Husitství a východoslovanské sekty.
Husitství a východoslovanské sekty
Tragedie husitství záležela v tom, že se stoupenci Husovi nedovedli ani
přibližně shodnouti na základních theologických otázkách. Hnutí, jež napadlo
papežství, jeden to ze základů středověkého života, byla skutečnost
nesmírného významu, a proto bylo také přirozené, že se mohlo rozšířiti i mimo
země římsko-katolické. Husité se bez úspěchu snažili o spojení s církví východní;
v posledních letech stává se stále pravděpodobnější, že starý názor, dlouhou
dobu pokládaný za falešný, že husitství souvisí geneticky s východními
prameny, měl snad přece pravdu. Třebaže husité nedosáhli spojení s východní
církví, měli, jak se zdá, vliv ve formě sekty na život ruské církve.
Jde tu o tak zvané judaisující (židovstvujuščie), sektu, jež po mnohých stránkách i v budoucnu zůstane záhadná, ale jejíž činnost je nám z části známa a jež, nebyla-li čistě husitská, byla aspoň husitstvím mocně zabarvena.
Jméno judaisující je ostatně naprosto mylné a v omyl uvádějící. Slovo judaisující není nijak staré a výtky současníků, že kacíři přestupují k židovství, jsou naprosto bez podstaty. Kacířství vzniklo koncem 15. století v Novgorodě a Moskvě a získalo si přivržence převážně mezi duchovními a ve vyšších vrstvách. Po roce 1490 byli kacíři vícekráte odsouzeni a v 16. století potlačeni a vyhubeni. Dochovalo se nám několik spisů z těchto kacířských kruhů, bohužel však sotva spisy takové, aby nám nějak objasnily theologické názory kacířů. Polemická literatura namířená proti kacířům, popisuje jejich názory takovým způsobem, je tak tendenční a ve svých obviněních si naivně sama tak odporuje (vytýká na příklad kacířům zároveň židovství i markionismus, při čemž, jak známo, byli markionité nejprudšími protivníky židovství), že z této literatury o judaisujících nezmoudříme.
O málo jasnější jsou rozsudky duchovní vrchnosti namířené proti kacířům (v Novgorodě 1492, v Moskvě 1504). Nepřihlížíme-li k obviněním obecného rázu, jež zřejmě nejsou ničím jiným, než pokusem vtělit kacířské myšlenky do obecných formulí, zůstává řada konkrétních výtek, z nichž mnohé dotýkají se nauk, husity rozšiřovaných. Najdeme tu velmi pestrý výčet dogmatických nauk a rozličné (často zcela bezvýznamné) útoky, jež vedli kacíři proti řecko-pravoslavnému duchovenstvu a proti životu církve. Odmítá se tu učení o sv. Trojici, pochybuje se o božství Kristovu, odmítá se uctívání matky Boží a svátých, především však ctění obrazů svátých, jež jsou nazývány modlami, jakož i relikvií svátých a modliteb za zemřelé. Řada nauk připisovaných kacířům není ještě podána. Tak na příklad odmítání stavu duchovního, „protože je penězi odměňován“, nemůže znamenat nic jiného, než boj kacířů proti simonii. Dovídáme-li se, že kacíři tvrdili, že „i doma je možno se modliti“, stěží můžeme z toho hned soudit, že nechtěli kostely. Dvě obvinění týkají se poměru kacířů k Písmu Svatému. Žádali prý, aby směli Písmo svaté svobodně vykládat a stavěli prý Starý zákon výše než Nový. Často se opakující tvrzení, že kacíři přestupovali k židovství, můžeme považovat za tendenční lež. Kacíři se jmenovali křesťany a považovali se za ně, mnozí z nich byli řecko-pravoslavní kněží. Plnění židovských rituálních předpisů potajmu není ani možné. Žádnou účast židů na vzniku sekty nelze dokázati.
Naproti tomu najdeme většinu nahoře vypočtených nauk u rozličných směrů husitských. Tak i radikálnější nauky: popírání sv. Trojice a odmítání božství Kristova najdeme u Táborů. Podstatný požadavek husitského hnutí, totiž přijímání podobojí, nemusel býti v Rusku vymáhán, protože přijímání pod obojí způsobou je ve východní církvi obvyklé.
