Zahraniční politika krále Jiřího z Poděbrad.

Náboženská otázka přesahovala svým významem ve století 15. hranice české politiky a byla, jak již bylo naznačeno v článku o husitském válečnictví, vlastním předmětem české politiky zahraniční. Nešlo jen o dohodu mezi vládou i utrakvisty a mezi oběma vyznáními v zemích českých, mezi většinou utrakvistickou a menšinou katolickou, nýbrž záleželo i na poměru ke katolickému sousedství a možno říci, ke katolické Evropě vůbec. Protože pak tehdy ve věcech náboženských rozhodné slovo příslušelo hlavě církve římské, papeži nebo konkurujícímu s ním koncilu, rozřešení české otázky náboženské, která z důvodu již naznačeného byla katolické cizině otázkou českou vůbec, týkalo se především úpravy poměru mezi Čechy, to jest zprvu zástupci utrakvistickými a později jejich uznanými králi, a nejvyšším orgánem církve římské.

Tak poměr utrakvistických Čech k Římu byl nejdůležitější otázkou české politiky vůbec, a jeho rozřešení, v němž bylo obsaženo i zásadní uznání české reformy, mělo obecný význam i pro myšlenkový vývoj současné Evropy, protože se tím právně, ať již v jakékoliv formě a v jakémkoliv rozsahu, uznávala existence husitské církve vedle církve římské, což znamenalo průlom do universalistické uniformity dogmatu i obřadu katolického na prospěch myšlenkové svobody individuální. Odtud chápeme velké rozpaky rozhodujících představitelů církevních i v době, kdy si nepřemožitelná síla husitských zbraní vynucovala náležité ústupky.

Proti vítězným Čechům, rozděleným na více stran, málokdy svorným i o cílech hlavních, měl Řím výhodu jednotného programu i postupu, ať s nimi jednal papež nebo koncil. Marně Čechy roku 1433, v rozhodné chvíli při jednání s koncilem basilejským, varoval M. Petr Engliš (Payne) před následky programové nesjednocenosti, správně zdůrazňuje, že jedině, budou-li svorni, budou míti „konec dobrý a chvalitebný“. Jak dobré výsledky měl jejich sjednocený postup, ukázalo již předtím, roku 1432, ujednání o tak zvaném „soudci Chebském“, uznaném i od zástupců konciliárních, že totiž ve sporu obou stran bude rozhodčí autoritou „zákon boží, obyčej Kristův, apoštolský i církve prvotní zároveň s koncily a doktory v nich se pravě zakládajícími“. Třebaže se však další jednání s tímto šťastným začátkem málo shodovalo, přece jen jeho zatímním výsledkem byla slavná kompaktáta, jedna z nejvýznamnějších smluv české historie, která, potvrzujíc čtyři články pražské, nezavírala cestu ani dalšímu jednání o dohodu o ostatních článcích sporných. Jestliže však podle toho utrakvisté pokládali kompaktáta za smlouvu, jež teprve dále bude dokonána, církev římská v ní viděla jen provisorium, které dříve nebo později podle příležitosti zase zruší, aby Čechy opět vrátila v církevní jednotu v plném toho slova smyslu.

V tomto domnění byla církev utvrzována jak bitvou u Lipan, která roku 1434 odstranila obě polní vojska, táborské i sirotčí, tak dalším, uspokojivým vývojem restaurace katolické v zemích českých. Mýlila se však! Životní síla českého utrakvismu byla větší, než se myslilo, a nedala se udusiti. Aby ovšem politicky zaujala v hlavní zemi českého státu i utrakvismu, v Čechách, na nichž nejvíce záleželo, místo, jaké jí příslušelo, bylo třeba utrakvismus sjednotiti a rušivé síly rozkladného stranictví přemoci. O to pečovala důsledná a úspěšná politika vlastního utrakvistického vůdce v první polovině let čtyřicátých, Hynce Ptáčka z Pirkštejna, i jeho dědice a nástupce od roku 1444, Jiřího z Poděbrad, kteří oba při tom byli ve shodě s voleným arcibiskupem utrakvistickým, Janem z Rokycan. Leč, mohouc podle těžkých poměrů jen zvolna k svému cíli postupovati, nemohla politika ta zabrániti, aby nejvhodnější doba k utvrzení a dojednání kompaktát, schválených od koncilu basilejského, ale ne tak zjevně uznávaných papežem Eugenem IV., totiž léta nového schismatu a zápasu mezi Římem a Basilejí i jejich papeži, nepřešla nevyužita.

