Komenský a západní filosofie.
Komenský a západní filosofie.
Komenský stojí na rozhraní dvou epoch. Ve svém filosofickém nazírání vychází
z filosofie renesanční (jak známo, čerpal hojné popudy z Bacona, Vivese, Campanelly),
ale jeho filosofické úsilí, cíl, který své filosofii kladl a ráz jeho filosofického
světového názoru jsou naskrze charakteristické pro dobu, ve které
žije, pro období barokní. Nikoliv individualistické stanovisko renesanční doby
je pro něho příznačné, nýbrž universalismus baroka; východiskem jeho myšlení
není člověk ve své přirozenosti, nýbrž člověk ve vztahu k Bohu; jeho
pokusy o vybudování filosofického světového názoru jsou v zásadě polyfonní,
nikoli monofonní, a tato polyfonie nevzniká prostým řazením různých prvků vedle sebe,
nýbrž slučováním vzájemných protikladů. Slovo pansofie, jež znamená všemoudrost, vyznačuje
universalistickou základní notu Komenského světového názoru. Třebas nebyl jediným pansofistou
své doby, t. j. jediným myslitelem, který se snažil o spojení všech lidských vědomostí v jednotný
systém, přece se nikdo nezasadil o tento ideál s takovou vervou jako on. Komenský sám ovšem
uveřejnil jen úvodní spisy ke své pansofii; rukopis celého díla byl objeven teprve před několika
lety (Čyževskij). Nikdo také nevyvodil z ideálu pansofie tak dalekosáhlé a rozmanité závěry praktického
rázu jako Komenský, praktické závěry, které nebyly nijak fantastické, nýbrž namířeny na několikero
konkrétních životních otázek, jako jsou organisace vědecké práce, vytvoření universální řeči,
usmíření jednotlivých křesťanských vyznání atd.
Kdežto u jiných se pansofie často stávala cestou k Bobu skrze přírodu, cestou však, na které se hledající nikdy k Bohu nedostali, protože se ztráceli víc a víc v houští alchymie a magických věd, byla pansofie Komenského splněním důležitého snažení barokní doby o návrat z individualistického odcizení renesančního ke křesťanskému Bohu.
Sloučení veškerého světského vědění s křesťanskou vírou (byť bylo načrtnuto jen programaticky), spojení všech prvků takovéhoto syntetického světového názoru v několika málo ústředních bodech, odpovídalo tehdejším potřebám do té míry, že Komenský působil na své současníky velmi sugestivně i tam, kde byl pouze mluvčím své doby a opakoval nebo znovu razil myšlenky rozšířené již dříve. Tímto způsobem dosáhl značného vlivu na svou dobu. Význam jeho postavení v okolním světě dobře odhadneme, když si vzpomeneme, že tak vynikající zástupci německého barokního ducha jako Harsdörffer, Zesen, Moscherosch nebo Robert Boyle v Anglii přijali z Komenského popudy k svému světovému názoru.
Universalistický program Komenského, jeho pansofické plány, odpovídaly potřebám doby tolik, že najdeme jejich ohlasy ve všech barokních směrech, které se snažily tím neb oním způsobem vybudovati systém universální moudrosti. Nebudeme však vypočítávat jména německých, holandských, anglických a jiných rozikruciánů, snílků a fanatiků, kteří chtěli použít naprosto vážných prací Komenského pro své fanatické účely. Dal by se vypočíst dlouhý a po národnostní stránce pestrý seznam těchto jmen. Jako příklad chceme uvésti pouze dva významnější zástupce těchto universalistických snah: věrného přívržence Komenského J. H. Bisterfelda, který chtěl zavésti matematickou metodu do filosofie a dokonce i do teologie (o něho se vážně zajímal Leibniz), a švédského mystického filosofa J. Stjernhjelma, v jehož nedokončeném filosofickém díle mají Komenského myšlenky závažnou úlohu.
Chceme však poznat Komenského význam pro ony filosofické směry, které podržely svou platnost i mimo dobu baroka, které si mohou dělat nárok na platnost nadčasovou a mají tedy i pro přítomnou dobu víc než historickou důležitost.
Filosofický význam filosofického programu Komenského a těch částí pansofie, které zpracoval, mohou se správně zhodnotit jen na základě podrobného rozboru. Skutečnost, že Komenský dobře porozuměl hlavním problémům filosofického vývoje své doby a že ve svém filosofickém programu vlastně předjal cestu, kterou se dal Leibniz po jeho smrti, je důkazem pro jeho správný filosofický instinkt.
Komenský se setkal za svého života s Descartem a Leibnizem. Oba velcí filosofové vyslovili svůj úsudek o filosofických názorech Komenského, a tak můžeme (z části na základě výroků obou filosofů, teprve nedávno uveřejněných nebo správně interpretovaných) dobře odhadnout postavení, které Komenský zaujímá ve vývoji novější filosofie.
