Vliv staré česká literatury v oblasti ruské.
Vliv staré česká literatury v oblasti ruské.
V dějinách východoslovanského, ruského literárního vývoje starší doby,
t. j. desátého až sedmnáctého století, jest možno konstatovati tři doby, kdy
ruská literární tradice měla bezprostřední souvislost s literární tradicí českou
a byla pod přímým vlivem českým, který se uplatňoval současně s jinými
vlivy, slovanskými i neslovanskými. Tyto etapy byly: za prvé desáté až
dvanácté století, za druhé patnácté a počátek šestnáctého století a za třetí konec
století šestnáctého a věk sedmnáctý. Při chronologické blízkosti těchto
dvou posledních dob je dělítkem mezi nimi rozdíl ve všeobecných směrech
a v prostředí, které bylo s ruské strany aktivní při přijímání památek české literatury.
V tomto přehledu nás zajímají zejména poslední dvě období. V období prvním, podle obsahu a všeobecného kulturně-historického významu nejbohatším a nejdůležitějším, šlo o osudy církevně-slovanské tradice na československé půdě, tradice, která byla svým vznikem a svou podstatou odvětvím velkého všeslovanského zjevu, který měl své kořeny také u východních Slovanů, na Rusi. V pozdější době tato jednotnost jazykové literární podstaty v česko-ruských stycích již neexistovala. V Čechách zmizel církevně-slovanský literární živel již ve dvanáctém století, na Rusi vznikly u východních Slovanů na jeho základě nové literární zjevy, nový literární písemný jazyk. V souvislosti s tím jsou spojeny pozdější etapy ve vývoji česko-ruské literární vzájemnosti s problémem překládání z českého literárního jazyka do literárního jazyka toho neb onoho kulturního prostředí východoslovanského.
S vlnou českého literárního vlivu tohoto rázu se na Rusi setkáváme po prvé ve století patnáctém až šestnáctém. Prostředím, které tehdy přijímalo české literární proudy, bylo prostředí běloruské, t. j. obyvatelstvo západoruských oblastí, které počínajíc patnáctým stoletím náležely k velkoknížetství litevskému. Se stránky jazykové a všeobecně-kulturní bylo toto prostředí pod silným vlivem polským, který postupně zesiloval. Jak je dobře známo, polský literární jazyk jako jazyk polských úřadů ve čtrnáctém až šestnáctém století převzal veliké množství českých prvků, slov a termínů pro Polsko patnáctého století byl český jazyk jazykem vzdělanosti, vyšší kultury. Tím se dá vysvětliti, že v listinách, v jazyku běloruských úřadů a v běloruské literární tradici tohoto období nalézáme často zřejmé stopy českého jazykového vlivu. Není ovšem vyloučena možnost, že západoruské kulturní a vládní prostředí si tehdy osvojilo řadu českých jazykových zjevů samostatně a bezprostředně z češtiny. Jest těžko v každém zvláštním případě rozhodnouti, jde-li o osvojení toho neb jiného českého slova, termínu atd., v běloruském jazyku přímo z češtiny nebo přes jazyk polský, avšak ve všeobecném smyslu nutno konstatovati, že české jazykové prvky se dostávaly do běloruské literární tradice a do jazyka litevsko-ruských oblastí souběžně jak přes Polsko, tak přímo ze svého původního pramene.
Obrátíme-li se nyní k otázce literárního vlivu českého na ruskou literaturu v patnáctém a šestnáctém století, musíme zdůrazniti, že tu před námi stojí dvě řady zjevů. S jedné strany jsou před námi fakta, která mluví o vlivu české bible v západoruském prostředí, s druhé strany jsou to fakta, mluvící o vlivu v oblasti světské literatury, v oblasti mravoučných povídek.
Když mluvíme o úloze české bible v ruské literatuře, připomínáme si především jméno doktora Františka Skoryny, který vydal v letech 1517 — 19 v Praze třiadvacet knih Starého zákona a použil při zpracování ruského textu české bible v benátském vydání z roku 1506. Avšak česká bible byla v rukou ruských písmáků i před Skorynou, tedy již ve století patnáctém, a v každém případě byla ještě po něm důležitou pomůckou při opravě církevně-slovanského textu biblického, na příklad pro redaktory znamenité bible ostrožské z let 1580 — 81, a snad ještě i ve století osmnáctém, kdy byla připravena tak zvaná bible jelizavetinská roku 1751. České překlady celé bible nebo jejích zvláštních knih nebo částí v různých vydáních, a také snad i v rukopisech, byly užívány ruskými lidmi šestnáctého až sedmnáctého století, jak je ještě možno zjistili podle seznamů knihoven různých východoslovanských církevních a kulturních institucí (ve Lvově, v Kijevě, na Bílé Rusi, v Moskvě a jinde). Známý český rukopisný žaltář wittenberský byl na počátku sedmnáctého století bezpochyby v majetku nějakého Rusa, po němž zbyl na obálce ruský nadpis. Největší význam mají však pro naše téma fakta století patnáctého a počátku století šestnáctého, poněvadž tehdy česká bible měla úlohu hlavního pramene pro Skorynu a j.
