Pavel Josef Šafařík a jeho evropský význam.
Pavel Josef Šafařík a jeho evropský význam.
Bádání o původu Slovanů, o jejich dějinách a jazycích věnovali pozornost již
humanisté v stol. 16., pokračovali v něm s velikým úsilím mnozí z barokních
polyhistorů stol. 17., ale století 18. vybudovalo také v tomto oboru nové
základy v souhlase s požadavky racionalistické kritiky, které šlo zejména o to,
aby se objasnila minulost a odstranily mylné dohady, nedoložené pověsti
i úmyslné nepravdy. V duchu těchto zásad zahájil významnou činnost německý
historik A. L. Schlözer (1735 — 1809), který zasvětil několik desetiletí rozboru
ruských letopisů a pronikavě změnil názory o nejstarších dějinách slovanských.
Chyběla mu však důkladnější znalost slovanských jazyků a literatur, chyběl mu rozhled po
slovanském světě i onen hluboký mravní vztah k Slovanstvu a jeho dějinám, který se jen vzácnou
výjimkou vyvíjí v duši cizincově. Současně s pracemi německých i domácích učenců na Rusi pokračuje
v Čechách, v Polsku i na slovanském jihu — na půdě zkypřené prací barokní historiografie
— rozvoj slovanských studií dějezpytných i jazykovědných, ale v těchto snahách nebylo
namnoze ani jednotné myšlenky ani vědecké metody oduševněné láskou k věci. Proto bylo třeba
podrobiti kritické revisi práci starších dob a vytvořiti novou synthesu, která by se stala
východiskem dalšího bádání.
Tento veliký čin vykonal český kněz Josef Dobrovský, jeden z vůdčích geniů slovanské vědy 18. stol., zakladatel slovanské filologie, pojaté v širokém smyslu jako soubor studií o dějinách a starožitnostech, o národopise, jazycích i literaturách slovanských národů. Navázal při tom nejen na vědeckou činnost svých domácích předchůdců, ale shrnul také práci na celém území slovanském, přihlížeje k těsným vztahům kulturním, které spojovaly národy slovanské v jeden duchovní celek. Vědomí vzájemné příbuznosti po staletí živé v celém Slovanstvu projevovalo se výrazně v zemích českých, na Slovensku, v Polsku i u jižních Slovanů a posilovalo zejména menší národy slovanské v těžkých zápasech o národní svébytnost. Balbín, Križanić a jejich vrstevníci polští připravovali cestu Dobrovskému, který mnohostrannou prací směřoval k dalekému cíli: k slovanské vzájemnosti, jsa v souhlase s Herderem přesvědčen o veliké budoucnosti Slovanstva. Veliká láska vyvěrala z hlubokého poznání. Vlivem souladné, družné osobnosti Dobrovského rozkvetla v Praze slavistická škola významu světového, ačkoliv B. Kopitar, bystrý, duchaplný slavista rozsáhlého vzdělání, žák Dobrovského, usiloval ještě za života učitelova vytvořiti z Vídně středisko slavistiky rakouské i evropské. Kolem Dobrovského rostla družina žáků, kteří byli posluchači jeho přednášek, ale pronikavý jeho vliv působil i na ty, kdož poznali mistra jen z jeho děl. Z tohoto kruhu vzdálenějších žáků vynikl Slovák P. J. Šafařík (1795 — 1861), dědic slávy a významu Dobrovského, jeden z největších slavistů všech dob.
Šafařík vzešel z protestantského prostředí slovenského, které si — na rozdíl od zemí českých — zachovalo nejen vyšší úroveň duchovní svobody, ale i užší souvislost se starou literaturou českou; vědecky dospíval v ovzduší goethovské tradice jako posluchač jenské university (1815 — 17) a plně užil mnohostranných kulturních možností, které mu podávala německá romantická věda, zdůrazňující vedle svobody bádání význam národnosti a svérázné kultury. Vrátiv se domů rozhodl se zasvětiti všecky síly studiu Slovanstva a jeho národnímu obrození. Proto přijal místo profesora a ředitele na gymnasiu v Novém Sadu, v starém středisku podunajských Srbů, prožil tam mladá mužná léta (1819 — 33) a získal možnost studovati na místě srbskocharvátský jazyk, bohaté poklady rukopisné, zapadlé v knihovnách okolních klášterů, a poznávati etnické i národopisné poměry balkánských Slovanů přímo ze zpráv kupců a duchovních. Z vědy polské, v níž se tehdy tak slibně vyvíjel zájem o Slovanstvo, čerpal první plodné podněty k samostatné práci dějepisné i filologicko- archeologické. Takto nabyl vědomostí v oné době výjimečných, ale prožil také celou tíhu odloučenosti od kulturních středisek a nedostatek vědeckých pomůcek k studiu.