Již jsme řekli, že Komenský vychází v mnoha bodech z filosofie renesanční. Nezůstává však stát u všeobecných formulací a zbožných přání renesance, nýbrž poukazuje v několika bodech konkrétně na to, jak se má postupovat při uskutečňování filosofických plánů. Mnohé z těchto konkrétních poukazů se osvědčily velmi platnými, t. j. přesně předpověděly to, co filosofický vývoj v nejbližší době uskutečnil. Komenský je přesvědčen — jako mnohý renesanční filosof — že poznání Boha, světa a sebepoznávání člověka musejí vést ke stejným důsledkům. Pokouší se vysvětlit tuto úplnou souběžnost a vyložit ji příčinně; idea světa v božském rozumu a vrozené ideje v rozumu lidském jsou formulace Komenského, jež nacházejí ohlas v Descartově učení o vrozených ideách a v Leibnizově představě o monádách, z nichž každá zrcadlí celou rozmanitost světového dění. Aby uvedl v soulad jednotu s mnohostí, hledal Komenský nové pojmy a některé z těch, jež se mu podařilo najíti (jako systém, struktura), působí zcela moderním dojmem. — Uskutečnění universální vědy má se díti prostřednictvím universálního jazyka (lingua catholica). Komenský se nezastavuje u přeludů svých mystických vrstevníků o „adamské přírodní řeči“, nýbrž chce vytvořiti vědecky propracovaný jazyk jako systém, který by mohl zároveň býti základem pro filosofickou vědu. To odpovídá naskrze pozdějším pokusům Leibnizovým.
Descartes vypracoval tři dobrozdání o filosofickém díle Komenského (po r. 1637). Křesťanská orientace světového názoru Komenského mu však zůstala cizí. Obracel se především proti tomu, že Komenský chce „spojovat přílišnou mírou náboženství a zjevené pravdy s vědami, které si osvojujeme přirozeným rozumovým poznáváním“. R. 1642 navštívil Komenský Descarta. Obsah čtyřhodinné jejich rozmluvy známe ze zprávy Komenského, který tehdy opět dovozoval, že „všechno lidské poznání, zakládající se jen na smyslovém vnímání nebo na rozumových soudech, je neúplné a rozštěpené.“ Descartes potěšil svého hosta zdvořilým doznáním, že filosofie, kterou on se chce výhradně zabývat, je jenom jednou částí celku. I když byl Descartes snad ze zdvořilostních důvodů neupřímný, přece je velmi příznačné, že Malebranche, jediný skutečně velký filosof, který může být označován za descartovce, naprosto souhlasil se stanoviskem Komenského. Jeho systém je pokřesťanštělý cartesianismus. Malebranche nechce, na rozdíl od Descarta, zůstat při samotné filosofii, nýbrž se snaží jako Komenský o syntézu filosofie s náboženstvím. Komenský viděl v Descartově filosofii také z jiného stanoviska dílo necelistvé a zlomkovité: základní pojmy Descartovy (vrozené pojmy) netvoří celistvý a jednotný systém, nýbrž jsou pouhým nakupením; Leibniz se mnohem později odvolal na tuto námitku Komenského a označil ji za obzvláště pádnou.
Komenský vešel také do spojení s Mersennem, význačným přívržencem Descartovým, a nalezl u něho porozumění právě pro universalistické motivy svého světového názoru. R. 1640 načrtl Komenský v dopise Mersennovi program své další práce: „Seberu ... společné pojmy (communes notiones) ducha ... v jeden celek; ne však jen na hromadu, nýbrž v tom pořádku, který předpisuje sám pravdivý a svědomitý rozbor vesmíru.“ Mersenne rozvíjí současně s Komenským ideu universální harmonie a pomýšlí jako on na universální řeč. Důležitější však jsou podobné snahy Leibnizovy, které působí ještě v dnešní době. Leibnizovy myšlenky jsou nejenom podobny myšlenkám Komenského, nýbrž dostaly od nich také v některých bodech podnět, což Leibniz sám zdůraznil.
Leibnizovi se dostalo rozličných podnětů nejenom od přátel Komenského a od lidí stejného s ním smýšlení, jako byl Komenského učitel Alsted, Harsdörffer, nýbrž také od věrných následovníků Komenského, jako byli Bisterfeld a Skytte. Především však byl v neustálém písemném styku s věrným švábským comeniovcem Hesenthalerem. Zdá se, že mladý Leibniz navštívil Komenského v Amsterodamě r. 1669 spolu s Hesenthalerem. I když snad mohou být o tomto osobním setkání pochyby, jistě stačí svědectví toho, že se Leibniz na dílo Komenského několikráte odvolává, dále že o tomto díle napsal pro Hesenthalera dobrozdání, a především, že snahy obou se v podstatě shodují. Nutno však stále míti na mysli, že myšlenky, které Leibniz rozvíjí s mnohem větší hloubkou a podrobností, byly vysloveny Komenským o 20 let dříve. Body, ve kterých Leibniz jmenuje Komenského jako spřízněného ducha, který se již dříve zasadil o tytéž ideje, jsou povahy teoretické i praktické. Leibniz se zasazuje jako Komenský o universální vědu (scientia generalis), která má vzniknout na základě logicky vybudované řeči a logicky sestaveného písma (characteristica universalis). Jako Komenský slibuje si i Leibniz jednotné vybudování lidské organisace na základě universální vědy: vědecké společnosti, sblížení křesťanských konfesí, smíření vědy s náboženstvím a politické uspokojení lidstva.
