Pokroky v sociální politice.
Pokroky v sociální politice.
Ve svých knihách, universitních přednáškách i politických projevech prohlašoval T. G. Masaryk
opět a opět, že politika opravdu česká má býti důsledně
lidová a sociální, protože český národ je národ malých lidí. Několik číselných
dokladů jasně ukáže správnost tohoto tvrzení.
Ze všech zemědělských závodů bylo v bývalém Československu v roce 1930 téměř 95% závodů parcelových, domkářských, malorolnických a malých selských ve výměře nejvýše do 20 ha. Z celkového počtu obyvatelstva výdělečně činného bylo více než 60% v sociální třídě nesamostatných (úředníci, zřízenci, dělníci) a 40% v třídě samostatných. Pro Čechy, Moravu a Slezsko jsou obdobná čísla dokonce 67% nesamostatných a 33% samostatných. Statistická data o národním důchodu ukazují, že průměrný roční výdělek dělníka nepřevyšoval ani v době normálního vývoje hospodářského 6500 K a u soukromých zaměstnanců ve vyšších službách 16.000 K. V nejnižších dvou třídách důchodové daně je zařaděna více než polovina všech poplatníků. Můžeme tedy říci, že jsme národ malých důchodců, jejichž důchod je převážně důchod pracovní.
Ve shodě s názory svého prvního presidenta a se zvláštním složením obyvatelstva jsme si hned po světové válce uvědomili, že kulturní stát je povinen pracovati záměrně k neustálému zvyšování sociální úrovně všeho obyvatelstva. A je nutno se zadostiučiněním konstatovati, že jsme v společenství kulturních národů ihned od počátku zaujali vynikající místo a že jsme si toto místo i v pozdějších dobách hospodářské tísně celkem udrželi. Poctivá snaha o sociální spravedlnost přispěla podstatně k tomu, že se naše země vyvíjely bez pronikavých sociálních bojů a otřesů klidně a jistě uprostřed sociálního, politického a hospodářského vlnobití, které zmítalo poválečnou Evropou. Můžeme býti právem hrdi na to, že jsme tím jako konstruktivní živel přispěli ke konsolidaci poválečné Evropy a není rovněž neskromností, jsme-li hrdi i na to, že některé z našich sociálních reforem působily také mimo hranice našich zemí.
Sociální politikou rozumíme v těchto úvahách záměrně organisovanou činnost, směřující k ochraně sociálně slabých v lidské společnosti mírněním hospodářských a sociálních následků poruch a škod, které jim přináší společenské zřízení. Při tom se omezujeme na vylíčení nejdůležitějších pokroků sociální politiky, nesené státem nebo jinými činiteli veřejného práva na základě zákonodárných nebo jiných veřejnoprávních aktů. Vědomě tedy vylučujeme ze svých úvah dobrovolnou sociální péči a pouze na tomto místě zdůrazňujeme mravní význam sociální politiky soukromoprávní, vykonávané z vlastního rozhodnutí, jejíž veliký rozsah i dosah je charakteristický právě pro sociální cítění obyvatelstva našich oblastí.
I. Ochrana dělnictva. K obstarávání státní správy v oboru sociální politiky bylo zřízeno zákonem z 2. listopadu 1918 ministerstvo sociální péče, které na rozdíl od některých jiných ústředních úřadů nově zřízeného státu nemohlo vlastně navázati na zkušenosti a tradici obdobného rakouského úřadu předválečného, neboť v Rakousku došlo k zřízení ministerstva sociální péče teprve na samém konci války, 1. ledna 1918. Bylo tedy třeba organisovati ústřední úřad naší sociální péče úplně od počátku, a to v neklidné době, která přímo vřela novými sociálně politickými problémy a volala po velikých sociálních reformách. Nestačilo již zákonodárství směřující k ochraně života a zdraví dělníků, které bylo v bývalém Rakousku vybudováno v rozsahu na předválečnou dobu slušném. Nová doba žádá, aby zaměstnanec byl považován za rovnoprávného činitele ve výrobě a vůbec při tvoření nových kapitálů. Stát má zájem — nikoliv pouze z důvodů lidskosti — na fysickém, mravním a kulturním vývoji dělnické a úřednické třídy, na hospodaření s člověkem.
Není tedy jistě náhodou, že prvním zákonem, přijatým jednomyslně Národním shromážděním, byl zákon o osmihodinové době pracovní ze dne 19. prosince 1918 a že při projednávání zákona mohly býti v debatě citovány celé pasáže ze spisku prof. Masaryka O osmihodinové době pracovní z r. 1900. Zákon předstihl časově i obsahem usnesení první konference práce konané ve Washingtoně r. 1919 a jde stále ještě v mnohých směrech nad rámec mezinárodní úpravy pracovní doby.
Zákonem o osmihodinové době pracovní byl učiněn pro řešení problému zkrácení pracovní doby pouze první krok. K původním důvodům převážně zdravotním a etickým přistupují vývojem výrobní techniky ve směru mechanisace a racionalisace nové argumenty rázu spíše hospodářsko-sociálního. Poukazuje se na nutnost, rozděliti kvantum lidské práce, klesající zaváděním automatických a poloautomatických strojů s velkou výkonností, dalším zkrácením pracovní doby na počet zaměstnanců co největší.
Požadavek, aby pracovní síla zaměstnancova byla nejen v zájmu nutné obživy jeho rodiny, ale i v zájmu národního hospodářství udržena neztenčena co nejdéle, vedl k našim zákonům o placených dovolených, které umožňují zaměstnancům tělesné i duševní zotavení. Náš zákon je jedním z prvních a stále ještě nemnohých národních zákonů, které poskytují zaměstnancům všech kategorií právní nárok na placenou dovolenou, jejíž trvání roste s délkou pracovního poměru. Zkušenosti získané u nás tímto zákonem ukazují, že poskytnutí nepřetržité dovolené působí příznivě na sociální, kulturní i mravní úroveň zaměstnanců, zvyšuje jejich chuť k práci i radost z práce a zvyšuje tím výkonnost zaměstnancovu, což je v zájmu podnikatelově.
Zákonná ochrana mezd a platů omezovala se u nás s počátku jako v cizině na zaručení minimálních mezd pro domáckou práci. Jinak bylo ponecháno stanovení výše mezd dohodě zaměstnavatele se zaměstnanci, při čemž hleděli zaměstnanci při ujednávání dohody o odměně za práci dosáhnouti zlepšení svého postavení hromadnými (kolektivními) smlouvami. Při tom však bylo i při existenci kolektivní smlouvy možno, aby zaměstnavatel při sjednávání individuálních pracovních smluv vnutil některým zaměstnancům horší podmínky pracovní a mzdové, než odpovídají kolektivní smlouvě, a vyloučil tak v individuálním případě prakticky její platnost. Chráněny byly v tomto směru pouze některé kategorie zaměstnanců, na př. domáčtí dělníci, zaměstnanci ve vyšších službách, domovníci a jiní. Teprve nařízení ze dne 26. června 1937 stanovilo, že v závodech, pro které platí hromadná smlouva pracovní, nesmějí býti po dobu její platnosti u žádného zaměstnance zkráceny nároky, plynoucí z ustanovení hromadných smluv pracovních, ledaže by k tomu dala souhlas odborová organisace zaměstnanecká, která hromadnou smlouvu pracovní sjednala. Zákon ze dne 21. prosince 1937 stanoví, že hromadné smlouvy pracovní, ujednané mezi odborovými organisacemi zaměstnaneckými a zaměstnavatelskými, nemohou býti vypověděny ani jinak zaniknouti do 31. prosince 1938. Zákaz výpovědí hromadných smluv pracovních měl zajistiti ochranu mezd v době krise tak, aby nenastalo neúměrné klesání životní úrovně zaměstnanců. Ochrana hromadných smluv pracovních před výpovědí jakož i jejich nevylučitelnost při sjednávání individuálních pracovních smluv jest toliko prvním stupněm legislativní úpravy této otázky. Takováto zákonná úprava týká se toliko závodů, které sjednaly hromadnou smlouvu pracovní a ty mohou být poškozovány soutěží závodů mimosmluvních, které nejsou organisovány v odborové organisaci zaměstnavatelské, jež sjednala hromadnou smlouvu pracovní a mohou tedy platit zaměstnancům libovolné mzdy.
Tu zasáhlo vládní nařízení ze dne 26. června 1937, kterým se umožňuje jako dříve v textilní výrobě prohlásiti za závazné pracovní smlouvy hromadné v kterémkoliv oboru. Podle tohoto nařízení může ministerstvo sociální péče v dohodě s příslušným ministerstvem, zastupujícím zájmy výroby, prohlásiti za závaznou hromadnou smlouvu pracovní pro kteroukoli oblast anebo odvětví. Po prohlášení závaznosti platí všechna ustanovení hromadné smlouvy pracovní ve všech závodech příslušné oblasti a příslušného odvětví i v tom případě, když zaměstnavatel nebo zaměstnanec není členem organisace, která ujednala hromadnou smlouvu pracovní.
Mzda, pramen obživy téměř dvou třetin obyvatelstva našich zemí, je zaměstnanci našimi zákony zaručena za určitých podmínek i za dobu, kdy následkem nemoci, úrazu, vojenské služby, výkonu veřejné funkce a pod. anebo pro příčiny ležící v osobě zaměstnavatelově nemůže pracovati a je chráněna dále vůči osobám třetím (věřitelům) zákazy, zabavení nebo postoupení existenčního minima.
II. Ochrana žen, dětí a mladistvých a péče o mládež. V ochraně námezdně pracujících žen jako matek a budoucích matek a v ochraně dorostu národa uplatňují se v nejnovější době kromě hledisek lidskosti, sociální hygieny a kultury také velmi silně hlediska populační, ježto stálý pokles porodů v souvislosti s prodlužováním délky lidského života vede k nebezpečí úbytku obyvatelstva a ke zjevu, nazývanému stárnutí evropských populací. Také v tomto oboru sociální politiky vykazuje naše zákonodárství poválečné pokrok, na příklad zvýšením věkové hranice pro připuštění dětí k pravidelné práci v průmyslu a živnostech na 14 let, případně do ukončení povinné školní docházky, v ochraně učňů poskytnutím nároku na pravidelný odpočinek a placenou dovolenou, zákazem noční práce mladistvých a hlavně bohatším vypravením pojištění v mateřství žen námezdně pracujících v rámci nemocenského pojištění. Musíme však přiznat, že se vývoj v ochraně dětí i v ochraně mateřství v posledním desetiletí zpomalil — zajisté též vlivem hospodářské krise — a že jsme byli hlavně v ochraně mateřství předstiženi některými státy, pěstujícími intensivně politiku rostoucí populace zvláštním všeobecným pojištěním mateřství a přímými peněžními podporami státu při výplatě dávek tohoto pojištění, intensivní ochranou kojících matek, podporami početných rodin a pod.
Veřejná péče o dítě a o mládež zasahuje, když se nedostává prostředků nebo vůle rodičů nebo zákonných poručníků dětí. Problémy, jež se tu vyskytují, jsou jiné, jde-li o děti zdravé, které jen pro chudobu, osiřelost anebo opuštěnost jsou odkázány na cizí pomoc a ochranu, a jiné opět, když jde o mládež tělesně, duševně nebo mravně úchylnou. V zemi České a Moravskoslezské jsou zdravé děti osiřelé, opuštěné nebo zanedbané svěřovány za dozoru okresních péčí o mládež řádným pěstounům nebo dávány do vhodných ústavů. Finanční prostředky k tomu obstarávají do značné části soukromé instituce, ovšem že za vydatné podpory státní, protože obce nemají dostatek finančních prostředků, aby péči o tyto děti samy nesly. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi obstarávala povinnosti veřejné péče o chudou mládež osiřelou a opuštěnou státní správa. O mládež tělesně úchylnou pečuje v zemi České a Moravskoslezské samospráva, na Slovensku a Podkarpatské Rusi pečoval o ně stát. Duševně nenormální jsou z valné části odkázáni na pomoc se stran dobrovolných korporací.