Z úsilí usnadniti mladým slavistům studium vzešla Šafaříkova první veliká vědecká práce, „Geschichte der slavischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten“ (r. 1826). Byla to kniha „dobré víry“, buditelského nadšení a vzácné odvahy. Nemaje přístupu k bohatým knihovnám, odkázán většinou jen na literaturu, kterou si opatřoval z vlastních skromných prostředků úsilím přímo hrdinským, odhodlal se vytvořiti dílo tehdy jediné svého druhu, soustavný přehled slovanských jazyků a literatur, shrnující naukovou práci osvícenství. Byla to v podstatě kompilace, ale její světový význam tkví v pečlivé synthese, v kritickém utřídění látky rozptýlené po časopisech a knihách těžce dostupných. Západní Evropě, která měla o Slovanstvu vědomosti kusé a mlhavé, která několik let před tím přijala jihoslovanskou junáckou epiku s překvapením a podivem jako zjevení nového ducha básnického, se dostalo Šafaříkovou knihou pramene poučení, z něhož čerpala téměř po čtyři desetiletí. Látky sebrané Šafaříkem užil mladý ruský slavista Bodjanskij v knize „O narodnoj poezii slavjanskich plemen“ (1837) a později paní Robinsonová (Talvj) jako základu pro své dílo „Historical view of the languages and literature of the Slavic Nations with a sketch of their popular poetry“ (1850), které zase bylo pramenem přečetných statí a rozprav. Přednášky Adama Mickiewicze na Collège de France (1840 — 44), smělý náčrt jasnovidného básníka, otvírající daleké obzory, podivuhodné improvisace překvapující výstižnými postřehy i myšlenkovou hloubkou, měly jiné poslání a pro mezerovitost i závažné nedostatky věcné nemohly nahraditi důkladné životopisné i bibliografické zprávy, které shrnuly Šafaříkovy dějiny jazyků a literatur slovanských.
Šafařík v Novém Sadu mnoho vytrpěl, ale vědecky vyrostl a zejména jeho bádání o dějinách srbskocharvátského jazyka i starší literatury má význam průkopnický. Po léta se zabýval dějinami srbskocharvátského písemnictví a sebral vzácnou novou látku, kterou však vydal tiskem teprve po smrti autorově jeho zeť Josef Jireček (Geschichte der südslavischen Literatur 1864). Také v oblasti jazykozpytné přinesla práce v Novém Sadu závažné objevy. Vuk Stefanović Karadžić soustředil své úsilí na živý jazyk a na ústní slovesnost, Šafařík budoval základy historické mluvnice v klasické knize „Serbische Lesekörner, oder historisch kritische Beleuchtung der serbischen Mundart. Ein Beitrag zur slavischen Sprachkunde“ (1833), kterou V. Jagič pokládal za Šafaříkovu nejlepší práci filologickou. Měla však také důležitý význam buditelský. V bojích proti V. Stef. Karadžićovi, který založil novou spisovnou srbskocharvátštinu na živé řeči lidové, tvrdili stoupenci starého jazyka spisovného, oné neorganické směsice církevní slovanštiny, ruštiny a srbskocharvátštiny, že tak řeč. církevní slovanština byla kdysi společný jazyk všech Slovanů; teprve později, v dobách politického úpadku se prý z něho vlivem cizím vyvinuly odlišné jazyky slovanské, které jsou v podstatě jen znetvořená a pokažená mluva nízkých vrstev (Pöbelsprachen). Vukova srbština byla mnohým odpůrcům „svinjarski i govedarski jezik“. Šafařík dokázal doklady hláskoslovnými i tvaroslovnými, které pečlivě vybral ze starých památek, že již v 9. stol. se srbskocharvátština osobitými rysy lišila od jaz. staroslověnského, který Cyril a Method přejali za církevní jazyk slovanský; církevní slovanština a ostatní jazyky slovanské jsou ve vztahu souřadném, jsou tedy sestry. Tímto důkazem, podaným se skvělou pohotovostí a přesností, jaké dává jen dokonalá znalost rozsáhlé látky, Šafařík podstatně oslabil důvody odpůrců Vukových a nadto ještě obohatil vědu základním příspěvkem k historické mluvnici srbskocharvátské. Řadí se do skupiny zakladatelů balkánských studií a svou srovnávací metodou i zdůrazňováním nutnosti zabývati se prameny byzantskými zůstává velikým předchůdcem dnešního bádání. Upozornil Slovany i ostatní Evropu na dosah balkánských problémů a rozšířil oblast vědy — v tom tkví jeho evropský význam již v době novosadské. Zahájil své působení v Novém Sadu jako nadšený vyznavač slovanské myšlenky, který si s radostnou důvěřivostí mladistvé odvahy vytyčoval daleké cíle, ačkoliv ještě dobře neznal oblast, ve které chtěl pracovati — odjížděl do Prahy (r. 1833) jako slavista evropského rozhledu, který si vytkl za další úkol objasniti nejstarší dějiny Slovanstva a vývoj jeho vzdělanosti. Byla to veliká práce vědecká i buditelská. V 30. letech 19. stol. si Slovanstvo uvědomuje svůj význam, uvažuje o svém dějinném poslání a formuluje program. Polské povstání a ruské výboje na Kavkaze budí pozornost Evropy, která sleduje s překvapením pokroky národního obrození u západních i jižních Slovanů a přijímá s nedůvěrou i se znepokojením zprávy o rozmachu ruské velmoci.