Základní myšlenka Leibnizovy universální vědy se objevuje u mladého Leibnize ve spojitosti s ideou o universální harmonii, která „spočívá na několika málo zásadách, jejichž užití je však nekonečně rozmanité“. Bylo dokázáno (Kabitz 1909), že se tato myšlenka objevila u Leibnize po prvé, když se zabýval (1666) pracemi Bisterfeldovými; příslušné místo u Bisterfelda je však přejato téměř doslovně z Komenského spisu Prodromus pansophiae (1639; vydal D. Mahnke 1925).
Ostatně se snad dá také mluvit o tom, že Komenský měl aspoň vliv na způsob Spinozova myšlení, neboť (jak bylo nedávno dokázáno) Spinozův geometrický způsob vede zpět k témuž Bisterfeldovi a dotčené myšlenky Bisterfeldovy pocházejí opět od jeho mistra Komenského. Tento vliv Komenského na Spinozu není ovšem velkého dosahu.
Komenský dovozuje z těchto „několika málo zásad“ celou rozmanitost universální vědy, ale nejde v tomto ohledu tak daleko jako mnozí jeho současníci, kteří doufali i v možnost vyvoditi pomocí matematické metody celý konkrétní svět. Komenský myslí, že jeho universální věda poskytuje především jen učení o možném světě; co se z těchto možností stane skutečným, o tom nás poučuje skutečnost sama. Rukopis Pansofie obsahuje nástin vědy o možném světě. Také Leibniz kráčí touto cestou; přesvědčení, že filosofie má poskytovati učení o možném světě, patří k Leibnizovým charakteristickým myšlenkám. Tato myšlenka se ostatně objevuje znovu v dnešní fenomenologii. Pro tento případ však není možno určit genetickou souvislost myšlenek Leibnizových s myšlenkami Komenského.
Přechod od logiky k metafysice tvoří — jak jsme řekli výše — vědecky vybudovaný jazyk. Tuto myšlenku zná Leibniz z programatických návrhů Komenského. Ve svém dobrozdání o Komenského díle píše: „Bude sice velmi nesnadné vytvořiti tento jazyk nebo toto písmo, ale bude velmi snadné naučit se jim. A kdo se naučí této řeči, ten se zároveň naučí encyklopedii, která je skutečnou branou věcí“, „brána jazyka a malá encyklopedie musí být totožné." Leibniz tu užívá označení Janua rerum, které Komenský zvolil pro svou metafysiku. Také s Komenského označením Panglottia pro universální mluvnici se setkáváme u Leibnize.
Když Leibniz mluví na jiném místě o svých jazykových plánech, jmenuje Komenského jako svého jediného předchůdce: „Znám toliko jednoho spisovatele, muže nadmíru významného (summus vir), který měl tušení o témže plánu.“ Že tímto významným mužem byl Komenský, bylo dokázáno před nedávném (D. Mahnke).
Leibniz sdílel s Komenským dokonalý odpor proti necelistvé a zlomkovité učenosti, a když jednou v pozdějších letech svého života kritisoval metodu Descartovu, který vychází od několika základních principů, jež netvoří systém v sebe uzavřený, poukázal na to, že tato základní námitka pochází od Komenského.
Encyklopedie Komenského neměla být necelistvou a zlomkovitou učeností, t. j. neměla být souborem, nakupením poznatků, nýbrž systémem. Pansofie ve formě, ve které se nám dostala, nestala se také pouhým katalogem, jako mnohé pansofické dílo Komenského vrstevníků. Komenský však zcela jistě věřil, že si může osvojit znalost jednotlivých věd četbou. Descartes pochyboval ve svých posudcích plánů Komenského o účinnosti právě této pracovní metody. Leibniz stojí v tomto ohledu zcela na straně Komenského. Napsal také o řadu let později, dívaje se zpět na cestu, kterou urazil: „Shledal jsem, že většina filosofických sekt má v tom, co tvrdí positivně, z dobré části pravdu.“ Z těchto slov k nám mluví úplně nová představa o duchovních dějinách lidstva; Leibniz chce pojmout do svého díla duchovní minulost, ba chce ji znovu oživit. Toto vědomí však už měl také Komenský, když hájil polyhistorii : „Žádná kniha není tak špatná, aby se v ní nedalo nalézti něco dobrého.“ Komenský však jde ještě dál než Leibniz, když tvrdí: „Také omyly slouží pokroku poznávání.“ Tato slova mohl napsat sám Hegel, který chtěl ve svém systému překonat a zároveň uchovat všechny neúplné a jednostranné pravdy minulosti.
