Poslední panovník domácího rodu Portrétování Jiřího z Poděbrad
S výkladem osobnosti Jiřího z Poděbrad (1420–1471) už dnes nemáme větší potíže. Jeho
portrét vytvořený historiky je vcelku stabilní a nevedou se o něm nějaké zásadní spory.
Laičtí zájemci o národní dějiny si možná víc než odborná hodnocení, pamatují ze školních
chodeb reprodukci Alšova obrazu setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad. V širokém
povědomí také uvázlo Jiráskovo slovní spojení „Husitský král“, což byl titul spisovatelova
posledního nedokončeného románu.
Obě zmíněné umělecké reflexe sice těží ze stejných zdrojů jako vědecká poznání historiků, ale používají jiné postupy a tak dospívají k poněkud odlišným výsledkům. Malířsky vytříbený Alšův obraz výtvarnými prostředky glorifikuje našeho krále v kontrastu s temnou figurou proradného Matyáše. Historické realitě je ale bližší názor, že v oné scéně, vedoucí k propuštění uherského krále i s jeho obklíčeným vojskem, se Jiří z Poděbrad dopustil jedné ze svých nemnoha velkých taktických chyb. Podobně název Jiráskova románu vyvolává jednoznačný a proto také mylný dojem. Jiří z Poděbrad opravdu nebyl husitský král, pokud bychom ho chtěli chápat jako následovníka velkých postav husitského hnutí, jako byl třeba Jan Žižka. Jiří byl od počátku pevně spojen s českou aristokracií, ze které pocházel, nikoli s nějakým lidovým revolučním hnutím.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
Dvacetikoruna s portrétem Přemysla Otakara I.
Ikonografie našich papírových platidel je od dob první republiky dána mnoha vžitými zvyky
a tradicemi.
Díku tomu si tak dnes jen málo kdo dokáže představit, že by stokoruna nebyla
zelená či padesátikoruna nenesla červenou barvu. Stejně tak jako v ostatních zemích jsou
i u nás nejčastějším námětem významné osobnosti naší historie. Jednou z nich je i první
dědičný král z rodu Přemyslovců, Přemysl Otakar I.
Přemysl Otakar I. se narodil roku 11551 jako syn českého krále Vladislava II. Nad českým knížectvím se poprvé se ujal vlády v roce 1192, když násilím svrhl již dříve zvoleného knížete Václava II. Tato jeho první vláda však neměla dlouhého trvání. Poté co se zapojil do spiknutí proti císaři, ho císař už následující rok sesadil. Přemysl byl tak nucen až do roku 1197 pobývat ve vyhnanství. Po smrti nového knížete Jindřicha Břetislava se po druhé ujímá vlády, s čímž však nesouhlasí česká šlechta a namísto něj si volí Přemyslova mladšího bratra Vladislava. Ten se po šesti měsících s Přemyslem smíří a dobrovolně se vzdává trůnu v jeho prospěch. Za Přemyslovy vlády dochází k nevídanému rozmachu českých zemí. Dochází k osídlení pohraničních území, rozvijí se řemeslnictví, obchod a především těžba stříbra. Jako politik si počínal velice obratně. Výrazně upevnil svou moc a jednotu2
českého státu, v jehož rámci se konstituovalo i moravské markrabství. Posílil královské úřady, zrušil Břetislavův nástupnický řád a zavedl princip primogenitury. V zahraniční politice byl rovněž i schopným diplomatem. To se ukázalo už krátce po jeho nástupu, když se zapojil do bojů o císařský trůn. Po smrti římského císaře se o uvolněný post strhl litý boj, ve kterém se postavil na stranu Filipa Švábského. Ten ho za věrné služby na podzim 1198 korunuje českým králem s právem dědičného titulu i pro jeho potomky. Roku 1212 papež i většina říšských knížat začíná podporovat jako budoucího římského císaře sicilského krále Fridricha. Přemysl byl jeden z prvních, kteří ho uznali, díky čemuž mu císař 26. září 1212 udělil za věrné služby Zlatou bulu Sicilskou. Zlatá bula sicilská byla po dlouhá léta základním dokumentem státoprávního postavení Čech. Panovníkovi přiznávala nejen post jednoho z kurfiřtů, ale také nezávislost a svrchovanost nad českým královstvím, integritu jeho území, potvrzovala dědičný královský titul a právo domácí volby panovníka. Naopak vůči římskému císaři vymezovala jen minimální povinnosti. Všechna tato privilegia se Přemyslovi podařilo udržet po celou dobu jeho vlády a předat je svému
synovi a nástupci Václavu I., kterého nechal korunovat ještě za svého života. Zemřel 15. prosince 1230.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012