Sotva je možno a nutno kategoricky tvrditi, že Skoryna byl ve své činnosti pod vlivem husitství a že je v husitských jeho sympatiích nutno hledati vysvětlení jeho činnosti pro vydání bible v jazyku blízkém národní řeči běloruské. Skoryna byl náboženským vyznáním sotva blízký husitství a tím méně směru českobratrskému. Byl člověk své doby, representant širokých kulturních sympatií a moderního světového názoru, byl humanista a v této všeobecné podstatě jeho ducha je třeba hledati vysvětlení jeho velkého kulturního činu. S Prahou jej spojovala, jak se nám zdá, ne tak náboženská sympatie k českému prostředí, jako spíše stránka praktická a zároveň (což musíme zvláště zdůrazniti) možná i služebný poměr ke dvoru českého krále Vladislava Jagellonského, representanta polsko-litevské panovnické rodiny. Není možno zapomenouti, že česká bible byla do doby Skorynovy jediná slovanská bible, vydaná tiskem. Jihoslované a krakovský Němec Fiol již koncem patnáctého století a v prvních letech století šestnáctého vydali několik knih v církevně-slovanském jazyku, ale to nebyla celá bible, to byly buď knihy bohoslužebné nebo knihy Nového zákona. Při svém plánu vydati úplný text ruské bible musil se Skoryna přirozeně obrátiti k jedinému tehdy existujícímu tištěnému slovanskému textu bible, to jest k bibli české. Skoryna použil pro svou práci českého vydání z roku 1506. K tomu ho přivedly zájmy praktické, sotva také zájmy rázu ideologického, jak to tvrdí někteří učenci. Tím méně máme podklad pro tvrzení, že Skoryna byl ve svém díle pouhým nástrojem propagačních úmyslů Českých bratří a husitů vůbec. V bibli Skorynově jsou zřejmé stopy vlivu bible české jak v textu, tak v jazyku. Základem této bible je církevně-slovanský tradiční ruský text. Ten byl tu však propracován pod vlivem jednak živé řeči běloruské, to jest živého jazyka samého Skoryny a jeho běloruského okolí, jednak jazyka bible české. Nechtěli bychom zvětšovali význam posledního vlivu. Obdoba slovníku Skorynova s českým slovníkem té doby nebo samé bible z roku 1506 nám ještě nedává právo mluviti o vlivu, neboť široká analysa slovníku běloruského písemnictví té doby svědčí o všeobecném používání těch neb jiných slov v této písemné tradici. Ale přes to všechno není pochybnosti, že text Skorynovy bible souvisí s textem bible české, jak to je jasné, když začneme srovnávati tyto dva texty s textem staroruské církevně-slovanské bible Gennadijovské z roku 1499 nebo ostrožské z let 1580 — 81.
Svou práci Skoryna nedokončil. Vydal v Praze jenom třiadvacet knih Starého zákona, ale připravil překlad ještě jiných knih, které jsou nám známy jenom v rukopisech, pocházejících z Ukrajiny a obzvláště z haličské Rusi. Avšak pražské knihy Skorynovy byly známy v šestnáctém a sedmnáctém století také v Rusi moskevské.
A tak na počátku století šestnáctého připadla české bibli významná úloha kulturní v ruském prostředí tím, že měla důležitý vliv na první pokus o vydání ruské bible tiskem. Úloha české bible v ruském prostředí nebyla tím ještě u konce. K ní se obrátili v bělorusko-ukrajinském kulturním prostředí téže doby i jiní spisovatelé. To ukazuje zejména překlad „Písně písní“ z českého textu do jazyka bělorusko-ukrajinského. Podle vnitřních zvláštností byl tento překlad Písně písní vypracován nejspíše v patnáctém století (jediný nyní známý překlad je z konce patnáctého století). Tento text se skládá ze dvou částí: Písně písní a traktátu o lásce, jenž je jakýmsi výtahem této biblické skladby. Jazyk těchto dvou Částí je značně rozdílný, traktát je psán jazykem čistším a volnějším, text Písně nese jasné stopy otrocké závislosti na českém textu předlohy. Proto není dost jasno, byl-li také traktát přeložen z jiné řeči, nebo byl-li napsán již na Rusi a přidán k Písni. O tom, že Píseň písní byla přeložena z češtiny, není ovšem pochybnosti. Úplně podobný text český není nám nyní znám. V ruském textu jsou zvláštnosti, které jej sbližují s českým překladem z patnáctého století, jiné zvláštnosti jej zase sbližují s benátskou biblí z roku 1506. Je možno říci, že tato ruská památka čeká ještě na svého badatele, ale můžeme již nyní beze vší pochyby tvrditi, že tento text je překlad z češtiny, při čemž překladatel často bezradně a otrocky sledoval svou předlohu a často byl nucen jen transkribovat česká slova a fráze, nemaje po ruce ruských přiléhavých výrazů. Perwolf říkal, že překladatelem mohl býti nějaký Čech nebo Slovák. Můžeme však mysliti i na ruského překladatele, jenž nebyl ještě dostatečnou měrou připraven pro svou práci.
