň representačním dílem pedagogického realismu. Nové poznání a nové chápání přírody a světa působilo od počátku nejen na filosofii, nýbrž i na pedagogiku. Poněvadž roste věcné poznání, stoupá potřeba reálného vzdělání. Vyšší úroveň obyvatelstva měst žádá si výchovy praktičtější a demokratičtější, než byla aristokratická a luxusní výchova humanistická neb verbalistická výchova škol partikulárních. Při potřebě praktičtějšího vzdělání přestává býti latina hlavním předmětem školského zájmu; má se státi pouhým prostředkem pro získání vědomostí, uložených v mezinárodní literatuře latinsky psané. Se zřením k tomu nemůže se latině věnovati tolik času jako dříve; žádá se vyučování kratší, praktičtější a snazší. K svému právu se hlásí také jazyky národní, které mají již nejen literaturu krásnou, nýbrž i počátky literatury vědecké. Nejen učení latině, nýbrž všechno učení má býti kratší, úspěšnější a utěšenější.
Tyto zásady pedagogického realismu ozývají se již v knihách některých humanistů (Ludovicus Vives, Petrus Ramus); počátkem 17. století jsou již často hlásány v jazyce francouzském, anglickém, německém i latinském. Ale Komenský byl první, který z nich vytvořil ucelený systém a vyvodil z nich důsledky pro přestavbu školské organisace.
Nad jiné své vrstevníky vyniká Komenský zejména sociálním pojetím výchovy. Vychází z přesvědčení, že všichni, kteří se lidmi narodili, narodili se především k tomu cíli, aby byli vskutku lidmi, že tedy všichni, bez rozdílu stavu a pohlaví, mají být vzděláváni a uvedeni do škol, kde mají býti všichni učeni všemu potřebnému. Školy mají býti dílnami lidskosti, officinae humanitaris. Vyučování budiž přiměřeno věku mládeže; bude-li tomu tak, získá se snadno pro učení zájem. Pak nebude třeba nucení; školy přestanou býti robotárnami a stanou se hrou a potěšením. Omnia sponte fluant, absit violentia rebus, bylo heslo Komenského. Vedle latiny uznával Komenský potřebu učiti se jazykům živým, zejména jazyku sousedních národů. Latině se má vyučovati na základě jazyka mateřského; proto v každém národě je latinská mluvnice problémem pro sebe; nemá se všeobecně užívati mluvnic týchž, na příklad Ramovy. Poznávání jazyka budiž spojováno s poznáváním věcí; věci mají se pokud možno předkládati přímému názoru.
Nový způsob výchovy vyžaduje ovšem i nové organisace školství. Výchovu chtěl Komenský rozvrhnouti na čtyři stupně po šesti letech. Jsou to škola mateřská (výchova rodinná), škola s vyučovacím jazykem mateřským, škola latinská a universita. V době, kdy Komenský tento plán navrhoval, zahrnovaly školy městské učebný okruh od počátků čtení a psaní až do ovládání latiny; hned od začátku přihlížel učitel k latině a co nejdříve zabraňoval užívání jazyka mateřského. Za takového stavu byl ovšem navrhovaný školský systém, nám dnes běžný, požadavkem nejen radikálním, nýbrž i přesahujícím možnosti své doby, zato však požadavkem budoucnosti.
Pro školu mateřskou a pro školu národní chtěl Komenský napsati knihy zase jazykem mateřským. Učebnic pro školu národní nedokončil, poněvadž naděje na návrat zklamala. Zato stačil napsati knížku pro výchovu rodinnou, Informatorium školy mateřské. Zabývá se v ní výchovou dítek do šesti let. Výchovy dítek v nejútlejším věku všímali si pedagogičtí spisovatelé už od nejstarších dob (Platon, Plutarch, Quintilian), ale činili tak jen nesoustavně a obyčejně jen úvodem k výchově věku pozdějšího. Teprve Komenský nám podal o výchově dětství spis soustavný, kde je přesně určen cíl výchovy, kde je stanovena mez, kam až na cestě k tomuto cíli lze dospěti v dětství, a kde podle pevného plánu jsou podány prostředky k dosažení výchovných úkolů; a to vše nikoli na základě pouhé teorie, nýbrž s využitím vlastního pozorování a vlastních výchovných zkušeností.
Při čtení Informatoria zapomínáme často na tři století, která nás dělí od jeho vzniku. Komenský se už řídil moderním heslem, že výchova se má zakládati na pozorování a pochopení dítek. A tuto znalost vzniklou z láskyplného pozorování vidíme v Informatoriu na každém kroku. Vidíme, jak bystrým okem pozoroval Komenský vztah mezi rodiči a dětmi i vzájemný poměr dítek mezi sebou, jak pozoroval vývoj dětské řeči i vývoj rozumových schopností. Zejména pěkné jsou rady rodičům, aby ponechávali děti v dětské společnosti a aby dětem přáli dostatek veselosti a potěšení. Samozřejmě i Informatorium nese v něčem pečeť minulosti. Ale Komenský mohl býti právem spokojen svým dílkem a přáti si, aby se rozšířilo v rodinách křesťanských, dokud nebude napsáno něco lepšího. Jeho přání, aby v každé rodině měli knihu o opatrování a výchově dětí, zůstalo ovšem přáním ještě i v naší době nesplněným. Také původní text Informatoria nenašel cestu do českých rodin, nýbrž zůstal přes dvě staletí v rukopise. Informatorium vešlo ve známost ve zpracování německém (Informatorium der Mutter-Schul, 1633), polském (1636) a anglickém (School of Infancy, 1641).