Mluvili jsme již o tom, že oba, Komenský i Leibniz, chtějí, aby universalismus nezůstal toliko v teorii, nýbrž aby pokročil od stejných teoretických východisek přes universální vědy a universální jazyk k dalekosáhlým praktickým důsledkům: k mezinárodní organisaci vědecké práce, ke smíření vědy a náboženství, ke smíření křesťanských konfesí a ke smíření národů a států mezi sebou. I když odpovídaly tyto snahy dokonale duchu doby, i když oba, Komenský i Leibniz, patřili k různým úsekům téže duchovněvědné epochy, totiž baroka, přece musíme míti stále na mysli, že Leibniz, který v žádném případě neměl zapotřebí čerpati tyto ideály z Komenského, byl ve svých snahách posílen Komenského životním dílem: Leibniz sám o tom podává svědectví tím, že různé spisy Komenského cituje na rozličných místech. Především však musíme vzpomenouti na to, že snahy Leibnizovy padly často na půdu příznivě připravenou Komenským: Leibniz se stal členem francouzských a anglických učených společností a duchovním otcem vídeňské, petrohradské a berlínské akademie, a také předhistorie těchto společností je ve znamení dlouholetých snah Komenského a jeho přátel o jejich vytvoření; Leibnizovým návrhům se dostalo přijetí se strany pietistů a rovněž pietisté došli k svému ideálu zbožného vědce a ke svým irenickým snahám pod částečným vlivem Komenského.
Leibniz zajisté nejednal jen z lásky ke svému švábskému příteli Hesenthalerovi (jenž byl zároveň přítelem Komenského), když mu poslal r. 1671 latinskou pochvalnou báseň na Komenského, kterou napsal, když se doslechl o jeho smrti:
IN COMENII OBITIUM
Fortunate senex, veri novus incola mundi, Qvem pictum nobis jam tua cura dedit: Seu res humanas insanaqve jurgia, liber Despicis, et nostris usque movere malis; Sive Apicem Rerum et mundi secreta tuenti, Interdicta solo, nunc data Pansophie; Spem ne pone tuam, superant tua carmina mortem Sparsaqve non vane semina servat humus. Posteritas non sera metet, jam messis in herba est, Articulos norunt fata tenere suos. Paulatim natura patet, felicibus una, Si modo conatus, jungimus, esse licet, Tempus erit qvo te, Comeni, turba bonorum, Factaqve, spesqve tuas, vota qvoqve ipsa, colet.
Velký Leibniz ovšem zastínil Komenského pro budoucnost skoro úplně. Teoretické názory Leibnizovy zůstaly produktivní až do přítomné doby a silně zapůsobily na Kanta, na zástupce německého idealismu, na matematickou logiku (v přítomné době na př. B. Russell) a na fenomenologii (Husserl). V dějinách těchto ideí však najdeme jen zřídka znalost o jejich začátcích u Komenského, a i tam jsou tyto znalosti čerpány po výtce z pedagogických spisů Komenského, kde jeho základní myšlenky jsou nastíněny jen mimochodem.
Několikrát však přece jenom vystoupily různé motivy Komenského světového názoru v duchovních dějinách zřetelně do popředí.
V 18. století se chápou, jak známo, němečtí předromantici Hamann a Herder (v 57. humanitářském dopise) některých myšlenek Komenského, neprojevují však při tom hlubokého pochopení pro zásadní teoretické motivy jeho myšlení. Pro oba je Komenský se svým ideálem vědy nebojující proti náboženství, se svými ideály humanitními spíše postavou, ve které nacházejí jakousi oporu proti osvícencům své doby. Komenský je pro ně zjevem z minulosti, jehož existence je jim svědectvím pro jejich vlastní náboženské, mravní a vědecké ideály.
Dalo by se očekávat, že romantika našla cestu ke Komenskému, jako našla cestu k mnohým jiným zjevům barokní doby. Tak by na př. byla bývala Komenského představa o duchovních základech přírody, kterou s ním opět sdílel Leibniz, velmi zajímavá a aktuální pro romantiku. Avšak přírodní filosofové a přírodozpytci romantiky rozvíjejí stejné myšlenky jako Komenský, aniž je z něho přímou cestou čerpají. Je tomu tak netoliko s Schellingem, Okenem nebo Oerstedem; i nejvýznamnější slovanský přírodozpytec Purkyně, který žil v atmosféře dokonale romantického nazírání na svět, navazuje jen v jednotlivých bodech na svého velkého krajana ze 17. století.
Jen jeden filosof z okruhu německého idealismu, K. Ch. Fr. Krause, se zná cele ke Komenskému. Krause nepatřil sice k vedoucím postavám německého idealismu, je však zajisté znamenitý filosof. Vytvořil universálně vypracovanou soustavu, uvedl svou filosofickou metodu v souvislost co nejtěsnější s filosofií řeči a chtěl vyvoditi ze své teoretické filosofie dalekosáhlé praktické závěry, aby přetvořil život lidstva, ba celé jeho dějiny. Vliv Krauseho nebyl nikterak malý; hlavně ve Španělsku se udržela jeho filosofie až do přítomné doby s takovou intensitou, že se tam čas od času stala přímo vedoucím filosofickým směrem. Také v ostatní Evropě je působení Krauseho dosti značné; i když nejde příliš do hloubky, přece jen daleko přesahuje odborné kruhy. Leonhardi, nejvýznamnější žák Krauseho, působil ostatně v Čechách. Krause se hlásil znovu a znovu k duchovnímu dědictví Komenského, a to nejen k jeho praktickým ideálům; pochopil a vyzdvihl také bez znalosti těžce přístupných spisů Komenského ty motivy v Pansofii, které jsou příbuzné jeho vlastní nauce o jsoucnu.