Dějiny bible Skorynovy a tento překlad Písně písní dokazují, že koncem století patnáctého a počátkem šestnáctého století měla česká bible vliv v ruském prostředí a pozoruhodnou úlohu ve vývoji ruského písemnictví. V jisté míře jest možno české bibli připsati také vliv na obrat východoslovanských spisovatelů při překladech knih Písma sv. do řeči lidové, stejně jako měli Češi rozhodující vliv v tomto směru také v Polsku. Tento obrat k lidovému jazyku, pokud se projevil v práci Skorynově a v jiných faktech, měl ovšem i jiné příčiny všeobecně-kulturního rázu a český příklad mohl býti jen jednou z důležitých složek tohoto zajímavého zjevu.
Obraťme se nyní k jinému českému proudu v ruském literárním vývoji patnáctého a šestnáctého století, k otázce českého vlivu v oblasti literatury mravoučné a literatury pověstí. Máme v tomto případě několik písemných památek, které jsou bezprostředně spojeny s českými předlohami, neboť jsou jejich překlady. Jsou to „Kniha o Toudale rytíři“, „Skazanie o Sibylle proročící“ a „Život svátého Alexeje, člověka božího“. Nejde tu, jak je vidět, o památky českého původu, ale je důležité, že zejména zásluhou českého kulturního prostřednictví se tyto texty dostaly do literární tradice běloruské. Srovnání ruské Sibylly se Sibyllou českou činí tento fakt úplně jasným a nepochybným. Jinak je tomu s knihou o Toudale, poněvadž v českém písemnictví se tato památka vůbec nedochovala, ale jazykové prozkoumání ruské Knihy dává možnost přesvědčivě tvrditi, že česká literatura již před koncem patnáctého století dobře znala tuto povídku a že ruský text je bezpochyby bezprostřední překlad textu českého. Ruský Život sv. Alexeje zejména v jedné redakci hlásá, že je to překlad z češtiny, avšak otázka jeho vzniku je dosti komplikovaná a nemůže býti vyřešena tak přesvědčivě a přímo jako otázka o Sibylle a Toudale.
To stačí, abychom mohli konstatovati, že v patnáctém a počátkem století šestnáctého knižní prostředí západoruské, běloruské, když se snažilo osvojit si nové západoevropské texty povídek a mravoučných spisů, bezprostředně užívalo také českého literárního materiálu.
Nová etapa ve vývoji českého literárního vlivu ve východoslovanském prostředí, to jest etapa sedmnáctého století, se pro nás otvírá jenom dvěma památkami, ukrajinskou redakcí Lucidaria a „povídkou o kralevici Bruncvíkovi“. První památka vede nás do oblasti ukrajinské, druhá byla známá, pokud víme, jenom v moskevském, velkoruském prostředí. V tomto posledním případě jest možno mluviti o tom, že český literární vliv zasáhl také moskevské knižní a literární prostředí, okolnost, která rozhodně odlišuje tuto dobu českého vlivu od doby předchozí, kdy aktivní roli při osvojování českého vlivu mělo prostředí běloruské a jihoruské.
Co se týče Lucidaria, je souvislost jeho ukrajinské redakce s českým textem beze všech pochybností. Jinak je tomu s Bruncvíkem. Tato povídka jest známa jenom v množství opisů velkoruského, severoruského původu, v běloruské nebo v ukrajinské tradici takových textů vůbec není, tak jako jich nezná ani literatura polská. Mimo to větší část opisů jsou opisy osmnáctého století, jenom některé jsou z konce století sedmnáctého. Tyto okolnosti nám dávají právo tvrditi, že překlad české povídky byl sotva pořízen dříve než v druhé polovici sedmnáctého století, a že překladatelem mohl být někdo z moskevských písmáků. V každém případě zejména moskevské prostředí konce sedmnáctého a pak osmnáctého století si nejaktivněji osvojilo tuto povídku. Bezprostřední souvislost ruského Bruncvíka s českým se ukazuje jak v námětu, tak ve vypravování, a také v jazyku. Petrovský a Polívka bedlivě prozkoumali naši památku v tomto smyslu a jejich výklady jsou pevným základem pro studium literárního osudu povídek na Rusi.