Pozornost současníků neobrátila však na Komenského ani Didaktika, ani Informatorium, nýbrž knížka již před nimi vytištěná, Brána jazyků (Janua linguarum reserata, 1631). Komenský nemohl souhlasiti s tím, že se mládež začíná učiti latině memorováním latinsky psaných mluvnic, jimž nemohla rozuměti, na příklad Donata. Stejně nemohl souhlasiti s tím, že hned první četbou byli buď autoři, jichž obsah byl nad chápavost dětskou a kteří se nevyjadřovali o věcech současných, neb různé konversační knížky, které sice měly zřetel na současnou latinu, ale neposkytovaly poučení věcného. Tomu chtěl Komenský odpomoci napsáním knihy, která by zároveň sloužila učení jazykovému a zároveň podávala poučení věcné. Tak vznikla Brána; je to v podstatě drobná encyklopedie, podávající rozhled po celém okruhu vědění. Začíná přírodou neživou, přechází k přírodě živé, rostlinám a zvířectvu, odtud pak pokračuje k člověku, poučujíc o jeho těle a o jeho činnosti postupně až k jeho souvislosti s Bohem. Je to tedy drobná encyklopedie v duchu tehdejší doby, podávající přehled všeho jsoucna od nejnižšího až k nejvyššímu. Tento naučný text byl zpracován paralelně ve dvou jazycích, v jazyku mateřském a latinském, tak aby si jednotlivá slova pokud možno i graficky odpovídala. Studium Brány mělo se začíti textem v jazyce mateřském, aby se nejdříve získalo porozumění věcné. Pak se přikročilo k sloupci latinskému a text se probíral s přibráním stručné mluvnice a slovníku. Častým probíráním utkvěl text Brány žákům v mysli tak, že měli v paměti encyklopedické poučení věcné, nejdůležitější slovní poklad i způsob latinského vyjadřování.
Tato myšlenka se zdála v době pedagogického realismu pravým Kolumbovým vejcem a byla přijata s nadšením. Komenský se stal rázem proslaveným mužem a jeho Brána dostala přívlastek Zlatá. Rychle následoval pravý příval přetisků, přepracování a překladů do nejrůznějších jazyků. Komenský s překvapením sledoval úspěch, kterého se ani ve snu nenadál. V Holandsku se dověděl, že Brána mu otevřela cestu i k pohanům a že mohamedáni si již rozdělili úlohy, kdo má překládati toto dílko do turečtiny, kdo do perštiny a kdo do mongolštiny. I Švédská královna Kristina se učila latině podle Brány Komenského (Komenský, Continuatio admonitionis, 58 a 63). Brána jazyků byla rychle zaváděna do škol. V praksi se však poznalo, že pro začátečníky je poněkud těžká. Proto Komenský napsal jako přípravu k Bráně stručnější knížku Vestibulum. Tam se měli žáci seznámiti s nejdůležitějšími výrazy latinskými v nejjednodušším spojení.
Nadšené přijetí jazykové reformy neshodovalo se s vlastním oceněním Komenského; sám by byl raději pracoval na plánech vševědných, které považoval za mnohem důležitější. Proto s radostí přijal pozvání do Anglie (1641), kde mu bylo slibováno zřízení vševědného kolegia; ale občanská válka překazila všecko. V Anglii zastihlo Komenského dvojí pozvání: jednak do Francie, jednak do Švédska. Ve Francii zamýšleli zříditi školu vševědnou a jménem kardinála Richelieu činili Komenskému velké sliby. Ale Komenský, neznalý jazyka francouzského, nemohl se odhodlati k cestě do Paříže, a jeho zástupce Hübner nemohl mluviti s kardinálem již umírajícím; smrtí Richelieuovou padly tyto plány (Cont. admon. 56).
Mnohem sympatičtější bylo Komenskému pozvání do Švédska, poslané panem Ludvíkem de Geer; Komenský měl tu pokračovati ve svých pracích didaktických; k vůli Švédsku zamítl povolání do Hamburku i pozvání do Polska. Odebrav se do Švédska probral své školské plány v dlouhé rozmluvě s kancléřem Oxenstjernou; zaznamenal nám také Oxenstjernův výrok: ,, Pozoroval jsem již hned od prvních let svého života, že metoda na školách obvyklá jest něco násilného, nikoli přirozeného; ale kde věc vázne nebo jakým způsobem by se dala napraviti, toho jsem nepostihoval. Stalo se však — je tomu dvacet pět let — že jsem byl poslán svým králem slavné paměti do Německa, a kterýmikoli akademiemi se mi nahodilo jíti, tam jsem se zastavoval a jednal v té věci s učenými muži; ale nikdo nemohl odstraniti mých pochyb. Konečně dostanu poučení, že jest muž, který právě o této věci mnoho uvažoval a napsal, Wolfgang Ratke, u něho že se možno dotázati. Pátral jsem tedy a mysl má neměla klidu, dokud jsem toho člověka nezastihl a neslyšel. Ale on (poněvadž nedovedl mluviti spatra) nabídl mi ke čtení velký německý svazek svých pozorování; ale nedal jsem se odstrašiti, spolknul jsem tu nepříjemnost a celý jsem jej přečetl. Zdálo se mi, že nemoci škol odkrývá docela dobře, ale jeho prostředky proti nim se mi zvlášť nelíbily; tvé jsou jiného druhu, že uspokojí, jak vidím, všechny požadavky v tomto oboru.“ (Cont. admon. 64).
