Naše nejvzácnější bankovky
Za více než 250 let se na našem území vystřídalo v oběhu na několik set druhů bankovek a státovek, ale i nejrůznějších typů poukázek a nouzových platidel.
Mnohé z nich známe jen v několika exemplářích, o existenci jiných se dovídáme už jen z dobových dokumentů.
Týká se to nejen platidel před rokem 1918, ale i novějších. Typickým zástupcem je například 5 Ks 1945 série B, kde známe doposud pouze jediný exemplář nebo 5000 Kč vzor 1919. Samotnou kapitolou je poté kupříkladu 200 Kč 1993 s proužkem „Republique du Zaire“ jejíž vysoká cena není dána ani tak počtem kusů, jako spíš mediální popularitou tohoto chybotisku. V následujícím výběru se zaměříme na výběr některých nejzajímavějších bankovek po roce 1918.
5000 Kč 1919
Svatý grál mezi československými papírovými platidly, tak lze bezesporu charakterizovat legendární pětitisícikorunu vzor 1919. Státovka, jejímž emitentem byl Bankovní úřad při Ministerstvu financí (BÚMF), se tiskla ve vídeňské Druckerei für Wertpapiere. Ta zde pro lícní stranu použila upraveného motivu z Rakousko-Uherské 1000 K vzor 1902 od autorů Heinricha Leflera a Rudolfa Rösslera. Celkem se zhotovilo na 500 599 kusů, z kterých se z oběhu nevrátilo 98. Samotná státovka obíhala jen necelé dva roky mezi 7. 8. 1919 a 15. 4. 1921. V současnosti je známo 36 exemplářů, z nichž se značná část nachází ve sbírkách veřejných institucí – zejména muzeí a bankovních ústavů v České a Slovenské republice, ale také například v Japonsku, Portugalsku, Španělsku, Dánsku Nizozemí a dalších zemích. Zatím poslední objev dosud nezdokumentované 5000 Kč I. se udál před několika lety, kdy byl zjištěn prozatím jediný neperforovaný exemplář.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