V kontextu našeho výkladu o povídce o Bruncvíkovi je nutno uvésti několik poznámek o jiné povídce, kterou často spojují s českým literárním vlivem na Rusi. Mám na mysli povídku o Vasiliji Zlatovlasém, králeviči české země. Tato povídka jest známa jenom v moskevských rukopisech a při tom jenom od osmnáctého století. Literatura česká, jakož i literatura polská a jiné, tuto povídku neznají vůbec. Myslím, že povídka o Vasiliji jest památka ruská, právě moskevská z konce sedmnáctého nebo počátku osmnáctého století, tedy z doby Petra Velikého. Při zpracování svého námětu použil autor také některých prvků českých (vědomosti o Čechách), ale sotva měl k disposici nějaký základní český materiál.
Povídka o králeviči Vasiliji má význam pro náš výklad proto, že její osud v literatuře ruské je velice podobný osudu povídky o Bruncvíkovi na ruské půdě. Obě tyto památky více méně současné nalezly v moskevské Rusi svůj kruh čtenářů. Obě tyto povídky staly se částí širokého proudu v rozvoji ruské romantické dobrodružné literatury, která jest tak charakteristická pro dobu synů cara Alexeje Michajloviče, to jest cara Theodora i samého Petra Velikého. Před nedávném napsal prof. Lednicki, že svět moskevský byl vzdálen všech látek rytířských (éloigné de toute chevalerie), v západoevropském smyslu. Avšak ani tento svět nebyl úplně uzavřen vlivu západní literatury rytířské (de chevalerie). V Moskvě bylo v sedmnáctém století již prostředí, které již mohlo samo dáti popud k vypracování ruských románů analogického rázu. Tuto okolnost jest nutno míti na zřeteli při určení místa české povídky o Bruncvíkovi ve vývoji ruské povídky. Povídka o Bruncvíkovi, stejně jako povídka o Vasiliji Zlatovlasém byly předchůdci toho širokého proudu cizozemských historicko-dobrodružných románů, který byl tak charakteristický pro ruskou překladovou literaturu století osmnáctého a ještě počátku století devatenáctého.
Chtěl bych tu ještě upozorniti na jednu složku ruské literární tradice, ve které bylo by lze hledati stopy českých vlivů. Mám na zřeteli dějiny starého východoslovanského divadla, starého ruského dramatu. Tato otázka čeká ještě na podrobné probádání. Byl nedávno vysloven názor, že známá ruská lidová hra „Car Maximilian“ je velice podobná v mnohém staročeské hře o Dorotě a je nasnadě možnost, že česká hra přes staroruské školní divadlo mohla býti přejata ruským prostředím a později se státi hrou lidovou. Podrobnější výklad nebyl ještě tiskem vydán. Jsou dojista některé předpoklady pro positivní vyřešení otázky o vlivu českého divadla na vývoj divadla a dramatu ukrajinského a běloruského. Divadlo jesuitských škol a jiných katolických organisací mělo, jak jest známo, velkou úlohu ve vývoji divadla vůbec. Tradice jesuitského divadla si pevně osvojili činitelé ruských pravoslavných a uniátských škol na Bílé Rusi a na Ukrajině v sedmnáctém století. Značný počet představitelů haličsko-ruského a běloruského prostředí, hlavně uniatského, byl v sedmnáctém a osmnáctém století mezi posluchači filosofických a theologických škol jesuitských v Olomouci a v Praze. K tomu můžeme ještě dodat, že koncem sedmnáctého století začala se vyvíjeti snaha po zavedení divadla také v Moskvě, a to nejdříve za součinnosti Němců. Za jednu z etap tohoto vývoje jest nutno uznati dosud málo známý fakt, že čeští jesuité organisovali divadelní hry v Moskvě, ve své škole. Počátkem osmnáctého století organisovali čeští jesuité Milan a Berula veřejné divadelní hry se silami svých vychovanců ruských i cizozemských. To bylo samozřejmě latinsko-jesuitské divadlo, ale v jiných místech (v Polsku, na Ukrajině atd.), právě přes toto divadlo vznikly základní formy divadelní prakse i dramatického repertoáru. Za těchto okolností jest velice těžko vyloučiti možnost, že také divadlo česko-moravských jesuitů mělo nějakou úlohu ve vzniku a rozvoji východoslovanského, divadla v sedmnáctém a osmnáctém století. Snad nebylo jenom zvláštní náhodou, že Petr Veliký hledal také v Čechách divadelní umělce pro Rusko v době živého obnovení kulturního života ruského.
České prvky v staroruské literatuře patnáctého až sedmnáctého století byly skrovné podle svého obsahu a obecného významu. Není možno je srovnávati s fakty českého vlivu na Rusi v desátém až dvanáctém století nebo s prvky polskými v ruské literatuře šestnáctého a sedmnáctého století a s prvky jihoslovanskými v literatuře staré Rusi desátého až patnáctého století. Ale i při tomto skrovném rozsahu zasluhuje český vliv na literaturu východoslovanskou zvláštní pozornosti jako jedna ze zajímavých částí celého proudění evropské kulturní tradice na ruský východ. Mimo to má tento zjev zvláštní význam pro dějiny literatury a kultury české, protože v několika případech právě ruská literární tradice zachránila vzácné památky české literatury, české půdě již neznámé, a protože jde o českou kulturní expansi, o radiaci české literatury — okolnost to podstatně důležitou i pro dějiny této literatury samé.