K provádění didaktických prací pro Švédy usadil se Komenský v Elblągu. Je to po Lesně druhá perioda jeho pedagogické práce, ale méně významná než první. Komenský tu budoval v úplnosti svůj systém jazykového učení; mělo se postupovati po třech stupních na základě tří učebnic, Vestibula, Brány a nově sestavovaného Atria. Atrium mělo navázati na Bránu, podati znovu její encyklopedický obsah, ale v novém bohatším zpracování, v bohatším vyjádření jazykovém; od prosté věcnosti Brány mělo se pokročiti k vyjadřování zdobnému. Teoretický základ své reformy vyložil Komenský ve spise Methodus linguarum novissima, jehož mnohé partie jsou dosud zajímavé, na příklad přehled pokusů o reformu jazykového vyučování. Komenský soudil, že jeho trojstupňovitá metoda je universální a že se dá aplikovati také na učení věcné, na příklad na studium práv: nejdříve by se probrala kniha úvodní, pak kniha obsahující nejpodstatnější poznatky toho oboru a konečně na třetím stupni úplný systém.
Z této práce byl Komenský stále vyrušován starostmi politickými při nastávajícím mírovém jednání; bylo nebezpečí, že exulanti budou podmínkami míru opuštěni (jak se také mírem westfálským skutečně stalo); mamě se obracel Komenský zoufalým listem na kancléře Oxenstjernu. V srpnu 1648 se vrátil do Lešna, aby se mohl věnovati záležitostem Jednoty bratrské. V lednu 1650 byly úmluvy míru westfálského prohlášeny za platné a neodvolatelné. Příslušníci Jednoty byli na vahách, mají-li se rozejíti a splynouti s nějakou příbuznou církví, či mají-li vytrvati dále. V březnu 1650 rozhodnuto na synodě, udržovati dále svazky Jednoty; a právě do tohoto shromáždění bylo přineseno nové pozvání pro Komenského, pozvání knížat Rákóczů.
Komenský přijal toto pozvání též z důvodů politických. Doufal, že knížecí rod Rákóczyů, nepřátelský Habsburkům, může přispěti k zvrácení podmínek míru westfálského a k návratu exulantů do vlasti. Přestěhoval se tedy do Saryšského Potoku s úmyslem, přebudovati tamní školu latinskou na školu vševědnou; její program vyložil ve spise Schola pansophica (1651). Tato škola měla býti dvojstupňovitá; první tři třídy (vestibulární, januální a atriální) měly podávati reformované učení jazykové podle učebnic Komenského; čtyři třídy vyšší měly býti vlastní školou vševědnou. Pro své nové žáky přepracoval Komenský znovu své Vestibulum, Bránu a Atrium, a jeho pomocníci je opatřili textem maďarským.
Ale dosti primitivní poměry Šaryšského Potoku nebyly příznivé velkým plánům Komenského. K otevření vyšších tříd vůbec nedošlo a také reforma jazykového učení narážela na překážky. Viděl tedy Komenský, že bude třeba učiniti učení snazším, zajímavějším a vábivějším. Z této potřeby vznikly dvě znamenité práce Orbis pictus a Schola ludus.
Orbis pictus jest po Bráně novým světovým úspěchem Komenského. K přednostem Brány přistupuje tu nově princip názornosti. Věci, jichž názvům se mají žáci učiti, jsou tu předvedeny na obrazech. Orbis pictus se stal nejznámější obrázkovou učebnicí světa. Není ovšem první ilustrovanou učebnicí; již dříve si našly obrazy cestu do škol, na příklad hned do slabikářů k usnadnění počátkům literního učení. Ale Komenský první užil obrázků zcela systematicky jako podstatné součásti učebnice k věcnému poučení.
Obsah Orbisu zůstal stejný jako u Brány; jest to zase drobná encyklopedie; tekst je však zestručněn a ve dvou sloupcích vytištěn tak, aby slova latinská odpovídala pokud možno i graficky slovům jazyka mateřského. Nad tekstem každé kapitolky jest vytištěn obraz. Předměty, živočichové a lidé na rytince zobrazení jsou opatřeni čísly, která odpovídají číslům u příslušných názvů v tekstu. K vytištění nedošlo v Uhrách, nýbrž až r. 1658 v Norimberku s textem latinsko-německým. Orbis pictus jest svým tekstem učebnicí snazší než Brána; když k tomu přistoupila vítaná novinka, soustava obrazů poskytujících názor, není divu, že nová kniha byla přijata s nadšením. Byla hned podobně jako Brána překládána, obměňována a doplňována; vznikla také vydání vícejazyčná. Orbis pictus se udržel na školách až do počátku minulého století; pak jej vystřídala (vzhledem k zastaralosti obsahu) různá přepracování. Název jest dosud tak populární, že se občas vždy znovu vyskytne jako název knihy neb sbírky.