Nemusí nás udivovat, že obvinění kacířů se tak značně různí, když si pomyslíme, že husité se rozpadali v četné směry a že se i jejich dogmatické formulace značně měnily. Máme i přímá svědectví, že mezi ruskými kacíři byly rozličné směry. Mnozí mužové, zapletení do procesů s kacíři, považovali se bezpochyby za pravověrné a jako takoví se také ukázali (tak opat Artěmij, jenž uprchl na Litvu a tam působil jako bojovník za řecké pravoslaví); to ukazuje beze vší pochyby, že se mnozí z kacířů vzpírali pouze proti některým zlořádům v ruské církvi.
Nápadná podoba mezi jednotlivými naukami a požadavky ruských judaisujících a husitů činí pravděpodobným dohad, že skutečně bylo genetické spojení mezi oběma proudy. Dříve však, nežli uvedeme dějinné argumenty, zesilující tuto pravděpodobnost, musíme poukázati na onu činnost judaisujících, jež nám dává právo mluviti zde o tomto hnutí ruské minulosti.
Jde tu o literární činnost judaisujících. Díla z kruhů judaisujících se zčásti zachovala. Vědecká a pseudovědecká překladová literatura judaisujících záleží v několika astronomických a filosofických dílech, částečně přeložených z hebrejštiny. Pravděpodobně byla to tato činnost překladatelů z hebrejštiny, jež zavdala příčinu ke vzniku pověsti, že judaisující jsou kacíři naklonění k židovství.
Hlavním dílem theologické literatury judaisujících byl však pokus o první úplný překlad bible v Rusku. Ve starém Rusku měli svaté Písmo především v rozsahu určeném tím, co potřebovali k předčítání při službách božích. Přeložen byl celý Nový zákon, ze Starého zákona nejprve jen výběr k účelům bohoslužebným, dále žaltář, Pentateuch a kniha proroků s vysvětlivkami. Za polemiky s judaisujícími došlo k tomu, že judaisující citovali knihy Starého zákona, jež pravověrným nebyly přístupny. Novgorodský biskup Gennadij, jenž počal bojovati proti judaisujicím, se pak pokusil nalézt v kostelích a klášterech slovanské překlady chybějících knih Písma a shledalo se, že takových překladů není. Nenašly se ani žádné řecké texty. Gennadijovi se podařilo jen s pomocí překladů z latiny a též z němčiny, řidčeji z hebrejštiny, sestavit (s vypuštěním vysvětlivek ke knihám proroků atd.) úplnou bibli. Judaisující neměli snad celý Starý zákon, s pomocí židů přeložili však řadu knih Starého zákona. K překladům judaisujících patří pak nejméně Pentateuch, kniha Jobova, Ruth, žaltář, Píseň písní, kniha Kazatel a Přísloví Šalamounova, Nářek Jeremiášův, kniha Danielova, Esther. Úplná bible ruské pravoslavné církve povstala energií Gennadijovou za boje, přímo řečeno z konkurence vůči kacířům a tvořily ji zčásti texty v pravdě sporné. Zásluha za podnět k sestavení tohoto textu bible patří v každém případě pronásledovaným a odsuzovaným kacířům.
Dějiny vzniku úplného překladu bible ukazují však dostatečně, jak odlišné bylo postavení pravověrných a kacířů vůči Písmu svátému. Ani orthodoxní biskup neví, zda existuje překlad všech knih Starého zákona a doufá, že jej snad najde v té či oné klášterní knihovně, potom se spokojí s textem složeným z překladů z latiny a dokonce i z němčiny. Naproti tomu kacíři usilují, jak se zdá, o to, aby si opatřili slovo boží v co nejpřesnějším překladu přímo z původní řeči Starého zákona. Že při tom použili pomoci židů, je jen přirozené. Pravděpodobně vzniklo obvinění, že dávají přednost Starému zákonu před Novým, právě pro jejich znalost Starého zákona. Tato úcta k Písmu a studium bible (požadavek volného výkladu bible) — to všechno bylo v Rusku něco zcela nového. Ve starém Rusku nerozlišovali nijak Písmo svaté a ostatní svatá písma. Bohoslužebné knihy, homilie, poučná literatura, legendy o svatých, to všechno bylo ve starém Rusku na téže úrovni.