V tomto přehledu nás zajímají zejména poslední dvě období. V období prvním, podle obsahu a všeobecného kulturně-historického významu nejbohatším a nejdůležitějším, šlo o osudy církevně-slovanské tradice na československé půdě, tradice, která byla svým vznikem a svou podstatou odvětvím velkého všeslovanského zjevu, který měl své kořeny také u východních Slovanů, na Rusi. V pozdější době tato jednotnost jazykové literární podstaty v česko-ruských stycích již neexistovala. V Čechách zmizel církevně-slovanský literární živel již ve dvanáctém století, na Rusi vznikly u východních Slovanů na jeho základě nové literární zjevy, nový literární písemný jazyk. V souvislosti s tím jsou spojeny pozdější etapy ve vývoji česko-ruské literární vzájemnosti s problémem překládání z českého literárního jazyka do literárního jazyka toho neb onoho kulturního prostředí východoslovanského.
S vlnou českého literárního vlivu tohoto rázu se na Rusi setkáváme po prvé ve století patnáctém až šestnáctém. Prostředím, které tehdy přijímalo české literární proudy, bylo prostředí běloruské, t. j. obyvatelstvo západoruských oblastí, které počínajíc patnáctým stoletím náležely k velkoknížetství litevskému. Se stránky jazykové a všeobecně-kulturní bylo toto prostředí pod silným vlivem polským, který postupně zesiloval. Jak je dobře známo, polský literární jazyk jako jazyk polských úřadů ve čtrnáctém až šestnáctém století převzal veliké množství českých prvků, slov a termínů pro Polsko patnáctého století byl český jazyk jazykem vzdělanosti, vyšší kultury. Tím se dá vysvětliti, že v listinách, v jazyku běloruských úřadů a v běloruské literární tradici tohoto období nalézáme často zřejmé stopy českého jazykového vlivu. Není ovšem vyloučena možnost, že západoruské kulturní a vládní prostředí si tehdy osvojilo řadu českých jazykových zjevů samostatně a bezprostředně z češtiny. Jest těžko v každém zvláštním případě rozhodnouti, jde-li o osvojení toho neb jiného českého slova, termínu atd., v běloruském jazyku přímo z češtiny nebo přes jazyk polský, avšak ve všeobecném smyslu nutno konstatovati, že české jazykové prvky se dostávaly do běloruské literární tradice a do jazyka litevsko-ruských oblastí souběžně jak přes Polsko, tak přímo ze svého původního pramene.
Obrátíme-li se nyní k otázce literárního vlivu českého na ruskou literaturu v patnáctém a šestnáctém století, musíme zdůrazniti, že tu před námi stojí dvě řady zjevů. S jedné strany jsou před námi fakta, která mluví o vlivu české bible v západoruském prostředí, s druhé strany jsou to fakta, mluvící o vlivu v oblasti světské literatury, v oblasti mravoučných povídek.
Když mluvíme o úloze české bible v ruské literatuře, připomínáme si především jméno doktora Františka Skoryny, který vydal v letech 1517 — 19 v Praze třiadvacet knih Starého zákona a použil při zpracování ruského textu české bible v benátském vydání z roku 1506. Avšak česká bible byla v rukou ruských písmáků i před Skorynou, tedy již ve století patnáctém, a v každém případě byla ještě po něm důležitou pomůckou při opravě církevně-slovanského textu biblického, na příklad pro redaktory znamenité bible ostrožské z let 1580 — 81, a snad ještě i ve století osmnáctém, kdy byla připravena tak zvaná bible jelizavetinská roku 1751. České překlady celé bible nebo jejích zvláštních knih nebo částí v různých vydáních, a také snad i v rukopisech, byly užívány ruskými lidmi šestnáctého až sedmnáctého století, jak je ještě možno zjistili podle seznamů knihoven různých východoslovanských církevních a kulturních institucí (ve Lvově, v Kijevě, na Bílé Rusi, v Moskvě a jinde). Známý český rukopisný žaltář wittenberský byl na počátku sedmnáctého století bezpochyby v majetku nějakého Rusa, po němž zbyl na obálce ruský nadpis. Největší význam mají však pro naše téma fakta století patnáctého a počátku století šestnáctého, poněvadž tehdy česká bible měla úlohu hlavního pramene pro Skorynu a j.
