Hus a německé protestantství.

Vlny husitského hnutí v Německu již opadaly, když vystoupil wittenberský reformátor. Postavení katolické církve bylo na německém území opět neochvějné a nebylo odnikud ohrožováno. Hus se svým procesem, husitské hnutí a husitské války žily ještě ve vzpomínkách. Ale Hus a jeho přívrženci byli prohlášeni za arcikacíře. Spisy Husovy a theologická díla jeho přívrženců upadaly stále více v zapomenutí. Vystoupení Lutherovo způsobilo, že si na Husa vzpomněly zcela různé kruhy a uváděly toto nové kacířství ve spojení se starým kacířstvím husitským. Nečetní přívrženci Husovi v Německu a mnohem četnější přívrženci v Čechách poznali v Lutherovi muže, jenž se chápe mistrova díla a vede je dál. Nic by nebylo bývalo odpůrcům Lutherovým vhodnější, než kdyby se jim bylo podařilo ukázati, že Luther toliko znovu oživuje Husova kacířství, která byla církví již odhalena a odsouzena na sněmu kostnickém. Luther sám se cítil zavázán, aby objasnil jak českým přátelům, kteří se neočekávaně vynořili, tak svým odpůrcům své vztahy k Husovi. Ale i pro sebe samotného pociťoval potřebu, aby jasně viděl poměr svého díla k dílu svého předchůdce, zvěstovatele a průkopníka; neboť, jak známo, má pro náboženské hnutí sotva co druhého tak posilující vliv jako existence starší předpovědi, staršího zvěstování, staršího příslibu. I když pro Luthera bylo svrchovaně nebezpečné doznati, že jeho učení je, třeba jen částečně, identické s učením arcikacířovým, přece se tohoto nebezpečenství, jako mnoha jiných, nezalekl. Tak byl zájem o Husa, který už skoro upadal v zapomenutí, opět oživen Lutherovými spisy a arcikacíř se ted objevoval jako svědek pravdy, mučedník, ba světec. S počátku toho Luther o Husovi příliš mnoho nevěděl. Později si vzpomněl, jak se mu jednou v knihovně erfurtského kláštera namanulo nějaké dílo Husovo, jak „z drzé zvědavosti“ začal v arcikacířově díle listovat a jak se lekl, že vše, co v něm nalezl, bylo tak křesťanské; Luther však knihu ihned zase zavřel a uklidnil své svědomí myšlenkou, že to Hus snad napsal v době, kdy se ještě nestal kacířem. Beze vší pochyby slyšel Luther v Erfurtě, kde bývalo dřív jedno z ohnisek české herese (Erfordia Praga) také jinak všelicos o Husovi a husitství. Týkalo se to snad ještě této doby, když Luther později mluvil o „robustissima fama“, která pravila, že Hus byl „zatracen falešnými soudci“ a že tuto fámu nemůže odstranit se světa žádný papež a žádné vysoké učení. „U počestných lidí se napořád praví, že na Husovi bylo spácháno násilí a bezpráví.“ O „falešných soudcích Husových“ rozmlouval Luther v oné době také se Staupitzem. V polemikách mezi Lutherem a jeho odpůrci padlo jméno Husovo zajisté nejprve v útocích na Luthera. Tak naznačil Tetzel jako prvý, že Luther je příbuzný oběma kacířům, Husovi a Wiclefovi. Při lipské disputaci dostal se Eck v řeči na Husa tím, že vypočítal různé věty Husovy, které byly zatraceny v Kostnici. Žádal Luthera o prominutí, že zavádí do disputace kacíře, konstatoval však překvapující podobnost mezi thesemi Lutherovými a Husovými. Tím přinutil Luthera, který ještě prolistovával v přestávkách mezi disputací akta kostnického koncilu, aby veřejně uznal, že různé články Husovy byly neprávem zatraceny. Od toho okamžiku směli Lutherovi spílat jeho odpůrci, i když ne kacířů, tak alespoň přítele kacířů („Boemorum patronus“). Eck jej podezříval ve psaní kurfiřtovi z české herese. Ze Luther byl v