Čeští bratří a světová reformace.
Čeští bratří a světová reformace.
Jednota bratrská vznikla z touhy, aby česká reformace nezůstala na poloviční
cestě, nýbrž aby byla dokončena podle Písma, byť jen při malém počtu těch,
kteří se tou touhou dali proniknout. Zdědila mnohé po rozhodných husitech,
po Tábořích; nesdílela však jejich odhodlání užívat i válečné zbraně v boji za
Boží věc. Nebylo v ní také již oné původní průbojné husitské snahy po reformě
křesťanstva vůbec. Jednota si zvykla na svou malost a na své ústraní:
zůstalo při ní patrné, že jejím prvním sídlem byl odlehlý pohorský Kunvald,
vesnice ve východních Čechách, kde našla útočiště roku 1457 nebo roku 1458.
O deset let později se ustavila v samostatnou církev. Zvláštní důraz položili Bratří na křesťanský život
sboru a zvláště kněží. Byli naplněni radostnou touhou po poslušnosti Božího zákona. Chtěli jej
z Písma dobře poznávat a podle něho se řídit. Časem pochopili vlivem reformace Lutherovy, jak
mocný proud lásky prýští z evangelia, a jejich touha po poslušnosti byla tím příznačně zvroucněna.
Jejich řády, podle nichž jedni druhým pomáhali ke křesťanskému životu radou, napomínáním i kázní,
byly protepleny touto zbožností, která však zůstávala vzdálena mystiky. Jejich „bratří soudcové“
pomáhali kněžím sborů v bedlivé individuální péči o každého jednotlivého úda Jednoty. Pečlivě se
dbalo i o vzdělání všech bratří i sester a o náboženskou výchovu mládeže. Když Jednota přemohla
prvotní nedůvěru svých prostých údů k vyššímu vzdělání, vyrůstali z této společné vysoké úrovně
mužové, kteří tvořili duchovní elitu národa. K údům z nižších společenských vrstev připojili se zatím
i někteří šlechtici. Jednota nedopouštěla, aby majetek a urozenost tvořily přehrady mezi jejími členy.
I Bratří panského stavu byli podřízeni kázni a ukládáno jim, aby i v politickém životě a jako vrchnosti
svých poddaných řídili se zákonem svrchovaného Pána v nebesích, kterému náleží vláda nade vším
světem. Od „světské moci“ očekávali Bratří pro církev ochranu a pomoc v šíření evangelia, důsledně
však odpírali násilnému zasahování vrchnosti do církevních věcí a všelikému donucování k víře.
Jejich sbory byly tvořeny z údů, kteří se svobodně rozhodli přijmouti vyznání bratrské a slíbili podříditi
se jejím řádům. Odmítáním světské moci v církvi a odporem k přílišné spekulaci v bohosloví
lišili se od kalvinismu, k němuž jinak směřovali svým důrazem na poslušnost víry; z lutersrví přijali
jistotu o spasení z pouhé Boží milosti, drželi se však svých osvědčených řádů, jichž církev luterská
(přes Lutherovu chválu bratrské kázně) si nedovedla přisvojiti. Jednota byla v českých zemích nepatrnou
menšinou — asi 1 a půl procenta obyvatelstva. Měla i několik německých sborů v Čechách
a na Moravě, které opatřovala také německými bohoslužebnými knihami. Také rozšířením do Polska
přesáhla meze národa, v němž vznikla.
Ač počtem tak nepatrná, měla Jednota co dáti zahraničnímu, zvláště německému protestantismu, od něhož navzájem vděčně přijala mnohou posilu a ujasnění ve víře i v dogmatice. Bratrské písně, přeložené původně pro německé sbory Jednoty, byly přijaty v německých církvích v míře velmi hojné. I bratrský německý zpěvník, od r. 1531 několikrát vydaný, došel značného rozšíření v Německu, kde byly duchovní písně skládány vůbec mnohem později než v Čechách. Stejně předstihli Bratří (a ovšem již husité) německou reformaci svým katechismem pro děti. Bratrské „Otázky dětinské“ byly hojně překládány a šířeny v Německu od roku 1521 a razily cestu Malému katechismu Lutherovu a jiným. Prostřednictvím štrasburského reformátora Martina Butzera rozšířila se v evangelickém Německu i jinde konfirmace mládeže v bratrském smyslu. Bratří totiž zrušili biřmování, obvyklé v církvi římské, a místo něho vedli své dospívající děti k tomu, aby po vyučování v náboženství a po zkoušce vyznaly víru, obnovily křestní slib a zavázaly se poslušností Jednotě; potom byly přijaty mezi účastníky svaté večeře Páně. Konfirmace takto pojatá vžila se v německé církvi evangelické jako důležitý mezník v náboženské výchově.