Tehdy vyšlo Šafaříkovo dvojsvazkové dílo „Slovanské starožitnosti“ (1836 — 37), které posílilo slovanské snažení důkazy, že Slované mají od pravěku domovské právo v Evropě, jejíž politickou soustavu pomáhali budovati tisíciletou činností státotvornou nejen jako rovnocenný spolupracovník, ale i jako zasloužilý obránce Evropy před asijskými kočovníky. Odborná kritika ukázala, že základní these Šafaříkovy o pravlasti národů slovanských, o jejich rozchodu, jakož i o kolonisačním postupu na evropský západ, sever a jih jsou dnes jednak podstatně oslabeny, jednak vyvráceny, avšak kulturní dosah díla a jeho význam v dějinách evropské vědy zůstává nedotčen. Skupina slavných předchůdců Šafaříkových Schlözer, Dobner, Dobrovský, Karamzin, Vostokov, Kopitar a j. vykonala podivuhodnou práci analytickou i vydavatelskou, ale chyběla synthesa, která by shrnula výsledky a vyvodila z nich závěry. Šafařík se odvážil tohoto úkolu a splnil jej v díle vskutku monumentálním, které podává výklad o nejstarších dějinách slovanských od 5. stol. před Kr. do r. 1000 po Kr. Tuto dějepisnou část autor pokládal za „předsíní pro historika slovanského“ a chtěl ji doplniti v oddělení „mravopisném“ kulturními starožitnostmi slovanskými, které měly shrnouti výklady o tělesných a mravních vlastnostech Slovanů, o obydlí, živnostech a obchodu, o náboženství, řádu a právu; další oddíl chtěl věnovati jazyku, písmu a umění.
Podporován ruskými přáteli, zejména Pogodinem, zpracoval spoustu důležitých listin a jiných pramenů sebraných ruskými dějezpytci prodlením několika desetiletí, hlavně péčí štědrého mecenáše, kancléře hrab. Rumjanceva a jeho spolupracovníků, z nichž na př. Vostokov, Kalajdovič, Strojev, Koeppen a j. zachránili vzácné dokumenty. Karamzinova „Istorija gosudarstva rossijskago“ plně přihlížela k těmto památkám, ale bylo třeba prozkoumati je s hlediska obecně slovanského a přičleniti k ostatním pramenům evropským. Šafařík to vykonal, protože z vlastního studia znal vzácné prameny srbskocharvátské, neznámé v záp. Evropě, kromě toho pak mohl čerpati z pramenů byzantských a srovnal celou tuto látku východoslovanskou i jihoslovanskou s prameny západoslovanskými, latinskými a německými. Takto vyrostl podivuhodný celek, založený na kritické revisi starší literatury, jakož i na pronikavém rozboru celé dostupné látky pramenné, roztroušené po celé Evropě, a proto dosáhly Slovanské starožitnosti úrovně světové. Je to jedna z nej okonalejších synthetických prací, jež vytvořila romantická věda, dílo, které udivuje velikostí pojetí, rozsahem základů i komposičním uměním, hlubokou znalostí pramenů i střízlivostí vědeckého soudu. Mělo také své důležité poslání buditelské a v tom směru předstihlo naděje vrstevníků. Křísilo národní uvědomění slovanské důkazy starobylé kultury a slavné minulosti předků, posilovalo slovanskou vzájemnost, vědeckou spolupráci a svébytné bádání, které razí nové cesty, otvírajíc cizině daleké výhledy do neznámého světa slovanského.
Kulturní oddíl Starožitností nevyšel a látka, která se zachovala v pozůstalosti, dokazuje, že úhrnné zpracování uvízlo v začátcích. Bylo třeba připraviti půdu monografiemi a proto Šafařík vydal prodlením let několik statí z oboru bájesloví a lidové poesie, ale podrobné provedení celého plánu přesahovalo síly jednotlivcovy. Nejdůležitějším příspěvkem ke kulturním starožitnostem zůstává „Slovanský národopis“ (1. vyd. 1842), hutná knížka, kterou obecný souhlas kritiků domácích i cizích ocenil jako dílo klasické. Cena Slov. národopisu tkví zejména v jasné metodě, v přehledném uspořádání a v nové látce, sbírané po léta za pomoci přátel ve všech zemích slovanských. Šafařík vymezil hranice slovanského osídlení, podal rozdělení slovanských jazyků a nářečí, připojil vedle ukázek, čerpaných z lidové poesie, krátké přehledy slovesnosti, shrnul statistické údaje o Slovanech podle stavu z roku 1842, věnoval pozornost národům sousedním, cizím menšinám i slovanským ostrovům a dodal obrazu slovanského světa názornosti národopisnou mapou, které věnoval léta pečlivých příprav. Byla to první práce toho druhu v světové literatuře a zůstává podnes důležitým dokladem historickým. Slovanské starožitnosti byly přeloženy do němčiny, polštiny i ruštiny a