Beze vší pochyby by se daly najít u značného počtu významných filosofických směrů přítomné doby podstatné prvky, jejichž duchovním otcem je Komenský. Někdy je genetická souvislost s ním — především skrze Leibnize — nade vší pochybnost. Nejdůležitější z těchto filosofických proudů jsou fenomenologie směru Husserlova, dále matematická logika, a to ty směry, které nemají v programu odstranění filosofie, nýbrž metodické přetvoření jejich základů (B. Russell); konečně některé z vitalistických směrů přírodní filosofie. Dá se očekávat, že bližší seznámení s dílem Komenského, zejména s pozůstalostí posud neuveřejněnou, přispěje k oplodnění těchto filosofických směrů.
Kdežto u jiných se pansofie často stávala cestou k Bobu skrze přírodu, cestou však, na které se hledající nikdy k Bohu nedostali, protože se ztráceli víc a víc v houští alchymie a magických věd, byla pansofie Komenského splněním důležitého snažení barokní doby o návrat z individualistického odcizení renesančního ke křesťanskému Bohu.
Sloučení veškerého světského vědění s křesťanskou vírou (byť bylo načrtnuto jen programaticky), spojení všech prvků takovéhoto syntetického světového názoru v několika málo ústředních bodech, odpovídalo tehdejším potřebám do té míry, že Komenský působil na své současníky velmi sugestivně i tam, kde byl pouze mluvčím své doby a opakoval nebo znovu razil myšlenky rozšířené již dříve. Tímto způsobem dosáhl značného vlivu na svou dobu. Význam jeho postavení v okolním světě dobře odhadneme, když si vzpomeneme, že tak vynikající zástupci německého barokního ducha jako Harsdörffer, Zesen, Moscherosch nebo Robert Boyle v Anglii přijali z Komenského popudy k svému světovému názoru.
Universalistický program Komenského, jeho pansofické plány, odpovídaly potřebám doby tolik, že najdeme jejich ohlasy ve všech barokních směrech, které se snažily tím neb oním způsobem vybudovati systém universální moudrosti. Nebudeme však vypočítávat jména německých, holandských, anglických a jiných rozikruciánů, snílků a fanatiků, kteří chtěli použít naprosto vážných prací Komenského pro své fanatické účely. Dal by se vypočíst dlouhý a po národnostní stránce pestrý seznam těchto jmen. Jako příklad chceme uvésti pouze dva významnější zástupce těchto universalistických snah: věrného přívržence Komenského J. H. Bisterfelda, který chtěl zavésti matematickou metodu do filosofie a dokonce i do teologie (o něho se vážně zajímal Leibniz), a švédského mystického filosofa J. Stjernhjelma, v jehož nedokončeném filosofickém díle mají Komenského myšlenky závažnou úlohu.
Chceme však poznat Komenského význam pro ony filosofické směry, které podržely svou platnost i mimo dobu baroka, které si mohou dělat nárok na platnost nadčasovou a mají tedy i pro přítomnou dobu víc než historickou důležitost.
Filosofický význam filosofického programu Komenského a těch částí pansofie, které zpracoval, mohou se správně zhodnotit jen na základě podrobného rozboru. Skutečnost, že Komenský dobře porozuměl hlavním problémům filosofického vývoje své doby a že ve svém filosofickém programu vlastně předjal cestu, kterou se dal Leibniz po jeho smrti, je důkazem pro jeho správný filosofický instinkt.
Komenský se setkal za svého života s Descartem a Leibnizem. Oba velcí filosofové vyslovili svůj úsudek o filosofických názorech Komenského, a tak můžeme (z části na základě výroků obou filosofů, teprve nedávno uveřejněných nebo správně interpretovaných) dobře odhadnout postavení, které Komenský zaujímá ve vývoji novější filosofie.
Již jsme řekli, že Komenský vychází v mnoha bodech z filosofie renesanční. Nezůstává však stát u všeobecných formulací a zbožných přání renesance, nýbrž poukazuje v několika bodech konkrétně na to, jak se má postupovat při uskutečňování filosofických plánů. Mnohé z těchto konkrétních poukazů se osvědčily velmi platnými, t. j. přesně předpověděly to, co filosofický vývoj v nejbližší době uskutečnil. Komenský je přesvědčen — jako mnohý renesanční filosof — že poznání Boha, světa a sebepoznávání člověka musejí vést ke stejným důsledkům. Pokouší se vysvětlit tuto úplnou souběžnost a vyložit ji příčinně; idea světa v božském rozumu a vrozené ideje v rozumu lidském jsou formulace Komenského, jež nacházejí ohlas v Descartově učení o vrozených ideách a v Leibnizově představě o monádách, z nichž každá zrcadlí celou rozmanitost světového dění. Aby uvedl v soulad jednotu s mnohostí, hledal Komenský nové pojmy a některé z těch, jež se mu podařilo najíti (jako systém, struktura), působí zcela moderním dojmem. — Uskutečnění universální vědy má se díti prostřednictvím universálního jazyka (lingua catholica). Komenský se nezastavuje u přeludů svých mystických vrstevníků o „adamské přírodní řeči“, nýbrž chce vytvořiti vědecky propracovaný jazyk jako systém, který by mohl zároveň býti základem pro filosofickou vědu. To odpovídá naskrze pozdějším pokusům Leibnizovým.