Naproti tomu dlouho nepřijala protestantská orthodoxie — tím méně církev katolická — bratrskou zásadu snášelivosti křesťanských církví. Bratří si vážili jasného učení a určitých řádů, dovedli však i ve vlastní konfesi zásadně vyslovit, že žádná pozemská církev, tedy ani církev jejich, „sama církví svatou obecnou není, ale částkou toliko její“. Jméno „církev“ vyhrazovali ostatně obecné církvi křesťanské; jednotlivé viditelné církve zvali „jednotami“ — termín starší a obsažnější než pozdější anglické „denomination“.
Nedostatek důrazu na životní důsledky křesťanství, malá péče o duchovní život jednotlivého úda církve a nedostatek sborového obecenství — tedy právě věcí pro Jednotu charakteristických — vzbudil mimo jiné příčiny známé pietistické hnutí v německém luterství. Tou dobou (na sklonku 17. století) Jednota v českých zemích existovala již jen v nevelikých hloučcích věrných vyznavačů, utajených po bělohorské katastrofě tu a tam na venkově. Pietismus pronikal počátkem 18. století přes Slezsko i na Moravu a do Čech a významně oživil „skryté sémě“ zbylých evangelíků. Jmenovitě na východní Moravě rozproudil se život potomků Bratří, ze značné části německého jazyka. I někteří tamější katolíci hledali cestu spasení mezi evangelíky. Tak stal se evangelíkem Kristián David z Ženklavy u Nového Jičína, syn otce Čecha a matky Němky. Pro sebe a pro stejně smýšlející emigranty z Moravy vyžádal si od hraběte Mikuláše Zinzendorfa místo k založení osady Herrnhutu (Ochranova) u Žitavy v saské Lužici r. 1722. O dva roky později přišlo sem mimo jiné Moravany pět Suchdolanů (Suchdol-Zauchtel — leží u Fulneku, kde kdysi německý sbor bratrský spravoval J. A. Komenský); tři z nich nesli stejné jméno David Nitschmann. Byli si dobře vědomi tradic a řádů staré Jednoty bratrské a rozhodně pracovali k tomu, aby byly v Herrnhutě obnoveny. Jejich cílem bylo znovuzřízení Jednoty jako osobité církve. K této nové Jednotě přibývaly nové sbory přílivem vystěhovalců z východních Čech (od Litomyšle), zčásti rovněž bratrsky uvědomělých. Zinzendorf naopak hleděl včleniti Herrnhut do církve luterské a měl na mysli široké plány misijní a unionistické. Došlo ke zvláštní kooperaci. Moravané prosadili, že Herrnhut (se sbory, vzniklými v Německu vedle něho nebo i další kolonisací z něho samého) utvořil církev se svými řády a se svým biskupem v čele. Tak byly v herrnhutských sborech zavedeny úřady laických starších, kteří dozírali na život a řád církve a jejích údů, uplatněna kázeň a prosté bohoslužebné způsoby, jaké se vžily u potomků Jednoty tím více, že na ně byli dříve v době pronásledování i ze zevních důvodů odkázáni. I jméno — Moravští bratří (Moravians), pod kterým jsou dosud známi v Anglii a v Americe — dali nové Jednotě oni Moravané, ač se do Herrnhutu soustředili také osadníci z německých zemí. Naproti tomu vlivem Zinzendorfovým a německého pietismu byla silně obměněna původní bratrská zbožnost. Přibylo jí citovosti a mystičnosti. Nápadné zvláštnosti, jimiž Herrnhutští prosluli, nebyly dědictvím po staré Jednotě. Mimoto byla nová Jednota v Německu spjata s luterskou církví úžeji, než chtěli moravští exulanti; a v Anglii, kde také brzy vznikly její sbory, byl položen na biskupství někdejší Jednoty (přenesené r. 1735 prostřednictvím bratrského seniora Dan. Jablonského z Berlína na Moravana Davida Nitschmanna, pak i na Zinzendorfa) důraz větší než v Jednotě předbělohorské. Bratrského původu nebo s někdejším bratrstvím shodné jsou v herrnhutské zbožnosti ještě tyto složky: individuální členství ve sboru, duchovní péče o vnitřní život každého úda, praktické křesťanství osvědčované službou k bližnímu, trpělivostí a statečností v pronásledování, ochota pokračovat k lepšímu poznání pravdy Boží, péče o vzdělání mládeže.