Kdežto však skoro nenapravitelně byla promeškána tato příznivá situace zahraniční, měla zato konsolidační politika Jiříkova znamenité úspěchy uvnitř, a to nejen na prospěch utrakvismu samého, nýbrž i při obnově rozrušeného dříve státu českého. Praha, ovládaná předtím katolicko-utrakvistickou reakcí, přešla roku 1448 v moc strany Jiříkovy, a roku 1452 došel již Jiřík v Čechách obecného uznání jako správce zemský. Proto mu pak náležel hlavní vliv při ujednání podmínek, za nichž roku 1453 byla nastolena vláda Zikmundova vnuka Ladislava Pohrobka a jež ještě na několik let prodlužovaly správčí úřad Jiříkův. Bylo to sice dílem politické i diplomatické obratnosti Jiříkovy, ale padal při tom na váhu i obnovený prestiž české, vlastně utrakvistické moci vojenské, kterou Jiřík osvědčil jak roku 1448 při dobytí Prahy, tak roku 1450 při krátké válce s odpůrčí panskou jednotou Strakonickou i při tažení do Saska. Cizina se s nemilým překvapením znovu přesvědčila, že Lipany nebyly koncem jejích obav před českou vojenskou zdatností a že Jiřík by se po případě mohl stati přímým pokračovatelem Žižkovým i Prokopovým.

Již roku 1451 při schůzce v Benešově Eneáš Silvius, zatím jen jako zástupce římského krále Fridricha III., jenž však při svém poslání nezapomínal ani na církevní stránku poměru k Čechám, anticipuje v tom již jaksi své pozdější stanovisko jako papeže, dobře si uvědomil, že v Jiříkovi jedná s vlastním představitelem husitských Čech. Toto osobní setkání příštího papeže s příštím králem českým nejen ostře osvětluje současnou situaci utrakvismu i jeho poměr k Římu, nýbrž vrhá i významné reflexy v budoucí léta, kdy půjde o rozhodující řešení těchto osudových vztahů; příští papež je již tehdy pevně přesvědčen, že bude především záležeti na stránce osobní, na získání Jiříka, střízlivého, nábožensky nefanatického politika, jenž utrakvisty povede, kam sám bude chtíti. V tom se Eneáš opět mýlil, přeceňuje v české otázce moment osobní, a to ve svém, katolickém smyslu: bylo správné, že v Jiříkovi měl tehdy utrakvismus jedinečného vůdce, nesmělo se však při tom přehlížeti, že husitský král má své meze právě v důsledném zřeteli k utrakvismu, jenž určuje jeho postup, a že se tedy osobní schopnost Jiříkova může uplatniti jen v životním zájmu utrakvismu a na jeho prospěch.