Descartes vypracoval tři dobrozdání o filosofickém díle Komenského (po r. 1637). Křesťanská orientace světového názoru Komenského mu však zůstala cizí. Obracel se především proti tomu, že Komenský chce „spojovat přílišnou mírou náboženství a zjevené pravdy s vědami, které si osvojujeme přirozeným rozumovým poznáváním“. R. 1642 navštívil Komenský Descarta. Obsah čtyřhodinné jejich rozmluvy známe ze zprávy Komenského, který tehdy opět dovozoval, že „všechno lidské poznání, zakládající se jen na smyslovém vnímání nebo na rozumových soudech, je neúplné a rozštěpené.“ Descartes potěšil svého hosta zdvořilým doznáním, že filosofie, kterou on se chce výhradně zabývat, je jenom jednou částí celku. I když byl Descartes snad ze zdvořilostních důvodů neupřímný, přece je velmi příznačné, že Malebranche, jediný skutečně velký filosof, který může být označován za descartovce, naprosto souhlasil se stanoviskem Komenského. Jeho systém je pokřesťanštělý cartesianismus. Malebranche nechce, na rozdíl od Descarta, zůstat při samotné filosofii, nýbrž se snaží jako Komenský o syntézu filosofie s náboženstvím. Komenský viděl v Descartově filosofii také z jiného stanoviska dílo necelistvé a zlomkovité: základní pojmy Descartovy (vrozené pojmy) netvoří celistvý a jednotný systém, nýbrž jsou pouhým nakupením; Leibniz se mnohem později odvolal na tuto námitku Komenského a označil ji za obzvláště pádnou.
Komenský vešel také do spojení s Mersennem, význačným přívržencem Descartovým, a nalezl u něho porozumění právě pro universalistické motivy svého světového názoru. R. 1640 načrtl Komenský v dopise Mersennovi program své další práce: „Seberu ... společné pojmy (communes notiones) ducha ... v jeden celek; ne však jen na hromadu, nýbrž v tom pořádku, který předpisuje sám pravdivý a svědomitý rozbor vesmíru.“ Mersenne rozvíjí současně s Komenským ideu universální harmonie a pomýšlí jako on na universální řeč. Důležitější však jsou podobné snahy Leibnizovy, které působí ještě v dnešní době. Leibnizovy myšlenky jsou nejenom podobny myšlenkám Komenského, nýbrž dostaly od nich také v některých bodech podnět, což Leibniz sám zdůraznil.
Leibnizovi se dostalo rozličných podnětů nejenom od přátel Komenského a od lidí stejného s ním smýšlení, jako byl Komenského učitel Alsted, Harsdörffer, nýbrž také od věrných následovníků Komenského, jako byli Bisterfeld a Skytte. Především však byl v neustálém písemném styku s věrným švábským comeniovcem Hesenthalerem. Zdá se, že mladý Leibniz navštívil Komenského v Amsterodamě r. 1669 spolu s Hesenthalerem. I když snad mohou být o tomto osobním setkání pochyby, jistě stačí svědectví toho, že se Leibniz na dílo Komenského několikráte odvolává, dále že o tomto díle napsal pro Hesenthalera dobrozdání, a především, že snahy obou se v podstatě shodují. Nutno však stále míti na mysli, že myšlenky, které Leibniz rozvíjí s mnohem větší hloubkou a podrobností, byly vysloveny Komenským o 20 let dříve. Body, ve kterých Leibniz jmenuje Komenského jako spřízněného ducha, který se již dříve zasadil o tytéž ideje, jsou povahy teoretické i praktické. Leibniz se zasazuje jako Komenský o universální vědu (scientia generalis), která má vzniknout na základě logicky vybudované řeči a logicky sestaveného písma (characteristica universalis). Jako Komenský slibuje si i Leibniz jednotné vybudování lidské organisace na základě universální vědy: vědecké společnosti, sblížení křesťanských konfesí, smíření vědy s náboženstvím a politické uspokojení lidstva.
Základní myšlenka Leibnizovy universální vědy se objevuje u mladého Leibnize ve spojitosti s ideou o universální harmonii, která „spočívá na několika málo zásadách, jejichž užití je však nekonečně rozmanité“. Bylo dokázáno (Kabitz 1909), že se tato myšlenka objevila u Leibnize po prvé, když se zabýval (1666) pracemi Bisterfeldovými; příslušné místo u Bisterfelda je však přejato téměř doslovně z Komenského spisu Prodromus pansophiae (1639; vydal D. Mahnke 1925).
Ostatně se snad dá také mluvit o tom, že Komenský měl aspoň vliv na způsob Spinozova myšlení, neboť (jak bylo nedávno dokázáno) Spinozův geometrický způsob vede zpět k témuž Bisterfeldovi a dotčené myšlenky Bisterfeldovy pocházejí opět od jeho mistra Komenského. Tento vliv Komenského na Spinozu není ovšem velkého dosahu.