Ba i misijní horlivost obnovené Jednoty měla své předchůdce v touhách Václava Budovce a J. A. Komenského po šíření evangelia mezi Turky. Živý popud dala k misii mezi pohany nyní především činorodá snaha projeviti lásku ubohým pohanům podle podnětů Zinzendorfových. Společně s tím působil úmysl Moravanů najíti bezpečnější útočiště před rakouskou katolickou vládou, než jaké poskytoval Herrnhut, ležící tak blízko hranic. Co na tomto poli bylo z Herrnhutu vykonáno, náleží jistě k nejkrásnějším stránkám dějin církevních i kulturních. A smíme říci, že veliký, ba přední podíl na této činnosti měli právě rodilí Moravané. „Gens aeterna, diese Mährer“, pověděl Zinzendorf v údivu nad jejich heroismem v oběti, jejž osvědčovali v nejnepříznivějších poměrech zdravotních, kulturních i sociálních. Již r. 1733 byl Kristián David mezi prvními bratrskými misionáři v Grónsku. Zároveň vypravil se David Nitschmann (potomní biskup) na dánský ostrov sv. Tomáše v Západní Indii, aby tu s druhem, rodem ze Švábska, začal misii mezi otroky. Pracovní pole Jednoty se tu rozšířilo i na Jamaiku, do Surinamu a jinam. Nese tam dosud ovoce. R. 1734 Bratří začali kolonisační práci s misijním úkolem v severoamerické Georgii a v Pennsylvanii, kde pak týž D. Nitschmann přiložil ruku k dílu i jako tesař a budoval s jinými osadu Betlehem. Nezůstal však ani tam; celkem vykonal 50 cest po moři. Jeho jmenovec, jiný David Nitschman, zajel až na Ceylon a do Kapska,kde začal misijní práci r. 1737 Jiří Schmidt. Jiří Zeisberger a později mladší David Zeisberger, rodilý také ještě v moravském Suchdole, kázali Mohykánům, Irokésům a jiným indiánským kmenům severoamerickým. David Zeisberger ukončil život plný dobrodružství r. 1808. Tehdy již řídil, připojme sem zmínku o tom, pod vlivem herrnhutským svou misijní školu v Berlíně luterský farář tamních českých exulantů Jan Jeník (Jänicke); z ní, mimo významné německé misionáře vyšel i rodilý Čech Karel Pácalt, na jehož věrnou práci v Kapsku upomíná dosud jméno jeho působiště Pacaltdorp. — Jmenovali jsme jen některá jména bratrských misionářů. Připomeňme však ještě vnitromisijní činnost moravských Herrnhuťanů v Německu, v Holandsku, v Dánsku, v severských zemích (kde souvisela s misií mezi Laponci) a v pobaltském Livonsku. V Lotyšsku i v Estonsku se vzpomíná vděčně práce Bratří, kteří se tu srdečně ujímali selského lidu, ujařmeného německými statkáři. Teprve oni přiblížili křesťanství srdci lidu, jemuž dali zároveň bezděky podnět ke snahám po svobodě. Kristián David a biskup D. Nitschmann byli průkopníky bratrské práce i v těchto zemích. Se zbožností staré Jednoty spojovala tuto působnost nových Bratří právě ta blízkost k člověku utištěnému. Po zevní stránce napodobili herrnhutští misionáři (snad ani nevědouce) někdejší kněze staré Jednoty, kteří se živili prací vlastních rukou, aby jejich duchovní působení bylo spojeno s nejmenším nákladem a s životní prostotou. Bratří byli jako misionáři zároveň učiteli řemesel mezi Eskymáky a jinde.