S postupem restaurace státu českého i s novým pozdvižením českého prestiže vojenského znovu stoupal i mezinárodní význam český a s tím i osobní autorita Jiříkova v zahraniční politice. Při tom je pozoruhodno, jak již v době správčí z let padesátých kladl Jiřík důraz na moment politický a diplomatický. Již o této době platí jeho slova, která roku 1460 napsal papežovi Piovi o své politice církevní, jež však měla vztah k jeho politice vůbec: „ . . . v pokoji a bez těžkého pobouření svého království hledáme vhodné příležitosti, abychom ve svaté věci opětného uvedení víry (v Čechách) zamezili zlobě lidí i času, ne zbraněmi, nýbrž spíše důmyslem a prozíravostí.“ Vycházeje vstříc pokojnému řešení, které bylo tak milé sousední cizině, dobře ještě se pamatující na dřívější zhoubné rejsy české, a zároveň tolik přispívalo k uchování znamenitých výsledků vlastních snah restauračních, neopomíjel Jiřík nikdy včasně položiti důraz na českou sílu a zdatnost vojenskou. Argumentoval jí v českém zájmu na prospěch katolické Evropy také v otázce, která se jí tehdy — a papežů v první řadě — zvláště od pádu Cařihradu nejvíce dotýkala, v otázce turecké. V českém vojenství, zvláště v českých rotách žoldnéřských, sloužících všude v zemích sousedních a majících při všech svých individuálních choutkách přece zřetel k autoritě Jiříkově, mohl tento již v letech padesátých římské kurii v otázce turecké nabídnouti ekvivalent za její povolnost k Čechům v otázce náboženské. I když jeho nabídky v té příčině podržely zatím jen platnost teoretickou, nemohl jich nedbati papež Pius II. (Eneáš Silvius), jenž si z války proti Turkům učinil hlavní program a jenž z vlastní zkušenosti dovedl oceniti reálný základ slibů Jiříkových. Tak se účast na válce turecké, spojená ovšem s českou otázkou náboženskou, stala průvodním motivem zahraniční politiky Jiříkovy i turecké politiky papežské.

Národní a husitské království Jiříkovo budilo zájem ciziny více po stránce náboženské nežli po stránce národnostní, ačkoli pro český stát, v němž české obyvatelstvo bylo většinou utrakvistické, obě právě dotčené stránky byly v nerozlučné spojitosti. Také v Uhrách bylo současně volbou Matyášovou zřízeno království národní, třebas ve smyslu méně oprávněném nežli v případu českém, neboť Matyáš byl původem Rumun. Ale při Čechách šlo o to, zda se udrží král-utrakvista, a to nejen vůči katolické skoro polovině obyvatelstva českého státu, na níž ovšem většinou participovali Němci, nýbrž i vůči ostatní katolické Evropě, která, následujíc v tom neupřímného příkladu kurie, neviděla v kompaktátech uznání utrakvistů za syny církve římské. Neuznání to bylo tím horší, že se k němu blížilo i více méně přiznávané stanovisko katolíků domácích, třebas již dříve byla kompaktáta uznána za zákon zemský a tak i pro katolíky závazný. S tím ovšem naprosto nemohli souhlasiti utrakvisté a s nimi i Jiřík, jemuž k trůnu pomohly sice i jeho nesporné zásluhy o znovuzřízení království, jenž však přece jen, i přes souhlas katolických voličů, na trůn vstoupil především jako utrakvista. On s kompaktáty jako král stál i padal a jejich uznání musilo se státi jeho hlavním programem politickým. Již svou veřejnou přísahou korunovační na výsady zemské dal Jiřík nepřímo výklad předcházející přísaze tajné, a uherští biskupové, kteří před ní žádali přímé odpřisáhnutí kompaktát, museli se spokojiti jen s neurčitým zněním přísahy, že král bude hájiti poslušnosti papežské i shody s ní a poddané odváděti ode všech bludů. Takovýmto kompromisem, jenž od papeže i katolíků byl potom vykládán, jako by se Jiřík tajnou přísahou byl vzdal utrakvismu, byla zjednána věc politikovi rázu Jiříkova neocenitelná, odklad, za něhož se mohl všemi svými schopnostmi politickými i diplomatickými pokusiti, aby kurii římskou a s ní i ostatní svět katolický pohnul k uznání kompaktát a tím i právního základu utrakvismu.