Komenský dovozuje z těchto „několika málo zásad“ celou rozmanitost universální vědy, ale nejde v tomto ohledu tak daleko jako mnozí jeho současníci, kteří doufali i v možnost vyvoditi pomocí matematické metody celý konkrétní svět. Komenský myslí, že jeho universální věda poskytuje především jen učení o možném světě; co se z těchto možností stane skutečným, o tom nás poučuje skutečnost sama. Rukopis Pansofie obsahuje nástin vědy o možném světě. Také Leibniz kráčí touto cestou; přesvědčení, že filosofie má poskytovati učení o možném světě, patří k Leibnizovým charakteristickým myšlenkám. Tato myšlenka se ostatně objevuje znovu v dnešní fenomenologii. Pro tento případ však není možno určit genetickou souvislost myšlenek Leibnizových s myšlenkami Komenského.
Přechod od logiky k metafysice tvoří — jak jsme řekli výše — vědecky vybudovaný jazyk. Tuto myšlenku zná Leibniz z programatických návrhů Komenského. Ve svém dobrozdání o Komenského díle píše: „Bude sice velmi nesnadné vytvořiti tento jazyk nebo toto písmo, ale bude velmi snadné naučit se jim. A kdo se naučí této řeči, ten se zároveň naučí encyklopedii, která je skutečnou branou věcí“, „brána jazyka a malá encyklopedie musí být totožné." Leibniz tu užívá označení Janua rerum, které Komenský zvolil pro svou metafysiku. Také s Komenského označením Panglottia pro universální mluvnici se setkáváme u Leibnize.
Když Leibniz mluví na jiném místě o svých jazykových plánech, jmenuje Komenského jako svého jediného předchůdce: „Znám toliko jednoho spisovatele, muže nadmíru významného (summus vir), který měl tušení o témže plánu.“ Že tímto významným mužem byl Komenský, bylo dokázáno před nedávném (D. Mahnke).
Leibniz sdílel s Komenským dokonalý odpor proti necelistvé a zlomkovité učenosti, a když jednou v pozdějších letech svého života kritisoval metodu Descartovu, který vychází od několika základních principů, jež netvoří systém v sebe uzavřený, poukázal na to, že tato základní námitka pochází od Komenského.
Encyklopedie Komenského neměla být necelistvou a zlomkovitou učeností, t. j. neměla být souborem, nakupením poznatků, nýbrž systémem. Pansofie ve formě, ve které se nám dostala, nestala se také pouhým katalogem, jako mnohé pansofické dílo Komenského vrstevníků. Komenský však zcela jistě věřil, že si může osvojit znalost jednotlivých věd četbou. Descartes pochyboval ve svých posudcích plánů Komenského o účinnosti právě této pracovní metody. Leibniz stojí v tomto ohledu zcela na straně Komenského. Napsal také o řadu let později, dívaje se zpět na cestu, kterou urazil: „Shledal jsem, že většina filosofických sekt má v tom, co tvrdí positivně, z dobré části pravdu.“ Z těchto slov k nám mluví úplně nová představa o duchovních dějinách lidstva; Leibniz chce pojmout do svého díla duchovní minulost, ba chce ji znovu oživit. Toto vědomí však už měl také Komenský, když hájil polyhistorii : „Žádná kniha není tak špatná, aby se v ní nedalo nalézti něco dobrého.“ Komenský však jde ještě dál než Leibniz, když tvrdí: „Také omyly slouží pokroku poznávání.“ Tato slova mohl napsat sám Hegel, který chtěl ve svém systému překonat a zároveň uchovat všechny neúplné a jednostranné pravdy minulosti.
Mluvili jsme již o tom, že oba, Komenský i Leibniz, chtějí, aby universalismus nezůstal toliko v teorii, nýbrž aby pokročil od stejných teoretických východisek přes universální vědy a universální jazyk k dalekosáhlým praktickým důsledkům: k mezinárodní organisaci vědecké práce, ke smíření vědy a náboženství, ke smíření křesťanských konfesí a ke smíření národů a států mezi sebou. I když odpovídaly tyto snahy dokonale duchu doby, i když oba, Komenský i Leibniz, patřili k různým úsekům téže duchovněvědné epochy, totiž baroka, přece musíme míti stále na mysli, že Leibniz, který v žádném případě neměl zapotřebí čerpati tyto ideály z Komenského, byl ve svých snahách posílen Komenského životním dílem: Leibniz sám o tom podává svědectví tím, že různé spisy Komenského cituje na rozličných místech. Především však musíme vzpomenouti na to, že snahy Leibnizovy padly často na půdu příznivě připravenou Komenským: Leibniz se stal členem francouzských a anglických učených společností a duchovním otcem vídeňské, petrohradské a berlínské akademie, a také předhistorie těchto společností je ve znamení dlouholetých snah Komenského a jeho přátel o jejich vytvoření; Leibnizovým návrhům se dostalo přijetí se strany pietistů a rovněž pietisté došli k svému ideálu zbožného vědce a ke svým irenickým snahám pod částečným vlivem Komenského.