založily Šafaříkovu evropskou slávu. Jeho pracovna v skromném pražském bytě se stala nejpřednější katedrou slavistickou, která blahodárně zasáhla do vývoje hádání především na Rusi. Reformou universitních studií, kterou provedl hr. Uvarov r. 1835, byly zřízeny katedry pro dějiny a literatury „slovanských nářečí“ v Moskvě, v Petrohradě, Kazani a v Charkově; ministerstvo se také rozhodlo vypraviti mladé schopné učence do zemí slovanských a uložilo jim povinnou zastávku v Praze u Šafaříka, aby se připravili na svou vědeckou činnost. O. M. Bodjanskij odcestoval již r. 1837, r. 1839 odjeli I.I. Sreznevskij a P. J. Prejs, r. 1844 V. J. Grigorovič. Ruským slavistům byl Šafařík vzorem nejen věděním, ale i ušlechtilou opravdovostí své povahy, jako osobnost nejvyššího duchovního řádu. Mladí žáci Šafaříkovi — mimo Prejse, předčasně zesnulého — si dobyli trvalých zásluh o rozkvět slovanských studií na Rusi a vždy vděčně vzpomínali svého pražského mistra, který se jejich prostřednictvím stal zakladatelem obnovených slovanských studií na Rusi. Byl si vědom vážnosti svého úkolu a pečoval o mladé ruské slavisty, zejména o Bodjanského, nejen jako otcovský přítel, ale i jako svědomitý učitel. Pokládal za jejich hlavní povinnost vskutku organisovati ruskou slavistiku, t. j. připraviti učebnice a vhodné sbírky, aby se usnadnilo studium a oživil zájem, šlo mu o to, aby slovanská filologie na Rusi nezůstávala uzavřena v pracovnách několika učenců; přál si, aby zdomácněla v síních universitních a odtamtud pronikla do kulturního života všenárodního. Vzácným uznáním evropského věhlasu Šafaříkova bylo pozvání pruské vlády, aby přijal katedru slovanské filologie na universitě berlínské, která se tehdy obecně pokládala za jednu z nejslavnějších universit evropských. Šafařík se však rozhodl zůstati v Praze, aby mohl všecky síly zasvetiti vědeckému rozvoji našeho národa, ačkoliv žil ve hmotné tísni, v níž ho nechávala nevšímavost vlády Metternichovy. Získal si však přece veliké zásluhy o rozvoj německé slavistiky pamětním spisem o organisaci slovanských kateder na pruských universitách. Sestavil na podnět ministra Eichhorna rozvrh slovanských studií vynikající kritičností, soustavností a plným porozuměním pro praktické potřeby posluchačů.
S přítelem Pogodinem a se svými ruskými žáky si pilně dopisoval a tato korespondence tvoří spolu s dopisy J. Dobrovského a V. Stef. Karadžiče trojici nejvzácnějších pramenů k dějinám slovanské filologie. V dopisech se však také zrcadlí vnitřní zákonnost vědeckého vývoje Šafaříkova. Po celý život se vlastně zabýval dvěma díly základními: soustavnými dějinami literatur slovanských a slovanskými starožitnostmi. Německou knihu o dějinách slovanských jazyků a literatur pokládal za mladistvý pokus a připravoval v letech čtyřicátých vydání opravené a doplněné, hodlaje přispěti — v duchu svých podnětů organisačních — k zamýšlenému souboru učebnic příruční knihou o dějinách literatur slovanských. Plán se rozšiřoval a Šafařík měl již r. 1843 na mysli soustavné kompendium. K tomu cíli se zabral do písemnictví církevněslovanského, aby tento důležitý oddíl zpracoval nejdříve. Tehdy to však byl úkol přesahující síly jednotlivcovy, protože chyběly práce přípravné, zejména vydání starých textů. Dílo zůstalo torsem, ale z četných rozprav, pojatých později do Sebraných spisů, jakož i z posmrtného vydání „Geschichte der südslavischen Literatur“ je patrno, že Šafařík budoval dílo monumentální. Dovršením těchto dlouholetých prací byla slavná rozprava „Über den Ursprung und die Heimat des Glagolitismus“, která zahájila nové období v dějinách bádání o slovanských abecedách. Podle korespondence lze sledovati, jak Šafařík prodlením desetiletí měnil svůj názor: zprvu pevně vyznává, že kyrilice je starší, ale zvolna rostou pochybnosti, v listech Pogodinovi se objevují opatrné zmínky o nutnosti podrobiti celou otázku revisi, až konečně vyšlehne světlo nového poznání. V odůvodnění slavné these o stáří hlaholice zazářil duch tvůrcův naposled v plné jasnosti a pronikavosti. Žák Dobrovského rozřešil pověstný spor o stáří slovanských abeced a jeho názor zvítězil: na půdě dobyté Šafaříkem dále budoval Vatroslav Jagić, který církevní slovanštině věnoval vrcholné dílo životní.