Třeba uznati, že získané lhůty využil Jiřík měrou vrchovatou. V době necelých dvou let nejen přemohl všecek odpor domácí, nýbrž jeho obratně operující politika mu zjednala jak uznání papeže Kalixta III., při čemž se však vlastní úprava poměru k Jiříkovi přesunula na Pia II., tak i uznání císaře Fridricha III. i obou soupeřících knížecích stran v Německu, s nimiž zčásti se i spříznil, takže o mezinárodním uznání jeho království a jeho příslušnosti mezi ostatní knížata křesťanská nebylo možno pochybovati. Ani vyčkávací politika Pia II. se tomu nebránila a přiměla i poslední domácí odpůrce Jiříkovy, Vratislavské, na konci roku 1459 k poslušnosti, třebas k poslušnosti podmíněné zatím tříletou lhůtou. Také vnitřní vláda Jiříkova, jež ovšem nebyla než pokračováním jeho vlády správčí, přeneseným s užšího základu vlastních Čech na širší základnu celého státu českého, mohla již tehdy pozorovatele domácí i cizí přesvědčiti, že království Jiříkovo, i když bylo podle vlastního charakteru národní a utrakvistické, bylo přece objektivně spravedlivé i k poddaným německým i katolickým, činíc je tak účastnými královy obecně uznávané péče vladařské. Jiřík, byť i nezapomínal, že češství a utrakvismus jsou základy, jichž se nemůže nikdy zříci, přece vždy zůstával po obojí stránce králem „dvojího lidu“, jak si toho byli již s uznáním vědomi i současníci, kteří se nedali stranickým předpojetím svésti k tendenčně křivému znehodnocování jeho velikých zásluh vladařských.

Proto také nebylo v Němcích ani zásadního odporu proti tomu, že se Jiřík ještě dříve, nežli došel svého plného uznání, stal předmětem a podněcovatelem nových plánů, podle nichž k lepšímu opatření vlády německé měl býti postaven sám v její čelo jako král římský vedle zcela k tomu neschopného císaře Fridricha III. Národnostně si nemohli Jiříkovi němečtí poddaní stěžovati na nějaký útisk, který by, jako za sporů i válek husitských exodus německých profesorů i studentů, městských patriciů i kněží, byl v Říši jitřil slabé ostatně tehdy národní vědomí německé. Ani nábožensky, nepůsobila-li nepříznivě starší tradice, stavějící se k češství vůbec nepřátelsky, neozýval se v Němcích odpor proti vlastnímu režimu Jiříkovu, zvláště když jeho přátelské a příbuzenské styky se dvory knížecími silně ostří otupovaly všemu předpojetí. Naopak mohly vladařské hodnoty Jiříkovy působiti sympaticky i na nižší vrstvy německé, neboť není pochyby, že české pořekadlo „za krále holce byla za groš ovce“ mělo svou obdivuhodnou ozvěnu i v zemích sousedních, šíříc tu dobrou pověst krále, jenž se tak účinně dovedl starati o pokoj i blahobyt svých poddaných.