Leibniz zajisté nejednal jen z lásky ke svému švábskému příteli Hesenthalerovi (jenž byl zároveň přítelem Komenského), když mu poslal r. 1671 latinskou pochvalnou báseň na Komenského, kterou napsal, když se doslechl o jeho smrti:
IN COMENII OBITIUM
Fortunate senex, veri novus incola mundi, Qvem pictum nobis jam tua cura dedit: Seu res humanas insanaqve jurgia, liber Despicis, et nostris usque movere malis; Sive Apicem Rerum et mundi secreta tuenti, Interdicta solo, nunc data Pansophie; Spem ne pone tuam, superant tua carmina mortem Sparsaqve non vane semina servat humus. Posteritas non sera metet, jam messis in herba est, Articulos norunt fata tenere suos. Paulatim natura patet, felicibus una, Si modo conatus, jungimus, esse licet, Tempus erit qvo te, Comeni, turba bonorum, Factaqve, spesqve tuas, vota qvoqve ipsa, colet.
Velký Leibniz ovšem zastínil Komenského pro budoucnost skoro úplně. Teoretické názory Leibnizovy zůstaly produktivní až do přítomné doby a silně zapůsobily na Kanta, na zástupce německého idealismu, na matematickou logiku (v přítomné době na př. B. Russell) a na fenomenologii (Husserl). V dějinách těchto ideí však najdeme jen zřídka znalost o jejich začátcích u Komenského, a i tam jsou tyto znalosti čerpány po výtce z pedagogických spisů Komenského, kde jeho základní myšlenky jsou nastíněny jen mimochodem.
Několikrát však přece jenom vystoupily různé motivy Komenského světového názoru v duchovních dějinách zřetelně do popředí.
V 18. století se chápou, jak známo, němečtí předromantici Hamann a Herder (v 57. humanitářském dopise) některých myšlenek Komenského, neprojevují však při tom hlubokého pochopení pro zásadní teoretické motivy jeho myšlení. Pro oba je Komenský se svým ideálem vědy nebojující proti náboženství, se svými ideály humanitními spíše postavou, ve které nacházejí jakousi oporu proti osvícencům své doby. Komenský je pro ně zjevem z minulosti, jehož existence je jim svědectvím pro jejich vlastní náboženské, mravní a vědecké ideály.
Dalo by se očekávat, že romantika našla cestu ke Komenskému, jako našla cestu k mnohým jiným zjevům barokní doby. Tak by na př. byla bývala Komenského představa o duchovních základech přírody, kterou s ním opět sdílel Leibniz, velmi zajímavá a aktuální pro romantiku. Avšak přírodní filosofové a přírodozpytci romantiky rozvíjejí stejné myšlenky jako Komenský, aniž je z něho přímou cestou čerpají. Je tomu tak netoliko s Schellingem, Okenem nebo Oerstedem; i nejvýznamnější slovanský přírodozpytec Purkyně, který žil v atmosféře dokonale romantického nazírání na svět, navazuje jen v jednotlivých bodech na svého velkého krajana ze 17. století.
Jen jeden filosof z okruhu německého idealismu, K. Ch. Fr. Krause, se zná cele ke Komenskému. Krause nepatřil sice k vedoucím postavám německého idealismu, je však zajisté znamenitý filosof. Vytvořil universálně vypracovanou soustavu, uvedl svou filosofickou metodu v souvislost co nejtěsnější s filosofií řeči a chtěl vyvoditi ze své teoretické filosofie dalekosáhlé praktické závěry, aby přetvořil život lidstva, ba celé jeho dějiny. Vliv Krauseho nebyl nikterak malý; hlavně ve Španělsku se udržela jeho filosofie až do přítomné doby s takovou intensitou, že se tam čas od času stala přímo vedoucím filosofickým směrem. Také v ostatní Evropě je působení Krauseho dosti značné; i když nejde příliš do hloubky, přece jen daleko přesahuje odborné kruhy. Leonhardi, nejvýznamnější žák Krauseho, působil ostatně v Čechách. Krause se hlásil znovu a znovu k duchovnímu dědictví Komenského, a to nejen k jeho praktickým ideálům; pochopil a vyzdvihl také bez znalosti těžce přístupných spisů Komenského ty motivy v Pansofii, které jsou příbuzné jeho vlastní nauce o jsoucnu.
Beze vší pochyby by se daly najít u značného počtu významných filosofických směrů přítomné doby podstatné prvky, jejichž duchovním otcem je Komenský. Někdy je genetická souvislost s ním — především skrze Leibnize — nade vší pochybnost. Nejdůležitější z těchto filosofických proudů jsou fenomenologie směru Husserlova, dále matematická logika, a to ty směry, které nemají v programu odstranění filosofie, nýbrž metodické přetvoření jejich základů (B. Russell); konečně některé z vitalistických směrů přírodní filosofie. Dá se očekávat, že bližší seznámení s dílem Komenského, zejména s pozůstalostí posud neuveřejněnou, přispěje k oplodnění těchto filosofických směrů.