Šafařík, jeden z nejušlechtilejších představitelů evropské vědy 19. stol., působil na vrstevníky antickou vznešeností své povahy, obětavostí a hrdinskou oddaností ideálům vědeckým i národním. Této apoštolské horlivosti ve službách veliké myšlenky národního obrození a slovanské vědy se podivovali M. P. Pogodin a ostatní ruští přátelé, kteří Šafaříkovi ochotně pomáhali, takže jediné jejich podporou mohl vydati Slovanské starožitnosti; vzácná slova uznání, jimiž Adam Mickiewicz v přednáškách na Collège de France vzpomněl naší slavistiky, zněla jako charakteristika osobnosti Šafaříkovy; slavný vrstevník polského věštce J. B. Zaleski se s úctou zmínil o Šafaříkovi, jejž T. H. Ševčenko v památném věnování z r. 1845 oslavil jako jednoho z vůdčích slovanských učenců a buditelů. Obecné uznání evropské vědy svědčí, že ukrajinský básník soudil správně. Za badatelem Šafaříkem se rýsuje veliký vlastenec, který se postavil v revolučním roce 1848 bez výhrad za věc svobody a nezapomenutelnou řečí na Slovanském sjezdu osvědčil svou víru ve vítězství mravního řádu světového. Nevzdal se jí ani v době reakce a zůstává vzorem chrabrého muže, který dovede trpěti za své přesvědčení. Jeho místo je v hloučku velikých hrdinů evropské vědy — věřitelů lidstva.
Tento veliký čin vykonal český kněz Josef Dobrovský, jeden z vůdčích geniů slovanské vědy 18. stol., zakladatel slovanské filologie, pojaté v širokém smyslu jako soubor studií o dějinách a starožitnostech, o národopise, jazycích i literaturách slovanských národů. Navázal při tom nejen na vědeckou činnost svých domácích předchůdců, ale shrnul také práci na celém území slovanském, přihlížeje k těsným vztahům kulturním, které spojovaly národy slovanské v jeden duchovní celek. Vědomí vzájemné příbuznosti po staletí živé v celém Slovanstvu projevovalo se výrazně v zemích českých, na Slovensku, v Polsku i u jižních Slovanů a posilovalo zejména menší národy slovanské v těžkých zápasech o národní svébytnost. Balbín, Križanić a jejich vrstevníci polští připravovali cestu Dobrovskému, který mnohostrannou prací směřoval k dalekému cíli: k slovanské vzájemnosti, jsa v souhlase s Herderem přesvědčen o veliké budoucnosti Slovanstva. Veliká láska vyvěrala z hlubokého poznání. Vlivem souladné, družné osobnosti Dobrovského rozkvetla v Praze slavistická škola významu světového, ačkoliv B. Kopitar, bystrý, duchaplný slavista rozsáhlého vzdělání, žák Dobrovského, usiloval ještě za života učitelova vytvořiti z Vídně středisko slavistiky rakouské i evropské. Kolem Dobrovského rostla družina žáků, kteří byli posluchači jeho přednášek, ale pronikavý jeho vliv působil i na ty, kdož poznali mistra jen z jeho děl. Z tohoto kruhu vzdálenějších žáků vynikl Slovák P. J. Šafařík (1795 — 1861), dědic slávy a významu Dobrovského, jeden z největších slavistů všech dob.
Šafařík vzešel z protestantského prostředí slovenského, které si — na rozdíl od zemí českých — zachovalo nejen vyšší úroveň duchovní svobody, ale i užší souvislost se starou literaturou českou; vědecky dospíval v ovzduší goethovské tradice jako posluchač jenské university (1815 — 17) a plně užil mnohostranných kulturních možností, které mu podávala německá romantická věda, zdůrazňující vedle svobody bádání význam národnosti a svérázné kultury. Vrátiv se domů rozhodl se zasvětiti všecky síly studiu Slovanstva a jeho národnímu obrození. Proto přijal místo profesora a ředitele na gymnasiu v Novém Sadu, v starém středisku podunajských Srbů, prožil tam mladá mužná léta (1819 — 33) a získal možnost studovati na místě srbskocharvátský jazyk, bohaté poklady rukopisné, zapadlé v knihovnách okolních klášterů, a poznávati etnické i národopisné poměry balkánských Slovanů přímo ze zpráv kupců a duchovních. Z vědy polské, v níž se tehdy tak slibně vyvíjel zájem o Slovanstvo, čerpal první plodné podněty k samostatné práci dějepisné i filologicko- archeologické. Takto nabyl vědomostí v oné době výjimečných, ale prožil také celou tíhu odloučenosti od kulturních středisek a nedostatek vědeckých pomůcek k studiu.
Z úsilí usnadniti mladým slavistům studium vzešla Šafaříkova první veliká vědecká práce, „Geschichte der slavischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten“ (r. 1826). Byla to kniha „dobré víry“, buditelského nadšení a vzácné odvahy. Nemaje přístupu k bohatým knihovnám, odkázán většinou jen na literaturu, kterou si opatřoval z vlastních skromných prostředků úsilím přímo hrdinským, odhodlal se vytvořiti dílo tehdy jediné svého druhu, soustavný přehled slovanských jazyků a literatur, shrnující naukovou práci osvícenství. Byla to v podstatě kompilace, ale její světový význam tkví v pečlivé synthese, v kritickém utřídění látky rozptýlené po časopisech a knihách těžce dostupných. Západní Evropě, která měla o Slovanstvu vědomosti kusé a mlhavé, která několik let před tím přijala jihoslovanskou junáckou epiku s překvapením a podivem jako zjevení nového ducha básnického, se dostalo Šafaříkovou knihou pramene poučení, z něhož čerpala téměř po čtyři desetiletí. Látky sebrané Šafaříkem užil mladý ruský slavista Bodjanskij v knize „O narodnoj poezii slavjanskich plemen“ (1837) a později paní Robinsonová (Talvj) jako základu pro své dílo „Historical view of the languages and literature of the Slavic Nations with a sketch of their popular poetry“ (1850), které zase bylo pramenem přečetných statí a rozprav. Přednášky Adama Mickiewicze na Collège de France (1840 — 44), smělý náčrt jasnovidného básníka, otvírající daleké obzory, podivuhodné improvisace překvapující výstižnými postřehy i myšlenkovou hloubkou, měly jiné poslání a pro mezerovitost i závažné nedostatky věcné nemohly nahraditi důkladné životopisné i bibliografické zprávy, které shrnuly Šafaříkovy dějiny jazyků a literatur slovanských.