Máme-li na mysli nejen tento plán Jiříkova království římského, nýbrž i jeho další politické koncepce, jimiž hleděl tak posíliti posici svou a s ní i posici utrakvismu, aby papežství bylo nuceno upustiti od násilí proti utrakvismu a obrátiti se na pole politického jednání, Jiříkovi vlastní — shledáme, že podněty k nim klíčily v hlavách cizích jeho rádců, které král dovedl svými vynikajícími schopnostmi pro sebe zaujmouti a do svých služeb získati. Přicházeli jemu vhod svou znalostí cizích poměrů politických i tím, že jako katolíci byli nábožensky nepodezřelí. Než jejich myšlenky nebyly od krále přijímány bez náležité úpravy, která je teprve činila vhodnými prostředky české politiky. Král těmto svým rádcům, jež bychom mohli již nazvati jeho ministry, nikdy nepodlehl tou měrou, aby se s jejich projekty ztotožnil na újmu zájmů svých i zájmů českých. Rozhodujícím zřetelem při tom vždy zůstala jen jejich účelnost pro českou politiku: jakmile hrozil zájmový konflikt, nastávalo i rychlé rozhodnutí královo, opuštění nebo podstatná proměna plánů, jež se v původní své formě ukazovaly zacházkami na vedlejší, bludné cesty. To je opět obdobou k tomu, co již bylo řečeno při válečné soustavě Žižkově o české přizpůsobivosti, přetvářející cizí náměty podle své povahy k vlastním účelům a tak si je v pravém smyslu přisvojující. Tak lze i tyto koncepce, třebas původem cizí, přičísti k dobru králi samému, jenž nepřipustil, aby mu jejich původci a zároveň vykonavatelé přerostli přes hlavu a aby jejich plány se staly více nežli politickými prostředky, vhodnými jen potud, pokud české politice dodávaly vzruchu i síly. Král se při tom nedal svésti ani jejich novostí a mocnou působivostí na jeho vlastní ctižádost, ani vzletem, jímž se povznášely nad odumírající již tradice středověké, otvírajíce svůdné výhledy v budoucnost i v její nové, zatím obecně zcela netušené řády. Bylť příliš střízlivým politikem a příliš počítal s danými poměry i možnostmi, aby za svitem svůdných ilusí zasel v politické doktrinářství, neodpustitelné politikovi, odpovědnému za osudy svěřeného mu národa, státu i církve. V tom zůstal vždy husitským králem, jenž chtěl utrakvismus dovésti, ne-li na pevnou půdu přímo obecného právního uznání, tedy z nezbytí alespoň v to postavení, které by mu u kurie i u sousedů zjednávalo respektující šetrnost k faktické existenci a samostatnosti. To byl program, s nimž se ku podivu srovnávala jeho osobní ctižádost, splývajíc s ním a podřizujíc se jemu a nikdy se s ním neocítajíc ve vážném rozporu. Tak si také vysvětlíme zdánlivé nedůslednosti v jeho politice, když měnil své prostředky i cesty, jsa k tomu nucen rychle nastupujícími proměnami situačními,

Proto též, jsa vázán vědomím větší a těžší odpovědnosti k utrakvismu nežli k politické reformě v říši německé, držel se různých fází plánu království římského, jehož původcem, resp. obnovitelem tehdy byl vynikající německý právník i diplomat Martin Mair, jen potud, pokud u císaře Fridricha i u spojených s ním knížat a pochopitelně i u kurie římské, kde papež Pius byl poután tolika závazky k císaři Fridrichovi, nenarazil na překážky, jejichž přemáhání bylo by nebezpečně ztravovalo jeho síly, potřebné k ochraně utrakvismu. Je pochopitelno, že, nemoha později doufati, že tento plán dojde dobrovolného souhlasu samého císaře, jak za dobrého poměru s ním očekával ještě roku 1459, pokládal nějaký čas za možné pohnouti jej k tomu nátlakem, využitím sporů v Rakousích i Německu, nebo konečně spolehnouti prostě na pomoc knížat německých a s ní prosaditi plán i proti vůli Fridrichově. Ale když mu na únorovém sjezdu v Chebu roku 1461 hohenzollernská politika tuto cestu zkřížila, nepokračoval již v ní, a další fáze plánu královského, počítající s jeho vymožením proti císaři i knížatům pomocí papežskou, a to obětováním utrakvismu, byla již jen spojena s osobou původce plánu, Martina Maira, nikoli však s králem samým, jak je již patrno z ceny, která byla při tom kurii za pomoc nabízena, jež však nebyla králi nikdy přijatelná.

Již na únorovém sjezdu chebském se přímo spojovala reforma říše německé s otázkou tureckou: bylo-li především na Jiříka myšleno i v případě prvním, kde návrh, zříditi v Němcích zvláštního uchovatele i obhájce míru, těsně souvisel s plánem římského království, stejně bylo i v případu druhém, kde šlo o nejvyšší hejtmanství říšského vojska proti Turkům. Kdežto však otázka reformy říšské ustupovala potom více do pozadí, byla zato otázka turecká v zápětí motivací jiného plánu Jiříkova, který zaměstnával několik let českou politiku a je největší českou koncepcí politickou v celém vývoji dějinném: mírového spolku knížecího, namířeného proti Turkům.