Při všem uznání velikých pokroků, jichž bylo dosaženo v 20 letech po válce, lze vytknouti naší péči o dítě a mládež, že nejsou pro ni uvolňovány dostatečné prostředky veřejné, a že je tedy odkázána z velké části na dobrovolnou činnost, podléhající ve velké míře náhodě a vlivu hospodářské konjunktury.
III. Bytová péče. Potřeba zdravého a levného bytu je dána v prvé řadě důvody sociálně-hygienickými. Bytovou statistikou bylo na př. prokázáno, že úmrtnost závisí na počtu hlav, připadajících na jednu místnost, a že je velmi silná korelace mezi intensitou některých epidemických nemocí a přeplněností bytů. Podmínkou pro zdravý vývoj spořádané rodiny, pro udržení mravnosti, krátce pro veškeren pokrok civilisace je zdravý a levný byt. Podíl připadající z pracovního důchodu na bydlení se zvýšil za války a zvláště po válce, ježto stavební ruch za války poklesl a po válce se zvýšil počet sňatků a tím také poptávka na bytovém trhu. Drahota bytů, zesílená prudkým zvýšením stavebních nákladů, vedla k povážlivému zhoršení bytových poměrů, takže procento nezdravých a přeplněných bytů ve velkých městech vzrostlo daleko nad míru předválečnou.
Je tedy přirozené, že naše veřejná sociální péče byla nucena hned od počátku se zabývati bytovou otázkou, a to tím spíše, že proudění obyvatelstva venkovského do měst a velmi silná repatriace hlavně z bývalého Rakouska zvyšovala poptávku po levných bytech. Naše bytová péče mohla sice navázat na ochranu nájemníků, převzatou z bývalé monarchie, ale byla nucena vybudovat ji různými směry. Skutečně se týkala naše poválečná ochrana nájemníků nejen výpovědí, nýbrž též ceny bytu. Chránila tedy nájemníka i před neodůvodněným zvýšením nájemného a rozšiřovala svou platnost také na podnájemníky a majitele živnostenských provozoven. Také trvala u nás ochrana nájemníků podstatně déle než v cizině. Tento přísnější charakter a větší rozsah jakož i poměrně dlouhé trvání ochrany nájemníků v našich zemích vedly přirozeně k nespokojenosti druhé strany, majitelů domů, kteří mohli pouze z důležitých, v zákoně uvedených důvodů dáti nájemníkovi výpověd.
Zlepšování poměrů na bytovém trhu a poměrů hospodářských dovolovalo postupně rušení ochrany nájemníků a to ve třech směrech. Rozšiřoval se postupně počet důvodů, které opravňují majitele domu k výpovědi z bytu, dále se poskytovala možnost postupného zvyšování nájemného a konečně se z ochrany vyjímaly postupně byty od největších, najatých případně lidmi zámožnými, k menším nebo najatým osobami méně zámožnými, až zbyly v ochraně z důvodů sociálních jen byty zcela malé.
Kromě ochrany nájemníků byla v našich zemích z týchž důvodů značně zlepšena podpora stavebního podnikání, omezující se v bývalé monarchii hlavně na daňové osvobození a jen zčásti na poskytování úvěrů. V našich zemích podporoval stát stavbu obytných budov s malými byty postupně různými způsoby. Od závazku, že stát bude platiti věřiteli zaručenou zápůjčku v určité výši anebo poskytovati zvláštní příspěvek na zúročení a úmor stavebních nákladů až k pouhému osvobození novostavby od domovní daně a obecních dávek a k pouhé záruce státu pro případ, že dlužník nedodrží platební podmínky hypotekární zápůjčky. Výsledky této podpory stavebního ruchu jsou při všech námitkách, které proti různým jejím variantám byly často právem v odborné diskusi pronášeny, celkem uspokojivé. Veliký a naší českou veřejností nedoceněný podíl v péči o malé a zdravé byty mají naše veliké sociálně pojišťovací ústavy, v prvé řadě Ústřední sociální pojišťovna a Všeobecný pensijní ústav. Tak umožnil Všeobecný pensijní ústav přímým poskytováním zápůjček podle zákonů o stavebním ruchu do konce roku 1937 postavení 1420 domů s 18.030 byty povolením zápůjček ve výši 807 mil. 256.000 K.
Celkem lze bytové péči v našich zemích při všech nedokonalostech, které byly s postupným jejím prováděním nezbytně spojeny, přičísti podstatnou zásluhu o udržení sociálního míru. Nelze si ovšem zatajovat, že bytová otázka hlavně ve velikých městských aglomeracích není ještě zdaleka uspokojivě řešena a že hlavně malé byty nevyhovují po stránce zdravotní ani po stránce cenové.
IV. Živnostenská inspekce, zprostředkování práce a pracovní soudy. Dozor nad plněním zákonů sloužících k ochraně práce a zdraví zaměstnanců jest svěřen u nás živnostenským inspektorátům. V institucích živnostenských inspektorátů, převzatých z bývalé monarchie, dovedl stát vytvořiti v našich zemích důležité sociálně politické zařízení, které si získalo porozumění u zaměstnavatelů i zaměstnanců. Kromě vybudování živnostenské inspekce na Slovensku a Podkarpatské Rusi byly zřízeny speciální inspektoráty pro stavební práce a nové dozorčí okresy, takže koncem roku 1937 byla prováděna v bývalém čsl. státě živnostenská inspekce 34 teritoriálními a 3 speciálními inspektoráty, v nichž úřadovalo 107 živnostenských inspektorů pod dozorem Ústředního živnostenského inspektorátu. Extensivní vývoj živnostenské inspekce byl provázen velmi úspěšným vývojem i po stránce vnitřní. Z původních orgánů, dozírajících pouze na zachovávání předpisů o ochraně dělníků, a z dřívějších poradních a zpravodajských orgánů pro zařaďování podniků v úrazovém pojištění a pro rozhodování o žádostech za povolení práce přes čas se stali živnostenští inspektoři v našich zemích prostředníky mezi dělníky a zaměstnavateli, kteří mají velkou zásluhu o zachování dobrého poměru mezi oběma třídami a tedy i o zachování sociálního míru. Pravidelné výroční zprávy Ústředního živnostenského inspektorátu přinášejí velmi důležité informace o vývoji sociální péče. Vedle živnostenských inspektorátů působí pro obor pracovního poměru v hornictví zvláštní báňská inspekce, nezávislá na báňských úřadech.
Účelnou distribuci pracovní příležitosti umožňuje řádně organisované zprostředkování práce. V tomto oboru zůstaly bohužel naše země za vývojem jiných států podobného složení a teprve vládním nařízením ze dne 9. července 1936 byla sjednána aspoň základna pro celostátní úpravu veřejného zprostředkování práce podle moderních zásad, odpovídajících v celku usnesením mezinárodních konferencí práce. Potěšitelný jinak vývoj poraden pro volbu povolání je rázu namnoze náhodného a není jednotně upraven.
Spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, vznikající z pracovního poměru, vykazují některé znaky, kterými se odlišují od jiných sporů. Je tedy přirozené a bylo vynuceno právě zkušenostmi v podobných sporech, že byly u nás zřízeny zvláštní pracovní soudy, které umožňují soudci z povolání, aby se věnoval výlučně složitým otázkám vzájemného poměru zaměstnavatele a zaměstnance, při čemž k odbornému vyřízení sporů přispívají přísedící, jmenovaní jako odborní znalci z řad zaměstnavatelů a zaměstnanců. Pracovní soudy umožňují rychlé vyřízení sporů, nutné právě v zájmu ochrany zaměstnanců, pro něž je pracovní důchod pravidelně jediným prostředkem obživy. Dovolují dále zaměstnancům opravné prostředky bez všelikých výdajů. Pracovní soudy si u nás získaly rychle důvěru obou tříd zájemců a můžeme je proto prohlásiti za důležitou vymoženost naší sociální politiky. Je ovšem třeba vytknouti, že spory některých druhů zaměstnanců, na př. horníků, byly z působnosti pracovních soudů vyloučeny.
V. Závodní výbory. Spoluúčast zaměstnanců ve správě závodu byla upravena zákonem, o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921 a zákonem o závodních a revírních radách v průmyslu hornickém ze dne 26. února 1920. Pozdějšími zákony byla působnost zákona o závodních výborech rozšířena na ústavy a podniky peněžní, na prodej zboží za jednotkové ceny a na podniky, zabývající se dopravou motorovými vozidly. Závodními výbory zavádí se nové uspořádání poměrů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ve směru demokracie na poli hospodářském. Zaměstnavatel zůstává sice i nadále vlastníkem prostředků výrobních, ale na místo dřívějšího jeho neomezeného rozhodování v závodě nastupují tu jakési zárodky konstitučního režimu v tom smyslu, že zaměstnavatel je při rozhodování o četných otázkách, týkajících se pracovního poměru, povinen vyžádati si souhlas nebo spolupůsobení závodního zastoupení zaměstnanců. Tento důležitý zásah státu do dřívějšího samovolného rozhodování zaměstnavatele o správě závodu je odůvodněn požadavkem stále více uplatňovaným, aby při provozu závodu bylo dbáno též hmotných, sociálních a mravních zájmů zaměstnanectva a národního hospodářství. Závodními výbory vstupuje do poměru mezi zaměstnance a zaměstnavatele nový element, který má kromě dozoru na zachovávání mzdových smluv, pracovních řádů a předpisů o ochraně zaměstnanců podporovati zaměstnavatele při plnění hospodářského poslání závodu. Zásada, že závodem je dáno společenství zaměstnavatele a zaměstnanců a že zaměstnanci mají na hospodářském rozvoji závodu zájem, který předpokládá spolupráci obou složek, dochází v našem zákoně o závodních výborech po prvé výslovného výrazu.
Těžká krise z roku 1922, kdy zákon vstupoval v účinnost, kladla ovšem hned od počátku provádění zákona překážky, k nimž se přidružila dlouho trvající lhostejnost dělnictva k výhodám zákona zvláště ve středních a menších závodech a s počátku i jeho nepřipravenost k využití výhod zákona, na př. práva zkoumati bilance u větších podniků nebo vysílati zástupce do správní rady. Proto trvalo dlouho, než se zákon poněkud vžil, při čemž měly doby hospodářských depresí přirozeně nepříznivý vliv. Ačkoliv intensivnějšímu využití zákona o zřizování závodních výborů pomáhá ochrana členů závodního výboru před propuštěním, nejsou přece v mnohých dozorčích okresech živnostenské inspekce závodní výbory stále ještě zřízeny ani u 50% závodů, u nichž by podle zákona mohly být zřízeny. Je také jisto, třeba se to nedá statisticky doložit, že závodní výbory nedovedou nebo nemohou uplatnit vždy s úspěchem práva daná jim zákonem. Na druhé straně se nesplnily obavy, jimiž doprovázely uskutečnění zákona některé skupiny zaměstnavatelů, které v něm viděly obdobu ruských revolučních zásahů do soukromého hospodaření.
VI. Péče o válečné poškozence. Péče o bezprostřední oběti světové války postavila ministerstvo sociální péče před zcela nové úkoly zvláštního charakteru, při čemž přechodnost úkolů, vyplývající z přirozeného poklesu počtu poškozenců a jejich pozůstalých, nedovolila vybavit úřady pro válečné poškozence stálým a zdatným personálem. Vzhledem k těmto zvláštním okolnostem musí býti uznána činnost zemských úřadů pro válečné poškozence v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodě a jejich okresních úřadů, obzvláště uvážíme-li, že peněžité prostředky uvolňované pro provádění péče nedosahovaly, bohužel, poměrné výše ve srovnání s některými lépe situovanými státy. Válečným poškozencům a jejich pozůstalým byly přiznány důchody peněžité. Zčásti pomocí těchto důchodů, zčásti zvláště povolovanými prostředky bylo umožněno orgánům ministerstva sociální péče léčiti válečné poškozence, přeučovati zraněné k výdělečné činnosti, pro niž byli ještě schopni zbytkem svých tělesných sil, zřizovati jim trafiky a biografy, sdružovali je ve výdělečná družstva, opatřovati jim domoviny a živnosti, raněné nemocné a jakékoliv činnosti neschopné umisťovati v útulcích a pod. Byla tedy péče o válečné poškozence velmi pestrá a byla by sotva mohla býti vykonávána, kdyby jí nebyla velmi intensivně napomáhala Družina válečných poškozenců, jejíž součinnost zjednala akcím ministerstva autoritu a důvěru.