Šafařík v Novém Sadu mnoho vytrpěl, ale vědecky vyrostl a zejména jeho bádání o dějinách srbskocharvátského jazyka i starší literatury má význam průkopnický. Po léta se zabýval dějinami srbskocharvátského písemnictví a sebral vzácnou novou látku, kterou však vydal tiskem teprve po smrti autorově jeho zeť Josef Jireček (Geschichte der südslavischen Literatur 1864). Také v oblasti jazykozpytné přinesla práce v Novém Sadu závažné objevy. Vuk Stefanović Karadžić soustředil své úsilí na živý jazyk a na ústní slovesnost, Šafařík budoval základy historické mluvnice v klasické knize „Serbische Lesekörner, oder historisch kritische Beleuchtung der serbischen Mundart. Ein Beitrag zur slavischen Sprachkunde“ (1833), kterou V. Jagič pokládal za Šafaříkovu nejlepší práci filologickou. Měla však také důležitý význam buditelský. V bojích proti V. Stef. Karadžićovi, který založil novou spisovnou srbskocharvátštinu na živé řeči lidové, tvrdili stoupenci starého jazyka spisovného, oné neorganické směsice církevní slovanštiny, ruštiny a srbskocharvátštiny, že tak řeč. církevní slovanština byla kdysi společný jazyk všech Slovanů; teprve později, v dobách politického úpadku se prý z něho vlivem cizím vyvinuly odlišné jazyky slovanské, které jsou v podstatě jen znetvořená a pokažená mluva nízkých vrstev (Pöbelsprachen). Vukova srbština byla mnohým odpůrcům „svinjarski i govedarski jezik“. Šafařík dokázal doklady hláskoslovnými i tvaroslovnými, které pečlivě vybral ze starých památek, že již v 9. stol. se srbskocharvátština osobitými rysy lišila od jaz. staroslověnského, který Cyril a Method přejali za církevní jazyk slovanský; církevní slovanština a ostatní jazyky slovanské jsou ve vztahu souřadném, jsou tedy sestry. Tímto důkazem, podaným se skvělou pohotovostí a přesností, jaké dává jen dokonalá znalost rozsáhlé látky, Šafařík podstatně oslabil důvody odpůrců Vukových a nadto ještě obohatil vědu základním příspěvkem k historické mluvnici srbskocharvátské. Řadí se do skupiny zakladatelů balkánských studií a svou srovnávací metodou i zdůrazňováním nutnosti zabývati se prameny byzantskými zůstává velikým předchůdcem dnešního bádání. Upozornil Slovany i ostatní Evropu na dosah balkánských problémů a rozšířil oblast vědy — v tom tkví jeho evropský význam již v době novosadské. Zahájil své působení v Novém Sadu jako nadšený vyznavač slovanské myšlenky, který si s radostnou důvěřivostí mladistvé odvahy vytyčoval daleké cíle, ačkoliv ještě dobře neznal oblast, ve které chtěl pracovati — odjížděl do Prahy (r. 1833) jako slavista evropského rozhledu, který si vytkl za další úkol objasniti nejstarší dějiny Slovanstva a vývoj jeho vzdělanosti. Byla to veliká práce vědecká i buditelská. V 30. letech 19. stol. si Slovanstvo uvědomuje svůj význam, uvažuje o svém dějinném poslání a formuluje program. Polské povstání a ruské výboje na Kavkaze budí pozornost Evropy, která sleduje s překvapením pokroky národního obrození u západních i jižních Slovanů a přijímá s nedůvěrou i se znepokojením zprávy o rozmachu ruské velmoci.
Tehdy vyšlo Šafaříkovo dvojsvazkové dílo „Slovanské starožitnosti“ (1836 — 37), které posílilo slovanské snažení důkazy, že Slované mají od pravěku domovské právo v Evropě, jejíž politickou soustavu pomáhali budovati tisíciletou činností státotvornou nejen jako rovnocenný spolupracovník, ale i jako zasloužilý obránce Evropy před asijskými kočovníky. Odborná kritika ukázala, že základní these Šafaříkovy o pravlasti národů slovanských, o jejich rozchodu, jakož i o kolonisačním postupu na evropský západ, sever a jih jsou dnes jednak podstatně oslabeny, jednak vyvráceny, avšak kulturní dosah díla a jeho význam v dějinách evropské vědy zůstává nedotčen. Skupina slavných předchůdců Šafaříkových Schlözer, Dobner, Dobrovský, Karamzin, Vostokov, Kopitar a j. vykonala podivuhodnou práci analytickou i vydavatelskou, ale chyběla synthesa, která by shrnula výsledky a vyvodila z nich závěry. Šafařík se odvážil tohoto úkolu a splnil jej v díle vskutku monumentálním, které podává výklad o nejstarších dějinách slovanských od 5. stol. před Kr. do r. 1000 po Kr. Tuto dějepisnou část autor pokládal za „předsíní pro historika slovanského“ a chtěl ji doplniti v oddělení „mravopisném“ kulturními starožitnostmi slovanskými, které měly shrnouti výklady o tělesných a mravních vlastnostech Slovanů, o obydlí, živnostech a obchodu, o náboženství, řádu a právu; další oddíl chtěl věnovati jazyku, písmu a umění.