Plán tento je neobyčejně zajímavý pro celkové hodnocení politiky Jiříkovy. Jeho imponující vůdčí idea, nová organisace světa křesťanského proti Turkům, a to již bez ohledu na odumírající tradice středověké, takže se tu již místo papeže a císaře hledí k nově organisovaným státům, především k Francii, sváděla k tomu, že se cenila jeho smělá ideologie a že se tak Jiřík, předbíhaje konkrétní politickou skutečnost, která ještě neodpovídala jeho předpokladům, jevil politikem spíše doktrinářsky fantastickým nežli střízlivým počtářem, neztrácejícím s očí reálních možností. I tu se však jeho obraz skresluje tím, že se osobnost politikova příliš ztotožňuje s politickými náměty, které podává a které se pokouší uvésti v politickou praksi. Nebylo by ani správné prostě aplikovati utopický ráz knížecího parlamentu na osobnost vlastního jeho francouzského autora, Antonína Mariniho z Grenoblu, mnohostranného praktika technického, jehož pružný duch se nevyhnul nejen theorii, nýbrž ani praksi politické. Tím méně pak to bylo možno u Jiříka samého, jenž při přijetí, rozvinutí i proměnách podnětu Mariniova vycházel z čistě politických úvah situačních. Nový plán zase neměl býti leč prostředkem náboženské politiky Jiříkovy, obracející se tentokráte již přímo proti papeži, když tento zrušením kompaktát 31. března 1462 položil utrakvistickým Čechám své ultimatum.

Tento ráz nového plánu, připínajícího různé své modifikace k měnícím se poměrům politickým, je patrný již z toho, že Marini sám, když, jsa Jiříkovým zástupcem u kurie, v létě roku 1461, ještě před dalekosáhlým rozhodnutím Piovým, ponejprv narazil na svou novou koncepci, netajil se s ní před papežem samým a s papežstvím v ní počítal. Když se pak v Římě úplně vyjasnilo a když Jiřík, chtěje se na východě zajistiti, hleděl hned v květnu 1462, ještě nežli došlo k jeho odpovědi papeži, k srpnovému prohlášení pražskému o nezrušitelnosti kompaktát, na sjezdu hlohovském získati polského krále Kazimíra, měly tyto nové úmluvy přátelské za základ dohodu o vzájemné pomoci proti Turkům. Bylo to již ve smyslu rozvinutého Mariniova plánu parlamentu knížecího, neboť právě v souvislosti s jednáním hlohovským vzniklo rozsáhlé Mariniovo memorandum k oběma králům, Jiříkovi i Kazimírovi, které bylo ideovým základem dalšího Mariniova jednání v Benátkách, Burgundsku a zvláště ve Francii s králem Ludvíkem XI., i potom v Uhrách s králem Matyášem, při čemž již šlo o známý, podrobně formulovaný návrh knížecího spolku jménem Jiříkovým. A ptáme-li se, odkud přišel Marinimu podnět, dojdeme k pravděpodobnému závěru, že spíše než starší podobné projekty povahy teoretické, mezi nimi i plán Francouze Petra Duboise, působily v prostředí, přesyceném všelijakými návrhy protitureckými, na vznětlivou fantasii Marinovu podněty praktické politiky, totiž nedávné pověsti, přišlé (r. 1461) z Francie o plánu protiturecké ligy, z níž byl papež vyloučen. Počátky vlády Ludvíka XI. se vzdáním pragmatické sankce se sice zdánlivě nepříznivě stavěly proti těmto galikánským tendencím politiky jeho otce Karla VII. a dodávaly papeži Piovi silnějšího sebevědomí, ale brzké rozpory, jež hned potom mezi Ludvíkem a Piem nastaly a o nichž se v Praze zajisté dobře vědělo, byly slibným naznačením, že české návrhy od krále Ludvíka nebudou zamítnuty.