Kniha Schola ludus měla sloužiti k radostnějšímu učení. Komenský tu využil záliby mládeže pro dramatická představení. Tohoto prostředku se užívalo za jeho doby ovšem hojně; zejména jesuité vynikli svými školskými dramaty; ale také na školách protestantských se hrálo často. Komenský chtěl tohoto prostředku užiti také v Šaryšském Potoku, ale setkal se s námitkami. Témata světská prý se nehodí pro školu, témata posvátná prý se na jevišti znesvěcují. Komenský sice nesouhlasil s těmito námitkami, ale přece ustoupil a rozhodl se (po příkladu Šebestiana Macera) k pokusu svéráznému, k zdramatisování učebné látky. Celý encyklopedický obsah Brány byl znovu rozměrněji zpracován pro jeviště, na začátku jen v nedramatických přednáškách vystupujících osob, ale pak v dialozích stále živějších, jakmile se přejde k líčení poměrů ve společnosti lidské. Představení jednotlivých částí mělo v Uhrách velký úspěch; ale tento úspěch byl nutně jen omezený místně i časově. Celá myšlenka nebyla schopna dalšího rozvoje. Dnes zůstává Schola ludus zajímavým zdrojem poučení, jak si Komenský různé myšlenky představoval v praksi. Zejména zajímavé jsou partie ze života školského.
Politické nezdary a potíže se školskou reformou přiměly Komenského, že roku 1654 opustil Uhry a vrátil se do Lešna. Nenašel však dosti klidu k práci následkem válečných zmatků, za nichž bylo Lešno spáleno r. 1656. Při jeho zkáze shořelo Komenskému mnoho rukopisů, jichž zkázy nepřestal želeti (zejména materiálu k slovníku českému). Octnuv se bez přístřeší našel nový a poslední útulek v Amsterodamě.
Tam mu byla poskytnuta možnost, aby vydal veškeré své dosavadní spisy pedagogické, rozmnožené ještě o práce v Amsterodamu napsané; tak vyšla ve velkém foliovém svazku Opera didactica omnia, 1657/58. Ale z období amsterodamského neznamenají již pokrok, nýbrž podřadění práce pedagogické idejím vševědným.
Jako pedagog jest Komenský uznán souhlasem celého světa za jednoho z klasiků. Sláva, která jej provázela za jeho života, provází jeho jméno dosud, ale, jak již naznačeno, z rozdílných důvodů. Svým současníkům se jevil Komenský především didaktikem, reformátorem jazykového učení. Oceniti jej jako pedagoga zůstalo vyhrazeno až devatenáctému století.
Teprve když rozvojem života hospodářského, rozvojem správního aparátu státního a zásadním uznáním rovnosti mezi lidmi začal se neodbytně hlásiti požadavek základního vzdělání školského pro všechny, tu nastává doba Komenského. Devatenácté století, které konečně provedlo požadavek všeobecného školského vzdělání, přihlásilo se ke Komenskému jako k svému předchůdci a učiteli. Jako kdysi Brána a Orbis, tak nyní Didaktika a Informatorium rozcházejí se v přečetných překladech po celém světě. Samozřejmě nepovažujeme dnes něco za správné z toho důvodu, že to řekl Komenský, nýbrž těší nás, že mnoho z toho, co se ukázalo správným, žádal již Komenský. Ale vidíme při tom, že i našemu století má Komenský ještě co říci, že ještě mnohá oprávněná přání, která Komenský pronesl, zůstávají nesplněna, zejména také jeho heslo Omnia sponte fluant, absit violentia rebus.
Pojav naději, že přispěje k většímu lesku jazyka mateřského, zatoužil Komenský přispěti svým krajanům i k lepšímu poznání věcnému. Začal skládati česky encyklopedické dílo Theatrum universitatis rerum (které však nedokončil v zamýšleném rozsahu). Při tom hleděl získati také jiné vzdělance svého národa, aby se starali o pěstování češtiny pro mluvu odbornou. Na adresu českých vzdělanců píše v předmluvě zmíněného Theatra: „Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů rozmanitě rozvedli do svých řečišť! Nic není ve vědách, nic v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by tito neodevzdali ke čtení svým krajanům. Ale kdo z Vás poskytl něco podobného naší vlasti? Kdo napsal našim lidem něco o stavbě světa? Kdo ukázal způsob, pozorovati pohyby nebeské? Kdo naučil zpytovati prvky, vlastnosti a síly přírodních těles? Kdo otevřel divadlo okršku zemského? Kdo dal našim poznali jemnosti geometrie? Kdo okusili příjemnosti optiky? Kdo utkal pořad dějin? Kdo popsal původ, polohu a různé zvyky národů na světě bydlících? Kdo vyložil něco o způsobu řečnictví a kdo ukázal cestu, jak říditi myšlení? Domníváte se, že je možno trpěti Vám dále, aby každý směl žíti pro sebe sama a nic nepodnikati pro rozmnožení vážnosti vlasti? Myslíte-li, že našemu jazyku chybí buď ta bohatost nebo ten lesk, aby bylo možno kterékoli věci vyjádřiti řečí, zřejmě se mýlíte! Nikde není nic tak nesnadného (ani ve vědění nadpřírodním, v metafysice), co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřiti naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce. Dosud nepochopil vznešenost našeho jazyka ten, kdo jej považuje za málo bohatý neb málo půvabný. Ne na něm, na mou věru, nýbrž na nás jest vina, kteří nevšedně zanedbáváme jeho pěstování“!