U husitů mělo Písmo i pro laiky zvláštní význam (srovnej článek 13. z osmnácti bodů utrakvistických z roku 1434); částečně byl dán badáním husitů o božském zákonu, když se nevěřilo, že je možno najíti takový zákon v církvi.
Vztah judaisujících k Písmu svátému je důležitým východiskem k poznání jejich ostatních názorů. Jak vzbuzení touhy po doplnění chybějících částí bible, vyšlé od sektářů, tak i rozhodný obrat v zájmu duchovních o Písmo svaté je pro duchovní dějiny Ruska faktem velké důležitosti. Jsou-li v bibli Gennadijově i v dochovaných částech biblických překladů judaisujících známky řeči lidové, není třeba vykládati to jen vůlí překladatelovou; husité, jak je známo, chtěli mít Písmo v řeči lidové a požadovali její zavedení do bohoslužeb, ale v Rusku necítil se tolik protiklad mezi církevní staroslovanštinou a řečí lidovou.
Když jsme zdůrazněním podobnosti v hlavních myšlenkách i jednotlivých známých naukách husitů i judaisujících ukázali pravděpodobnost genetického spojení obou směrů, můžeme nyní ukázati na cesty, jimiž se mohly do Ruska dostati ideje husitské. V Novgorodě byl spojen vznik kacířství s krátkým pobytem knížete Michala Olelkoviče v letech 1470 — 71. Tento kníže přišel do Novgorodu ze státu litevského, kde husitství bylo už dlouho známo, i když se snad daleko nerozšířilo. Již roku 1413 vykonal přítel Husův Jeronym Pražský, později koncilem kostnickým odsouzený, cestu do Polska, Litvy a Pskovska. Jestliže odpůrci kacířů kladli vznik sekty za vinu polomythickým židům, kteří prv přišli do Novgorodu zároveň s knížetem, jsou tato sdělení spojena s tendenčním pojetím kacířství právě jako judaisujícího náboženského hnutí. Daleko spíše můžeme se domýšleti, že v průvodu knížecím přišel některý ze šlechticů, dotčených husitstvím, jakých bylo nemálo v Polsku i na Litvě a také mezi ukrajinským řecko-pravoslavným obyvatelstvem: roku 1423 stěžuje si král Jagiello, že z Haliče odešli mnozí k Čechům a že jeho poddaní nechtějí vystoupiti proti husitům. Je zajímavé povšimnouti si, že roku 1471 při jednom husitském procesu v Plocku bylo mimo jiné vytýkáno obžalovanému, že tvrdil, že židovské náboženství je lepší než křesťanské.
V Moskvě byl příznivcem a vůdcem hnutí vysoký velkoknížecí úředník Feodor Kuricyn. Mnozí dokonce tvrdili, že kacířství povstalo „v době, kdy se Kuricyn vrátil z Uher“. Před rokem 1483 nebyl však Kuricyn pouze v Uhrách, kam byl poslán ke králi Matyáši Korvínovi, nýbrž také u multanského knížete Štěpána V., jehož dcera Helena se stala snachou velkoknížete a zemřela roku 1505 ve vězení, jsouc jako ochránkyně kacířů obžalována z kacířství. Víme, že v Uhrách mimo Slovensko nebylo husitství příliš rozšířeno, zato víme, že Táboři, vyhnaní roku 1453 Jiříkem Poděbradským, utekli se právě do Multanska, takže si můžeme lehce představiti, že Kuricyn a kněžna Helena nepřistoupili ke kacířství teprve v Moskvě, nýbrž přišli ze západu jako husitstvím nakažení nositelé bacilů.