Než další průběh jednání byl přece jiný, než Jiřík i Marini čekali, a to nejen v Benátkách, v Burgundsku i v Uhrách, nýbrž i ve Francii, kde na dvoře královském ani po rychlém obratu Ludvíkově proti Římu nechybělo mocných vlivů, které byly na odpor většímu sblížení česko-francouzskému. A tak, zatím co již papežská diplomacie všude podle možností proti Jiříkovi pracovala, nastávaly ve shodě s novou situací i změny plánu, takže se místo knížecího spolku do popředí vsouval návrh spolku mezi Čechami s Francií s ostřím proti Burgundsku. Podle toho vypadla roku 1464 i konečná smlouva, jíž byly jen obnoveny starší přátelské smlouvy česko-francouzské. Naděje na větší úspěch selhaly. Leč i tentokráte, jako v jiných případech, se v zdánlivém nezdaru přece skrývaly cenné možnosti, které, podávajíce zatím jen dosti málo potřebám okamžitým, slibovaly více do budoucnosti. Původní projekt knížecího spolku se sice ukázal utopickým snem, jemuž však Jiřík, nezabývaje se jím déle, než bylo vhod jeho úmyslům, neobětoval nic ze skutečných svých zájmů, ale přece v něm intensivně zasvitla velká, třebaže zatím nečasová myšlenka, která již nezmizela s očí lidstva, toužícího po zlatém ovoci pokoje, chráněného nejvyšší autoritou politickou. Mimoto zbyly z jednání s Francií i s ostatními účastníky Jiříkovi určité výhody, jejichž cenu při hrozícím již konfliktu s kurií římskou nelze přehlížeti. Přes to, že mínění kurie o kacířství Jiříkovu bylo v diplomatických kruzích již hodně známo, nevzpírali se knížata politickým stykům s ním, a spory mezi kurií a králem Ludvíkem činily již alespoň část dvora francouzského přístupnou myšlence nového koncilu jako vlastního rozhodčího o sporných věcech, která již od delší doby zaměstnávala i okolí Jiříkovo, naznačujíc tím společnou cestu, kde se mohla brzo sejíti oposice česká i francouzská.

Otázka turecká, která tragickým svitem marnosti ozářila v srpnu 1464 i konec papeže Pia v Anconě před výpravou, jíž bylo již předem vtištěno znamení nezdaru, znovu ožila v české politice novými počiny Martina Maira i Řehoře Heimburka, které souvisely částečně s dřívějšími plány římského království i knížecího parlamentu a tak znovu dodávaly Jiříkově politice rázu více méně universalistického. V prvním případě však Mair, jako již dříve, roku 1461, znovu v nabídkách, jež jménem Jiříkovým v Římě za přímluvné akce knížat, usilujících o smír mezi Jiříkem a kurií, podával Ludvík Bavorský, zajisté překročil meze možností Jiříkových. Jiřík v těžké situaci, nechtěje, aby došlo k samému boji, jenž by podvrátil jeho dílo znovuzřízení, mohl připustiti, aby papež nebyl nucen opět přímo uznati zrušená kompaktáta. Mohl též učiniti značné ústupky při slibované restituci jmění církevního i při otázce pro kurii tak obtížné, při potvrzení arcibiskupství Rokycanova, které by snad bylo od kurie vyváženo přijetím arcibiskupské kandidatury jednoho ze synů králových, kdežto druhý syn měl býti uznán za nástupce Jiříkova na trůně královském. Než ani za podmínku, která později v historické tradici vynesla Jiříkovi tolik pohrdlivého výsměchu, za uznání za císaře cařihradského, nemohl Jiřík souhlasiti s přičítaným jemu slibem, že sám i s rodinou svou přestoupí na katolictví. Námět císařství cařihradského sám nebyl tak fantastický, jak se zdá : bylo to jen pokračování plánu o království římském, podložené závazkem, že se proti Turkům užije podstatné části české moci vojenské; byl to závazek těžký, ale čeští utrakvisté byli by snad k němu přistoupili, jen kdyby Řím byl býval ochoten jej zaplatiti povolností náboženskou. Co znamenala vojenská i finanční síla zemí českých v té příčině, ukázala jejich pozdější obětavá účast na staletém zápasu proti Turkům za Habsburků.