Podporován ruskými přáteli, zejména Pogodinem, zpracoval spoustu důležitých listin a jiných pramenů sebraných ruskými dějezpytci prodlením několika desetiletí, hlavně péčí štědrého mecenáše, kancléře hrab. Rumjanceva a jeho spolupracovníků, z nichž na př. Vostokov, Kalajdovič, Strojev, Koeppen a j. zachránili vzácné dokumenty. Karamzinova „Istorija gosudarstva rossijskago“ plně přihlížela k těmto památkám, ale bylo třeba prozkoumati je s hlediska obecně slovanského a přičleniti k ostatním pramenům evropským. Šafařík to vykonal, protože z vlastního studia znal vzácné prameny srbskocharvátské, neznámé v záp. Evropě, kromě toho pak mohl čerpati z pramenů byzantských a srovnal celou tuto látku východoslovanskou i jihoslovanskou s prameny západoslovanskými, latinskými a německými. Takto vyrostl podivuhodný celek, založený na kritické revisi starší literatury, jakož i na pronikavém rozboru celé dostupné látky pramenné, roztroušené po celé Evropě, a proto dosáhly Slovanské starožitnosti úrovně světové. Je to jedna z nej okonalejších synthetických prací, jež vytvořila romantická věda, dílo, které udivuje velikostí pojetí, rozsahem základů i komposičním uměním, hlubokou znalostí pramenů i střízlivostí vědeckého soudu. Mělo také své důležité poslání buditelské a v tom směru předstihlo naděje vrstevníků. Křísilo národní uvědomění slovanské důkazy starobylé kultury a slavné minulosti předků, posilovalo slovanskou vzájemnost, vědeckou spolupráci a svébytné bádání, které razí nové cesty, otvírajíc cizině daleké výhledy do neznámého světa slovanského.
Kulturní oddíl Starožitností nevyšel a látka, která se zachovala v pozůstalosti, dokazuje, že úhrnné zpracování uvízlo v začátcích. Bylo třeba připraviti půdu monografiemi a proto Šafařík vydal prodlením let několik statí z oboru bájesloví a lidové poesie, ale podrobné provedení celého plánu přesahovalo síly jednotlivcovy. Nejdůležitějším příspěvkem ke kulturním starožitnostem zůstává „Slovanský národopis“ (1. vyd. 1842), hutná knížka, kterou obecný souhlas kritiků domácích i cizích ocenil jako dílo klasické. Cena Slov. národopisu tkví zejména v jasné metodě, v přehledném uspořádání a v nové látce, sbírané po léta za pomoci přátel ve všech zemích slovanských. Šafařík vymezil hranice slovanského osídlení, podal rozdělení slovanských jazyků a nářečí, připojil vedle ukázek, čerpaných z lidové poesie, krátké přehledy slovesnosti, shrnul statistické údaje o Slovanech podle stavu z roku 1842, věnoval pozornost národům sousedním, cizím menšinám i slovanským ostrovům a dodal obrazu slovanského světa názornosti národopisnou mapou, které věnoval léta pečlivých příprav. Byla to první práce toho druhu v světové literatuře a zůstává podnes důležitým dokladem historickým. Slovanské starožitnosti byly přeloženy do němčiny, polštiny i ruštiny a založily Šafaříkovu evropskou slávu. Jeho pracovna v skromném pražském bytě se stala nejpřednější katedrou slavistickou, která blahodárně zasáhla do vývoje hádání především na Rusi. Reformou universitních studií, kterou provedl hr. Uvarov r. 1835, byly zřízeny katedry pro dějiny a literatury „slovanských nářečí“ v Moskvě, v Petrohradě, Kazani a v Charkově; ministerstvo se také rozhodlo vypraviti mladé schopné učence do zemí slovanských a uložilo jim povinnou zastávku v Praze u Šafaříka, aby se připravili na svou vědeckou činnost. O. M. Bodjanskij odcestoval již r. 1837, r. 1839 odjeli I.I. Sreznevskij a P. J. Prejs, r. 1844 V. J. Grigorovič. Ruským slavistům byl Šafařík vzorem nejen věděním, ale i ušlechtilou opravdovostí své povahy, jako osobnost nejvyššího duchovního řádu. Mladí žáci Šafaříkovi — mimo Prejse, předčasně zesnulého — si dobyli trvalých zásluh o rozkvět slovanských studií na Rusi a vždy vděčně vzpomínali svého pražského mistra, který se jejich prostřednictvím stal zakladatelem obnovených slovanských studií na Rusi. Byl si vědom vážnosti svého úkolu a pečoval o mladé ruské slavisty, zejména o Bodjanského, nejen jako otcovský přítel, ale i jako svědomitý učitel. Pokládal za jejich hlavní povinnost vskutku organisovati ruskou slavistiku, t. j. připraviti učebnice a vhodné sbírky, aby se usnadnilo studium a oživil zájem, šlo mu o to, aby slovanská filologie na Rusi nezůstávala uzavřena v pracovnách několika učenců; přál si, aby zdomácněla v síních universitních a odtamtud pronikla do kulturního života všenárodního. Vzácným uznáním evropského věhlasu Šafaříkova bylo pozvání pruské vlády, aby přijal katedru slovanské filologie na universitě berlínské, která se tehdy obecně pokládala za jednu z nejslavnějších universit evropských. Šafařík se však rozhodl zůstati v Praze, aby mohl všecky síly zasvetiti vědeckému rozvoji našeho národa, ačkoliv žil ve hmotné tísni, v níž ho nechávala nevšímavost vlády Metternichovy. Získal si však přece veliké zásluhy o rozvoj německé slavistiky pamětním spisem o organisaci slovanských kateder na pruských universitách. Sestavil na podnět ministra Eichhorna rozvrh slovanských studií vynikající kritičností, soustavností a plným porozuměním pro praktické potřeby posluchačů.
