Kolonie, kolonie a zase kolonie… (1) Francie
Rozpínavost evropských států patřila od středověku vždy mezi výsady mocností mající přístup k moři.
Mezi tyto velmoci se řadí také Francie, která v první polovině 17. století kolonizovala severní Ameriku z hlediska obchodního, nežli z pohledu strategického. Ve své době to neměli kolonizátoři nikterak jednoduché, protože naráželi na neustávající odpor již dříve usídlených Portugalců a Španělů.
Založením Port Royal a posléze po třech letech také města Quebec, dali podnět k založení kolonie s názvem Nová Francie, která se nacházela u břehu řeky Sv. Vavřince. Založením města Lousiany expandovali kolonisté ve prospěch krále více na západ. Po prohrané tkzvané sedmileté válce s Anglií však Francie o tuto kolonii přišla. V této době se také rozhodla
kolonizovat menší karibské oblasti, které se staly díky africkým otrokům výnosnými. Rokem 1604 se píše počátek kolonizace Francouzské Guyany, která zůstala kolonií do dnešních dob, proto se na tomto území platí evropskou měnou eurem. Francie se také kolonizačně rozvíjela na africkém kontinentu, kde získala značná území, o které postupem času opět přišla. Jednou z mnoha kolonií bych zmínil pohledem na bankovku stát na tomto černém kontinentě zvaný Francouzská Západní Afrika. Tato federace byla původně založena v roce 1895 jako unie Francouzského Súdánu, Pobřeží Slonoviny, Senegalu a Francouzské Guiney. Postupem času se tato federace rozrostla o sousední teritoria Dahomey a Mauretánie.
Po první světové válce bylo odebráno společenstvím národů Německu Francouzské Togo, které se připojilo k Dahomey, ale zachovalo si svou vlastní samosprávu. V průběhu svého trvání Francouzské Západní Afriky docházelo k mnoha reorganizacím, ale centrálně za chod unie odpovídal Dakarský generální guvernér přímo Ministerstvu pro kolonie v Paříži, naproti tomu jednotlivé složky této unie se zodpovídaly pouze Dakarskému gubernátu. V září 1958 proběhlo referendum o budoucnosti tohoto francouzského společenství. Jednotlivé země si zvolili možnost vzniku autonomních republik v rámci společenství, které však nemělo dlouhého trvání.
Jako jediná si v tu chvíli zvolila cestu úplné nezávislosti Guiney.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012.
Jak se dělá mincovna (17) Pamětní mince s hologramem
Mnoho úspěšných lidí o sobě tvrdí, že nejlepší pro úspěch je jít vlastní neprošlapanou cestou a na jejím konci, po lopotných strastech a překonávání překážek, se kýžený úspěch dostaví.
Zpravidla se neříká, jak dlouho snažení trvalo a kolik obětí zmíněný chodec na vlastní cestě musel přinášet. Tuto cestu pro mincovnu jsem nechtěl volit. Jednak jsme měli málo času a přinášet oběti nebylo jaksi v módě. Hledal jsem cestu co nejkratší a úspěchy, které jsme viděli v ostatních mincovnách, byly tak blízko – jen po nich sáhnout. Proč ne, když vše šlo tak nějak úplně samo.
Zvládnutí ražeb oběživa, pamětních stříbrných a zlatých mincí na konci roku 1995 dávalo mincovně velké perspektivy. Navíc šikovně stanovené ceny přinášely výrazné ekonomické efekty. Mincovně se v letech 1994 až 1998 opravdu výborně dařilo. Někdo by řekl, že po takové prudké horečce musí zákonitě přijít vychladnutí. Naštěstí nepřišlo.
Mincovna už všechno uměla a proof ražby zvládala na výbornou. ČNB neváhala svoji spokojenost i fakticky vyjádřit. Koncem roku 1995 s Bižuterií Českou Mincovnou a. s., jak majitelé svoji firmu nechali nově přejmenovat, uzavřela pětiletou smlouvu na výrobu oběživa.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2014.