Když r. 1735 David Nitschmann se skupinou Bratří a jejich rodin jel do Severní Ameriky, cestoval touž lodí John Wesley, potomní zakladatel methodismu. S obdivem pozoroval jejich pokoru a za bouře jejich nebojácnost. Sblížil se s nimi a učil se od Bratří i v Americe i po návratu do Anglie. Tamní sbory Jednoty byly vedeny Bratry německého původu, ale i zde mezi předními staršími vidíme Jana Töltschinga, jednoho z pěti Suchdolanů, kteří r. 1724 dali ráz vývoji herrnhutských řádů. Wesleyovo obrácení z roku 1738 souvisí těsně s osobním vlivem Bratří, kteří jej vedli k cestě spasení po pietistickém způsobu. Wesley navštívil i Herrnhut a dosvědčil, že by tu nejraději zůstal. Viděl však pole své práce jinde. Na čas se zdálo, že se hnutí, vzbuzené pak v Anglii Wesleym a jeho druhy, stane větví Jednoty. Došlo však k rozchodu mezi ním a mezi obnovenou Jednotou, v níž tou dobou — zvláště též v jejím londýnském sboru — otřásavě působily nezdravé směry, ze kterých se vymanila teprve kolem r. 1750. Ostatně bylo Wesleyovo působení zaměřeno mnohem šíře než práce Bratří od jednotlivce k jednotlivci, ale i tak zůstal si Wesley vědom toho, co u Bratří získal. Vedle zisků pro svůj vlastní náboženský život přijal od nich některé věroučné zásady o duchovním živote, zaujal ke státní církvi postavení podobné jako Zinzendorf k církvi luterské v Sasku a přijal do sborového života své vznikající církve některé prvky herrnhutské. Sbory „Moravanů“ setrvaly (a dosud trvají) v Anglii a v severní Americe při vlastní organisaci vedle církve methodistické.
Zinzendorf sám přirovnal Jednotu k hořčičnému zrnu. Byla jím dvakrát: roku 1457 a roku 1722 a po každé v plném smyslu podobenství, o kterém vypráví 13. kapitola evangelia Matoušova.
Ač počtem tak nepatrná, měla Jednota co dáti zahraničnímu, zvláště německému protestantismu, od něhož navzájem vděčně přijala mnohou posilu a ujasnění ve víře i v dogmatice. Bratrské písně, přeložené původně pro německé sbory Jednoty, byly přijaty v německých církvích v míře velmi hojné. I bratrský německý zpěvník, od r. 1531 několikrát vydaný, došel značného rozšíření v Německu, kde byly duchovní písně skládány vůbec mnohem později než v Čechách. Stejně předstihli Bratří (a ovšem již husité) německou reformaci svým katechismem pro děti. Bratrské „Otázky dětinské“ byly hojně překládány a šířeny v Německu od roku 1521 a razily cestu Malému katechismu Lutherovu a jiným. Prostřednictvím štrasburského reformátora Martina Butzera rozšířila se v evangelickém Německu i jinde konfirmace mládeže v bratrském smyslu. Bratří totiž zrušili biřmování, obvyklé v církvi římské, a místo něho vedli své dospívající děti k tomu, aby po vyučování v náboženství a po zkoušce vyznaly víru, obnovily křestní slib a zavázaly se poslušností Jednotě; potom byly přijaty mezi účastníky svaté večeře Páně. Konfirmace takto pojatá vžila se v německé církvi evangelické jako důležitý mezník v náboženské výchově.
Naproti tomu dlouho nepřijala protestantská orthodoxie — tím méně církev katolická — bratrskou zásadu snášelivosti křesťanských církví. Bratří si vážili jasného učení a určitých řádů, dovedli však i ve vlastní konfesi zásadně vyslovit, že žádná pozemská církev, tedy ani církev jejich, „sama církví svatou obecnou není, ale částkou toliko její“. Jméno „církev“ vyhrazovali ostatně obecné církvi křesťanské; jednotlivé viditelné církve zvali „jednotami“ — termín starší a obsažnější než pozdější anglické „denomination“.