S přítelem Pogodinem a se svými ruskými žáky si pilně dopisoval a tato korespondence tvoří spolu s dopisy J. Dobrovského a V. Stef. Karadžiče trojici nejvzácnějších pramenů k dějinám slovanské filologie. V dopisech se však také zrcadlí vnitřní zákonnost vědeckého vývoje Šafaříkova. Po celý život se vlastně zabýval dvěma díly základními: soustavnými dějinami literatur slovanských a slovanskými starožitnostmi. Německou knihu o dějinách slovanských jazyků a literatur pokládal za mladistvý pokus a připravoval v letech čtyřicátých vydání opravené a doplněné, hodlaje přispěti — v duchu svých podnětů organisačních — k zamýšlenému souboru učebnic příruční knihou o dějinách literatur slovanských. Plán se rozšiřoval a Šafařík měl již r. 1843 na mysli soustavné kompendium. K tomu cíli se zabral do písemnictví církevněslovanského, aby tento důležitý oddíl zpracoval nejdříve. Tehdy to však byl úkol přesahující síly jednotlivcovy, protože chyběly práce přípravné, zejména vydání starých textů. Dílo zůstalo torsem, ale z četných rozprav, pojatých později do Sebraných spisů, jakož i z posmrtného vydání „Geschichte der südslavischen Literatur“ je patrno, že Šafařík budoval dílo monumentální. Dovršením těchto dlouholetých prací byla slavná rozprava „Über den Ursprung und die Heimat des Glagolitismus“, která zahájila nové období v dějinách bádání o slovanských abecedách. Podle korespondence lze sledovati, jak Šafařík prodlením desetiletí měnil svůj názor: zprvu pevně vyznává, že kyrilice je starší, ale zvolna rostou pochybnosti, v listech Pogodinovi se objevují opatrné zmínky o nutnosti podrobiti celou otázku revisi, až konečně vyšlehne světlo nového poznání. V odůvodnění slavné these o stáří hlaholice zazářil duch tvůrcův naposled v plné jasnosti a pronikavosti. Žák Dobrovského rozřešil pověstný spor o stáří slovanských abeced a jeho názor zvítězil: na půdě dobyté Šafaříkem dále budoval Vatroslav Jagić, který církevní slovanštině věnoval vrcholné dílo životní.
Šafařík, jeden z nejušlechtilejších představitelů evropské vědy 19. stol., působil na vrstevníky antickou vznešeností své povahy, obětavostí a hrdinskou oddaností ideálům vědeckým i národním. Této apoštolské horlivosti ve službách veliké myšlenky národního obrození a slovanské vědy se podivovali M. P. Pogodin a ostatní ruští přátelé, kteří Šafaříkovi ochotně pomáhali, takže jediné jejich podporou mohl vydati Slovanské starožitnosti; vzácná slova uznání, jimiž Adam Mickiewicz v přednáškách na Collège de France vzpomněl naší slavistiky, zněla jako charakteristika osobnosti Šafaříkovy; slavný vrstevník polského věštce J. B. Zaleski se s úctou zmínil o Šafaříkovi, jejž T. H. Ševčenko v památném věnování z r. 1845 oslavil jako jednoho z vůdčích slovanských učenců a buditelů. Obecné uznání evropské vědy svědčí, že ukrajinský básník soudil správně. Za badatelem Šafaříkem se rýsuje veliký vlastenec, který se postavil v revolučním roce 1848 bez výhrad za věc svobody a nezapomenutelnou řečí na Slovanském sjezdu osvědčil svou víru ve vítězství mravního řádu světového. Nevzdal se jí ani v době reakce a zůstává vzorem chrabrého muže, který dovede trpěti za své přesvědčení. Jeho místo je v hloučku velikých hrdinů evropské vědy — věřitelů lidstva.