Také při svých pedagogických plánech měl Komenský na mysli původně jen svou vlast. Když roku 1627 byl vydán císařský edikt proti nekatolíkům, tu bratrští kněží, skrývající se v Podkrkonoší, chystali se do vyhnanství. A v té tísni tak veliká pohroma církví a škol ve vlasti, jakou měl Komenský před očima, bolest z toho vzniklá a konečně i naděje, že záhy nastane obrat osudu, nutila jej uvažovati o budoucí nápravě pohrom. Jeden prostředek se mu zdál nejdůležitější: lepší výchova mládeže. Tak na sklonku svého pobytu ve vlasti začal pracovati na díle didaktickém. Pokračoval v té práci, když roku 1628 odešel do Lešna, a začaté dílo od základu přepracoval; tím vznikla jeho Didaktika.
I Didaktika byla původně určena jen vlastnímu národu. Komenský si představoval, že Čechové, jakmile se obrátí válečné štěstí a emigranti se vrátí do vlasti, sami přikročí k velkému přebudování výchovy a školství a dají tím příklad ostatnímu světu. Proto praví v Didaktice české (XXIX) : „Neříkej žádný: Co my tak neobyčejnou věc začíti máme? Nech začnou Francouzové, Angličani nebo Němci! Podíváme se, jak se jim zdaří! Nebuďme, nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždy hleděli a za jinými zdaleka se plaziti chtěli! Nechť nás také někdy v něčem jiní před sebou vidí!“ Ale osud chtěl jinak. Didaktika česká zůstala v rukopise. Práce v cizině nutila pak Komenského uchylovati se k jazyku mezinárodnímu, k latině, zejména když školská prakse v Lesně jej přivedla k přemýšlení, jak reformovati učení jazykové, především vyučování latině. Malá knížka, kterou v té věci vystoupil r. 1631 na veřejnost, Brána jazyků, postavila Komenského rázem na jeviště světa.
Překvapen tím úspěchem rozhodl se učiniti Didaktiku základem celého systému a podle zásad v ní vyložených pracovati na podrobnostech nové školské stavby. Proto překládal Didaktiku do latiny; dokončil překlad r. 1638, když byl zván do Švédska k reformě škol. Byl tam zván hlavně přičiněním Joh. Duraea, který udržoval se Švédy stálé styky od té doby, kdy osobně hleděl získati Gustava Adolfa pro sjednocení všech evangelických církví. Tenkrát Komenský do Švédska nepřišel, ale poslal za sebe svou Didaktiku. Tak v rukopise vešla tato kniha ve známost o hodně dříve, než byla vytištěna v Opera didactica omnia r. 1657.
Didaktika jest dnes základem světové slávy Komenského; jest zároveň representačním dílem pedagogického realismu. Nové poznání a nové chápání přírody a světa působilo od počátku nejen na filosofii, nýbrž i na pedagogiku. Poněvadž roste věcné poznání, stoupá potřeba reálného vzdělání. Vyšší úroveň obyvatelstva měst žádá si výchovy praktičtější a demokratičtější, než byla aristokratická a luxusní výchova humanistická neb verbalistická výchova škol partikulárních. Při potřebě praktičtějšího vzdělání přestává býti latina hlavním předmětem školského zájmu; má se státi pouhým prostředkem pro získání vědomostí, uložených v mezinárodní literatuře latinsky psané. Se zřením k tomu nemůže se latině věnovati tolik času jako dříve; žádá se vyučování kratší, praktičtější a snazší. K svému právu se hlásí také jazyky národní, které mají již nejen literaturu krásnou, nýbrž i počátky literatury vědecké. Nejen učení latině, nýbrž všechno učení má býti kratší, úspěšnější a utěšenější.
Tyto zásady pedagogického realismu ozývají se již v knihách některých humanistů (Ludovicus Vives, Petrus Ramus); počátkem 17. století jsou již často hlásány v jazyce francouzském, anglickém, německém i latinském. Ale Komenský byl první, který z nich vytvořil ucelený systém a vyvodil z nich důsledky pro přestavbu školské organisace.
Nad jiné své vrstevníky vyniká Komenský zejména sociálním pojetím výchovy. Vychází z přesvědčení, že všichni, kteří se lidmi narodili, narodili se především k tomu cíli, aby byli vskutku lidmi, že tedy všichni, bez rozdílu stavu a pohlaví, mají být vzděláváni a uvedeni do škol, kde mají býti všichni učeni všemu potřebnému. Školy mají býti dílnami lidskosti, officinae humanitaris. Vyučování budiž přiměřeno věku mládeže; bude-li tomu tak, získá se snadno pro učení zájem. Pak nebude třeba nucení; školy přestanou býti robotárnami a stanou se hrou a potěšením. Omnia sponte fluant, absit violentia rebus, bylo heslo Komenského. Vedle latiny uznával Komenský potřebu učiti se jazykům živým, zejména jazyku sousedních národů. Latině se má vyučovati na základě jazyka mateřského; proto v každém národě je latinská mluvnice problémem pro sebe; nemá se všeobecně užívati mluvnic týchž, na příklad Ramovy. Poznávání jazyka budiž spojováno s poznáváním věcí; věci mají se pokud možno předkládati přímému názoru.
Nový způsob výchovy vyžaduje ovšem i nové organisace školství. Výchovu chtěl Komenský rozvrhnouti na čtyři stupně po šesti letech. Jsou to škola mateřská (výchova rodinná), škola s vyučovacím jazykem mateřským, škola latinská a universita. V době, kdy Komenský tento plán navrhoval, zahrnovaly školy městské učebný okruh od počátků čtení a psaní až do ovládání latiny; hned od začátku přihlížel učitel k latině a co nejdříve zabraňoval užívání jazyka mateřského. Za takového stavu byl ovšem navrhovaný školský systém, nám dnes běžný, požadavkem nejen radikálním, nýbrž i přesahujícím možnosti své doby, zato však požadavkem budoucnosti.