Sotva je možno a nutno kategoricky tvrditi, že Skoryna byl ve své činnosti pod vlivem husitství a že je v husitských jeho sympatiích nutno hledati vysvětlení jeho činnosti pro vydání bible v jazyku blízkém národní řeči běloruské. Skoryna byl náboženským vyznáním sotva blízký husitství a tím méně směru českobratrskému. Byl člověk své doby, representant širokých kulturních sympatií a moderního světového názoru, byl humanista a v této všeobecné podstatě jeho ducha je třeba hledati vysvětlení jeho velkého kulturního činu. S Prahou jej spojovala, jak se nám zdá, ne tak náboženská sympatie k českému prostředí, jako spíše stránka praktická a zároveň (což musíme zvláště zdůrazniti) možná i služebný poměr ke dvoru českého krále Vladislava Jagellonského, representanta polsko-litevské panovnické rodiny. Není možno zapomenouti, že česká bible byla do doby Skorynovy jediná slovanská bible, vydaná tiskem. Jihoslované a krakovský Němec Fiol již koncem patnáctého století a v prvních letech století šestnáctého vydali několik knih v církevně-slovanském jazyku, ale to nebyla celá bible, to byly buď knihy bohoslužebné nebo knihy Nového zákona. Při svém plánu vydati úplný text ruské bible musil se Skoryna přirozeně obrátiti k jedinému tehdy existujícímu tištěnému slovanskému textu bible, to jest k bibli české. Skoryna použil pro svou práci českého vydání z roku 1506. K tomu ho přivedly zájmy praktické, sotva také zájmy rázu ideologického, jak to tvrdí někteří učenci. Tím méně máme podklad pro tvrzení, že Skoryna byl ve svém díle pouhým nástrojem propagačních úmyslů Českých bratří a husitů vůbec. V bibli Skorynově jsou zřejmé stopy vlivu bible české jak v textu, tak v jazyku. Základem této bible je církevně-slovanský tradiční ruský text. Ten byl tu však propracován pod vlivem jednak živé řeči běloruské, to jest živého jazyka samého Skoryny a jeho běloruského okolí, jednak jazyka bible české. Nechtěli bychom zvětšovali význam posledního vlivu. Obdoba slovníku Skorynova s českým slovníkem té doby nebo samé bible z roku 1506 nám ještě nedává právo mluviti o vlivu, neboť široká analysa slovníku běloruského písemnictví té doby svědčí o všeobecném používání těch neb jiných slov v této písemné tradici. Ale přes to všechno není pochybnosti, že text Skorynovy bible souvisí s textem bible české, jak to je jasné, když začneme srovnávati tyto dva texty s textem staroruské církevně-slovanské bible Gennadijovské z roku 1499 nebo ostrožské z let 1580 — 81.
Svou práci Skoryna nedokončil. Vydal v Praze jenom třiadvacet knih Starého zákona, ale připravil překlad ještě jiných knih, které jsou nám známy jenom v rukopisech, pocházejících z Ukrajiny a obzvláště z haličské Rusi. Avšak pražské knihy Skorynovy byly známy v šestnáctém a sedmnáctém století také v Rusi moskevské.
A tak na počátku století šestnáctého připadla české bibli významná úloha kulturní v ruském prostředí tím, že měla důležitý vliv na první pokus o vydání ruské bible tiskem. Úloha české bible v ruském prostředí nebyla tím ještě u konce. K ní se obrátili v bělorusko-ukrajinském kulturním prostředí téže doby i jiní spisovatelé. To ukazuje zejména překlad „Písně písní“ z českého textu do jazyka bělorusko-ukrajinského. Podle vnitřních zvláštností byl tento překlad Písně písní vypracován nejspíše v patnáctém století (jediný nyní známý překlad je z konce patnáctého století). Tento text se skládá ze dvou částí: Písně písní a traktátu o lásce, jenž je jakýmsi výtahem této biblické skladby. Jazyk těchto dvou Částí je značně rozdílný, traktát je psán jazykem čistším a volnějším, text Písně nese jasné stopy otrocké závislosti na českém textu předlohy. Proto není dost jasno, byl-li také traktát přeložen z jiné řeči, nebo byl-li napsán již na Rusi a přidán k Písni. O tom, že Píseň písní byla přeložena z češtiny, není ovšem pochybnosti. Úplně podobný text český není nám nyní znám. V ruském textu jsou zvláštnosti, které jej sbližují s českým překladem z patnáctého století, jiné zvláštnosti jej zase sbližují s benátskou biblí z roku 1506. Je možno říci, že tato ruská památka čeká ještě na svého badatele, ale můžeme již nyní beze vší pochyby tvrditi, že tento text je překlad z češtiny, při čemž překladatel často bezradně a otrocky sledoval svou předlohu a často byl nucen jen transkribovat česká slova a fráze, nemaje po ruce ruských přiléhavých výrazů. Perwolf říkal, že překladatelem mohl býti nějaký Čech nebo Slovák. Můžeme však mysliti i na ruského překladatele, jenž nebyl ještě dostatečnou měrou připraven pro svou práci.