Výsledky této činnosti nebyly vždy úplně uspokojivé, jak je tomu téměř vždy při podobných hromadných akcích, které mají působiti rychle a jsou určeny pouze pro přechodnou dobu. Dnes, kdy kmen válečných poškozenců a jejich pozůstalých se přirozeným populačním vývojem likviduje, soustřeďuje se péče o válečné poškozence v podstatě na výplatu důchodů pro zbývající poškozence a pozůstalé.
VII. Péče o nezaměstnané. Rozvrat předválečné rakouské výrobní organisace, způsobený válkou, návrat statisíců demobilisovaných vojínů z vojenské služby, nesnáze s přeměnou válečné výroby na výrobu mírovou, nemožnost opatřiti ihned nové odběratele pro náš export, jehož největší část nalézala před válkou odbyt na půdě rakousko-uherské monarchie a řada jiných příčin rázu hospodářského, sociálního a mravního vynutily si v prvých letech poválečných péči o nezaměstnané, organisovanou na náklad státu a prováděnou nejprve demobilisačními samosprávnými sbory a později okresními úřady. Podpora v nezaměstnanosti byla vyměřována ve výši nemocenské podpory a mohla býti ještě zvýšena pro členy rodiny nezaměstnaného. Poskytnutí podpory mohlo býti vázáno na splnění povinnosti nezaměstnaného, aby konal práci ve prospěch obecný. Ve skutečnosti nemohlo býti použito myšlenky, že výplatě podpory má odpovídati určitý pracovní výkon, a to pro nesnáze administrativního provedení.
Poválečná nezaměstnanost opadla velmi brzy a ukázalo se, že si naše výroba dovedla opatřit za ztracená rakousko-uherská území nová odbytiště. Deflační opatření měnová vyvolala nové vzedmutí vlny nezaměstnanosti, která dosáhla maxima podpor v roce 1923 a potom zase rychle opadávala.
V těchto prvých letech připravilo ministerstvo sociální péče zákon z roku 1921 o podporování v nezaměstnanosti, který vstoupil v účinnost podpůrné péče odborových organisací. Je to tak zvaný gentský systém podpor v nezaměstnanosti. Podle tohoto zákona vyplácejí odborové organisace vedle vlastní podpory příspěvek státní. Státní příspěvek, vyměřený původně v téže výši jako příspěvek organisace, byl později, zvláště v době světové hospodářské krise, zvyšován, až činil dvojnásobek a staral-li se nezaměstnaný aspoň o dvě osoby, trojnásobek organisační podpory, nesměl však převýšiti 15 K denně.
Světová krise si však vynutila, aby byli podporováni na útraty státu i takoví nezaměstnaní, kteří nebyli členy odborových organisací, nebo kteří pro dlouhou nezaměstnanost pozbyli tohoto členství. Tato podpora je udělována ve formě stravovací akce, kterou doplňují podpůrné akce speciální (mléčná, ošacovací a pod.). Ačkoli výše těchto podpor nebyla zcela dostatečná (sazba činila týdně 10 K pro svobodné a 20 K pro ženaté nezaměstnané), zatěžovaly stát pro velký počet podporovaných v době největší krise částkami téměř stejně vysokými, jako přímá podpora podle gentského systému.
Od počátku naší organisované péče o nezaměstnané snažila se naše sociální politika vrátiti nezaměstnané hospodářskému životu, a to nejrůznějšími prostředky, v prvé řadě produktivní péčí o nezaměstnané, t. j. státní podporou pracím, prováděným zeměmi, okresy a obcemi. K zmenšování nezaměstnanosti vedou přirozeně i veliké investiční stavby státní, obzvláště takové, při nichž je třeba mnoho ruční práce. Také podpora stavebního ruchu státními podporami patří k produktivní péči o nezaměstnané. Stejnému cíli slouží ustanovení, omezující právo zaměstnavatelů zastaviti anebo redukovati provoz podniku.
K novým problémům na poli péče o nezaměstnané vede t. zv. trvalá nezaměstnanost starších zaměstnanců, působená tím, že vývoj úmrtnosti se kříží ve svých sociálních účincích s důsledky vývoje výrobní a hospodářské techniky. Od konce 19. století se snižuje úmrtnost pokrokem lékařské vědy v boji proti epidemiím a sociálním chorobám a zlepšováním sociálních poměrů. Podle nejnovějších našich tabulek úmrtnosti stoupla průměrná délka lidského života novorozeného chlapce z 39 let v době 1899 až 1902 na 52 let v době 1929 až 1932. U žen stoupla průměrná délka života ze 42 na 55 let. Ale podle přečetných statistických prací znamená stáří pro dělníka a zaměstnance v průměru menší služební požitky, větší labilnost zaměstnání a mnohem déle trvající nezaměstnanost ve srovnání s ručníky mladšími. Při tom vedou moderní výrobní procesy a zvýšené požadavky na zaměstnancovu výkonnost k tomu, že neustále snižuje hranice, za kterou je zvykem označovati zaměstnance za staršího.
Racionalisace zase znamená vyřadování celých početných skupin zaměstnanců s bohatými zkušenostmi a speciálními vědomostmi z výrobního procesu. Vývoj moderního hospodářství vede totiž k rozmnožování pracovních příležitostí, pro které se žádá v první řadě rychlá přizpůsobivost, jež je vlastností mládí, kdežto ubývá pracovních možností, pro které se vyžadují schopnosti, získané dlouholetou zkušeností, jež souvisí obyčejně s vyšším věkem. Tím se dostáváme k trapnému paradoxu, že moderní hygiena prodlužuje délku života a tedy podíl starších ročníků na celkové populaci, ale moderní hospodářství zmenšuje možnost zaměstnati tyto déle žijící osoby. Vzniká trvalá nezaměstnanost starých dělníků, která je tím povážlivější, že na zaměstnání starého dělníka závisí pravidelně výživa celé rodiny, nebo že jeho ztracený pracovní důchod musí býti nahrazován náhradními důchody členů rodiny. I na to je třeba pamatovat při reformě našich opatření proti nezaměstnanosti.
Prostředkem k zmenšení počtu nezaměstnaných bylo by ovšem také oživení vystěhovaleckého ruchu, v jehož regulaci docílilo ministerstvo sociální péče přes obtíže, vyplývající z protiemigračního zákonodárství cizích států, značných úspěchů.
VIII. Chudinství. Veřejná péče chudinská, t. j. povinná péče vykonávaná orgány veřejné správy, v prvé řadě domovskou obcí, o osoby, jež nemohou si nijak opatřiti nezbytných prostředků k výživě a nemají nároků na jiné životní zaopatření, je u nás vázána na domovské právo, jehož je součástí. Rozsah chudinského zaopatření je závislý na finanční potenci obcí a jiných svazků samosprávných, okresů a zemí. Těm náleží zřizovati a vydržovati nemocnice, chorobince, ústavy pro péči o mládež, pro choromyslné, hluchoněmé a pod., jichž zřízení přesahuje finanční síly obcí. Vzhledem k tomu je chudinská péče nejednotná a v chudých a malých obcích často nedostatečná a ponižující, kdežto ve velkých a bohatých obcích je vybudována tak, že může býti vzorem pro cizinu, jako na př. sociální péče hl. m. Prahy a obzvláště Pražské Masarykovy domovy.
IX. Státní sociální ústav. Moderní anglosaská, a z té zase obzvláště americká sociologická literatura směru sociálně biologického klade váhu na vytvoření speciálních ústavů pro sociální bádání. Sociální ústav u nás založený hned v prvém roce po válce v roce 1919 a přidružený k ministerstvu sociální péče splňuje alespoň některé z úkolů, ukládaných podobným ústavům. Podle stanov má ústav trojí poslání: Jednak má býti vědeckým ústavem pro studium věd sociálních a střediskem všech pracovníků na poli sociálně politickém, jednak má jako poradní sbor ministerstva sociální péče působiti svým hlasem na jeho legislativní i administrativní činnost a konečně má úkol propagační, šířiti totiž ve veřejnosti vědecké poznatky sociální a vyšší sociální nazírání. Ústav má tři sekce.
1. Pracovní odbor pro teoretické bádání, v němž mají býti řešeny problémy sociologické, sociálně filosofické a problémy národohospodářské teorie, zejména socialismus.
2. Pracovní odbor pro dělnickou ochranu, sociální pojišťování a socialisaci, v němž mají býti řešeny otázky dělnického ochranného zákonodárství, otázky odborových organisací zaměstnanců, stávky a výluky, mzdové soudy, tarifní smlouvy, nezaměstnanost, zprostředkování práce, vystěhovalectví, otázky všech složek sociálního pojišťování, družstevnictví, dělnické podílnictví na správě a zisku podniků, vnitřní zemědělská kolonisace a obecní socialismus a akce zespolečňovací vůbec.
3. Pracovní odbor technicko-zdravotnický, výchovný a humanitní pro organisaci práce vůbec, zejména pro psychotechniku, dále ochrannou techniku, zdravotnictví pracovní a vůbec sociální, snahy eugenické, bytovou péči a reformu bydlení vůbec, pro sebevzdělávací a umělecké snahy zaměstnanců, život rodinný, péči o matku a dítě, péči o mládež, o válečné poškozence, veřejné chudinství a sociálně humanitní zařízení vůbec.
Ústav se soustředil hlavně na činnost publikační a přednáškovou; v obou těchto směrech vykonal od svého založení velmi mnoho cenné práce a dovedl získati i přednášky a spolupráci vynikajících cizích sociálních politiků. V posledních letech se jednalo o opatření finančních prostředků pro rozšíření činnosti ústavu ve směru přísně badatelském.
X. Sociální pojištění. V státním, hospodářském a sociálním rozvoji našich zemí má sociální pojištění zvláště vynikající postavení a jeho obdivuhodný vývoj v prvních dvaceti letech po světové válce přispěl velikou měrou k zjednání a udržení sociálního míru. Skutečně také byly to důvody státní politiky, které kromě zřetelů sociálně politických vedly naše státníky při vybudovávání sociálně pojišťovacího zákonodárství. Naše sociální pojištění vybudované ve velkém rozsahu funguje opravdu uspokojivě a jeho pevné základy, třebaže trochu porušené novelami z r. 1929, odolaly vlnobití světové hospodářské krise. Sociálně pojišťovací zákony u nás vydané docházejí uznání cizích odborníků a staly se vzorem pro cizí zákonodárství. To platí v plné míře (i pokud se týče konstrukce dávek, finančního systému a organisace), o sociálním pojištění řeckém. Hlavní zásady našeho sociálního pojištění budou patrně převzaty také pro pojištění venezuelské. K úhradovému finančnímu systému našeho pojištění vrátilo se říšské sociální pojištění a různé zásady dávkového systému i organisace byly přejaty jinými sociálně pojišťovacími zákony.
Velký rozsah a význam našeho sociálního pojištění ukáže nejlépe několik čísel. Příjem z pojistného, odvedeného zaměstnavateli i pojištěnci ve všech odvětvích sociálního pojištění, činil v roce 1937 bez státního příspěvku téměř 2.9 miliardy K a příjem na úrocích a jiných výnosech ze jmění sociálně pojišťovacích ústavů činil v roce 1937 3.650 mil. K. Z těchto úhrnných příjmů byly navráceny 2¾ miliardy K bezprostředně národnímu hospodářství v podobě peněžních dávek (důchody, nemocenské podpory, odbytné, pohřebné, výbavné a pod.) nebo v podobě dávek věcných (náklady na lékařskou službu, léky, léčebnou péči, pobyt v nemocnicích, sanatoriích, zotavovnách a pod.), a zbývajících 900 milionů K bylo vráceno národnímu hospodářství zápůjčkami státu, zemím, okresům, obcím, družstvům, přímými investicemi a pod. Tento významný přesun výnosu našeho hospodářství, který v jádře znamená změny v distribuci důchodů, děje se proto, aby byla zajištěna existence zaměstnanců a jejich rodin při poškození nebo zániku pracovní schopnosti a aby tato pracovní schopnost byla obnovena. Je samozřejmé, že hospodářské zařízení, jež disposici zaměstnancově a zaměstnavatelově odnímá na pojistném na 12% mzdy, a částek jdoucích do miliard užívá pro konsum týchž nebo jiných osob nebo k tvorbě kapitálů, má pronikavý vliv na veřejné i soukromé hospodářství již také proto, že vede k značné akumulaci kapitálů. Vždyť jmění všech našich sociálně pojišťovacích ústavů, pokud slouží zabezpečení budoucích nároků, činilo koncem roku 1937 na 16¾ miliard K a způsob uložení tohoto jmění má samozřejmě veliký vliv na úvěrový trh.