Jsme tedy při charakteristice sekty judaisujících odkázáni hodně na dohady, ale nicméně je v posledních letech stále zřejmější, že husitství dovedlo už ve století 15. vniknouti do Ruska, tenkráte proti západním kulturním vlivům velmi uzavřeného. Vedle náboženského kvasu, jehož stopy mizejí v 16. století úplně, a vedle vzbuzení jistého vědeckého zájmu, jejž vidíme v nečetných překladech děl vědeckých, postavili husitstvím dotčení kacíři bibli do středu náboženského zájmu a donutili zástupce pravoslavné církve, aby pečovali o pořízení překladu celého Písma svátého.
Jde tu o tak zvané judaisující (židovstvujuščie), sektu, jež po mnohých stránkách i v budoucnu zůstane záhadná, ale jejíž činnost je nám z části známa a jež, nebyla-li čistě husitská, byla aspoň husitstvím mocně zabarvena.
Jméno judaisující je ostatně naprosto mylné a v omyl uvádějící. Slovo judaisující není nijak staré a výtky současníků, že kacíři přestupují k židovství, jsou naprosto bez podstaty. Kacířství vzniklo koncem 15. století v Novgorodě a Moskvě a získalo si přivržence převážně mezi duchovními a ve vyšších vrstvách. Po roce 1490 byli kacíři vícekráte odsouzeni a v 16. století potlačeni a vyhubeni. Dochovalo se nám několik spisů z těchto kacířských kruhů, bohužel však sotva spisy takové, aby nám nějak objasnily theologické názory kacířů. Polemická literatura namířená proti kacířům, popisuje jejich názory takovým způsobem, je tak tendenční a ve svých obviněních si naivně sama tak odporuje (vytýká na příklad kacířům zároveň židovství i markionismus, při čemž, jak známo, byli markionité nejprudšími protivníky židovství), že z této literatury o judaisujících nezmoudříme.
O málo jasnější jsou rozsudky duchovní vrchnosti namířené proti kacířům (v Novgorodě 1492, v Moskvě 1504). Nepřihlížíme-li k obviněním obecného rázu, jež zřejmě nejsou ničím jiným, než pokusem vtělit kacířské myšlenky do obecných formulí, zůstává řada konkrétních výtek, z nichž mnohé dotýkají se nauk, husity rozšiřovaných. Najdeme tu velmi pestrý výčet dogmatických nauk a rozličné (často zcela bezvýznamné) útoky, jež vedli kacíři proti řecko-pravoslavnému duchovenstvu a proti životu církve. Odmítá se tu učení o sv. Trojici, pochybuje se o božství Kristovu, odmítá se uctívání matky Boží a svátých, především však ctění obrazů svátých, jež jsou nazývány modlami, jakož i relikvií svátých a modliteb za zemřelé. Řada nauk připisovaných kacířům není ještě podána. Tak na příklad odmítání stavu duchovního, „protože je penězi odměňován“, nemůže znamenat nic jiného, než boj kacířů proti simonii. Dovídáme-li se, že kacíři tvrdili, že „i doma je možno se modliti“, stěží můžeme z toho hned soudit, že nechtěli kostely. Dvě obvinění týkají se poměru kacířů k Písmu Svatému. Žádali prý, aby směli Písmo svaté svobodně vykládat a stavěli prý Starý zákon výše než Nový. Často se opakující tvrzení, že kacíři přestupovali k židovství, můžeme považovat za tendenční lež. Kacíři se jmenovali křesťany a považovali se za ně, mnozí z nich byli řecko-pravoslavní kněží. Plnění židovských rituálních předpisů potajmu není ani možné. Žádnou účast židů na vzniku sekty nelze dokázati.
Naproti tomu najdeme většinu nahoře vypočtených nauk u rozličných směrů husitských. Tak i radikálnější nauky: popírání sv. Trojice a odmítání božství Kristova najdeme u Táborů. Podstatný požadavek husitského hnutí, totiž přijímání podobojí, nemusel býti v Rusku vymáhán, protože přijímání pod obojí způsobou je ve východní církvi obvyklé.
