Josef Úprka Mistři české numismatiky
Akademický sochař Josef Úprka se narodil 29. září 1939 v Hroznové Lhotě na Slovácku.
K umění měl velice blízko už od dětství: jeho dědem byl významný moravský malíř Joža Úprka, tatínek Jan byl rovněž malířem a navíc měl i keramickou dílnu. Numizmatická tvorba Josefa Úprky je velmi pestrá. Vůbec první pamětní medaili vytvořil pro muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě v roce 1974. K jeho nejznámějším dílům patří například pamětní medaile k návštěvě papeže Jana Pavla II. na Velehradě (1990). Do dnešní doby realizoval kolem třiceti ražených medailí, k těm je však nutno připočíst celou řadu pamětních medailí litých. Výtvarník je rovněž autorem lícní strany poslední československé oběžné desetikoruny, která nese portrét Aloise Rašína. V sedmdesátých a osmdesátých letech Josef Úprka spolupracoval s halenkovským zvonařem Josefem Tkadlecem na výzdobě litých zvonů.
Jak vnímáte medaili či minci z filozofického pohledu?
Podívejte se, papír shoří, ale ražby nebo medaile odlité do kovů přetrvávají věky. Vždyť archeologové dodnes nacházejí mince, které jsou svědectvím o dobách minulých.
Bylo mnoho lidí, kteří měli nějakou fixní ideu a šli za ní celý život, nebo něco významného dokázali. Ať už to byli třeba Komenský, Hus nebo Karel IV., určitě si zaslouží, aby jejich odkaz byl zaznamenán do něčeho téměř nezničitelného. Z jiného pohledu je to také vyjádřením úcty těmto osobnostem a zhodnocení toho, co za svůj život udělaly.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
Jak se dělá mincovna (8) Jak se začíná budovat
Slovo budování se mé generaci vrylo do paměti velmi zvláštní formou, neboť od mládí jsme slyšeli a na mnoha transparentech četli, že budujeme socialismus nebo budujeme lepší zítřky.
Kolik námahy takové budování stojí, to znali moji rodiče a musím říci, že u toho nebyli moc šťastní. Tak takové budování jsem na začátku roku 1993 rozhodně neměl na mysli. Představa, že budujeme mincovnu v sobě zahrnovala mnoho různých rovin, které se musely vzájemně propojit tak, aby vše do sebe zapadalo jako jemná kolečka hodinového strojku, který pravidelně tiká a ukazuje čas tak přesně, že by podle něj mohly jezdit švýcarské vlaky.
Ono se vlastně nebudovalo, protože budova už dávno byla postavena, dalo by se říci z hlediska stavebního, že se jednalo o velmi náročnou přestavbu. Z pohledu řízení to bylo něco opravdu mimořádného, neboť nikdo ve firmě neměl zkušenost s tím, že by do stavební činnosti tak výrazně zasahovala Policie ČR a bankovní instituce v podobě ČNB. Navíc nás začal tlačit čas. Ve vedení Bižuterie se na začátku ledna 1993 připravil zásadní materiál, ve kterém bylo stanoveno, že do konce ledna musí technický náměstek ve spolupráci s výrobním náměstkem vystěhovat stávající provozy technického rozvoje a vše rozmístit v rámci velkého areálu Bižuterie tak, aby se od února mohlo začít se stavebními úpravami.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013.