Pro pochopení podstaty a vývojových tendencí našeho sociálního pojištění je třeba uvésti, že má tři základní znaky. Sociální pojištění je především součástí pracovního práva. V této své funkci vylučuje pracovní sílu jakožto složku výrobních nákladů z volné disposice zaměstnavatelovy. Je tedy sociální pojištění součástí sociální politiky, a to velmi důležitou. Sociální pojištění je dále pojištěním. I když jsou spory o právní stránce sociálního pojištění jako pojištění a i když vykazuje po hospodářské stránce odchylky od pojištění soukromého, vyplývají z povahy sociálního pojištění jakožto zařízení pojišťovacího důležité důsledky pro úhradu nákladů, v níž rozhoduje zásada rovnováhy příjmů a vydání, pro organisaci pojištění, obzvláště pro jeho vzájemnostní charakter, pro dávkové složky a pod. Konečně je to samospráva sociálního pojištění za účasti obou skupin interesentů a odborníků, která dává našemu sociálnímu pojištění zvláštní charakter a musí býti považována za jeho důležitý znak, který má vysokou positivní cenu. Tento princip spolupráce zájemců s odborníky osvědčil se nejen při správě všech ústavů našeho sociálního pojištění, nýbrž také v přípravě zákonodárných komisí.
Positivní poměr zaměstnavatelů a pojištěnců k našemu sociálnímu pojištění neznamená ovšem naprostou spokojenost s jeho konstrukcí po stránce dávkové a organisační. Vede naopak k plodné kritice chyb a nedostatků, které jsou vlastní každému lidskému dílu a jsou zčásti způsobeny historickým vývojem nebo změnami v hospodářské a populační struktuře nové doby. Tak také není v našem sociálním pojištění nikdy mrtvý klid, nýbrž stálý život, jaký má být u zdravého, živoucího organismu. Dosah a význam sociálního pojištění, jak bylo u nás vybudováno, vynikne srovnáním se stavem sociálního pojištění po ukončení světové války. V bývalé Rakousko-Uherské monarchii byla vybudována pouze tato odvětví sociálního pojištění: 1. pojištění úrazové, 2. nemocenské a provisní pojištění horníků (nedostatečně vybavené po stránce dávkové i úhradové a po stránce finanční těžce pasivní), 3. nemocenské pojištění jiných dělníků (jež se nevztahovalo na dělníky zemědělské, lesní a čeleď a bylo organisačně velmi roztříštěné), 4. pensijní pojištění soukromých úředníků a zřízenců (organisačně roztříštěné na veliký počet nositelů pojištění a válkou a nešťastnou ukládací politikou zbavené všeho reálného jmění).
Protože téměř všechna odvětví veřejnoprávního sociálního pojištění měla v bývalé Rakousko-Uherské monarchii organisační ústředí ve Vídni, případně v Budapešti, bylo po válce předním úkolem odděliti místní orgány v našich zemích od sociálně pojišťovacích ústředen vídeňských a budapeštských a vytvořiti ústředí vlastní. Další etapou vývoje sociálního pojištění v našich zemích bylo postupné unifikování rozdílných předpisů pojišťovacích v rakouské a uherské části bývalého státu, rozšíření okruhu pojištěnců, organisační zjednodušení a zlepšení systému dávek.
Naše sociální pojištění má tato samostatná odvětví:
1. Úrazové pojištění. Úrazovému pojištění podléhají zaměstnanci v t. zv. nebezpečných podnicích a jeho předmětem je náhrada škod, které vznikají zraněním nebo smrtí pojištěnce následkem podnikového úrazu nebo nemoci z povolání anebo na cestě do práce nebo z práce. Úhrada pojištění se opatřuje pojistným, odstupňovaným podle výše nebezpečí zařáděným do nebezpečenských tříd. Pojistné je vypočteno na základě kapitálové úhrady a má býti revidováno každých pět let. Pojištění provádějí úrazové pojišťovny v Praze a v Brně (dříve i Zemská úřadovna pro pojišťování dělníků v Bratislavě), a to představenstvem, skládajícím se ze zástupců podnikatelů, pojištěnců a osob, jmenovaných ministerstvem sociální péče.
2. Nemocenské pojištění soukromých zaměstnanců. Pojištění podléhají veškeré osoby, vykonávající práce nebo služby na základě smluvního poměru pracovního, služebního nebo učňovského, pokud je nevykonávají jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Pojištěnci jsou podle své mzdy zařaděni do deseti mzdových tříd s průměrnou denní mzdou 4 K až 36 K. Pojistné nemá zpravidla přesahovati 5.5% střední denní mzdy; zvýšení nad tuto hranici může povoliti Ústřední sociální pojišťovna. Na dávkách se poskytuje pomoc v nemoci, pomoc v mateřství a pohřebné. Pomoc v nemoci záleží v poskytování lékařské pomoci jakož i potřebných léčiv a v peněžité podpoře. Na pomoci v mateřství se poskytuje zdarma pomoc porodní asistentky a je-li toho třeba, pomoc lékařská, dále peněžitá dávka, konečně pak příspěvek za kojení ve výši polovičního nemocenského matkám, které své děti samy kojí, až do uplynutí 12 týdnů po porodu. Nemocenské pojištění dělníků provádějí nemocenské pojišťovny, nemocenské pojištění zaměstnanců ve vyšších službách se provádí jednak v týchž pojišťovnách jako pojištění dělníků, jednak ve čtyřech nemocenských pojišťovnách, které provádějí výhradně pojištění zaměstnanců ve vyšších službách. Zvlášť organisováno je nemocenské pojištění horníků, jež provádějí revírní bratrské pokladny.
3. Nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců. Nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců se vztahuje na zaměstnance státu, zemí, okresů, obcí a jiných veřejnoprávních organisací, na učitele, duchovní, vykonávající veřejnou správu a konečně na osoby, požívající odpočivných nebo zaopatřovacích platů od těchto veřejnoprávních zaměstnavatelů. Protože zaměstnanci, podléhající tomuto druhu nemocenského pojištění, mají i v době nemoci nárok na plat, omezilo se nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců pouze na dávky naturální: lékařskou pomoc, včetně pomoci při porodu, přispění porodní asistentky, poskytování léčiv a therapeutických pomůcek. Vedle toho mají pojištěnci nárok na nemocenské ošetření rodinných příslušníků. Hlavním nositelem nemocenského pojištění veřejných zaměstnanců je Léčebný fond veřejných zaměstnanců.
4. Pojištění dělníků pro případ invalidity a stáří. Rozsah pojistné povinnosti jest v celku týž jako v nemocenském pojištění dělníků. Pojištěnci zařaďují se podle své mzdy do pěti pojistných tříd, týdenní pojistné činí v nejnižší třídě 2.60 K, v nejvyšší 8.40 K. Pojištění poskytuje důchod invalidní a starobní, důchod vdovský a vdovecký, důchod sirotčí, výbavné a odbytné. K nároku na důchod a na výbavné jest zapotřebí odbytí čekací doby 100 příspěvkových týdnů. Nositelem pojištění jest Ústřední sociální pojišťovna v Praze, pro kterou však provádějí nemocenské pojišťovny zejména předpis, vybírání pojistného a přípravu řízení důchodového.
5. Pensijní pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Pojištění podléhají soukromí úředníci a osoby obdobně zaměstnané, dále kancelářští zaměstnanci, obchodní pomocníci, dozorčí orgány v zemědělství, lesnictví a hornictví a konečně některé kategorie kvalifikovaných dělníků. Pojištěnci zařaďují se podle svých ročních služebních požitků až do výše 42.000 K do 11 tříd služného. Měsíční pojistné činí v nejnižší třídě 12 K, v nejvyšší 250 K a zvyšuje se o 2 K až 10 K na úhradu zvýšení nároků podle zákona o započtení nepojištěné doby. Pojištění poskytuje důchod invalidní a starobní, důchod vdovský, vdovecký, sirotčí a rodičů, výbavné, odbytné jednou pro vždy, pohřebné a nemocenské ošetření důchodců. Nárok na důchod, jakož i na výbavné a pohřebné jest vázán na dokonání čekací doby 60 příspěvkových měsíců. Pojištění provádí Všeobecný pensijní ústav v Praze a 33 náhradních pensijních ústavů.
6. Provisní pojištění horníků. Pojištěny jsou veškeré osoby zaměstnané v hornictví, pokud nepodléhají pojištění pensijnímu. Pojistné provisního pojištění jest jednotné a činí 87 K měsíčně včetně přechodného příspěvku zaměstnavatelů; kromě toho vybírá se od zaměstnavatelů a zaměstnanců sanační příspěvek a sanační přirážka k ceně uhlí. Pojištění poskytuje důchod invalidní, starobní, vdovský a důchody sirotčí. Pojištění provádí Ústřední bratrská pokladna. Hornické pojištění bylo v roce 1936 pronikavě zreformováno a postaveno na bezpečný finanční základ.
K úplnému vybudování sociálního pojištění chybí v našich zemích pouze pojištění proti nezaměstnanosti, nahrazované nedokonale tak řečeným gentským systémem, o jehož výhodách a nevýhodách bylo již dříve pojednáno. Neproveden zůstává zákon z roku 1925 o pojištění osob samostatně hospodařících, na jehož novelisaci pracuje zvláštní komise. Jak již bylo řečeno, nevrací se v systému sociálního pojištění u nás platném část pojistného, odnímaného národnímu hospodářství, ihned zpět konsumu, nýbrž proměňuje se v kapitál. Stupeň, v jakém se provádí tato kolektivní kapitalisace, je dán úhradovým systémem sociálního pojištění, obzvláště pojištění důchodového. Naše sociální pojištění, založené původně na systému úplné úhrady, bylo bohužel novelami zákona o invalidním a starobním pojištění dělnickém a zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, provedenými přes varování odborníků v roce 1929, poškozeno tím, že bylo sníženo pojistné a současně zvýšeny dávky, což bylo umožněno změnou původního bezpečného předpokladu o budoucím úrokování ústavního jmění. Tyto změny se projevily v hospodářství obou našich největších nositelů sociálního pojištění velmi intensivně při hospodářské krisi po roce 1929 a vyžadují opravy návratem k původním zásadám. Nebýt těchto změn, bylo by naše sociální pojištění důchodové překonalo těžkou krisi daleko lehčeji na rozdíl od sociálně pojišťovacího zákonodárství jiných států, které je založeno na úhradových metodách rozvrhových.
Nahromaděný kapitál, který má sloužit k zajištění budoucích nároků pojištěnců, činil koncem r. 1937 u sociálně pojišťovacích ústavů v našich zemích, jak již bylo řečeno, na 16¾ miliardy K. To je kapitál pro veřejné hospodářství velmi důležitý, neboť je uložen nejen v cenných papírech (zejména zástavních listech hypotekárních a dlužních úpisech komunálních a melioračních), nýbrž i v půjčkách státu, zemím, okresům, obcím a různým veřejným fondům (na př. fondu silničnímu, elektrisačnímu a vodohospodářskému). Důležité jsou také hypotékární zápůjčky, kterými se podporuje především činnost stavebních družstev, neboť se jimi dosud umožnila výstavba asi 60.000 bytů. Lze právem říci, že byly splněny do značné míry intence budovatelů našeho sociálního pojištění, aby kolektivní kapitalisace sociálních pojišťoven bylo použito jednak k zvýšení produktivity národního hospodářství, jednak k péči o zdraví národa.