té době pokládán širokými vrstvami za husitu, ukazují daleko široko rozhlášené pověsti, že husitskou heresí byl nakažen už v Eislebenu, že se narodil v Čechách a že byl vychováván v Praze, kde do sebe pojal husitské učení; ba byl dokonce prohlášen za Husova příbuzného. Později se vynořila pověst, že Luther uprchl do Čech a v Římě se obracela nenávist proti Lutherovi, jak mu odtamtud napsal humanista Crotus Rubeanus, především na „religio Bohemica atque approbatio Hussaici dogmatis“. Rubeanus varoval Luthera před osudem Husovým. Také vyjednávání ve Wormsu se vždy zase vracelo k témuž tématu, ke koncilu kostnickému a k Husovi. I druhá strana, „Čechové“, z nichž někteří byli přítomni lipské disputaci, označila Luthera ihned za druhého Husa (Rožďalovský). Na této straně se neomezovali na četná blahopřejná a uvítací psaní, nýbrž poslali Lutherovi také Husův spis De ecclesia. Teprve tehdy začal Luther Husa skutečně studovat a výsledek tohoto studia byl nejprve překvapující: Hus representuje opravdovou křesťanskou tradici. Luther sám píše: „Aniž jsem si to plně uvědomoval, učil jsem a přidržoval jsem se dosud všeho učení Jana Husa, právě tak jako Jan Staupitz, zkrátka jsme všichni husité, aniž to tušíme, Pavel konečně a Augustin jsou husité na slovo vzatí. Hle, prosím, k jakým úžasnostem jsme došli bez vedení a návodu Čechů. Nevím údivem, co si mám myslit, když vidím hrozné soudy Boží na lidech, že totiž nejzjevnější evangelická pravda, která byla již před více než sto lety veřejně upálena, platí za zatracenou a nesmí se to veřejně vyslovit. Běda této zemi!“ (Napsáno pravděpodobně počátkem roku 1525). „Ušlechtilá křesťanská knížečka“ Husova je jen začátkem. Luther se zabýval Husem i nadále. Upozornil na něho své studenty, poslal Spalatinovi nový výtisk spisu De ecclesia s poznámkou, že „všichni, kdož tu knihu četli, spatřili v ní opravdový div“. V Lutherově okruhu byl tento přetisk, vydaný r. 1520 v Hagenau ve 2000 výtiscích, vřele přivítán. Když pak r. 1524 obdržel Otto Braunfels ve Štrasburku z pozůstalosti Ullricha von Hutten několik traktátů Husových a vydal je ve třech svazcích, věnoval prvý svazek Lutherovi. Tak silně byl pro všeobecné povědomí dobové spjat Luther s Husem. Později, roku 1536, doporučoval Luther různá vydání Husových dopisů. Znalosti Lutherovy o učení Husově nebyly však čerpány toliko ze zmíněných vydání Husových děl, nýbrž také z rozličných oficiálních i neoficiálních, přátelských i nepřátelských zpráv o Husově procesu. Porůznu bylo poukázáno na shody mezi Lutherem a Husem, ba dokonce na Lutherovu závislost na Husovi, ovšem jen v jednotlivých bodech, především v nauce o církvi. Největší význam pro posuzování Husa měly však všeobecné úsudky Lutherovy o nauce Husově. Luther uznává nyní „ještě mnohem více článků Husových než v Lipsku“. Ve spise An den christlichen Adel stupňuje Luther svůj názor k tvrzení, že „jeho rozum ještě nenašel na Husovi nic bludného“, později lituje, že mu „v Lipsku nebyl dostatečně znám, neboť jinak by byl hájil netoliko některé, nýbrž všechny články, které byly v Kostnici zatraceny.