Nedostatek důrazu na životní důsledky křesťanství, malá péče o duchovní život jednotlivého úda církve a nedostatek sborového obecenství — tedy právě věcí pro Jednotu charakteristických — vzbudil mimo jiné příčiny známé pietistické hnutí v německém luterství. Tou dobou (na sklonku 17. století) Jednota v českých zemích existovala již jen v nevelikých hloučcích věrných vyznavačů, utajených po bělohorské katastrofě tu a tam na venkově. Pietismus pronikal počátkem 18. století přes Slezsko i na Moravu a do Čech a významně oživil „skryté sémě“ zbylých evangelíků. Jmenovitě na východní Moravě rozproudil se život potomků Bratří, ze značné části německého jazyka. I někteří tamější katolíci hledali cestu spasení mezi evangelíky. Tak stal se evangelíkem Kristián David z Ženklavy u Nového Jičína, syn otce Čecha a matky Němky. Pro sebe a pro stejně smýšlející emigranty z Moravy vyžádal si od hraběte Mikuláše Zinzendorfa místo k založení osady Herrnhutu (Ochranova) u Žitavy v saské Lužici r. 1722. O dva roky později přišlo sem mimo jiné Moravany pět Suchdolanů (Suchdol-Zauchtel — leží u Fulneku, kde kdysi německý sbor bratrský spravoval J. A. Komenský); tři z nich nesli stejné jméno David Nitschmann. Byli si dobře vědomi tradic a řádů staré Jednoty bratrské a rozhodně pracovali k tomu, aby byly v Herrnhutě obnoveny. Jejich cílem bylo znovuzřízení Jednoty jako osobité církve. K této nové Jednotě přibývaly nové sbory přílivem vystěhovalců z východních Čech (od Litomyšle), zčásti rovněž bratrsky uvědomělých. Zinzendorf naopak hleděl včleniti Herrnhut do církve luterské a měl na mysli široké plány misijní a unionistické. Došlo ke zvláštní kooperaci. Moravané prosadili, že Herrnhut (se sbory, vzniklými v Německu vedle něho nebo i další kolonisací z něho samého) utvořil církev se svými řády a se svým biskupem v čele. Tak byly v herrnhutských sborech zavedeny úřady laických starších, kteří dozírali na život a řád církve a jejích údů, uplatněna kázeň a prosté bohoslužebné způsoby, jaké se vžily u potomků Jednoty tím více, že na ně byli dříve v době pronásledování i ze zevních důvodů odkázáni. I jméno — Moravští bratří (Moravians), pod kterým jsou dosud známi v Anglii a v Americe — dali nové Jednotě oni Moravané, ač se do Herrnhutu soustředili také osadníci z německých zemí. Naproti tomu vlivem Zinzendorfovým a německého pietismu byla silně obměněna původní bratrská zbožnost. Přibylo jí citovosti a mystičnosti. Nápadné zvláštnosti, jimiž Herrnhutští prosluli, nebyly dědictvím po staré Jednotě. Mimoto byla nová Jednota v Německu spjata s luterskou církví úžeji, než chtěli moravští exulanti; a v Anglii, kde také brzy vznikly její sbory, byl položen na biskupství někdejší Jednoty (přenesené r. 1735 prostřednictvím bratrského seniora Dan. Jablonského z Berlína na Moravana Davida Nitschmanna, pak i na Zinzendorfa) důraz větší než v Jednotě předbělohorské. Bratrského původu nebo s někdejším bratrstvím shodné jsou v herrnhutské zbožnosti ještě tyto složky: individuální členství ve sboru, duchovní péče o vnitřní život každého úda, praktické křesťanství osvědčované službou k bližnímu, trpělivostí a statečností v pronásledování, ochota pokračovat k lepšímu poznání pravdy Boží, péče o vzdělání mládeže.
Ba i misijní horlivost obnovené Jednoty měla své předchůdce v touhách Václava Budovce a J. A. Komenského po šíření evangelia mezi Turky. Živý popud dala k misii mezi pohany nyní především činorodá snaha projeviti lásku ubohým pohanům podle podnětů Zinzendorfových. Společně s tím působil úmysl Moravanů najíti bezpečnější útočiště před rakouskou katolickou vládou, než jaké poskytoval Herrnhut, ležící tak blízko hranic. Co na tomto poli bylo z Herrnhutu vykonáno, náleží jistě k nejkrásnějším stránkám dějin církevních i kulturních. A smíme říci, že veliký, ba přední podíl na této činnosti měli právě rodilí Moravané. „Gens aeterna, diese Mährer“, pověděl Zinzendorf v údivu nad jejich heroismem v oběti, jejž osvědčovali v nejnepříznivějších