Emil Krása
Ze všech zemědělských závodů bylo v bývalém Československu v roce 1930 téměř 95% závodů parcelových, domkářských, malorolnických a malých selských ve výměře nejvýše do 20 ha. Z celkového počtu obyvatelstva výdělečně činného bylo více než 60% v sociální třídě nesamostatných (úředníci, zřízenci, dělníci) a 40% v třídě samostatných. Pro Čechy, Moravu a Slezsko jsou obdobná čísla dokonce 67% nesamostatných a 33% samostatných. Statistická data o národním důchodu ukazují, že průměrný roční výdělek dělníka nepřevyšoval ani v době normálního vývoje hospodářského 6500 K a u soukromých zaměstnanců ve vyšších službách 16.000 K. V nejnižších dvou třídách důchodové daně je zařaděna více než polovina všech poplatníků. Můžeme tedy říci, že jsme národ malých důchodců, jejichž důchod je převážně důchod pracovní.
Ve shodě s názory svého prvního presidenta a se zvláštním složením obyvatelstva jsme si hned po světové válce uvědomili, že kulturní stát je povinen pracovati záměrně k neustálému zvyšování sociální úrovně všeho obyvatelstva. A je nutno se zadostiučiněním konstatovati, že jsme v společenství kulturních národů ihned od počátku zaujali vynikající místo a že jsme si toto místo i v pozdějších dobách hospodářské tísně celkem udrželi. Poctivá snaha o sociální spravedlnost přispěla podstatně k tomu, že se naše země vyvíjely bez pronikavých sociálních bojů a otřesů klidně a jistě uprostřed sociálního, politického a hospodářského vlnobití, které zmítalo poválečnou Evropou. Můžeme býti právem hrdi na to, že jsme tím jako konstruktivní živel přispěli ke konsolidaci poválečné Evropy a není rovněž neskromností, jsme-li hrdi i na to, že některé z našich sociálních reforem působily také mimo hranice našich zemí.
Sociální politikou rozumíme v těchto úvahách záměrně organisovanou činnost, směřující k ochraně sociálně slabých v lidské společnosti mírněním hospodářských a sociálních následků poruch a škod, které jim přináší společenské zřízení. Při tom se omezujeme na vylíčení nejdůležitějších pokroků sociální politiky, nesené státem nebo jinými činiteli veřejného práva na základě zákonodárných nebo jiných veřejnoprávních aktů. Vědomě tedy vylučujeme ze svých úvah dobrovolnou sociální péči a pouze na tomto místě zdůrazňujeme mravní význam sociální politiky soukromoprávní, vykonávané z vlastního rozhodnutí, jejíž veliký rozsah i dosah je charakteristický právě pro sociální cítění obyvatelstva našich oblastí.
I. Ochrana dělnictva. K obstarávání státní správy v oboru sociální politiky bylo zřízeno zákonem z 2. listopadu 1918 ministerstvo sociální péče, které na rozdíl od některých jiných ústředních úřadů nově zřízeného státu nemohlo vlastně navázati na zkušenosti a tradici obdobného rakouského úřadu předválečného, neboť v Rakousku došlo k zřízení ministerstva sociální péče teprve na samém konci války, 1. ledna 1918. Bylo tedy třeba organisovati ústřední úřad naší sociální péče úplně od počátku, a to v neklidné době, která přímo vřela novými sociálně politickými problémy a volala po velikých sociálních reformách. Nestačilo již zákonodárství směřující k ochraně života a zdraví dělníků, které bylo v bývalém Rakousku vybudováno v rozsahu na předválečnou dobu slušném. Nová doba žádá, aby zaměstnanec byl považován za rovnoprávného činitele ve výrobě a vůbec při tvoření nových kapitálů. Stát má zájem — nikoliv pouze z důvodů lidskosti — na fysickém, mravním a kulturním vývoji dělnické a úřednické třídy, na hospodaření s člověkem.
Není tedy jistě náhodou, že prvním zákonem, přijatým jednomyslně Národním shromážděním, byl zákon o osmihodinové době pracovní ze dne 19. prosince 1918 a že při projednávání zákona mohly býti v debatě citovány celé pasáže ze spisku prof. Masaryka O osmihodinové době pracovní z r. 1900. Zákon předstihl časově i obsahem usnesení první konference práce konané ve Washingtoně r. 1919 a jde stále ještě v mnohých směrech nad rámec mezinárodní úpravy pracovní doby.
Zákonem o osmihodinové době pracovní byl učiněn pro řešení problému zkrácení pracovní doby pouze první krok. K původním důvodům převážně zdravotním a etickým přistupují vývojem výrobní techniky ve směru mechanisace a racionalisace nové argumenty rázu spíše hospodářsko-sociálního. Poukazuje se na nutnost, rozděliti kvantum lidské práce, klesající zaváděním automatických a poloautomatických strojů s velkou výkonností, dalším zkrácením pracovní doby na počet zaměstnanců co největší.
Požadavek, aby pracovní síla zaměstnancova byla nejen v zájmu nutné obživy jeho rodiny, ale i v zájmu národního hospodářství udržena neztenčena co nejdéle, vedl k našim zákonům o placených dovolených, které umožňují zaměstnancům tělesné i duševní zotavení. Náš zákon je jedním z prvních a stále ještě nemnohých národních zákonů, které poskytují zaměstnancům všech kategorií právní nárok na placenou dovolenou, jejíž trvání roste s délkou pracovního poměru. Zkušenosti získané u nás tímto zákonem ukazují, že poskytnutí nepřetržité dovolené působí příznivě na sociální, kulturní i mravní úroveň zaměstnanců, zvyšuje jejich chuť k práci i radost z práce a zvyšuje tím výkonnost zaměstnancovu, což je v zájmu podnikatelově.
Zákonná ochrana mezd a platů omezovala se u nás s počátku jako v cizině na zaručení minimálních mezd pro domáckou práci. Jinak bylo ponecháno stanovení výše mezd dohodě zaměstnavatele se zaměstnanci, při čemž hleděli zaměstnanci při ujednávání dohody o odměně za práci dosáhnouti zlepšení svého postavení hromadnými (kolektivními) smlouvami. Při tom však bylo i při existenci kolektivní smlouvy možno, aby zaměstnavatel při sjednávání individuálních pracovních smluv vnutil některým zaměstnancům horší podmínky pracovní a mzdové, než odpovídají kolektivní smlouvě, a vyloučil tak v individuálním případě prakticky její platnost. Chráněny byly v tomto směru pouze některé kategorie zaměstnanců, na př. domáčtí dělníci, zaměstnanci ve vyšších službách, domovníci a jiní. Teprve nařízení ze dne 26. června 1937 stanovilo, že v závodech, pro které platí hromadná smlouva pracovní, nesmějí býti po dobu její platnosti u žádného zaměstnance zkráceny nároky, plynoucí z ustanovení hromadných smluv pracovních, ledaže by k tomu dala souhlas odborová organisace zaměstnanecká, která hromadnou smlouvu pracovní sjednala. Zákon ze dne 21. prosince 1937 stanoví, že hromadné smlouvy pracovní, ujednané mezi odborovými organisacemi zaměstnaneckými a zaměstnavatelskými, nemohou býti vypověděny ani jinak zaniknouti do 31. prosince 1938. Zákaz výpovědí hromadných smluv pracovních měl zajistiti ochranu mezd v době krise tak, aby nenastalo neúměrné klesání životní úrovně zaměstnanců. Ochrana hromadných smluv pracovních před výpovědí jakož i jejich nevylučitelnost při sjednávání individuálních pracovních smluv jest toliko prvním stupněm legislativní úpravy této otázky. Takováto zákonná úprava týká se toliko závodů, které sjednaly hromadnou smlouvu pracovní a ty mohou být poškozovány soutěží závodů mimosmluvních, které nejsou organisovány v odborové organisaci zaměstnavatelské, jež sjednala hromadnou smlouvu pracovní a mohou tedy platit zaměstnancům libovolné mzdy.
Tu zasáhlo vládní nařízení ze dne 26. června 1937, kterým se umožňuje jako dříve v textilní výrobě prohlásiti za závazné pracovní smlouvy hromadné v kterémkoliv oboru. Podle tohoto nařízení může ministerstvo sociální péče v dohodě s příslušným ministerstvem, zastupujícím zájmy výroby, prohlásiti za závaznou hromadnou smlouvu pracovní pro kteroukoli oblast anebo odvětví. Po prohlášení závaznosti platí všechna ustanovení hromadné smlouvy pracovní ve všech závodech příslušné oblasti a příslušného odvětví i v tom případě, když zaměstnavatel nebo zaměstnanec není členem organisace, která ujednala hromadnou smlouvu pracovní.
Mzda, pramen obživy téměř dvou třetin obyvatelstva našich zemí, je zaměstnanci našimi zákony zaručena za určitých podmínek i za dobu, kdy následkem nemoci, úrazu, vojenské služby, výkonu veřejné funkce a pod. anebo pro příčiny ležící v osobě zaměstnavatelově nemůže pracovati a je chráněna dále vůči osobám třetím (věřitelům) zákazy, zabavení nebo postoupení existenčního minima.
II. Ochrana žen, dětí a mladistvých a péče o mládež. V ochraně námezdně pracujících žen jako matek a budoucích matek a v ochraně dorostu národa uplatňují se v nejnovější době kromě hledisek lidskosti, sociální hygieny a kultury také velmi silně hlediska populační, ježto stálý pokles porodů v souvislosti s prodlužováním délky lidského života vede k nebezpečí úbytku obyvatelstva a ke zjevu, nazývanému stárnutí evropských populací. Také v tomto oboru sociální politiky vykazuje naše zákonodárství poválečné pokrok, na příklad zvýšením věkové hranice pro připuštění dětí k pravidelné práci v průmyslu a živnostech na 14 let, případně do ukončení povinné školní docházky, v ochraně učňů poskytnutím nároku na pravidelný odpočinek a placenou dovolenou, zákazem noční práce mladistvých a hlavně bohatším vypravením pojištění v mateřství žen námezdně pracujících v rámci nemocenského pojištění. Musíme však přiznat, že se vývoj v ochraně dětí i v ochraně mateřství v posledním desetiletí zpomalil — zajisté též vlivem hospodářské krise — a že jsme byli hlavně v ochraně mateřství předstiženi některými státy, pěstujícími intensivně politiku rostoucí populace zvláštním všeobecným pojištěním mateřství a přímými peněžními podporami státu při výplatě dávek tohoto pojištění, intensivní ochranou kojících matek, podporami početných rodin a pod.
Veřejná péče o dítě a o mládež zasahuje, když se nedostává prostředků nebo vůle rodičů nebo zákonných poručníků dětí. Problémy, jež se tu vyskytují, jsou jiné, jde-li o děti zdravé, které jen pro chudobu, osiřelost anebo opuštěnost jsou odkázány na cizí pomoc a ochranu, a jiné opět, když jde o mládež tělesně, duševně nebo mravně úchylnou. V zemi České a Moravskoslezské jsou zdravé děti osiřelé, opuštěné nebo zanedbané svěřovány za dozoru okresních péčí o mládež řádným pěstounům nebo dávány do vhodných ústavů. Finanční prostředky k tomu obstarávají do značné části soukromé instituce, ovšem že za vydatné podpory státní, protože obce nemají dostatek finančních prostředků, aby péči o tyto děti samy nesly. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi obstarávala povinnosti veřejné péče o chudou mládež osiřelou a opuštěnou státní správa. O mládež tělesně úchylnou pečuje v zemi České a Moravskoslezské samospráva, na Slovensku a Podkarpatské Rusi pečoval o ně stát. Duševně nenormální jsou z valné části odkázáni na pomoc se stran dobrovolných korporací.
Při všem uznání velikých pokroků, jichž bylo dosaženo v 20 letech po válce, lze vytknouti naší péči o dítě a mládež, že nejsou pro ni uvolňovány dostatečné prostředky veřejné, a že je tedy odkázána z velké části na dobrovolnou činnost, podléhající ve velké míře náhodě a vlivu hospodářské konjunktury.