“ Hus „psal křesťanštěji než kdokoliv jiný během 400 let“. S ním tedy byla odsouzena Kristova pravda, „vrazi Kristovi vztáhli na kostnickém koncilu na Husa ruku“, on však prý nadobro zvrátil papežskou moc. Uznání Husova činu však nikterak neznamená, že se Luther ztotožňoval s ním nebo dokonce s jeho přívrženci. Zmínili jsme se již o spřízněnosti Luthera s Husem a o jeho závislosti na Husovi v nejednom bodě učení o církvi. Již dříve bylo známo a v nejnovější době bylo podrobněji prokázáno (Peschke), že Lutherovo učení o večeři Páně je závislé na Husovi a Českých bratřích (i když jen v jednotlivých bodech) nebo že z nich aspoň vychází nebo se s nimi shoduje, neboť oba, Hus i Luther, vycházejí ze stejného výroku Písma. Největší dojem na vrstevníky učinil zásadní, pro Luthera však nikoli základní projev přání, aby communio sub utraque byla zavedena koncilem. Byl vysloven dokonce názor, že vnější úprava příslušné knihy Lutherovy obsahuje přímou narážku na Husa: jednak dvě monstrance a jednak špatně nakresleného draka, který byl pokládán za husu. — I když měl Luther o Husa zájem, znal jej přece jen velmi nedokonale a nejednou mu správně neporozuměl. Také o Českých bratřích a o různých proudech v husitském hnutí byl Luther v té době informován. Chválil vždycky křesťanský život Čechů: „Češi jsou lepší křesťané než my“, ale tento křesťanský život měl podle něho jednu velkou chybu: „ješitnost, která poskvrňuje srdce Čechů“. Docela málo zalíbení mohl ovšem nalézati v radikálních husitech, které ještě tehdy označoval nepříznivým slovem pikarti. Luther viděl především, že sám zasel mnohem dále než Hus a proto nepokládal za správné, aby byl označován za husitu. Hus prý řekl „mnohem méně a věci mnohem menšího významu (minora et pauciora)“. „Také sv. Jan (Hus) toho učinil příliš málo a toliko počal ukazovat na evangelium.“ Hus jen začal zjevovati pravdu (velut inchoans lucem veritatis aperire). Je-li Hus označován za kacíře, pak chce Luther být nazýván „víc než stonásobným kacířem“, neboť Hus právě řekl „mnohem méně a věci mnohem menšího významu“. Hus není pro Luthera dosti zásadní. Luther sice připouští, že Hus „odňal nemálo římskému idolu a jeho ďáblovským ustanovením“; Hus však ustrnul na stanovisku, které Luther sám považoval za správné na počátku své cesty — chtěl reformovat církev na základě duchovního práva, úkol to, na jehož provedení musel nutně ztroskotat. Hus prý bojoval jen proti bezbožnému papeži, Luther však popírá „sídlo bestie“ vůbec, takže otázka po mravních hodnotách papežových se stává nicotnou. Hus se dal v některých bodech oklamat „Tomášem a tomisty“. Byl vůbec ještě v zaujetí středověkých názorů: „v takovýchto temnotách a omylu byl také onen svátý mučedník Jan Hus“. Luther precisuje své stanovisko v tom směru, že u Husa uznává převážně to, v čem jde Hus nad středověk, a to byly právě body odsouzené koncilem: „Co bylo na Husovi výborného, to zatratili, ale co nebylo dobré, schválili. Tak já pro svou osobu přijímám zatracené články Husovy, ale všechno od Husa, i když to jeho soudcové schválili, nepřipouštím.“ Přes tento obrat Lutherův v posuzování mistra Jana, přes obrat, jehož konečným výsledkem bylo omezené uznání toliko některých článků učení Husova, zůstal Hus pro Luthera po jedné stránce vrcholně významný, totiž jako prvý svědek evangelické pravdy, kterou chce Luther sám zvěstovat. Jako předchůdce Lutherův, tedy jako předchůdce, který zpečetil své svědectví svou mučednickou krví, zůstává Hus pro rané luterství historickou postavou nesmírného významu, kdežto jeho význam učitelský pohasíná tím více, čím více se lutherské učení stává vypracovaným theologickým systémem, jenž se odchyluje v podstatných bodech od učení Husova. Jak známo, nedošlo ke shodě mezi Českými bratry a