Dějiny bible Skorynovy a tento překlad Písně písní dokazují, že koncem století patnáctého a počátkem šestnáctého století měla česká bible vliv v ruském prostředí a pozoruhodnou úlohu ve vývoji ruského písemnictví. V jisté míře jest možno české bibli připsati také vliv na obrat východoslovanských spisovatelů při překladech knih Písma sv. do řeči lidové, stejně jako měli Češi rozhodující vliv v tomto směru také v Polsku. Tento obrat k lidovému jazyku, pokud se projevil v práci Skorynově a v jiných faktech, měl ovšem i jiné příčiny všeobecně-kulturního rázu a český příklad mohl býti jen jednou z důležitých složek tohoto zajímavého zjevu.
Obraťme se nyní k jinému českému proudu v ruském literárním vývoji patnáctého a šestnáctého století, k otázce českého vlivu v oblasti literatury mravoučné a literatury pověstí. Máme v tomto případě několik písemných památek, které jsou bezprostředně spojeny s českými předlohami, neboť jsou jejich překlady. Jsou to „Kniha o Toudale rytíři“, „Skazanie o Sibylle proročící“ a „Život svátého Alexeje, člověka božího“. Nejde tu, jak je vidět, o památky českého původu, ale je důležité, že zejména zásluhou českého kulturního prostřednictví se tyto texty dostaly do literární tradice běloruské. Srovnání ruské Sibylly se Sibyllou českou činí tento fakt úplně jasným a nepochybným. Jinak je tomu s knihou o Toudale, poněvadž v českém písemnictví se tato památka vůbec nedochovala, ale jazykové prozkoumání ruské Knihy dává možnost přesvědčivě tvrditi, že česká literatura již před koncem patnáctého století dobře znala tuto povídku a že ruský text je bezpochyby bezprostřední překlad textu českého. Ruský Život sv. Alexeje zejména v jedné redakci hlásá, že je to překlad z češtiny, avšak otázka jeho vzniku je dosti komplikovaná a nemůže býti vyřešena tak přesvědčivě a přímo jako otázka o Sibylle a Toudale.
To stačí, abychom mohli konstatovati, že v patnáctém a počátkem století šestnáctého knižní prostředí západoruské, běloruské, když se snažilo osvojit si nové západoevropské texty povídek a mravoučných spisů, bezprostředně užívalo také českého literárního materiálu.
Nová etapa ve vývoji českého literárního vlivu ve východoslovanském prostředí, to jest etapa sedmnáctého století, se pro nás otvírá jenom dvěma památkami, ukrajinskou redakcí Lucidaria a „povídkou o kralevici Bruncvíkovi“. První památka vede nás do oblasti ukrajinské, druhá byla známá, pokud víme, jenom v moskevském, velkoruském prostředí. V tomto posledním případě jest možno mluviti o tom, že český literární vliv zasáhl také moskevské knižní a literární prostředí, okolnost, která rozhodně odlišuje tuto dobu českého vlivu od doby předchozí, kdy aktivní roli při osvojování českého vlivu mělo prostředí běloruské a jihoruské.
Co se týče Lucidaria, je souvislost jeho ukrajinské redakce s českým textem beze všech pochybností. Jinak je tomu s Bruncvíkem. Tato povídka jest známa jenom v množství opisů velkoruského, severoruského původu, v běloruské nebo v ukrajinské tradici takových textů vůbec není, tak jako jich nezná ani literatura polská. Mimo to větší část opisů jsou opisy osmnáctého století, jenom některé jsou z konce století sedmnáctého. Tyto okolnosti nám dávají právo tvrditi, že překlad české povídky byl sotva pořízen dříve než v druhé polovici sedmnáctého století, a že překladatelem mohl být někdo z moskevských písmáků. V každém případě zejména moskevské prostředí konce sedmnáctého a pak osmnáctého století si nejaktivněji osvojilo tuto povídku. Bezprostřední souvislost ruského Bruncvíka s českým se ukazuje jak v námětu, tak ve vypravování, a také v jazyku. Petrovský a Polívka bedlivě prozkoumali naši památku v tomto smyslu a jejich výklady jsou pevným základem pro studium literárního osudu povídek na Rusi.
V kontextu našeho výkladu o povídce o Bruncvíkovi je nutno uvésti několik poznámek o jiné povídce, kterou často spojují s českým literárním vlivem na Rusi. Mám na mysli povídku o Vasiliji Zlatovlasém, králeviči české země. Tato povídka jest známa jenom v moskevských rukopisech a při tom jenom od osmnáctého století. Literatura česká, jakož i literatura polská a jiné, tuto povídku neznají vůbec. Myslím, že povídka o Vasiliji jest památka ruská, právě moskevská z konce sedmnáctého nebo počátku osmnáctého století, tedy z doby Petra Velikého. Při zpracování svého námětu použil autor také některých prvků českých (vědomosti o Čechách), ale sotva měl k disposici nějaký základní český materiál.