Nemusí nás udivovat, že obvinění kacířů se tak značně různí, když si pomyslíme, že husité se rozpadali v četné směry a že se i jejich dogmatické formulace značně měnily. Máme i přímá svědectví, že mezi ruskými kacíři byly rozličné směry. Mnozí mužové, zapletení do procesů s kacíři, považovali se bezpochyby za pravověrné a jako takoví se také ukázali (tak opat Artěmij, jenž uprchl na Litvu a tam působil jako bojovník za řecké pravoslaví); to ukazuje beze vší pochyby, že se mnozí z kacířů vzpírali pouze proti některým zlořádům v ruské církvi.
Nápadná podoba mezi jednotlivými naukami a požadavky ruských judaisujících a husitů činí pravděpodobným dohad, že skutečně bylo genetické spojení mezi oběma proudy. Dříve však, nežli uvedeme dějinné argumenty, zesilující tuto pravděpodobnost, musíme poukázati na onu činnost judaisujících, jež nám dává právo mluviti zde o tomto hnutí ruské minulosti.
Jde tu o literární činnost judaisujících. Díla z kruhů judaisujících se zčásti zachovala. Vědecká a pseudovědecká překladová literatura judaisujících záleží v několika astronomických a filosofických dílech, částečně přeložených z hebrejštiny. Pravděpodobně byla to tato činnost překladatelů z hebrejštiny, jež zavdala příčinu ke vzniku pověsti, že judaisující jsou kacíři naklonění k židovství.
Hlavním dílem theologické literatury judaisujících byl však pokus o první úplný překlad bible v Rusku. Ve starém Rusku měli svaté Písmo především v rozsahu určeném tím, co potřebovali k předčítání při službách božích. Přeložen byl celý Nový zákon, ze Starého zákona nejprve jen výběr k účelům bohoslužebným, dále žaltář, Pentateuch a kniha proroků s vysvětlivkami. Za polemiky s judaisujícími došlo k tomu, že judaisující citovali knihy Starého zákona, jež pravověrným nebyly přístupny. Novgorodský biskup Gennadij, jenž počal bojovati proti judaisujicím, se pak pokusil nalézt v kostelích a klášterech slovanské překlady chybějících knih Písma a shledalo se, že takových překladů není. Nenašly se ani žádné řecké texty. Gennadijovi se podařilo jen s pomocí překladů z latiny a též z němčiny, řidčeji z hebrejštiny, sestavit (s vypuštěním vysvětlivek ke knihám proroků atd.) úplnou bibli. Judaisující neměli snad celý Starý zákon, s pomocí židů přeložili však řadu knih Starého zákona. K překladům judaisujících patří pak nejméně Pentateuch, kniha Jobova, Ruth, žaltář, Píseň písní, kniha Kazatel a Přísloví Šalamounova, Nářek Jeremiášův, kniha Danielova, Esther. Úplná bible ruské pravoslavné církve povstala energií Gennadijovou za boje, přímo řečeno z konkurence vůči kacířům a tvořily ji zčásti texty v pravdě sporné. Zásluha za podnět k sestavení tohoto textu bible patří v každém případě pronásledovaným a odsuzovaným kacířům.
Dějiny vzniku úplného překladu bible ukazují však dostatečně, jak odlišné bylo postavení pravověrných a kacířů vůči Písmu svátému. Ani orthodoxní biskup neví, zda existuje překlad všech knih Starého zákona a doufá, že jej snad najde v té či oné klášterní knihovně, potom se spokojí s textem složeným z překladů z latiny a dokonce i z němčiny. Naproti tomu kacíři usilují, jak se zdá, o to, aby si opatřili slovo boží v co nejpřesnějším překladu přímo z původní řeči Starého zákona. Že při tom použili pomoci židů, je jen přirozené. Pravděpodobně vzniklo obvinění, že dávají přednost Starému zákonu před Novým, právě pro jejich znalost Starého zákona. Tato úcta k Písmu a studium bible (požadavek volného výkladu bible) — to všechno bylo v Rusku něco zcela nového. Ve starém Rusku nerozlišovali nijak Písmo svaté a ostatní svatá písma. Bohoslužebné knihy, homilie, poučná literatura, legendy o svatých, to všechno bylo ve starém Rusku na téže úrovni.