Pro školu mateřskou a pro školu národní chtěl Komenský napsati knihy zase jazykem mateřským. Učebnic pro školu národní nedokončil, poněvadž naděje na návrat zklamala. Zato stačil napsati knížku pro výchovu rodinnou, Informatorium školy mateřské. Zabývá se v ní výchovou dítek do šesti let. Výchovy dítek v nejútlejším věku všímali si pedagogičtí spisovatelé už od nejstarších dob (Platon, Plutarch, Quintilian), ale činili tak jen nesoustavně a obyčejně jen úvodem k výchově věku pozdějšího. Teprve Komenský nám podal o výchově dětství spis soustavný, kde je přesně určen cíl výchovy, kde je stanovena mez, kam až na cestě k tomuto cíli lze dospěti v dětství, a kde podle pevného plánu jsou podány prostředky k dosažení výchovných úkolů; a to vše nikoli na základě pouhé teorie, nýbrž s využitím vlastního pozorování a vlastních výchovných zkušeností.
Při čtení Informatoria zapomínáme často na tři století, která nás dělí od jeho vzniku. Komenský se už řídil moderním heslem, že výchova se má zakládati na pozorování a pochopení dítek. A tuto znalost vzniklou z láskyplného pozorování vidíme v Informatoriu na každém kroku. Vidíme, jak bystrým okem pozoroval Komenský vztah mezi rodiči a dětmi i vzájemný poměr dítek mezi sebou, jak pozoroval vývoj dětské řeči i vývoj rozumových schopností. Zejména pěkné jsou rady rodičům, aby ponechávali děti v dětské společnosti a aby dětem přáli dostatek veselosti a potěšení. Samozřejmě i Informatorium nese v něčem pečeť minulosti. Ale Komenský mohl býti právem spokojen svým dílkem a přáti si, aby se rozšířilo v rodinách křesťanských, dokud nebude napsáno něco lepšího. Jeho přání, aby v každé rodině měli knihu o opatrování a výchově dětí, zůstalo ovšem přáním ještě i v naší době nesplněným. Také původní text Informatoria nenašel cestu do českých rodin, nýbrž zůstal přes dvě staletí v rukopise. Informatorium vešlo ve známost ve zpracování německém (Informatorium der Mutter-Schul, 1633), polském (1636) a anglickém (School of Infancy, 1641).
Pozornost současníků neobrátila však na Komenského ani Didaktika, ani Informatorium, nýbrž knížka již před nimi vytištěná, Brána jazyků (Janua linguarum reserata, 1631). Komenský nemohl souhlasiti s tím, že se mládež začíná učiti latině memorováním latinsky psaných mluvnic, jimž nemohla rozuměti, na příklad Donata. Stejně nemohl souhlasiti s tím, že hned první četbou byli buď autoři, jichž obsah byl nad chápavost dětskou a kteří se nevyjadřovali o věcech současných, neb různé konversační knížky, které sice měly zřetel na současnou latinu, ale neposkytovaly poučení věcného. Tomu chtěl Komenský odpomoci napsáním knihy, která by zároveň sloužila učení jazykovému a zároveň podávala poučení věcné. Tak vznikla Brána; je to v podstatě drobná encyklopedie, podávající rozhled po celém okruhu vědění. Začíná přírodou neživou, přechází k přírodě živé, rostlinám a zvířectvu, odtud pak pokračuje k člověku, poučujíc o jeho těle a o jeho činnosti postupně až k jeho souvislosti s Bohem. Je to tedy drobná encyklopedie v duchu tehdejší doby, podávající přehled všeho jsoucna od nejnižšího až k nejvyššímu. Tento naučný text byl zpracován paralelně ve dvou jazycích, v jazyku mateřském a latinském, tak aby si jednotlivá slova pokud možno i graficky odpovídala. Studium Brány mělo se začíti textem v jazyce mateřském, aby se nejdříve získalo porozumění věcné. Pak se přikročilo k sloupci latinskému a text se probíral s přibráním stručné mluvnice a slovníku. Častým probíráním utkvěl text Brány žákům v mysli tak, že měli v paměti encyklopedické poučení věcné, nejdůležitější slovní poklad i způsob latinského vyjadřování.
Tato myšlenka se zdála v době pedagogického realismu pravým Kolumbovým vejcem a byla přijata s nadšením. Komenský se stal rázem proslaveným mužem a jeho Brána dostala přívlastek Zlatá. Rychle následoval pravý příval přetisků, přepracování a překladů do nejrůznějších jazyků. Komenský s překvapením sledoval úspěch, kterého se ani ve snu nenadál. V Holandsku se dověděl, že Brána mu otevřela cestu i k pohanům a že mohamedáni si již rozdělili úlohy, kdo má překládati toto dílko do turečtiny, kdo do perštiny a kdo do mongolštiny. I Švédská královna Kristina se učila latině podle Brány Komenského (Komenský, Continuatio admonitionis, 58 a 63). Brána jazyků byla rychle zaváděna do škol. V praksi se však poznalo, že pro začátečníky je poněkud těžká. Proto Komenský napsal jako přípravu k Bráně stručnější knížku Vestibulum. Tam se měli žáci seznámiti s nejdůležitějšími výrazy latinskými v nejjednodušším spojení.