Povídka o králeviči Vasiliji má význam pro náš výklad proto, že její osud v literatuře ruské je velice podobný osudu povídky o Bruncvíkovi na ruské půdě. Obě tyto památky více méně současné nalezly v moskevské Rusi svůj kruh čtenářů. Obě tyto povídky staly se částí širokého proudu v rozvoji ruské romantické dobrodružné literatury, která jest tak charakteristická pro dobu synů cara Alexeje Michajloviče, to jest cara Theodora i samého Petra Velikého. Před nedávném napsal prof. Lednicki, že svět moskevský byl vzdálen všech látek rytířských (éloigné de toute chevalerie), v západoevropském smyslu. Avšak ani tento svět nebyl úplně uzavřen vlivu západní literatury rytířské (de chevalerie). V Moskvě bylo v sedmnáctém století již prostředí, které již mohlo samo dáti popud k vypracování ruských románů analogického rázu. Tuto okolnost jest nutno míti na zřeteli při určení místa české povídky o Bruncvíkovi ve vývoji ruské povídky. Povídka o Bruncvíkovi, stejně jako povídka o Vasiliji Zlatovlasém byly předchůdci toho širokého proudu cizozemských historicko-dobrodružných románů, který byl tak charakteristický pro ruskou překladovou literaturu století osmnáctého a ještě počátku století devatenáctého.
Chtěl bych tu ještě upozorniti na jednu složku ruské literární tradice, ve které bylo by lze hledati stopy českých vlivů. Mám na zřeteli dějiny starého východoslovanského divadla, starého ruského dramatu. Tato otázka čeká ještě na podrobné probádání. Byl nedávno vysloven názor, že známá ruská lidová hra „Car Maximilian“ je velice podobná v mnohém staročeské hře o Dorotě a je nasnadě možnost, že česká hra přes staroruské školní divadlo mohla býti přejata ruským prostředím a později se státi hrou lidovou. Podrobnější výklad nebyl ještě tiskem vydán. Jsou dojista některé předpoklady pro positivní vyřešení otázky o vlivu českého divadla na vývoj divadla a dramatu ukrajinského a běloruského. Divadlo jesuitských škol a jiných katolických organisací mělo, jak jest známo, velkou úlohu ve vývoji divadla vůbec. Tradice jesuitského divadla si pevně osvojili činitelé ruských pravoslavných a uniátských škol na Bílé Rusi a na Ukrajině v sedmnáctém století. Značný počet představitelů haličsko-ruského a běloruského prostředí, hlavně uniatského, byl v sedmnáctém a osmnáctém století mezi posluchači filosofických a theologických škol jesuitských v Olomouci a v Praze. K tomu můžeme ještě dodat, že koncem sedmnáctého století začala se vyvíjeti snaha po zavedení divadla také v Moskvě, a to nejdříve za součinnosti Němců. Za jednu z etap tohoto vývoje jest nutno uznati dosud málo známý fakt, že čeští jesuité organisovali divadelní hry v Moskvě, ve své škole. Počátkem osmnáctého století organisovali čeští jesuité Milan a Berula veřejné divadelní hry se silami svých vychovanců ruských i cizozemských. To bylo samozřejmě latinsko-jesuitské divadlo, ale v jiných místech (v Polsku, na Ukrajině atd.), právě přes toto divadlo vznikly základní formy divadelní prakse i dramatického repertoáru. Za těchto okolností jest velice těžko vyloučiti možnost, že také divadlo česko-moravských jesuitů mělo nějakou úlohu ve vzniku a rozvoji východoslovanského, divadla v sedmnáctém a osmnáctém století. Snad nebylo jenom zvláštní náhodou, že Petr Veliký hledal také v Čechách divadelní umělce pro Rusko v době živého obnovení kulturního života ruského.
České prvky v staroruské literatuře patnáctého až sedmnáctého století byly skrovné podle svého obsahu a obecného významu. Není možno je srovnávati s fakty českého vlivu na Rusi v desátém až dvanáctém století nebo s prvky polskými v ruské literatuře šestnáctého a sedmnáctého století a s prvky jihoslovanskými v literatuře staré Rusi desátého až patnáctého století. Ale i při tomto skrovném rozsahu zasluhuje český vliv na literaturu východoslovanskou zvláštní pozornosti jako jedna ze zajímavých částí celého proudění evropské kulturní tradice na ruský východ. Mimo to má tento zjev zvláštní význam pro dějiny literatury a kultury české, protože v několika případech právě ruská literární tradice zachránila vzácné památky české literatury, české půdě již neznámé, a protože jde o českou kulturní expansi, o radiaci české literatury — okolnost to podstatně důležitou i pro dějiny této literatury samé.