Setkávání s TGM První prezident očima medailéra
T. G. Masaryk je stálicí našich novodobých dějin. Jeho odkaz prošel zkouškou dvou totalit,
které svou averzí vůči němu prokázaly Masarykovy nadčasové hodnoty.
Nejprve úřady Třetí
říše, se spolehlivým instinktem zaměřeným proti všemu humanistickému, likvidovaly na
území protektorátu veškeré připomínky našeho prvního prezidenta. Komunisté pak po roce
1948 odstěhovali do depozitářů pár jeho zbylých soch a Masarykovy knihy záhadně zmizely
z regálů knihoven. T. G. M. se potom nadlouho zapsal do nových školních učebnic jako
exponent buržoazie a tím vlastně nepřítel prostého lidu. Do podvědomí lidových mas se
měl vtisknut obraz „toho prezidenta, který nechal střílet do dělníků“.
Není mým úkolem uvádět na pravou míru tyto a podobné urážky a cí lené dezinformace. K tomu je po ruce rozsáhlá odborná literatura. Mám však osobní zkušenost, protože patřím ke generaci, která se o Masarykovi už učila z nov ých učebnic dějepisu, používaných ve školách v padesátých letech. Tak se stalo, že mě tato největší osobnost moderních českých a také československých dějin dlouho míjela. Nebyl jsem sice inf ikován nějakým odporem, ale Masaryka jsem ke své škodě ještě jako středoškolák pořádně neznal a byl mně v podstatě lhostejný. Teprve šedesátá léta, a pro mě zároveň léta v ysokoškolská, mně poskytla v tomto
směru základní osvětu. V tisku v ycházely o Masarykovi texty, pro mou generaci skutečně objevné.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012
Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