Myšlenka, vrhnouti proti Turkům na váhu českou zdatnost vojenskou, byla by měla ještě více vyhlídek na úspěch, kdyby se byl splnil program, s jakým se již rok po Mairovi (1466) ujímal v Praze nové prostřednické akce knížecí Řehoř Heimburk, jenž více nežli na intervence knížat jiných počítal na přímou unii mezi Čechami, Uhrami a Benátkami, která by se stejně zasadila o vyrovnání sporu mezi Jiříkem a kurií, jako o společnou vojenskou akci proti Turkům. Bylo by k tomu především třeba dobré vůle se strany uherské, od krále Matyáše, jenž, stejně jako Benátčané ve východním Středomoří, byl již z Balkánu ohrožen tureckou rozpínavostí a jehož historickou povinností bylo, čeliti tureckému náporu s vytrvalou a důslednou energií. Leč jeho ctižádost se obracela směrem opačným, právě proti Jiříkovi, vycházejíc vstříc zaslepené politice kuriální a nedbajíc, že se tak osudně prohřešuje jak na životních zájmech svého státu, tak na křesťanské Evropě vůbec.

To, co učinil Matyáš, bylo by se podle předchozího běhu událostí, zvláště za války husitské, spíše mohlo čekati se strany německé. V tom však právě byl nejlepší výsledek německé politiky Jiříkovy, že se v Říši nenašel nikdo, kdo by se byl, i za cenu koruny české, ujal těžkého úkolu vykonavatele papežského nálezu z 23. prosince 1466 , jímž byl „syn zatracení“ Jiřík, jako kacíř a křivopřísežník, zbaven trůnu i všech práv. Jestliže kurie se svou snahou, vyvolati proti Čechám nové kruciáty, měla i tehdy přece jisté úspěchy v kruzích lidových, knížata, třebas nikoliv zcela bez rozpaků, zůstali k jejím výzvám chladni, správně hodnotíce velkou i v této situaci moc Jiříkovu a zčásti se ani tehdy nevyhýbajíce stykům s ním. Ostatně právě tehdy, kdy již v Čechách válka s domácí panskou jednotou byla jistá (14. dubna 1467), Jiřík svou apelací k příštímu obecnému koncilu podal jim právní titul, aby se do českého sporu nemusili mísiti, a na straně polské zase přímou nabídkou českého trůnu synu Kazimírovu ochromil svůdnost podobných plánů svých odpůrců, odbojných pánů, kurie i Matyáše Uherského.

Po prvotních těžkých ztrátách proti Matyášovi postupně vyrovnávala Jiříkova energie i obratnost situaci, třebaže se při tom mohla spoléhati jen na odolnou sílu vlastního českého utrakvismu. Leč ta se pod jeho znamenitým vedením ukázala schopnou nejtěžších úkolů, znovu překvapujíc všechny odpůrce svou pružnou vytrvalostí. Císař i papež se již viklali a Matyáš stále více nabýval nepříjemného přesvědčení, že zaběhl v slepou uličku, v níž bude nucen všechny své výboje zase vrátiti. V tuto slibnou již situaci však osudně zasáhl nepříznivý zdravotní stav Jiříkův, který 22. března 1471 sklátil jej předčasně do hrobu ve věku sotva padesáti let. Jiříkova smrt byla tragickým obratem v historii utrakvismu, zavřevši, třebas ne hned a docela, úžasné výhledy, jež se právě před ním otevřely. Avšak ať již byl jeho pozdější vývoj jakýkoli, i tak Jiříkovo dílo v něm záslužně působilo dále možnostmi, které mu zachránilo, i příkladem, který mu ukázalo. Význam Jiříkův sahal však dále. Jeho příklad nebyl jen dědictvím utrakvismu, nýbrž dědictvím obecným, neboť naznačoval, jak je možno spravedlivě, způsobem, jenž již snesl charakteristiku tolerance, vládnouti státu, rozdělenému národnostně i nábožensky, a jak je možno stálým, bdělým a prohlédavým úsilím využiti možností, které jsou dány státu střední velikosti, k tvůrčímu řešení důležitých a celé velké oblasti zasahujících problémů mezinárodních, a to způsobem v pravdě tvůrčím, vnukajícím kromě podnětů prchající chvíle i podněty dále živé.