III. Bytová péče. Potřeba zdravého a levného bytu je dána v prvé řadě důvody sociálně-hygienickými. Bytovou statistikou bylo na př. prokázáno, že úmrtnost závisí na počtu hlav, připadajících na jednu místnost, a že je velmi silná korelace mezi intensitou některých epidemických nemocí a přeplněností bytů. Podmínkou pro zdravý vývoj spořádané rodiny, pro udržení mravnosti, krátce pro veškeren pokrok civilisace je zdravý a levný byt. Podíl připadající z pracovního důchodu na bydlení se zvýšil za války a zvláště po válce, ježto stavební ruch za války poklesl a po válce se zvýšil počet sňatků a tím také poptávka na bytovém trhu. Drahota bytů, zesílená prudkým zvýšením stavebních nákladů, vedla k povážlivému zhoršení bytových poměrů, takže procento nezdravých a přeplněných bytů ve velkých městech vzrostlo daleko nad míru předválečnou.
Je tedy přirozené, že naše veřejná sociální péče byla nucena hned od počátku se zabývati bytovou otázkou, a to tím spíše, že proudění obyvatelstva venkovského do měst a velmi silná repatriace hlavně z bývalého Rakouska zvyšovala poptávku po levných bytech. Naše bytová péče mohla sice navázat na ochranu nájemníků, převzatou z bývalé monarchie, ale byla nucena vybudovat ji různými směry. Skutečně se týkala naše poválečná ochrana nájemníků nejen výpovědí, nýbrž též ceny bytu. Chránila tedy nájemníka i před neodůvodněným zvýšením nájemného a rozšiřovala svou platnost také na podnájemníky a majitele živnostenských provozoven. Také trvala u nás ochrana nájemníků podstatně déle než v cizině. Tento přísnější charakter a větší rozsah jakož i poměrně dlouhé trvání ochrany nájemníků v našich zemích vedly přirozeně k nespokojenosti druhé strany, majitelů domů, kteří mohli pouze z důležitých, v zákoně uvedených důvodů dáti nájemníkovi výpověd.
Zlepšování poměrů na bytovém trhu a poměrů hospodářských dovolovalo postupně rušení ochrany nájemníků a to ve třech směrech. Rozšiřoval se postupně počet důvodů, které opravňují majitele domu k výpovědi z bytu, dále se poskytovala možnost postupného zvyšování nájemného a konečně se z ochrany vyjímaly postupně byty od největších, najatých případně lidmi zámožnými, k menším nebo najatým osobami méně zámožnými, až zbyly v ochraně z důvodů sociálních jen byty zcela malé.
Kromě ochrany nájemníků byla v našich zemích z týchž důvodů značně zlepšena podpora stavebního podnikání, omezující se v bývalé monarchii hlavně na daňové osvobození a jen zčásti na poskytování úvěrů. V našich zemích podporoval stát stavbu obytných budov s malými byty postupně různými způsoby. Od závazku, že stát bude platiti věřiteli zaručenou zápůjčku v určité výši anebo poskytovati zvláštní příspěvek na zúročení a úmor stavebních nákladů až k pouhému osvobození novostavby od domovní daně a obecních dávek a k pouhé záruce státu pro případ, že dlužník nedodrží platební podmínky hypotekární zápůjčky. Výsledky této podpory stavebního ruchu jsou při všech námitkách, které proti různým jejím variantám byly často právem v odborné diskusi pronášeny, celkem uspokojivé. Veliký a naší českou veřejností nedoceněný podíl v péči o malé a zdravé byty mají naše veliké sociálně pojišťovací ústavy, v prvé řadě Ústřední sociální pojišťovna a Všeobecný pensijní ústav. Tak umožnil Všeobecný pensijní ústav přímým poskytováním zápůjček podle zákonů o stavebním ruchu do konce roku 1937 postavení 1420 domů s 18.030 byty povolením zápůjček ve výši 807 mil. 256.000 K.
Celkem lze bytové péči v našich zemích při všech nedokonalostech, které byly s postupným jejím prováděním nezbytně spojeny, přičísti podstatnou zásluhu o udržení sociálního míru. Nelze si ovšem zatajovat, že bytová otázka hlavně ve velikých městských aglomeracích není ještě zdaleka uspokojivě řešena a že hlavně malé byty nevyhovují po stránce zdravotní ani po stránce cenové.
IV. Živnostenská inspekce, zprostředkování práce a pracovní soudy. Dozor nad plněním zákonů sloužících k ochraně práce a zdraví zaměstnanců jest svěřen u nás živnostenským inspektorátům. V institucích živnostenských inspektorátů, převzatých z bývalé monarchie, dovedl stát vytvořiti v našich zemích důležité sociálně politické zařízení, které si získalo porozumění u zaměstnavatelů i zaměstnanců. Kromě vybudování živnostenské inspekce na Slovensku a Podkarpatské Rusi byly zřízeny speciální inspektoráty pro stavební práce a nové dozorčí okresy, takže koncem roku 1937 byla prováděna v bývalém čsl. státě živnostenská inspekce 34 teritoriálními a 3 speciálními inspektoráty, v nichž úřadovalo 107 živnostenských inspektorů pod dozorem Ústředního živnostenského inspektorátu. Extensivní vývoj živnostenské inspekce byl provázen velmi úspěšným vývojem i po stránce vnitřní. Z původních orgánů, dozírajících pouze na zachovávání předpisů o ochraně dělníků, a z dřívějších poradních a zpravodajských orgánů pro zařaďování podniků v úrazovém pojištění a pro rozhodování o žádostech za povolení práce přes čas se stali živnostenští inspektoři v našich zemích prostředníky mezi dělníky a zaměstnavateli, kteří mají velkou zásluhu o zachování dobrého poměru mezi oběma třídami a tedy i o zachování sociálního míru. Pravidelné výroční zprávy Ústředního živnostenského inspektorátu přinášejí velmi důležité informace o vývoji sociální péče. Vedle živnostenských inspektorátů působí pro obor pracovního poměru v hornictví zvláštní báňská inspekce, nezávislá na báňských úřadech.
Účelnou distribuci pracovní příležitosti umožňuje řádně organisované zprostředkování práce. V tomto oboru zůstaly bohužel naše země za vývojem jiných států podobného složení a teprve vládním nařízením ze dne 9. července 1936 byla sjednána aspoň základna pro celostátní úpravu veřejného zprostředkování práce podle moderních zásad, odpovídajících v celku usnesením mezinárodních konferencí práce. Potěšitelný jinak vývoj poraden pro volbu povolání je rázu namnoze náhodného a není jednotně upraven.
Spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, vznikající z pracovního poměru, vykazují některé znaky, kterými se odlišují od jiných sporů. Je tedy přirozené a bylo vynuceno právě zkušenostmi v podobných sporech, že byly u nás zřízeny zvláštní pracovní soudy, které umožňují soudci z povolání, aby se věnoval výlučně složitým otázkám vzájemného poměru zaměstnavatele a zaměstnance, při čemž k odbornému vyřízení sporů přispívají přísedící, jmenovaní jako odborní znalci z řad zaměstnavatelů a zaměstnanců. Pracovní soudy umožňují rychlé vyřízení sporů, nutné právě v zájmu ochrany zaměstnanců, pro něž je pracovní důchod pravidelně jediným prostředkem obživy. Dovolují dále zaměstnancům opravné prostředky bez všelikých výdajů. Pracovní soudy si u nás získaly rychle důvěru obou tříd zájemců a můžeme je proto prohlásiti za důležitou vymoženost naší sociální politiky. Je ovšem třeba vytknouti, že spory některých druhů zaměstnanců, na př. horníků, byly z působnosti pracovních soudů vyloučeny.
V. Závodní výbory. Spoluúčast zaměstnanců ve správě závodu byla upravena zákonem, o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921 a zákonem o závodních a revírních radách v průmyslu hornickém ze dne 26. února 1920. Pozdějšími zákony byla působnost zákona o závodních výborech rozšířena na ústavy a podniky peněžní, na prodej zboží za jednotkové ceny a na podniky, zabývající se dopravou motorovými vozidly. Závodními výbory zavádí se nové uspořádání poměrů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ve směru demokracie na poli hospodářském. Zaměstnavatel zůstává sice i nadále vlastníkem prostředků výrobních, ale na místo dřívějšího jeho neomezeného rozhodování v závodě nastupují tu jakési zárodky konstitučního režimu v tom smyslu, že zaměstnavatel je při rozhodování o četných otázkách, týkajících se pracovního poměru, povinen vyžádati si souhlas nebo spolupůsobení závodního zastoupení zaměstnanců. Tento důležitý zásah státu do dřívějšího samovolného rozhodování zaměstnavatele o správě závodu je odůvodněn požadavkem stále více uplatňovaným, aby při provozu závodu bylo dbáno též hmotných, sociálních a mravních zájmů zaměstnanectva a národního hospodářství. Závodními výbory vstupuje do poměru mezi zaměstnance a zaměstnavatele nový element, který má kromě dozoru na zachovávání mzdových smluv, pracovních řádů a předpisů o ochraně zaměstnanců podporovati zaměstnavatele při plnění hospodářského poslání závodu. Zásada, že závodem je dáno společenství zaměstnavatele a zaměstnanců a že zaměstnanci mají na hospodářském rozvoji závodu zájem, který předpokládá spolupráci obou složek, dochází v našem zákoně o závodních výborech po prvé výslovného výrazu.
Těžká krise z roku 1922, kdy zákon vstupoval v účinnost, kladla ovšem hned od počátku provádění zákona překážky, k nimž se přidružila dlouho trvající lhostejnost dělnictva k výhodám zákona zvláště ve středních a menších závodech a s počátku i jeho nepřipravenost k využití výhod zákona, na př. práva zkoumati bilance u větších podniků nebo vysílati zástupce do správní rady. Proto trvalo dlouho, než se zákon poněkud vžil, při čemž měly doby hospodářských depresí přirozeně nepříznivý vliv. Ačkoliv intensivnějšímu využití zákona o zřizování závodních výborů pomáhá ochrana členů závodního výboru před propuštěním, nejsou přece v mnohých dozorčích okresech živnostenské inspekce závodní výbory stále ještě zřízeny ani u 50% závodů, u nichž by podle zákona mohly být zřízeny. Je také jisto, třeba se to nedá statisticky doložit, že závodní výbory nedovedou nebo nemohou uplatnit vždy s úspěchem práva daná jim zákonem. Na druhé straně se nesplnily obavy, jimiž doprovázely uskutečnění zákona některé skupiny zaměstnavatelů, které v něm viděly obdobu ruských revolučních zásahů do soukromého hospodaření.
VI. Péče o válečné poškozence. Péče o bezprostřední oběti světové války postavila ministerstvo sociální péče před zcela nové úkoly zvláštního charakteru, při čemž přechodnost úkolů, vyplývající z přirozeného poklesu počtu poškozenců a jejich pozůstalých, nedovolila vybavit úřady pro válečné poškozence stálým a zdatným personálem. Vzhledem k těmto zvláštním okolnostem musí býti uznána činnost zemských úřadů pro válečné poškozence v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodě a jejich okresních úřadů, obzvláště uvážíme-li, že peněžité prostředky uvolňované pro provádění péče nedosahovaly, bohužel, poměrné výše ve srovnání s některými lépe situovanými státy. Válečným poškozencům a jejich pozůstalým byly přiznány důchody peněžité. Zčásti pomocí těchto důchodů, zčásti zvláště povolovanými prostředky bylo umožněno orgánům ministerstva sociální péče léčiti válečné poškozence, přeučovati zraněné k výdělečné činnosti, pro niž byli ještě schopni zbytkem svých tělesných sil, zřizovati jim trafiky a biografy, sdružovali je ve výdělečná družstva, opatřovati jim domoviny a živnosti, raněné nemocné a jakékoliv činnosti neschopné umisťovati v útulcích a pod. Byla tedy péče o válečné poškozence velmi pestrá a byla by sotva mohla býti vykonávána, kdyby jí nebyla velmi intensivně napomáhala Družina válečných poškozenců, jejíž součinnost zjednala akcím ministerstva autoritu a důvěru.