Nadšené přijetí jazykové reformy neshodovalo se s vlastním oceněním Komenského; sám by byl raději pracoval na plánech vševědných, které považoval za mnohem důležitější. Proto s radostí přijal pozvání do Anglie (1641), kde mu bylo slibováno zřízení vševědného kolegia; ale občanská válka překazila všecko. V Anglii zastihlo Komenského dvojí pozvání: jednak do Francie, jednak do Švédska. Ve Francii zamýšleli zříditi školu vševědnou a jménem kardinála Richelieu činili Komenskému velké sliby. Ale Komenský, neznalý jazyka francouzského, nemohl se odhodlati k cestě do Paříže, a jeho zástupce Hübner nemohl mluviti s kardinálem již umírajícím; smrtí Richelieuovou padly tyto plány (Cont. admon. 56).
Mnohem sympatičtější bylo Komenskému pozvání do Švédska, poslané panem Ludvíkem de Geer; Komenský měl tu pokračovati ve svých pracích didaktických; k vůli Švédsku zamítl povolání do Hamburku i pozvání do Polska. Odebrav se do Švédska probral své školské plány v dlouhé rozmluvě s kancléřem Oxenstjernou; zaznamenal nám také Oxenstjernův výrok: ,, Pozoroval jsem již hned od prvních let svého života, že metoda na školách obvyklá jest něco násilného, nikoli přirozeného; ale kde věc vázne nebo jakým způsobem by se dala napraviti, toho jsem nepostihoval. Stalo se však — je tomu dvacet pět let — že jsem byl poslán svým králem slavné paměti do Německa, a kterýmikoli akademiemi se mi nahodilo jíti, tam jsem se zastavoval a jednal v té věci s učenými muži; ale nikdo nemohl odstraniti mých pochyb. Konečně dostanu poučení, že jest muž, který právě o této věci mnoho uvažoval a napsal, Wolfgang Ratke, u něho že se možno dotázati. Pátral jsem tedy a mysl má neměla klidu, dokud jsem toho člověka nezastihl a neslyšel. Ale on (poněvadž nedovedl mluviti spatra) nabídl mi ke čtení velký německý svazek svých pozorování; ale nedal jsem se odstrašiti, spolknul jsem tu nepříjemnost a celý jsem jej přečetl. Zdálo se mi, že nemoci škol odkrývá docela dobře, ale jeho prostředky proti nim se mi zvlášť nelíbily; tvé jsou jiného druhu, že uspokojí, jak vidím, všechny požadavky v tomto oboru.“ (Cont. admon. 64).
K provádění didaktických prací pro Švédy usadil se Komenský v Elblągu. Je to po Lesně druhá perioda jeho pedagogické práce, ale méně významná než první. Komenský tu budoval v úplnosti svůj systém jazykového učení; mělo se postupovati po třech stupních na základě tří učebnic, Vestibula, Brány a nově sestavovaného Atria. Atrium mělo navázati na Bránu, podati znovu její encyklopedický obsah, ale v novém bohatším zpracování, v bohatším vyjádření jazykovém; od prosté věcnosti Brány mělo se pokročiti k vyjadřování zdobnému. Teoretický základ své reformy vyložil Komenský ve spise Methodus linguarum novissima, jehož mnohé partie jsou dosud zajímavé, na příklad přehled pokusů o reformu jazykového vyučování. Komenský soudil, že jeho trojstupňovitá metoda je universální a že se dá aplikovati také na učení věcné, na příklad na studium práv: nejdříve by se probrala kniha úvodní, pak kniha obsahující nejpodstatnější poznatky toho oboru a konečně na třetím stupni úplný systém.
Z této práce byl Komenský stále vyrušován starostmi politickými při nastávajícím mírovém jednání; bylo nebezpečí, že exulanti budou podmínkami míru opuštěni (jak se také mírem westfálským skutečně stalo); mamě se obracel Komenský zoufalým listem na kancléře Oxenstjernu. V srpnu 1648 se vrátil do Lešna, aby se mohl věnovati záležitostem Jednoty bratrské. V lednu 1650 byly úmluvy míru westfálského prohlášeny za platné a neodvolatelné. Příslušníci Jednoty byli na vahách, mají-li se rozejíti a splynouti s nějakou příbuznou církví, či mají-li vytrvati dále. V březnu 1650 rozhodnuto na synodě, udržovati dále svazky Jednoty; a právě do tohoto shromáždění bylo přineseno nové pozvání pro Komenského, pozvání knížat Rákóczů.
Komenský přijal toto pozvání též z důvodů politických. Doufal, že knížecí rod Rákóczyů, nepřátelský Habsburkům, může přispěti k zvrácení podmínek míru westfálského a k návratu exulantů do vlasti. Přestěhoval se tedy do Saryšského Potoku s úmyslem, přebudovati tamní školu latinskou na školu vševědnou; její program vyložil ve spise Schola pansophica (1651). Tato škola měla býti dvojstupňovitá; první tři třídy (vestibulární, januální a atriální) měly podávati reformované učení jazykové podle učebnic Komenského; čtyři třídy vyšší měly býti vlastní školou vševědnou. Pro své nové žáky přepracoval Komenský znovu své Vestibulum, Bránu a Atrium, a jeho pomocníci je opatřili textem maďarským.
