Edvard Beneš Nepublikované portrétní medaile a plakety
Osudy československých prezidentů – reprezentantů státu – budou vždy v centru pozornosti veřejnosti.
Prezidenti v naší historii totiž nebyli jen pasivním odrazem existujících politických poměrů. Častokrát historii spoluvytvářeli i přes to, že podle československé ústavy byla vždy funkce prezidenta do značné míry reprezentativní. Ve skutečnosti však jejich politická autorita i faktická politická odpovědnost byla v očích veřejnosti větší. Činy jednotlivých prezidentů jsou a budou detailně posuzovány, hodnoceny z nejrůznějších hledisek a podrobovány přísné kritice. Mnozí z nich museli učinit velmi závažné kroky, které na dlouhá léta ovlivnily život celého národa.
Tisíciletá česká státnost, kterou habsburská monarchie od Bílé hory systematicky oklešťovala, až ji za vlády posledních dvou rakouských císařů Františka Josefa I. a Karla I. zcela potlačila, byla obnovena 28. října 1918. Vznikl státní útvar, zahrnující historické české země Čechy, Moravu a Slezsko, k nimž se 30. října 1918 na základě Martinské deklarace připojilo Slovensko a o připojení požádali i představitelé autonomní Podkarpatské Rusi. Byl vybudovaný na principech parlamentní demokracie, s pluralitním politickým zřízením a v čele s prezidentem. Do dějin vstoupil jako Československá republika. Jejím v pořadí druhým prezidentem byl dr. Edvard Beneš – prezident budovatel.
Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech u Plzně v chalupnické rodině, ve skromných poměrech. Byl velice pilný a většinu času věnoval četbě, vzdělávání a studiu. Po maturitě se zapsal na pražské universitě na filosofii, ale jelikož ho nejvíce zajímaly románské jazyky, přešel po roce na studia do Paříže.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Jak se dělá mincovna (10) Mincovna se slavnostně otevírá
Slavnostní otevření mincovny byl pro mě dlouhou dobu pojem naprosto abstraktní a neuměl jsem si pod ním nic konkrétního představit.
Už uběhla dlouhá doba od chvíle, kdy se něco ve firmě slavilo. Naposledy to bylo převzetí Rudého praporu generálního ředitele Jablonecké bižuterie za vynikající výsledky hospodaření v roce 1987. Organizovali to odboráři a mojí povinností tam bylo přednést aktuální informaci o stavu hospodaření s důrazem na exportní úspěchy. To už ale bylo hodně dávno a za tu dobu se všechno změnilo. Kde tedy hledat zkušenosti a inspiraci, aby historický okamžik proběhl opravdu důstojně. Tím správným místem byla ČNB.
Setkání se sekčním ředitelem sekretariátu guvernéra panem ing. Romanem Leszczynskim byl ten správný okamžik. Opravdu vzdělaný pán s vizáží a chováním anglického džentlmena, mně začal dávat rady, co by se mělo pro hladký průběh chystané události udělat. Slíbil mi, že bude informovat guvernéra Josefa Tošovského a pokusí se rovněž zajistit účast prezidenta Václava Havla. Myšlenka naprosto úžasná.
Druhým člověkem, který mě školil a zároveň dával úkoly, byl ing. Martin Švehla, ředitel tiskového odboru ČNB. Než přišel na banku, pracoval v ekonomickém zpravodajství české televize. Mediálně velmi zkušený člověk, který se v branži perfektně vyznal, a pro manažera z mincovny měl pochopení. Zároveň si uvědomil, že otevření mincovny je vítaná příležitost pro prezentaci centrální banky, které není nikdy dost. Po jednání s těmito pány jsem získal potřebné informace a začal jsem připravovat podrobný scénář, jak bude 1. červenec 1993 v mincovně probíhat.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013.