Výsledky této činnosti nebyly vždy úplně uspokojivé, jak je tomu téměř vždy při podobných hromadných akcích, které mají působiti rychle a jsou určeny pouze pro přechodnou dobu. Dnes, kdy kmen válečných poškozenců a jejich pozůstalých se přirozeným populačním vývojem likviduje, soustřeďuje se péče o válečné poškozence v podstatě na výplatu důchodů pro zbývající poškozence a pozůstalé.
VII. Péče o nezaměstnané. Rozvrat předválečné rakouské výrobní organisace, způsobený válkou, návrat statisíců demobilisovaných vojínů z vojenské služby, nesnáze s přeměnou válečné výroby na výrobu mírovou, nemožnost opatřiti ihned nové odběratele pro náš export, jehož největší část nalézala před válkou odbyt na půdě rakousko-uherské monarchie a řada jiných příčin rázu hospodářského, sociálního a mravního vynutily si v prvých letech poválečných péči o nezaměstnané, organisovanou na náklad státu a prováděnou nejprve demobilisačními samosprávnými sbory a později okresními úřady. Podpora v nezaměstnanosti byla vyměřována ve výši nemocenské podpory a mohla býti ještě zvýšena pro členy rodiny nezaměstnaného. Poskytnutí podpory mohlo býti vázáno na splnění povinnosti nezaměstnaného, aby konal práci ve prospěch obecný. Ve skutečnosti nemohlo býti použito myšlenky, že výplatě podpory má odpovídati určitý pracovní výkon, a to pro nesnáze administrativního provedení.
Poválečná nezaměstnanost opadla velmi brzy a ukázalo se, že si naše výroba dovedla opatřit za ztracená rakousko-uherská území nová odbytiště. Deflační opatření měnová vyvolala nové vzedmutí vlny nezaměstnanosti, která dosáhla maxima podpor v roce 1923 a potom zase rychle opadávala.
V těchto prvých letech připravilo ministerstvo sociální péče zákon z roku 1921 o podporování v nezaměstnanosti, který vstoupil v účinnost podpůrné péče odborových organisací. Je to tak zvaný gentský systém podpor v nezaměstnanosti. Podle tohoto zákona vyplácejí odborové organisace vedle vlastní podpory příspěvek státní. Státní příspěvek, vyměřený původně v téže výši jako příspěvek organisace, byl později, zvláště v době světové hospodářské krise, zvyšován, až činil dvojnásobek a staral-li se nezaměstnaný aspoň o dvě osoby, trojnásobek organisační podpory, nesměl však převýšiti 15 K denně.
Světová krise si však vynutila, aby byli podporováni na útraty státu i takoví nezaměstnaní, kteří nebyli členy odborových organisací, nebo kteří pro dlouhou nezaměstnanost pozbyli tohoto členství. Tato podpora je udělována ve formě stravovací akce, kterou doplňují podpůrné akce speciální (mléčná, ošacovací a pod.). Ačkoli výše těchto podpor nebyla zcela dostatečná (sazba činila týdně 10 K pro svobodné a 20 K pro ženaté nezaměstnané), zatěžovaly stát pro velký počet podporovaných v době největší krise částkami téměř stejně vysokými, jako přímá podpora podle gentského systému.
Od počátku naší organisované péče o nezaměstnané snažila se naše sociální politika vrátiti nezaměstnané hospodářskému životu, a to nejrůznějšími prostředky, v prvé řadě produktivní péčí o nezaměstnané, t. j. státní podporou pracím, prováděným zeměmi, okresy a obcemi. K zmenšování nezaměstnanosti vedou přirozeně i veliké investiční stavby státní, obzvláště takové, při nichž je třeba mnoho ruční práce. Také podpora stavebního ruchu státními podporami patří k produktivní péči o nezaměstnané. Stejnému cíli slouží ustanovení, omezující právo zaměstnavatelů zastaviti anebo redukovati provoz podniku.
K novým problémům na poli péče o nezaměstnané vede t. zv. trvalá nezaměstnanost starších zaměstnanců, působená tím, že vývoj úmrtnosti se kříží ve svých sociálních účincích s důsledky vývoje výrobní a hospodářské techniky. Od konce 19. století se snižuje úmrtnost pokrokem lékařské vědy v boji proti epidemiím a sociálním chorobám a zlepšováním sociálních poměrů. Podle nejnovějších našich tabulek úmrtnosti stoupla průměrná délka lidského života novorozeného chlapce z 39 let v době 1899 až 1902 na 52 let v době 1929 až 1932. U žen stoupla průměrná délka života ze 42 na 55 let. Ale podle přečetných statistických prací znamená stáří pro dělníka a zaměstnance v průměru menší služební požitky, větší labilnost zaměstnání a mnohem déle trvající nezaměstnanost ve srovnání s ručníky mladšími. Při tom vedou moderní výrobní procesy a zvýšené požadavky na zaměstnancovu výkonnost k tomu, že neustále snižuje hranice, za kterou je zvykem označovati zaměstnance za staršího.
Racionalisace zase znamená vyřadování celých početných skupin zaměstnanců s bohatými zkušenostmi a speciálními vědomostmi z výrobního procesu. Vývoj moderního hospodářství vede totiž k rozmnožování pracovních příležitostí, pro které se žádá v první řadě rychlá přizpůsobivost, jež je vlastností mládí, kdežto ubývá pracovních možností, pro které se vyžadují schopnosti, získané dlouholetou zkušeností, jež souvisí obyčejně s vyšším věkem. Tím se dostáváme k trapnému paradoxu, že moderní hygiena prodlužuje délku života a tedy podíl starších ročníků na celkové populaci, ale moderní hospodářství zmenšuje možnost zaměstnati tyto déle žijící osoby. Vzniká trvalá nezaměstnanost starých dělníků, která je tím povážlivější, že na zaměstnání starého dělníka závisí pravidelně výživa celé rodiny, nebo že jeho ztracený pracovní důchod musí býti nahrazován náhradními důchody členů rodiny. I na to je třeba pamatovat při reformě našich opatření proti nezaměstnanosti.
Prostředkem k zmenšení počtu nezaměstnaných bylo by ovšem také oživení vystěhovaleckého ruchu, v jehož regulaci docílilo ministerstvo sociální péče přes obtíže, vyplývající z protiemigračního zákonodárství cizích států, značných úspěchů.
VIII. Chudinství. Veřejná péče chudinská, t. j. povinná péče vykonávaná orgány veřejné správy, v prvé řadě domovskou obcí, o osoby, jež nemohou si nijak opatřiti nezbytných prostředků k výživě a nemají nároků na jiné životní zaopatření, je u nás vázána na domovské právo, jehož je součástí. Rozsah chudinského zaopatření je závislý na finanční potenci obcí a jiných svazků samosprávných, okresů a zemí. Těm náleží zřizovati a vydržovati nemocnice, chorobince, ústavy pro péči o mládež, pro choromyslné, hluchoněmé a pod., jichž zřízení přesahuje finanční síly obcí. Vzhledem k tomu je chudinská péče nejednotná a v chudých a malých obcích často nedostatečná a ponižující, kdežto ve velkých a bohatých obcích je vybudována tak, že může býti vzorem pro cizinu, jako na př. sociální péče hl. m. Prahy a obzvláště Pražské Masarykovy domovy.
IX. Státní sociální ústav. Moderní anglosaská, a z té zase obzvláště americká sociologická literatura směru sociálně biologického klade váhu na vytvoření speciálních ústavů pro sociální bádání. Sociální ústav u nás založený hned v prvém roce po válce v roce 1919 a přidružený k ministerstvu sociální péče splňuje alespoň některé z úkolů, ukládaných podobným ústavům. Podle stanov má ústav trojí poslání: Jednak má býti vědeckým ústavem pro studium věd sociálních a střediskem všech pracovníků na poli sociálně politickém, jednak má jako poradní sbor ministerstva sociální péče působiti svým hlasem na jeho legislativní i administrativní činnost a konečně má úkol propagační, šířiti totiž ve veřejnosti vědecké poznatky sociální a vyšší sociální nazírání. Ústav má tři sekce.
1. Pracovní odbor pro teoretické bádání, v němž mají býti řešeny problémy sociologické, sociálně filosofické a problémy národohospodářské teorie, zejména socialismus.
2. Pracovní odbor pro dělnickou ochranu, sociální pojišťování a socialisaci, v němž mají býti řešeny otázky dělnického ochranného zákonodárství, otázky odborových organisací zaměstnanců, stávky a výluky, mzdové soudy, tarifní smlouvy, nezaměstnanost, zprostředkování práce, vystěhovalectví, otázky všech složek sociálního pojišťování, družstevnictví, dělnické podílnictví na správě a zisku podniků, vnitřní zemědělská kolonisace a obecní socialismus a akce zespolečňovací vůbec.
3. Pracovní odbor technicko-zdravotnický, výchovný a humanitní pro organisaci práce vůbec, zejména pro psychotechniku, dále ochrannou techniku, zdravotnictví pracovní a vůbec sociální, snahy eugenické, bytovou péči a reformu bydlení vůbec, pro sebevzdělávací a umělecké snahy zaměstnanců, život rodinný, péči o matku a dítě, péči o mládež, o válečné poškozence, veřejné chudinství a sociálně humanitní zařízení vůbec.
Ústav se soustředil hlavně na činnost publikační a přednáškovou; v obou těchto směrech vykonal od svého založení velmi mnoho cenné práce a dovedl získati i přednášky a spolupráci vynikajících cizích sociálních politiků. V posledních letech se jednalo o opatření finančních prostředků pro rozšíření činnosti ústavu ve směru přísně badatelském.
X. Sociální pojištění. V státním, hospodářském a sociálním rozvoji našich zemí má sociální pojištění zvláště vynikající postavení a jeho obdivuhodný vývoj v prvních dvaceti letech po světové válce přispěl velikou měrou k zjednání a udržení sociálního míru. Skutečně také byly to důvody státní politiky, které kromě zřetelů sociálně politických vedly naše státníky při vybudovávání sociálně pojišťovacího zákonodárství. Naše sociální pojištění vybudované ve velkém rozsahu funguje opravdu uspokojivě a jeho pevné základy, třebaže trochu porušené novelami z r. 1929, odolaly vlnobití světové hospodářské krise. Sociálně pojišťovací zákony u nás vydané docházejí uznání cizích odborníků a staly se vzorem pro cizí zákonodárství. To platí v plné míře (i pokud se týče konstrukce dávek, finančního systému a organisace), o sociálním pojištění řeckém. Hlavní zásady našeho sociálního pojištění budou patrně převzaty také pro pojištění venezuelské. K úhradovému finančnímu systému našeho pojištění vrátilo se říšské sociální pojištění a různé zásady dávkového systému i organisace byly přejaty jinými sociálně pojišťovacími zákony.
Velký rozsah a význam našeho sociálního pojištění ukáže nejlépe několik čísel. Příjem z pojistného, odvedeného zaměstnavateli i pojištěnci ve všech odvětvích sociálního pojištění, činil v roce 1937 bez státního příspěvku téměř 2.9 miliardy K a příjem na úrocích a jiných výnosech ze jmění sociálně pojišťovacích ústavů činil v roce 1937 3.650 mil. K. Z těchto úhrnných příjmů byly navráceny 2¾ miliardy K bezprostředně národnímu hospodářství v podobě peněžních dávek (důchody, nemocenské podpory, odbytné, pohřebné, výbavné a pod.) nebo v podobě dávek věcných (náklady na lékařskou službu, léky, léčebnou péči, pobyt v nemocnicích, sanatoriích, zotavovnách a pod.), a zbývajících 900 milionů K bylo vráceno národnímu hospodářství zápůjčkami státu, zemím, okresům, obcím, družstvům, přímými investicemi a pod. Tento významný přesun výnosu našeho hospodářství, který v jádře znamená změny v distribuci důchodů, děje se proto, aby byla zajištěna existence zaměstnanců a jejich rodin při poškození nebo zániku pracovní schopnosti a aby tato pracovní schopnost byla obnovena. Je samozřejmé, že hospodářské zařízení, jež disposici zaměstnancově a zaměstnavatelově odnímá na pojistném na 12% mzdy, a částek jdoucích do miliard užívá pro konsum týchž nebo jiných osob nebo k tvorbě kapitálů, má pronikavý vliv na veřejné i soukromé hospodářství již také proto, že vede k značné akumulaci kapitálů. Vždyť jmění všech našich sociálně pojišťovacích ústavů, pokud slouží zabezpečení budoucích nároků, činilo koncem roku 1937 na 16¾ miliard K a způsob uložení tohoto jmění má samozřejmě veliký vliv na úvěrový trh.