luterány, protože každá strana odmítala některé nauky strany druhé. Přesto zůstal Hus, jak bylo řečeno, v jistém smyslu důležitý pro luterství. V několika citátech z Luthera jsme se již setkali s označením Husa jako svátého. Již roku 1521 nazval Luther Husa svátým Janem, ve své přednášce Genesis mluvil Luther o Husovi jako o nejsvětějším mučedníkovi, roku 1524 vyšla Husova píseň o večeři Páně, opravená Lutherem, pod názvem „Píseň sv. Jana Husa opravená“ (Das Lied S. Johanni Huss gebessert). R. 1537 napsal Luther v předmluvě k Husovým dopisům: „Je-li tento zde kacíř, pak ovšem ještě žádný řádný křesťan nepřišel na zem.“ Mučednictví sv. Jana Husa má pro luterství obzvláštní význam v tom, že v případě kostnického mučedníka byl spatřován počátek vývoje, jehož pokračováním a vyvrcholením bylo dílo Lutherovo. Luther sám řekl v jednom ze svých stolních hovorů (1542), že Hus „byl símě, jež muselo pod zem: podívejte se však, co z toho vzkvetlo za sto let“. Ano, Hus je pro Luthera nejen mučedník a světec, nýbrž také věštec, který předvídal a předpovídal další vývoj k luterství. A tak je Husovo dílo příslibem, který došel v luterství splnění. Snad se již za Lutherových dob rozšířila báchorka, že Hus věštil v dopise z r. 1414, že vystoupí pokračovatel a dokonavatel jeho snah. Hus prý tehdy již tušil, že jeho působení bude učiněna násilím přítrž. Tehdy napsal: „Husa ovšem, krotké zvíře, které nedovede vzlétnout vysoko, nemůže jejich osidla přetrhat; ale jiní ptáci, kteří se pomocí slova Božího a svého života vynesou k vysokému letu, překazí jim jejich úklady.“ Také o Jeronýmu Pražském se říkalo, že předpověděl Boží soud „po sto letech“. Pověst stmelila tyto věštby v jeden obraz: husa byla upálena, ale po sto letech se objeví labuť (později se mluví také někdy o orlu). Luther se této pověsti chopil a vykládal předpověď na sebe samého (Glosse auf das vermeintliche kaiserliche Edict): „Svatý Jan Hus o mně věstil, když psal z vězení v Čechách: upekou nyní husu, ale než uplyne sto let, uslyší zpívat labuť, tu musí strpět. Při tom také zůstane, je-li to vůle Boží.“ Jak rozšířena byla tato představa, ukazuje psací stůl uchovaný v Eislebenu, který obdržel Luther darem od kurfiřta Johanna Friedricha a na němž je vypodobněna jako ozdoba labuť. Beze vší pochyby dal tento postoj velkého reformátora k Husovi podnět k vydání Husových děl roku 1538 a k početné husovské literatuře, která v protestantském Německu nikdy nepřestala vycházet. I když můžeme zjistit jakési poblednutí Husova obrazu během prvých desetiletí, přece jen má Husova postava za určitých dob a uvnitř určitých směrů protestantských zřetelnou úlohu. Vracejí se tu většinou motivy, které jsme stanovili už u Luthera: Hus jako mučedník, jako předchůdce a zvěstovatel; přistupují k tomu však nové motivy uctívání Husova. Není bez užitku pohlédnouti na tento další vývoj, i když nezbývá, než shrnouti neuvěřitelně rozmanitou látku do několika typických skupin. Pro německý protestantismus znamená Luther tak základní obrat v dějinách křesťanství, že Hus samozřejmě nemůže obstát vedle něho, nýbrž je kladen přes veškerou úctu daleko za Luthera. Reformace církve začíná Lutherem, Hus je naproti tomu jen jedním z bojovníků proti zlořádům v církvi, i když se někdy uznává, že Hus se propracoval dále než ostatní bojovníci k jakýmsi všeobecným názorům. Nejen však vybudování theologického systému v německém protestantismu zmenšilo aktuálnost Husova