U husitů mělo Písmo i pro laiky zvláštní význam (srovnej článek 13. z osmnácti bodů utrakvistických z roku 1434); částečně byl dán badáním husitů o božském zákonu, když se nevěřilo, že je možno najíti takový zákon v církvi.
Vztah judaisujících k Písmu svátému je důležitým východiskem k poznání jejich ostatních názorů. Jak vzbuzení touhy po doplnění chybějících částí bible, vyšlé od sektářů, tak i rozhodný obrat v zájmu duchovních o Písmo svaté je pro duchovní dějiny Ruska faktem velké důležitosti. Jsou-li v bibli Gennadijově i v dochovaných částech biblických překladů judaisujících známky řeči lidové, není třeba vykládati to jen vůlí překladatelovou; husité, jak je známo, chtěli mít Písmo v řeči lidové a požadovali její zavedení do bohoslužeb, ale v Rusku necítil se tolik protiklad mezi církevní staroslovanštinou a řečí lidovou.
Když jsme zdůrazněním podobnosti v hlavních myšlenkách i jednotlivých známých naukách husitů i judaisujících ukázali pravděpodobnost genetického spojení obou směrů, můžeme nyní ukázati na cesty, jimiž se mohly do Ruska dostati ideje husitské. V Novgorodě byl spojen vznik kacířství s krátkým pobytem knížete Michala Olelkoviče v letech 1470 — 71. Tento kníže přišel do Novgorodu ze státu litevského, kde husitství bylo už dlouho známo, i když se snad daleko nerozšířilo. Již roku 1413 vykonal přítel Husův Jeronym Pražský, později koncilem kostnickým odsouzený, cestu do Polska, Litvy a Pskovska. Jestliže odpůrci kacířů kladli vznik sekty za vinu polomythickým židům, kteří prv přišli do Novgorodu zároveň s knížetem, jsou tato sdělení spojena s tendenčním pojetím kacířství právě jako judaisujícího náboženského hnutí. Daleko spíše můžeme se domýšleti, že v průvodu knížecím přišel některý ze šlechticů, dotčených husitstvím, jakých bylo nemálo v Polsku i na Litvě a také mezi ukrajinským řecko-pravoslavným obyvatelstvem: roku 1423 stěžuje si král Jagiello, že z Haliče odešli mnozí k Čechům a že jeho poddaní nechtějí vystoupiti proti husitům. Je zajímavé povšimnouti si, že roku 1471 při jednom husitském procesu v Plocku bylo mimo jiné vytýkáno obžalovanému, že tvrdil, že židovské náboženství je lepší než křesťanské.
V Moskvě byl příznivcem a vůdcem hnutí vysoký velkoknížecí úředník Feodor Kuricyn. Mnozí dokonce tvrdili, že kacířství povstalo „v době, kdy se Kuricyn vrátil z Uher“. Před rokem 1483 nebyl však Kuricyn pouze v Uhrách, kam byl poslán ke králi Matyáši Korvínovi, nýbrž také u multanského knížete Štěpána V., jehož dcera Helena se stala snachou velkoknížete a zemřela roku 1505 ve vězení, jsouc jako ochránkyně kacířů obžalována z kacířství. Víme, že v Uhrách mimo Slovensko nebylo husitství příliš rozšířeno, zato víme, že Táboři, vyhnaní roku 1453 Jiříkem Poděbradským, utekli se právě do Multanska, takže si můžeme lehce představiti, že Kuricyn a kněžna Helena nepřistoupili ke kacířství teprve v Moskvě, nýbrž přišli ze západu jako husitstvím nakažení nositelé bacilů.
Jsme tedy při charakteristice sekty judaisujících odkázáni hodně na dohady, ale nicméně je v posledních letech stále zřejmější, že husitství dovedlo už ve století 15. vniknouti do Ruska, tenkráte proti západním kulturním vlivům velmi uzavřeného. Vedle náboženského kvasu, jehož stopy mizejí v 16. století úplně, a vedle vzbuzení jistého vědeckého zájmu, jejž vidíme v nečetných překladech děl vědeckých, postavili husitstvím dotčení kacíři bibli do středu náboženského zájmu a donutili zástupce pravoslavné církve, aby pečovali o pořízení překladu celého Písma svátého.