Ale dosti primitivní poměry Šaryšského Potoku nebyly příznivé velkým plánům Komenského. K otevření vyšších tříd vůbec nedošlo a také reforma jazykového učení narážela na překážky. Viděl tedy Komenský, že bude třeba učiniti učení snazším, zajímavějším a vábivějším. Z této potřeby vznikly dvě znamenité práce Orbis pictus a Schola ludus.
Orbis pictus jest po Bráně novým světovým úspěchem Komenského. K přednostem Brány přistupuje tu nově princip názornosti. Věci, jichž názvům se mají žáci učiti, jsou tu předvedeny na obrazech. Orbis pictus se stal nejznámější obrázkovou učebnicí světa. Není ovšem první ilustrovanou učebnicí; již dříve si našly obrazy cestu do škol, na příklad hned do slabikářů k usnadnění počátkům literního učení. Ale Komenský první užil obrázků zcela systematicky jako podstatné součásti učebnice k věcnému poučení.
Obsah Orbisu zůstal stejný jako u Brány; jest to zase drobná encyklopedie; tekst je však zestručněn a ve dvou sloupcích vytištěn tak, aby slova latinská odpovídala pokud možno i graficky slovům jazyka mateřského. Nad tekstem každé kapitolky jest vytištěn obraz. Předměty, živočichové a lidé na rytince zobrazení jsou opatřeni čísly, která odpovídají číslům u příslušných názvů v tekstu. K vytištění nedošlo v Uhrách, nýbrž až r. 1658 v Norimberku s textem latinsko-německým. Orbis pictus jest svým tekstem učebnicí snazší než Brána; když k tomu přistoupila vítaná novinka, soustava obrazů poskytujících názor, není divu, že nová kniha byla přijata s nadšením. Byla hned podobně jako Brána překládána, obměňována a doplňována; vznikla také vydání vícejazyčná. Orbis pictus se udržel na školách až do počátku minulého století; pak jej vystřídala (vzhledem k zastaralosti obsahu) různá přepracování. Název jest dosud tak populární, že se občas vždy znovu vyskytne jako název knihy neb sbírky.
Kniha Schola ludus měla sloužiti k radostnějšímu učení. Komenský tu využil záliby mládeže pro dramatická představení. Tohoto prostředku se užívalo za jeho doby ovšem hojně; zejména jesuité vynikli svými školskými dramaty; ale také na školách protestantských se hrálo často. Komenský chtěl tohoto prostředku užiti také v Šaryšském Potoku, ale setkal se s námitkami. Témata světská prý se nehodí pro školu, témata posvátná prý se na jevišti znesvěcují. Komenský sice nesouhlasil s těmito námitkami, ale přece ustoupil a rozhodl se (po příkladu Šebestiana Macera) k pokusu svéráznému, k zdramatisování učebné látky. Celý encyklopedický obsah Brány byl znovu rozměrněji zpracován pro jeviště, na začátku jen v nedramatických přednáškách vystupujících osob, ale pak v dialozích stále živějších, jakmile se přejde k líčení poměrů ve společnosti lidské. Představení jednotlivých částí mělo v Uhrách velký úspěch; ale tento úspěch byl nutně jen omezený místně i časově. Celá myšlenka nebyla schopna dalšího rozvoje. Dnes zůstává Schola ludus zajímavým zdrojem poučení, jak si Komenský různé myšlenky představoval v praksi. Zejména zajímavé jsou partie ze života školského.
Politické nezdary a potíže se školskou reformou přiměly Komenského, že roku 1654 opustil Uhry a vrátil se do Lešna. Nenašel však dosti klidu k práci následkem válečných zmatků, za nichž bylo Lešno spáleno r. 1656. Při jeho zkáze shořelo Komenskému mnoho rukopisů, jichž zkázy nepřestal želeti (zejména materiálu k slovníku českému). Octnuv se bez přístřeší našel nový a poslední útulek v Amsterodamě.
Tam mu byla poskytnuta možnost, aby vydal veškeré své dosavadní spisy pedagogické, rozmnožené ještě o práce v Amsterodamu napsané; tak vyšla ve velkém foliovém svazku Opera didactica omnia, 1657/58. Ale z období amsterodamského neznamenají již pokrok, nýbrž podřadění práce pedagogické idejím vševědným.
Jako pedagog jest Komenský uznán souhlasem celého světa za jednoho z klasiků. Sláva, která jej provázela za jeho života, provází jeho jméno dosud, ale, jak již naznačeno, z rozdílných důvodů. Svým současníkům se jevil Komenský především didaktikem, reformátorem jazykového učení. Oceniti jej jako pedagoga zůstalo vyhrazeno až devatenáctému století.
Teprve když rozvojem života hospodářského, rozvojem správního aparátu státního a zásadním uznáním rovnosti mezi lidmi začal se neodbytně hlásiti požadavek základního vzdělání školského pro všechny, tu nastává doba Komenského. Devatenácté století, které konečně provedlo požadavek všeobecného školského vzdělání, přihlásilo se ke Komenskému jako k svému předchůdci a učiteli. Jako kdysi Brána a Orbis, tak nyní Didaktika a Informatorium rozcházejí se v přečetných překladech po celém světě. Samozřejmě nepovažujeme dnes něco za správné z toho důvodu, že to řekl Komenský, nýbrž těší nás, že mnoho z toho, co se ukázalo správným, žádal již Komenský. Ale vidíme při tom, že i našemu století má Komenský ještě co říci, že ještě mnohá oprávněná přání, která Komenský pronesl, zůstávají nesplněna, zejména také jeho heslo Omnia sponte fluant, absit violentia rebus.