díla pro Němce, nýbrž také vývoj protestantského badání o církevních dějinách měl na tom podíl, zvláště když se toto badání soustřeďovalo převážně na teoretický obsah křesťanského učení. Tím se stalo, že theologické názory Husovy byly brány v souvislosti s Wiclefem, čímž byl Hus od Luthera značně oddálen. Jinak tomu bylo v literatuře obecně poučné a všude tam, kde církevní dějiny nerozuměly křesťanským učením toliko theologické teorie, nýbrž spíše křesťanskou zbožnost a křesťanskou pravdu. Tak zůstává Hus do dnešního dne v Německu každému protestantu znám jako mučedník a světec. Již za života Lutherova vycházela protestantská vypsání osudů Husových. Později byly jednotlivé publikace velmi hojné a především nesměl Hus chybět v žádném podání církevních dějin a v žádné knize mučedníků. Často se Husova historie omezuje na popis jeho procesu. Pramenem je při tom mnohdy zpráva Mladenovicova. „Památka Jana Husa má býti / všem kdož věří v Krista milá a příjemná. Neboť on jediný / silou Boha a jeho věčného slova / opřel se celému světu / to jest / velkým pánům světa / kteří se shromáždili v Kostnici / a spikli se / aby světlo pravdy zcela uhasili. Jeho vytrvalost / jeho velkodušnost a jeho drahá smrt podnítily pravdu více / než násilí velkých obrů ji mohlo potlačit / jak je vidět / z historije která následuje / a která je věrně vyňata ze sněmovních aktů,“ — takto zní typický začátek Husovy historie v protestantské mučednické knize ze 17. století (P. Crocius). „Konec tohoto svátého muže Jana Husa byl obrácen (jak jsme nahoře ohlásili) ke cti Boží a k dotvrzení a rozmnožení nauky Ježíše Krista syna Božího“ — tak zní typický závěr. A rozjímání o historii světa, která se připínají k historii o Husově smrti, přispívají k tomu, že v Husovi, v muži, jenž svým životem, svým kázáním a svou smrtí zjednal předpoklady pro vystoupení Lutherovo, je spatřován nejvýznamnější průkopník reformace. Hus není ojedinělým a náhodným předchůdcem Lutherovým ani pro ty církevní historiky, kteří pohlížejí na celý cirkevně-historický proces jako na vnitřní jednotu, která se vyvíjí z boje dvou protichůdných základních tendencí. Reformace znamená sice s tohoto stanoviska zásadní obrat, není však zjevem isolovaným, nýbrž poslední a nejrozhodnější pokus o obnovu církve; před tímto obratem však předcházely různé jiné pokusy, v různých dobách se uvolňovaly síly, které toužily po téže obnově, po témže návratu k apoštolské tradici jako reformace 16. století. Tak je Luther zařazován do dlouhé tradice a Hus je předposledním jejím článkem. Jednotliví zástupci této tradice jsou „svědkové pravdy“, kteří spojují prvotní církev v souvislé linii s Lutherem. Takové pojímání církevních dějin je naznačeno již u přímého žáka Lutherova Flacia Illyrica, který neměl nadarmo zvláštní zájem o Husovu biografii, a je potom zastoupeno ve spiritualistických směrech protestantismu, později v pietismu. Nejvlivnější dílo tohoto směru, Kirchen- und Ketzergeschichte Gottfrieda Arnolda (1701), které rozhodným způsobem působilo na pozdější dějiny církevní, zná Husa jako posledního „svědka pravdy“ před Lutherem. Husův význam je pro Arnolda a jeho následovníky ještě zvýšen tím, že Arnold nepřikládá dogmatickým neshodám v názorech příliš velký význam; s tohoto hlediska lze tedy v Lutherovi — přes všechny rozdílnosti v učení — vidět bezprostředního dovršitele díla, započatého Husem. Ještě více stoupá Husův význam, spatřuje-li se