poměrech zdravotních, kulturních i sociálních. Již r. 1733 byl Kristián David mezi prvními bratrskými misionáři v Grónsku. Zároveň vypravil se David Nitschmann (potomní biskup) na dánský ostrov sv. Tomáše v Západní Indii, aby tu s druhem, rodem ze Švábska, začal misii mezi otroky. Pracovní pole Jednoty se tu rozšířilo i na Jamaiku, do Surinamu a jinam. Nese tam dosud ovoce. R. 1734 Bratří začali kolonisační práci s misijním úkolem v severoamerické Georgii a v Pennsylvanii, kde pak týž D. Nitschmann přiložil ruku k dílu i jako tesař a budoval s jinými osadu Betlehem. Nezůstal však ani tam; celkem vykonal 50 cest po moři. Jeho jmenovec, jiný David Nitschman, zajel až na Ceylon a do Kapska,kde začal misijní práci r. 1737 Jiří Schmidt. Jiří Zeisberger a později mladší David Zeisberger, rodilý také ještě v moravském Suchdole, kázali Mohykánům, Irokésům a jiným indiánským kmenům severoamerickým. David Zeisberger ukončil život plný dobrodružství r. 1808. Tehdy již řídil, připojme sem zmínku o tom, pod vlivem herrnhutským svou misijní školu v Berlíně luterský farář tamních českých exulantů Jan Jeník (Jänicke); z ní, mimo významné německé misionáře vyšel i rodilý Čech Karel Pácalt, na jehož věrnou práci v Kapsku upomíná dosud jméno jeho působiště Pacaltdorp. — Jmenovali jsme jen některá jména bratrských misionářů. Připomeňme však ještě vnitromisijní činnost moravských Herrnhuťanů v Německu, v Holandsku, v Dánsku, v severských zemích (kde souvisela s misií mezi Laponci) a v pobaltském Livonsku. V Lotyšsku i v Estonsku se vzpomíná vděčně práce Bratří, kteří se tu srdečně ujímali selského lidu, ujařmeného německými statkáři. Teprve oni přiblížili křesťanství srdci lidu, jemuž dali zároveň bezděky podnět ke snahám po svobodě. Kristián David a biskup D. Nitschmann byli průkopníky bratrské práce i v těchto zemích. Se zbožností staré Jednoty spojovala tuto působnost nových Bratří právě ta blízkost k člověku utištěnému. Po zevní stránce napodobili herrnhutští misionáři (snad ani nevědouce) někdejší kněze staré Jednoty, kteří se živili prací vlastních rukou, aby jejich duchovní působení bylo spojeno s nejmenším nákladem a s životní prostotou. Bratří byli jako misionáři zároveň učiteli řemesel mezi Eskymáky a jinde.
Když r. 1735 David Nitschmann se skupinou Bratří a jejich rodin jel do Severní Ameriky, cestoval touž lodí John Wesley, potomní zakladatel methodismu. S obdivem pozoroval jejich pokoru a za bouře jejich nebojácnost. Sblížil se s nimi a učil se od Bratří i v Americe i po návratu do Anglie. Tamní sbory Jednoty byly vedeny Bratry německého původu, ale i zde mezi předními staršími vidíme Jana Töltschinga, jednoho z pěti Suchdolanů, kteří r. 1724 dali ráz vývoji herrnhutských řádů. Wesleyovo obrácení z roku 1738 souvisí těsně s osobním vlivem Bratří, kteří jej vedli k cestě spasení po pietistickém způsobu. Wesley navštívil i Herrnhut a dosvědčil, že by tu nejraději zůstal. Viděl však pole své práce jinde. Na čas se zdálo, že se hnutí, vzbuzené pak v Anglii Wesleym a jeho druhy, stane větví Jednoty. Došlo však k rozchodu mezi ním a mezi obnovenou Jednotou, v níž tou dobou — zvláště též v jejím londýnském sboru — otřásavě působily nezdravé směry, ze kterých se vymanila teprve kolem r. 1750. Ostatně bylo Wesleyovo působení zaměřeno mnohem šíře než práce Bratří od jednotlivce k jednotlivci, ale i tak zůstal si Wesley vědom toho, co u Bratří získal. Vedle zisků pro svůj vlastní náboženský život přijal od nich některé věroučné zásady o duchovním živote, zaujal ke státní církvi postavení podobné jako Zinzendorf k církvi luterské v Sasku a přijal do sborového života své vznikající církve některé prvky herrnhutské. Sbory „Moravanů“ setrvaly (a dosud trvají) v Anglii a v severní Americe při vlastní organisaci vedle církve methodistické.
Zinzendorf sám přirovnal Jednotu k hořčičnému zrnu. Byla jím dvakrát: roku 1457 a roku 1722 a po každé v plném smyslu podobenství, o kterém vypráví 13. kapitola evangelia Matoušova.