Pro pochopení podstaty a vývojových tendencí našeho sociálního pojištění je třeba uvésti, že má tři základní znaky. Sociální pojištění je především součástí pracovního práva. V této své funkci vylučuje pracovní sílu jakožto složku výrobních nákladů z volné disposice zaměstnavatelovy. Je tedy sociální pojištění součástí sociální politiky, a to velmi důležitou. Sociální pojištění je dále pojištěním. I když jsou spory o právní stránce sociálního pojištění jako pojištění a i když vykazuje po hospodářské stránce odchylky od pojištění soukromého, vyplývají z povahy sociálního pojištění jakožto zařízení pojišťovacího důležité důsledky pro úhradu nákladů, v níž rozhoduje zásada rovnováhy příjmů a vydání, pro organisaci pojištění, obzvláště pro jeho vzájemnostní charakter, pro dávkové složky a pod. Konečně je to samospráva sociálního pojištění za účasti obou skupin interesentů a odborníků, která dává našemu sociálnímu pojištění zvláštní charakter a musí býti považována za jeho důležitý znak, který má vysokou positivní cenu. Tento princip spolupráce zájemců s odborníky osvědčil se nejen při správě všech ústavů našeho sociálního pojištění, nýbrž také v přípravě zákonodárných komisí.
Positivní poměr zaměstnavatelů a pojištěnců k našemu sociálnímu pojištění neznamená ovšem naprostou spokojenost s jeho konstrukcí po stránce dávkové a organisační. Vede naopak k plodné kritice chyb a nedostatků, které jsou vlastní každému lidskému dílu a jsou zčásti způsobeny historickým vývojem nebo změnami v hospodářské a populační struktuře nové doby. Tak také není v našem sociálním pojištění nikdy mrtvý klid, nýbrž stálý život, jaký má být u zdravého, živoucího organismu. Dosah a význam sociálního pojištění, jak bylo u nás vybudováno, vynikne srovnáním se stavem sociálního pojištění po ukončení světové války. V bývalé Rakousko-Uherské monarchii byla vybudována pouze tato odvětví sociálního pojištění: 1. pojištění úrazové, 2. nemocenské a provisní pojištění horníků (nedostatečně vybavené po stránce dávkové i úhradové a po stránce finanční těžce pasivní), 3. nemocenské pojištění jiných dělníků (jež se nevztahovalo na dělníky zemědělské, lesní a čeleď a bylo organisačně velmi roztříštěné), 4. pensijní pojištění soukromých úředníků a zřízenců (organisačně roztříštěné na veliký počet nositelů pojištění a válkou a nešťastnou ukládací politikou zbavené všeho reálného jmění).
Protože téměř všechna odvětví veřejnoprávního sociálního pojištění měla v bývalé Rakousko-Uherské monarchii organisační ústředí ve Vídni, případně v Budapešti, bylo po válce předním úkolem odděliti místní orgány v našich zemích od sociálně pojišťovacích ústředen vídeňských a budapeštských a vytvořiti ústředí vlastní. Další etapou vývoje sociálního pojištění v našich zemích bylo postupné unifikování rozdílných předpisů pojišťovacích v rakouské a uherské části bývalého státu, rozšíření okruhu pojištěnců, organisační zjednodušení a zlepšení systému dávek.
Naše sociální pojištění má tato samostatná odvětví:
1. Úrazové pojištění. Úrazovému pojištění podléhají zaměstnanci v t. zv. nebezpečných podnicích a jeho předmětem je náhrada škod, které vznikají zraněním nebo smrtí pojištěnce následkem podnikového úrazu nebo nemoci z povolání anebo na cestě do práce nebo z práce. Úhrada pojištění se opatřuje pojistným, odstupňovaným podle výše nebezpečí zařáděným do nebezpečenských tříd. Pojistné je vypočteno na základě kapitálové úhrady a má býti revidováno každých pět let. Pojištění provádějí úrazové pojišťovny v Praze a v Brně (dříve i Zemská úřadovna pro pojišťování dělníků v Bratislavě), a to představenstvem, skládajícím se ze zástupců podnikatelů, pojištěnců a osob, jmenovaných ministerstvem sociální péče.
2. Nemocenské pojištění soukromých zaměstnanců. Pojištění podléhají veškeré osoby, vykonávající práce nebo služby na základě smluvního poměru pracovního, služebního nebo učňovského, pokud je nevykonávají jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Pojištěnci jsou podle své mzdy zařaděni do deseti mzdových tříd s průměrnou denní mzdou 4 K až 36 K. Pojistné nemá zpravidla přesahovati 5.5% střední denní mzdy; zvýšení nad tuto hranici může povoliti Ústřední sociální pojišťovna. Na dávkách se poskytuje pomoc v nemoci, pomoc v mateřství a pohřebné. Pomoc v nemoci záleží v poskytování lékařské pomoci jakož i potřebných léčiv a v peněžité podpoře. Na pomoci v mateřství se poskytuje zdarma pomoc porodní asistentky a je-li toho třeba, pomoc lékařská, dále peněžitá dávka, konečně pak příspěvek za kojení ve výši polovičního nemocenského matkám, které své děti samy kojí, až do uplynutí 12 týdnů po porodu. Nemocenské pojištění dělníků provádějí nemocenské pojišťovny, nemocenské pojištění zaměstnanců ve vyšších službách se provádí jednak v týchž pojišťovnách jako pojištění dělníků, jednak ve čtyřech nemocenských pojišťovnách, které provádějí výhradně pojištění zaměstnanců ve vyšších službách. Zvlášť organisováno je nemocenské pojištění horníků, jež provádějí revírní bratrské pokladny.
3. Nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců. Nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců se vztahuje na zaměstnance státu, zemí, okresů, obcí a jiných veřejnoprávních organisací, na učitele, duchovní, vykonávající veřejnou správu a konečně na osoby, požívající odpočivných nebo zaopatřovacích platů od těchto veřejnoprávních zaměstnavatelů. Protože zaměstnanci, podléhající tomuto druhu nemocenského pojištění, mají i v době nemoci nárok na plat, omezilo se nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců pouze na dávky naturální: lékařskou pomoc, včetně pomoci při porodu, přispění porodní asistentky, poskytování léčiv a therapeutických pomůcek. Vedle toho mají pojištěnci nárok na nemocenské ošetření rodinných příslušníků. Hlavním nositelem nemocenského pojištění veřejných zaměstnanců je Léčebný fond veřejných zaměstnanců.
4. Pojištění dělníků pro případ invalidity a stáří. Rozsah pojistné povinnosti jest v celku týž jako v nemocenském pojištění dělníků. Pojištěnci zařaďují se podle své mzdy do pěti pojistných tříd, týdenní pojistné činí v nejnižší třídě 2.60 K, v nejvyšší 8.40 K. Pojištění poskytuje důchod invalidní a starobní, důchod vdovský a vdovecký, důchod sirotčí, výbavné a odbytné. K nároku na důchod a na výbavné jest zapotřebí odbytí čekací doby 100 příspěvkových týdnů. Nositelem pojištění jest Ústřední sociální pojišťovna v Praze, pro kterou však provádějí nemocenské pojišťovny zejména předpis, vybírání pojistného a přípravu řízení důchodového.
5. Pensijní pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Pojištění podléhají soukromí úředníci a osoby obdobně zaměstnané, dále kancelářští zaměstnanci, obchodní pomocníci, dozorčí orgány v zemědělství, lesnictví a hornictví a konečně některé kategorie kvalifikovaných dělníků. Pojištěnci zařaďují se podle svých ročních služebních požitků až do výše 42.000 K do 11 tříd služného. Měsíční pojistné činí v nejnižší třídě 12 K, v nejvyšší 250 K a zvyšuje se o 2 K až 10 K na úhradu zvýšení nároků podle zákona o započtení nepojištěné doby. Pojištění poskytuje důchod invalidní a starobní, důchod vdovský, vdovecký, sirotčí a rodičů, výbavné, odbytné jednou pro vždy, pohřebné a nemocenské ošetření důchodců. Nárok na důchod, jakož i na výbavné a pohřebné jest vázán na dokonání čekací doby 60 příspěvkových měsíců. Pojištění provádí Všeobecný pensijní ústav v Praze a 33 náhradních pensijních ústavů.
6. Provisní pojištění horníků. Pojištěny jsou veškeré osoby zaměstnané v hornictví, pokud nepodléhají pojištění pensijnímu. Pojistné provisního pojištění jest jednotné a činí 87 K měsíčně včetně přechodného příspěvku zaměstnavatelů; kromě toho vybírá se od zaměstnavatelů a zaměstnanců sanační příspěvek a sanační přirážka k ceně uhlí. Pojištění poskytuje důchod invalidní, starobní, vdovský a důchody sirotčí. Pojištění provádí Ústřední bratrská pokladna. Hornické pojištění bylo v roce 1936 pronikavě zreformováno a postaveno na bezpečný finanční základ.
K úplnému vybudování sociálního pojištění chybí v našich zemích pouze pojištění proti nezaměstnanosti, nahrazované nedokonale tak řečeným gentským systémem, o jehož výhodách a nevýhodách bylo již dříve pojednáno. Neproveden zůstává zákon z roku 1925 o pojištění osob samostatně hospodařících, na jehož novelisaci pracuje zvláštní komise. Jak již bylo řečeno, nevrací se v systému sociálního pojištění u nás platném část pojistného, odnímaného národnímu hospodářství, ihned zpět konsumu, nýbrž proměňuje se v kapitál. Stupeň, v jakém se provádí tato kolektivní kapitalisace, je dán úhradovým systémem sociálního pojištění, obzvláště pojištění důchodového. Naše sociální pojištění, založené původně na systému úplné úhrady, bylo bohužel novelami zákona o invalidním a starobním pojištění dělnickém a zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, provedenými přes varování odborníků v roce 1929, poškozeno tím, že bylo sníženo pojistné a současně zvýšeny dávky, což bylo umožněno změnou původního bezpečného předpokladu o budoucím úrokování ústavního jmění. Tyto změny se projevily v hospodářství obou našich největších nositelů sociálního pojištění velmi intensivně při hospodářské krisi po roce 1929 a vyžadují opravy návratem k původním zásadám. Nebýt těchto změn, bylo by naše sociální pojištění důchodové překonalo těžkou krisi daleko lehčeji na rozdíl od sociálně pojišťovacího zákonodárství jiných států, které je založeno na úhradových metodách rozvrhových.
Nahromaděný kapitál, který má sloužit k zajištění budoucích nároků pojištěnců, činil koncem r. 1937 u sociálně pojišťovacích ústavů v našich zemích, jak již bylo řečeno, na 16¾ miliardy K. To je kapitál pro veřejné hospodářství velmi důležitý, neboť je uložen nejen v cenných papírech (zejména zástavních listech hypotekárních a dlužních úpisech komunálních a melioračních), nýbrž i v půjčkách státu, zemím, okresům, obcím a různým veřejným fondům (na př. fondu silničnímu, elektrisačnímu a vodohospodářskému). Důležité jsou také hypotékární zápůjčky, kterými se podporuje především činnost stavebních družstev, neboť se jimi dosud umožnila výstavba asi 60.000 bytů. Lze právem říci, že byly splněny do značné míry intence budovatelů našeho sociálního pojištění, aby kolektivní kapitalisace sociálních pojišťoven bylo použito jednak k zvýšení produktivity národního hospodářství, jednak k péči o zdraví národa.
Emil Krása