v něm poslední zástupce přímé apoštolské tradice. K tomu směřovali svým výkladem husité sami, kteří v husitství viděli bezprostřední pokračování tradice řecké církve a kteří proto hledali mezi Husem a církví apoštolskou spojení přes církev východní, nikoliv přes církev papežskou. Tento názor přijali také někteří zástupci německého protestantismu. Byl to názor velmi důležitý pro jejich pojímání reformace: je-li spojovací linie mezi Husem a Lutherem, pak je tím také Luther zařazován do apoštolské tradice, a to nejen duchovně, nýbrž bezprostředně, reálně, ontologicky. S tohoto hlediska musí být u Luthera zdůrazněno jeho spojení s Husem, ba jeho závislost na Husovi. Ve smyslu tohoto pojetí působily v německém protestantském světě Komenského dějiny českých bratří. Významné dílo, které zastává tento názor, vzniklo však v okruhu švábského pietismu. Je to čtyřsvazková Historie der Alten und Neuen Bohmischen Brüder od Georga Cunrada Riegera (1734), který s pravou švábskou pílí a důkladností a za pomoci hallského pietistického kruhu snesl spoustu materiálu, aby potvrdil svou thesi. Podle Riegera nechtěl Hus nic jiného než „obrat k čisté bohoslužbě předků, starých Řeků“. „O pravdivosti prvotní řecké církve nebude nikdo pochybovat. Táž apoštolská matka splodila dceru v Čechách a zahnala pohanství. Papež se záhy snažil se tam také vloudit, tu se objevili v Čechách lidé římského smýšlení, papežští mniši . . . Nežli však mohli starou řeckou církev docela ovládnout . . . poslal Bůh bojovníkům v tísni na pomoc Husa. Tento Hus byl nejenom svědkem proti zkaženému životu: nýbrž tlumočník božské vůle, a statečný bojovník za starou pravdu.“ „Avšak od Husa po Luthera je ještě sto let, během kterých vystoupilo dostatečně viditelných zástupů, kteří svědčili o nejdražší pravdě proti papežství. A od Luthera až po nás není třeba žádného důkazu.“ Rieger tedy zjišťuje „církevní posloupnost od apoštolů až po dnešní den.“ Může nám být lhostejné, zda je historická konstrukce Riegerova správná. Dovedl napsat pro své vrstevníky imposantní a poutavé líčení, které vzbudilo zájem o Husa s nového hlediska. I když bylo Riegerovo východisko odmítnuto, podržela jeho kniha svůj význam, neboť v ní byl vskutku názorným způsobem vylíčen vnitřní příbuzenský vztah Husa k prvotní církvi na straně jedné a k lutherské reformaci na straně druhé. Trojí typické chápání Husa uvnitř německého protestantismu, o němž jsme mluvili, není chápání jedině možné, i když bylo nejrozšířenější a nejvlivnější. Beze vší pochyby je Hus, i když se na jeho theologické nauky často zapomínalo, jednou z nejživějších historických postav v povědomí německého protestantismu. Skutečný vliv Husův se ovšem omezuje převážně na dobu Lutherovu a theologické myšlenky Lutherovy oplodnil Hus jen v jednotlivých bodech, a to ještě je většinou jen podnítil a podporoval. Různé úsudky o Husovi, které nestojí v theologické souvislosti a které se dají najít během celé doby od smrti Lutherovy až podnes ve velkém počtu, svědčí však o tom, jak životná zůstala postava Husova v povědomí německého protestantského člověka. Třeba si jen vzpomenouti na chvalozpěvy Herderovy, na úlohu Husa a husitství v německém básnictví až do přítomné doby nebo na to, že v Hegelově Filosofii dějin, kde jsou jmenována jen nečetná jména hrdinů světového ducha a světově dějinného významu, nechybí vedle Alexandra Velkého, Caesara, Napoleona, a samozřejmě také Luthera, ani Hus.